14 Co 563/2024 - 297

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudkyň Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jany Havlové ve věci žalobce [Anonymizováno] narozeného dne [Datum narození žalobce A], bytem v [Adresa žalobce A], zastoupeného [Jméno žalobce B], advokátkou se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované [Jméno žalované] IČO [IČO žalované], se sídlem v [Adresa žalované], zastoupené [Jméno Zástupce], advokátem se sídlem v Chomutově, [Jméno advokáta]/83 o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, o odvoláních účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. května 2024, č. j. 8 C 165/2019-258, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku I. mění potud, že se žaloba co do zaplacení částky 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 6. 5. 2019 do zaplacení zamítá; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit České republice, Okresnímu soudu v Chomutově, náklady řízení ve výši 13 621 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice, Okresnímu soudu v Chomutově, náklady řízení ve výši 6 810 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce [Jméno Zástupce] náklady řízení před soudem prvého stupně ve výši 31 278,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně [Jméno žalobce B], náklady odvolacího řízení ve výši 7 368,90 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále jen „okresní soud“ či „soud prvého stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 50 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 6. 5. 2019 do zaplacení do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), uložil žalobci zaplatit náklady státu ve výši 15 323,25 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.), žalované uložil povinnost zaplatit náklady státu ve výši 5 107,75 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a žalobci dále uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 68 251 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok V.) Pozn: uvedení platebního místa ve výroku V. slovy „k rukám právního zástupce žalobce“ má v jeho kontextu povahu zjevné nesprávnosti.

2. Žaloba o zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 6. 5. 2019 do zaplacení byla žalobcem podána s tvrzením, že se dne 4. 11. 2016 podrobil zubnímu ošetření v ordinaci žalované, kam se dostavil za účelem preventivního vytržení zubů. Zákrok provedený v analgosedaci vykonal [tituly před jménem] [jméno FO], ošetřen byl žalobci ovšem pouze zub č. [hodnota], kde byla odříznuta korunka a kořen zubu ponechán v dásni. Dne 10. 11. 2016 se žalobce dostavil k žalované za účelem vynětí stehů, neměl však již důvěru k ošetření v její ordinaci. Při potížích proto navštívil svou praktickou zubní lékařku [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že po zákroku cítil bolestivost, nemožnost kousat potravu a zánět. Lékařka předepsala žalobci antibiotika a sepsala mu žádanku na ošetření v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, kam se žalobce dostavil 19. 1. 2017. Tam však žádné ošetření neproběhlo, žalobci bylo doporučeno, aby byl výkon dokončen na pracovišti, kde byl započat. Od zákroku trpěl žalobce přibližně tři roky bolestmi a obtížemi, prošel si fyzickými i psychickými útrapami. S žalobcem nebyl sepsán informovaný souhlas, nebyl poučen o možných komplikacích, nebyla mu předepsána antibiotika, žalovaná se také nepostarala, aby byl zákrok dokončen na jiném pracovišti. Žalobce žádal vytržení tří zubů, ale byl vyňat jen jeden, a to pouze částečně. Žalobce si nechal v dané souvislosti zpracovat znalecký posudek, z nějž vyplývá, že žalovaná, resp. [jméno FO]. [jméno FO], nepostupovala (resp. nepostupoval) lege artis. Žalovaná tak neposkytla žalobci zdravotnické služby na úrovni předpokládané zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“). Žalovaná se rovněž žalobci dosud ani neomluvila či jinak nevyjádřila nad danou situací lítost, kořeny zubů byly v době zahájení řízení stále ponechány v ústech a hrozily dalšími komplikacemi. Žalobci v daném případě s ohledem na uvedené svědčí prostředky ochrany osobnosti dle § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a žalované pak povinnost odčinit újmu na přirozených právech člověka dle § 2956 o. z., neboť bylo zasaženo do jeho práva na život a zdraví. Žalobce tudíž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu žádal zaplatit nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč dle § 82 o. z., dalších 50 000 Kč na bolestném a 100 000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění. Žalovaná nárok žalobce v plném rozsahu odmítla s tím, že v jeho případě postupovala lege artis.

3. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalobce podstoupil dne 4. 11. 2016 zákrok u žalované, kam se objednal na extrakci tří zubů včetně zubu „48“. Při zákroku prováděném v tzv. analgosedaci [tituly před jménem] [jméno FO], zaměstnancem žalované, byl žalobci ponechán v dutině ústí kořen zubu „48“, další dva zuby, které měly být předmětem extrakce, nebyly zákrokem dotčeny. Před zákrokem s ním žalobce podepsal souhlas nespecifikovaného obsahu. Dne 10. 11. 2016 se žalobce dostavil na kontrolu k žalované, kdy mu byly vyňaty stehy a lékařem konstatováno, že je rána klidná a žalobci bylo vysvětleno, že ostatní zuby budou ponechány. Na počátku prosince 2016 se žalobce dostavil ke své lékařce [tituly před jménem] [jméno FO] s bolestmi v dané oblasti, byla mu předepsána antibiotika, otok poté ustoupil, avšak přetrvávala citlivost v okolí rány. Žalobce se na základě doporučení [tituly před jménem] [jméno FO] dostavil dne 27. 1. 2017 do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde jej odmítli ošetřit s tím, nechť zákrok dokončí tam, kde jej započali. Žalobce se následně dostavil v únoru 2019 k žalované, kde odmítl nabízené ošetření; dne 22. 5. 2019 jej [tituly před jménem] [jméno FO] na základě udávané citlivosti oblasti zubu „48“ doporučila k zákroku v [adresa], kde byly žalobci dne 10. 1. 2020 vyňaty zuby č. „18“ a „38“ a kořen zubu č. „48“. Žalobce v té souvislosti podal ve věci postupu žalované, resp. [jméno FO]. [jméno FO], podnět k České stomatologické komoře, která na základě závěru znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] konstatovala, že postup [jméno FO]. [jméno FO] byl lege artis.

4. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že žalobce ani po opakovaném poučení neprokázal, že by postup žalované při samotném zákroku byl non lege artis ve smyslu § 4 a § 45 zákona o zdravotních službách, tudíž odpovědnost žalované podle § 2910 o. z., za nároky na bolestné a ztížení společenského uplatnění, které žalobce žádal v souvislosti s tvrzeným porušením povinnost poskytnout mu zákrok na náležité odborné úrovni podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti, není dána.

5. Konstatoval však současně, že žalobce žalovanou navštívil s požadavkem na vytržení tří zubů, byl mu však jen částečně ošetřen zub jediný, u nějž byl jeho kořen ponechán v ústní dutině. Žalobce opakovaně, včetně své účastnické výpovědi, uvedl, že pokud by věděl, že nebude zákrok dokončen v předem smluvených parametrech, nepodstoupil by jej. Z řízení vyplynulo (jakkoliv tím není zpochybněn závěr, že postup žalované nebyl non lege artis), že žalobce po zákroku jistými komplikacemi trpěl; ty popisoval jednak sám ze svého subjektivního hlediska, dále pak vyplývají z lékařské zprávy [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 22. 5. 2019, přičemž je připustil i [tituly před jménem] [jméno FO] (kolega [tituly před jménem] [jméno FO]), který uvedl, že žalobci patrně část zubu prořízla dáseň (což však bylo možno jednoduše odstranit).

6. Okresní soud za těchto okolností dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že pokud by byl žalobce seznámen s tím, že bude zákrok proveden pouze částečně, či že mohou nastat popisované komplikace, zákrok by nepodstoupil. Žalovaná tedy odpovídá za to, že došlo k zásahu do tělesné integrity žalobce, jemuž by se žalobce nepodrobil, pakliže by byl dostatečně seznámen se všemi rozhodnými okolnostmi. Skutečnost, že se tak stalo, žalovaná ani k výzvě soudu neprokázala.

7. Jde-li o povahu odškodnění za posledně uvedenou nemajetkovou újmu, okresní soud shledal přiměřeným požadavek na její odškodnění v penězích, a to v žalobcem požadované výši 50 000 Kč. Konstatoval v té souvislosti, že předmětem ochrany byla v daném případě tělesná integrita žalobce, resp. ochrana jeho života a zdraví, které jsou nejhodnotnějším předmětem ochrany. Oblast zubů je pak vnímána jako vysoce citlivá, je spojena s obavami z případných zákroků, diskomfort v těchto místech je umocněn každodenní potřebou této tělesné součásti při příjmu potravy. Žalobcem požadovaná částka je ekvivalentem 1,3násobku průměrné mzdy v době podání žaloby a jako taková zásahu do této oblasti lidského těla odpovídá.

8. O nákladech řízení okresní soud rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalované náklady řízení v poměrné výši. Konstatoval, že její úspěch v předmětném sporu je dán z 75 % (nároky na bolestné a ztížení společenského uplatnění v celkové výši 150 000 Kč s příslušenstvím) a úspěch žalobce z 25 % (nárok na odškodnění zásahu do osobnostního práva na zachování tělesné integrity s příslušenstvím), žalované tudíž náleží nárok na náhradu 50 % jejích nákladů. Tyto soud prvého stupně vyčíslil jako odměnu advokáta za celkem 12 úkonů právní služby po 9 100 Kč (z tarifní hodnoty 200 000 Kč) podle § 7 bodu 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, dále jen „a. t.“, spolu s 12 paušálními náhradami výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), celkem tedy 136 501 Kč, z čehož je 50 % 68 251 Kč.

9. Náklady vzniklé státu na nezálohovaných nákladech vynaložených okresním soudem na výslech znalce [tituly před jménem] [jméno FO] a svědka [právnická osoba] v celkové výši 20 431 Kč uložil soud prvého stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. žalobci a žalované zaplatit ve stejném poměru (tedy 75 % ku 25 %)

10. Při určení lhůty k plnění okresní soud zohlednil, že žalobce je příjemcem starobního důchodu, a tuto určil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce 2 měsíců, když na druhé straně přihlédl k tomu, že si žalobce musel být výsledku řízení vědom již nějakou dobu před tím, než mu byl doručen rozsudek. Stejnou lhůtu pak uložil – s ohledem na možnost vypořádání vzájemných nároků – i žalované. Náklady státu však již bylo žalované uloženo zaplatit ve lhůtě 15 dnů.

11. Okresní soud neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. ve prospěch žalobce, tedy neshledal důvody pro to, aby byly žalované jakožto převážně úspěšné účastnici náklady řízení odepřeny. Odůvodnil to tím, že žalobce byl právně zastoupen již v roce 2018, tedy před podáním žaloby, a byl seznámen s výsledky šetření České stomatologické komory, která na základě přezkoumání věci znalcem shledala, že postup žalované byl lege artis. Žalobce si tudíž musel být vědom jisté míry rizika, kterou s sebou neslo podání žaloby při nejistém skutkovém stavu.

12. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci. Žalovaná jím napadla vyhovující výrok I., žalobce pak nákladové výroky III. a V.

13. Žalovaná ve svém odvolání zdůraznila, že po rozsáhlém dokazování soudem prvého stupně bylo zjištěno, že zákrok byl žalobci proveden lege artis, na její straně nedošlo k žádnému zanedbání péče, nesprávnému, zastaralému či nedoporučovanému postupu. Poukázala na to, že lidské tělo nefunguje jako stroj, což znamená, že při zachování téhož postupu, nejsou dány vždy totožné výsledky. Proto zdravotnické zařízení při zachování postupu lege artis neodpovídá, ani když se dostaví nežádoucí následek. Při zákroku prováděnému žalobci došlo k nadměrnému krvácení, zákrok byl tudíž ukončen ve stavu, v němž ukončen být mohl s tím, že zub mohl být takto trvale ponechán, případně se jeho konečná extrakce mohla provést následně. Žalobce se však za tím účelem k žalované již nedostavil a stížnosti na bolest řešil s jinými lékaři. Za takto popsané situace není odpovědnost žalované dána, žalobci žádná nemajetková újma nevznikla. Žalovaná poukázala rovněž na to, že žalobce sám připustil, že jakýsi dokument, v němž souhlasil s extrakcí zubů, podepisoval. Pokud zákrok nemohl být proveden v původně dohodnutém rozsahu, vyplynulo to z objektivních okolností nastalých během zákroku, které nebylo možno s žalobcem konzultovat. Žalovaná proto navrhla, aby byl výrok I. rozsudku změněn tak, že se žaloba zamítá a žalované se přiznávají náklady řízení před soudy obou stupňů.

14. Žalobce v odvolání uvedl, že není správný závěr okresního soudu stran případné ne/aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., a to s ohledem na nepoměr majetkových poměrů žalobce a žalované i specifika projednávané věci. Je podle něj třeba vzít v úvahy mj. to, že znalecké posudky si do jisté míry protiřečily, rozhodnutí soudu prvého stupně se přitom zakládá na vzájemném hodnocení těchto posudků. Ačkoliv se okresní soud přiklonil k posudkům odůvodňujícím zamítnutí žaloby, pochybnosti o postupu žalované to nevyvrací. Žalobce dodal, že ne všechny úkony vykonané zástupcem žalobce byly úkony účelnými, jednalo-li se o zastupování při jednáních či vyjádření, která pro výsledek sporu nepřinesly ničeho podstatného; účelně bylo podle něj vykonáno toliko 10 úkonů právní služby. Nelze rovněž pominout ani to, že se jedná o medicínský spor, kdy na jedné straně stojí pacient a na straně druhé ekonomicky silná právnická osoba. Konečně okresní soud vycházel z nesprávně stanovené tarifní hodnoty, neboť měl v této věci aplikovat ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) a. t., tedy měl vycházet z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Žalobce z vyložených důvodů navrhl, aby byly jím napadené nákladové výroky změněny tak, že se žalované a státu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

15. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201, 203 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání podle v § 212 a 212a o. s. ř., tedy ve výroku I. a v závislých nákladových výrocích III. – V. v rámci nařízeného jednání a dospěl k níže uvedenému závěru.

16. Výrok II. nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabyl již samostatně právní moci (srov. 206 odst. 2 o. s. ř.).

17. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

18. Podle § 81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

19. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

20. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

21. Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

22. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

23. Podle § 31 odst. 1 zákona o zdravotních službách a) poskytovatel je povinen zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách (dále jen „informace o zdravotním stavu“), b) umožnit pacientovi nebo osobě určené pacientem klást doplňující otázky vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám, které musí být srozumitelně zodpovězeny.

24. Podle § 31 odst. 2 uvedeného zákona informace o zdravotním stavu podle odstavce 1 obsahuje údaje o a) příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stadiu a předpokládaném vývoji, b) účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů, c) jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích pro pacienta, d) další potřebné léčbě, e) omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav a f) možnosti 1. vzdát se podání informace o zdravotním stavu podle § 32 a2. určit osoby podle § 32 a 33 nebo vyslovit zákaz o podávání informací o zdravotním stavu podle § 33. Informace o zdravotním stavu je pacientovi sdělena při přijetí do péče a dále vždy, je-li to s ohledem na poskytované zdravotní služby nebo zdravotní stav pacienta účelné.

25. Podle § 31 odst. 3 uvedeného zákona informaci o zdravotním stavu podává ošetřující zdravotnický pracovník způsobilý k poskytování zdravotních služeb, kterých se podání informace týká; ošetřující zdravotnický pracovník provede do zdravotnické dokumentace záznam o tom, že byla informace podána.

26. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvého stupně, vycházel z konstantní judikatury, podle níž odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví (v odkazovaném rozhodnutí za škodu ještě podle § 420 a § 421a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) v případě nedostatečného poučení o možných rizicích a alternativách zákroku, ač jinak byla zdravotnická služba poskytnuta lege artis, nastává (jen) tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. Při úvaze, o čem poučit, je nutno vycházet z kombinace pravděpodobnosti rizika určitého možného nepříznivého vývoje či nepříznivých následků zákroku a závažnosti takových následků pro celkový zdravotní stav pacienta. [adresa] závažnější budou nepříznivé následky v případě naplnění rizika, tím menší pravděpodobnost bude stačit ke vzniku povinnosti o nich pacienta poučit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5311/2016, dostupné stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na www.nsoud.cz).

27. Není vyloučeno, aby vedle nároku na náhradu újmy na zdraví způsobené při lékařském zákroku náležel pacientovi vůči poskytovateli zdravotní péče též nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na informace a na provedení zdravotního výkonu s informovaným souhlasem, a to bez ohledu na to, jaký byl výsledek takového výkonu. Jednotlivé nároky nelze zaměňovat a soud může rozhodnout jen o tom nároku, který byl žalobcem uplatněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 18035).

28. Pro projednávanou věc je tak – ve vztahu k nároku, který zbývá posoudit, tedy právě ve vztahu k nároku na náhradu újmy spojené s tím, že žalovaná nesplnila dostatečně svou informační povinnost před započetím lékařského zákroku – rozhodné, že žalobce se pro zákrok rozhodl z převážně preventivních důvodů, kdy mu semiretinované (pouze částečně prořezané) zuby moudrosti působily jen nevýznamné obtíže, pro něž mu bylo doporučeno je zcela odstranit. Žalovaná neprokázala, že by žalobce před samotným podstoupením zákroku náležitě, tj. tak, aby byl schopen se kvalifikovaně rozhodnout při znalosti o rizicích nepodstoupení zákroku na straně jedné, versus rizicích a přínosech zákroku na straně druhé (tak, jak to má na mysli shora citované ustanovení § 31 odst. 1, 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách) poučila a že by tedy žalobce udělil se zákrokem tzv. informovaný souhlas. Skutečnost, že žalobce listinu (či listiny) nespecifikovaného obsahu před zákrokem podepsal, není v této souvislosti rozhodná, neboť pro závěr, že byl poučen náležitě, je nezbytné obsah poskytnutého poučení znát. Toto mělo správně zahrnovat vysvětlení přínosu zákroku, objasnění možných komplikací (těch často v úvahu přicházejících, mezi něž lze řadit jak krátkodobé obtíže, jimiž žalobce prokazatelně trpěl, tak i případné potíže dlouhodobé, stejně jako možnost, že pro v případ zaklínění zubu v dásni je možné v ústech ponechat jeho kořen, ukáže-li se to v průběhu zákroku jako nezbytné, resp. vhodnější, když i tato možnost byla znalci zmiňována jako poměrně běžná eventualita, která může při podobném zákroku nastat), dále možných alternativ zákroku – v daném případě zejména jeho nepodstoupení, stejně jako poučení o tom, jak postupovat v situaci, že došlo jen k částečnému vynětí zubu.

29. To, že byl žalobci proveden zákrok, aniž měl prokazatelnou možnost kvalifikovaně uvážit, zda jej u žalované podstoupí, sama o sobě zakládá porušení informační povinnosti spojené se zásahem do práva žalobce na jeho tělesnou integritu. Skutečnost, že v situaci, kdy zákrok zjevně nebyl ze zdravotního hlediska nezbytný a měl vést především k žalobcově většímu komfortu a působit preventivně, je jen logické, a tedy zcela uvěřitelné a souladné se žalobcovou účastnickou výpovědí, že by žalobce – pakliže by byl seznámen s obvyklými komplikacemi, které mohou nastat, včetně případné nutnosti podstupovat zákrok opakovaně – vůbec extrakci zubů u žalované nepodstoupil. Odvolací soud má tedy stejně jako okresní soud takovou skutečnost za prokázanou. Nárok žalobce tudíž je co do svého základu nepochybně dán a v tomto je odvolací se soudem okresním zajedno.

30. V souladu s judikaturou Ústavního soudu je na místě při úvaze o výši náhrady za zásah do uvedeného osobnostního práva vycházet ze srovnatelných případů. Odvolacímu však nejsou žádné takové obdobné případy známy a nebyly jím v dostupných databázích judikatury dohledány, přičemž také sám žalobce poukazoval toliko na spory, kdy byly odškodněny zásahy do práva na osobní čest a důstojnost, k nimž došlo prostřednictvím rozšiřování difamujících informací (které odvolací soud za srovnatelné nepovažuje ani orientačně, neboť předmětem ochrany je zde jiná hodnota). Okresní soud proto v takové situaci nepochybil, pokud stanovil přiměřenou výši náhrady na základě své vlastní úvahy.

31. Tuto však odvolací soud bezezbytku nesdílí. Shodně se soudem okresním se odvolací soud domnívá, že je v projednávané věci třeba odškodnit zásah do žalobcova práva v penězích, neboť jiný způsob zadostiučinění, tedy pouhá morální satisfakce, by v daném případě nebyl způsobilý zajistit skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené nemajetkové újmy (§ 2951 odst. 2 o. z.). K takovému závěru odvolací soud dospívá jednak s ohledem na povahu pochybení žalované, pro niž by mělo být náležité poučení pacienta o možných důsledcích prováděného lékařského zákroku (bez něhož se pacient, jakožto laik v oboru lékařství, nemá možnost zodpovědně rozhodnout, zda zákrok podstoupí, či nikoli) jakožto pro odbornici poskytující zdravotní služby, zcela samozřejmé, a to i kdyby tato povinnost nebyla v zákoně zvlášť stanovena, tím spíše když v něm zakotvena je (srov. výše citované ustanovení § 31 zákona o zdravotních službách), jakož i s ohledem na zjištěné obtíže, které provedení zákroku pro žalobce mělo (byť celou dobu jejich trvání, jak bude dále rozvedeno, nelze přičítat samotnému provedenému zákroku).

32. Na rozdíl od soudu okresního však má odvolací soud za to, že výše tohoto odškodnění by se měla pohybovat v rovině převážně symbolické. Jak plyne z výše citované judikatury, zásah do žalobcova osobnostního práva na zdraví a fyzickou integritu zde nepředstavuje tvrzený následek zákroku, nýbrž samotný fakt, že zásah proběhl, aniž se žalobce coby pacient měl možnost kvalifikovaně rozhodnout, zda jej podstoupí. Následky, které v důsledku porušení povinnosti nastaly (např. zmiňovaná dlouhodobá bolest), nejsou primárně rozhodné (jakkoliv mohou hrát jistou roli při úvaze o formě a výši odškodnění), přičemž bolestného jako takového v souvislosti s porušením informační povinnosti se žalobce ani nedomáhal. Kromě toho povaha žalobcových obtíží (dlouhodobějších, neboť ty krátkodobé byly úspěšně řešeny podáváním antibiotické léčby) byla [tituly před jménem] [jméno FO] označena za snadno (a v relativně kratší době od samotného zákroku, než ve které nakonec žalobce podstoupil konečnou extrakci zubů moudrosti) odstranitelnou, žalobce ovšem jakoukoliv další pomoc od žalované již odmítal; zároveň žalobce ani přes poučení soudem prvého stupně (srov. odstavec 5. odůvodnění napadeného rozsudku) neprokázal, že se u něj jednalo přímo o neuralgické bolesti, které by byly následkem předmětného zákroku. Míra odškodnění tudíž z uvedených důvodů nemůže zohledňovat, že žalobce subjektivně po zákroku pociťoval bolesti několik let. Náhrada by tak měla podle názoru odvolacího soudu směřovat k přiměřené kompenzaci toho, že žalobce věnoval zákroku provedenému u žalované svůj čas, životní energii jakož i finanční prostředky, přičemž v důsledku jeho jen částečného provedení, byl nucen obdobný zákrok podstoupit opakovaně. Odvolacímu soudu se proto jako přiměřené odškodnění zásahu do žalobcova osobnostního práva jeví právě částka 10 000 Kč.

33. Uvedené vedlo podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k částečné změně napadeného výroku – zamítnutí nároku o dalších 40 000 Kč s příslušenstvím – ve zbývajícím rozsahu (tedy co do oněch 10 000 Kč s příslušenstvím) byl napadený výrok podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

34. Jelikož byl napadený rozsudek částečně změněn, rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu (i) o nákladech řízení před soudem prvého stupně. Odvolací soud sdílí závěry okresního soudu o tom, že aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. v projednávané věci není namístě, a to z důvodů zmíněných již v napadeném rozsudku, neboť neshledává žádné natolik specifické okolnosti případu, které by měly vést k odepření nákladů řízení převážně úspěšné žalované. Jen majetkové poměry účastníků takový postup odůvodnit nemohou. Je tudíž třeba náklady řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. poměrně rozdělit v závislosti na míře úspěchu účastníků. To učinil odvolací soud v poměru 2/3 ku 1/3, kdy vycházel z toho, že žalobce se celkem domáhal tří nároků – na náhradu za ztížení společenského uplatnění, na bolestné a na náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostního práva (za porušení informační povinnosti). Veškeré tyto nároky mají povahu nároků náhrady nemajetkové újmy, přičemž u žádného z nich nebyla výše nároku v průběhu řízení spolehlivě zjištěna (např. znaleckým posudkem, který přichází v úvahu v případě nároku na náhradu bolestného a na náhradu ztížení společenského uplatnění, když znalec výši těchto nároků v situaci, kdy shledal postup žalované lege artis, nestanovil; u nároku na náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostního práva porušením informační povinnosti se pak výše nároku stanoví až soudem a je výsledkem jeho úvahy závisející vždy na zjištěných okolnostech konkrétního případu). Za tarifní hodnotu jednotlivých uplatněných nároků je proto v projednávané věci třeba považovat částku 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) a. t. (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 3192/23, dostupné, stejně jako i další rozhodnutí Ústavního soudu, na www.usoud.cz). Žalovaná měla úspěch ve dvou těchto nárocích (tedy co do hodnoty sporu 100 000 Kč), zatímco žalobce byl co základu úspěšný toliko ohledně jednoho z těchto nároku (tedy co do tarifní hodnoty 50 000 Kč). Skutečnost, že co do výše bylo žalobci vyhověno jen částečně, se v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř. nepromítá do určení míry žalobcova úspěchu, neboť, jak již bylo řečeno, závisela výše plnění na úvaze soudu (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1125/23 včetně prejudikatury v něm uvedené). Po odečtení poměru úspěchu a neúspěchu náleží žalované 1/3 jejích nákladů řízení (2/3-1/3), přičemž odměna advokáta se stanoví z tarifní hodnoty 3x 50 000 Kč.

35. Odvolací soud vychází z toho, že zástupce žalované učinil účelně k bránění jejího práva v řízení celkem 10 úkonů právní služby, a to převzetí věci a přípravu zastoupení dne 29. 10. 2019, vyjádření k žalobě ze dne 14. 11. 2019, účast u jednání soudu dne 19. 1. 2021, 29. 6. 2021, 16. 11. 2021, 19. 9. 2023, 31. 10. 2023, 16. 4. 2024 a 7. 5. 2024, a dne 8. 2. 2022 zaslal písemně formulovaný dotaz znalci. Vedle toho se zástupce žalované dostavil dne 1. 10. 2021 k jednání, které bylo odročeno bez projednání věci. Vyjádření ze dne 3. 1. 2024 nepovažuje odvolací soud za účelný úkon, když jím (vedle předložení listiny) nebyly k výzvě soudu sděleny žádné nové skutečnosti a bylo toliko odkázáno na již dříve provedené důkazy. Výše nákladů vzniklých žalované tudíž činí na odměně advokáta 10x 7 100 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. a/ a § 12 odst. 3 a. t.), spolu s náhradou za čas promeškaný účastí u jednání odročeného bez projednání věci podle § 14 odst. 2 a. t. ve výši 3 550 Kč a dále 10 paušálních náhrad výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 a. t., celkem 77 550 Kč, spolu s 21 % DPH, jíž je zástupce žalované plátcem, pak 93 835,50 Kč. Z této částky náleží žalované s ohledem na výše uvedené 1/3, tedy částka 31 278,50 Kč.

36. Náklady státu spočívající v nákladech na výslech znalce a svědka (viz odůvodnění bodu 39. napadeného rozsudku) ve výši 20 431 Kč bylo podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit účastníkům v poměru 2/3 (žalobce) a 1/3 (žalovaná) odpovídajícímu výsledku řízení.

37. U nákladů odvolacího řízení vychází odvolací soud z toho, že žalobce byl zcela úspěšný co do základu věci, přičemž neúspěch byl dán toliko co do výše přiznaného plnění, a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. mu tudíž náleží plná náhrada nákladů řízení. Zde již ovšem z tarifní hodnoty 10 000 Kč, neboť jeho nárok byl odvolacím soudem stanoven právě v této výši. Žalobci proto náleží náhrada odměny advokáta za dva úkony právní služby po 1 500 Kč (podle § 7 a. t.) za úkony spočívající v podání odvolání a účasti u odvolacího jednání, náhrada dvou paušálních náhrad výdajů ve výši 450 Kč, spolu s náhradou jízdného osobním automobilem ve výši 1 440 Kč (při délce celkové zpáteční trasy z [adresa], 182 km, průměrné spotřebě užitého osobního automobilu 5,9 l paliva/100 km a ceně paliva 35,80 Kč) a náhradou za ztrátu času za 5 půlhodin podle § 14 odst. 1, 3 a. t. ve výši 5x 150 Kč, celkem tedy, 2 190 Kč. Náklady žalobce v odvolacím řízení tak v součtu činí 6 090 Kč, spolu s 21 % DPH, jíž je zástupkyně žalobce plátkyní, pak 7 368,90 Kč.

38. Lhůty k plnění náhrady nákladů řízení stanovil odvolací soud podle § 160 odst. části věty před středníkem o. s. ř., neboť v odvolacím řízení již neshledal žádné důvody pro stanovení lhůty delší než zákonné. Platební místo u nákladů placených účastníkům řízení (k rukám jejich advokátů) bylo určeno v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř.