14 Co 8/2026 - 120

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Suneghové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], roz. [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za niž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 99 900 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. října 2025, č. j. 48 C 196/2024-95, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I potvrzuje, ve výroku II se mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 2 250 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 350 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky 99 900 Kč s příslušenstvím, výrokem II žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě ze dne 26. 9. 2024, kterou se žalobce na žalované domáhal po změně žaloby zaplacení částky 99 900 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž byl stíhán pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a návrhu na potrestání byl zproštěn dle § 226 písm. c) tr. řádu. Tvrdil, že nemajetková újma mu byla způsobena tím, že se musel zúčastnit úkonů trestního řízení, reálně mu hrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozpětí od 2 do 8 let, negativně byla ovlivněna jeho finanční situace, neboť byly dány důvody nutné obhajoby a musel platit odměnu svému obhájci, došlo u něj ke značnému nervovému vypětí a psychické zátěži. Měl za to, že nemajetková újma způsobená nezákonným trestním stíháním je presumována.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že dne 15. 5. 2024 žalobce u ní nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 99 900 Kč předběžně uplatnil, žalovaná konstatovala, že v předmětném trestním řízní došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, za což se žalobci omluvila, nicméně zadostiučinění v peněžité formě mu neposkytla.

4. Soud I. stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že dne 14. 2. 2023 vydal [orgán] pod č. j. [spisová značka] záznam o sdělení podezření žalobci pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Záznam si žalobce převzal dne 21. 2. 2023. Dne 27. 2. 2023 podal [orgán] zprávu o výsledku zkráceného přípravného řízení č. j. [spisová značka] a dne 1. 3. 2023 podalo Městské státní zastupitelství v [adresa] návrh na potrestání ze dne 28. 2. 2023, č. j. [spisová značka]. Trestním příkazem Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 3. 2023, č. j. [spisová značka], byl žalobce odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Trestní příkaz byl zrušen podaným odporem. Hlavní líčení se u Městského soudu v [adresa] konalo ve dnech 13. 6. 2023, 1. 8. 2023 a 16. 11. 2023, kdy byl vyhlášen rozsudek č. j. [spisová značka], jímž byl žalobce zproštěn návrhu na potrestání podle § 226 písm. c) tr. řádu. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 11. 2023. Žalobce u žalované nárok uplatnil dne 15. 5. 2024 a žalovaná ve stanovisku ze dne 25. 9. 2024 konstatovala nezákonné rozhodnutí, žalobci se omluvila a nárok na peněžité odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím neshledala důvodným. V opisu z evidence RT má žalobce 3 záznamy, z toho dva záznamy pro shodnou trestnou činnost. Pokud jde o zásahy do osobnostní sféry žalobce, pak na základě samotného průběhu trestního stíhání, jeho předmětu, trvání a okolností, které jej provázely, jakož i na základě samotných žalobních tvrzení soud I. stupně shledal, že trestní stíhání mělo dopad do osobnostních sfér žalobce toliko v rámci zcela obecných dopadů trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu, jako je zásah do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí.

5. Soud I. stupně v bodě 6 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč nevyhověl návrhu žalobce na odročení jednání, a dále v této souvislosti v bodě 20 vyložil, proč nebylo nutné provádět účastnický výslech žalobce, k čemuž odkázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2000.

6. Po právní stránce soud I. stupně aplikoval ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. a), § 8 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Podmínku pro soudní uplatnění žalobcova nároku spočívající v jeho předběžném uplatnění u příslušného orgánu ve smyslu § 14 citovaného zákona měl soud I. stupně za prokázanou.

7. Dále shledal existenci odpovědnostního titulu spočívajícího v nezákonném rozhodnutí (návrhu na potrestání dle § 179c odst. 2 písm. a) tr. řádu ze dne 28. 2. 2023 doručeném žalobci 8. 4. 2023 pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku), neboť žalobce byl rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 16. 11. 2023, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci téhož dne, uvedeného návrhu na potrestání zproštěn dle § 226 písm. c) tr. řádu.

8. Soud I. stupně dále vyložil, že v případě nezákonného rozhodnutí není obecně dána vyvratitelná domněnka, že jím byla způsobena dotčené osobě nemajetková újma. Naopak je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016). S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, poukázal na to, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného, a že již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem.

9. Ve smyslu závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, k otázce vzniku nemajetkové újmy činil zjištění, zda tu jsou „objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou“, dílem z příslušného trestního spisu, dílem ze srovnávací judikatury a okolností, za jakých (ne)bylo poskytnuto konkrétní odškodnění v určité výši.

10. Pokud jde o zásahy do práv žalobce, shledal, že se jedná o zásahy, které by dopadly na každou opakovaně trestně stíhanou osobu, která by byla stíhána po dobu 7 měsíců za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, byla by ohrožena trestem odnětí svobody se sazbou až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci, do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí.

11. K tvrzení žalobce, že mu hrozilo uložení trestu odnětí svobody na 2 až 8 let z důvodu jiného sbíhajícího se řízení a nervovému vypětí a psychické zátěži s tím související, soud I. stupně neshledal mezi touto újmou a nezákonným rozhodnutím příčinnou souvislost, neboť žalobci hrozilo uložení vyššího trestu pouze proto, že se dopustil dalšího protiprávního jednání. Ve věci je však nutné zohlednit jen újmu ve vztahu k hrozícímu trestu za stíhaný přečin.

12. K tvrzení o negativním ovlivnění finanční situace z důvodu nutné obhajoby se soud I. stupně vyjádřil tak, že žalobce byl vazebně stíhán v jiné trestní věci, z posuzovaného trestního stíhání tedy nutnost zvolit si obhájce nevyplývala.

13. Žalované nelze klást k tíži ty dopady trestního stíhání, které byly způsobeny tím, že žalobce byl v minulosti odsouzen, resp. souběžně stíhán za jinou trestnou činnost. Při ukládání trestu (souhrnného, úhrnného) se k trestní minulosti přihlíží. Žalobce není bezúhonnou osobou, pro kterou by předmětné trestní stíhání bylo první takovou zkušeností, neboť byl již dvakrát odsouzen za shodnou trestnou činnost. Na uvedeném nic nemění skutečnost zahlazení dřívějších odsouzení.

14. Pokud jde o formu a případnou výši zadostiučinění, vycházel soud I. stupně z povahy trestní věci, délky trestního řízení, následků způsobených trestním řízení v osobnostní sféře poškozeného a přihlédl k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, a to ve smyslu závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, či ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011. Zdůraznil též, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 122/2012“).

15. Vzal tak v úvahu, že žalobce byl stíhán po dobu přibližně 7 měsíců (tj. od doručení návrhu na potrestání), tedy dobu přiměřenou, pro přečin poškození cizí věci spadající do skupiny trestných činů proti majetku, tj. z hlediska typového trestnou činnost nezpůsobující společenské odsouzení, se zohledněním skutečnosti, že za shodný přečin byl žalobce již dvakrát odsouzen. K zásahům do osobnostní sféry odkázal na své závěry vyložené výše.

16. Následně postupoval v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016 – dále jen „R 67/2016“, popsal skutkové znaky případů navržených ke srovnání účastníky (žalobcem věci řešené u soudu I. stupně pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka], žalovanou pod sp. zn. [spisová značka]) – srov. bod 26 odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že v případech předestřených žalobcem se až na jednu věc jednalo o poškozené, kteří byli bezúhonní, trestní stíhání bylo pro ně první zkušeností, jejich újma proto byla v porovnání s újmou způsobenou osobě s dřívější zkušeností nesrovnatelná, přičemž v jednom z těchto dvou případů bylo trestní stíhání i násobně delší, dopady do osobnostní sféry tamější poškozené byly větší a vešly ve známost v místě jejího bydliště. I třetí případ navržený žalobcem ke srovnání vykazuje od případu žalobce výrazně odlišné znaky – tamější poškozený byl stíhán pro sbíhající se zločin a dva přečiny, byl vystaven hrozbě trestu odnětí svobody se sazbou 5-10 let, trestní stíhání trvalo 7 let a 7 měsíců, z čehož 310 dnů byl ve vazbě. Pro tyto významné odlišnosti od případu projednávaného nevycházel ze žalobcem ke srovnání navržených případů.

17. Ve vztahu k případu navrženém žalovanou ke srovnání poukázal na shodný znak – šlo o dříve trestanou osobu s absencí dopadů do zdravotní, procesní sféry, případ nebyl medializován. Trestní stíhání však trvalo delší dobu a souběžně vedeném řízení byl tamější poškozený odsouzen k 9letému trestu odnětí svobody.

18. Soud I. stupně tedy vycházel z případů řešených u něj pod sp. zn. [spisová značka] (poškozený byl stíhán pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, trestní stíhání trvalo 2 roky, poškozený byl v minulosti trestně stíhán, dvakrát byl pravomocně odsouzen, byl podroben negativním narážkám a připomínkám ze strany spoluobčanů, kteří jej přestali zdravit a odmítali s ním komunikovat, mezi ním a partnerkou docházelo k častějším hádkám, jako odpovídající forma zadostiučinění bylo shledáno konstatování porušení práva) a pod sp. zn. [spisová značka] (poškozený byl stíhán pro ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, byl ohrožen trestem odnětí svobody až na 3 roky, trestní stíhání trvalo přibližně 9 měsíců, poškozený byl v minulosti trestně stíhán a pravomocně odsouzen dvakrát za obdobnou trestnou činnost, rodina jej podporovala, poškozený trpěl nejistotou spojenou s výsledkem trestního stíhání, jako odpovídající forma zadostiučinění bylo shledáno konstatování porušení práva).

19. Následně dospěl k závěru, že odpovídající formou odškodnění žalobce je konstatování porušení práva. V soudem I. stupně ke srovnání vybraných případech, kde došlo k odškodnění touto formou, šlo o shodnou či obdobnou trestnou činnosti, poškození byli stíháni déle než žalobce, měli předchozí zkušenost s trestním stíháním a již byli dříve pravomocně odsouzeni, dopady do osobnostní sféry byly obecné, případně mírné, nedošlo k dopadům do zdravotní (nad rámec obecného prožívání trestního stíhání) či profesní sféry poškozených, případy nebyly medializovány.

20. Vzhledem k tomu, že žalobci se již konstatování porušení práva vydáním nezákonného rozhodnutí a poskytnutí omluvy od žalované dostalo, zamítl soud I. stupně žalobu v celém rozsahu.

21. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal právo na jejich náhradu ve výši 1 500 Kč sestávající z pěti režijních paušálů po 300 Kč (vyjádření k žalobě ze dne 5. 5. 2025, příprava a účast na jednání konaných ve dnech 12. 8. 2025 a 7. 10. 2025) dle § 151 odst. 3 o.s.ř., § 1 odst. 3 písm. a), b) a c), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“).

22. O lhůtě k plnění rozhodl dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.

23. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítal, že srovnávání odškodňovaného případu s jinými případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti nelze provádět tak, že si soud sám vybere dva „podobné“ případy, které jsou mu známy z úřední činnosti a dle nich určí výši odškodnění. Objektivní metodou by bylo, pokud by soud vycházel z porovnání se všemi případy, které jsou mu známy, tedy pokud by vycházel z toho, jaké odškodnění bývá za obdobné případy obvykle – průměrně přiznáváno. Je v silách soudu vytvořit takovou databázi.

24. Srovnával-li soud I. stupně projednávanou věc s věcmi u něj řešenými pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], pak měl provést důkaz celými příslušnými spisy, nikoli pouze rozsudky. Žalobce se tak nemohl podrobně seznámit s jednotlivými detaily srovnávaných případů.

25. Žalobci bylo přiznáno pouze symbolické, nikoli přiměřené zadostiučinění, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a právo garantované čl. 11 odst. 1 uvedené Listiny.

26. Soud I. stupně též pochybil, neprovedl-li výslech žalobce, který svou neúčast u jednání konaného 7. 10. 2025 řádně omluvil (předvolání k jednání konanému 7. 9. 2025 nebylo adresováno na jeho aktuální příjmení).

27. Chybně soud I. stupně rozhodl i o nákladech řízení, neboť žalobce měl co do základu nároku ve věci úspěch, neboť soud dospěl k závěru, že nedůvodným trestním stíháním mu vznikla nemajetková újma, za kterou mu přísluší zadostiučinění. Na úvaze soudu I. stupně pak bylo, jaká forma a případná výše zadostiučinění žalobci jako přiměřená náleží. Žalobce měl tedy co do základu nároku úspěch a měla mu být přiznána náhrada nákladů řízení. Odkázal v tomto směru na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1125/23 a III. ÚS 1998/24.

28. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

29. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s tím, že soud I. stupně správně při stanovení formy a případné výše zadostiučinění vycházel z povahy trestní věci, délky trestního řízení, následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přihlížel i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, vybral přiléhající srovnávací rozhodnutí a jejich aplikaci řádně zdůvodnil. Správně vyhodnotil nedůvodnost žádosti žalobce o odročení jednání a správně žalované přiznal náhradu nákladů řízení.

30. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř., částečně doplnil dokazování (§ 213 odst. 4 o.s.ř.) a učinil následující skutková zjištění.

31. Žalobci byl návrh na potrestání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v [adresa] ze dne 28. 2. 2023 doručen spolu s trestním příkazem Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 3. 2023, č. j. [spisová značka], dne 8. 4. 2023. (doručenka)

32. Usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 23. 4. 2023, sp. zn. [spisová značka], byl žalobce v jiné trestní věci, ve vztahu k níž mu bylo usnesením [orgán] ze dne 23. 4. 2023 sděleno obvinění pro spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, vzat dle § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) tr. řádu do vazby začínající dnem 23. 4. 2023 se započítáním od 22. 4. 2023. (usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 23. 4. 2023, sp. zn. [spisová značka])

33. Ve vztahu k uvedenému skutku pak byl žalobce rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 21. 9. 2023, č. j. [spisová značka], uznán vinným tím, že dne 22. 4. 2023 v provozovně hudebního klubu na [adresa] a následně před ním za přítomnosti nejméně dalších 6 osob fyzicky napadl poškozeného[Anonymizováno][jméno FO] a způsobil mu tržně zhmožděnou ránu levého ušního boltce a kombinovanou zlomeninu v oblasti pravého bérce a hlezna a roztržení deltového vazu, tedy jinému úmyslně ublížil na zdraví a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví, dopustil se veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného, čímž spáchal zločin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 a 3 tr. zákoníku a přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a za tyto trestné činy a sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými již byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 17. 5. 2023, č. j. [spisová značka], ve znění rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. [spisová značka], byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců. (rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 21.9.2023, č.j. [spisová značka])

34. Při hlavním líčení konaném ve věci předmětného trestního stíhání žalobce u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] dne 16.11.2023 státní zástupkyně navrhla uložení souhrnného trestu k rozhodnutí Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], případně upuštění od uložení trestu s tím, že předchozí odsouzení je dostatečné. (protokol o hlavním líčení ze dne 16. 11. 2023)

35. Odvolací soud dále předestřel účastníkům k seznámení věc řešenou u soudu I. stupně pod sp. zn. [spisová značka] a u odvolacího soudu pod sp. zn. [spisová značka], v níž jako přiměřená forma odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním tamějšímu žalobci bylo shledáno konstatování porušení práva a žaloba na zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 99 000 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta.

36. Tamější žalobce byl stíhán pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 tr. zákoníku, spáchaný dílem ve stádiu pokusu, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství, a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství, byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání až 5 let, trestní stíhání trvalo 9 a půl měsíce, hrozilo uložení souhrnného trestu odnětí svobody (dle návrhu státního zástupce hrozila možnost prodloužení trestu až o 12 měsíců), a to nepodmíněného, žalobce byl v minulosti za stejné činy odsouzen, k zásahům do osobnostní sféry tamějšího žalobce došlo vyvolaným stresem a obavami z prodloužení výkonu trestu odnětí svobody, žalobce byl v minulosti trestně stíhán a opakovaně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Výrazné zásahy do osobnostní sféry tamějšího žalobce nebyly shledány, k zásahu v odložení léčby žalobce ve výkonu trestu nedošlo, neboť se jí žalobci nakonec dostalo.

37. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k následujícím závěrům.

38. Soud I. stupně dospěl ke správným závěrům stran splnění podmínky předběžného projednání nároku ve smyslu § 14 a § 15 zákona č. 82/1998 Sb. a správně, vzhledem k tomu, že trestní stíhání žalobce bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem, uzavřel, že ve věci je dán odpovědnostní titul. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se v případech, kdy došlo k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby, posuzuje jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004). Správně tak soud I. stupně aplikoval § 5 odst. 1 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb.

39. Soud I. stupně učinil správná skutková zjištění ohledně následků, které předmětné trestní stíhání způsobilo v osobnostní sféře žalobce. V této souvislosti soudu I. stupně žalobce nedůvodně vytýká neprovedení výslechu žalobce. Následky v osobnostní sféře tvrzené žalobcem totiž byly plně podřaditelné pod následky, které by v jeho postavení utrpěla jakákoli jiná osoba, která by byla vystavena namítanému trestnímu stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). K prokázání takových následků spočívajících v zásahu do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí pak vskutku ve smyslu závěrů soudem I. stupně odkazovaného rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 96/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2000, nebylo nutné provádět dokazování.

40. Soud I. stupně správně poukázal na skutečnost, že žalobcovo ohrožení uložením souhrnného trestu (tj. k trestu odnětí svobody na 24 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců, které mu byly uloženy rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 21. 9. 2023, č. j. [spisová značka], za sbíhající se zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se sbíhajícími se výtržnictvím podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a poškozením cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku), ve vztahu k němuž byl ohrožen trestem odnětí svobody na 2 léta až 8 let, tedy trestní sazbou vztahující se k nejpřísněji trestnému ze sbíhajících se trestných činů dle § 146 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, není v příčinné souvislosti s předmětným nezákonným trestním stíháním, ale tím, že se opakovaně dopouštěl trestné činnosti jiné, než za kterou byl stíhán v dotčeném trestním řízení. Ve vztahu ke stíhanému přečinu poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku byl žalobce ohrožen trestem odnětí svobody až na 1 rok, trestem zákazu činnosti nebo propadnutí věci. V namítaném řízení si přitom státní zástupkyně byla vzhledem k těmto trestům, jejichž uložení za stíhaný přečin připadalo v úvahu, vědoma dostatečnosti trestu uloženého shora citovaným rozsudkem, neboť navrhla upuštění od uložení souhrnného trestu.

41. Soud I. stupně též správně zohlednil, že z povahy namítaného trestního řízení nutnost zvolit si obhájce nevyplývala. Důvody nutné obhajoby v namítaném řízení vyvstaly až poté, co byl žalobce dne 23. 4. 2023 vzat do vazby v jiné trestní věci, v níž byl odsouzen právě rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 21. 9. 2023, č. j. [spisová značka].

42. Otázkami formy a případné výše zadostiučinění dle § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. se soud může zabývat tehdy, dojde-li po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že mu v důsledku toho vznikla nemajetková újma (srov. R 67/2016). Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

43. V rozhodnutí R 122/2012 Nejvyšší soud uvedl, že se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tedy její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Též zde bylo konstatováno, že výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.

44. K upřesnění výše uvedených závěrů došlo rozhodnutím R 67/2016, jímž bylo doplněno, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.

45. Ve smyslu shora rozvedených judikatorních závěrů soud I. stupně správně zohlednil, že žalobcovo trestní stíhání trvalo 7 měsíců (od doručení návrhu na potrestání žalobci 8. 4. 2023, nikoli samotným sdělením podezření, neboť ve smyslu § 314b odst. 1 tr. řádu se trestní stíhání v případě konání zkráceného přípravného řízení zahajuje doručením návrhu na potrestání soudu – k tomu v projednávané věci došlo dne 1. 3. 2023, do 16. 11. 2023, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek), žalobce byl stíhán pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, ve vztahu k němuž byl vystaven hrozbě uložení trestu odnětí svobody až na jeden rok, zákazu činnosti nebo propadnutí věci, přičemž se nejednalo o jeho první stíhání za takový přečin, neboť byl za něj již dvakrát odsouzen.

46. Soud I. stupně též správně zohlednil následky shora popsané, které trestní stíhání způsobilo v osobnostní sféře žalobce.

47. Soud I. stupně následně správně postupoval ve smyslu závěrů R 67/2016 a provedl srovnání s případy navrženými účastníky i případy známými mu z jeho úřední činnosti.

48. V rozhodnutí R 67/2016 Nejvyšší soud též vyložil, že je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, neboť bez něj zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, s tím, že byť požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce. V rozsudku ze dne 10. 9. 2019, sp. zn.[Anonymizováno]30 Cdo 1198/2018, Nejvyšší soud na uvedené závěry navázal a navíc zdůraznil, že kromě povinnosti žalobce přesvědčivé srovnání provést a vhodnosti, aby tímto způsobem své argumenty o nedůvodnosti požadavku žalobce podpořila i žalovaná, je žádoucí, aby i soud provedl srovnání s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí.

49. Nelze tedy soudu I. stupně důvodně vytýkat, že ke srovnání použil i dva případy, které jsou mu známy z úřední činnosti.

50. V této souvislosti též není důvodná žalobcova výtka, že soud I. stupně použil pouze dva případy známé mu z úřední činnosti ke srovnání a nevycházel ze všech podobných případů, které jsou mu známy, a z průměrného odškodnění, které za obdobné případy bývá přiznáváno.

51. Jak zdůraznil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, nelze soudům rozumně vytýkat, že provedly komparaci jen s jedinou jim známou věcí, kterou považovaly za srovnatelnou. Z již zmiňovaného rozhodnutí R 122/2012 přitom neplyne, že by se srovnání muselo vztahovat vždy k většímu počtu případů nebo být ukotveno v relaci k určitému časovému úseku, stejně tak R 67/2017 hovoří o „nalezení (srovnatelného) případu“ v jednotném čísle.

52. Důvodnou nelze shledat ani výtku, že by soud I. stupně měl vytvořit databázi soudních sporů týkajících se odškodnění za neoprávněné trestní stíhání. Úkolem soudů, které v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř. a jsou přitom v postavení nestranného arbitra, není vytvářet a vést databázi vlastních rozhodnutí, z níž by účastníci čerpali podklady pro uplatňování svého práva.

53. Ve smyslu závěrů již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, též soud I. stupně nebyl povinen provádět dokazování čtením spisu nebo rozhodnutím vydaným ve srovnávané věci, pokud vycházel ze skutečností mu známých z úřední činnosti a dostál procesním podmínkách vymezeným v § 121 o.s.ř. Soud I. stupně takto postupoval, neboť při jednání konaném 7. 10. 2025 účastníkům (resp. dostavivší se žalované) sdělil, že žalobcův případ bude srovnávat s případy vedenými u něj pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] a sdělil podstatné okolnosti obou případů.

54. Soud I. stupně provedl přesvědčivé srovnání, vysvětlil, proč pro množství odlišných znaků nevycházel z případů navržených žalobcem ke srovnání a čím se odlišuje od projednávané věci případ navržený ke srovnání žalovanou. Správně pro odlišnost podstatných znaků vycházel z případů známých mu z úřední činnosti, které se v těchto znacích s projednávanou věcí více shodovaly. Ve všech jím vybraných případech šlo stejně jako v případě žalobce o trestní stíhání osoby nikoli bezúhonné, ale v minulosti již odsouzené, stíhané pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kteří čelili obdobným důsledkům trestního stíhání jako žalobce (ve věci řešené pod sp. zn. [spisová značka] došlo i k negativní reakci ze strany spoluobčanů a k zásahům do rodinného života). Přiměřeným odškodněním těchto poškozeným bylo shledáno konstatování porušení práva.

55. Stejné formy zadostiučinění se pak dostalo poškozenému i v případě použitém ke srovnání odvolacím soudem, přičemž tento případ se shoduje s posuzovanou věcí i pokud jde o ohrožení tamějšího poškozeného, který nebyl bezúhonný, uložením souhrnného trestu, stíháním též za přečin poškozování cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, byť vzhledem k souběžnému stíhání i za trestný čin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 tr. zákoníku byl tamější žalobce ohrožen vyšší trestní sazbou trestu odnětí svobody a byl stíhán cca o dva měsíce déle.

56. Odvolací soud se proto ztotožňuje se soudem I. stupně, že odpovídající formou odškodnění žalobce za předmětné nezákonné trestní stíhání je konstatování porušení jeho práva a omluva za toto porušení, jichž se mu ze strany žalované dostalo již v rámci předběžného projednání jeho nároku. Forma tohoto zadostiučinění se tak neodlišuje od formy zadostiučinění přiznávané poškozeným v případech skutkově obdobných a jedná se tak i o zadostiučinění, které je souladné s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

57. Vzhledem k tomu, že dle ustálené judikatury představuje konstatování porušení práva plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat, neshledává odvolací soud důvodnými námitky žalobce o symbolické, nikoli přiměřené formě zadostiučinění, a porušení jeho práv dle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

58. Ze všech shora vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I o věci samé dle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

59. Pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, ztotožňuje se odvolací soud se soudem I. stupně, že zcela úspěšná žalovaná má ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. V rámci rozhodování o nákladech řízení však bylo třeba zohlednit závěry v mezidobí přijatého usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, dle nichž je ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jako podzákonného předpisu ve vztahu k úkonům vykonaným po 1. 1. 2025 neaplikovatelné pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a je třeba nezastoupenému účastníku analogickou aplikací § 13 odst. 4 advokátního tarifu přiznat srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem.

60. Vzhledem k tomu, že všech 5 úkonů v řízení před soudem I. stupně byly žalovanou vykonány již po 1. 1. 2025 [tj. vyjádření k žalobě ze dne 5. 5. 2025, příprava a účast na jednáních konaných 12. 8. 2025 a 7. 10. 2025 – srov. § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2025 Sb.], má žalovaná právo na náhradu hotových výdajů s nimi spojených ve výši 450 Kč na každý z nich (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu per analogiam), tj. v celkové výši 2 250 Kč.

61. Odvolací soud proto dle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil výrok II rozsudku soudu I. stupně jen ohledně výše náhrady nákladů řízení, jinak jej jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť soud I. stupně správně dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem rozhodl o lhůtě k plnění.

62. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v této fázi řízení zcela úspěšné žalované přiznal ve smyslu shora vyloženého právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 350 Kč (za tři úkony - vyjádření k odvolání ze dne 22. 12. 2025, příprava a účast na jednání u odvolacího soudu 13. 2. 2026 - § 1 odst. 3 písm. e), b) a c) vyhlášky č. 254/2013 Sb. po 450 Kč - § 13 odst. 4 advokátního tarifu per analogiam). O lhůtě k plnění rozhodl dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.

63. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalobce, že mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť pokud jde o základ nároku, byl v řízení úspěšný. Žalobce však pomíjí, že o tom, že základ nároku je v řízení dán, mezi účastníky nebylo sporu. Již v rámci předběžného projednání nároku, který byl zavržen stanoviskem žalované ze dne 25. 9. 2024, tj. před uplynutím šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku ve smyslu § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., totiž žalovaná konstatovala porušení práva žalobce a poskytla mu za něj omluvu. K poskytnutí této formy zadostiučinění došlo zároveň dříve, než byla v projednávané věci podána žaloba.

64. Proto není na místě žalobci přiznat náhradu nákladů řízení jako ve věci řešené u odvolacího soudu pod sp. zn. [spisová značka], neboť tamějšímu žalobci žalovaná poskytla zadostiučinění až po zahájení soudního řízení a po uplynutí šestiměsíční lhůty dle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

65. Závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1125/23, a ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1998/24, se též v projednávané věci pro skutkovou odlišnost neuplatní. V prvním z citovaných nálezů Ústavní soud řešil otázku, zda žalobci, kterému v řízení o náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. byla v prvním stupni přisouzená peněžitá náhrada v určité výši a žaloba byla částečně zamítnuta a k odvolání účastníků bylo toto rozhodnutí změněno jen pokud jde o vyhovující výrok, a to pouze částečně, jinak bylo potvrzeno, přísluší náhrada nákladů odvolacího řízení. V druhém z citovaných nálezů byla také řešena otázka náhrady nákladů odvolacího řízení ve sporu o náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., a to za situace, kdy soud I. stupně žalobci přiznal zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva a žalobu na zaplacení peněžitého odškodnění zamítl a odvolací soud k odvolání tamějšího žalobce potvrdil výrok o zamítnutí žaloby na poskytnutí peněžitého zadostiučinění a změnil výrok o konstatování porušení práva tak, že konstatoval, jaké právo bylo konkrétně porušeno, to vše za situace, kdy tamější žalovaná sporovala, že by došlo k nesprávnému úřednímu postupu a nesouhlasila ani s pouhým konstatováním porušení práva.

Poučení