48 C 196/2024 - 95

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], roz. Horvath, narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] žalované: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] za niž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 99 900 Kč s příslušenství, takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 99 900 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhal po žalované zaplacení částky 99 900 Kč s příslušenstvím (po připuštění změny žaloby) coby odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím vydaným v trestním řízení vedeným posléze u Městského soudu v Brně pod sp.zn. [anonymizováno]. Žalobce uvedl, že s ním bylo záznamem o sdělení podezření ze dne [datum] zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Ve věci byl podán návrh na potrestání ze dne [datum], jehož byl žalobce zproštěn rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne [datum] z důvodu podle § 226 písm. c) trestního řádu. Nemajetková újma byla žalobci způsobena tím, že se musel se účastnit úkonů trestního řízení, reálně hrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozpětí od 2 do 8 let, negativně byla ovlivněna finanční situace žalobce, neboť byly dány důvody nutné obhajoby a žalobce musel hradit svému obhájci odměnu za poskytnuté právní služby. U žalobce došlo ke značnému nervovému vypětí a psychické zátěži. Žalobce poukázal, že nemajetková újma vyvolaná trestním stíháním se presumuje.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne [datum] nárok ve výši 99 900 Kč uplatnil. K projednání žádosti žalobce došlo dne [datum]. Žalovaná konstatovala, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, žalobci se omluvila, nicméně zadostiučinění v peněžité formě odmítla. Po stručné rekapitulaci řízení, zhodnocení povahy trestní věci, délky trestního stíhání, následků způsobených trestním stíháním v osobnostní sféře stíhané osoby a s poukazem na trestní minulost žalobce, který má v opisu rejstříku trestů tři záznamy, dospěla žalovaná k závěru, že konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva jsou odpovídajícím a dostatečným zadostiučiním. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání.

4. Na základě skutečností mezi účastníky nesporných a provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Dne [datum] vydal policejní orgán pod č.j. [Anonymizováno] záznam o sdělení podezření žalobci pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Záznam si žalobce převzal dne [datum]. Dne [datum] podal policejní orgán zprávu o výsledku zkráceného přípravného řízení č.j. [Anonymizováno] a dne [datum] podalo Městské státní zastupitelství v Brně návrh na potrestání ze dne [datum], č.j. 4 ZK 34/2023. Trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne [datum], č.j. [anonymizováno]-49, byl žalobce odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Trestní příkaz byl zrušen podaným odporem. Hlavní líčení se u Městského soudu v Brně konalo ve dnech [datum], [datum] a [datum], kdy byl vyhlášen rozsudek č.j. [anonymizováno]-150, jímž byl žalobce zproštěn návrhu na potrestání podle § 226 písm. c) tr. řádu. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Žalobce u žalované nárok uplatnil dne [datum] a žalovaná nárok žalobce projednala, což sdělila stanoviskem ze dne [datum], přičemž konstatovala nezákonné rozhodnutí, žalobci se omluvila, nárok na peněžité odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím žalovaná neshledala důvodným. V opisu z evidence RT má žalobce 3 záznamy, z toho dva záznamy pro shodnou trestnou činnost (zjištěno z nesporných tvrzení a opisu z RT žalobce na č.l. 131 spisu). Pokud jde o zásahy do osobnostní sféry žalobce, pak soud uzavírá, že na základě samotného průběhu trestního stíhání, jeho předmětu, trvání a okolností, které jej provázely, jakož i na základě samotných žalobních tvrzení shledal, že trestní stíhání mělo dopad do osobnostních sfér žalobce toliko v rámci zcela obecných dopadů trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu, jako je zásah do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí.

5. Z důkazů, jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

6. K neprovedení účastnického výslechu žalobce soud konstatuje, že žalobce k jednání dvakrát řádně předvolal, nicméně ten se k jednání ani jednou nedostavil. V obou případech bylo žalobci doručováno na adresu uvedenou v žalobě, která je současně adresou uvedenou v centrální evidenci obyvatel. V prvém případě soud jednání odročil, neboť žalobce neprocházel soudními evidencemi, přičemž následně bylo zjištěno, že žalobce změnil příjmení, aniž by však tuto skutečnost oznámil soudu. V druhém předvolání, které bylo žalobci řádně doručeno dne [datum], již byl žalobce řádně označen aktuálním příjmením. Soud neodročil jednání, neboť pracovní důvody žalobce (naplánovaná směna) nejsou omluvitelným důvodem. Pokud žalobce na adrese, kterou sdělil soudu a kterou má evidovanou v informačních systémech, nepřebírá poštu, jde tato skutečnost k jeho tíži.

7. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

8. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

10. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

11. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

14. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

15. V řízení bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

16. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

17. Návrh na potrestání podle § 179c odst. 2 písm. a) trestního řádu je nutno považovat pro svou povahu nikoli za nesprávný úřední postup, ale za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu obecně srov. např. závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením. Je tak naplněn předpoklad odpovědnostního titulu žalované z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství [adresa] ze dne [datum], jehož doručením žalobci dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, který byl odklizen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne [datum], č.j. [anonymizováno]-150, jímž byl žalobce zproštěn návrhu na potrestání dle § 226 písm. c) trestního řádu, přičemž rozsudek nabyl právní moci dne [datum].

18. Podmínka existence odpovědnostního titulu je tak splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku nemajetkové újmy a existence příčinné souvislosti.

19. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není obecně dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně však lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Nejvyšší soudu v rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 3731/2011 dospěl k závěru, že „… vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy "pouze" o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. - totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka - svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). …“. Nejvyšším soudem zmíněné „objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou“ pak soud čerpal převažujícím dílem ze spisu předmětného trestního řízení a menším dílem rovněž ze srovnávací judikatury a okolností, za jakých (ne)bylo poskytnuto konkrétní odškodnění v určité výši.

20. Soud dospěl k závěru, že v souvislosti s trestním stíháním, které bylo vedeno na základě návrhu na potrestání ze dne [datum], o němž v důsledku vydání pravomocného zprošťujícího rozsudku platí fikce nezákonnosti, bylo v souzeném případě zasaženo do práv žalobce v rámci obecných dopadů trestního stíhání, které by dopadly na každou opakovaně trestně stíhanou osobu, která by byla trestně stíhána po dobu 7 měsíců za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, s ohrožením sazbou až na jeden rok nebo zákazem činnost nebo propadnutím věci, jako je zásah do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí. Soud si je vědom judikatury, z níž vyplývá, že obecně je třeba rozsah a intenzitu újmy prokazovat. V situaci, kdy žalobce tvrdil pouze zcela obecné zásahy do osobnostních sfér, bylo již z žalobních tvrzení a po provedení důkazu trestním spisem zjevné, že žalobě nelze vyhovět. Ve věci tak bylo možné rozhodnout, aniž by soud prováděl účastnický výslech žalobce (srov. obdobně závěry Rc 62/2000). Míra zásahu do osobnostních sfér byla poměrně malá. Žalobce tvrdil pouze újmu způsobenou hrozícím trestem, který za přečin poškození cizí věci hrozil. Pokud žalobce tvrdil, že mu reálně hrozil trest odnětí svobody na 2 až 8 let z důvodů jiného sbíhajícího se řízení, pak mezi touto újmou a nezákonným rozhodnutím chybí příčinná souvislost. K hrozbě vyššího trestu došlo pouze proto, že žalobce se dopustil ještě dalšího protiprávního jednání. Zohlednit tak lze jen újmu z hrozícího trestu za stíhaný přečin. Dále žalobce tvrdil negativní ovlivnění finanční situace z důvodu nutnost hrazení nákladů obhájce. I žalobce tvrdil, že vazebně byl stíhán v jiné trestní věci, tudíž nutnost zvolit si obhájce z posuzovaného trestního stíhání nevyplývala. Nervové vypětí a psychická zátěž měly být způsobeny hrozícím trestem, k čemuž se již soud výše vyjádřil. Na tomto místě soud dále dodává, že žalobce nemůže přičítat k tíži žalované ty dopady trestního stíhání, které na něj mělo výlučně či ve zcela převažující míře proto, že již byl v minulosti odsouzen, případně že byl souběžně stíhán pro jinou trestnou činnost. Pokud se tak žalobce obával odsouzení, případně hůře prožíval trestní stíhání, mohlo tomu tak být i proto, že by soud při ukládání trestu k trestní minulosti žalobce, za kterou je odpovědný jen on sám, přihlížel, případně by mu ukládal za sbíhající se trestnou činnost souhrnný případně úhrnný trest. Žalobce není osobou bezúhonnou, pro kterou by předmětné trestní stíhání bylo první takovou zkušeností. Se záznamem v rejstříku trestů je naopak na žalobce třeba pohlížet jako na osobu, pro kterou je trestní stíhání, byť v tomto případě ukončené zprošťujícím rozsudkem, zkušeností, kterou však již zná z minulosti. Dvakrát již byl odsouzen za shodnou trestnou činnost. Nic na tom nemění skutečnost, že dřívější odsouzení již byla zahlazena a na žalobce se v důsledku toho hledí jako by nebyl odsouzen. K zahlazení odsouzení komentářová literatura uvádí, že „[d]ůsledkem uvedené fikce je, že ve výpisu z evidence Rejstříku trestů (§ 11 odst. 1, § 13 odst. 1 RejTr) se zahlazené odsouzení neuvádí a občan není povinen uvádět zahlazené odsouzení či zmiňovat se o své trestné činnosti při přijímání do zaměstnání ani při jiných příležitostech. (…) Zahlazením se odsouzení nezrušuje, pouze zanikají jeho účinky vůči pachateli i ve vztahu k dalším osobám. Proto lze i zahlazené odsouzení např. zrušit z podnětu stížnosti pro porušení zákona (§ 266 a násl. TrŘ), zahlazené odsouzení se vykazuje v opisu z evidence Rejstříku trestů (§ 10 RejTr) a někdy je překážkou bezúhonnosti (viz např. § 22 odst. 3 ZbrZ).“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2023, 4933 s., k § 105, citováno podle Beck online). Zahlazení odsouzení je tak nadále fikcí, která má odsouzeným po určité době zajistit, aby se mohli opět začlenit do společnosti a informace o jejich předchozím odsouzení nebyla snadno veřejně dostupná. Žalobce však z tohoto nemůže čerpat jakoukoli výhodu a domáhat se odškodnění v souvislosti s tím, že na něj trestní stíhání doléhalo.

21. Soud se tak na tomto půdorysu vytrpěné újmy zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva poskytnutá žalovanou, nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Pokud jde o délku trestního řízení, žalobce byl stíhán přibližně 7 měsíců, což je doba zcela přiměřená. Pro úplnost soud dodává, že trestní stíhání započalo až doručením návrhu na potrestání, nikoli již dne záznamu o sdělení podezření žalobci. již delší, nicméně nelze ji považovat za nijak nepřiměřenou. Ani žalobce sám nepřiměřenou délku řízení nenamítal. Za situace, kdy délka řízení není nepřiměřená a nijak excesivně nevybočuje z obecně očekávatelné délky trestního řízení, není způsobilá zvrátit závěr o postačujícím odškodnění formou morální satisfakce.

23. Pokud jde o povahu trestní věci, lze konstatovat, že přečin poškození cizí věci patří do skupiny trestných činů proti majetku. Typově jde o trestnou činnost, která nezpůsobuje významné společenské odsouzení. Žalobce navíc byl za shodný přečin již dvakrát odsouzen, tudíž mu další obvinění nemohlo nějakou významnou újmu, která by vyžadovala odškodnění v penězích, způsobit. Pokud by žalobce byl dosud netrestanou osobou, pak by soud dopady trestního stíhání posuzoval přísněji.

24. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, pak soud tyto shrnul již výše (srov. odst. 5 a 21) a skutečnosti a úvahy tam uvedené plně odkazuje.

25. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že „[v]ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, předně dal účastníkům na srozuměnou, že mohou případy ke srovnání navrhnout a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání dne [datum] sdělil, s jakými případy bude případ žalobce srovnávat. Žalobce navrhl ke srovnání případy vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 14 C 131/2016. 10 C 79/2020 a 26 C 187/2019. Žalovaná ke srovnání navrhla případ vedený u zdejšího soudu pod sp.zn. 26 C 200/2018. Soud pak k porovnání vybral případy vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 28 C 123/2018 a 19 C 20/2020.

26. Ve věci sp.zn. 10 C 79/2020 šlo o podezření z přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo 180 dnů. Tamní bezúhonný žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody až na 1 rok, zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. Došlo k zásahům v oblasti rodinného života, neboť potomci žalobce byli konfrontování s trestním stíháním žalobce, dále k zásahu v oblasti profesní sféry, tamní žalobce byl osobou do té doby bezúhonnou. Soud zohlednil i okolnosti, za jakých k poškození cizí věci došlo - žalobce svévolně zakročil proti ohrožujícímu stavu spočívajícímu v riziku vyplývajícího ze špatně provedeného vedení elektrické energie, které ohrožovalo jeho i osoby blízké, a to za situace, kdy toto nebezpečí bylo bezprostředním avšak prostředky nápravy, které se žalobci po právní stránce nabízely, byly pro eliminaci tohoto rizika zdlouhavé nebo žalobce již tyto vyzkoušel a k rychlé nápravě nevedly. Tamní žalobce se domáhal částky 5 370,40 Kč, která mu byla přiznána nad rámec konstatování a omluvy od žalované. Ve věci sp.zn. 26 C 187/2019 šlo o trestní stíhání pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1, písm. b) odst. 4 písm. a) písm. c) t.z. a pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) t.z. a pro přečin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 t.z. vše ve spolupachatelství s dalšími třemi osobami. Na tamního žalobce byla uvalena vazba v délce 310 dnů, přičemž mu hrozil trest 5 až 10 let. Trestní řízení trvalo 7 let a 7 měsíců, přičemž samostatné byla odškodňována délka řízení a k délce řízení tak nebylo při odškodňování nemajetkové újmy v souvislosti s trestím stíhání přihlíženo. U tamního žalobce trestní stíhání nezasáhlo do jeho profesního života, neboť byl nezaměstnaný, do ČR jezdil buď za zábavou, nebo hledat zaměstnání a v rámci soudního řízení u něj byly zjištěny závažné choroby, které vyžadují především klid a plné soustředění se na nemoc nikoliv na trestní stíhání. Tamní žalobce měl 4 záznamy v trestním rejstříku. Bylo přiznáno 100 000 Kč. Ve věci sp.zn. 14 C 131/2016 šlo o trestní stíhání pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1, písm. a) a b) t.z. a pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 t.z. Trestní řízení trvalo 2 roky a 7 měsíců. Tamní bezúhonný žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody až na 2 roky. Zásahy do profesního a rodinného života nebyly zjištěny. V době zahájení trestního stíhání byla žalobkyně těhotná, díky stresu měla zdravotní potíže a ubývala na váze. V menším městě, kde tamní žalobkyně bydlela, se informace o trestním stíhání rychle roznesla a poškodila tak dobré jméno žalobkyně, která zde pracuje jako prodavačka. Nad rámec konstatování a omluvy od žalované přiznáno 48 000 Kč. Ve věci sp.zn. 26 C 200/2018 šlo o přečin vydírání podle § 175 odst. 1 t.z. a pokračující zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) t.z. V průběhu trestního stíhání byl tamní žalobce vzat do vazby, která trvala 823 dní. Trestní stíhání trvalo 2 roky a 7 měsíců. Nešlo o osobu bezúhonnou. Intenzitu újmy dále snižovalo, že byl v souběžně vedeném řízení odsouzen k 9letému trestu odnětí svobody. Jako odpovídající forma zadostiučinění bylo shledáno konstatování vydání nezákonného rozhodnutí.

27. Ve věcech, které ke srovnání vybral soud, ve věci 28 C 123/2018 šlo o přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo 2 roky. Tamní žalobce ohrožen trestem až na 1 rok. Nešlo o osobu bezúhonnou, neboť v minulosti byl již trestně stíhán a pravomocně dvakrát odsouzen. Tamní žalobce byl podroben negativním narážkám a připomínkám ze strany spoluobčanů. Tito jej také přestali zdravit a odmítli s ním komunikovat. Částečný zásah do rodinného života, neboť v souvislosti s trestním stíháním, docházelo mezi partnery k častějším hádkám. Nad rámec konstatování nezákonného rozhodnutí (soudem) nebylo finanční zadostiučinění přiznáno. Ve věci 19 C 20/2020 šlo o ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo přibližně 9 měsíců. Tamní žalobce ohrožen trestem až na 3 roky. Nešlo o osobu bezúhonnou, neboť v minulosti byl již trestně stíhán a pravomocně odsouzen dvakrát za obdobnou trestnou činnost. Rodina tamního žalobce podporovala, prokázána byla pouze nejistota spojená s výsledkem trestního stíhání. Nad rámec konstatování nezákonného rozhodnutí nebylo finanční zadostiučinění přiznáno.

28. Po zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo ohledně dopadů trestního stíhání a poměření těchto skutkových okolností s kritérii stanovenými pro rozhodování o způsobu a případné výši peněžitého zadostiučinění soud dospěl k závěru, že není na místě žalobce odškodnit v penězích. Soud pro srovnání vybral případy, v nichž šlo o shodnou či obdobnou trestnou činnost, za kterou byl stíhán i žalobce. Délka trestního stíhání v porovnávaných případech byla dokonce delší než u žalobce. Stěžejní skutečností, která případy spojuje, je představována tím, že v obou srovnávaných případech šlo o osoby, které již předtím měly zkušenost s předchozím trestním stíháním a byly již dříve odsouzeny. Rovněž dopady ve všech případech byly shledány spíše obecné, případně mírné. K dopadům do zdravotní sféry nad rámec obecného prožívání trestního stíhání, ani k medializaci nedošlo. Rovněž dopady do profesní sféry shodně ve všech případech absentují. Obdobně je tomu u případu, který navrhla žalovaná. I v tomto případu šlo o již dříve trestanou osobu, přičemž se soudy vyjádřily k tomu, že tato skutečnost podstatně snižuje intenzitu újmy. Naproti tomu v případech, které navrhl ke srovnání žalobce, šlo až na jeden případ o osoby bezúhonné, pro které trestní stíhání bylo první zkušeností, kdy i jejich újma je s újmou způsobenou osobě, která již předchozí zkušenost s trestním stíháním má, nesrovnatelná. Nadto, ve třetím navrženém případu, trestní stíhání trvalo násobně dlouhou dobu, dopady do osobnostních sfér tamní poškozené byly větší a věc vešla v místě bydliště ve známost. Případ, v němž byla finančně odškodněna již dříve opakovaně trestaná osoba vykazuje výrazně odlišné znaky od případu žalobce. Šlo o stíháni za sbíhající se zločin a dva přečiny, hrozil velmi přísná sazba od 5 do 10 let, trestní stíhání trvalo více jak desetinásobně delší dobu než u žalobce, tamní žalobce strávil 310 dnů ve vazbě. Tyto zásadní okolnosti jej odlišují od případu žalobce natolik významným způsobem, že jej za porovnatelný považovat nelze. Z žádných okolností posuzovaného případu proto samostatně ani ve vzájemné souvislosti nelze dospět k závěru o nutnosti odškodnění žalobce v penězích.

29. S ohledem na výše uvedené má soud za odůvodněné, spravedlivé a odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí vůči žalobci ve formě omluvy a konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, kterého se mu dostalo již od žalované. Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl včetně požadovaného příslušenství (výrok I).

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za vyjádření k žalobě ze dne [datum] a za přípravu a účast při jednání dne [datum] a dne [datum] (podle § 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem v částce 1 500 Kč.

31. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.

Poučení