5 C 222/2025 - 54

Rubrum

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce], nar. [Datum narození zmocněnce], trvale bytem [Adresa zmocněnce] pro 61 254,68 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 61 254,68 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne [datum], doplněnou podáním ze dne [datum], se žalobkyně domáhala vydání soudního rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo zaplatit jí částku 61 254,68 Kč s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba], akciová společnost (dříve [právnická osoba].), se sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [adresa], [Anonymizováno] [Anonymizováno], registrační číslo [tel. číslo], odštěpný závod: [právnická osoba], se sídlem [adresa], IČ: [Anonymizováno] (dále jen „původní věřitel“), uzavřela s žalovaným v květnu [Anonymizováno] smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které mu poskytla úvěrový rámec ve výši 55 000 Kč, který byl postupně navýšen až na 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý revolvingový úvěr měsíčními splátkami ve výši minimálně 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však 500 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel poskytnutý úvěru řádně a včas, původní věřitel prohlásil poskytnutý úvěr za splatný v celé výši, a to ke dni [datum], z důvodu prodlení se splátkou za období 7-10/2024. Vedle jistiny úvěru ve výši 59 965,88 Kč požaduje zaplacení poplatků v souhrnné výši 1 288,80 Kč sestávající z poplatku za pojištění, za zaslání výpisu a za výběr hotovosti, částku 10 079,33 Kč na kapitalizovaném smluvním úroku ve výši 12,75 % ročně z jistiny úvěru do [datum], částku 4 671,19 Kč na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení z řádně a včas nesplacených částek ode dne, kdy se žalovaný dostal do prodlení, do [datum] a dále smluvního úroku 12,75 % ročně z částky 59 965,88 Kč od [datum] do zaplacení a zákonného úroku z prodlení 12,75 % ročně z částky 59 965,88 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovanému čerpal v rámci tohoto smluvního vztahu úvěrové prostředky ve výši celkem 907 025,22 Kč, uhradil pak celkem 933 091,40 Kč. Žalobou nárokované pohledávky byly postoupeny žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ke dni [datum].

2. K posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v žalobě a v reakci na poučení soudu ve smyslu § 118a zák. č. 99/1963 Sb. uvedla, že žalobkyně (patrně myšleno původní věřitel) při schvalování úvěru vycházela z údajů, které jí poskytl žalovaný. Ten v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši [částka], příjem manželky [částka] a výdaje ve výši [částka]. Původní věřitel stanovil životní výdaje na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalovaný v žádosti uvedl splátky ve výši 10 000 Kč měsíčně, k čemuž původní věřitel zjistil, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti poskytnuté úvěry s celkovými splátkami ve výši 10 880 Kč, z toho interní úvěry s celkovými měsíčními splátkami 880 Kč. Dále kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databáze MVČR. Žalobce dále posuzoval schopnost žalovaného splácet na základě svých automatizovaných modelů, které vycházejí z disponibilní částky, kdy při jejím výpočtu vycházel z částky životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima, která je odvozena od životních nákladů vyhlašovaných MPSV a existenčního minima, a dále počítal s částkou normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žalovaný takovou skutečnost netvrdil, přičemž důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek, učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

5. Původní věřitel se s žalovaným dohodl na tom, že mu poskytne úvěr do limitu 55 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené částky, který bude žalovaný spolu s úrokem 23,76 % ročně a poplatkem za pojištění ve výši 4,99 % ze splátky úvěru splácet prostřednictvím měsíčních splátek ve výši min. 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však 500 Kč (žádost o revolvingový spotřebitelský úvěr/smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], oznámení ze dne [datum], přihláška k pojištění – příloha k žádosti o revolvingový spotřebitelský úvěr/smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota]). Žalovaný př žádání o úvěr uvedl, že jeho měsíční příjem z podnikatelské činnosti činí [částka], ostatní příjmy [částka], příjem manželky [částka]. Výdaje na bydlení činí [částka], finanční závazky (půjčky a úvěry) [částka], ostatní náklady (telefon, internet apod.) [částka] (souhlas a prohlášení klienta v souvislosti s žádostí o úvěr /smlouvou o úvěru – osobní údaje o bankovním [podezřelý výraz] ze dne [datum]).

6. Z výpisu z účtu č. [č. účtu] vedeného pro žalovaného společností [právnická osoba]., soud zjistil následující. Ke dni [datum] byl na účtu zůstatek 2 348,45 Kč, ke dni [datum] pak zůstatek záporný ve výši 3 890,76 Kč. Na účet byla dne [datum] připsána částka 51 176 Kč.

7. V nedatované listině označené jako protokol o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno] jsou uvedeny identifikační údaje žalovaného a číslo účtu [č. účtu]. Je v ní uvedeno, že žalobce v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši [částka] a výdaje ve výši [částka], banka počítala s celkovými příjmy ve výši [částka] a provedla kontrolu insolvenčního rejstříku. Žalovaný v žádosti uvedl splátky ve výši [částka] měsíčně, k čemuž původní věřitel zjistil, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti poskytnuté úvěry s celkovými splátkami ve výši [částka], z toho interní úvěry s celkovými měsíčními splátkami [částka]; nová splátka úvěru činila [částka]. Příjem klienta byl vyhodnocen jako dostatečný.

8. Původní věřitel jako postupitel a žalobkyně jako postupník se s účinností ke dne [datum] dohodly na postoupení souboru pohledávek, když v příloze smlouvy o postoupení pohledávek byla uvedena pohledávka za žalovaným na základě smlouvy č. [hodnota] (smlouva o převodu portfolia ze dne [datum], notářský zápis zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/2023 ze dne [datum], sepsaný [tituly před jménem] [jméno FO], notářem, včetně příloh).

9. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy (viz dále) soud neučinil z dalších provedených důkazů jakákoli pro věc významná zjištění.

10. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „z. s. ú.“).

12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

20. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

21. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

22. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

23. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

24. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

25. Z tvrzení a listin žalobkyní soud dospěl k závěru, že původní věřitel s odbornou péčí neověřil úvěruschopnost žalovaného. Předně, původní věřitel v procesu posuzování úvěruschopnosti rezignoval na zjišťování jakýchkoli konkrétních informací o výdajích žalovaného. Bez povšimnutí nelze ponechat protimluv žalobkyně, že původní věřitel stanovil výdaje žalovaného na částku 12 000 Kč na základě jeho interních výpočtů, aby následně uvedla, že původní věřitel při stanovení výdajů vycházel z údaje uvedeného žalovaným, který uvedl částku 12 000 Kč. Původní věřitel měl dostatek indicií, které jej měly vést k obezřetnosti stran správnosti žalovaným uváděných údajů ohledně jeho majetkové situace. Z žádosti je patrné, že žalovaný vynakládal na splátky úvěrů a zápůjček tolik, jako na zajištění svého bydlení, přitom uvedl, že mimo výdajů na bydlení nemá jakékoli další výdaje. To je samo o sobě zcela nerealistické. Ani to ovšem nepřimělo původního věřitele zkoumat konkrétní výdajovou situaci žalovaného a nespoléhat se na své interní výpočty a metody stanovení obecné výše výdajů. Pokud původní věřitel vycházel z výše příjmu žalovaného [částka] a [částka] manželky žalovaného, pak tyto údaje ponechal zcela bez ověření. Vycházel-li snad z výpis z účtu žalovaného, pak žalobkyní předložený výpis nemohl sloužit jako relevantní podklad pro ověření příjmu žalovaného s ohledem na svou neaktuálnost (výpis byl za červenec 2016, smlouva měla být uzavřena v květnu 2017). Nehledě na to, účet skončil s negativním zůstatkem, což je jen další okolnost svědčící nepříznivé finanční situaci žalovaného. Sama skutečnost, že původní věřitel se nepokoušel zjistit konkrétní výdaje žalovaného a jejich výši, svědčí závěru o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti.

26. Nejvyšší soud uzavřel, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Uvedené informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi jinými a tyto „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými“ údaji o jeho výdajích. Z toho vyplývá, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Řečeno jinak, hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka. Pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovil-li původní věřitel výdaje, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně.

27. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy žalobkyně, kdo pochybila, když nesplnila povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní. Je totiž zjevně, že žalovaná měla zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

28. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji.

29. Soud si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dle kterého úvěrovou smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Nehledě na odlišné skutkové okolnosti posuzované věci, Soudní dvůr rozsudkem ze dne 11. 1. 2024 ve věci C755/22 závěr Nejvyššího soudu ve shora citovaném rozhodnutí zcela odmítl. Hledisko toho, zda byl spotřebitel reálně schopný úvěr splácet, či nikoliv, není pro posouzení (ne)platnosti smlouvy z důvodu (ne)zkoumání úvěruschopnosti relevantní.

30. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú. Soud proto posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztahy mezi původním věřitelem (nyní žalobkyní) a žalovaným proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený přenechal obohacenému bez právního důvodu v rámci právního vztahu založeného smlouvou o úvěru částku 907 025,22 Kč; žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil v rámci téhož právního vztahu částku 933 091,40 Kč. Bezdůvodné obohacení tak bylo bezezbytku vyrovnáno.

31. Pro úplnost soud dodává, že k tvrzení žalobkyně o výši úvěrově čerpaných prostředků žalovaným a výši prostředků žalovaných v rámci daného smluvního vztahu zaplacených nebylo třeba provádět dokazování, jelikož i v případě prokázání těchto žalobních tvrzení by – s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy – nebylo možno ani zčásti vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu. Řečeno jinak, již z tvrzení žalobkyně o tom, kolik žalovaný čerpal a kolik vrátil, vyplývá nedůvodnost žaloby, jelikož vylučují vznik bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně. Žaloba by musela být i v případě jejich prokázání zcela zamítnuta (k tomu srov. srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98, 16 Co 96/98, uveřejněný pod číslem 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 14 Co 120/2018, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 896/2006, ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3781/2017 či rozsudky ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006, ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4615/2015). V této souvislosti patří dodat, že judikatura je ustálena v názoru, že soudy nemají poučovat účastníky o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jejich úspěch ve věci, neboť by tak porušily zásadu nestrannosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016).

32. Z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud nepřiznal žalobkyni nejen nárok na zaplacení zbytku požadované jistiny (která již byla žalovaným zcela vrácena) a na uplatněné smluvní úroky a poplatky provázané s existencí platné úvěrové smlouvy, ale ani na úroky z prodlení, neboť v době předcházející vyhlášení tohoto rozsudku se žalovaný s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nedostal do prodlení s vrácení jistiny úvěru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

33. Pro úplnost soud podotýká, že z provedeného dokazování bylo prokázáno, že by původní věřitel doručil žalovanému akceptační dopis z května 2017, resp. že byla sjednána smlouva o úvěru. S ohledem na změnu obsazení senátu a na to, že soud v původním obsazení se touto skutečností nezabýval a zjevně vycházel z toho, že akceptační projev žalobkyně se dostal do sféry žalovaného, když plnil poučovací povinnost k posuzování úvěruschopnosti, ve snaze vyhnout se překvapivosti postupu soudu se soud tímto zjištěním blíže nezabýval, byť by jako důvod pro zamítnutí žaloby předcházel absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, jelikož věcně by nedošlo k jakékoli změně tohoto rozsudku.

34. O náhradě nákladů soud rozhod podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému účastníku náhradu nepřiznal, když žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, z obsahu spis ovšem neplyne, že by mu v souvislosti s řízením vznikly jakékoli účelně vynaložené náklady. Jeho přípisy adresované soudu absentovaly z pohledu řízení jakkoli relevantní obsah.

Poučení