14Co 120/2018

Rubrum

Ustanovení § 142a o.s.ř. se neuplatní v řízení exekučním (vykonávacím).

Výrok

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Jana Pekáče a Mgr. Filipa Tomana v exekuční věci oprávněné České republiky, Ministerstva práce a sociálních věcí, IČO 00551023, se sídlem v Praze 2, Novém Městě, Na Poříčním právu 376/1, v tomto řízení jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v v Praze 2, Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, proti povinnému M. R., bytem v K., pro náklady nalézacího řízení ve výši 600 Kč, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. března 2018, č. j. 69 EXE 3049/2017-35, takto:

Odůvodnění

Usnesení okresního soudu se potvrzuje.

Poučení

1. V projednávané věci Okresní soud v Teplicích jako soud exekuční (dále jen „okresní soud“ nebo „soud prvního stupně“) na základě exekučního návrhu oprávněné pověřil dne 26. 7. 2017 pod č. j. 69 EXE 3049/2017-14 soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka (dále jen „exekutor“) provedením exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 6. 2015, č. j. 20 C 5/2014-67, a podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 12 Co 870/2015-90. Následně navrhl povinný podáním ze dne 28. 10. 2017 zastavení exekuce, neboť má za to, že exekuce je vedena nezákonně, poněvadž neobdržel žádnou upomínku od oprávněné ani žádnou výzvu k úhradě v exekuci vymáhaných nákladů řízení nalézacího. V tom, že tak oprávněná neučinila, povinný spatřuje nezákonný a nesprávný úřední postup, zneužívání pravomoci, nečestné jednání, diskriminaci své osoby a porušení ústavního práva na řádnou správu a má za to, že takové jednání je neplatné, protože odporuje dobrým mravům a zákonu. Pokud by býval byl k úhradě vyzván, snažil by se částku uhradit nebo na tuto výzvu nějak reagovat. Další důvod k zastavení exekuce spatřuje povinný v tom, že je nemajetný, pobírá jen důchodové dávky pod hranicí chudoby, čelí žalobě o vyklizení bytu a hrozí mu sociální vyloučení. Je zdravotně postižen, byla mu přiznána invalidita v II. stupni s omezením pracovních schopností. V důsledku svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je omezen i v osobním životě, takže nelze předpokládat zvýšení jeho příjmů. Čeká jej operace, která bude znamenat dlouhodobou pracovní neschopnost.

2. V záhlaví označeným usnesením okresní soud návrh povinného na zastavení exekuce zamítl, aniž k projednání tohoto návrhu nařizoval jednání, neboť měl za to, že o tomto návrhu lze rozhodnout na základě listin založených ve spise.

3. Okresní soud vycházel ze zjištění, že v probíhající exekuci dosud nebylo ničeho vymoženo a povinnému tak zbývá ještě (včetně nákladů exekuce) uhradit 7 355 Kč. Dne 15. 11. 2017 byl vydán exekuční příkaz č. j. 167 EX 4292/17-29 k postižení příjmů povinného od České správy sociálního zabezpečení. Soudní exekutor dosud zjišťuje majetku povinného a s ohledem na krátkou dobu trvání exekuce považuje hodnocení její případné bezvýslednosti za předčasné.

4. Zamítnutí návrhu na zastavení exekuce soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) a h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), za použití § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „e. ř.“), tím, že exekuce byla nařízena podle vykonatelného exekučního titulu a v době jejího nařízení nebyla pohledávka oprávněné uhrazena, a to ani z části, exekuce tedy byla nařízena oprávněně. Povinným uvedené námitky spočívající v jím tvrzené oprávněnou způsobené neplatnosti právního jednání nelze v rámci exekučního řízení akceptovat, neboť to bylo možné jen v řízení nalézacím, přičemž v řízení exekučním není exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí.

5. Pokud byl návrh na zastavení exekuce podán pro nemajetnost, shledal jej okresní soud předčasným, neboť dosud nemohlo být spolehlivě zjištěno, jsou-li dány podmínky k zastavení exekuce dle 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a bude záležet teprve na dalším průběhu exekuce, zda takové důvody nastanou. Je totiž na soudním exekutorovi, aby spolehlivě zjistil stav majetku povinného a až na základě jeho zprávy bude soud zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o zastavení exekuce, protože její průběh ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani na krytí jejích nákladů. Okresní soud přitom ani z dalších poznatků nezjistil, že by byl dán jiný zákonem předpokládaný důvod k zastavení exekuce.

6. O nákladech řízení o zastavení exekuce okresní soud nerozhodoval s tím, že o nich rozhodne exekutor v rámci pokračující exekuce příkazem k jejich úhradě.

7. Proti tomuto usnesení podal povinný včasné odvolání, jímž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně jeho změny tak, že exekuce bude zcela zastavena. Důvod k tomu spatřuje v tom, že před podáním návrhu na nařízení exekuce neobdržel výzvu k zaplacení nákladů nalézacího řízení ani upomínku. To považuje za postup nezákonný, nepoctivý a nespravedlivý vedený snahou diskriminovat jej a poškozovat jej na jeho právech jako osoby se zdravotním postižením, snižovat jeho důstojnost a poškozovat jej na zdraví. V tomto směru se dovolával Listiny základních práv a svobod (vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb.; dále jen „Listina“), Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (vyhlášené pod č. 10/2010 Sb. m. s.; dále jen „Úmluva“) a ustanovení občanského soudního řádu, které s účinností od 1. 1. 2013 zavedlo pravidlo, podle kterého žalobce v principu nebude mít nárok na náhradu nákladů řízení, pokud nejméně 7 dnů před podáním žaloby na plnění dlužníkovi nezašle výzvu k zaplacení (tj. ustanovení § 142a o. s. ř.). Poukázal přitom na postup jiné organizační složky státu - Ministerstva vnitra, které jej před podáním exekučního návrhu k úhradě jiné pohledávky přiznané vykonatelným soudním rozhodnutím vyzvalo, povinný na tuto výzvu reagoval a věc se vyřešila ke spokojenosti obou stran. Povinný má proto za to, že vedení nyní projednávané exekuce zavinila oprávněná svým nepoctivým jednáním. Povinný dále namítal, že se nemohl zúčastnit soudního ani exekučního řízení, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a zneužití pravomocí soudce, který o nařízení exekuce i jejím zastavení rozhodl „sám ve své kanceláři“, přičemž z toho, jak soudce v řízení postupoval a jak rozhodl, odvolatel usuzuje, že tento soudce není nestranný. Rovněž namítal, že exekuční řízení je stiženo vadami spočívajícími v tom, že exekutorem nebylo vydáno individuální rozhodnutí týkající se osoby povinného v náležité formě. Proto má za to, že není povinen hradit náklady jak řízení o nařízení exekuce, tak i řízení o zastavení exekuce. Další důvod k zastavení exekuce povinný spatřuje v nemajetnosti své osoby a ve svém dlouhodobě nepříznivém (v odvolání v podrobnostech popsaném a lékařskými zprávami doloženém) zdravotním stavu.

8. Oprávněná ve vyjádření k odvolání uvedla, že rozsudky, na základě kterých je nařízena exekuce, jsou pravomocné a vykonatelné a povinný byl s jejich závěry seznámen, o čemž svědčí to, že v nalézacím řízení podával odvolání. Povinný uloženou povinnost dobrovolně nesplnil, proto oprávněná přistoupila k podání návrhu na nařízení exekuce. Co se týče namítané nemajetnosti povinného a nemožnosti vymáhaný dluh zaplatit, je to podle mínění oprávněné pouze soudní exekutor, jenž v rámci exekuční činnosti může konstatovat nemajetnost povinného, a to za předpokladu, že předem majetek povinného dostatečně „prolustroval“.

9. Odvolací soud k projednání odvolání nařídil jednání, při němž po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, 212a o. s. ř. za užití § 254 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 e. ř., dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání povinného.

10. S ohledem na námitky povinného se odvolací soud nejprve zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí nevydal vyloučený soudce, což by samo o sobě zakládalo důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

11. Podle § 52 odst. 1 e. ř., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

12. Podle § 254 odst. 1 o. s. ř., se na výkon rozhodnutí se užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části uvedeno jinak. Rozhoduje se však vždy usnesením.

13. Podle § 14 odst. 1 o. s. ř., soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle odst. 2 téhož ustanovení u soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání. Podle odst. 3 citovaného ustanovení z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali. Podle odst. 4 téhož ustanovení důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

14. Povinný spatřuje důvody k vyloučení soudce, který napadené rozhodnutí vydal, v jeho postupu v řízení a rozhodování v dané věci, tyto okolnosti však podle výše citovaného ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce být nemohou. Žádné okolnosti, které by zákonným důvodem k jeho vyloučení byly, přitom odvolatel netvrdí, zejména netvrdí, že by tento soudce měl nějaký poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, který by - objektivně posuzováno (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, dostupný prostřednictvím internetu na stránkách judikatury Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) - zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Sama skutečnost, že oprávněnou je Česká republika, přičemž (každý) soudce je státním zaměstnancem, důvod k pochybnostem o nepodjatosti soudce, který napadené rozhodnutí vydal, nezavdává. Konstantní soudní judikatura je jednotná v závěru, že ani v případech, kdy za stát v občanském soudním řízení vystupuje jako jeho organizační složka soud, nejsou soudci tohoto soudu (jen proto, že u takového soudu působí) vyloučeni z projednání a rozhodnutí příslušné věci. Vychází se přitom z toho, že soudce je při výkonu rozhodovací činnosti nezávislý [srov. čl. 36 odst. 1 Listiny a § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů] a presumuje se tudíž, že není zatěžován subjektivními postoji k organizační složce, jakkoli ty mohou mít objektivní základ (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 65/2010). Uvedené platí tím spíše, vystupuje-li v řízení za stát, jako je tomu v nyní projednávané věci, jiná organizační složka, nežli soud, u něhož věc projednávající soudce působí.

15. Pokud okresní soud o nařízení exekuce nerozhodl formou soudního rozhodnutí (usnesení), nýbrž vydal na základě exekučního návrhu a k němu připojených vykonatelných exekučních titulů pověření soudního exekutora, které má povahu opatření soudu, postupoval zcela v souladu s § 43a e. ř.) a takový procesní postup proto nelze hodnotit jako vadu řízení před okresním soudem. Stejně tak je zcela v souladu se zákonem postup soudního exekutora, který o provedení exekuce konkrétním způsobem rozhodl formou exekučního příkazu (srov. § 47 e. ř.). Stejně tak nezakládá vadu řízení postup okresního soudu, který vydal pověření a nařízení exekuce bez slyšení povinného (srov. § 253 odst. 1 o. s. ř. za použití § 52 odst. 1 e. ř.) a i o návrhu na její zastavení, za situace, kdy nebylo třeba provádět dokazování, rozhodl bez jednání (srov. § 253 odst. 2 o. s. ř. za použití § 52 odst. 1 e. ř.). Žádná jiná vada řízení před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, odvolatelem namítána nebyla a ani není ze spisu patrna. Odvolací soud se proto zabýval přezkumem věcné správnosti přezkoumávaného rozhodnutí.

16. Odvolací soud neprovedl s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení odvolatelem navrhované důkazy lékařskými zprávami o zdravotním stavu povinného, rozhodnutími o přiznání průkazu osoby TP a ZTP povinnému, článkem z tisku o léčbě lupénky, jíž povinný trpí, výzvou k úhradě dlužné částky zaslané povinnému v jiné věci Ministerstvem vnitra ze dne 24. 7. 2017, posudkem o invaliditě povinného a rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23. 11. 2017, č. j. 22 C 3/2017-116, jímž bylo zrušeno výživné pro zletilou dceru povinného, neboť již z tvrzení povinného, která měla být těmito důkazy prokázána, vyplývá nedůvodnost návrhu povinného na zastavení exekuce (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98, 16 Co 96/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 62/2000). Jinými slovy řečeno, i kdyby vzal odvolací soud za prokázaná všechna tvrzení povinného, k jejichž prokázání byly uvedené důkazy navrženy, nemohlo by to z důvodů níže podrobně uvedených vést k zastavení exekuce.

17. Podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů.

18. Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

19. Výše citované ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., váže zastavení exekuce nikoli na tvrzení povinného o jeho nemajetnosti, ale na výsledky průběhu exekuce. Povinný sice je legitimován návrh na zastavení exekuce pro svou nemajetnost podat, zastavit ji však na základě takového návrhu lze pouze za předpokladu, že po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný majetek povinného nebo je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující, takže realizace exekuce by vedla jen ke zvýšení nákladů, jež by nemohly být z výtěžku kryty.

20. Odvolací soud se přitom shoduje se soudem prvního stupně v tom, že dosavadní průběh exekuce (prozatím) nesvědčí závěru, že by výtěžek, kterého jí bude dosaženo, nemohl postačovat ani ke krytí jejích nákladů.

21. Z obsahu spisu se podává, že exekutor dosud neskončil šetření o rozsahu postižitelného majetku povinného. Teprve po skončení tohoto šetření tu přitom bude objektivní podklad pro posouzení, zda povinný disponuje alespoň takovým majetkem, aby postačoval ke krytí nákladů exekuce.

22. Sám oprávněný nadto tvrdí, že má pravidelný, byť poměrně nízký, příjem z invalidního důchodu. Jedná se o příjem, který je v rámci exekuce podle § 299 odst. 1 písm. d) o. s. ř. za použití § 60 e. ř. postižitelný srážkami, přičemž zákon stanoví nezabavitelnou část takového příjmu (§ 278 o. s. ř. za použití § 299 odst. 1 o. s. ř. a § 60 e. ř.), jakož i pravidla pro výpočet toho, jakou částku lze z tohoto příjmu srážet (§ 279 o. s. ř. za použití § 299 odst. 1 o. s. ř. a § 60 e. ř.). V průběhu exekuce, jak na to poukázal okresní soud, již byl dne 15. 11. 2017 pod č. j. 167 EX 4292/17 vydán exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami z příjmu (důchodu) povinného. To samo o sobě zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) vylučuje. Ustanovení § 290 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 299 odst. 1 o. s. ř. použitelné podle § 60 e. ř. přiměřeně i pro řízení exekuční, které je ve vztahu k § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ustanovením zvláštním, a tedy přednostně použitelným (zásada lex specialis derogat legi generali), totiž umožňuje zastavení exekuce srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu povinného na návrh povinného až v případě, že povinný nepobírá postižitelný příjem buď vůbec nebo alespoň v takové výši, aby z něho mohly být srážky prováděny, po dobu nejméně jednoho roku. Tato doba od právní moci exekučního příkazu, jímž bylo o srážkách z příjmů povinného rozhodnuto, dosud neuplynula. Již tato skutečnost bez dalšího zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vylučuje (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 144/2016 a usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 6004/2017, obě dostupná prostřednictvím internetu na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

23. K dalším odvolacím námitkám povinného poukazujícím na jeho osobní poměry je třeba dodat, že k omezení životní úrovně povinného je zákonitým důsledkem každé probíhající exekuce na majetek povinného a důvod k zastavení exekuce nezakládá. Ochrana povinného proti přílišné tvrdosti probíhající exekuce je zajištěna jinými právními instituty např. stanovením výčtu věcí nepodléhajících výkonu rozhodnutí (§ 321, 322 o. s. ř.) nebo právě stanovením základní nepostižitelné částky při srážkách ze mzdy či jiného příjmu (§ 278 o. s. ř.).

24. Odvolací soud nezpochybňuje, že zdravotní stav povinného, který je osobou zdravotně postiženou, je nepříznivý, tato skutečnost však sama o sobě nemůže odůvodňovat zastavení exekuce, neboť zde jsou rozhodující poměry majetkové, včetně poměrů příjmových (k tomu vizte výše). I odvolatelem zmiňovaná Úmluva vychází ze zásady přístupu k osobám se zdravotním postižením na rovnoprávném základě s ostatními [srov. kupř. písm. e) preambule Úmluvy a její čl. 1, 2, 13 a jiné]. Právě výrazem tohoto rovnoprávného přístupu je skutečnost, že osoby se zdravotním postižením jsou s ostatními osobami rovny nejen ve svých právech, ale i ve svých povinnostech. Z žádného ustanovení Úmluvy, ale ani z jiného právního předpisu přitom nelze dovodit, že by osoba se zdravotním postižením byla jen pro své postižení zproštěna povinnosti splnit to, co jí ukládá pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí, nebo že by nepodléhala nucenému vymožení takové povinnosti formou výkonu rozhodnutí či exekuce.

25. Ani další odvolatelem namítané skutečnosti důvod k zastavení exekuce, a to ani jiný důvod ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nezakládají.

26. Pokud povinný poukazuje na vady, kterými bylo dle jeho mínění postiženo řízení nalézací (řízení, v němž byly vydány nyní vykonávané podkladové rozsudky), pak je třeba zdůraznit, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou ať již zmatečnostní ve smyslu § 299 o. s. ř. nebo jinou vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí, takové námitky by tudíž byly relevantní toliko v řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku proti podkladovým rozsudkům, nikoli však v řízení exekučním (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 62/2004). Okresnímu soudu lze dále přisvědčit, že ani věcnou správnost exekučních titulů (shora označených podkladových rozsudků), tj. jejich soulad s hmotným právem, exekuční soud není oprávněn zkoumat, a to v žádné fázi exekučního řízení, tedy ani v řízení o zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 58/2005).

27. Nedůvodnou je i námitka povinného, že nebyl oprávněnou před podáním exekučního návrhu k dobrovolnému splnění nyní vymáhané povinnosti vyzván. Povinnost zaplatit nyní vymáhanou pohledávku byla povinnému v podkladových rozsudcích stanovena do patnácti (pokud jde o náklady řízení před soudem prvního stupně) potažmo do tří dnů (pokud jde o náklady řízení odvolacího) dnů od jejich právní moci (jíž oba tyto rozsudky nabyly dne 30. 6. 2016). O možnosti výkonu rozhodnutí přitom byl povinný v rozsudku poučen. Pokud tudíž v uvedených lhůtách povinný v rozsudcích uvedenou povinnost nesplnil, mohla oprávněná bez dalšího podat exekuční návrh, aniž by povinného musela ke splnění toho, co mu vykonatelná soudní rozhodnutí ukládají, zvlášť vyzývat. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že v jiném případě byl povinný před podáním exekučního návrhu ještě jednou ke splnění povinnosti uložené mu vykonatelným exekučním titulem věřitelem (nad rámec jeho povinností) vyzván, ale ani odvolatelem zmiňované ustanovení § 142a o. s ř. upravujícího tzv. předžalobní výzvu k plnění. Je tomu tak proto, že toto ustanovení se uplatní toliko v řízení nalézacím, nikoli též v řízení exekučním (vykonávacím). Účelem tohoto ustanovení je totiž zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - § 137 odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku a zároveň zabránit přílišné tvrdosti vůči někomu, kdo opomine zaplatit dluh tak, aby byli výrazně (tj. povinností platit vedle dluhu i náklady řízení nalézacího případně též vykonávacího) postiženi opravdu pouze ti, kteří věděli, že dluží, měli šanci zaplatit, a přesto dobrovolně nezaplatili (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 75/2015). Právě proto se toto ustanovení týká pouze výzvy předžalobní, tj. výzvy k plnění před zahájením řízení nalézacího, kdy vskutku může být nezaplacení dluhu důsledkem pouhého opominutí či pozapomenutí dlužníka, nikoli též výzvy „předexekuční“. Exekuční návrh (návrh na výkon rozhodnutí) totiž oprávněný podává za situace, kdy povinnost k plnění nevyplývá toliko z hmotněprávního závazkového vztahu mezi účastníky, nýbrž až tehdy, kdy je o povinnosti k plnění rozhodnuto vykonatelným exekučním titulem - v daném případě autoritativním soudním rozhodnutím, v němž je jednoznačně stanovena i lhůta ke splnění uložené povinnosti. V této situaci už povinný jednoznačně ví (resp. při zachování náležité péče a obezřetnosti vědět má a může) co, komu a v jaké lhůtě má splnit, a musí tudíž nést důsledky toho, že přesto tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil, včetně povinnosti hradit náklady řízení vykonávacího (náklady exekuce).

28. Ze všech vyložených důvodů shledal odvolací soud závěr okresního soudu o nedůvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce podaného z důvodu jeho tvrzené nemajetnosti správným, neboť dosavadní průběh exekuce (prozatím) neukazuje, že by nebylo možno předpokládat, že v ní bude dosaženo alespoň takového výtěžku, který postačí ke krytí nákladů exekuce. Nejsou tudíž naplněny zákonné předpoklady pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Ani další povinným v odvolání namítané skutečnosti přitom nezakládají důvod k zastavení exekuce, a to ani jiný důvod ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Odvolací soud proto shledal napadené usnesení okresního soudu věcně správným a jako takové je podle § 219 o. s. ř. za použití § 254 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 e. ř. potvrdil.

29. Stejně jako v řízení před soudem prvního stupně, ani o nákladech tohoto odvolacího řízení nebylo odvolacím soudem rozhodováno, neboť úspěšnou v odvolacím řízení byla oprávněná, přičemž rozhodnutím odvolacího soudu se exekuce nekončí. I o nákladech tohoto odvolacího řízení proto rozhodne vedením exekuce pověřený exekutor v rámci rozhodnutí o nákladech exekuce a nákladech oprávněné formou příkazu k úhradě nákladů exekuce (§ 88 e. ř.).

Rubrum