14 Co 89/2024 - 596

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců JUDr. Viktora Vaške a Mgr. Jany Boškové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované[Anonymizováno] [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o vypořádání společného jmění manželů na základě odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 5. 2023, č. j. 28 C 196/2019-534, ve znění usnesení ze dne 17. 7. 2023, č. j. 28 C 196/2019-542, ze dne 17. 7. 2023, č. j. 28 C 196/2019-543, a ze dne 6. 10. 2023, č. j. 28 C 196/2019-555 (dále jen „napadený rozsudek“), a proti usnesení ze dne 22. 9. 2023, č. j. 28 C 196/2019-553 (dále jen „napadené usnesení“) takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílu do šesti měsíců od právní moci rozsudku 2 304 899,95 Kč.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám její zástupkyně do šesti měsíců od právní moci rozsudku náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 272 646,60 Kč.

III. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město náklady řízení ve výši 13 062,50 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město náklady řízení ve výši 13 062,50 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně vypořádal společné jmění účastníků tak, že položky uvedené ve výroku I, včetně „hodnoty“ obchodního závodu žalobce ve výši 394 000 Kč, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, položky uvedené ve výroku II přikázal do výlučného vlastnictví žalované, dluh z úvěru poskytnutého na základě smlouvy o úvěru poskytnutého [právnická osoba][Anonymizováno] pod č. 424402169 přikázal zaplatit každému účastníku jednou polovinou (výrok III), uložil žalované zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 2 293 101,56 Kč (výrok IV), v části týkající se vypořádání pohledávky z účtu u [právnická osoba]. č. [č. účtu] žalobu zamítl (výrok VIII), ohledně vypořádání vybavení dětského pokoje, houpačky Agility a tunelu Agility, montované garáže, jízdního kola [právnická osoba] a vnosu žalované ve výši 60 000 Kč řízení zastavil (výrok VII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení placených státem (výroky IX a VI) a o poplatkové povinnosti žalobce (výrok V). Obvyklou cenu obchodního závodu žalobce stanovil na základě znaleckého posudku [jméno FO]. [jméno FO] ze dne 17. 9. 2021, č. 376-05/2021. Odklony žalobce v celkové výši 3 851 000 Kč vypořádal s odůvodněním, že žalobce ani po poučení soudu netvrdil, jaké konkrétní částky použil na placení daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), jaké použil na nákup materiálu a nástrojů, jaké připadaly na fakturaci jeho syna a jaké použil na zaplacení dovolených (a jakých) a na nákup movitých věcí větší hodnoty (a jakých).

2. Žalobce se proti výroku IV napadeného rozsudku odvolal, namítaje, že vypořádávaná hodnota závodu je příliš vysoká a že po něm již nelze spravedlivě požadovat, aby jednoznačně a konkrétně prokázal, jakým způsobem naložil s částkami vybranými z účtů. Soud prvního stupně se také nezabýval mírou účasti obou účastníků na péči o rodinu, neboť to byl právě on, kdo převážně zajišťoval hmotné potřeby rodiny svojí výdělečnou činností.

3. Žalovaná ve vyjádření k žalobcovu odvolání uvedla, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně nezpochybňoval závěry znaleckého zkoumání jeho obchodního závodu. Svá tvrzení, že odkloněné částky spotřeboval na běžnou spotřebu a dovolené, nekonkretizoval, navíc u částek v řádu statisíců korun se o běžnou spotřebu jednat nemohlo a na žádné dovolené účastníci nejezdili. Tvrzení, že péči o rodinu zajišťoval v převážné míře on, se nezakládá na pravdě a navíc bylo uplatněno po koncentraci řízení.

4. Žalovaná se odvolala proti výrokům IV, VI a IX napadeného rozsudku, namítajíc, že částka, kterou by měla žalobci zaplatit na vyrovnání podílu, má správně činit 2 276 299,55 Kč, a pokud jde o náklady řízení, žalobce postupoval v řízení obstrukčně a ona měla navíc ohledně odklonů v celkové výši 3 851 000 Kč plný úspěch. Žalobce by tedy měl jí i státu v plném rozsahu nahradit náklady řízení.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvedl, že řízení o vypořádání společného jmění manželů má charakter iudicii duplicis, v němž má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. Nelze se přitom ztotožnit s tvrzením žalované, že měla ve věci úspěch, neboť k přikázání nemovitých věcí do jejího vlastnictví došlo pouze na základě jeho souhlasu.

6. Odvolání jsou částečně důvodná.

7. Předmětem řízení bylo vypořádání společného jmění účastníků, vzniklého jejich sňatkem dne [datum] a zaniklého dne [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2018, č. j. 31 C 252/2018-28, o rozvodu jejich manželství. Navzdory tomu, že se jedná o iudicium duplex, je řízení o vypořádání společného jmění manželů ovládáno dispoziční zásadou, jež se v odvolacím řízení projevuje tím, že odvolací soud napadený rozsudek přezkoumává pouze ohledně položek, které byly dotčeny odvoláním. Proto se odvolací soud ve věci samé zabýval pouze „hodnotou“ obchodního závodu žalobce, otázkou odnosů žalobce ze společného jmění manželů a výpočtem částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu.

8. Pokud jde o obchodní závod žalobce, soud prvního stupně správně dovodil, že podnik žalobce vzhledem ke znění tehdejšího § 5 odst. 1 obch. zák. vznikl dne 15. 10. 1997, kdy žalobci vzniklo živnostenské oprávnění v oboru malířství a lakýrnictví a žalobce se tak stal podnikatelem. Jelikož podle tehdy platného § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 1998, podnik jakožto věc sloužící k výkonu povolání jednoho z manželů netvořil součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů, byl tento podnik ve výlučném vlastnictví žalobce a v něm – s účinností od 1. 1. 2014 jako obchodní závod – zůstal až do zániku společného jmění účastníků. Nemohl tedy jako věc v právním smyslu – a to podle § 501 o. z. jako věc hromadná – být předmětem vypořádání společného jmění účastníků, neboť nebyl jeho součástí. Vypořádal-li soud prvního stupně místo obchodního závodu jeho „hodnotu“ (a to tak, že ji přikázal žalobci), pak vypořádal něco, co není věcí v prvním smyslu a nemůže být předmětem právních vztahů; jedná se o institut z oblasti oceňování majetku, který vypořádán být nemůže. Ve skutečnosti se jedná o žalobcův odnos, tedy o pohledávku společného jmění vůči žalobci na náhradu toho, co bylo ze společného jmění vynaloženo na jeho výlučný majetek tím, že žalobce zisk ze závodu, tvořící součást společného jmění, investoval zpět do závodu, tvořícího jeho výlučný majetek [§ 742 odst. 1 písm. b) o. z.]. Tento odnos se však nevypořádává přikázáním jednomu z manželů, nýbrž zohledněním při výpočtu částky, kterou má jeden z manželů zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu. Položka 1. výroku I napadeného rozsudku je tedy nadbytečná. Jedná se však pouze o formulační pochybení, neměnící nic na správnosti posouzení vnosu soudem prvního stupně. Nesprávné jsou pouze jeho úvahy o použití oceňovacích pravidel, neboť ta se vztahují k vypořádání věcí v právním smyslu, nikoli k vypořádání vnosů, u nichž lze změny cen dotčeného majetku řešit valorizací (§ 742 odst. 2 o. z.).

9. Odvolací námitky žalobce proti soudem prvního stupně zjištěné výši kladného rozdílu mezi aktivy a pasivy závodu (tedy ceny závodu) byly nekonkrétní a omezily se v podstatě na výhradu, že cena závodu je „příliš vysoká“. Tato cena, která po odečtení částky 9 000 Kč, uložené na nepodnikatelském účtu žalobce, činí 394 000 Kč, má však oporu ve znaleckém posudku [jméno FO]. [jméno FO] ze dne 17. 9. 2021, č. 376-05/2021, který je formulován srozumitelně a bezrozporně a odvolací soud v něm neshledal žádné nejasnosti. K původní částce 403 000 Kč znalec dospěl sečtením obvyklých cen CNC Frézky Mikron WF3 DCM ve výši 126 000 Kč, soustruhu Mastrum 40 ve výši 46 800 Kč, s tím souvisejících nástrojů, držáků a měřidel ve výši 28 500 Kč a drobného hmotného majetku (jedná se o 3D Taster analogový, posuvné měřítko HOLEX digitální l = 200 mm, posuvné měřítko HOLEX digitální l = 300 mm, rychloupínací sklíčidlo 0-8 mm, rychloupínací sklíčidlo 0-13 mm, závitořeznou hlavu se spojkou -M12, závitořeznou hlavu se spojkou -M30, pneumatický strojní svěrák, dva mechanické strojní svěráky, dva číselníkové úchylkoměry analogové s držákem, kompresor Einhell BT-AC 230/24, akuvrtačku Metabo, upínací příslušenství frézky, úhloměr a hledač středu kruhu, tři úhelníky, tři vratidla na závitníky, čtyři vratidla na závitová očka, mikrometr sadu 0-100 mm, šest redukčních pouzder Morse, tříčelisťové sklíčidlo 250 mm, soustružnické nože, otočný hrot, osm soustružnických závitových oček, šest kuželovitých vícebřitých záhlubníků, dvě měkké čelisti do sklíčidla, vyměnitelné břitové destičky do nožů, osm upínačů na frézku, deset úhlových a rádiusových fréz, patnáct výstružníků, patnáct výhrubníků, dvacet válcových fréz d 2-20 mm, dvacet vrtáků d 2-14, patnáct vrtáků d 14-40, šest závitníků M3-M6, dvanáct závitníků M8-M12, šest závitníků M14-M24, šest závitníků G1/8-G1, dva závitníky sadové M3 M4, frézovací hlavu s VBD d 32, frézovací hlavu s VBD d 40, frézovací hlavu s VBD d 50, frézovací hlavu s VBD d 63, vyměnitelné břitové destičky frézy, stolní vrtačku a úhlovou brusku Flex) ve výši 155 700 Kč; výčet a ocenění drobného hmotného majetku znalci poskytl sám žalobce. K těmto věcem znalec přičetl zcela dobytné pohledávky z obchodního styku v celkové výši 37 000 Kč a peněžní prostředky na účtu ve výši 9 000 Kč. Výpočet obvyklé ceny podniku je tedy přehledný a srozumitelný a odvolací soud na něj v podrobnostech odkazuje. Z jakých důvodů je částka 394 000 Kč nepřiměřeně vysoká, žalobce neuvedl, a to nejen v průběhu odvolacího řízení, ale ani během výslechu znalce při jednání před soudem prvního stupně dne 2. 3. 2022 a ani v závěrečném návrhu před vyhlášením napadeného rozsudku. Odvolací soud proto uzavírá, že zjištění soudu prvního stupně o obvyklé ceně obchodního závodu žalobce ke dni zániku společného jmění – a tím i o výši žalobcova odnosu, tedy pohledávky společného jmění za žalobcem z titulu reinvestic zisku plynoucího ze závodu – je správné.

10. Žalobce dále brojil proti tomu, jak soud prvního stupně posoudil odklony, tedy prostředky náležející do společného jmění, které žalobce v letech 2016-2018 v hotovosti vybíral z bankovních účtů a nepoužíval je k hrazení potřeb rodinné domácnosti. Tyto odklony mají z právního hlediska charakter pohledávky společného jmění vůči žalobci na náhradu prostředků náležících do společného jmění, jež žalobce vybíral a utrácel na své potřeby nebo na účely, které nebyl schopen vysvětlit a prokázat.

11. Žalobce v podání ze dne 12. 12. 2022 tvrdil, že tyto prostředky použil na platby daně související s jeho podnikáním, dále na nákup materiálu a nástrojů pro své podnikání, dále na dary synovi [Anonymizováno] a na platby za synem fakturované práce, které byly na jeho účet poukazovány jen formálně a které on následně v hotovosti předával synovi, a dále na úhradu dovolených a nákup věcí běžné potřeby. Žalobci lze přisvědčit v tom, že prostředky použité na úhradu daně a na pořízení materiálu a nástrojů do jeho závodu by povahu samostatného odklonu neměly a jejich polovina by mu k úhradě uložena být nemohla, neboť by šlo o investice ze společného jmění do obchodního závodu žalobce, které jsou již kryty částkou 394 000 Kč. Prostředky použité na úhradu společných dovolených a pořizování movitých věcí běžné potřeby by pak charakter odklonu neměly vůbec. O odklon by se jednalo pouze u částky 200 000 Kč, neboť žalobce v odvolání nevznesl žádné námitky proti závěru soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by žalobce v roce 2018 poskytl svému synovi [Anonymizováno] [Anonymizováno] dar na opravu bytu [bod 5. část E) bod 11. odůvodnění napadeného rozsudku].

12. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně netvrdil, jaká byla – alespoň přibližně – celková výše částek použitých na hrazení daně, celková výše částek použitých na nákup materiálu a nástrojů do jeho podniku, celková výše částek fakturovaných jeho synem a celková výše částek použitých na hrazení běžných potřeb domácnosti a dovolených; tvrdila-li žalovaná, že ve sledovaném období účastníci na žádné dovolené nebyli, bylo nutné tvrdit i to, o jakou dovolenou se jednalo. Chybějí-li tato tvrzení, pak není zřejmé, jaké – byť jen přibližně určené – částky žalobce u toho kterého účelu žádá z odklonů vyloučit. Procesním nástrojem, kterým soud reaguje na nedostatečnost skutkových tvrzení účastníka, je výzva podle § 118a odst. 1 o. s. ř., která je v procesní teorii ve vztahu k neúplným tvrzením označována také jako tzv. dotazovací povinnost soudu. Soud je tedy povinen účastníka při jednání vyzvat, aby svá neúplná tvrzení doplnil, a poučit jej o následcích nesplnění takové výzvy. Výzva přitom musí být dostatečně konkrétní; účastníku musí být sděleno, které konkrétní rozhodné skutečnosti uvedl neúplně a má je doplnit. Chybějící tvrzení účastníka přitom nelze nahrazovat cestou dokazování; aby bylo možné provádět k určité skutečnosti dokazování, musí být tato skutečnost nejprve dostatečně tvrzena [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Tvrdí-li ji účastník nedostatečně, není na místě vyzývat jej, aby k ní označil další důkazy (§ 118a odst. 3 o. s. ř.), ale k tomu, aby doplnil tvrzení (§ 118a odst. 1 o. s. ř.); nedostane-li se mu takové výzvy, nelze učinit závěr, že ohledně dané skutečnosti neunesl břemeno tvrzení.

13. V dané věci soud prvního stupně tuto povinnost splnil pouze částečně. Ve vztahu k výdajům na věci běžné spotřeby při jednání dne 22. 2. 2023 žalobci sdělil, že netvrdil, v jaké přibližné výši by tato spotřeba měla být, a že jeho tvrzení k této spotřebě zůstala jen v obecné rovině (viz str. 3 protokolu o jednání na č. l. 438-440 spisu); při jednání dne 17. 5. 2023 konstatoval, že bylo na žalobci, aby k uspokojování potřeb domácnosti „tvrdil rozhodné skutečnosti“, což žalobce nečinil. Jinak se soud prvního stupně omezil na konstatování, že ohledně odkloněných peněz „nastupuje vysvětlovací povinnost strany žalující“ (viz str. 7 protokolu o jednání ze dne 2. 3. 2022 na č. l. 264-272 spisu), že žalobce „použití prostředků nevysvětlil“ (str. 4 protokolu o jednání ze dne 22. 2. 2023 na č. l. 438-440 spisu) a že „má povinnost vysvětlit, jak vybrané prostředky použil“ a že v tomto směru „neunáší břemeno tvrzení“ (str. 1 protokolu o jednání ze dne 27. 3. 2023 na č. l. 448-450 spisu). Ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. by však vyhovovaly výzvy konkrétnější; u plateb daně měl být žalobce vyzván k tvrzení, jakou – alespoň přibližně uvedenou – částku v letech 2016-2018 na platby daně celkově vynaložil, a odvozuje-li výši daně v každém kalendářním čtvrtletí tohoto období ze svých tržeb, pak jaká byla celková výše jeho tržeb v každém čtvrtletí; u plateb za materiál a nástroje měl být vyzván k tvrzení, jakou – alespoň přibližně uvedenou – částku v letech 2016-2018 na nákup materiálu a nástrojů celkově vynaložil, o jaký – alespoň druhově uvedený – materiál a nástroje se jednalo, a odvozuje-li výši těchto výdajů od výše svého celkového obratu, pak jaký byl jeho celkový obrat v tomto období; u plateb odpovídajících fakturaci jeho syna měl být vyzván k tvrzení, jaká – alespoň přibližně uvedená – částka v letech 2016-2018 fakturaci jeho syna odpovídá a o jaké konkrétní práce šlo; u výdajů na dovolené a nákupy movitých věcí běžné potřeby měl být vyzván k tvrzení, jakou – alespoň přibližně uvedenou – částku použil v letech 2016-2018 na dovolené a jaké, jakou – alespoň přibližně uvedenou – částku použil v tomtéž období na nákup věcí běžné potřeby a kolik tato běžná potřeba činila měsíčně.

14. Takto konkrétní výzvy soud prvního stupně neučinil. Proto se jeho pochybení pokusil napravit odvolací soud sám, ovšem s přihlédnutím k tomu, že žalobce se nejpozději z napadeného rozsudku, konkrétně z bodu 5. části E) bodů 8. až 12. odůvodnění, dozvěděl, v čem konkrétně byla jeho tvrzení nedostatečná. Jeho zástupce pak při jednání před odvolacím soudem dne 28. 5. 2024 prohlásil, že žalobce není schopen svá tvrzení ve výše uvedených směrech doplnit, přičemž si je vědom toho, že svou neúčastí na soudních jednáních „rovnost zbraní nevyrovnává“. Lze tedy uzavřít, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem způsob použití odkloněných peněz dostatečně nevysvětlil, což nutně vede ke konečnému posouzení jeho obrany jako neúspěšné.

15. S jeho námitkou, že není spravedlivé požadovat od něj, aby po letech tvrdil a prokazoval, na co konkrétně tu kterou z mnoha čerpaných částek použil, se lze ztotožnit jen částečně. Situaci, kdy není schopen vysvětlit ani prokázat konkrétní způsob použití té které částky, si totiž přivodil především on sám tím, že jednotlivé výdaje hradil nikoli převodem z účtu na účet nebo platební kartou, jak to bylo již tehdy obvyklé, nýbrž v hotovosti z peněz vybraných z účtu. Jestliže řada těchto výběrů představovala statisícové částky, nejeví se jako úplně nespravedlivé požadovat od něj, aby si alespoň doklady týkající se dražších položek uchovával (a to i pro potřeby případných reklamací).

16. Je pravdou, že je-li existence určitých výdajů – kupříkladu spojených s podnikáním – nepochybná a nelze pouze tvrdit a prokázat jejich přesnou výši, lze jejich výši určit úvahou soudu podle § 136 o. s. ř. Tato úvaha však nesmí být libovolná a musí se opírat o zjištěné okolnosti daného případu, které je účastník povinen tvrdit a prokázat. Ani to se však v dané věci nestalo. Výši plateb daně bylo možné určit z cen zdanitelných plnění uskutečněných žalobcem v daném období vynásobením sazbou daně; v takovém případě by však žalobce musel alespoň tvrdit, kolik činila v daném období celková cena jím uskutečněných zdanitelných plnění, což však netvrdil, takže odvolací soud nemá, z čeho daň vypočítat. Výši nákladů na materiál a nástroje bylo možné určit úvahou opírající se o poznatek, že tyto náklady představují v oboru opracování nerezavějící oceli pro kusovou nebo malosériovou výrobu 45 až 55 % z celkového obratu, v takovém případě by však žalobce musel alespoň tvrdit, kolik činila v daném období celková výše jeho obratu, což však netvrdil, takže odvolací soud ani u této položky nemá, z čeho výši těchto nákladů vypočítat. Výši nákladů na dovolené bylo možné odhadnout z nabídek cestovních kanceláří, v takovém případě by však žalobce musel alespoň tvrdit, kolik dovolených účastníci v letech 2016-2018 společně strávili, kde a jak dlouho, což také netvrdil. Vodítko pro výpočet prací fakturovaných synem žalobce pak neexistovalo žádné.

17. Odvolací soud však žalobci z odkloněných peněz odečetl částku 8 000 Kč měsíčně, neboť sama žalovaná v podání ze dne 12. 12. 2022 připustila, že tuto částku jí žalobce v hotovosti na hrazení běžných potřeb vskutku poskytoval. Za roky 2016-2018 činí tyto výdaje celkem 8 000 Kč x 12 x 3 = 288 000 Kč. K vypořádání tak zůstávají odklony v celkové výši 3 851 000 Kč – 288 000 Kč = 3 563 000 Kč.

18. Žalobce soudu prvního stupně dále vytkl, že se nezabýval mírou účasti obou účastníků na péči o rodinu a na zajišťování jejích hmotných potřeb, významnou pro posouzení možné disparity podílů podle § 742 odst. 1 písm. e) a f) o. z. Tato výtka je však neopodstatněná. Námitka disparity podílů je námitkou právní, nikoli skutkovou, může se však opírat pouze o skutečnosti, které byly v řízení uplatněny do doby, než nastaly účinky koncentrace řízení, a v odvolání pak jen v souladu s principem neúplné apelace. V dané věci navrhl žalobce disparitu podílů poprvé až v závěrečném návrhu ze dne 3. 5. 2023, založeným do spisu při jednání dne 17. 5. 2023, přičemž tuto disparitu ničím neodůvodnil. Je pravdou, že soud prvního stupně se touto námitkou v napadeném rozsudku nezabýval. To, že o nabytí rodinného domu se zasloužil a výdaje související s jeho údržbou hradil především on, sice žalobce tvrdil již v žalobě, avšak pouze ve vztahu k rodinnému domu a pozemkům, které z tohoto důvodu navrhoval přikázat do svého výlučného vlastnictví; pak však souhlasil s přikázáním této položky žalované, a to za vypořádací podíl, „jehož výše vyplývá ze znaleckého posudku“ (viz str. 3 protokolu z jednání před soudem prvního stupně ze dne 22. 2. 2023 na č. l. 438-440 spisu). Tím důvod k dalšímu posuzování těchto tvrzení odpadl. Tvrzení o rozdílné míře účasti účastníků na péči o rodinu a zajišťování jejích hmotných potřeb, významná pro posouzení disparity podílů, pak uplatnil poprvé až v odvolání proti napadenému rozsudku, tedy nejen poté, co uplynutím dvacetidenní lhůty poskytnuté účastníkům při jednání dne 14. 11. 2022 nastaly účinky koncentrace řízení, o níž byli účastníci řádně poučeni (§ 118b o. s. ř.), ale i po vyhlášení napadeného rozsudku, tedy v rozporu s principem neúplné apelace, o němž byli účastníci také řádně poučeni (§ 205a o. s. ř.). V odvolacím řízení k nim tedy podle § 213 odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet. Navíc i tato tvrzení jsou příliš obecná, žalobce ani v odvolání netvrdil, v čem konkrétně jeho péče o rodinu a zajišťování hmotných potřeb rodiny výrazně přesahovala péči žalované. Přitom samotný rozdíl v míře péče o rodinu a ve výdělcích manželů důvodem pro disparitu podílů není, nelze-li druhému manželu vytýkat nedostatek péče o rodinu a bezdůvodné nedosahování příjmů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3131/2011, a jeho usnesení ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018).

19. Důvodná je naopak námitka žalované, že výpočet částky, kterou je ona povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu, je nesprávný. Soudní praxe je ustálena v tom, že při výpočtu vypořádacího podílu je nejprve třeba určit výši celkového majetku, tedy věcí a jiných aktiv tvořících součást společného jmění manželů. Od této výchozí částky je nutné odečíst jednotlivé vnosy účastníků a přičíst k ní jejich odnosy (to, co ze společného jmění vynaložili na svůj výlučný majetek) a odklony (to, co ze společného jmění utratili na osobní potřeby nebo použili k účelu, který nejsou schopni vysvětlit nebo prokázat). Takto zjištěná částka je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů jde o polovinu této částky. K podílu každého z účastníků je následně nutno přičíst výši jeho vnosu (včetně poloviny částky, kterou některý z účastníků po zániku společného jmění plnil z výlučných prostředků na společný dluh) a odečíst od ní výši jeho odnosů a odklonů. Tyto částky se ve svém souhrnu musí rovnat celkové hodnotě aktiv společného jmění, tedy výchozí částce. Konkrétní vypořádací podíl se pak vypočítá tak, že základní podíl, který na každého účastníka připadá, zvýšený o hodnotu jeho vnosů a snížený o hodnotu jeho odnosů a odklonů, se porovná s hodnotou majetku, který je účastníku přikazován; je-li mu přikazován majetek o vyšší hodnotě, je třeba mu uložit povinnost vyrovnat takto určenou výši podílů v penězích, a má-li dostat majetek o hodnotě nižší, než jaká na něj připadá, musí mu druhý účastník rozdíl doplatit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4509/2011, a jeho rozsudky ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5441/2015, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018).

20. V dané věci činí celková cena věcí vypořádaných výrokem I napadeného rozsudku 1 000 Kč + 1 000 Kč + 160 000 Kč + 17 052,73 Kč + 6 901,95 Kč + 46 048 Kč + 238 953,72 Kč = 470 956,40. Z metodologického hlediska odvolací soud do této částky soud nezahrnul „hodnotu“ obchodního závodu žalobce ve výši 394 000 Kč, neboť se – jak již bylo řečeno – nejedná o věc, nýbrž o odnos zisku generovaného závodem a náležejícího do společného jmění zpět do závodu ve výlučném vlastnictví žalobce, a nezahrnul do ní ani odklony v celkové výši 3 563 000 Kč, neboť se – jak již bylo také řečeno – nejedná o hmotnou věc, nýbrž o pohledávku společného jmění vůči žalobci na náhradu škody. Celková cena věcí vypořádaných výrokem II napadeného rozsudku činí 9 200 000 Kč + 21 000 Kč + 25 500 Kč + 8 000 Kč + 3 000 Kč + 500 Kč + 20 000 Kč + 5 292,86 Kč + 66 122 Kč + 42 742,93 Kč + 42 293,72 Kč = 9 434 451,51 Kč a výchozí částka celkem činí 470 956,40 Kč + 9 434 451,51 Kč = 9 905 407,91 Kč.

21. V následujícím kroku odvolací soud od výchozí částky 9 905 407,91 Kč odečetl vnos žalované ve výši 200 000 Kč a vnos žalobce spočívající v polovině částky 527 808 Kč, kterou žalobce po zániku společného jmění plnil na společný dluh z úvěru poskytnutého [právnická osoba]. pod č. [hodnota], tedy v částce 263 904 Kč (nikoli v celé částce 527 808 Kč, jak to učinil soud prvního stupně), a přičetl k ní odnos žalobce spočívající v reinvesticích zisku z jeho obchodního závodu zpět do tohoto závodu ve výši 394 000 Kč a odklony žalobce ve výši 3 563 000 Kč. Pro základní vyčíslení výše podílu každého z účastníků je tedy určující částka 13 398 503,91 Kč; vzhledem k rovnosti podílů tak podíl každého z nich činí 6 699 251,95 Kč. U žalované odvolací soud k této částce přičetl výši jejího vnosu 200 000 Kč a její podíl tak činí 6 899 251,95 Kč. U žalobce k ní přičetl polovinu částky, kterou po zániku společného jmění platil na společný dluh, tedy částku 263 904 Kč, a odečetl od ní výši jeho odnosu do obchodního závodu ve výši 394 000 Kč a výši jeho odklonů 3 563 000 Kč, takže podíl žalobce činí 3 006 155,95 Kč. Součet částek 6 899 251,95 Kč a 3 006 155,95 Kč dává dohromady výchozí částku 9 905 407,91 Kč.

22. Konkrétní vypořádací podíl odvolací soud vypočetl tak, že základní podíl každého z účastníků zvýšený o hodnotu vnosů a o polovinu částek zaplacených po zániku společného jmění na společný dluh a snížený o hodnotu odnosů a odklonů porovnal s hodnotou majetku, který je mu přikazován. Upravený základní podíl žalované činí 6 899 251,95 Kč, výrokem II napadeného rozsudku jí je však přikazován majetek v celkové hodnotě 9 434 451,51 Kč a oproti svému podílu tedy obdržela majetek v hodnotě o 2 535 199,56 Kč vyšší. Upravený základní podíl žalobce činí 3 006 155,95 Kč, výrokem I napadeného rozsudku je mu však přikazován majetek v celkové hodnotě 470 956,40 Kč a oproti svému podílu tedy obdržel majetek v hodnotě o 2 535 199,56 Kč nižší a má tedy nárok na zaplacení této částky. Žalovaná mu na tuto částku po zániku společného jmění již zaplatila 230 300 Kč a žalobci tak zbývá doplatit 2 304 899,95 Kč. Proto odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku IV tak, že žalované uložil zaplatit žalobci tuto částku.

23. Jelikož napadený rozsudek byl částečně změněn, je podle § 224 odst. 2 o. s. ř. třeba znovu rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Odvolacímu soudu je známa nálezová judikatura Ústavního soudu, že v tomto typu řízení má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků, neboť stanovení úspěchu jednotlivých účastníků ve věci pro účely rozhodnutí o nákladech je zpravidla velmi obtížné. Není-li žaloba zamítnuta, musí být v tomto typu řízení přiznání náhrady nákladů podle § 142 odst. 1 a 3 o. s. ř. podmíněno zvláštními okolnostmi případu, zejména šikanózním výkonem práva, zneužitím práva nebo obstrukčním chováním některého účastníka (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS – st. 59/23, a nálezy ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19, ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22).

24. V dané věci byl v řízení před soudem prvního stupně spor především o to, komu mají být přikázány do výlučného vlastnictví nemovité věci uvedené ve výroku II. bodu 1. napadeného rozsudku. Na tento spor, odklizený nakonec souhlasem žalobce s přikázáním nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalované, výše uvedené závěry Ústavního soudu dopadají, neboť o částečném úspěchu každého účastníka ve věci by bylo možno – ve smyslu judikatury Ústavního soudu – hovořit, i kdyby nemovité věci byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce a náhradu za ně by obdržela žalovaná – obě strany odešly z řízení se stejnou majetkovou hodnotou, s jakou do něj vstoupily, a jejich úspěch ve věci je proto z majetkového hlediska srovnatelný. Se žalovanou se přitom nelze ztotožnit v tom, že žalobce v řízení ohledně nemovitých věcí obstruoval – již na počátku řízení (v žalobě) navrhoval jejich přikázání do svého výlučného vlastnictví a na tomto postoji trval i při jednáních před soudem prvního stupně ve dnech 12. 8. 2020, 2. 3. 2022 a 14. 11. 2022 a v podání ze dne 18. 1. 2023; teprve při jednání dne 22. 2. 2023 souhlasil s přikázáním nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalované. Ze spisu nelze dovodit, že by žalobce prosazoval přikázání nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví jen účelově, ve snaze řízení prodloužit s tím, že nakonec bude souhlasit s řešením opačným; v tom, že nakonec souhlasil s přikázáním nemovitých věcí žalované, aby spor dále neprodlužoval, nelze spatřovat procesní obstrukce. Je sice pravdou, že e-mailovým přípisem ze dne 5. 8. 2022 (č. l. 394 spisu) zástupce žalobce tehdejšímu zástupci žalované sdělil, že žalobce souhlasí s přikázáním nemovitých věcí žalované, vůči soudu prvního stupně však žalobce až do 22. 2. 2023 zaujímal stanovisko stále stejné.

25. Je pravdou, že žalobce již v řízení před soudem prvního stupně požadoval vypořádání s disparitou podílů. Kdyby mu bylo výrazněji vyhověno, odcházel by z řízení s větší majetkovou hodnotou, než se kterou do ní vstupoval, a žalovaná naopak s hodnotou menší, takže o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci by bylo možné uvažovat. Žalobce se však v řízení před soudem prvního stupně disparity dovolával až v závěrečném návrhu, aniž přitom uvedl, v jakém poměru by měla být vyslovena (kupříkladu zda v poměru 80 % ku 20 % nebo v poměru 55 % ku 45 %). S touto námitkou sice neměl úspěch, není však zřejmé, jaká byla hodnota rozdílu mezi polovinou vypořádávaných aktiv a podílem, kterého se v rámci disparity dožadoval (zda jde kupříkladu o 30 % nebo o 5 %), a proto odvolací soud považuje za vhodné žalované u položek, na něž dopadají závěry plenárního stanoviska Ústavního soudu, náhradu nákladů řízení nepřiznat ani z důvodu požadované disparity.

26. Jinak je tomu u dalších dílčích sporů, které se týkaly i základu nároku – šlo o vnos žalované ve výši 200 000 Kč v podobě investice této částky, darované jí jejím otcem [jméno FO], do výstavby rodinného domu, o vnos žalované ve výši 60 000 Kč v podobě investice této částky, darované jí její tetou [jméno FO], do vybavení kuchyně elektrickými spotřebiči, o vnos žalobce ve výši jedné poloviny částky 527 808 Kč, zaplacené žalobcem po zániku společného jmění z jeho výlučných prostředků na společný dluh z úvěru poskytnutého [právnická osoba]. pod č. [hodnota], o odklon částky 3 851 000 Kč žalobcem ze společného jmění v letech 2016-2018 a o peněžní prostředky na účtu u [právnická osoba]. ve výši činící ke dni zániku společného jmění zhruba 282 000 Kč (viz výpisy z tohoto účtu na č. l. 119 verte – 120 spisu).

27. V těchto případech totiž nešlo o to, jak bude určitá položka vypořádána, nýbrž zda vůbec bude vypořádáno, tedy zda návrhu žalobce nebo žalované bude vyhověno či budou zamítnuty. Zde jde o dílčí spory, u nichž lze jednoznačně určit vítěze a poraženého, a proto na ně judikatura Ústavního soudu nedopadá.

28. Rozhodnutí o první, třetí a čtvrté položce si přitom vyžádalo rozsáhlé dokazování, na základě něhož o nich bylo rozhodnuto ve prospěch jednoho z účastníků a v neprospěch druhého – žalovaná nakonec prokázala vnos ve výši 200 000 Kč a částečně odklon ve výši 3 851 000 Kč a žalobce prokázal vnos ve výši poloviny částky 527 808 Kč. Jde tedy o stejnou situaci, jako kdyby žalobě bylo ohledně některých nároků vyhověno a ohledně jiných nároků byla zamítnuta. Požadavek na vypořádání druhé položky vzala žalovaná v podání ze dne 28. 4. 2021 zpět a ohledně páté položky byla žaloba výslovně zamítnuta. U těchto položek je tedy na místě rozhodnout o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., což odvolací soud účastníkům předestřel při jednání dne 28. 5. 2024. Odvolacímu soudu se přitom jeví jako nejpříléhavější vypočíst náhradu nákladů řízení u každé položky samostatně a náklady úspěšnějšího účastníka odečíst od nákladů účastníka méně úspěšného. Podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. by mělo být striktně vzato rozhodnuto i ohledně vybavení dětského pokoje, houpačky Agility, tunelu Agility, montované garáže a jízdního kola [právnická osoba], v řízení však nebyla zjištěna cena těchto věcí a účastníkům u těchto položek beztak větší náklady nevznikly.

29. Žalovaná prokázala vnos ve výši 200 000 Kč a má tedy u něj právo na plnou náhradu těch nákladů řízení před soudem prvního stupně, které se této položky týkaly, přičemž tarifní hodnotou pro účely náhrady odměny za zastoupení advokáty je podle § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. polovina této částky, tedy 100 000 Kč. Náhradu hotových výdajů advokátů soud žalované přiznal v rozsahu jedné třicetiny, odpovídající počtu vypořádávaných položek. Náklady žalované spočívají v odměně advokátů za zastoupení při osmi úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě ze dne 5. 8. 2019 a účast na jednáních ve dnech 12. 8. 2020, 2. 3. 2022, 14. 11. 2022, 22. 2. 2023, 3. 5. 2023 a 17. 5. 2023) podle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 8 x 5 100 Kč = 40 800 Kč, v poměrné části paušální náhrady hotových výdajů advokátů za osm úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 8 x 300 Kč : 30 = 80 Kč a v náhradě za 21% daň, již byl advokát [tituly před jménem] [jméno FO] u „svých“ čtyř úkonů právní služby povinen z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.], ve výši 4 292,40 Kč. Náklady žalované v řízení před soudem prvního stupně u této položky tedy celkem činí 45 172,40 Kč. Náhradu za sepis podání ze dne 28. 4. 2021 odvolací soud žalované nepřiznal, neboť v tomto podání se této položky týkala pouze jediná krátká věta, že žalovaná na vypořádání vnosu trvá. Odvolací soud žalované nepřiznal ani náhradu za sepis podání ze dne 12. 12. 2022, v němž se této položky týká pouze jeden lakonický odstavec, opakující skutková tvrzení přednesená již dříve.

30. Žalobce prokázal platby na společný závazek účastníků po zániku společného jmění ve výši 527 808 Kč a má tedy u této položky podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu těch nákladů řízení, které se této položky týkaly, přičemž tarifní hodnotou pro účely náhrady odměny za zastoupení advokáty je podle § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. i zde polovina této částky, tedy 263 904 Kč. Náhradu hotových výdajů advokátů soud i žalobci přiznal v rozsahu jedné třicetiny, odpovídající počtu vypořádávaných položek. Náklady žalobce spočívají v odměně advokáta za zastoupení při pěti úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení a účast na jednáních ve dnech 12. 8. 2020, 14. 11. 2022, 3. 5. 2023 a 17. 5. 2023) podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 5 x 9 380 Kč = 46 900 Kč, v poměrné části paušální náhrady hotových výdajů advokáta za pět úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 5 x 300 Kč : 30 = 50 Kč a v náhradě za 21% daň, již je advokát povinen z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.], ve výši 9 859,50 Kč. Náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně u této položky tedy celkem činí 56 809,50 Kč.

31. U odklonů ve výši 3 851 000 Kč byla žalovaná úspěšná v rozsahu 3 563 000 Kč a má tedy podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu 85 % nákladů řízení před soudem prvního stupně, přičemž tarifní hodnotou pro účely náhrady odměny za zastoupení advokáty je podle § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. i zde polovina této částky, tedy 1 925 500 Kč. Náhradu hotových výdajů advokátů odvolací soud i zde přiznal v rozsahu jedné třicetiny, odpovídající počtu vypořádávaných položek. Náklady žalované spočívají v odměně advokátů za zastoupení při devíti úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě ze dne 5. 8. 2019, účast na jednání dne 12. 8. 2020, sepis průběžného vyjádření ze dne 28. 4. 2021, sepis doplnění skutkových tvrzení ze dnů 14. 1. 2022 a 1. 2. 2022, jež odvolací soud vzhledem k jejich obsahové souvislosti posoudil jako úkon jediný, a účast na jednáních ve dnech 2. 3. 2022, 14. 11. 2022, 22. 2. 2023 a 17. 5. 2023) podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 9 x 23 740 Kč = 213 660 Kč, v poměrné části paušální náhrady hotových výdajů advokátů za devět úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 9 x 300 Kč : 30 = 90 Kč a v náhradě za 21% daň, již byl advokát [tituly před jménem] [jméno FO] u „svých“ šesti úkonů právní služby povinen z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.], ve výši 29 925 Kč. Náklady žalované v řízení před soudem prvního stupně u této položky tedy celkem činí 243 675 Kč, z čehož 85 % činí 207 123,80 Kč. Náhradu za sepis podání ze dne 10. 11. 2021 odvolací soud žalované nepřiznal, neboť tvrzení k této položce v tomto podání uvedená jsou v podstatě totožná s tvrzeními obsaženými již v podání ze dne 28. 4. 2021. Odvolací soud nepřiznal žalované ani náhradu za sepis podání ze dne 12. 12. 2022, neboť k této položce jsou v něm pouze zopakována argumentace uplatněná v řízení již dříve, a ani náhradu za účast na jednání dne 27. 3. 2023, které se této položky týkalo jen okrajově.

32. Požadavek na vypořádání vnosu ve výši 60 000 Kč žalovaná v podání ze dne 28. 4. 2021 vzala zpět a je tudíž podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. povinna nahradit žalobci náklady s touto položkou spojené, přičemž tarifní hodnotou pro účely náhrady odměny za zastoupení advokátem je podle § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. i zde polovina této částky, tedy 30 000 Kč. Náhradu hotových výdajů advokáta odvolací soud i zde přiznal v rozsahu jedné třicetiny, odpovídající počtu vypořádávaných položek. Náklady žalobce spočívají v odměně advokáta za zastoupení při jednom úkonu právní služby (převzetí a příprava zastoupení) podle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 300 Kč, v poměrné části paušální náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč : 30 = 10 Kč a v náhradě za 21% daň, již je advokát povinen z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.], ve výši 485,10 Kč. Náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně u této položky tedy celkem činí 2 795,10 Kč. Náhradu za účast na jednání dne 12. 8. 2020 odvolací soud žalobci nepřiznal, neboť toto jednání se této položky týkalo jen minimálně a zástupce žalobce se k ní ani nevyjádřil.

33. Ohledně prostředků na účtu u [právnická osoba]. ve výši činící ke dni zániku společného jmění zhruba 282 000 Kč byla žaloba zamítnuta s tím, že tyto prostředky nenáležely do společného jmění manželů, na což žalovaná také od počátku poukazovala. Žalovaná má tedy i u této položky podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu těch nákladů řízení, které se této položky týkaly, přičemž tarifní hodnotou pro účely náhrady odměny za zastoupení advokáty je podle § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. i zde polovina této částky, tedy 141 000 Kč. Náhradu hotových výdajů advokátů odvolací soud žalované i zde přiznal v rozsahu jedné třicetiny, odpovídající počtu vypořádávaných položek. Náklady žalované spočívají v odměně advokáta [tituly před jménem] [jméno FO] za zastoupení při třech úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě ze dne 5. 8. 2019 a účast na jednání dne 12. 8. 2020) podle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3 x 6 740 Kč = 20 220 Kč, v poměrné části paušální náhrady hotových výdajů téhož advokáta za tři úkony právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3 x 300 Kč : 30 = 30 Kč a v náhradě za 21% daň, již byl tento advokát povinen z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.], ve výši 4 252,50 Kč. Náklady žalované v řízení před soudem prvního stupně u této položky tedy celkem činí 24 502,50 Kč. Ostatní úkony advokátů se této položky netýkaly buď vůbec, nebo jen okrajově, nebo při nich byla použita tatáž argumentace, která byla předestřena již v předchozích fázích řízení.

34. Za řízení před soudem prvního stupně přísluší tedy žalované náhrada nákladů v celkové výši 45 172,40 Kč + 207 123,80 Kč + 24 502,50 Kč = 276 798,70 Kč a žalobci náhrada nákladů v celkové výši 56 809,50 Kč + 2 795,10 Kč = 59 604,60 Kč. Na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně proto odvolací soud přiznal žalované částku 276 798,70 Kč – 59 604,60 Kč = 217 194,10 Kč.

35. Stejná pravidla dopadají i na náhradu nákladů odvolacího řízení. Byla-li předmětem odvolacího řízení výše odnosu žalobce do obchodního závodu v jeho výlučném vlastnictví, představovaná kladným rozdílem mezi aktivy a pasivy závodu, jednalo se pouze o pokračování sporu o výši částky příslušející žalované na vypořádání, podobně, jako kdyby předmětem vypořádání byl sám obchodní závod. V této části tedy žalované náhrada nákladů odvolacího řízení nepřísluší.

36. Jinak je tomu u vypořádání odklonů ve výši 3 851 000 Kč, proti němuž žalobce brojil i v odvolacím řízení. Žalovaná byla ohledně této položky i v odvolacím řízení úspěšná v rozsahu 3 563 000 Kč a má tedy podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu 85 % nákladů odvolacího řízení, přičemž tarifní hodnotou pro účely náhrady odměny za zastoupení advokátkou je podle § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. i zde polovina této částky, tedy 1 925 500 Kč. Náhradu hotových výdajů advokátky odvolací soud přiznal v rozsahu jedné třetiny, odpovídající počtu položek vypořádávaných v odvolacím řízení (odnos do obchodního závodu, odklony a částka 16 802 Kč). Náklady žalované spočívají v odměně advokátky za zastoupení při dvou úkonech právní služby (sepis vyjádření odvolání ze dne 29. 2. 2024 a účast na jednání před odvolacím soudem dne 28. 5. 2024) podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 23 740 Kč = 47 480 Kč, v odměně advokátky za zastoupení při jednom půlúkonu právní služby (účast na vyhlášení rozsudku odvolacím soudem dne 30. 5. 2024) podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 6 a § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 23 740 Kč : 2 = 11 870 Kč a v poměrné části paušální náhrady hotových výdajů advokátky za tři úkony právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3 x 300 Kč : 3 = 300 Kč a celkem činí 59 650 Kč, z čehož 85 % činí 50 702,50 Kč.

37. V požadavku na snížení částky 2 276 299,55 Kč, kterou je třeba podle rozsudku zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu, o 16 802 Kč, měla žalovaná úspěch plný, neboť bez zohlednění plateb poskytovaných jí žalobcem ve výši 8 000 Kč měsíčně by částka na vyrovnání jeho podílu činila dokonce jen 2 304 899,95 Kč – 144 000 Kč = 2 160 899,95 Kč. V této části spočívají její náklady v odvolacím řízení v odměně advokátky za zastoupení při dvou úkonech právní služby (sepis odvolání ze dne 27. 7. 2023 a účast na jednání před odvolacím soudem dne 28. 5. 2024) podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 1 780 Kč = 3 560 Kč, v odměně advokátky za zastoupení při jednom půlúkonu právní služby (účast na vyhlášení rozsudku odvolacím soudem dne 30. 5. 2024) podle § 7 bodu 5 a § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 1 780 Kč : 2 = 890 Kč a v poměrné části paušální náhrady hotových výdajů advokátky za tři úkony právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3 x 300 Kč : 3 = 300 Kč a celkem činí 4 750 Kč. Náklady žalované v odvolacím řízení tak celkem činí 50 702,50 Kč + 4 750 Kč = 55 452,50 Kč a její celkové náklady řízení před soudy obou stupňů činí 217 194,10 Kč + 55 452,50 Kč = 272 646,60 Kč.

38. Z důvodu neúspěšné námitky disparity, uplatněné žalobcem i v odvolacím řízení, odvolací soud žalované nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ze stejných důvodů, z jakých jí v tomto směru nepřiznal ani náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (viz výše).

39. Odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodl i o náhradě nákladů řízení placených státem. Oba znalecké posudky se týkaly „hodnoty“ obchodního závodu žalobce a nemovitých věcí, tedy položek, u nichž žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřísluší. Náklady placené státem je tedy vskutku třeba uložit k náhradě oběma účastníkům rovným dílem, každému tedy částkou 13 062,50 Kč. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, s nímž se ztotožňuje.

Poučení