14Co 115/2021

Rubrum

Smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy v případě, že poskytovatel úvěru smlouvu koncipoval jako bezúročnou, aby se vyhnul povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, s tím, že spoléhal na to, že jeho zisk bude namísto z úroků plynout ze smluvní pokuty ve smlouvě sjednané.

Výrok

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Jana Pekáče ve věci žalobkyně [právnická osoba], [IČO], se sídlem v [obec], [ulice a číslo], proti žalovanému [jméno] [příjmení], narozenému [datum], trvale bytem v [obec], [ulice a číslo], o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. dubna 2021, č. j. 7 C 113/2020-28, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky ročně od 11. 11. 2019 do zaplacení, jakožto nesplacené půjčky poskytnuté žalovanému na základě smlouvy o bezúročné půjčce [číslo] (dále také jen„ smlouva“) uzavřené mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem dne 15. 5. 2019, a smluvní pokuty ve výši 3 000 Kč za prodlení s úhradou splátek, s tím, že u smlouvy o bezúročné půjčce je omezena působnost zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“, nebo„ z. s. ú.“) dle § 5 odst. 3 z. s. ú, a tudíž neměla povinnost posuzovat úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 z. s. ú.

2. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále jen„ okresní soud“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 12. 12. 2019 do zaplacení (výrok I.), v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 3 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 000 Kč od 11. 11. 2019 do 11. 12. 2019, žalobu zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 882 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

3. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně poskytla na základě smlouvy o bezúročné půjčce žalovanému částku 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit v 6 splátkách po 2 000 Kč měsíčně, splatných každého 10. dne v měsíci počínaje 10. 6. 2019 a konče 10. 11. 2019. Pro případ prodlení s úhradou splátek byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč za každou splátku. Žalovaný však neuhradil ničeho. E-mailem ze dne 13. 11. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě celé žalobou uplatněné částky do 11. 12. 2019. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně k výzvě soudu sice sdělila, že žalovaný v žádosti o půjčku uvedl vedle svých osobních údajů také výši svých příjmů, výdajů a finančních závazků a zaslal jí kopii občanského průkazu a výpis z bankovního účtu za poslední měsíc, načež žalobkyně provedla lustraci v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí, avšak k prokázání těchto tvrzení nenavrhla žádné důkazy, ačkoli byla soudem upozorněna, že nesplní-li v tomto ohledu povinnost tvrzení a důkazní, bude soud při svém rozhodování vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě předložených listinných důkazů.

4. Při právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu dospěl okresní soud k závěru, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné podle § 2 z. s. ú. aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru. Vycházeje z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4129/18, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 32/ 2019 (dostupného, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, prostřednictvím internetu na jeho stránkách [webová adresa]), dovodil, že soud je povinen zabývat se tím, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného úvěr splácet, bez ohledu na to, zda je tento princip v zákoně stanoven či nikoli. Pakliže tedy žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neprověřovala, je nutno vyvodit z toho patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy ať již podle § 87 odst. 1 z. s. ú., nebo dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“, nebo„ o. z.“)

5. Jelikož okresní soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je neplatná, posoudil právní vztah mezi účastníky podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které byly z důvodu neplatnosti smlouvy poskytnuty bez právního důvodu, je žalovaný podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. povinen tyto peněžní prostředky, jež představují jeho bezdůvodné obohacení, žalobkyni vydat. Dále okresní soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od 12. 12. 2019, neboť z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení nemohla být doba plnění mezi stranami dohodnuta, proto byl žalovaný podle § 1958 odst. 2 o. z. povinen vydat bezdůvodné obohacení po výzvě žalobkyně, přičemž touto výzvou je e-mail ze dne 13. 11. 2019, v němž žalobkyně stanovila lhůtu k plnění do 11. 12. 2019. Žalovaný v této lhůtě neuhradil ničeho, čímž se dostal s úhradou svého dluhu do prodlení dnem 12. 12. 2019. Ve zbývajících nárocích žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. Výrok o nákladech řízení okresní soud odůvodnil s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), vycházeje z toho, že žalobkyně byla v řízení převážně úspěšná, a to v rozsahu 81,5 %, přičemž při výpočtu míry jejího úspěchu zohlednil i příslušenství pohledávky. Proto žalobkyni přiznal náhradu poměrné části nákladů řízení v rozsahu rozdílu jejího úspěchu a úspěchu žalovaného, tj. v rozsahu 63 % Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z paušální náhrady hotových výdajů spojených s dvěma úkony (zasláním předžalobní výzvy a podáním žaloby) po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

7. Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým jej napadla toliko ve výrocích II. a III. Namítala, že v daném případě se jedná o bezúročnou půjčku, kterou zákon v § 5 odst. 3 z. s. ú. vyjímá z povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele dle § 86 z. s. ú. Bezúročné půjčky neposkytuje za účelem zisku, nýbrž jako propagaci, jelikož jsou ztrátové. U všech půjček však posuzuje, zda je žadatel schopen peníze vrátit. Za měsíc květen 2019, kdy byla i tato půjčka schvalována, obdržela 278 žádostí, z nichž schválila jen 26, jelikož u ostatních žádostí nebyla splněna nastavená kritéria. Posouzení žádostí se provádí na základě údajů poskytnutých žadatelem a zjištěných z dostupných zdrojů. Jelikož u bezúročných půjček není zákonná povinnost posuzovat schopnost splácet, nearchivují se všechny dokumenty, ale jen dokumenty zaslané žadatelem. Výstupy z databází a veřejně dostupných zdrojů se nearchivují. Jelikož se snaží minimalizovat náklady řízení, uvádí v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu jen základní údaje o vzniku a výši dluhu a z případných nařízených jednání se omlouvá. V dané věci byla okresním soudem vyzvána k tomu, aby uvedla, zda a jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného a předložila důkazy tuto skutečnost potvrzující. Vzhledem k tomu, že se jedná o bezúročnou půjčku, u které není zákonem stanovena povinnost zkoumat úvěruschopnost dle § 86 z. s. ú., a že soudy dosud k obdobným žalobám žádné důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti nevyžadovaly, nebylo jí jasné, k čemu ji soud vyzývá. V podání ze dne 22. 2. 2021 tudíž popsala, jakým způsobem je posuzována finanční situace žadatelů o půjčku s tím, že jí není zřejmé, jakou povinnost a čím má doložit, a že po upřesnění požadavku požadované obratem zašle. Na to už okresní soud nereagoval a žalobu částečně zamítl pro neplatnost smlouvy o půjčce. Neuvedl však konkrétní důvod neplatnosti. Dle jejího názoru nelze § 87 z. s. ú. použít, neboť § 5 odst. 3 z. s. ú. to vylučuje. Nelze aplikovat ani § 580 o. z., jelikož požadované nároky jsou v souladu se zákonem. Dlužník má vrátit, co si půjčil a za prodlení má zaplatit jen zákonný úrok a smluvní pokutu stanovenou dle § 122 z. s. ú. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, z něhož vychází okresní soud, není dle názoru žalobkyně na danou věc přiléhavý, neboť se vztahuje k úvěrové smlouvě, u které byl shledán rozpor s dobrými mravy ve výši úrokové sazby a smluvní pokuty. Je přitom nutno striktně rozlišovat úročené a bezúročné spotřebitelské úvěry tak, jak to činí zákon, který stanovuje rozdílné povinnosti při jejich poskytování.

8. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 odst. 2 o. s. ř. arg. a contrario), bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí řízení (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), v mezích, v nichž se odvolatelka domáhá jeho přezkumu, tj. v jeho zamítavém výroku II. a v nákladovém výroku III. K projednání odvolání odvolací soud nenařídil jednání, neboť bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), přičemž odvolání důvodným neshledal.

10. Okresní soud provedl všechny žalobkyní navržené důkazy a z nich učinil zjištění odpovídající jejich obsahu. Žalobkyně sice k výzvě okresního soudu vylíčila, jakým způsobem prověřovala finanční situaci žalovaného, k těmto tvrzením však nepředložila ani neoznačila žádné důkazy. K nařízenému jednání se nedostavila a souhlasila, aby soud věc projednal v její nepřítomnosti, čímž se zřekla možnosti být soudem poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř., o tom, že je povinna k těmto svým tvrzením označit důkazy s tím, že jinak se vystavuje nebezpečí neúspěchu ve věci. Toto poučení se poskytuje účastníku (jeho zmocněnci nebo zástupci), a to pouze při jednání. Jestliže, jako tomu bylo v projednávané věci, soud jedná v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce nebo zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu dobrodiní poučení nedostalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na jeho stránkách [webová adresa]). To platí v daném případě tím spíše, že o tom, že soud považuje otázku zkoumání úvěruschopnosti žalovaného za významnou pro výsledek sporu, byla žalobkyně zpravena v rámci přípravy jednání a byla tímto způsobem vyzvána k označení důkazů tuto skutečnost prokazujících, a to zcela jasně a srozumitelně. Žalobkyně nadto v odvolání sama uvádí, že žádnými důkazy k prokázání těchto tvrzení nedisponuje, a její námitky směřují do právního posouzení věci okresním soudem, neboť dle jejího názoru povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného neměla. Zjištění okresního soudu shora uvedená postačují pro právní posouzení věci, proto z nich i odvolací soud vycházel.

11. Odvolací soud se ztotožňuje i s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu, k němuž dospěl okresní soud, neboť i on shledal, že mezi účastníky uzavřená smlouva je absolutně neplatná, tudíž nárok žalobkyně je třeba posuzovat z titulu bezdůvodného obohacení.

12. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 5 odst. 3 z. s. ú. na spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru se použijí pouze § 1 až 4, § 122 až 124 a § 168.

14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným smlouvu o zápůjčce jakožto poskytovatelka úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel (srov. § 419 o. z.). Tato zápůjčka je proto spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú. Nejedná se přitom o spotřebitelský úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Proto je třeba předmětnou smlouvu o zápůjčce posuzovat dle zákona o spotřebitelském úvěru jako spotřebitelský úvěr.

21. Okresní soud se správně zabýval otázkou platnosti této smlouvy ve smyslu § 580 a § 588 o. z. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet (§ 86, § 87 odst. 1 z. s. ú.). Je sice pravdou, že ustanovení § 5 odst. 3 z. s. ú. výslovně neuvádí, že na spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku se použije § 86 z. s. ú., i toto ustanovení je však nutno vykládat v souladu s principy ochrany spotřebitele coby slabší strany. Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s podnikatelem (profesionálem), a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 144/2009). Ochrana spotřebitele je rovněž celoevropským zájmem (srov. čl. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie) a spotřebitelské právo, ačkoli působící ve formě vnitrostátních zákonů, má svůj původ ve směrnicové úpravě na unijní úrovni. Při aplikaci právních předpisů v oblasti spotřebitelských vztahů je proto nutné na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Aplikovatelnost spotřebitelské právní úpravy tedy vede i k aplikovatelnosti čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie, který garantuje vysokou úroveň ochrany spotřebitele. I pro moc soudní z toho plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo„ eurokonformním“ způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 130/2015; nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1844/17, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 218/2017).

22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto je na věřiteli, aby schopnost dlužníka (spotřebitele) úvěr splácet náležitě před poskytnutím úvěru prověřil. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva absolutně neplatná. Důležitost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele opakovaně vyzdvihl i [mezinárodní organizace] ve vztahu k výkladu čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, když zdůraznil, že tato povinnost má rovněž za cíl, aby poskytovatel úvěru jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (srov. např. rozsudek ze dne 10. 6. 2021 ve věci C - 303/20, nebo rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13).

23. Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud v okresním soudem citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, který je použitelný i na projednávanou věc. Ústavní soud se v něm zabýval neplatností úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy v intencích exekučního řízení, kdy dospěl k závěru, že je třeba zkoumat, za jakých konkrétních okolností byla úvěrová smlouva uzavřena. Pakliže Ústavní soud v tomto nálezu zdůraznil, že ani v exekučním řízení, které je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva, nelze připustit, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil, je zcela zřejmé, že tyto závěry jsou tím spíše použitelné v řízení nalézacím. Je tudíž třeba vycházet z toho, že poskytovatel úvěru, kdy úvěrovaný je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

24. Ustanovení § 5 odst. 3 z. s. ú. tudíž nelze vykládat mechanicky tak, že při poskytování bezúročných spotřebitelských úvěrů může věřitel zcela rezignovat na prověřování schopnosti spotřebitele poskytnuté peněžní prostředky vrátit, a to i když chce prodlení s jejich vrácením spojit se smluvní sankcí. Podstatou ustanovení § 5 z. s. ú. je, aby se na tam vymezené spotřebitelské úvěry nevztahoval licenční režim a dohled [instituce]. I v důvodové zprávě k zákonu o spotřebitelském úvěru je uvedeno, že u bezúplatně poskytnutého spotřebitelského úvěru podle § 5 odst. 3 z. s. ú. je stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to vzhledem k množícím se predátorským půjčkám záměrně poskytovaným sice bezúplatně, ale zato s drastickými sankcemi osobám, které nemají na jejich splácení.

25. V projednávané věci žalobkyně při uzavírání posuzované smlouvy úvěruschopnost žalovaného neprověřovala, nezjišťovala jeho pravidelné příjmy a výdaje, a pakliže tvrdila, že jí žalovaný doložil výpis z bankovního účtu, a že provedla lustraci v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí, nelze na základě tohoto neurčitého tvrzení dospět k závěru, že žalovaný skutečně tyto listiny žalobkyni doložil a ta podle nich příjmy a výdaje žalovaného skutečně ověřila, neboť v žalobě ani v průběhu řízení tyto listiny neoznačila ani nepředložila. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Žalobkyně také neprověřovala, zda má žalovaný nesplacené dluhy, neboť kdyby tuto skutečnost prověřovala (např. lustrací v databázi [název]), musela by zjistit, že žalovaný měl v té době několik nesplacených dluhů z úvěrů (z lustrace okresního soudu vyplývá, že proti němu bylo vedeno 8 řízení o zaplacení částek v rozmezí cca 5 000 až 30 000 Kč ze smluv o úvěru). Pakliže by žalobkyně toto zjišťovala, muselo by jí být zřejmé, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru (byť bezúročném) s žalovaným je rizikové, neboť toto zjištění, že spotřebitel v době uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru již má několik nesplacených dluhů z dříve uzavřených úvěrových smluv, zcela nepochybně vede k závěru, že spotřebitel nebude schopen úvěr splácet, když nebyl schopen zaplatit ani tyto dříve vzniklé dluhy. Pokud by žalobkyně přistoupila ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, nemohla by s ním smlouvu uzavřít, neboť uvedené skutečnosti objektivně vzbuzují důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.

26. Tím, že žalobkyně koncipovala smlouvu o spotřebitelském úvěru jako bezúročnou tak, aby se vyhnula povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného stanovené v § 86 z. s. ú., s tím, že spoléhala na to, že její zisk bude namísto z úroků plynout ze smluvní pokuty ve smlouvě sjednané, došlo z její strany k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

27. Uvedené okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru (zápůjčce), způsobují její absolutní neplatnost pro zjevný rozpor s dobrými mravy podle 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z., ke které okresní soud správně přihlédl i bez návrhu žalovaného. Tyto důvody neplatnosti se vztahují na smlouvu jako celek, tj. včetně ujednání o smluvní pokutě. Okresní soud proto žalobu správně zamítl v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhá takto neplatně sjednané smluvní pokuty ve výši 3 000 Kč.

28. Okresní soud rovněž dospěl ke správnému závěru, že tím, že žalobkyně poskytla žalovanému plnění ve výši 12 000 Kč bez právního důvodu (na základě neplatné smlouvy), se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil (§ 2991 odst. 2 o. z.). Toto bezdůvodné obohacení je pak žalovaný povinen žalobkyni vrátit (§ 2993 o. z.). Žalovaný neuhradil ničeho, a je tedy povinen žalobkyni zaplatit 12 000 Kč Okresní soud rovněž správně určil počátek prodlení žalovaného s plněním nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, neboť ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, se dostává do prodlení tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byl ochuzeným o plnění požádán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4323/2010). V daném případě se tak žalovaný dostal do prodlení dnem následujícím po uplynutí lhůty stanovené žalobkyní v předžalobní výzvě ze dne 13. 11. 2019. Tato lhůta byla stanovena do 11. 12. 2019, do prodlení se proto žalovaný dostal až dnem následujícím, tj. dnem 12. 12. 2019. Žalobkyně má proto podle § 1970 o. z. až od uvedeného data právo na zaplacení úroku z prodlení. Pokud úrok z prodlení z částky 12 000 Kč požadovala i za předcházející období od 11. 11. 2019 do 11. 12. 2019, nebyla její žaloba v této části důvodná a okresní soud ji i v tomto rozsahu správně zamítl.

29. Výsledku sporu odpovídá i rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), a jelikož odvolací soud neshledal pochybení ani při určení výše žalobkyní účelně vynaložených nákladů řízení, přičemž nesprávnost jejího určení ani nebyla odvolatelkou zvlášť namítána, lze v tomto směru pro stručnost na odůvodněnínapadeného rozsudku odkázat.

30. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II. a III. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Ve výroku I., odvoláním nenapadeném a na napadených výrocích nezávislém, zůstává rozsudek okresního soudu tímto rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen.

31. V odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, kterému by proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. náleželo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jelikož žalovaný v tomto odvolacím řízení žádné úkony nečinil, a žádné náklady mu v něm tak nevznikly, nepřiznal odvolací soud právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.

Rubrum