14 Co 574/2024 - 791

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudkyň Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jany Havlové ve věci žalobkyně [Jméno žalobkyně], narozené [Datum narození žalobkyně], zastoupené [Jméno Zástupce], advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému [Jméno žalovaného A], narozenému [Datum narození žalovaného A], zastoupenému [Jméno žalovaného C], advokátkou se sídlem v [adresa], o zaplacení 361 357,87 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2024, č. j. 29 C 468/2022-738, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění potud, že se zamítá žaloba co do částky 45 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na nákladech odvolacího řízení 13 990 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] původně domáhala zaplacení 372 847,87 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení jakožto úhrady za investice do bytu č. [hodnota] v domě č. p. [adresa], který je součástí pozemku ve vlastnictví žalovaného, a jejž měla pronajatý, spočívající v zabudování kuchyňské linky v ceně 219 894 Kč, kuchyňských spotřebičů v ceně 53 662,87 Kč, vybavení ložnice v ceně 84 291 Kč a zhotovení italské stěrky na stěně v kuchyni v hodnotě 15 000 Kč. Dne [datum] vzala ústně do protokolu žalobu zpět co do částky 11 490 Kč s příslušenstvím, neboť v původně požadované částce byla zahrnuta další myčka na nádobí v uvedené ceně, která však nebyla součástí vybavení předmětné kuchyně. Usnesením okresního soudu z téhož dne, jež nabylo právní moci dne [datum], bylo řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastaveno. Předmětem řízení tak zůstala částka 361 357,87 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. nyní přezkoumávaného rozsudku, který nebyl napaden odvoláním a již samostatně nabyl právní moci, byla žaloba zamítnuta mj. co do požadavku na zaplacení částky 84 291 Kč za vybavení ložnice a částky 15 000 Kč za výmalbu kuchyně italskou stěrkou. Tyto dílčí nároky tedy nejsou předmětem odvolacího řízení, pročež se odvolací soud níže již stanoviskem žalovaného a skutkovými zjištěními vztahujícími se k těmto dvěma dílčím nárokům nebude zabývat.

2. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Namítal, že se s žalobkyní, která je jeho sestřenicí, nedohodl na tom, že jí uhradí jí vynaložené prostředky na vybavení kuchyně ani na tom, že kuchyňskou linku a spotřebiče odkoupí. Účastníci sice jednali o variantě, při níž by kuchyňská linka přešla do vlastnictví žalovaného a žalovaný by žalobkyni uhradil náklady za její pořízení s tím, že v takovém případě by výše nájemného (zahrnující nájemné za vybavení kuchyně) činila 12 800 Kč, placeno by bylo 10 000 Kč a částkou 2 800 Kč měsíčně by byla umořována cena linky. K uzavření takové dohody však nedošlo, a proto je linka ve vlastnictví žalobkyně, která ji po skončení nájmu bytu v bytě zanechala, byt tudíž nevyklidila a nepředala žalovanému. Ve vyúčtování linky výslovně zpochybnil položky „skříň 15 000 Kč“, „stěhování 2 000“ Kč a „doprava 900 Kč“. Pokud jde o spotřebiče, ty nejsou ve vlastnictví žalobkyně, nýbrž její dcery, neboť ta uzavírala kupní smlouvu s jejich prodejcem. K započtení vůči žalobou uplatněnému nároku uplatnil svou pohledávku vůči žalobkyni v celkové výši 262 346,11 Kč sestávající z dlužného nájemného za období listopadu [rok] a května až října [rok] výši 66 667 Kč, úhrady za elektřinu za období od [datum] do [datum] ve výši 32 573,17 Kč, úhrady za vodu za téže období ve výši 3 637,90 Kč a náhrady nájemného za období listopadu [rok] až ledna [rok] ve výši 150 000 Kč a zákonných úroků z prodlení z částky 56 667 Kč od [datum] do [datum] ve výši 9 468,04.

3. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 232 066,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky ročně od [datum] do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do 129 291 Kč (99 291 + 30 000) s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky ročně od [datum] do zaplacení zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení 83 782,56 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

4. Při svém rozhodnutí soud prvého stupně vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena ústní nájemní smlouva, jejímž předmětem bylo užívání bytu č. [hodnota] o velikosti 2+kk v domě č. p. [adresa], který je součástí pozemku ve vlastnictví žalovaného, (dále jen „byt“) žalobkyní jako nájemkyní za nájemné ve sjednané výši 10 000 Kč měsíčně zahrnující úhrady za energie a služby spojené s užíváním bytu. Nájem byl sjednán na dobu určitou do [datum] s možností prodloužení vždy na rok. Zároveň bylo dohodnuto, že žalovaný žalobkyni vrátí prostředky investované do tohoto bytu formou pořízení kuchyňské linky vyrobené na míru přesně do daného bytu včetně ostrůvku, stolu a spotřebičů (digestoře, trouby, mikrovlnné trouby, varné indukční desky a myčky nádobí). Na základě této nájemní smlouvy žalobkyně byt užívala od [datum], kdy byla do bytu instalována kuchyňská linka a žalobkyně od žalovaného obdržela klíče do bytu a získala plný přístup do bytu, a to do [datum]. Uvedeného dne dal žalovaný žalobkyni výpověď z nájmu bytu a donutil ji, aby ještě téhož dne večer byt opustila a předala jej žalovanému vhozením klíčů do schránky, což žalobkyně učinila. Své věci z (kromě linky se spotřebiči) žalobkyně z bytu vyklidila [datum]. Kuchyňskou linku vyrobil a do bytu namontoval truhlář [jméno FO]. Cena za toto dílo byla žalobkyní uhrazena tak, že dne [datum] zaplatila [jméno FO] zálohu na materiál ve výši 100 000 Kč. Dne [datum] bylo truhlářem žalobkyni vystaveno vyúčtování obsahující oceněné položky kuchyňské linky, a to výrobu, montáž, dvířka bílý vysoký lesk, úchytky, kování za 120 450 Kč a další položky včetně mimo jiné dřezu a baterie za 8 500 Kč, digestoře za 12 990 Kč, jednotlivé ceny jsou podrobně uvedené ve vyúčtování, dále položky stěhování 2 000 Kč, skříň 15 000 Kč, doprava 900 Kč; celkem 219 894 Kč. Po odečtení zálohy 100 000 Kč činil doplatek 119 894 Kč. Do linky byly zabudovány spotřebiče zakoupené dcerou žalobkyně [jméno FO] v prodejně Datart v [adresa] dne [datum]; jedná se o troubu AEG za 11 622,03 Kč, mikrovlnnou troubu Gorenje za 3 584,89 Kč, varnou desku indukční AEG za 13 274,89 Kč, myčku nádobí Bosch za 11 421,03 Kč a službu prodloužení záruky za 2 339 Kč. Celková cena za tyto a další položky činila 96 974,80 Kč. Z toho cena spotřebičů, které byly vestavěny do předmětné kuchyňské linky, včetně záruky činí 42 241,84 Kč. Zakoupení spotřebičů značek Bosh nebo AEG chtěl výslovně žalovaný. Faktura na zboží je vystavena na jméno [jméno FO], protože měla známého v Datartu, takže jí poskytl slevu, ale spotřebiče kupovala žalobkyně. V průběhu prosince [rok] žalobkyně žalovanému doložila doklady k lince (včetně citovaného vyúčtování) a ke spotřebičům. Žalovaný v domě pronajímal i další byty, jejich nájemci měli písemné nájemní smlouvy a nájemné svědkyně [jméno FO] činilo 13 800 Kč plus zálohy 4 500 Kč, stejně tak nájemné svědka Kotmela činilo 13 800 Kč. plus zálohy 4 500 Kč.

5. Okresní soud dále činil podrobná zjištění o stavech vodoměrů a elektroměrů a způsobu a okolnostech jejich zjišťování, která však nejsou z hlediska dále uvedeného právního posouzení pro výsledek sporu podstatná.

6. Po právní stránce okresní soud takto zjištěný skutkový stav posuzoval podle § 1 odst. 2, § 6, 8, 505, 547, 557, 580 odst. 1, § 1746, 1958, 1970, 1982, 2201, 2204 odst. 2, § 2217, § 2218, 2236 odst. 1, 2, § 2237, § 2242, 2243, 2286, 2291 a 2292 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), podle § 9 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 67/2013 Sb.“) a podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dospěl přitom k závěru, že mezi účastníky byla v ústní formě platně uzavřena nájemní smlouva (když nedostatek písemné formy nemůže jít k tíži nájemce, tj. žalobkyně) s dohodou o investicích, jejímž předmětem byla linka se spotřebiči, jak jsou výše uvedeny, o nichž bylo dohodnuto, že investici do nich žalobkyni žalovaný proplatí, a to po nastěhování žalobkyně do bytu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně začala užívat byt od prosince [rok] včetně, kdy i v průběhu prosince [rok] žalovanému doložila doklady k lince (včetně vyúčtování, které okresní soud považuje za doklad dostačující) a jejím součástem (spotřebičům; že na dokladech není uvedena přímo žalobkyně dle názoru okresního soudu nevadí, když je žalobkyně kupovala fakticky). Jelikož nebyl prokázán přesný čas proplacení investice žalobkyni žalovaným, platí, že žalovaný byl povinen plnit po výzvě ihned, tj. do 5 dnů (§ 1958, 1959 o. z.). Není sice prokázán přesný čas předložení dokladů k lince a spotřebičům a výzva žalobkyně žalovanému, nicméně ústně se tak stalo v průběhu prosince [rok], nejpozději od ledna [rok] je tak žalovaný v prodlení s úhradou částky investované do linky včetně spotřebičů. S ohledem na předžalobní výzvu žalobkyně a žalobu, kdy žalobkyně požaduje z této částky zákonné úroky z prodlení až od [datum], tedy později, bylo namístě přiznat žalobkyni i jí požadované úroky z prodlení. Pokud jde o žalovaným namítanou alternativní možnost umořování ceny linky po 2 800 Kč měsíčně, je dle názoru okresního soudu zřejmé, že strany o této variantě jednaly, avšak její uzavření nebylo prokázáno, resp. jí vylučuje prokázaná dohoda o úhradě celé částky investice do linky. Ostatně, pokud by se měla linka umořovat částkou 2 800 Kč, bylo by umořeno 10 měsíců, kdy žalovaná v bytě bydlela, s tím, že ukončením nájmu by se dohoda o umořování v rámci nájmu stala neúčinnou a zbylá neumořená část dluhu za linku by se i tak stala splanou ve zbytku neumořené částky, vzhledem k absenci dohody o splácení či umořování investice po skončení nájmu. S ohledem na uvedenou prokázanou dohodu neřešil okresní soud investici žalobkyně do linky včetně spotřebičů jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, jehož cenu by bylo namístě zjišťovat znaleckým posudkem. Pokud jde o vlastnictví linky a spotřebičů, dospěl okresní soud k závěru, že zabudováním linky se linka včetně jejích součástí a příslušenství (spotřebiče, digestoř, ostrůvek, skříňky atd.) stala ve smyslu § 505 o. z. součástí nemovité věci, do které je zabudována, tj. bytu žalovaného. Linka je totiž vyhotovena jako linka na míru přesně daného bytu, stává se tak součástí nemovitosti. Na podporu tohoto závěru odkázal okresní soud na rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] s tím, že na tomto závěru nemění nic ani to, že jednotlivé části linky mohou být případně odděleny, případně že nejsou technicky pevně přimontovány k nemovitosti (v tomto směru odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2376, ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], publikovaný tamtéž pod č. C 574). Byť je kuchyňská linka s vestavěnými spotřebiči a jejími součástmi demontovatelná, je zcela zřejmé, že mezi nemovitostí a těmito předměty existuje minimálně funkční propojení, tyto předměty byly jednoznačně určeny k tomu, aby byly užívány spolu s nemovitostí, a z toho důvodu dle názoru okresního soudu nelze dát za pravdu žalovanému v tom, že žalobkyně může tyto předměty odvézt, když se nejedná o samostatné věci, způsobem nesvázané s předmětným bytem (v tomto směru okresní soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci z [datum], č. j. [spisová značka]). Od žalobkyní investované částky 262 066,87 Kč, tj. 219 894 Kč za linku + 42 172,87 Kč žalobkyní požadovaných žalobkyní za spotřebiče [pozn. odvolacího soudu: okresní soud správně vycházel z této částky, která je nižší než dokazováním zjištěná cena, která byla na pořízení spotřebičů vynaložena, tj. než částka 42 241,84 Kč, neboť nejde o případ, kdy by soud ve smyslu § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“ mohl překročit návrh žalobkyně a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhá] okresní soud odečetl 30 000 Kč představující dlužné nájemné za měsíce červenec, srpen a září [rok] a důvodným tudíž shledal nárok na zaplacení 232 066,87 Kč s příslušenstvím. Pokud jde o investici do pořízení kuchyňské linky, dodal okresní soud, že hraniční by mohl být položka „stolku“ ve vyúčtování kuchyně ve výši 15 000 Kč (pozn. odvolacího soudu: zjevně jde o položku „skříň“ v uvedené částce, když žádná jiná položka v částce 15 000 Kč ve vyúčtování uvedena není, přičemž, jak již bylo uvedeno výše, právě tuto položku spolu s položkami „stěhování 2 000 Kč“ a „doprava 900 Kč“ žalovaný v řízení před soudem prvního stupně zvlášť rozporoval), přesto tuto část žalovaného nároku nezamítl, když jde o součást objednávky investice kuchyně, které byla žalovanému známá a nijak ji původně nezpochybňoval; byť jde o závěr hraniční („stolek“ není přímo součástí linky samotné), ale dle mínění okresního soudu ještě akceptovatelný (jde o součást vyúčtování linky).

7. Nedůvodnou shledal okresní soud námitku započtení dluhu na nájemném v bytě za období před [datum] a po [datum], neboť dohoda o bydlení žalované byla účinná až od [datum], kdy byla do bytu instalována linka a kdy teprve žalobkyně obdržela od žalovaného klíče do bytu a plný přístup do bytu. Skutečnost, že se do bytu instalovala linka již v období předcházejícím, automaticky nárok na nájemné nezakládá, a to i s ohledem na poměry účastníků a situaci, kdy se rekonstrukce domu a její dokončení posunuly s ohledem na pozdější než původně plánovanou kolaudaci, a dohoda stran nezahrnovala ujednání o platbě v dřívějším období. Pokud jde o nároky na nájemné po [datum], je sice pravdou, že nábytek ložnice si žalobkyně odvezla až v červnu [rok], přesto uplatněný nárok na nájemné po skončení nájmu dle § 2230 o. z. nelze v rámci obrany zohlednit, neboť žalovaný dal žalobkyni výpověď z nájmu bytu předčasně (ještě v září [rok], ačkoliv konkrétní den splatnosti nebyl dle soudu prokázán a dle zákona se nájem platí měsíčně pozadu), ale především proto, že donutil žalobkyni k vystěhování a odchodu z bytu ještě téhož dne, kdy jí výpověď z nájmu bytu dal, večer, tedy výrazně zneužívajícím způsobem, ačkoliv dle zákona (§ 2291 odst. 1 o. z.) má nájemce odevzdat byt nejpozději do 1 měsíce od skončení nájmu. Takové jednání je dle názoru okresního soudu v rozporu s dobrými mravy. Navíc, následně probíhaly mezi účastníky spory o způsob a rozsah vystěhování věcí z bytu, čímž se žalovaný podílel na se na tom, že se žalobkyně nevystěhovala dříve. Soud se pak domnívá, že s ohledem na tyto okolnosti a charakter sporu je v rozporu s dobrými mravy požadovat nájemné též za další období, tj. do června [rok].

8. Okresní soud neshledal důvodnou ani obranu žalovaného spočívající v zápočtu spotřebovaných energií, když ve věci bylo prokázáno, že účastníci se dohodli na měsíční částce 10 000 Kč za byt jako částce paušální, zahrnující i energie, což je u nájmu na dobu určitou, byť s opakovaným prodlužováním, dle § 9 z. č. 67/2013 Sb. možné. Šlo tudíž o částku paušální, zahrnující služby a energie, které se tedy nevyúčtovávají. Proto nároky na vyúčtování energií (elektřiny a vody), které žalovaný uplatnil v rámci své obrany, byly okresním soudem shledány nedůvodnými; navíc, vyúčtování energií založené ve spise není ani řádným vyúčtováním, splňujícím základní náležitosti právních přepisů (např. přehled zaplacených a nezaplacených záloh). Tedy, i kdyby nárok z vyúčtování energií teoreticky vznikl, nešlo by o řádný a splatný nárok k zápočtu.

9. Náhradu nákladů řízení okresní soud za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. poměrně rozdělil podle míry úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci a úspěšnější žalobkyni přiznal náhradu 24 % účelně vynaložených nákladů řízení jež v odůvodnění rozsudku podrobně uvedl.

10. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, jímž jej napadl toliko v jeho vyhovujícím výroku I. a v závislém nákladovém výroku III., domáhaje se jejích změny tak, že žaloba bude zcela zamítnuta a žalobkyni bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Odvolatel má za to, že napadený rozsudek je nesprávný a nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, jakož i pro nedostatek důvodů. Poukázal na to, že okresní soud nehovoří o tom, kdy měla být dohoda o úhradě investic uzavřena, nicméně je zřejmé, že soud vycházel z toho, že to muselo být po nastěhování žalobkyně do bytu, tedy po uzavření nájemní smlouvy v ústní formě, to je však v rozporu s tvrzením žalobkyně, z něhož vyplývá, že k dohodě o investicích muselo dojít před březnem [rok],[Anonymizováno]kdy se do bytu měla již nastěhovat. Ve své výpovědi uvedla, že doklady od linky a spotřebičů předala žalovanému až po nastěhování do bytu. Tedy v době, kdy už musela být ústní formou smlouva o nájmu uzavřena, neboť žalobkyně již byt užívala. I toto její samotné tvrzení, jakož i to, co uvedla při podání svého vysvětlení na Policii ČR dne [datum] prokazuje tvrzení žalovaného o variantním způsobu sjednání nájemného s tím, že žalobkyně nesplnila podmínky týkající se první varianty, tj. předložení dokladů žalovanému, proto se uplatnila varianta, že nájemné bude činit 10 000 Kč měsíčně + zálohy na služby 3 540 Kč a kuchyňská linka (o spotřebičích se ani nejednalo) se nestane součástí bytu. Okresní soud se nezabývá pojmem použitým žalobkyní „investované prostředky do tohoto bytu“ a jednoduchým způsobem přebírá tyto pojmy ze žaloby žalobkyně, aniž by se zabýval jejích právní povahou. Nijak se nezabývá právním režimem kuchyňské linky a spotřebičů. Dle názoru odvolatele z napadeného rozsudku nelze zjistit, komu v současné době svědčí vlastnické právo ke kuchyňské lince, digestoři, skříni a spotřebičům a na základě jakého právního titulu. Vlastnicí linky je dle názoru odvolatele žalobkyně, neboť uzavřela s [jméno FO] jakožto zhotovitelem linky smlouvu o dílo a na jejím základě se stala vlastnicí linky. K přechodu vlastnického práva na žalovaného nedošlo a okresní soud se touto otázkou nezabývá. K závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, na jejímž základě se žalovaný stal vlastníkem linky, nelze dle názoru žalovaného dojít na základě jediného důkazu, a to výpovědi svědkyně [jméno FO]. Pokud jde o splatnost nároku na úhradu investic, jde okresní soud nad rámec tvrzení žalobkyně a jeho závěr nemá oporu v provedených důkazech. Ujednáním, spočívajícím v tom, že žalobkyně něco zainvestuje a žalovaný jí to vrátí, nemohl být založen platný závazkový vztah, na základě kterého by měl žalovaný plnit. Spotřebiče nebyly součástí smlouvy o dílo, jedná se o jednotlivé movité věci sériové výroby, prodávající se v běžném obchodě s elektronikou. Žalobkyně nemůže být vlastnicí těchto spotřebičů, neboť kupní smlouvu i pojistnou smlouvu na prodloužení záruky uzavírala svědkyně [jméno FO]. Žalobkyně tudíž nemohla převést vlastnické právo ke spotřebičům na žalovaného, neboť nebyla jejich vlastnicí, takové právní jednání by bylo neplatné. Není zřejmé, kdo je vlastníkem druhé zakoupené myčky a která z myček, které jsou uvedeny v kupní smlouvě a jsou typově shodné se nachází v bytě žalovaného. Stejně tak žalobkyně neprokázala, že byla vlastnicí digestoře. Jako doklad od digestoře žalobkyně předala žalovanému rukou psaný text na otrhaném papíře. Pokud okresní soud připouští, že strany jednaly o variantě umořování linky částkou 2 800 Kč, ale její uzavření nebylo prokázáno, resp. ji vylučuje prokázaná dohoda o úhradě celé částky investice do linky, pak pomíjí, že z úředního záznamu o podání vysvětlení na policii ze dne [datum], citovaného v rozsudku okresního soudu, plyne že žalobkyně ještě před podáním žaloby na policii uvedla, že v bytě před nastěhováním zrekonstruovala stěnu, kuchyni, ložnici a ujednala s panem [jméno FO] dvě varianty řešení, a to že jí žalovaný peníze za rekonstrukci vrátí, a to buď slevou z nájmu, nebo v hotovosti. Taktéž ve výzvě ze dne [datum], kterou zaslal žalovanému zástupce žalobkyně, se na uzavření dohody, na jejímž základě vznesla svůj nárok ve verzi uvedené v žalobě, neodvolává. Taktéž žalobu nazvala žalobou o vydání bezdůvodného obohacení, což je v rozporu s tím, že žalobu odůvodňuje uzavřením dohody. Poukázal na výpověď svědka [jméno FO], který odešel ze společné domácnosti sdílené s žalovaným dne [datum], a který uvedl, že „ještě do poslední chvíle, než jsem vlastně odcházel, tak pan [jméno FO] nevěděl, jakým způsobem a v jaký výši bude nájemný, jakým způsobem bude jeho vypořádání“. Dále uvedl, že „v té době přicházely do úvahy dvě varianty řešení - buď to, že se odečítá z nájmu ta investice nájemníka, nebo že to uhradí pan [jméno FO] bude mít vlastně nájemné v plné výši“. Dále na dotaz soudu uvedl, že se s žalovaným bavili „o rozumném“ nájemném 12 až 13 tisíc. Poukázal na nesrovnalosti ve vyúčtování linky týkající se „stolku“ v ceně 15 000 Kč, nehledě na skutečnost, že ve vyúčtování je v této ceně uvedena skříňka, nikoli stolek. Zároveň toto vyúčtování obsahuje další nesrozumitelné položky „stěhování“ a „dopravu“. Má za to, že prokázal stavy měřidel vody a elektřiny. Rovněž má za to, že vyúčtování úhrady za služby nemůže být zpochybněno pro formální neuvedení údaje o uhrazených zálohách, když bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně zálohy na služby nehradila. Naproti tomu žalovaný považuje za absurdní to, že tvrzení o úhradě nájemného za měsíce květen a červen [rok] má okresní soud za prokázané pouze na základě účastnické výpovědi žalobkyně a jejích ručně psaných poznámek do diáře či kalendáře. Připuštěním tohoto důkazu označeného až po koncentraci řízení byla dle názoru žalovaného ze strany okresního soudu porušena zásada rovnosti účastníků za situace, kdy okresní soud nepřipustil důkaz, navrženého žalovaným - ohlášení stavebnímu úřadu o dokončení stavby - k vyvrácení tvrzení svědka [jméno FO] tom, že podle stavebních předpisů bylo nemovitost možno užívat jako byt. Okresnímu soudu vytkl, že výpovědi svědkyň [jméno FO] a [jméno FO] (pozn. odvolacího soudu: jde o dcery žalobkyně) hodnotí jako konzistentní, zatímco výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO] (pozn. odvolacího soudu: jde o bratra a matku žalovaného) za méně konzistentní, ačkoli svědkyně [jméno FO] uvedla, že u dohody o spotřebičích ona nebyla, ale byla u ní svědkyně Holeyšovská, která však následně ve své výpovědi uvedla, že u dohody o spotřebičích nebyla. Dále poukázal na nepřipuštění zvukových záznamů rozhovorů, včetně telefonních (ani těch, co byly vyvolány žalobkyní), hodnocení věrohodnosti svědků podle toho, zda byli navrženi žalobkyní či žalovaným, když okresní soud dává ostentativně najevo, bez jakéhokoliv řádného a přesvědčivého odůvodnění, že věrohodní jsou svědkové navržení žalobkyní, resp. její nejbližší příbuzní. Zcela podobně je tomu i v případě hodnocení věrohodnosti výpovědí žalobkyně a žalovaného, kdy dokonce okresní soud subjektivně hodnotí vyjadřovací schopnosti obou účastníků, samozřejmě ve prospěch žalobkyně, a to zcela nad rámec tvrzení žalobkyně. Zároveň se okresní soud nepatřičně dovolává ustanovení § 547 o. z., přičemž není zřejmé, jakého konkrétního výrazu měl žalovaný použít jako první. Taktéž, pokud jde o nepřiznání nároku na náhradu nájemného po [datum], při svém hodnocení soud opakovaně porušuje zásadu rovnosti účastníků ve prospěch žalobkyně, když považuje právní jednání žalovaného, spočívající v podání výpovědi, za jednání v rozporu s dobrými mravy, ačkoliv žalobkyně tuto námitku nevznesla. Dále okresní soud hodnotí platnost okamžité výpovědi z bytu, ačkoliv mu v tomto řízení nepřísluší. Naopak sám soud konstatuje, že žalobkyně žalobu na neplatnost výpovědi nepodala, takže je nutno ji považovat za výpověď platnou. Není zřejmé, na základě čeho soud dospěl k závěru, že sám žalovaný způsobil stav, pro který se nemohla žalobkyně z bytu vystěhovat, když z kompletní mailové komunikace mezi právními zástupci obou účastníků je zcela bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že žalovaný opakovaně vyzýval žalobkyni, aby si veškeré věci z bytu odstěhovala a přizpůsoboval se termínům jí stanovených. Podstatné však pro přiznání zápočtu náhrady nájemného, uplatněného v tomto řízení žalovaným, je skutečnost, že žalobkyně vyklidila věci tvořící nábytek v ložnici až v červnu [rok], a to ještě na základě upozornění soudu. Tuto významnou a podstatnou skutečnost pro posouzení nároku žalovaného sice okresní soud konstatuje, ale paradoxně pro jeho hodnocení není rozhodující. Ve světle závěrů okresního soudu o existenci dohody o lince a zejména o spotřebičích a neexistenci dohody o nábytku ložnice, se jeví rozdíl v těchto zjištěních nelogický, když u dohody o spotřebičích nebyl žádný ze svědků, stejně tak jako u dohody o nábytku ložnice. V důkazní situaci nebyl žádný rozdíl, a přesto je soud hodnotí rozdílně. Žalovaný má za to, že výpověďmi svědků [jméno FO] a [jméno FO], bylo prokázáno, že dohodnuto bylo nájemné zhruba 10 000 Kč a zálohy zhruba 3 500 Kč. Tito svědci zároveň uvedli, že žalobkyně při vystěhování z bytu tvrdila, že si z bytu vystěhuje všechny věci včetně kuchyňské linky. Naproti tomu má za neprokázanou dohodu o investicích a jejich úhradě. Za nesprávný považuje odvolatel právní názor soudu, že kuchyňská linka, spotřebiče a digestoř se staly součástí nemovitosti. Aby ses stala věc součástí jiné věci, musí jejím oddělením dojít ke znehodnocení a věc musí podle její povahy k věci náležet. Tyto podmínky v daném případě nejsou naplněny. Je vyloučeno, aby spotřebiče (navíc ve vlastnictví třetí osoby), a digestoř (tuto věc rozhodně zhotovitel kuchyňské linky nezhotovoval, proto žalovaný žádal předložit od žalobkyně řádné doklady od pořízení digestoře, a takovéto řádné doklady po dobu nájemního vztahu žalobkyně žalovanému nepředložila), které jsou bez dalšího hlavními samostatnými věcmi, byly součástí nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, a to jak z hlediska ust. § 505 o. z., tak především zvláštního ustanovení § 2294 o. z. I kuchyňská linka je oddělitelná od místnosti. V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka].

12. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že se ztotožňuje s rozsudkem soudu prvého stupně (i když je i pro ni částečně nepříznivý) a navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrzeno. Trvá na tom, že byla ochotná „dokončit“ rekonstrukci bytu žalovaného, který jí slíbil, že veškeré investované prostředky (do kuchyňské linky včetně spotřebičů) v plné výši vrátí, a to po jejím nastěhování do bytu, slíbil jí, že připraví písemnou nájemní smlouvu, kde bude i ujednáno navrácení investic (kterou nedokázal více než tři čtvrtě roku připravit a předat žalobkyni, ačkoli při své 7 hodin trvající účastnické výpovědi v této věci uváděl obrovskou spoustou nesouvisejících detailů, odkazoval na desítky a stovky listin a opakovaně uváděl, že je orientovaný na detail). Žalobkyně rovněž trvá na tom, že se s ní žalovaný dohodl na nájemném včetně úhrad za energie ve výši 10 000 Kč, pro nájem si chodil osobně a chtěl jej platit výhradně v hotovosti, následně pro nájem přestal docházet, žalobkyni se vědomě vyhýbal a následně jí po třech měsících dal výpověď z nájmu bytu, kdy při tom požadoval, aby byt opustila do 150 minut. Takové jednání žalobkyně považuje za zcela účelové. Poukázala na to, že okresní soud věc posoudil velmi pečlivě, o čemž svědčí už množství a časová dotace jednotlivých jednání, ale i množství ve věci provedených důkazů, včetně výslechů svědků. Soud prvého stupně k věci přistoupil velmi zodpovědně a nikoliv formalisticky. Pokud jde o hodnocení důkazů okresním soudem, poukázala na zákonem danou volnost hodnocení provedených důkazů. Soud prvního stupně prováděl osobní výslech všech svědků, tak také tyto výslechy hodnotí a posuzuje. Závěry, které činí z této volnosti hodnocení důkazů nevybočují. Zatímco svědci navržení žalobkyní vypovídali pravdivě a konzistentně, byť třeba s drobnými odchylkami mezi jednotlivými výpověďmi tak, jak se každý účastnil nějaké části jednání, tak svědci navržení žalovaným (zejména pak jeho bratr a matka) vypovídali zcela účelově, naučeně, a především zcela nepravdivě, když z celkové situace je zřejmé, že tito svědci se žádných jednání mezi účastníky před nastěhováním žalobkyně do bytu neúčastnili. Oba tito svědci se ve věci poprvé ocitli až v okamžiku, kdy se žalobkyně pokoušela byt vyklidit, kdy je žalovaný pozval, aby tomuto byli přítomni (bratr žalovaného se pak společně se žalovaným dostavil prvně k předání výpovědi dne [datum]). Do té doby nebyl ani jeden z nich přítomen vůbec ničemu.

13. K projednání odvolání odvolací soud nařídil jednání a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212, 212a o. s. ř., v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal jeho přezkumu, tj. v jeho výrocích I. a III. (jak již bylo řečeno, v zamítavém výroku II., odvoláním nenapadeném a na napadených výrocích nezávislém, zůstává tímto rozhodnutím odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně nedotčen), přičemž odvolání shledal důvodným toliko zčásti.

14. Z obsahu spisu nevyplývá žádná vada řízení před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a odvolací soud proto neshledal důvod ke zrušení napadeného rozsudku podle § 119a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

15. Důvodnými odvolací soud neshledává výhrady odvolatele k postupu okresního soudu ve věci. Okresní soud ve věci provedl nebývale rozsáhlé a podrobné dokazování, přičemž provedl veškeré oběma stranami navržené důkazy, pokud šlo o důkazy přípustné. Okresní soud ve věci poskytl oběma stranám dostatečný prostor. Jak na to případně poukázala žalobkyně, žalovaný měl jen při svém účastnickém výslechu trvajícím 7 hodin nezvykle široký prostor k tomu, aby se ke všem skutkovým okolnostem případu osobně podrobně vyjádřil. Za porušení rovnosti zbraní v soudním řízení přitom nelze považovat neprovedení důkazů nepřípustných.

16. Podle § 118b o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3.

17. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

18. V projednávané věci byli účastníci poučeni o koncentraci řízení ve smyslu citovaného § 118b o. s. ř. a jejich možnost tvrdit nové skutečnosti a navrhovat důkazy byla v zásadě ukončena marným uplynutím lhůty, která jim byla okresním soudem poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc. Důkazy navržené po této koncentraci proto okresní soud mohl provádět pouze pokud se na ně vztahovala některá ze zákonem vymezených výjimek a to buď (1.) jimi má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, nebo (2.) nastaly po prvním jednání nebo (3.) účastník je nemohl bez své viny včas uvést anebo (4.) účastník je uvedl poté, co byl vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.

19. V daném případě žalovaný k započtení uplatnil mj. dlužné nájemné za měsíce květen a červen [rok]. Pro uplatnění takovéhoto nároku postačuje tvrzení, že nájemné nebylo zaplaceno (neboť negativní skutečnost prokazovat nelze) a je na žalobkyni, která tvrdí, že nájemné za tyto měsíce zaplaceno bylo, aby označila důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení. Měl-li tudíž okresní soud za to, že žalobkyně toto své tvrzení neprokázala, postupoval plně v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř., pokud žalobkyni vyzval k označení důkazů k prokázání tohoto jejího tvrzení. Na důkazy označené na základě této výzvy se přitom vztahuje výjimka z koncentrace řízení uvedená výše pod bodem (4.).

20. Naproti tomu důkazy zmiňované v odvolání, jimiž chtěl žalovaný prokázat nepravdivost výpovědi slyšeného svědka [jméno FO] nejsou podřaditelné pod žádnou z výjimek uvedených výše, zejména ani pod tu uvedenou pod bodem (1.). Jak to v napadeném rozsudku správně vysvětlil již okresní soud, nejde totiž o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil, má být, skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak byl zjištěn na základě provedeného důkazu (srov. krom literatury citované v napadeném rozsudku též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. [hodnota], ročník [rok], pod pořadovým číslem 175/2003).

21. Okresní soud rovněž správně nepřipustil důkaz audionahrávkami předloženými žalovaným ani důkaz jejich přepisem. Jde o mnohahodinové zvukové záznamy rozhovorů žalovaného jak s žalobkyní, tak s mnohými dalšími osobami (včetně v řízení slyšených svědků) pořízené na různých místech, jakož i telefonních hovorů žalovaného s žalobkyní i s dalšími osobami (přepis těchto zvukových záznamů čítá 210 listů). Záznamy neobsahují souhlas nahrávaných osob s jejich pořizováním a není z nich ani patrno, že by o jejich pořizování věděli. Jak konstatoval Ústavní soud v okresním soudem citovaném nálezu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (dostupném stejně jako další níže citovaná rozhodnutí téhož soudu prostřednictvím internetu na nalus.usoud.cz), „Za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry. Zcela odlišně je však třeba posuzovat případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného nebo klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.“ Uvedený rozsah předložených svévolně a bez vědomí nahrávaných osob pořizovaných zvukových záznamů je natolik excesivní, že již proto nelze mít pochyb o morální i právní nepřijatelnosti takového počínání, bez ohledu na to, zda byly pořizovány se záměrem nahrávaným škodit (takovou potencialitu totiž záznamy pořízené v takto širokém rozsahu nepochybně mají). Nejde přitom o případ podřaditelný pod Ústavním soudem formulovanou výjimku obdobnou případu krajní nouze či dovolené svépomoci, neboť v posuzované věci nelze žalovaného považovat za výrazně slabší stranu sporu, nýbrž naopak za stranu silnější. Žalovaný v daném případě pronajímal několik bytů ve svém domě za nájemné, a tedy za účelem zisku, naproti tomu žalobkyně vstupovala do vztahu s žalovaným z důvodu uspokojování své základní bytové potřeby. Na tomto závěru nic nemůže změnit žalovaným namítaná skutečnost, že v dané době těžce psychicky nesl rozchod s dlouhodobým partnerem. Pokud jde o použitelnost záznamů telefonních hovorů, je soudní judikatura ustálena v závěru, že pořízení záznamu telefonického hovoru sice není nezákonné a důkaz tímto záznamem, nebo přečtením přepisu jeho obsahu, lze v občanském soudním řízení provést, avšak jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 6548 nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Takový souhlas v daném případě dán nebyl. Je třeba dodat, že žalovanému nic nebránilo v tom, aby nájemní smlouvu včetně dohody o pořízení vybavení bytu, jeho vlastnictví a úhradě pořizovací ceny, chtěl-li mít důkaz o jejím obsahu, uzavřel v písemné formě, která by jednoznačně obsah dohody prokazovala. Uvedené platí tím spíše, že se žalobkyně sama písemné smlouvy marně dožadovala.

22. Žalovanému odvolací soud nepřisvědčuje ani pokud namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů.

23. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

24. V daném případě veškeré zákonem požadované náležitosti rozsudek okresního soudu splňuje. Obsahuje shrnutí toho, čeho se žalobkyně domáhala i obrany žalovaného. V rozsudku je vyloženo, jaké skutečnosti má okresní soud za prokázané a z jakých důvodů, a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková tvrzení a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, okresní soud se náležitě vypořádal s tím, proč neprovedl některé z navržených důkazů (a jak již bylo uvedeno, odvolací soud tyto jeho důvody sdílí). Z rozsudku je zřejmý závěr okresního soudu o skutkovém stavu a rozsudek obsahuje i podrobné právní posouzení podle v rozsudku citovaných ustanovení právních předpisů v intencích tamtéž rovněž citované judikatury. Podstatnou část rozsudku přitom představuje hodnocení provedených důkazů okresním soudem, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech.

25. Výhrady přitom nelze mít k tomu, jak okresní soud provedené důkazy hodnotil.

26. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

27. Citované ustanovení vyjadřuje zásadu volného hodnocení důkazů. Její podstatou je, že si soud podle svého vlastního přesvědčení hledá odpověď na otázku, zda tvrzení účastníka o skutečnosti rozhodné pro posouzení věci je pravdivé, nebo nepravdivé, a to na základě zhodnocení každého důkazu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s dalšími v řízení provedenými důkazy s přihlédnutím ke všemu co v řízení vyšlo najevo, včetně přednesů účastníků. Okresní soud z těchto pravidel nevybočil. Pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, kteří vypovídají o téže skutečnosti odlišně, pak je třeba zdůraznit, že to byl okresní soud, který měl při jejich výslechu možnost vnímat veškeré jejich nezřídka stěží slovy popsatelné verbální i neverbální projevy, postupoval tedy správně, pokud při hodnocení těchto výpovědí vzal v úvahu veškeré aspekty výpovědi, které vnímal, včetně spontaneity jejich projevu a úrovně jejich vyjadřovacích schopností.

28. Spolehlivou oporu ve shodných tvrzeních účastníků (srov. § 120 odst. 3 o. s. ř.) a v okresním soudem provedeném dokazování mají skutková zjištění okresního soudu, že mezi účastníky byla uzavřena ústní nájemní smlouva, jejímž předmětem bylo užívání předmětného bytu za nájemné sjednané tak, že zahrnovalo i úhrady za energie a služby spojené s užíváním bytu. Kromě důkazů, o něž okresní soud toto své zjištění opřel, je tento závěr podporován nesporným tvrzením účastníků, že od prosince [rok] nejméně do dubna [rok] žalobkyně žalovanému měsíčně v hotovosti platila 10 000 Kč. Pokud by bylo pravdivé tvrzení žalovaného, že nad rámec této částky bylo dohodnuto placení záloh na služby a energie v měsíční výši 3 500 Kč podléhající vyúčtování, nepochybně by tuto částku každý měsíc požadoval a k jejímu hrazení žalobkyni vyzýval; takový závěr činí odvolací soud i s ohledem na razanci s jakou žalovaný nájemní vztah pro neplacení nájemného ukončil a rychlost v jaké požadoval po žalobkyni opuštění bytu a předání klíčů po doručení výpovědi z nájmu bytu.

29. Správným shledává odvolací soud i závěr o tom, že nájem byl sjednán na dobu určitou od [datum], kdy žalobkyně trvale převzala klíče od bytu (do té doby jí byly svěřovány jen za účelem zpřístupnění bytu pro montáž linky a za účelem úklidu) do [datum] s možností prodloužení vždy na rok (pokud jde o konec sjednané doby nájmu, jde o tvrzení samotného žalovaného). Odvolací soud se s okresním soudem ztotožňuje i v závěru, že bylo dohodnuto, že žalovaný žalobkyni uhradí prostředky investované do tohoto bytu formou pořízení kuchyňské linky včetně výše již vyjmenovaných spotřebičů. Pokud jde v dohodě použitý pojem, že žalovaný žalobkyni uhradí „investované prostředky“, je z něho zřejmé, že investovanými prostředky je míněno to, co žalobkyně investovala do pořízení linky a spotřebičů, tedy uhrazené pořizovací náklady, a tedy cena za dílo v případě linky a kupní cena v případě spotřebičů. Odvolatel ostatně ani jiný výklad tohoto pojmu nenabízí.

30. Není sporu o tom, že posuzovaná kuchyňská linka je linkou vyrobenou na zakázku truhlářem svědkem [jméno FO]. Fotografie založené ve spise přitom potvrzují závěr okresního soudu, že jde o linku atypickou vyrobenou na míru přesně do daného bytu a prostoru. Linka byla do bytu namontována a vybavena spotřebiči s vědomím, souhlasem a za součinnosti žalovaného (spočívající přinejmenším ve zpřístupňování bytu za účelem montáže linky). Svědecky je prokázáno i to, že žalovaný rozhodoval o tom, jaké konkrétní značky mají být pořízeny.

31. Spolehlivou oporu v provedeném dokazování a ostatně i shodných tvrzeních účastníků má i zjištění, že dne [datum] se do bytu dostavil žalovaný se svým bratrem svědkem [jméno FO], předal žalobkyni písemnou okamžitou výpověď z nájmu bytu a vyzval ji, aby byt ještě týž den opustila a předala žalovanému klíče vhozením do jeho schránky, což žalobkyně učinila. [adresa] od bytu za účelem jeho vyklizení pak již žalovaný žalobkyni nikdy nepředal. Své věci žalobkyně vyklízela postupně při jednorázových zpřístupněních bytu žalovaným, poslední věci (kromě linky se spotřebiči, která v bytě zůstala) žalobkyně z bytu vyklidila [datum]. Svědci slyšení okresním soudem popisovali jak žalovaný rozhodoval o tom, kdo smí a kdo nesmí za účelem vyklízení bytu do bytu vstupovat, jakož i to, co v ten který den může a nemůže být vystěhováno.

32. Okresní soud rovněž správně zjistil, že kuchyňskou linku vyrobil a do bytu namontoval truhlář [jméno FO]. Součástí dodávky byla mj. i digestoř, dřez a vodovodní baterie. Cena za toto dílo byla žalobkyní uhrazena tak, že dne [datum] zaplatila žalobkyně [jméno FO] zálohu na materiál ve výši 100 000 Kč. Dne [datum] bylo truhlářem žalobkyni vystaveno vyúčtování obsahující oceněné položky kuchyňské linky, a to výrobu, montáž, dvířka bílý vysoký lesk, úchytky, kování za 120 450 Kč a další položky včetně mimo jiné dřezu a baterie za 8 500 Kč a digestoře za 12 990 Kč, jednotlivé ceny jsou podrobně uvedené ve vyúčtování, dále jsou zde uvedeny – graficky oddělené mezerou – položky stěhování 2 000 Kč, skříň 15 000 Kč, doprava 900 Kč; celkem 219 894 Kč. Po odečtení zálohy 100 000 Kč činil doplatek 119 894. Odvolací soud přisvědčuje žalovanému, že v uvedené celkové ceně 219 894 Kč jsou zahrnuty i položky, které nejsou součástí dodávky kuchyňské linky. Konkrétně se jedná právě o položku ve vyúčtování graficky oddělené mezerou, a to „skříň“ v ceně 15 000 Kč „stěhování“ v ceně 2 000 Kč a „doprava“ v ceně 900 Kč. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že svědek [jméno FO] vypověděl, že linka byla balíček včetně dopravy a montáže, z čehož logicky plyne že doprava a stěhování zvlášť oceněná, se týká skříně, která součástí linky jako uvedeného „balíčku“, a tedy ani kuchyňské linky namontované do bytu nebyla.

33. Správně okresní soud zjistil, že do linky byly zabudovány spotřebiče zakoupené dcerou žalobkyně [jméno FO] v prodejně Datart v Chabařovicích dne [datum]; jedná se o troubu AEG za 11 622,03 Kč, mikrovlnnou troubu Gorenje za 3 584,89 Kč, varnou desku indukční AEG za 13 274,89 Kč, myčku nádobí Bosch za 11 421,03 Kč a službu prodloužení záruky za 2 339 Kč. Celková cena těchto spotřebičů včetně prodloužení záruky činí 42 241,84 Kč. Zakoupení spotřebičů značek Bosh nebo AEG chtěl výslovně žalovaný. Faktura na zboží je vystavena na jméno [jméno FO], která k tomu vysvětlila, že měla známého v Datartu, takže jí poskytl slevu, ale výslovně uvedla, že spotřebiče „kupovala“, tedy platila, žalobkyně. Byla to pak žalobkyně, která následně také se spotřebiči jako vlastnice nakládala a zajistila jejich vestavbu do linky v předmětném bytě. V průběhu prosince [rok] žalobkyně žalovanému předložila doklady k lince (včetně vyúčtování) a ke spotřebičům. Nepředala mu doklad k digestoři, kterou stejně jako dřez a baterii dodal truhlář v rámci dodávky linky, neboť jej neměla k dispozici, a proto žalovanému předala ručně psané údaje o typu a parametrech této digestoře.

34. Není sporu o tom, že žalovaný v domě pronajímal i další dva byty, jejich nájemci měli na rozdíl od žalobkyně písemnou nájemní smlouvu a nájemné v obou případech činilo 13 800 Kč plus zálohy na služby 4 500 Kč měsíčně.

35. Odvolací soud se s okresním soudem ztotožňuje, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o tom, že se žalovaný stane vlastníkem kuchyňské linky a že za to žalobkyni uhradí cenu odpovídající pořizovacím nákladům. Stěží si lze představit, že by žalobkyně vynaložila značné finanční prostředky na pořízení kuchyňské linky na míru do daného prostoru s vědomím, že si ji bude muset odvézt po skončení nájmu uzavřeného na dobu určitou (byť s předpokladem jejího prodloužení). Nadto i další byty v daném domě pronajímané žalovaným byly kuchyňskou linkou jakožto jejich součástí vybaveny. (Jak v řízení vyšlo najevo, žalovaný zvažoval, že i výrobu těchto linek svěří truhláři [jméno FO], jednal s ním o tom, nakonec však zvolil jiného dodavatele). Oba účastníci hovoří o dvou variantách, ty ovšem nespočívají v tom, zda linka přejde, nebo nepřejde do vlastnictví žalovaného, nýbrž v tom, zda bude uhrazena najednou, anebo umořována formou slevy na nájemném. Jelikož není sporu o tom, že žalovaný jednorázovou úhradu této ceny neprovedl, je třeba uzavřít, že se účastníci dohodli na variantě postupného umořování formou slevy na nájemném, a tedy že nájemné bylo, jak to tvrdí žalovaný, sjednáno v měsíční výši 12 800 Kč s tím, že žalobkyně bude platit oněch 10 000 Kč a o zbylé 2 800 Kč se bude snižovat dluh za linku. Takováto výše nájemného je v korelaci s nájemným placeným nájemci dalších bytů v domě rovněž vybavených kuchyňskými linkami. Za 10 měsíců (od [datum] do [datum] kdy byla žalobkyně z bytu vykázána) se tak dluh snížil o 28 000 Kč (10 x 2 800).

36. Pokud žalovaný namítá, že k dohodě o úhradě pořizovacích nákladů nedošlo, neboť mu nebyly dodány doklady k lince a spotřebičům. Pak podle výsledků dokazování tyto doklady žalovanému žalobkyní předány byli s výjimkou dokladů k digestoři, jež byla součástí dodávky od truhláře [jméno FO], který žalobkyni doklad o nákupu digestoře nepředal, a proto žalobkyně alespoň obstarala údaje o typu a parametrech digestoře, které žalovanému ručně napsané předala; pokud jde vyúčtování linky, to předáno bylo, pouze neodpovídá představám žalovaného, jak by takový doklad měl vypadat. Pokud nebyl některý doklad, který tvoří příslušenství věci žalovanému předán, lze uvažovat o uplatnění nároku na jeho vydání jakožto příslušenství věci, kterou nabyl, nelze z toho však dovozovat, že dohoda o převodu vlastnictví k lince a její úhradě nebyla uzavřena za situace, kdy žalobkyně doklady, jimiž disponovala, žalovanému předala (což by nečinila, pokud by dohoda byla taková, že linka i spotřebiče zůstávají v jejím vlastnictví).

37. Za prokázané má i odvolací soud tvrzení žalobkyně, že nájemné v měsíční výši 10 000 Kč zaplatila žalovanému v hotovosti, krom měsíců, u nichž to žalovaný potvrzuje, i za měsíce květen a červen [rok]. Výrazem již zmiňované zásady volného hodnocení důkazů je i to, že není stanovena žádná zákonná hierarchie či síla důkazních prostředků. Jak je uvedeno v § 125 o. s. ř., za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Způsobilým důkazem jsou tedy i zápisky žalobkyně v jejím kalendáři. Okresní soud v napadeném rozsudku vysvětlil, proč je v kontextu s dalším obsahem kalendáře považuje za autentické a věrohodné. Z nich učiněné zjištění o provedených platbách podporuje i způsob, jakým žalovaný nájem bytu ukončil. Jestliže, jak plyne z obsahu písemné výpovědi z nájmu bytu, věděl, že lze nájem bytu vypovědět bez výpovědní doby v případě nezaplacení nájemného již za dobu tří měsíců, nevyčkával by měsíců pět, aby pak požadoval bezprostřední opuštění bytu a předání klíčů, v týž den, kdy byla předána výpověď, takříkajíc z hodiny na hodinu.

38. Správným přitom shledal odvolací soud i právní posouzení zjištěného skutkového stavu učiněné okresním soudem.

39. V této souvislosti je třeba k námitce odvolatele uvést, že je pro výsledek sporu zcela bez významu, jak žalobkyně svůj žalobou uplatněný nárok po právní stránce kvalifikovala. V civilním řízením sporném platí zásada iura novit curia, tj. že soud zná právo. Žalobce je povinen v žalobě vylíčit rozhodné skutečnosti, není však povinen žalobou uplatněný nárok právně kvalifikovat, a pokud tak přesto učiní, není soud jeho právním posouzením vázán. Okresní soud proto nepochybil, pokud žalobou uplatněný nárok posoudil jako plnění ze smlouvy přesto, že žalobkyně v žalobě hovořila o bezdůvodném obohacení.

40. Žalovanému nelze přisvědčit ani v tom, že by se okresní soud nevyjádřil k vlastnictví linky a spotřebičů. Okresní soud podrobně a s odkazy na relevantní soudní judikaturu vysvětlil svůj právní názor, že linka i se spotřebiči se montáží do bytu stala jeho součástí. Za situace, kdy není sporu o tom, že byt je součástí nemovité věci ve vlastnictví žalovaného, je tedy zřejmý závěr okresního soudu, že linka i spotřebiče jsou ve vlastnictví žalovaného jakožto vlastníka nemovité věci, jejíž se linka se spotřebiči stala součástí. S tímto závěrem se odvolací soud plně ztotožňuje.

41. Podle § 501 o. z. soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a tvoří hromadnou věc.

42. Podle § 505 o. z. součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.

43. Podle § 2294 o. z. zařízení a předměty upevněné ve zdech, podlaze a stropu bytu, které nelze odstranit bez nepřiměřeného snížení hodnoty nebo bez poškození bytu nebo domu, přecházejí upevněním nebo vložením do vlastnictví vlastníka nemovité věci. Nájemce má právo žádat, aby se s ním pronajímatel bez zbytečného odkladu vyrovnal; to neplatí o tom, co nájemce provedl bez souhlasu pronajímatele. Vyrovnání je splatné nejpozději ke dni skončení nájmu.

44. Citované ustanovení § 2294 o. z. nelze vykládat tak, že by bylo zvláštním ustanovením ve vztahu k okresním soudem použitému ustanovení § 505 o. z. v tom smyslu, že by jinak (odlišně) definovalo součást nemovitosti, pokud jde o předměty upevněné v bytě nájemcem. Obě ustanovení nadto stanovují stejná kritéria, byť vyjádřená jinými slovy. „Oddělení“ a „odstranění“ lze považovat za synonyma stejně jako „znehodnocení“ a „nepřiměřené snížení hodnoty“. Smyslem ustanovení § 2294 není jinak definovat součást bytu (tj. odlišně od součástí jiných věcí), nýbrž upravit způsob vypořádání mezi nájemcem a pronajímatelem v případě, že se nějaké zařízení či předmět instalovaný nájemcem stane součástí nemovité věci, v níž se byt nachází, a proto v bytě po skončení nájmu zůstává. Jde přitom, pokud jde o způsob tohoto vypořádání, o úpravu dispozitivní ve smyslu § 1 odst. 2 o. z., tj. účastníci se mohou ohledně vypořádání dohodnout odchylně od zákonné úpravy.

45. Pokud jde o posouzení, zda se určitá věc stane součástí jiné věci, pak vymezení součásti věci v § 505 o. z. odpovídá obecnému vymezení součásti věci podle § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „obč. zák.“), pročež dosavadní judikatura je pro poměry nynější právní úpravy v zásadě i nadále použitelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. [hodnota], str. 84), ve kterém se uvádí, že „součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť‚ to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“ Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Například v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], se dovolací soud vyjádřil k otázce, zda je kotel součástí kotelny či nikoli. Dospěl k závěru, že jde o individuální posouzení, které záleží na okolnostech každého případu, které se mohou různit, a proto tu není prostor pro formulaci obecných právních vět ohledně vztahu kotle a kotelny. Totéž obdobně platí i pro posouzení otázky, zda je kuchyňská linka součástí kuchyně (tj. nemovité věci v níž se kuchyň nachází).

46. Právě z uvedených hledisek okresní soud otázku, zda se daná konkrétní kuchyňská linka stala součástí nemovité věci žalovaného, posuzoval a jeho úvahy vedoucí k závěru, že linka včetně spotřebičů se stala součástí nemovité věci žalovaného, považuje odvolací soud za zcela přiměřené a přiléhavé.

47. Pomine-li odvolací soud nesprávnost právního názoru žalovaného, že případná skutečnost, že osoba, která převádí vlastnické právo k věci není jejím vlastníkem, zakládá neplatnost takové smlouvy (srov. § 1760 o. z.), pak v poměrech projednávané věci je podstatné, že žalobkyně vlastnicí jak linky, tak vestavných spotřebičů v době montáže linky do bytu byla. Není pochyb o tom, že vlastnické právo k lince, včetně digestoře, dřezu a baterie získala žalobkyně jako objednavatelka na základě smlouvy o dílo uzavřené se zhotovitelem truhlářem [jméno FO] po zaplacení ceny za dílo, neboť i digestoř, dřez a baterie byly součástí této dodávky. Žalovanému přitom nelze přisvědčit, že by se žalobkyně nestala vlastnicí rovněž i samostatně zakoupených vestavných spotřebičů. Není sice pochyb o tom, že kupní smlouvu s prodejcem Datart uzavírala svědkyně [jméno FO], nikoli žalobkyně. To však neznamená, že své vlastnické právo nepřevedla na žalobkyni. Svědkyně [jméno FO] vypověděla, že tyto spotřebiče „kupovala“ žalobkyně. Je tedy zřejmé, že svědkyně [jméno FO] koupi spotřebičů učinila sice svým jménem, avšak na účet žalobkyně, přičemž vůlí jak svědkyně [jméno FO], tak i žalobkyně bylo převést bezprostředně po nabytí vlastnického práva ke spotřebičům svědkyní [jméno FO] toto vlastnické právo na žalobkyni. To také přinejmenším konkludentně (srov. § 1744) obě učinily, když se žalovaná se souhlasem žalobkyně výkonu vlastnického práva ujala a rozhodla se zabudovat spotřebiče do předmětné linky. Písemná ani jiná kvalifikovaná forma pro smlouvy o převodu vlastnického práva k movité věci přitom zákonem požadována není. Kuchyňská linka a vestavné spotřebiče, které v době montáže náležely jedné osobě, a to žalované lze považovat za jeden předmět, a tedy za věc hromadnou ve smyslu § 501 o. z. sledující stejný osud. Po montáži linky včetně spotřebičů do kuchyně bytu je zřejmá vzájemná sounáležitost linky a kuchyně. Jak na to výstižně poukázal okresní soud, linka je atypická a byla vyrobena na zakázku do daného konkrétního prostoru. Splněno je i kritérium neoddělitelnosti linky od bytu. Faktické oddělení této linky samozřejmě – jak na to poukazuje odvolatel – vyloučeno není. Je však zřejmé, že oddělení této na míru zhotovené linky se spotřebiči od bytu znamená pro byt jakožto věc hlavní újmu na jeho hodnotě. Oddělením linky by nepochybně došlo k funkčnímu i estetickému znehodnocení kuchyně a utrpěla by nepochybně i cena bytu na nájemním trhu, kdy je zjevné, že holobyt by byl pronajmutelný za nižší cenu nežli byt vybavený na míru vytvořenou, esteticky hodnotnou kuchyňskou linkou vybavenou značkovými spotřebiči.

48. K námitce žalovaného poukazujícího na zakoupení dvou myček s tím, že neví, která z nich by mu měla patřit, je třeba dodat, že součástí nemovité věci žalovaného se stala jen a právě ta z nich, která je vestavěna do linky, jež se nachází v jeho domě a (po částečném zpětvzetí žaloby) žalobkyně také pouze za tuto jednu myčku (nikoli za obě) požaduje úhradu. Pokud jde o výši této úhrady, pak z dokazování plyne, že cena obou zakoupených myček byla stejná.

49. Pokud jde o vypořádání mezi účastníky, bylo v daném případě podle výsledku dokazování ujednáno, že žalovaný uhradí žalobkyni to, co sama vynaložila na pořízení linky a spotřebičů. Taková dohoda neodporuje zákonu a je platná a pro účastníky závazná. Pokud jde o splatnost této úhrady, bylo – jak bylo výše dovozeno – dohodnuto, že úhrada bude prováděna formou měsíčních slev na nájemném ve výši 2 800 Kč. Tato dohoda však ukončením nájemního vztahu ze strany žalovaného (kdy výpověď v zákonné prekluzivní době nebyla žalobou napadena; srov. § 2290 o. z.) nemohla být dále plněna, a jelikož nebylo jiného ujednání, je třeba uplatnit zákonný režim, podle něhož se vyrovnání stalo splatným ke dni skončení nájmu (§ 2294 věta poslední o. z.), tj. ke dni [datum]. Ode dne [datum] je tudíž žalovaný s úhradou žalobou požadované částky v prodlení. Žalobkyni proto náležejí i zákonné úroky z prodlení (srov. § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb.) požadované až od [datum], tj. od data pozdějšího.

50. Jako nedůvodnou okresní soud správně posoudil námitku započtení dlužného nájemného za období od [datum] za použití korektivu dobrých mravů.

51. Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odst. 2 téhož ustanovení nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

52. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

53. Ve vztahu k použití korektivu dobrých mravů Nejvyšší soud v obecné rovině dovozuje, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jakož i ustanovení § 6 a § 8 o. z. (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 6 a § 8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) jsou právními normami s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

54. V daném případě vskutku nelze dospět k závěru, že dání výpovědi bez výpovědní doby by bylo možno považovat za rozporné s dobrými mravy. Nic takového ovšem okresní osud nedovodil. Za nemravný je třeba považovat způsob, jakým to žalovaný učinil. Žalovaný navštívil žalobkyni – osamoceně žijící ženu v doprovodu dalšího muže – svého bratra, ve večerních hodinách a předal jí výpověď z nájmu bytu s požadavkem, aby své obydlí ještě téhož dne, tj. takřka okamžitě opustila a vrátila od něho klíče. Vykázal ji tedy z bytu způsobem, který jí reálně umožnil si z bytu odnést jen to nejnutnější, a vystavil jí situaci, kdy byla zcela nepřipravena nucena si hledat v nočních hodinách nějakou střechu nad hlavou. Žalobkyně pak již dále měla – jak to plyne z výpovědí okresním soudem slyšených svědků – možnost si své věci z bytu vyklízet jen v termínech schválených žalovaným, který rovněž rozhodoval o tom, kdo může žalobkyni s vystěhováním pomáhat a kdo ne, a dokonce i o tom, jaké konkrétní věci si žalobkyně může ten který den odvézt. Za této situace je požadavek na úhradu ve výši ujednaného nájemného až do doby vyklizení bytu, k němuž došlo dne [datum], uplatněný ve smyslu § 2295 o. z., zjevně rozporný s dobrými mravy a je třeba jej posoudit jako zjevné zneužití práva, které nemůže požívat právní ochrany. Uvedené platí bez ohledu na to, zda nemravnost takového jednání žalovaného byla žalobkyní zvlášť namítána.

55. Z vyložených důvodů odvolací soud shledal žalobu v části, v níž o ní bylo rozhodnuto výrokem I. napadeného rozsudku, co do požadavku na zaplacení 45 900 Kč (28 000 + 15 000 + 2 000 + 900) s úroky z prodlení z této částky nedůvodnou, a proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v tomto rozsahu přezkoumávaný rozsudek změnil tak, že se žaloba i v tomto rozsahu (tj. nad rámec toho, co již bylo zamítnuto odvoláním nenapadeným výrokem II.) jako nedůvodná zamítá; ve zbytku, tj. pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 186 166,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, jej ve výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně lhůty k plnění, jež byla správně určena jako základní třídenní počítaná od právní moci rozsudku, když v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší nebo povolení splátek.

56. S ohledem na změnu rozsudku okresního soudu ve věci samé neobstojí ani jeho nákladový výrok III. Odvolací soud proto za použití § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu, tj. nově, rozhodl i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Po částečné změně napadeného rozsudku mají v řízení před soudem prvního stupně obě strany ve sporu úspěch toliko částečný, přičemž míra jejich úspěchu je přibližně stejná, když žalobkyni bylo přiznáno 186 166,87 Kč s příslušenstvím, žaloba byla zamítnuta co do 175 191 Kč (129 291 + 45 900) s příslušenstvím a k neúspěchu žalobkyně je třeba přičíst i částku 11 490 Kč s příslušenstvím, pro niž byla žaloba vzata zpět nikoli pro chování žalovaného (§ 96 odst. 2 věta prvá o. s. ř.), míra úspěchu žalovaného je tudíž 186 681 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud proto za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. vyslovil že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně právo.

57. Rovněž v odvolacím řízení, jehož předmětem již byla pouze částka 232 066,87 Kč s příslušenstvím, byl úspěch obou účastníků toliko částečný. Úspěšnější v něm však byla žalobkyně, která uspěla co do 186 166,87 Kč s příslušenstvím, a tedy z 80 % (186 166,87 Kč : 232 066,87 Kč x 100) a neúspěšnou byla co do 45 900 Kč, tj. z 20 % (45 900 Kč : 232 066,87 Kč x 100). Žalobkyni tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. náleží právo na náhradu poměrné části nákladů účelně vynaložených v odvolacím řízení v rozsahu 60 % (80 % úspěchu – 20 % neúspěchu). Tyto náklady tvoří náklady žalobkynina právního zastoupení sestávající z mimosmluvní odměny za 2 úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), a to vyjádření k odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem, po 9 260 Kč (§ 7 bod 5. a. t.), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 a. t. ve znění účinném do [datum]) a jedné paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 K4 (§ 13 odst. 1, 4 a. t. v nyní účinném znění) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 4 046,70 Kč . Celkem tak činí 23 316,70 Kč, z čehož 60 % představuje 13 990 Kč.

58. Lhůtu ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stejnou, jako byla stanovena pro splnění povinnosti ve věci samé, tj. jako základní třídenní počítanou od právní moci rozsudku, když ani v tomto případě neshledal žádné okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší nebo povolení splátek. Platební místo (k rukám žalobkynina advokáta) určil odvolací soud v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení