15 Ad 20/2024 – 44

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: V. P. bytem X proti žalovanému: Nejvyšší státní tajemník se sídlem Jindřišská 34, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2024 č. j. MV–110479–4/SR–2024 takto:

Výrok

I. V části, v níž se žalobce domáhal zrušení příkazu ministra kultury ze dne 5. 10. 2018 č. 19/2018, č. j. MK 62917/2018 KST, se žaloba odmítá.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Státní tajemnice v Ministerstvu kultury (dále jen „služební orgán“) prvním výrokem rozhodnutí ze dne 5. 6. 2024 č. j. MK 49347/2024 KST (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) zařadila žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů podle § 62 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“) a zároveň druhým výrokem stanovila, že se žalobci bude vyplácet měsíčně částka 27 800 Kč, což je 80 % jeho platu. Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnil druhý výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že slova „27 800 Kč měsíčně“ nahradil slovy „33 744 Kč měsíčně“, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil a zároveň určil, že účinky jím provedené změny druhého výroku prvostupňového rozhodnutí nastávají ode dne předběžné vykonatelnosti prvostupňového rozhodnutí.

2. Žalobce vede s různými orgány státní správy spor o své služební místo již od roku 2018. Soud považuje za vhodné na tomto místě pro přehlednost stručně shrnout průběh tohoto sporu, přičemž zmíní pouze ty skutečnosti, které jsou pro nyní projednávanou věc podstatné.

3. Žalobce působil od roku 2012 do roku 2018 ve služebním poměru na Ministerstvu průmyslu a obchodu v oboru Systém veřejné správy. Byl tam však dlouhodobě nespokojen; tvrdí, že jej šikanoval představený. Po úspěšném výběrovém řízení jej služební orgán zařadil od 1. 6. 2018 na služební místo č. 293 na Ministerstvu kultury, služební obor Lidská práva, Odborné zabezpečení činnosti vlády, 12. platová třída (dále jen „služební místo č. 293“). Poměrně záhy bylo však služební místo č. 293 zrušeno, a to usnesením Vlády České republiky č. 783 ze dne 29. 11. 2018 s účinností od 1. 1. 2019. Služební orgán žalobce proto nejprve zařadil mimo výkon služby rozhodnutím ze dne 29. 5. 2019 č. j. MK 41741/2019 KST (dále jen „rozhodnutí o prvním zařazení mimo výkon služby“), proti němuž žalobce nepodal odvolání ani správní žalobu. Následně byl žalobci rozhodnutím služebního orgánu ze dne 26. 5. 2020 skončen služební poměr, protože se nepodařilo do šesti měsíců od (prvního) zařazení mimo výkon služby najít mu jiné vhodné místo.

4. Žalobce se proti skončení služebního poměru v roce 2020 bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 8. 2021 č. j. 14 Ad 13/2020–107 zamítl. Právě uvedený rozsudek ale Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2023 č. j. 1 Ads 261/2021–79 zrušil. Rozsudkem ze dne 13. 6. 2023 č. j. 14 Ad 13/2020–172 Městský soud v Praze žalobu opět zamítl, protože dospěl k závěru, že si žalobce dostatečně aktivně nehledal služební místo, a dále že žalovaný nepochybil, pokud neumožnil žalobci dálkový přístup do evidence obsazovaných služebních míst podle § 182 zákona o státní službě. Nejvyšší správní soud (dále též jen „NSS“) nicméně rozsudkem ze dne 28. 3. 2024 č. j. 1 Ads 149/2023–38 zrušil jak rozsudek ze dne 13. 6. 2023 č. j. 14 Ad 13/2020–172, tak rozhodnutí ze dne 27. 8. 2020, č. j. MV99900–5/OSK–2020, jímž žalovaný potvrdil rozhodnutí služebního orgánu ze dne 26. 5. 2020 o ukončení služebního poměru žalobce. Nejvyšší správní soud dovodil, že služební orgán nezákonně neumožnil žalobci přístup do evidence služebních míst, což pro něj mělo dva negativní důsledky, a sice že si nemohl aktivně hledat náhradní služební místo, a dále nemohl kontrolovat služební orgán v procesu hledání vhodných volných míst a případně postup při jejich hledání zpochybnit.

5. Věc se tudíž vrátila žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný nejprve rozhodnutím ze dne 24. 5. 2024 č. j. MV–99900–42/OSK–2020 zrušil rozhodnutí služebního orgánu ze dne 26. 5. 2020 o skončení služebního poměru žalobce a řízení o skončení služebního poměru zastavil. Dne 29. 5. 2024 služební orgán vyzval žalobce, aby mu sdělil, zda podle § 75 odst. 3 služebního zákona hodlá pokračovat ve službě. Na tuto výzvu žalobce neodpověděl (doručena mu byla fikcí dne 10. 6. 2024).

6. Prvostupňovým rozhodnutím zařadil služební orgán žalobce (podruhé) mimo výkon služby. Nejprve vysvětlil, že na žalobce se po zrušení nezákonného rozhodnutí o skončení služebního poměru nahlíží, jako by jeho služební poměr nebyl skončen (§ 75 odst. 1 služebního zákona). Jelikož je ale žalobcovo původní služební místo č. 293 zrušeno a žalobce zároveň nesdělil, že nehodlá ve službě pokračovat, pokusil se služební orgán podle § 75 odst. 2 služebního zákona najít žalobci jiné vhodné volné místo na Ministerstvu kultury. Vzal přitom v potaz těchto pět kritérií: i. služební působiště – Praha; ii. platovou třídu – 12. (stávající žalobcova) platová třída s tím, že eventuálně by bylo možno jej zařadit i do 11. platové třídy, protože s tím souhlasil; iii. požadované vzdělání a kvalifikaci – žalobce má vysokoškolské vzdělání ve dvou magisterských programech na Univerzitě Karlově na Filozofické fakultě a Fakultě sociálních věd; iv. dosavadní praxe – žalobce pracoval na služebním místě č. 293 pouhé čtyři měsíce, nezískal dostatečné zkušenosti. Z vykonávaných oborů nemá ani složenou úřednickou zkoušku. Na původním služebním místě na Ministerstvu průmyslu a obchodu vykonával šest let činnost v oboru Systém veřejné správy, připravoval referátníky pro ministra, zpracovával stanoviska na zasedání vlády, vykonával činnosti v e–Klep. Služební orgán tedy vycházel z toho, že žalobce má obsáhlejší zkušenosti v oboru Systém veřejné správy; v. preference žalobce – v průběhu řízení vyplynulo, že žalobce obor Lidská práva, Odborné zabezpečení činnosti vlády na Ministerstvu kultury vykonávat nechtěl, protože skutečná pracovní náplň se míjela s jeho původními představami a chtěl se vrátit na své původní služební místo na MPO v oboru Systém veřejné správy.

7. Od 1. 7. 2019 se obor Systém veřejné správy přeřadil pod obor Systém veřejné správy a všeobecná vnitřní správa.

1. Žádné služební místo, které by vyhovovalo výše nastíněným kritériím, služební orgán na Ministerstvu kultury nenašel. Pátral tedy i v evidenci obsazovaných služebních míst, ale také marně. Proto žalobce zařadil mimo výkon služby. Plat mu stanovil jako 80 % z částky 34 750 Kč, což byl žalobcův plat před jeho zařazením mimo výkon služby. Prvostupňové rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 20. 6. 2024 (desátým dnem od jeho uložení na poště).

8. Žalobce dne 27. 6. 2024 odeslal služebnímu orgánu dopis, v němž mu vyčítá, že nedostal prostor, aby odpověděl na výzvu ze dne 29. 5. 2024 ke sdělení, zda bude pokračovat ve službě či nikoliv. Dále uvedl, že žádá „o prodloužení lhůty k podání odvolání“ proti oběma výrokům prvostupňového rozhodnutí. Následně v dopise uvedl, že se „alespoň stručně odvolává“ proti: i. tomu, že jej služební orgán v dopise ze dne 29. 5. 2024 nepoučil o důsledcích případného sdělení o nepokračování ve službě dle § 75 odst. 3 služebního zákona. ii. způsobu hledání volného místa. Je toho názoru, že kritéria byla nastavena tak, aby žádné volné místo nalezeno nebylo, protože v oboru Systém veřejné správy a všeobecná vnitřní správa žádná místa v 11. a 12. platové třídě na Ministerstvu kultury nejsou. iii. výtce, že nemá složenou úřednickou zkoušku z oboru Lidská práva a Odborné zabezpečení činnosti vlády. Ke složení úřednické zkoušky měl ze zákona rok, ale jeho služební místo bylo zrušeno již po čtyřech měsících od jeho nástupu, a byl tedy o příležitost složení zkoušky ochuzen. iv. účelovému, zavádějícímu a pověst poškozujícímu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, že neměl zájem o služební místo č.

293. Tvrdil, že mu bylo nuceno a podsouváno, aby vykonával činnosti koordinátora rovnosti mužů a žen, což není náplní tohoto služebního místa. O tuto činnost se vědomě nehlásil a ve výběrovém řízení mu byla zamlčena. v. tomu, že služební orgán mylně uvádí, že služební místo č. 293 bylo zrušeno až systemizací pro rok 2019. Ve skutečnosti bylo zrušeno již příkazem ministra kultury ze dne 5. 10. 2018, č. 19/2018, č. j. MK 62917/2018 KST (dále jen „příkaz ministra kultury č. 19/2018“) ke dni 5. 10. 2018. vi. výroku o stanovení platu, protože nezohledňuje jeho zákonná zvýšení během posledních 4 let.

9. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný ztotožnil s postupem služebního orgánu v otázce zařazení žalobce mimo výkon služby. Uvedl, že prodloužit lhůtu k podání odvolání není možné, nicméně žalobcův dopis lze materiálně jako odvolání posoudit. K první odvolací námitce uvedl, že povinnost poučit státního zaměstnance o důsledcích sdělení dle § 75 odst. 3 služebního zákona ze zákona neplyne. O těchto důsledcích byl žalobce navíc poučen v rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2024. Výzvu ze dne 29. 5. 2024 proto považuje žalovaný za vstřícnost služebního orgánu, kterou učinil nad rámec svých povinností. Ke druhé odvolací námitce ohledně způsobu hledání volného místa žalovaný nejprve vysvětlil, že § 75 odst. 2 služebního zákona ukládá služebnímu orgánu hledat zaměstnanci služební místo „jen“ ve služebním úřadu, v němž vykonával službu naposledy, což je v případě žalobce Ministerstvo kultury. Námitky stran způsobu vyhledávání služebního místa v jiných úřadech jsou proto bezpředmětné. Kritéria, která si služební orgán pro účely hledání místa vytyčil, považuje žalovaný za správná a souladná s metodickým pokynem č. 2/2019.

2. Nic nenasvědčuje tomu, že hledání služebního místa pro žalobce bylo od začátku předurčeno k nezdaru. Podle žalovaného je třeba přihlédnout k tomu, jaké činnosti zaměstnanec v minulosti reálně vykonával. Žalobce sám uvedl, že zkušenosti za tři měsíce služby na služebním místě č. 293 nenabyl a náplň práce mu nevyhovovala, k čemuž služební orgán správně přihlédl. Proto je nedůvodná třetí a čtvrtá odvolací námitka. K páté odvolací námitce poukazující na nezákonné zrušení služebního místa č. 293 žalovaný uvedl, že systemizace tohoto služebního místa nesouvisí s projednávanou věcí. To, že služební místo č. 293 zaniklo na základě systemizace pro rok 2019, konstatoval Městský soud v Praze již v rozsudku ze dne 4. 8. 2021 č. j. 14 Ad 13/2020–107.

10. Nad rámec odvolacích námitek žalovaný poukázal na to, že služební orgán vydal prvostupňové rozhodnutí dne 5. 6. 2024, tedy dříve, než bylo žalobci doručeno rozhodnutí o zastavení řízení o skončení služebního poměru ze dne 24. 5. 2024, k jehož doručení došlo fikcí dne 7. 6. 2024. Prvostupňové rozhodnutí bylo žalobci doručeno též fikcí dne 20. 6. 2024. Mezi těmito daty mohl žalobce uplatnit práva, která mu náležela coby státnímu zaměstnanci, jemuž byl nezákonně skončen služební poměr, a proto se jedná o vadu, která neměla vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí.

11. Žalovaný ale v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že služební orgán žalobci vadně stanovil výši platu. Dne 16. 12. 2020 totiž žalobce postoupil do 9. platového stupně, což služební orgán nezohlednil. Žalobce měl nárok na valorizovanou výši platu, který byl tvořen vzhledem k jeho dosavadní praxi a zařazení do 12. platové třídy platovým tarifem 36 600 Kč, jakož i osobním příplatkem ve výši 5 580 Kč, což plyne z rozhodnutí ze dne 30. 5. 2018, č. j. MK 37282/2018 OLZ, jímž byl žalobce zařazen na služební místo č.

293. Nově proto žalovaný stanovil žalobci plat jako 80 % z částky 42 180 Kč, a to s účinností ode dne předběžné vykonatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Tuto zpětnou účinnost žalovaný odůvodnil tím, že by byl žalobce poškozen, pokud by účinky nové (vyšší) výměry platu nastaly až právní mocí napadeného rozhodnutí, jak předpokládá § 99 odst. 3 správního řádu. Závěrem odůvodnění žalovaný uvedl, že služební orgán bude povinen doplatit žalobci rozdíl mezi jím vyměřeným platem a platem stanoveným žalovaným, tj. za období od 21. 6. 2024 do právní moci napadeného rozhodnutí.

12. V žalobě označil žalobce prvostupňové a napadené rozhodnutí za vadná a nezákonná. Současně uvedl, že podává žalobu také proti příkazu ministra kultury č. 19/2018, kterým bylo bezdůvodně zrušeno služební místo č. 293, a přes četné námitky se soudy tímto postupem nikdy nezabývaly. Žalobce zpochybnil zákonnost postupu vedoucího ke zrušení služebního místa, namítl účelovost jeho zrušení a rozpor s Organizačním řádem Ministerstva kultury. Vylíčil, že v důsledku systemizace přišel o svou dobrou pověst ve veřejné správě.

13. V další části žaloby již žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí, přičemž uplatnil celkem sedm žalobních bodů.

14. V prvním žalobním bodu brojil proti stanovenému platu. Považuje za odporující ustanovení § 79 odst. 2 písm. e) služebního zákona, že správní orgány obou stupňů stran osobního příplatku vycházely z rozhodnutí o jeho služebním zařazení z roku 2018, protože má právo na platový postup, což takto vyměřený plat nereflektuje. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že žalobci náleží od 16. 12. 2020 plat ve výši 42 180 Kč, měla mu být tato částka doplacena právě od tohoto data. Doplaceno mu mělo být také nezákonné snížení platu od července 2019 (první postavení mimo výkon služby). Stanovený plat nebyl řádně zvalorizován, pomíjí pravidelné zvýšení platů vládními nařízeními. Žalovaný nadto v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice říká, že má služební orgán doplatit žalobci rozdíl mezi původním a nově stanoveným platem, činí tak ale zcela nekonkrétně, bez uvedení lhůty či konkrétního adresáta této povinnosti.

15. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítl, že prvostupňové rozhodnutí není opatřeno kulatým razítkem a kódem prvotního identifikátoru. Vzhledem k absenci základních náležitostí se nejedná o úřední dokument a takový akt nemá právní účinky.

16. Ve třetím žalobním bodu brojil žalobce proti tomu, že mu služební orgán hledal služební místo na Ministerstvu kultury ve 12. platové třídě v oboru Systém veřejné správy, údajně s ohledem na jeho dlouholeté zařazení v tomto oboru na Ministerstvu průmyslu a obchodu. Tento konstrukt podle žalobce nedává smysl, protože v tomto oboru na Ministerstvu kultury nikdy nepracoval a místo v tomto služebním oboru v dané platové třídě tam nikdy neexistovalo. Služební orgán sám popisem činnosti, kterou žalobce vykonával na Ministerstvu průmyslu a obchodu, připustil, že žalobce má zkušenost s oborem Odborné zabezpečení činnosti vlády, který spadá do kanceláře ministra.

17. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce brojil proti tomu, že mu služební orgány vytýkají krátkou praxi na služebním místě č.

293. Není ale jeho chybou, že toto služební místo bylo zrušeno. V této souvislosti žalobce vylíčil, že za 4 měsíce dostal jen jeden služební úkol (sám zaměstnavatel mu kladl překážky v práci) a byla mu vnucována činnost koordinátora rovnosti mužů a žen (která je nadto na jiných úřadech oceňována 13. – 14. platovou třídou), k níž nemá ani patřičné vzdělání a na niž se nehlásil. Všechnu ostatní agendu žalobce ochotně převzal. Je mu také nespravedlivě vytýkáno, že nesložil úřednickou zkoušku z oborů Lidská práva a Odborné zabezpečení činnosti vlády. Za 4 měsíce výkonu služby žalobce nemohl tuto zkoušku vykonat, protože nebyl vypsán žádný termín.

18. V návaznosti na tato tvrzení žalobce namítl, že se vůči němu služební orgán dopustil nerovného zacházení a neumožnil mu řádný výkon služby. Dotaz služebního orgánu, zda bude chtít pokračovat ve výkonu služby, aniž by služební orgán čekal na odpověď, byl samoúčelný. Skutečnost, že mu služební orgán hledal na Ministerstvu kultury služební místo vymezené tak, že nikdy neexistovalo, považuje žalobce za jasnou známku toho, že se s ním služební orgán nikdy nechtěl domluvit a naopak jej chtěl za každou cenu propustit. Z okolností případu je zřejmé, že služební místo č. 293 bylo vytvořeno pouze pro žalobce, aby bylo následně obratem zrušeno. Žalobce rovněž namítl, že služební orgán a žalovaný jsou nepochybně podjatí a plní příkaz žalobce vyhodit, protože se vzepřel na Ministerstvu průmyslu a obchodu vůli a šikaně představených.

19. V pátém žalobním bodu žalobce namítl, že žalovaný pochybil, pokud mu neprodloužil lhůtu k podání odvolání. Měl určit neplatnost doručení (prvostupňového rozhodnutí) nebo prominout zmeškání úkonu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nadto hovoří o odvolání ze dne 20. 6. 2024, přestože žádné takové odvolání žalobce nepodal.

20. V šestém žalobním bodu žalobce vyjádřil nesouhlas s tím, jak žalovaný vyložil § 75 odst. 2 služebního zákona, tedy že žalobce může být převeden na vhodné volné služební místo pouze na Ministerstvu kultury, a že vyhledávání služebních míst u jiných služebních úřadů provedl služební orgán nad rámec svých povinností. Tento výklad je nepřezkoumatelný. Žalobce rozumí sousloví „vhodné volné služební místo ve služebním úřadu, v němž vykonával službu“ tak, že je třeba najít mu místo na úřadech, kde v minulosti působil, tj. v jeho případě na Ministerstvu průmyslu a obchodu i na Ministerstvu kultury. Ukončit mu služební poměr lze pouze, pokud v něm sám státní zaměstnanec již nehodlá pokračovat.

21. V sedmém žalobním bodu žalobce upozornil na to, že měl být zařazen na některé ze služebních míst na Ministerstvu kultury bez ohledu na obor služby. Na Ministerstvu kultury je dlouhodobě neobsazené místo ministerský rada pro styk s vládou a parlamentem v 11. platové třídě, které je označeno kódem X91, a na to měl být žalobce zařazen. V době jeho působení na Ministerstvu kultury se žalobce a tento ministerský rada zastupovali. Prvostupňové rozhodnutí proto odporuje § 62 odst. 1 služebního zákona.

22. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že se nemohl zabývat přezkumem oprávněnosti zařazení žalobce na služební místo č. 293 ani následným zrušením tohoto služebního místa. Jak rozhodnutí o zařazení žalobce na služební místo č. 293, tak příkaz ministra kultury č. 19/2018 o zrušení tohoto služebního místa byly pro žalovaného závazné. Příkaz ministra kultury č. 19/2018 je organizačním dokumentem, který nelze ve správním soudnictví přezkoumat. Zrušení služebního místa by bylo možné přezkoumat v rámci prvního přezkumu zařazení žalobce mimo výkon služby, nikoliv však při přezkumu druhém, jako je tomu v nynější věci. Přezkumu zrušení služebního místa se věnoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 2. 2023, č. j. 1 Ads 263/2021–79 a dospěl přitom k závěru, že jej nelze provést, protože přezkum organizačních dokumentů by bylo možné provést v řízení o žalobě proti prvnímu zařazení mimo výkon služby, proti kterému ale žalobce žádné prostředky ochrany nevyužil.

23. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že § 75 odst. 2 služebního zákona ukládá služebnímu orgánu vyhledávat místa na všech úřadech, kde státní zaměstnanec působil. Důvodová zpráva jasně uvádí, že je povinností hledat místa pouze na domovském služebním úřadu.

24. Žalovaný poukázal na to, že žalobce teprve v žalobě namítl, že měl (a chtěl by) být zařazen na služební místo č. X91. Poukázal na rozpornost jeho argumentace, když na jednu stranu namítá, že služební místo č. 293 vůbec neodpovídalo jeho představám a kvalifikaci, na stranu druhou se nyní domáhá zařazení na služební místo č. X91, které je „prakticky stejné“. Dle žalovaného se nejedná o vhodné služební místo, neboť je zařazeno v oboru služby Odborné zabezpečení činnosti vlády, v němž žalobce dle vlastních slov nemá dostatečnou zkušenost a v němž nevykonal příslušnou úřednickou zkoušku. Žalovaný trvá na tom, že bylo vhodné jako kritérium zohlednit sebehodnocení a preference žalobce. Naopak za zavádějící označil žalobcovo tvrzení, že na Ministerstvu kultury má šestiletou praxi. Žalobce tam totiž fakticky vykonával službu jen čtyři měsíce.

25. Dále se žalovaný vyjádřil k námitkám ohledně stanovení platu. Má za to, že v platu, který byl žalobci napadeným rozhodnutím určen, je řádně započítána valorizace platových tarifů, přičemž výše platu byla stanovena podle nařízení vlády č. 304/2014 Sb., o platových poměrech státních zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2024. Žalobci byl naposledy určen platový tarif ve 12. platové třídě a 9. platovém stupni, který ke dni vydání napadeného rozhodnutí činil 36 600 Kč a k tomu přináležel žalobci osobní příplatek ve výši 5 580 Kč, tedy celkem 42 180 Kč. Při zařazení mimo výkon služby je nárok na 80 % platu, což odpovídá částce 33 744 Kč měsíčně. Dále žalovaný uvedl, že rozhodnutím o zařazení mimo výkon služby není možné rozhodovat o doplatku platu zpětně od roku 2020, neboť nárok na plat podle § 75 odst. 1 zákona o státní službě, tedy plat za dobu od neplatného skončení služebního poměru do doby zařazení k výkonu služby, není předmětem tohoto řízení.

26. V podání ze dne 3. 3. 2025 žalobce zopakoval své argumenty o účelovosti zrušení služebního místa č. 293 příkazem ministra kultury č. 19/2018 a současně vyjádřil pochybnost o smysluplnosti vytvoření tohoto služebního místa s ohledem na jeho zrušení po pouhých čtyřech měsících existence. Žalovaný dle názoru žalobce postup vedoucí ke zrušení uvedeného služebního místa dosud řádně neodůvodnil. Vhodnost služebního místa č. X91 žalobce nemohl uplatnit dříve, protože nevěděl o uvolnění tohoto místa.

27. Při rozhodování o žalobě soud vycházel zejména z této právní úpravy:

28. Podle § 62 odst. 1 služebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2024 nemůže–li být státní zaměstnanec v případech uvedených v § 61 odst. 1 písm. b) až i) nebo § 61 odst. 2 písm. a) převeden na jiné služební místo, protože žádné vhodné není volné, nebo nemůže–li být v případech uvedených v § 70 odst. 3 nebo § 75 odst. 2 zařazen na volné služební místo, protože žádné vhodné není volné, zařadí se mimo výkon služby, nejdéle však na 6 měsíců.

29. Podle § 62 odst. 2 služebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2024 činí ode dne zařazení mimo výkon služby podle odstavce 1 plat státního zaměstnance 80 % měsíčního platu.

30. Podle § 75 odst. 1 služebního zákona ve znění účinném do 31. 5. 2025 je–li podle pravomocného rozhodnutí skončení služebního poměru nezákonné, služební poměr trvá a státní zaměstnanec se zařadí zpět na jeho původní služební místo. Státní zaměstnanec má nárok na plat za dobu od neplatného skončení služebního poměru do doby zařazení k výkonu služby.

31. Podle § 75 odst. 2 služebního zákona ve znění účinném do 31. 5. 2025 nelze–li státního zaměstnance zařadit zpět na jeho původní služební místo v důsledku zrušení služebního místa nebo proto, že uplynula doba určitá, na kterou byl státní zaměstnanec na služební místo zařazen nebo jmenován, anebo jeho původní služební místo není volné, zařadí se k výkonu služby na vhodné volné služební místo ve služebním úřadu, v němž vykonával službu. K výkonu služby na služební místo zařazené v nižší platové třídě lze státního zaměstnance zařadit jen s jeho souhlasem.

32. Podle § 75 odst. 3 služebního zákona ve znění účinném do 31. 5. 2025 oznámí–li státní zaměstnanec písemně služebnímu úřadu, že nehodlá ve službě pokračovat, postupuje se při skončení služebního poměru podle § 73. V takovém případě má zaměstnanec nárok na plat do dne nabytí právní moci rozhodnutí podle § 73.

33. Podle § 79 odst. 2 písm. e) služebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2024 má státní zaměstnanec zejména právo na plat a platový postup; platová třída státního zaměstnance odpovídá služebnímu místu v oboru služby, na které je státní zaměstnanec zařazen nebo jmenován; změnu služebního místa spojenou se snížením platové třídy lze bez souhlasu státního zaměstnance provést jen v případech stanovených tímto zákonem nebo na základě zákona, kterým se mění působnost služebního úřadu.

34. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

35. V prvé řadě soud podotýká, že žaloba má značně komplikovanou strukturu. Argumenty uváděné žalobcem k jednotlivým okruhům otázek jsou roztříštěné, některé námitky jsou značně repetitivní a obloukem se vracejí k tomu, že žalobce se cítí být celkově poškozen a podveden zrušením služebního místa č. 293 a brojí také proti tomu, jak probíhaly ony čtyři měsíce v první polovině roku 2018, kdy skutečně na tomto služebním místě na Ministerstvu kultury působil. Není však úkolem soudu odpovídat na každý dílčí argument, pokud proti tvrzení účastníka postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 a dále rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015 č. j. 9 As 221/2014–43). Smyslem soudního přezkumu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek, a to zejména v případě obsáhlých či chaotických podání (srov. rozsudky NSS ze dne 24. 4. 2014 č. j. 7 Afs 85/2013–33 a ze dne 13. 9. 2023 č. j. 6 Afs 61/2022–47). Soud shrnul žalobní argumenty do ucelenějších žalobních bodů (viz výše) a tyto následně vypořádá.

36. Soud se nejprve zaměřil na okruh žalobních námitek, v nichž žalobce napadal okolnosti zrušení služebního místa č.

293. Žalobce je přesvědčen o tom, že byl ze služebního poměru „vyštípán“ a že vytvoření služebního místa č. 293 bylo účelové, neboť jeho jediným účelem bylo jeho následné zrušení a „zbavení se“ žalobce. Žalobce také tvrdí, že se mu nikdy od správních soudů nedostalo přezkumu této otázky. Služební místo č. 293 bylo podle něj zrušeno již příkazem ministra kultury č. 19/2018, nikoliv nařízením vlády č. 783 ze dne 29. 11. 2018. V žalobě se (mj.) domáhal zrušení příkazu ministra kultury č. 19/2018 soudem.

37. Systemizace a s ní související organizační dokumenty jsou závaznými podklady pro rozhodnutí ve věcech státní služby. Samy o sobě však zasahují do práv a povinností jednotlivce nepřímo, a jsou proto přezkoumatelné „jen“ jako závazné podklady rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. v řízení o žalobě proti rozhodnutí věcech státní služby, tedy takovému rozhodnutí, které přímo zasahuje do práv a povinností konkrétní jmenovitě určité osoby (viz rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2019, č. j. 8 Ads 301/2018–45, č. 3945/2019 Sb. NSS). Žalobce se domnívá, že systemizace byla provedena cíleně za účelem jeho „vyhazovu“, proto po soudu žádá přezkum její zákonnosti jako takové. To ale není vzhledem k právě zmíněným judikatorním závěrům možné. Systemizace dopadá na předem neurčitý okruh adresátů označených definičními znaky, na čemž nic nemění ani to, že lze v některých případech zjistit, kterých konkrétních osob v daném čase se bude systemizace týkat (v podrobnostech viz bod 50 rozsudku NSS ze dne 9. 10. 2019 č. j. 8 Ads 301/2018–45). Přezkoumat zákonnost systemizace lze tedy jen v návaznosti na konkrétní rozhodnutí ve věcech státní služby.

38. Soud s ohledem na právě uvedené žalobu v části, v níž se žalobce domáhal přezkumu a zrušení příkazu ministra kultury č. 19/2018, odmítl podle § 46 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s., tedy proto, že tento žalobou napadený akt není rozhodnutím správního orgánu.

39. Hranicemi přezkumu (systemizačních) podkladových úkonů se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 9. 2020, č. j. 4 Ads 423/2019–70, č. 4088/2020 Sb. NSS. Dospěl k závěru, že meze přezkumu systemizace a organizační struktury služebního úřadu musí být stejné, jako tomu je u obdobných personálních opatření podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a v pracovněprávních vztazích. Nejvyšší správní soud vysvětlil, jaké aspekty systemizace správní soud přezkoumá, a také konkretizoval ona rozhodnutí ve věcech služebního poměru, při jejichž přezkumu jedině je možné věnovat se též zákonnosti systemizace. Zjednodušeně řečeno, vysvětlil, co přesně a kdy správní soud může k námitce nezákonnosti systemizace zkoumat. Odpověď na otázku „co“ je jednoznačná – správní soud je oprávněn posoudit, zda byly schváleny zákonným způsobem, zda sledovaly legitimní cíl a zda existovaly konkrétní okolnosti svědčící o účelovosti zvoleného postupu či o šikanózním nebo diskriminačním jednání ze strany služebního orgánu. Podstatnější pro nyní projednávanou věc je ale druhá otázka – „kdy“, resp. v řízení o žalobě proti jakému rozhodnutí ve věcech státní služby tyto otázky může správní soud zkoumat. Jedná se o ta rozhodnutí, pro něž jsou systemizace a související organizační dokumenty závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí podle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s., tedy: 1) rozhodnutí služebního orgánu o odvolání ze služebního místa (případně místa představeného), 2) rozhodnutí o převedení na jiné služební místo, 3) rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů.

40. Žalobce byl poprvé zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů v květnu 2019. Právě pro rozhodnutí o jeho prvním zařazení mimo výkon služby byla závazným podkladem systemizace pro rok 2019 a na něj navazující dokumentace, tedy i příkaz ministra kultury č. 19/2018. Žalobce nicméně proti rozhodnutí o prvním zařazení mimo výkon služby nepodal odvolání. Sice tvrdil (a nadále tvrdí), že mu rozhodnutí o prvním zařazení mimo výkon služby nebylo řádně doručeno, to však přesvědčivě vyvrátil Nejvyšší správní soud v bodu 41 rozsudku č. j. 1 Ads 263/2021–79, v němž vysvětlil, že „(v) rámci následného odvolacího řízení by stěžovatel mohl namítat skutečnosti, které souvisely s jeho postavením mimo výkon služby, a bránit by se následně mohl i správní žalobou, pokud by mu odvolací orgán nevyhověl. Nevyužití těchto prostředků ochrany nelze zhojit tím, že bude tyto skutečnosti namítat až nyní, v rámci přezkumu naplnění důvodů pro skončení služebního poměru.“ 41. Žalobci rozhodně nelze vytknout pasivitu v komunikaci se služebními orgány. Obsah správního spisu svědčí o tom, že služebním orgánům adresuje značné množství podání, reaguje na většinu přípisů a podává opravné prostředky proti veškerým rozhodnutím, která se podle jeho přesvědčení negativně projevují v jeho právní sféře. Nicméně tím, že se neodvolal proti rozhodnutí o svém prvním zařazení mimo výkon služby, sám sobě do budoucna upřel možnost přezkumu systemizace, souvisejících podkladů a jejich vlivu na zákonnost jeho zařazení mimo služební poměr. Správní soudy se to snažily žalobci opakovaně vysvětlit, avšak tato jejich snaha zjevně nebyla úspěšná.

42. Žalobcova situace je specifická tím, že prvostupňovým rozhodnutím byl zařazen mimo výkon služby již podruhé. To však nic nemění na tom, že proti systemizaci měl brojit již v květnu 2019, tedy v době, kdy byl poprvé zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů, jež spočívaly ve zrušení služebního místa č.

293. Možnost přezkumu systemizace je nepochybně svázána s přezkumem konkrétního rozhodnutí ve služebních věcech také proto, že je třeba najít rozumnou hranici mezi právní jistotou státních zaměstnanců na straně jedné a zájmu na řádném výkonu státní služby na straně druhé. Judikatura správních soudů se staví k přezkumu systemizace spíše zdrženlivě, neboť nastavení organizační struktury státní služby je výsadou výkonné moci, a do úvahy o tomto nastavení soudní moci přísluší zasahovat pouze ve výjimečných případech (bod 65 rozsudku NSS č. j. 4 Ads 423/2019–70). Soud má se zřetelem k právě uvedenému za to, že časové hledisko přezkumu je stejně důležité jako to věcné. Je to mu tak ostatně i v pracovněprávní oblasti – dvouměsíční lhůta pro uplatnění žaloby proti neplatnosti výpovědi podle § 72 zákoníku práce je lhůtou prekluzivní (propadnou). Zaměstnanec má tedy pouze omezený časový prostor pro zpochybnění změny organizační struktury zaměstnavatele. Není žádný rozumný důvod umožnit přezkum změny organizační struktury služebního úřadu šest let po jejím uskutečnění, jestliže se státní zaměstnanec (zde žalobce) mohl soudního přezkumu systemizace domoci krátce poté, co byl dotčen jejími účinky, avšak této možnosti nevyužil.

43. Soud měl rovněž na paměti, že jedním z cílů služebního zákona je větší stabilita státní služby, resp. právní jistota státních zaměstnanců. Zákonodárce i při vědomí tohoto cíle služebního zákona umožnil schvalovat novou organizaci služebních úřadů a v návaznosti na ni snižovat počet služebních míst obdobným způsobem, jako je tomu v pracovněprávních vztazích. Proto ani správní soudy nemohou poskytovat širší ochranu těmto osobám před ztrátou služebního místa.

44. Soud shrnuje, že proti systemizaci účinné k 1. 1. 2019, jíž bylo zrušeno služební místo č. 293, žalobce mohl a měl brojit v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí o prvním zařazení mimo výkon služby. Této možnosti nevyužil. Nejvyšší správní soud již dříve žalobci vysvětlil, že uvedenou možnost nemůže dohánět v řízení o skončení služebního poměru. Tím spíše tyto námitky nemůže uplatňovat nyní, o šest let později, v řízení týkajícím se jeho druhého zařazení mimo výkon služby.

45. Z právě popsaných důvodů se soud věcně nezabýval argumentací, v níž žalobce obsáhle líčil údajná příkoří, která předcházela a bezprostředně navazovala na vznik jeho služebního poměru na služebním místě č.

293. Nevěnoval se ani procesu změny organizační struktury, se kterou žalobce nesouhlasil a nezabýval se ani namítanou diskriminací žalobce, neboť i to je námitka, která se upíná ke zrušení služebního místa č. 293 a navíc k tomu, jak probíhala žalobcova služba v roce 2018. Tyto okolnosti s nyní projednávanou věcí nesouvisí.

46. Soud nepřehlédl, že značný časový odstup mezi prvním a druhým zařazením žalobce mimo výkon služby byl zapříčiněn i tím, že žalobce vedl dlouhý spor o skončení jeho služebního poměru. Nebyly to však správní soudy, které by svým jednáním žalobci znemožnily brojit proti systemizaci již v roce 2019. Tuto možnost žalobce promarnil vlastním zaviněním.

47. Pouze na okraj soud uvádí, že ke zrušení služebního místa č. 293 došlo usnesením Vlády České republiky č. 783 ze dne 29. 11. 2018 s účinností od 1. 1. 2019. Uvedené služební místo tedy nebylo zrušeno příkazem ministra kultury č. 19/2018“) ke dni 5. 10. 2018, jak se mylně domnívá žalobce.

48. K námitkám žalobce, že prvostupňové rozhodnutí nemá žádné právní účinky, jelikož neobsahuje kulaté razítko a kód prvotního identifikátoru (druhý žalobní bod), soud uvádí, že ze správního spisu ověřil, že prvostupňové rozhodnutí obsahuje u jména, příjmení, funkce a podpisu oprávněné úřední osoby otisk úředního (kulatého) razítka opatřeného malým státním znakem a slovy „Ministerstvo kultury ČR“. Tuto formální náležitost rozhodnutí dle § 67 odst. 2 správního řádu prvostupňové rozhodnutí obsahuje, a obsahuje též ostatní esenciální náležitosti dle uvedeného ustanovení správního řádu, mj. i datum vydání a číslo jednací, což jsou údaje sloužící k jednoznačné identifikaci rozhodnutí. Čárový kód, resp. prvotní identifikátor, slouží k naplnění povinností správního orgánu jakožto veřejnoprávního původce dokumentů podle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 259/2012. Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby. Kód jako takový není náležitostí rozhodnutí, nemá naprosto žádný vliv na jeho zákonnost a jeho absence nemůže mít za následek neúčinnost rozhodnutí.

49. Ani námitky spadající do pátého žalobního bodu, v nichž žalobce brojil proti tomu, jak služební orgány vyhodnotily jeho podání ze dne 27. 6. 2024, nejsou důvodné. Služební orgán zcela oprávněně toto podání dle jeho skutečného obsahu posoudil jako odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, protože mu jej žalobce zaslal ve lhůtě pro podání odvolání a uvedl v něm, že se odvolává proti konkrétním důvodům prvostupňového rozhodnutí; výslovně přitom uvedl, že se zcela zásadně odvolává proti druhému výroku (prvostupňového rozhodnutí, který se týká stanovení platu. Žalobcovo podání ze dne 27. 6. 2024 je tedy zcela jednoznačně odvoláním proti prvostupňovému rozhodnutí. Služební orgán proto zcela správně žalobci přípisem ze dne 18. 7. 2024 sdělil s odkazem na příslušná zákonná ustanovení, že prodloužit lhůtu k podání odvolání není možné, protože se jedná o zákonnou lhůtu, kterou prodloužit nelze. Zmínka žalovaného v napadeném rozhodnutí o žalobcově odvolání z 20. 6. 2024 je zjevnou chybou v psaní; žalovaný měl nepochybně na mysli odvolání ze dne 27. 6. 2024. Toto pochybení (překlep) nemá na zákonnost postupu žalovaného ani napadeného rozhodnutí žádný vliv.

50. Také námitky vtělené do šestého žalobního bodu shledal soud nedůvodnými. Žalovaný správně vyložil § 75 odst. 2 služebního zákona, jestliže dovodil, že zákonnou povinností služebního orgánu bylo hledat žalobci volné služební místo pouze na Ministerstvu kultury, tedy ve služebním úřadu, kde žalobce vykonával službu naposledy. To ostatně plyne přímo z dikce předmětného zákonného ustanovení, „volné služební místo ve služebním úřadu, v němž (státní zaměstnanec) vykonával službu“. Již samotné užití jednotného čísla slova „úřad“ popírá opodstatněnost výkladu zastávaného žalobcem, podle něhož měl být zařazen k výkonu služby na vhodné volné služební místo ve všech služebních úřadech, ve kterých kdy v minulosti vykonával službu, tedy případně i na volné služební místo na Ministerstvu průmyslu a obchodu. Výkladu žalovaného, s nímž se soud ztotožňuje, koresponduje i žalovaným zmíněná důvodová zpráva, podle níž „(p)ostup opětovného zařazení státního zaměstnance k výkonu služby v případě nezákonného skončení služebního poměru při nemožnosti zařadit jej na původní služební místo se omezuje na ,domovský‘ služební úřad, tedy ten služební úřad, v němž státní zaměstnanec vykonával službu před nezákonným skončením služebního poměru.“ Znění zákona podpořené takto výslovně artikulovanou vůlí zákonodárce je naprosto srozumitelné. Žalovaný též srozumitelně vysvětlil, že vzhledem k okolnostem případu považoval za vstřícné, že se služební úřad snažil nad rámec povinnosti stanovené zákonem vyhledat pro žalobce vhodné volné místo i na jiných úřadech.

51. Služební orgán nepochybil ani tím, jak formuloval dotaz (výzvu) ze dne 29. 5. 2024, zda žalobce hodlá pokračovat ve službě. Nutno zdůraznit, že takovou výzvu služební zákon ani nepředpokládá, neboť počítá s tím, že státní zaměstnanec služebnímu úřadu svůj postoj sám iniciativně sdělí, a na půdorysu projednávané věci ji proto lze chápat jako neformální vstřícný krok ze strany služebního orgánu vedoucí ke zpřehlednění situace, resp. k ověření postoje samotného žalobce ohledně jeho setrvání ve služebním poměru. Jestliže zákon tento typ výzvy nepředpokládá a neupravuje, nestanoví ani žádné formální ani materiální požadavky na její obsah. Ze zákona tudíž neplyne ani povinnost služebního orgánu poučovat adresáta takové výzvy o „důsledcích udělení souhlasu“. Žalobcovy výtky vůči tomuto přípisu jsou vzhledem k výše uvedenému zcela neopodstatněné.

52. Dalším okruhem žalobních námitek žalobce zpochybňoval závěr služebních orgánů, že na Ministerstvu kultury pro něj v rozhodné době neexistovalo vhodné místo (třetí, čtvrtý a sedmý žalobní bod). Jeho hlavní dva argumenty jsou: i) vadné nastavení kritérií pro určení vhodného místa; ii) že měl být zařazen na služební místo č. X91.

53. Soud nepřisvědčil žalobci v tom, že si služební orgán počínal při stanovení kritérií vhodnosti vadně a účelově v žalobcův neprospěch. Soud jen stručně připomíná, že vhodnost služebního místa je neurčitý právní pojem, v rámci jehož interpretace musí služební orgán alespoň rámcově objasnit jeho obsah a význam z hlediska toho, zda lze do něho zařadit i posuzovanou věc (rozsudek NSS č. j. 4 Ads 423/2019–70, bod 79). Vodítkem pro interpretaci tohoto neurčitého právního pojmu skýtá metodický pokyn č. 2/2019, v němž jsou demonstrativně uvedena hlediska, která má služební orgán brát v potaz. Zmíněný metodický pokyn představuje pro služební orgán závazný vnitřní předpis. Jak soud zrekapituloval shora, služební orgán se postupně vyjádřil ke každému relevantnímu kritériu a vysvětlil, jakou váhu mu přikládá a co považuje v daném případě za relevantní.

54. Žalobce především namítl, že služební orgán nesprávně spojil dvě hlediska – platové zařazení (12. platová třída) a obor Systém veřejné správy a všeobecná vnitřní správa. Podle žalobce totiž služební místo, které by splňovalo obě tato kritéria současně, na Ministerstvu kultury nikdy neexistovalo. Toto tvrzení ale žádným způsobem nedoložil, nenavrhl k jeho podpoře žádný důkaz, z něhož by plynulo, že na Ministerstvu kultury skutečně nikdy neexistovalo služební místo v oboru Systém veřejné správy a všeobecná vnitřní správa ve 12. platové třídě. Ze správního spisu plyne jen to, že na Ministerstvu kultury žádné volné místo s výše uvedenou kombinací kritérií nebylo v rozhodné době. Služební orgán navíc vyhledával volná služební místa na Ministerstvu kultury též pro 11. a 13. platovou třídu, o čemž svědčí výpis neobsazených služebních a pracovních míst na Ministerstvu kultury k 29. 5. 2024, pořadové číslo 10 správního spisu, ovšem ani v těchto platových třídách pro daný obor nenašel volné služební místo. Ze správního spisu dále plyne (dokumenty pod pořadovým číslem 24), že služební orgán lustroval ve 12. platové třídě i místa s podobným oborem, resp. s oborem, v nichž by žalobce mohl teoreticky nalézt uplatnění. Jsou zde založena oznámení o vyhlášení výběrových řízení na služební místo referenta v Oddělení umění, knihoven a kreativních odvětví, na místo ministerského rady v Odboru interního auditu a veřejnosprávní kontroly, ministerského rady v Oddělení péče o sbírky v Odboru muzeí a galerií, či ministerského rady v Oddělení kulturně výchovných aktivit v Odboru regionální a národnostní kultury. Všechny tyto pozice mají společné to, že zde státní zaměstnanec připravuje podklady pro mezirezortní vyjednávání, provádí metodické činnosti v oblasti kontroly apod. Žádné z uvedených míst ale náplní práce neodpovídalo oboru, který žalobce vykonával nejdéle, tj. oboru Systém veřejné správy a všeobecná vnitřní správa. Dále je ze správního spisu patrné, že služební orgán hledal volné místo pro daný obor i vně svého resortu. Ve správním spise ve složce pod pořadovým číslem 12 jsou založeny výpisy z Informačního systému o státní službě, z nichž je patrné, že pro daný obor nejsou žádná místa v Praze v 11. nebo 12. platové třídě volná.

55. Soud považuje výše popsaný postup služebního orgánu za odpovídající snahu najít žalobci volné služební místo, přičemž neshledal, že by služební orgán nastavil kritéria vhodnosti účelově. Naopak se ztotožňuje s tím, že služební orgán jako preferovaný obor služby určil ten, který žalobce vykonával nejdéle – tedy Systém veřejné správy a všeobecná vnitřní správa. Ačkoliv žalobce působil na Ministerstvu kultury v oboru Lidská práva, Odborné zabezpečení činnosti vlády, je skutečností, že tuto práci vykonával pouze čtyři měsíce, sám nebyl s její náplní spokojen, cítil se být jejím obsahem podveden a navíc pro tento obor nesložil úřednické zkoušky. To, že žalobce nemá pro daný obor složené úřednické zkoušky, je objektivním faktem, který služební orgán a následně též žalovaný při rozhodování v dané věci oprávněně zohlednil.

56. Soud se dále zabýval námitkou, že žalobce měl být zařazen na služební místo č. X91 v sekci legislativy a mezinárodních vztahů na Ministerstvu kultury v oboru Odborné zabezpečení činnosti vlády v 11. platové třídě. Soud se plně ztotožňuje se žalovaným, že tento žalobcův požadavek působí dosti schizofrenně. Žalobce byl v roce 2018 zařazen na služební místo č. 293 na Ministerstvu kultury mimo jiné i v oboru Odborné zabezpečení činnosti vlády, nicméně již od tohoto roku vyjadřuje ve svých podáních adresovaných služebnímu úřadu setrvalý a zásadní nesouhlas s pracovní náplní tohoto služebního místa. Cítil se být oklamán, neboť agenda, která mu byla údajně přislíbena, neodpovídala jeho představám. Soud se proto podivuje nad tím, že se nyní dožaduje zařazení na služební místo č. X91, které je, dle jeho vlastních slov, „prakticky stejné jako místo č. 293“.

57. Nehledě na výše předestřenou rozpornost žalobcových požadavků není ani námitka nezařazení na služební místo č. X91 opodstatněná. Ačkoliv se žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně nezabýval vhodností služebního místa č. X91, což bylo důsledkem toho, že žalobce se v odvolání nedomáhal zařazení na toto služební místo, je z odůvodnění rozhodnutí (str. 7) patrné, že považoval za stěžejní nehodnotit jednotlivá kritéria izolovaně, ale s přihlédnutím ke všem dosud zjištěným okolnostem. Z nich vyplynulo, že obory Lidská práva a Odborné zabezpečení činnosti vlády žalobce odmítal, neměl v nich téměř žádnou zkušenost a ani složené úřednické zkoušky.

58. Totéž služební orgán žalobci sdělil přípisem ze dne 15. 10. 2024, č. j. MK 79617/2024 KST (pořadové číslo 76 správního spisu), který žalobci zaslal až po vydání napadeného rozhodnutí. Citoval přitom ze dvou jeho dřívějších podání, v nichž žalobce opakovaně zdůrazňoval, že v oboru Odborné zabezpečení činnosti vlády nemá vykonanou úřednickou zkoušku, dostatečnou zkušenost, a téměř jej v červnu až září 2018 nevykonával. Tímto přípisem samozřejmě nelze dohánět či suplovat odůvodnění prvostupňového či napadeného rozhodnutí, úvahy ke vhodnosti každého jednotlivého volného služebního místa na Ministerstvu kultury ale soud v těchto rozhodnutích nepostrádá a na přípis ze dne 15. 10. 2024 odkazuje pouze proto, že služební orgán již jednou žalobci přiléhavě vysvětlil důvody, pro které je pro něj služební místo č. X91 nevhodné.

59. Ze žalobní argumentace lze dovodit, že žalobci mělo být před nástupem na služební místo č. 293 přislíbeno, že na Ministerstvu kultury bude vykonávat stejné činnosti, jaké vykonával dříve na Ministerstvu průmyslu a obchodu. Žalobce byl poté nepříjemně zaskočen, že se po něm žádal výkon činnosti koordinátora rovnosti žen a mužů, ačkoli tato činnost byla výslovně uvedena jak v oznámení o vyhlášení výběrového řízení na služební místo č. 293, tak v popisu tohoto služebního místa. Nejvyšší správní soud již v rámci přezkumu zákonnost rozhodnutí, jímž nebyla povolena obnova řízení o zařazení žalobce na služební místo č. 293, vysvětlil, že žalobce „pracoval na Ministerstvu průmyslu a obchodu v jiném oboru služby (díl 31 části 2 katalogu správních činností, Systém veřejné správy a kontrolní řád), než jsou lidská práva a odborné zabezpečení činnosti vlády. Už z toho je zřejmé, že nemohl vykonávat stejné činnosti – byly tu spíš míněny činnosti stejného druhu a stejné odborné náročnosti než stejné věcné náplně.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2021, č. j. 10 Ads 302/2019–47, bod 22).

60. Žalobcova řetězící se očekávání „totožnosti vykonávaných činností“ ve výsledku vedla k tomu, že se nyní domáhá zařazení na služební místo č. X91 na Ministerstvu kultury, které označuje za prakticky stejné jako služební místo č. 293, třebaže agendu spojenou se služebním místem č. 293 odmítal vykonávat, protože se podle něj neshodovala s agendou, kterou do roku 2018 vykonával ve služebním poměru na Ministerstvu průmyslu a obchodu. Soud k tomu dodává, že náplň práce služebních míst č. X91 a č. 293 nemůže být totožná už z toho důvodu, že se jedná místa spojená s rozdílnými platovými třídami, přičemž dle dílu 67 katalogu správních činností[3] agenda oboru Odborné zabezpečení činnosti vlády v 11. platové třídě spočívá v posuzování správnosti postupu ústředních správních úřadů ve vztahu k vládě, zatímco ve 12. platové třídě představuje zajišťování souladu závěrů vlády s právním řádem, programovým prohlášením a dalšími souvisejícími dokumenty a jejich promítnutí do návrhu usnesení vlády.

61. Soud neshledal důvodnými ani námitky, jimiž se žalobce domáhal „valorizovaného“ platu (první žalobní bod). V prvé řadě je nutno konstatovat, že služební orgány neporušily § 79 odst. 2 písm. e) služebního zákona tím, že žalobci nezvýšily osobní příplatek. Právo na platový postup znamená, že státní zaměstnanec má právo v postupu do vyššího platového stupně v návaznosti na délku započitatelné praxe. Osobní příplatek je nenárokovou složkou platu, který má odrážet pracovní výsledky státního zaměstnance a odvíjí se od jeho služebního hodnocení (§ 149 služebního zákona). Vzhledem k tomu, že žalobce od konce roku 2018 dosud fakticky žádnou služební agendu nevykonává, nedávalo by smysl zvyšovat mu osobní příplatek.

62. Nedůvodný je též žalobcův požadavek na „doplacení nezákonného snížení platu od července 2019“. Žalobce tím má nepochybně na mysli snížení platu na 80 %, k němuž došlo na základě rozhodnutí o jeho prvním zařazení mimo výkon služby. To však nikdy nebylo shledáno nezákonným; žalobce jej žádným řádným ani mimořádným opravným prostředkem nenapadl.

63. Nedůvodný je rovněž žalobcův požadavek na stanovení platu od nezákonného skončení služebního poměru. Napadené rozhodnutí se týká výhradně (druhého) zařazení žalobce mimo výkon služby. V řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, se neprojednával nárok žalobce na plat, jenž mu náleží podle § 75 odst. 1 věty druhé služebního zákona, tj. na plat za dobu od neplatného skončení služebního poměru do doby zařazení k výkonu služby. O této záležitosti nemohl služební orgán v daném řízení rozhodovat.

64. Dále se soud věnoval samotné výši žalobcova platu, z níž žalovaný vypočítal 80 % část pro účely platu dle § 62 služebního zákona, a ve výpočtu a úvahách žalovaného žádné pochybení neshledal. Nutno připomenout, že pro výpočet platu státního zaměstnance zařazeného mimo výkon služby (stejně jako pro výpočet odbytného) je rozhodná výše platu v okamžiku, kdy státní zaměstnanec naposledy zastával služební místo. V tomto směru lze odkázat rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2024 č. j. 1 Ads 149/2023–38, jenž se týká odbytného pro žalobce a je v něm srozumitelně vysvětleno, že rozhodný okamžik pro stanovení platového tarifu pro účely výpočtu žalobcova odbytného je den 31. 12. 2018, tedy poslední den, kdy byl žalobce zařazen na služební místo č. 293 (1. 1. 2019 bylo toto služební místo zrušeno). Stejný mechanismus se uplatní i nyní při výpočtu platu, který žalobci náleží při jeho zařazení mimo výkon služby, pouze s tím rozdílem, že žalobce se v průběhu nezákonně skončeného služebního poměru posunul do 9. platového stupně.

65. Výše uvedené lze shrnout tak, že pro výpočet platu žalobce dle § 62 odst. 2 služebního zákona bylo rozhodné, že byl naposledy zařazen do 12. platové třídy a 9. platového stupně.

66. Žalobce v žalobě nesouhlasil s tím, že jeho „tabulkový“ plat činí 36 600 Kč a dožadoval se toho, aby žalovaný zohlednil tzv. valorizace platu státních zaměstnanců provedené každoročně novelizacemi nařízení vlády č. 304/2014 Sb., o platových poměrech státních zaměstnanců. Ze žaloby však není zřejmé, jakých konkrétních částek se žalobce vlastně domáhá. Žalovaný při rozhodování v dané věci vycházel z platového tarifu dle přílohy č. 1 nařízení vlády č. 304/2014 Sb., účinného v době jeho rozhodování, tj. od 1. 1. 2024 do 31. 12. 2024, kdy plat státního zaměstnance ve 12. platové třídě a 9. platovém stupni činil 36 600 Kč. Veškerá předchozí zvýšení platového tarifu pro žalobcovo služební místo, k nimž došlo v průběhu let 2018 – 2024, jsou do této částky zahrnuta. Jinak řečeno, žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí vycházel z aktuální (maximální) výše platového tarifu platné v době jeho rozhodování a podle ní stanovil žalobcův plat. Soud v této souvislosti opakuje, že nyní projednávaná věc se týká žalobcova zařazení mimo výkon služby; neřešil se v ní jeho plat za období, kdy mu byl nezákonně skončen služební poměr.

67. Soud souhlasí i s tím, jakým způsobem žalovaný stanovil účinnost jím provedené změny prvostupňového rozhodnutí týkající se výše žalobcova platu. Výrokem I. nově stanovil (navýšil) žalobcův plat a výrokem III. určil, že žalobci takto zvýšený plat náleží již ode dne předběžné vykonatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Tento výrok je srozumitelný a vykonatelný, neboť na jeho základě lze dospět k závěru o tom, kdo (služební orgán), jakou částku a za jaké období je povinen žalobci doplatit. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak žalovaný tuto platební povinnost služebního orgánu dostatečně konkretizoval. Z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí je podstatné, že jím byla v souladu se zákonem stanovena konkrétní výše platu, který žalobci od doby jeho zařazení mimo výkon služby náleží.

68. Soud tedy nepřisvědčil žádné ze žalobních námitek, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Za splnění podmínek uvedených v § 51 odst. 1 s. ř. s. o žalobě rozhodl bez nařízení ústního jednání.

69. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti v řízení nevznikly. Soud proto druhým výrokem rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.