14 Co 79/2024 - 322

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Libora Daňhela a soudců Mgr. Jiřího Vašíčka a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozená [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] 3) [Jméno žalované C], narozená [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované C] všechny zastoupeny advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení zatížení nemovitostí věcným břemenem, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 12. 2023, č. j. 12 C 48/2022-267, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se a) ve výroku I mění tak, že řízení o určení věcného břemene – služebnosti se v části týkající se panujícího pozemku žalobkyně parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] zastavuje. b) ve výroku II o věci samé potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1. a 2. žalované oprávněným společně a nerozdílně částku 114 820 Kč, a 3. žalované částku 57 460 Kč, všem k rukám zástupkyně žalovaných [Jméno advokátky] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem připustil změnu žaloby „navrženou“ žalobkyní v podání ze dne [datum] (výrok I.), ve věci samé pak zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalovaným [právnická osoba]) určení, že pozemky parc. parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], oba zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa] na LV č. [Anonymizováno] pro obec a k. ú. [adresa], a pozemky parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], oba zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa] na LV č. [Anonymizováno] pro obec a k. ú. [adresa], jsou zatíženy věcným břemenem – služebností, spočívajícím v právu cesty a stezky, v části pozemků vymezených dle geometrického plánu č. [Anonymizováno], ověřeného [tituly před jménem] [jméno FO], pod č. [Anonymizováno] dne [datum] a potvrzeného KÚ pro [Anonymizováno], Katastrálním pracovištěm [adresa] dne [datum], in rem, ve prospěch každého vlastníka nemovitostí - pozemku p. č. St. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí stavba č. p. [Anonymizováno], objekt bydlení, pozemku p. č. [Anonymizováno], ostatní plocha, pozemku p. č[Anonymizováno], ostatní plocha, vše v k. ú. [adresa], zapsané na LV č. [Anonymizováno], vedené pro obec [adresa] u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], katastrálního pracoviště [adresa], a to v rozsahu, že každý vlastník pozemků v k. ú. [adresa] p.č. St. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č.p. [Anonymizováno], objekt bydlení, p. č. [Anonymizováno], p. č. [Anonymizováno], a všechny jím určené osoby, návštěvy, příbuzní, dodavatelé, odběratelé, poskytovatelé služeb jsou oprávněny užívat pozemky v k. ú. [adresa] p. č. [Anonymizováno], p. č. [Anonymizováno], p. č. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno] v jejich části vymezené dle geometrického plánu č. [Anonymizováno] pro příchody a odchody, příjezdy a odjezdy, průchody a průjezdy (výrok II.), dále zavázal žalobkyni zaplatit všem třem žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 120 000 Kč k rukám jejich zástupkyně (výrok III.) a zaplatit České republice na účet soudu I. stupně na náhradě nákladů státu částku 527,50 Kč (výrok IV.).

2. Proti rozsudku, a to do všech jeho výrobků, podala odvolání žalobkyně a navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně změnu rozhodnutí, že její žalobě bude vyhověno.

3. Žalované navrhly potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ve vztahu k věci samé důvodné není, neboť je důvodné pouze ohledně nesprávného rozhodnutí o připuštění změny žaloby.

5. Soud I. stupně rozhodl napadeným rozsudkem o žalobě na určení, že pozemky žalovaných uvedené výše v odst. 1, které nabyla darem nemovitosti od svého manžela, jsou zatíženy věcným břemenem – služebností uvedené výše v odst.

1. Předmětem původní žaloby bylo určení věcného břemene – služebnosti nejen k výše uvedeným pozemkům ale i k pozemku parc. č. [Anonymizováno] k. ú. [adresa], ohledně něhož žalobkyně podáním ze [datum], nazvaným „změna petitu žaloby“ disponovala s žalobu tak, že tento pozemek „všude tam, kde je v petitu žaloby uveden, vypustila“. Pokud soud I. stupně o podání žalobkyně rozhodl (v souladu s jeho nesprávným označením) jako o změně žaloby, kterou výrokem I. napadeného rozsudku připustil podle § 95 o.s.ř., jde o procesní postup nesprávný. Z obsahu tohoto úkonu, podle něhož jej soud musí posuzovat (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), jde jednoznačně o částečné zpětvzetí žaloby (§ 96 odst. 1 o. s. ř.), jímž se žalobkyně domáhá určení věcného břemene – služebnosti v menším rozsahu než původní žalobou, aniž se domáhá něčeho jiného (dalšího) než v původní žalobě. O tomto úkonu žalobkyně tedy mělo být rozhodnuto podle § 96 o.s. ř., jak žalobkyně v odvolání namítá, proto odvolací soud po zjištění stanoviska žalovaných k tomuto částečnému zpětvzetí žaloby, byť učiněnému již u soudu I. stupně, změnil (§ 220 o.s.ř.) rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. tak, že řízení ve zpětvzaté části ve vztahu k pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] zastavil.

6. Zamítavé věcné rozhodnutí ve výroku II. rozsudku, které je samozřejmě výrazně významnější, je založeno na zhodnocení žalobkyní tvrzených skutečností, že předmětné věcné břemeno bylo žalobkyní vydrženo tzv. mimořádným vydržením dle dnes účinného obč. zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), neboť žalobkyně i její právní předchůdci užívali tuto jedinou přístupovou cestu ke svým nemovitostem po dobu nejméně 33 let bez přerušení dodnes, neboť již při uzavření kupní smlouvy z [datum], jíž manžel žalobkyně nabyl nemovitosti dnes patřící žalobkyni od právních předchůdkyň žalovaných, které prohlásily, že manžel žalobkyně a žalobkyně mohou uvedenou cestu bez jakéhokoliv omezení časového i omezení co do subjektů využívat. Rovněž při převodu předmětných nemovitostí z manžela žalobkyně na žalobkyni v roce 1993 byla žalobkyně ujištěna, že vy užívaná cesta před pozemky žalovaných (tehdy jejich právních předchůdkyň) je zřízena a zabezpečena.

7. Žalované proti těmto žalobním tvrzením namítaly, že jejich právní předchůdkyně jako vlastnice pozemků, které mají být podle zde projednávané žaloby zatíženy věcným břemenem, manželovi žalobkyně v době, kdy od nich nabyl pozemky dnes patřící žalobkyni, nesdělily, že by přístup a příjezd po cestě přes pozemky žalovaných (předchůdkyň žalovaných) má zabezpečen on a všichni další nabyvatelé i jakékoli další osoby užívající nebo navštěvující jeho nemovitost, neboť manžel žalobkyně sice skutečně naléhal na zakoupení i těchto pozemků právě proto, aby získal další přístup k zakoupeným nemovitostem, avšak vždy byl odmítnut. Současně popřely, že by cesta přes jejich pozemky byla užívána rodinou žalobkyně nerušeně a že by žalobkyně a její manžel nepochybovali o tom, že mají právo cestu užívat, neboť právní předchůdkyně žalovaných opakovaně osobně či písemně sdělovaly manželovi žalobkyně, že nesouhlasí s tím, že využívá jejich pozemky a docházelo mezi nimi proto ke konfliktům.

8. Soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování mnoha listinami, výslechy 16 svědků, z toho dvou opakovaně, i účastnickou výpovědí žalobkyně, to vše tak, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, a po jejich zhodnocení učinil níže uvedené skutkové a právní závěry, podle nichž není žaloba žalobkyně na určení existence věcného břemene – služebnosti důvodná.

9. Žalobkyně proti závěrům soudu I. stupně v odvolání namítá, že při hodnocení dokazování uvěřil všem svědkům žalovaných a žádnému svědku žalobkyně, že nezohlednil nevěrohodnost některých svědků danou tvrzeními, která byla dle názoru žalobkyně prokázána jako lživá, že soud neprovedl k prokázání tvrzení žalobkyně další důkazy, které navrhla, že provedl některé důkazy, které byly navrženy až po zákonné koncentraci řízení a že nijak nezohlednil skutečnosti namítané žalobkyní, že ona a její manžel jsou již ve starším věku, že druhý, a to pěší, přístup k jejich nemovitosti je pro jejich obsluhu nedostatečný, že soud nesprávně zhodnotil mnohaletou držbu předmětného práva rodinou žalobkyně, jako způsobilou k vydržení bez ohledu na to, zda je prokázán titul k jejímu založení, že soud I. stupně neprojednal, nečetl ani nekonstatoval podání žalovaných obsahujících skutkovou argumentaci, na níž se nemohla žalobkyně připravit a že závěrečné návrhy účastníků nebyly u posledního jednání čteny, ale bylo na ně pouze odkázáno.

10. Tyto odvolací námitky žalobkyně, které zde budou podrobněji rozebrány níže, důvodné nejsou a závěry soud I. stupně jsou správné.

11. Odvolací soud nejprve pro stručnost odkazuje s výčtem veškerých zjištěných skutečností, z nichž soud I. stupně vycházel, na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž jsou přehledně uvedeny, včetně toho, z jakých důkazů a na základě jakého jejich zhodnocení soud I. stupně tyto skutkové závěry učinil. Nad rámec tohoto odkazu odvolací uvádí, že nespornými mezi účastnicemi byly skutečnosti, že manžel žalobkyně [jméno FO] nabyl kupní smlouvou z [datum] pozemky parc. č. [Anonymizováno] se stavbou č. p. [Anonymizováno] (tzv. „[Anonymizováno]“), parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] od jejich tehdejších spoluvlastnic [právnická osoba], [jméno FO] a [jméno FO], že [právnická osoba] si ponechala ve vlastnictví pozemky parc. č. [Anonymizováno], které po jejím úmrtí nabyly později dle dědického rozhodnutí z [datum] do spoluvlastnictví první dvě žalované, že [jméno FO] si ponechala ve vlastnictví pozemky parc. č. [Anonymizováno], které později převedla darovací smlouvou z [datum] na třetí žalovanou, že manžel žalobkyně zdevastovanou a k bydlení nevhodnou vilu přebudoval do dnešního stavu a převedl ji i se souvisejícími pozemky na žalobkyni jako svou manželku darovací smlouvou z [datum].

12. Žalované nepopírají tvrzení žalobkyně, že její rodinní příslušníci, resp. osoby bydlící v uvedené vile, užívali po celou dobu od jejího nabytí manželem žalobkyně cestu k vile přes pozemky žalovaných, avšak popírají tvrzení žalobkyně, že teprve [datum] vyslovili poprvé nesouhlas s tímto jednáním žalobkyně a jejich rodinných příslušníků, neboť celou dobu opakovaně sdělovali žalobkyni a jejímu manželovi, že cestu přes jejich pozemky (dříve pozemky právních předchůdkyň žalovaných) užívají neoprávněně. Ve vztahu k jednání právních předchůdkyň žalovaných těsně před koupí a při koupi vily manželem žalobkyně, je mezi účastnicemi sporné, zda vůbec a v jaké formě byl souhlas předchůdkyň žalovaných s užíváním jejich neprodaných pozemků vysloven či zda bylo dokonce ústně přislíbeno či jinak zřízeno věcné břemeno, na základě čehož by mohlo vzniknout přesvědčení manžela žalobkyně a později žalobkyně, že pozemky žalovaných (předchůdkyň žalovaných) jsou takovým věcným břemenem zatíženy a že jim svědčí věcné právo tomuto břemeni odpovídající.

13. Soud I. stupně pro závěr o těchto jednáních správně aplikoval příslušná ustanovení tehdy účinného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „dřívější o. z.“), stejně jako pro závěr o možném vydržení tvrzeného práva odpovídajícího věcnému břemeni, vzhledem k tehdejší zákonné vydržecí době 10 let, s čímž odvolací soud také odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž jsou uvedena všechna příslušná ustanovení tehdy dřívějšího o. z. pro potřebné právní závěry významná. Především je správný právní názor soudu I. stupně, že na základě provedeného dokazování nelze učinit závěr o platném zřízení věcného břemene, jehož určení se nyní žalobkyně domáhá, podle příslušných ustanovení dřívějšího o. z., což vyplývá ze samotných žalobních tvrzení i z účastnické výpovědi žalobkyně a svědecké výpovědi jejího manžela. Věcné břemeno k nemovitosti a právo mu odpovídající by muselo být zřízeno písemně, a to [datum] u jednání u notáře [tituly před jménem] [jméno FO], který sepsal kupní smlouvu o převodu předmětné vily se souvisejícími pozemky na manžela žalobkyně, na němž podle žalobních tvrzení měla otázka přístupu k těmto pozemkům přes pozemky předchůdkyň žalovaných „padnout“, avšak k platnému zřízení věcného břemene dle tehdejších zákonných ustanovení nedošlo. Přesvědčení manžela žalobkyně (uvedené v notářském zápisu [tituly před jménem] [jméno FO] o jeho prohlášení z [datum]), že „notář toto zapracoval do kupní smlouvy“, je mylné, neboť neodpovídá skutečnosti, což ostatně akceptovala žalobkyně, neboť v žalobních tvrzeních neuplatňuje skutečnost, že věcné břemeno, jehož určení se domáhá, bylo v roce 1988 platně zřízeno.

14. Hodnocení toho, zda v manželu žalobkyně a žalobkyni jako jeho právní nástupkyni od roku 1993 mohla tato skutečnost vyvolat přesvědčení, že věcné břemeno zřízeno bylo, zhodnotil soud I. stupně správně tak, že takový omyl o vzniku takového věcného práva k nemovitostem by nebyl objektivně omluvitelný a nemohl tedy založit „řádné“ vydržení práva odpovídajícího takovému věcnému břemeni. Pro tento závěr soud I. stupně správně aplikoval příslušná ustanovení dřívějšího o. z. účinného do 31. 12. 2013, neboť k takovému vydržení, pokud by šlo o držbu práva v dobré víře, mělo dojít již po 10 letech, tedy v roce 1998.

15. Ke správnosti tohoto závěru soudu I. stupně odvolací soud nad rámec výše uvedeného odkazu dodává, že žalobkyně ve své účastnické výpovědi, jíž doplnila a upřesnila (do větších podrobností) žalobní tvrzení, uvedla, že protože paní [adresa] odmítla jejímu manželu pozemek prodat, „dohodli jsme věcné břemeno, chtěli jsme je i pro naše děti, toto jsme dohodli při složení zálohy, když nám předala klíče“, a že při následném jednání jejího manžela u notáře při koupi vily „otázka cesty padla a nikdo nic nenamítal, proto paní [adresa] věcné břemeno odsouhlasila v zastoupení svých sester ústně před tím, než manžel žalobkyně podepsal kupní smlouvu.“ Manžel žalobkyně [jméno FO] ve (druhé) svědecké výpovědi uvedl, že s paní [jméno FO] si před podpisem smlouvy dohodli, „že tyto pozemky si nechají a že cestu přes ně můžeme používat, slíbila břemeno, abych se dostal k baráku a že cesta zůstane průjezdná.“ Podle manžela žalobkyně je možná chyba, že netrval na tom, aby to bylo ve smlouvě napsané, ale mohla to tam paní [adresa] u notáře říct, on dnes ví, že je potřeba, aby to bylo zapsané, tehdy ho ale nenapadlo, že na tom měl trvat, neboť se v právních věcech nevyzná, ale rozuměl tomu tak, že přes její pozemky můžou (manžel žalobkyně a jejich rodinní příslušníci) jezdit. U notáře, kde byly [právnická osoba], [jméno FO] a [jméno FO] jako prodávající a svědek sám jako kupující, se podle svědka notář při sestavování smlouvy o prodeji „ptal na cestu, nikdo se tam nevyjádřil, paní [adresa] řekla, že jsme domluveni“.

16. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně hodnotí tato tvrzení žalobkyně podpořená svědectvím jejího manžela tak, že zřízení věcného břemene mělo být (podle neprokázaných žalobních tvrzení) pouze přislíbeno a nikoli zřízeno, navíc v době, kdy manžel žalobkyně jednal pouze s [právnická osoba] jako tvrzenou zástupkyní svých sester, které manžel žalobkyně ani neznal jménem a nevěděl, které pozemky jsou její a které její sestry, a pouze „řešili“ cestu přes ně. Už tato tvrzení vylučují nejen závěr, že by [právnická osoba] zřídila za svou sestru [jméno FO] věcné břemeno ve prospěch manžela žalobkyně, který ani neznal jméno druhé smluvní účastnice takové případné smlouvy, ale i závěr, že tato údajná prohlášení mohla vyvolat objektivně omluvitelný omyl u manžela žalobkyně, že takové věcné právo zřízeno bylo a že takovým věcným břemenem jsou pozemky předchůdkyň žalovaných zatíženy. Pokud se na následném jednání u notáře, kde mohlo a údajně mělo být takové věcné břemeno zřízeno, nikdo k otázce notáře na přístupovou cestu vyjádřil, respektive [právnická osoba] měla říct, že „jsou domluveni“, nemohla by tím (ani při prokázání těchto skutečnosti) být založena dobrá víra manžela žalobkyně a žalobkyně jako jeho právní nástupkyně o vzniku věcného práva odpovídajícího věcnému břemeni a nemohlo tedy dojít k řádnému vydržení takového práva podle dřívějšího o. z.

17. Možnost mimořádného vydržení takového práva podle ust. § 1095 ve spojení s § 1260 odst. 1 o. z. účinného od 1. 1. 2014 by přicházelo v úvahu podle přechodného ust. § 3066 po uplynutí pětileté lhůty od jeho účinnosti, tedy k 1. 1. 2019, pokud zákonné podmínky takového vydržení podle dnes účinné právní úpravy byly splněny, ať už služebnosti stezky podle § 1274 nebo služebnosti cesty podle 1276 o. z. Mimořádné vydržení se však neliší od řádného vydržení tak, jak se toho domáhá žalobkyně v odvolání, neboť odlišnost těchto způsobů vydržení práva je dána rozdílnou vydržecí dobou, tím, že není nezbytné prokázání právního důvodu, na kterém se držba zakládá, a tím, že držba nemusí být realizována v dobré víře ale jen v nikoli nepoctivém úmyslu, nikoli však tím, že by nemuselo jít o držbu nerušenou a že by nemuselo jít o držbu toho práva, které má být vydrženo.

18. Odvolací soud se ztotožňuje s tím skutkovým závěrem soudu I. stupně, že žalobkyně i její manžel byli předchůdkyněmi žalovaných a jejich rodinnými příslušníky, kteří předmětné pozemky užívají, opakovaně vyzýváni, abych jejich pozemky neužívali, a to ani k pouhému průjezdu (údajně i jinak), což vyplývá ze vzájemně korespondujících svědeckých výpovědí [jméno FO] [právnická osoba] [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], které soud I. stupně správně zhodnotil jednotlivě i vzájemné souvislosti s ostatní provedenými důkazy. Pokud svědci vypovídali o bráně u přístupu na předmětné pozemky, která měla být v roce 1992 -1993 zamykána (a údajně manželem žalobkyně i vyražena, což samo o sobě nebylo prokázáno), o tom, že hádky s „[jméno FO]“ (rodinnými příslušníky žalobkyně) probíhaly 30 let, protože manžel žalobkyně tuto cestu využíval, že problémy s ježděním manžela žalobkyně přes pozemky (a dalšími jeho jednáními, která sama o sobě nebyla prokázána), nastaly hned po prodeji domu, kdy předchůdkyně žalovaných manželu žalobkyně říkaly, že tam nemá jezdit, je to vše ve svém souhrnu dostatečně průkazné. Skutečnost, že příslušníci rodiny [jméno FO] na pozemky nejezdili od roku 1995 do roku 2005, kdy [právnická osoba] onemocněla, tyto závěry nezpochybňuje, neboť výše uvedené skutečnosti jsou tvrzeny všemi uvedenými svědky již pro období před rokem 1995, tím spíše pak i pro rok 2014, kdy svědek [jméno FO] manželu žalobkyně řekl, že se mu nelíbí, když přes pozemky jezdí, a v témže roce se žalobkyně s manželem svědkyni [jméno FO] omlouvala, když přijela „ze spodu“ autem, a dobře věděla, že na cestě „nemá co dělat“. Tyto skutečnosti, že od počátku, tedy již od roku 1988, vznikaly tyto konfrontace a konflikty, korespondují s tvrzením svědkyně [jméno FO] jako původní vlastnice pozemků ve vlastnictví třetí žalované, že její sestra [právnická osoba] při prodeji „určitě o břemenu nemluvila“.

19. Tyto skutečnosti, o nichž učinil soud I. stupně správné skutkové závěry, na něž odvolací soud již odkázal, svědčí pro právní závěr, že ani v případě, že by žalobkyně a její manžel realizovali držbu práva odpovídajícímu věcnému břemeni, nešlo o držbu nerušenou umožňující setrvat ve omylu, že takové právo jim přísluší. Žalobkyně a její manžel jako svědek tvrdí, že až do [datum], kdy byl manžel žalobkyně vyzván písemně k tomu, aby předmětné pozemky k příjezdu do vily nevyužíval, nebylo přesvědčení [jméno FO] o jejich právu ničím narušeno. Tvrzení, že k žádným takovým skutečnostem nedošlo (tzv. „negativní“), k němuž se žalobkyně domáhá hodnocení věrohodnosti jí navržených svědků [jméno FO] st. a [jméno FO], je vyvráceno prokázáním opačného tvrzení, že k těmto skutečnostem došlo (tzv. „pozitivní“), což z uvedeného dokazování vyplývá.

20. Odvolací námitka žalobkyně, že jde o rodinné příslušníky žalovaných a že z jejich výpovědí vyplývá nepřátelství vůči manželu žalobkyně, není způsobilá znevěrohodnit výpovědi těchto svědků. V této souvislosti je naopak logické hodnocení těchto důkazů, že právě pro skutečnosti, o nichž svědci vypovídají, a to vzájemně shodně, mohl vzniknout jejich nikoli dobrý vztah k manželu žalobkyně, u některých možná až nepřátelský, což při logickém zohlednění příčiny a následku nesvědčilo pro nevěrohodnost svědků vypovídajících o těchto konfliktních situacích.

21. Pokud jde o tvrzenou nevěrohodnost svědků z důvodu, jde o rodinné příslušníky žalovaných, to se jednak týká i svědků navržených žalobkyní, navíc v této souvislosti nelze přehlédnout svědeckou výpověď syna žalobkyně [jméno FO] ml., který mimo jiného uvedl, že matku 3. žalované [jméno FO] zná asi od roku 2019 nebo 2019, „jak se začaly vést tyto spory“. Z toho sice nevyplývá, že spory o užívání cesty byly dány již před [datum], což je významné pro účinek případného mimořádného vydržení, ale je to v jednoznačném rozporu s tvrzením žalobkyně a výpovědí svědka [jméno FO] st., že až do [datum], nebylo přesvědčení [jméno FO] o právu užívat pozemky žalovaných k příjezdu do vily ničím narušeno.

22. Soud I. stupně však učinil především závěr, že jednání žalobkyně, jejího manžela žalobkyně a jejich rodinných příslušníků při průjezdu přes pozemky žalovaných nebylo držbou práva odpovídající věcnému břemeni – služebnosti, v jehož důsledku by bylo možné takové právo vydržet, ani řádným ani mimořádným vydržením. Odvolací soud po pečlivém zhodnocení argumentace soudu I. stupně podpořené pro tento závěr výkladovou judikaturou vyšších soudů, dospěl nakonec k témuž závěru, ohledně něhož také odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku v příslušné části.

23. Nad rámec tohoto odkazu odvolací soud uvádí, že se především ztotožňuje s názorem vyplývajícím z publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, které je aplikovatelné i pro mimořádné vydržení dle zákonných ustanovení účinných od 1. 1. 2014, že vlastníku pozemku, který někdo užívá k průchodu či průjezdu, musí být dáno najevo, že se tak činí z titulu věcného břemene, a vlastník tento stav musí trpět, jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, avšak je realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejného užívání) nebo bez právního důvodu); takové chování tedy nemůže vést k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Z tohoto rozhodnutí vyplývá argumentace opřená o právní zásady obecného zákoníku občanského z roku 1811, že držitelská vůle musí být předepsaným způsobem publikována čili navenek realizována, neboť upotřebené právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží a komu jiné osoby ve shodě s ním plní. Poukazy žalobkyně v odvolání na obecné právní předpoklady držby - držební vůle a faktického ovládání věci, jsou sice obecně důvodné, avšak jejich žalobkyní předpokládané důsledky by nastaly držbou právě toho práva, jehož určení s žalobkyně domáhá, tedy práva průchodu či průjezdu odpovídajícímu věcnému břemeni dle dřívějšího o. z., později práva služebnosti cesty dle § 1276 (případně i služebnosti stezky dle § 1574) nyní účinného o. z. Ostatně i z publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 728/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1990/2018 vyplývá, že ovládání věci, tedy tzv. panství nad věcí, je pro závěr o vydržení (tam řešeného) vlastnického práva nutno zkoumat ohledně tomuto právu odpovídajících parametrů, a je logické, že vydržení práva průchodu či průjezdu, respektive služebnosti cesty a stezky, nemůže mít tytéž zákonem požadované parametry jako vydržení práva vlastnického. Naopak, jak vyplývá z výše uvedeného publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1568/2012 a ze správné argumentace soudu I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku, pouhé přecházení či projíždění přes pozemek patřící jiné osobě nemůže vést k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, respektive práva služebnosti, neboť taková držba odpovídá i realizaci jiných práv daných z jiných právních důvodů, případně i bez právního důvodu.

24. Přesvědčení žalobkyně, že pro účely mimořádného vydržení podle ust. § 1095 o. z. není požadavek na takovou „adresnost“ držby dán, odůvodňuje žalobkyně tím, že k mimořádnému vydržení může vést i držba nikoliv poctivá (§ 992 o. z.) a nikoliv oprávněná (§ 130 dřívějšího o. z.), ale pouze držba nikoli v nepoctivém úmyslu držitele, jak vyplývá z publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Žalobkyně v řízení před soudem I. stupně i v odvolání namítá, že držba její a jejího právního předchůdce takovou držbou byla, neboť nepoctivý úmysl na straně držitelů dán nebyl a jejich jednání nebylo vedeno úmyslem nepoctivým či nemorálním ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. I s tímto rozhodnutím se odvolací soud ztotožňuje, avšak žalobkyní dovozované závěry z něj nevyplývají. Jednak toto rozhodnutí neřeší identifikaci držby ve vztahu k tomu právu, které má být vydrženo, a jednak jeho závěry o charakteru držby v nepoctivém úmyslu naopak svědčí pro zde projednávaný případ pro závěr, že žalobkyně a její předchůdce nedrželi právo odpovídající věcnému břemeni dle dřívějšího o. z. či právo služebnosti dle nyní účinného o. z., jehož určení se žalobkyně domáhá. Držbou v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě úmyslné jednání naplňující znaky nikoli pravé držby (§ 993 o. z.), tedy, že se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se do ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje v proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Závěr soudu I. stupně o právu, žalobkyně a její právní předchůdce – byť po velmi dlouhou dobu – vykonávali, přitom svědčí i podle odvolacího soudu pro právo odpovídající právě výprose, pokud nešlo o právo užívání veřejné cesty či o užívání bez právního důvodu.

25. Z výslechu svědků [jméno FO] a [jméno FO], které navrhla žalobkyně, vyplynulo, že po předmětné cestě přes pozemky žalovaných se jezdí s tichým svoleným jednotlivých vlastníků, celá cesta patří více majitelům, nikdo nikdy neřešil, komu patří, svědkům, jimž patří také přiléhající pozemky, v tom nikdy nikdo nebránil, neboť se jezdí odjakživa přes cizí pozemky k domu, což se týká i navazující cesty, která patří i jiným majitelům. Ani svědci [jméno FO] nemají zřízeno věcné břemeno přes pozemky sousedů, přes jejich vlastní pozemek také není zřízeno věcné břemeno, nikdy nikdo otázku věcného břemene neřešil. Důvodná je v této souvislosti jen ta odvolací námitka žalobkyně, že pro zdejší věc není významná skutečnost, jíž se soud také zabýval, kdo zřídil asfaltový povrch na předmětné cestě přes pozemky žalovaných, zda to byl manžel žalobkyně, jak vypověděli svědci [jméno FO] i [jméno FO], včetně toho, že byli za zřízení asfaltového povrchu vděční, protože dříve byla cesta prašná a za zhoršených podmínek hůře průjezdná.

26. To vše při vzájemném zhodnocení, a to i s ostatními důkazy uvedeními v odůvodnění napadeného rozsudku, vede k závěru, že i pokud by žalované, jejich právní předchůdkyně a jejich rodinní příslušníci ve vztahu k žalobkyni a jejímu manželovi nevyslovovali nesouhlas s jejich projížděním přes své pozemky, a bylo by tedy možné dovodit jejich konkludentní (nikoli výslovně projevený) souhlas s tímto jednáním, šlo by o souhlas s užíváním cesty nijak neupřesněný a nevymezený, stejně jako je tomu u dalších osob dle výše uvedených svědectví, který může být právně významný pro vznik výprosy, kterou lze kdykoli odvolat a která není věcným právem zatěžujícím nemovitost pro všechny její budoucí vlastníky a ve prospěch všech budoucích vlastníků nemovitostí, k níž má být takový průjezd či průchod realizován.

27. Pokud z výpovědi svědkyně [jméno FO] vyplynulo, že když stála autem „na jejich pozemku na asfaltce“, řekl jí manžel žalobkyně, aby uhnula, že to je veřejná cesta a on po tomto pozemku jezdit bude, vede to k závěru, že taková držba práva průjezdu přes dotčené pozemky byla dána (předpokládanou) existenci práva jízdy po veřejné cestě, které z důvodů uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku dáno nebylo, což samo o sobě také vylučuje závěr, že by realizace tohoto práva žalobkyní a jejím manželem byla držbou práva odpovídající věcnému břemeni průchodu či průjezdu přes pozemek, resp. služebnosti stezky a cesty.

28. Všechny tyto závěry by však byly významné pouze v případě, že by nebyl správný shora uvedený závěr, že již před [datum] byla žalobkyně a její manžel upozorňováni výše uvedeným způsobem na to, že vlastnice (předchozí vlastnice) dotčených pozemků s průjezdem přes ně nesouhlasí, což by narušilo dobrou víru nutnou pro řádné vydržení takového práva, ale založilo držbu takového práva v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. znemožňující i mimořádné vydržení takového práva, i pokud by šlo o držbu toho práva, jehož určení se žalobkyně domáhá.

29. Z těchto důvodů, a to při zohlednění dalších závěrů soudu I. stupně uvedených v odůvodnění jeho rozsudku, na něž odvolací soud odkázal, vedou k celkovému závěru, že žalobkyně ani její právní předchůdce nedrželi právo průchodu a průjezdu odpovídající věcnému břemeni v době do [datum] ani právo služebnosti stezky a cesty v době od [datum] a nemohlo dojít k řádnému vydržení takového práva k [datum] podle dřívějšího o. z. ani k mimořádnému vydržení takového práva k [datum] podle § 1095 o. z.

30. Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.).

31. Odvolací soud nad rámec shora uvedených závěrů významných pro rozhodnutí o zde uplatněném nároku uvádí, že značná část skutečností uplatněných žalobkyní v tomto řízení a zjišťovaných dokazováním soudu I. stupně, by byla obecně způsobilá pro závěr o důvodnosti či nedůvodnosti nároku žalobkyně na povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 o. z. Zákonné parametry takového práva jsou jen odlišné od práva věcného břemene – služebnosti, které lze zřídit primárně smluvně (a může vzniknout i vydržením, což v tomto případě nevzniklo), avšak zde uplatněné a hodnocené skutečnosti o údajně jediné přístupové cestě, o možnosti či nemožnosti přístupu k vile žalobkyně z [adresa], o osobním stavu žalobkyně a jejího manžela a o potřebě správy nemovitosti zahrnující nutnost příjezdu k ní vozidly, jsou relevantní pro závěr o možnosti povolení nezbytné cesty soudem, aniž lze v tomto řízení činit jakékoli závěry o tom, zda takové povolení na základě uvedených okolností bude důvodné či nikoliv. Toto právo není předmětem zdejšího řízení o zde uplatněném právu, pro které platí shora uvedené závěry o nedůvodnosti zde podané žaloby.

32. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku soudu I. stupně, byť v nepatrné části, je odvolací soud povinen rozhodnout o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

33. Ve vztahu k nákladům účastníků je nutno zohlednit plný úspěch žalovaných v řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř., pro odvolací řízení pak ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.), přičemž náklady jim vznikly za právní zastoupení advokátkou [Jméno advokátky]. V řízení u soudu I. stupně šlo o 19 úkonů právní služby, za něž přísluší advokátce odměna 3 100 Kč za každý (§ 9 odst. 3 písm. a/ ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Za účast na přípravě jednání soudu I. stupně dne [datum] přísluší odměna v poloviční výši 1 550 Kč (§ 11 odst. 2 písm. g/ téže vyhlášky), dalšími 18 úkony za plnou odměnu jsou převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě, účast na místním šetření dne [datum], vyjádření k žalobě z [datum], podání ve věci z [datum] a z [datum], účast na jednáních soud I. stupně dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], z nichž první dvě přesáhly 4 hodiny a každé tedy představuje 3 úkony právní služby, další tři přesáhly 2 hodiny každé tedy představuje 2 úkony právní služby, poslední je jedním úkonem právní služby, za který však přísluší plná odměna, neboť na něm nedošlo pouze k vyhlášení rozsudku ale k uplatnění závěrečných návrhů bez ohledu na to, že nebyly čteny, ale bylo na ně pouze odkázáno. Ty v písemném vyhotovení samy o sobě naopak nejsou úkony právní služby, neboť „spadají“ do účasti na jednání, na němž měly být předneseny. Za těchto 18 úkonů právní služby s plnou hodinu po 3 100 Kč, tedy činí odměna 55 800 Kč, za prve uvedený úkon poloviční sazba 1 550 Kč, což celkem činí 57 350 Kč. Jelikož všechny žalované jsou společně zastoupeny toutéž advokátkou, činí odměna u každé z nich částku o 20 % nižší (§ 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 45 880 Kč, k čemuž přísluší advokátce žalovaných 19 paušálních částek náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 téže vyhlášky), což činí 5 700 Kč u každé z žalovaných. Celková částka odměny a náhrad v řízení před I. stupně tedy činí 51 850 Kč (45 880 + 5 700) u každé z žalovaných.

34. V odvolacím řízení vznikly žalovaným náklady také se zastoupením jejich advokátkou, která pro ně učinila dva úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání žalobkyně a účast u jednání odvolacího soudu, které nepřesáhlo 2 hodiny (§ 11 odst. 1 písm. d/ a g/ téže vyhlášky). Jako v prvostupňovém řízení činí sazba odměny za každý úkon právní služby 3 100 Kč, zde tedy celkem 6 200 Kč, a po 20 % snížení pro společné zastupování 4 960 Kč. K tomu přísluší stejně jako v prvostupňovém řízení paušální částky náhrad hotových výdajů po 300 Kč, tedy 600 Kč, což celkem činí 5 560 Kč (4 960 + 600) u každé z žalovaných.

35. Tuto částku je podle odvolacího soudu nutno přiznat zvlášť prvním dvěma žalovaným, kterých se týká žaloba na určení věcného břemene k jejich pozemkům, a zvlášť třetí žalované, které se týká žaloba na určení věcného břemene k jejím pozemkům. Proto odvolací soud zavázal neúspěšnou žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů řízení prvním dvěma žalovaným, a to oprávněným společně a nerozdílně, částku 114 820 Kč (51 850 + 51 850 + 5 560 + 560) a třetí žalované částku 57 460 Kč (51 850 + 5 560), všem k rukám jejich zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení