č. j. 14 Ad 13/2020- 107

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Jana Kratochvíla a Jana Schneeweise ve věci žalobce: V. P. bytem proti žalovanému: náměstek ministra vnitra pro státní službu sídlem Jindřišská 34, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne 27. 8. 2020, č. j. MV-99900-5/OSK-2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí státní tajemnice v Ministerstvu kultury (dále jen „služební orgán“) ze dne 26. 5. 2020, č. j. MK 34491/2020 KST, kterým bylo rozhodnuto o skončení služebního poměru žalobce v Ministerstvu kultury a o výši odbytného.

2. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti.

3. Žalobce pracoval od roku 2012 v Ministerstvu průmyslu a obchodu a od roku 2015 byl přijat do státní služby a zařazen na služební místo státního zaměstnance v oddělení meziresortních záležitostí.

4. S účinností od 1. 6. 2018 byl žalobce rozhodnutím služebního orgánu ze dne 30. 5. 2018, č. j. MK 37282/2018, zařazen na služební místo v Ministerstvu kultury č. 293, ministerský rada pro zpracování a koordinaci meziresortních agend, 12. platová třída, zařazené v Kanceláři ministra, v oborech služby Lidská práva a Odborné zabezpečení činnosti vlády.

5. Usnesením vlády České republiky č. 783 ze dne 29. 11. 2018 byl s účinností od 1. 1. 2019 schválen návrh systemizace služebních a pracovních míst na rok 2019 podle § 17 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě“). Na základě této systemizace došlo ke zrušení služebního místa č. 293, na kterém byl žalobce zařazen.

6. S ohledem na tuto skutečnost byl žalobce s účinností od 1. 7. 2019 podle § 62 odst. 1 zákona o státní službě zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů, a to rozhodnutím služebního orgánu ze dne 29. 5. 2019, č. j. MK 41741/2019 KST (dále jen „rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby“), neboť pro něj služební orgán nenalezl žádné jiné volné vhodné služební místo.

7. Dne 2. 1. 2020 zahájil služební orgán správní řízení ve věci skončení služebního poměru žalobce a ve věci odbytného.

8. Shora označeným rozhodnutím služební orgán podle § 72 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě ukončil služební poměr žalobce, neboť marně uplynula doba, po kterou byl žalobce zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů. V návaznosti na to služební orgán rozhodl, že služební poměr žalobce skončí uplynutím 10 dnů následujících po dni doručení rozhodnutí, a že žalobci podle § 72 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě náleží odbytné ve výši 312 750 Kč.

9. K odvolání žalobce žalovaný toto rozhodnutí nyní napadeným rozhodnutím potvrdil.

II. Obsah žaloby

10. Žalobce v žalobě předně namítá, že po dobu, po kterou byl zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů, mohl být převeden na mnoho volných vhodných služebních míst. Vzhledem k tomu, že žalobce na všechna uvedená místa splňoval stanovené předpoklady, tedy obory služby a zařazení do platové třídy, nesplnil služební orgán svou nečinností a nezájmem svou zákonnou povinnost a svým zlovolným jednáním výraznou měrou způsobil skončení služebního poměru žalobce. O tom, že služební orgán hledal mezi neobsazenými služebními místy volná služební místa, prý svědčí mimo jiné přehledy výběrových řízení v osmi konkrétně uvedených dnech. Tyto dny však nejsou ničím řádně doloženy a tyto přehledy žalobce konkrétně ani nezná. Navíc sám žalovaný výslovně vyloučil převedení žalobce na služební místa, na která již jsou vyhlášena výběrová řízení.

11. Žalobce tvrdí, že v rozporu s § 181 odst. 1 písm. r) zákona o státní službě nebyl zapsán v rejstříku státních zaměstnanců v části, v níž jsou vedeny údaje o zařazení státního zaměstnance mimo výkon služby a jeho důvod, přičemž služební orgán a osoby, které činily úkony v příslušném řízení, také žalobce v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o státní službě a správního řádu o takovém svém úkonu ani nikdy neinformovaly. Služební orgán také v rozporu s § 182 odst. 1 zákona o státní službě neumožnil žalobci přístup do neveřejné části evidence obsazovaných služebních míst, čímž byl žalobce připraven o možnost vyhledávat a kontaktovat služební úřady ve věci potenciálně vhodných volných služebních míst.

12. Žalobce rovněž namítá, že služební orgán systemizoval v první polovině roku 2019 nové služební místo č. 335 v Kanceláři státního tajemníka s obory služby Systém veřejné správy a všeobecná vnitřní správa a Odborné zabezpečení činnosti vlády, avšak žalobce na toto místo nezařadil, byť byl pro toto místo vhodným kandidátem.

13. Služební orgán rovněž nesplnil povinnost převést žalobce na volné služební místo z důvodu změny systemizace podle § 61 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě, zahájeného oznámením příslušného státního tajemníka ze dne 7. 12. 2018, č. j. MK 80131/2018 KST. Nadto uvedené oznámení státního tajemníka bylo zpracováno neoprávněným a nepověřeným organizačním útvarem pro takovou činnost. Podle žalobce jde o nicotný právní úkon a žádné řízení o převedení žalobce ani formálně neproběhlo.

14. Pokud tedy byl žalobce skutečně zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů, bylo to nepochybně v rozporu s § 62 odst. 1 zákona o státní službě, které stanoví, kdy je zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů možné.

15. Žalobce dále tvrdí, že neobdržel v souladu s § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 správního řádu rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby, takže mu nebylo řádně oznámeno a nemohlo nabýt právní moci. Žalobce nebyl v rozporu s § 23 správního řádu vyzván vložením oznámení o neúspěšném doručení předmětného rozhodnutí do své snadno přístupné domovní schránky, takže si jej nemohl v zákonné lhůtě vyzvednout.

16. Dle žalobce k zahájení řízení ve věci skončení služebního poměru žalobce chyběly předpoklady marného uplynutí doby, po kterou byl žalobce údajně zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů.

17. Žalobce tvrdí, že nemohl zjistit, zda se na výkonu pravomoci správního orgánu bezprostředně nepodílí vůči němu podjatá osoba, a zda úkony správního orgánu při přípravě a vypracování rozhodnutí o skončení jeho služebního poměru prováděly řádně oprávněné nebo pověřené úřední osoby. Služební orgány totiž nereagovaly na jeho dopis ze dne 11. 6. 2020, v němž požádal o sdělení, kdo byl pro uvedené rozhodnutí úřední osobou a oprávněnou úřední osobou a o doložení, z čeho zmíněné oprávnění nebo pověření vyplývá. Dle žalobce se na řízení podílely neoprávněné a nepřiznané úřední osoby, mimo jiné J. P.

18. Žalobce také tvrdí, že správní řízení ve věci skončení služebního poměru žalobce zahájil a vedl vůči žalobci dlouhodobě podjatý státní tajemník v Ministerstvu kultury Ing. Z. N., jehož nesprávný úřední postup vůči žalobci převzala Ing. J. M., která ho v uvedené funkci oficiálně nahradila. Tato však podle organizační struktury Ministerstva kultury platné od 1. ledna 2020 byla představenou v sekci státního tajemníka již od 1. 1. 2020. Žalobce namítá, že o námitkách podjatosti státního tajemníka v Ministerstvu kultury, které vůči němu opakovaně uplatnil, nebylo nikdy rozhodnuto v souladu s § 14 odst. 3 správního řádu služebně nadřízeným představeným, ale vždy pouze s odkazem na § 163 zákona o státní službě. Správního řízení se také účastnily nikým neoprávněné ani nepověřené osoby z organizačního útvaru Ministerstva kultury, které nebyly oprávněny nebo pověřeny vést za ministerstvo jednání související mimo jiné se vznikem, změnami a zánikem služebního poměru, včetně příslušných správních řízení. V předmětných záležitostech jde zejména o vedoucí Kanceláře státního tajemníka Mgr. A. V. Organizační řád Ministerstva kultury s účinností od 1. ledna 2017 stanoví, že působnost pro provádění jednání ve věcech souvisejících se vznikem, změnami a zánikem služebního poměru, včetně příslušných řízení, má za zmíněné ministerstvo Odbor lidských zdrojů a nikoliv Kancelář státního tajemníka, v němž byla zařazena Mgr. A. V. Jmenovaná nebyla v předmětném období ani zástupkyní státního tajemníka, neboť tato funkce není uvedena v příslušné systemizaci služebních a pracovních míst Ministerstva kultury. Dle žalobce tato úřednice i Ing. N. postupovali vůči němu zaujatě, když jej označili za zaměstnance, který není schopen zapracovat se v jiných činnostech a jehož zařazením na jiné služební místo by došlo k ohrožení zájmu na řádném výkonu státní služby. Zároveň dostatečně nepostupovali tak, aby žalobci nalezli vhodné volné služební místo.

19. Na zpracování rozhodnutí náměstka pro státní službu ze dne 27. 8. 2020 se zásadním způsobem také účastnila vůči žalobci dlouhodobě podjatá Mgr. I. H. a jí podřízený Odbor systemizace, organizace a koordinace státní služby, u nichž není jasné, na základě jakého pověření nebo oprávnění určují konkrétní argumentaci a výsledek předmětného rozhodnutí. Mgr. I. H. měla dle žalobce zájem na určitém výsledku řízení, konkrétně propuštění žalobce ze služebního poměru. O námitkách podjatosti Mgr. I. H., které žalobce opakovaně uplatnil, nebylo nikdy řádně rozhodnuto, resp. uplatněné námitky podjatosti byly posouzeny pouze formálně a výsledek byl předem jasný. Nadto se na tomto posouzení námitky podjatosti zcela zásadním způsobem podílela sama Mgr. I. H., vůči které námitka podjatosti směřovala. Žalobce poukazuje také na výrok této úřednice, že „státní zaměstnanci se chovají jako pitomci, ale že se dosud daří se jich zbavovat pomocí systemizace.“ 20. Žalobce opakuje, že o námitkách podjatosti nebylo rozhodnuto v souladu s § 14 odst. 3 správního řádu, neboť o ní vždy rozhodoval nadřízený služební orgán pod spisovou značkou Odboru systemizace, organizace a koordinace státní služby a nikoli služebně nadřízený představený, kterým podle správního řádu není nadřízený služební orgán.

21. Podle názoru žalobce je pro řádné posouzení napadených rozhodnutí nezbytné přezkoumat též další správní úkony, které těmto rozhodnutím předcházely, a skutečnosti, které mají se skončením služebního poměru a státní služby žalobce přímou příčinnou souvislost. Součinností státního tajemníka v Ministerstvu průmyslu a obchodu, státního tajemníka v Ministerstvu kultury a náměstka ministra vnitra pro státní službu ve věci údajného řešení šikany žalobce vedoucím oddělení meziresortních záležitostí byl žalobce donucen k přestupu na nabídnuté služební místo v Ministerstvu kultury. Žalobce se snažil bránit proti tomuto šikanóznímu postupu a podal na vedoucího oddělení meziresortních záležitostí postupně asi 15 stížností podle zákona o státní službě. Tento počet souvisel zejména se skutečností, že žalobce neměl jiný zákonný způsob obrany. A následně po účelovém a neodůvodněném brzkém zrušení služebního místa v Ministerstvu kultury došlo k propuštění žalobce ze služebního poměru. Okolnosti spadající do období od prosince 2018 do června 2019 jsou pro toto řízení relevantní, neboť ve zmíněném období oficiálně probíhalo řízení ve věci převedení žalobce na jiné služební místo. V předmětných věcech navíc neměl vzhledem k přístupu služebního orgánu i nadřízeného služebního orgánu k jejich řešení dosud možnost využít účinnější opravné prostředky.

22. Žalobce uvádí, že reálně neměl žádný důvod odcházet z Ministerstva průmyslu a obchodu, neboť činnosti na svém služebním místě zvládal velmi dobře a výkon služby v tomto služebním úřadu považoval za velmi podnětný a inspirativní. Přechod na jiné služební místo v jiném služebním úřadu uskutečnil jen proto, že se nemohl zákonně zbavit dlouhotrvající šikany, neboť příslušné služební orgány se celou věcí prakticky odmítly zabývat, nečinně přihlížely a řešení situace nechaly výlučně na žalobci. Nadto žalobce byl ujišťován o jeho vhodnosti na služební místo v Ministerstvu kultury. Až následně však žalobce zjistil, že se má stát v Ministerstvu kultury resortním koordinátorem rovnosti žen a mužů, což odmítl.

23. Žalobce zpochybňuje zařazení žádostí o informace ze dne 22. 4. 2020 mezi podklady rozhodnutí. Dle žalobce jde o zneužití této žádosti v rozporu s ústavně zaručeným právem na informace. Služební orgány tento podklad také chybně posoudily.

24. Žalobce namítá, že žalovaný nevypořádal jeho námitku podloženou závěrem č. 9 ze zasedání poradního sboru náměstka ministra vnitra pro státní službu k zákonu o státní službě, že žalobce byl původně zařazen do 12. platové třídy v době, kdy tato platová třída byla nejnižší platovou třídou výhradně pro vzdělání v rámci magisterského studijního programu, což však v současnosti splňuje právě 13. platová třída. Žalobce tak mohl být zařazen do 13. platové třídy.

25. S uvedeným závěrem č. 9 je také v rozporu provedená změna systemizace, zrušení služebního místa žalobce č. 293 a následně zřízení nového služebního místa č. 328 při zachování stejného oboru služby a též správních činností v příslušném organizačním útvaru. Fakticky došlo pouze k přehodnocení charakteru vykonávaných činností, včetně činností, které jsou rozhodující pro klasifikaci míst platovou třídou, což nezakládá nutnost zrušení služebního místa. Zrušení služebního místa č. 293 nebylo rovněž řádně projednáno s odborovou organizací.

26. Žalovaný také přezkoumatelně neposoudil vhodnost služebním orgánem v prosinci 2018 nabídnutých služebních míst č. 259, 326 a 327 v oborech služby Finance, Audit a Společné evropské politiky podpory a pomoci a evropské strukturální, investiční a obdobné fondy. Uvedená služební místa jsou zcela mimo odbornost a kompetence žalobce, který je absolventem humanitně a společenskovědně zaměřených vysokých škol. Služebnímu orgánu nic nebránilo v zařazení žalobce na služební místo č. 178 v Odboru muzeí s oborem služby Kultura, církve a náboženské společnosti, na které žalobce splňoval požadavek vzdělání a odborné kvalifikace, a o které prokazatelně projevil zájem.

27. Dále žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť jeho odůvodnění není podloženo řádnými a přesvědčivými argumenty. Žalovaný se rovněž řádně nevypořádal s námitkou žalobce o zrušení jeho služebního místa č. 293 po čtyřech měsících jeho existence a nevzal v úvahu jemu známou skutečnost, že žalobce na služebním místě po dobu svého zařazení zpracoval pouze jeden služební úkol. Dále žalovaný nijak prokazatelně nevyřídil námitku, že žalobce neměl přístup do neveřejné části evidence obsazovaných služebních míst a že v rozporu s tvrzením služebního orgánu nebyl řádně zapsán do rejstříku státních zaměstnanců. Žalovaný se také řádně nevyrovnal s námitkou o nezákonně vedených řízeních a zrušení jeho služebního místa v době dlouhodobé nemoci a lékařem potvrzené pracovní neschopnosti. Zcela chybí také posouzení a prokázání marného uplynutí doby 6 měsíců, kdy měl být žalobce zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů. Dále žalobce zmiňuje další odvolací námitky, které dle jeho názoru žalovaný dostatečně nevypořádal. Mimo jiné viditelný rozpor mezi stanoviskem ministra kultury PhDr. Lubomíra Zaorálka zveřejněným v rozhovoru pro Seznam Zprávy ze dne 17. 6. 2020, a skutečností, že žalobce byl v době pracovní neschopnosti údajně zařazen mimo výkon služby.

28. Žalobce dále zpochybňuje svá služební hodnocení a namítá, že si služební orgán nevyžádal podklady, na základě kterých byla vydána.

29. Žalobce dále tvrdí, že mu nebyla výše odbytného přiznána v souladu s právními předpisy, neboť na rozdíl od ostatních státních zaměstnanců v Ministerstvu kultury nebyl žalobci v první polovině roku 2019 bez řádného vysvětlení zvýšen měsíční plat. A v první polovině roku 2019 mu Ministerstvo kultury nevyplácelo jeho plat a též nebyl informován o tom, že v této době je v situaci, kdy nemůže vykonávat službu pro překážky na straně služebního úřadu.

30. Žalobce namítá, že v rozporu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu neměl možnost vyjádřit se k řádným podkladům rozhodnutí shromážděných správním orgánem.

III. Vyjádření žalovaného

31. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že v době zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů prokazatelně hledal volné služební místo, které by pro žalobce bylo vhodné, a na které by ho bylo možné převést podle § 61 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě. Žalovaný objasňuje, že Informační systém o státní službě u volných služebních míst odhaluje, zda je či není na tato volná služební místa již vyhlášeno výběrové řízení a za tímto účelem vygenerovaná tabulka s přehledem všech takových míst proto nese název „přehled volných systemizovaných míst a výběrových řízení“.

32. Žalovaný odmítá, že by v případě služebního místa, u kterého nejde o změnu systemizačních atributů, bylo jeho zrušení a zřízení služebního místa nového dle závěru č. 9 poradního sboru vyloučeno. Ze závěru č. 9 poradního sboru vyplývá potřeba zrušit služební místo a zřídit služební místo nové v případě změny platové třídy na obsazovaném místě o více než dvě třídy nahoru. Z tohoto závěru však nelze bez dalšího dovodit, že převedení na služební místo, které by bylo vyšší pouze o jednu platovou třídu, tedy v případě žalobce na služební místo zařazené ve 13. platové třídě, možné je. Jelikož nově vzniklé služební místo č. 328 bylo systemizováno ve 13. platové třídě, žalobce na toto služební místo nemohl být převeden, neboť naposledy byl zařazen na služební místo č. 293 systemizované ve 12. platové třídě.

33. K novému služebnímu místu č. 335 žalovaný uvádí, že není povinností služebního orgánu informovat své státní zaměstnance o nově vzniklých služebních místech, tím spíše pokud služební orgán neshledá nově vzniklé služební místo jako vhodné pro převedení některého ze svých zaměstnanců.

34. Žalovaný uvádí, že otázka určení, kterému organizačnímu útvaru bude záležitost v rámci úřadu přidělena k vyřizování, je výhradně záležitostí daného úřadu. Ustanovení § 15 správního řádu striktně nestanoví, kdo je oprávněnou úřední osobou, tedy k takovému určení může dojít i ad hoc, jak vyplývá z § 15 odst. 2 správního řádu. Pokud tedy byla záležitost skončení služebního poměru žalobce přidělena k vyřizování Kanceláři státního tajemníka, namísto Odboru lidských zdrojů, nemůže mít takový postup žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V tomto případě je rozhodné, že žalobce věděl, které osoby jsou ve věci řízení o skončení služebního poměru oprávněné úřední osoby.

35. K námitkám podjatosti vzneseným žalobcem vůči Mgr. A. V. a Ing. Z. N. žalovaný uvádí, že tyto námitky byly řádně vypořádány v průběhu řízení. Tvrzení žalobce, že Ing. J. M. byla státní tajemnicí od 1. 1. 2020 a správní řízení ve věci skončení služebního poměru tak bylo vedeno oběma státními tajemníky, se nezakládá na pravdě. Námitku podjatosti Ing. J. M. žalobce vznesl až podáním ze dne 11. 6. 2020, tedy v době, kdy již bylo ve věci skončení služebního poměru žalobce a odbytného rozhodnuto. Řádně vyřízena byla i námitka podjatosti vznesená vůči Mgr. I. H., a to v rámci odvolání proti rozhodnutí o skončení služebního poměru a odbytného, a to usnesením žalovaného ze dne 5. 8. 2020, č. j. MV-99900-4/OSK-2020. Žalovaný odmítá tvrzení žalobce, že by se na zpracování a vydání tohoto usnesení jakkoli podílela Mgr. I. H. Žalovaný v tomto ohledu připomíná, že účastník řízení může namítat podjatost bezodkladně poté, co se o ní dozvěděl. K později uplatněným námitkám se dle § 14 odst. 3 věta druhá správního řádu nepřihlédne. S ohledem na uvedené žalovaný nepovažuje důvody, jež jsou obsahem žaloby, a kterými se žalobce snaží prokázat podjatost jakékoli z výše uvedených osob, za relevantní.

36. Podle názoru žalovaného nejsou pro toto řízení relevantní okolnosti přechodu žalobce z Ministerstva průmyslu a obchodu na Ministerstvo kultury. Žalovaný doplňuje, že žalobce brojil proti svému zařazení na služební místo č. 293 v Ministerstvu kultury žádostí o obnovu řízení, která byla zamítnuta. Rovněž okolnosti sporů žalobce s Mgr. F. N., vedoucím oddělení meziresortních záležitostí Ministerstva průmyslu a obchodu, zrušení služebního místa č. 293 v Ministerstvu kultury v rámci systemizace služebních a pracovních míst na rok 2019 a rozhodnutí o zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů nejsou předmětem tohoto řízení.

37. Žalovaný míní, že rozhodnutí služebního orgánu, o zařazení mimo výkon služby je nutno považovat za doručené, kdy navíc daná okolnost není předmětem nyní posuzované věci. Podle názoru žalovaného nelze dávat k tíži služebnímu orgánu či žalovanému, že si žalobce zasílané písemnosti odmítá přebírat. Žalovaný pro úplnost doplňuje, že na základě podání žalobce ze dne 2. 9. 2019 bylo rozhodnutí služebního orgánu o zařazení mimo výkon služby posouzeno a nebyly shledány důvody k zahájení přezkumného řízení.

38. Co se týče odbytného, žalobce v rámci odvolacího řízení nijak nerozporoval jeho stanovenou výši. Teprve v rámci podané žaloby uvádí, že výše odbytného byla stanovena z nesprávného základu, neboť mu nebyl v první polovině roku 2019 bez řádného vysvětlení zvýšen plat. Uvedenou okolnost nebyl žalovaný povinen v rámci odvolacího rozhodnutí posoudit. IV. Podání žalobce ze dne 8. 2. 2021 39. Žalobce v podání ze dne 8. 2. 2021 uvádí, že žalovaný ve svém vyjádření pomíjí nesprávný úřední postup vůči žalobci zahájený v roce 2017 a vykonstruované služební hodnocení za rok 2016.

40. Žalobce tvrdí, že jeho služební místo bylo zrušeno již příkazem ministra kultury č. 19/2018 ze dne 5. 10. 2018 a nikoli až usnesením vlády ze dne 29. 11. 2018. Služební místo navíc bylo zrušeno bez jakéhokoli relevantního odůvodnění po čtyřech měsících existence, a to navíc při zachování téměř všech správních činností v příslušném organizačním útvaru, které měl žalobce na svém služebním místě vykonávat.

41. K převedení na služební místo č. 328 žalobce tvrdí, že na uvedeném služebním místě byl podle platné systemizace zachován jeden z oborů služby a též správní činnosti, které měl žalobce vykonávat. Jednalo se o změnu charakteristiky služebního místa a zvýšení náročnosti vykonávané služby, která ovšem nezakládá povinnost zrušit stávající služební místo a zřídit nové služební místo. Žalobce poukazuje na nerovný přístup ke státním zaměstnancům. Žalobce tvrdí, že splňuje stanovené vzdělání i na 16. platovou třídu.

42. Žalobce míní, že služební orgány měly a mají odlišnou představu o služebním místě č. 293, protože jej odlišně označují. Žalobce se domnívá, že šlo o účelově připravené a nabídnuté služební místo, jehož zrušení a následné propuštění žalobce ze státní služby a státní správy mělo být pro Ministerstvo kultury co nejsnadnější. Navíc dle žalobce toto služební místo nemohlo být v žádném případě bez náhrady jako jediné v Ministerstvu kultury zrušeno. Žalobce opakuje, že během výkonu své služby dostal ke zpracování pouze jeden služební úkol.

43. Žalobce opakuje, že mu nebylo řádně doručeno rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby. Žalobce rozporuje, že nebyl převeden na jiné služební místo a že mu nebyl v první polovině roku 2019 zvýšen plat.

44. Žalobce upozorňuje na protiprávní délku řízení, když správní řízení bylo zahájeno oznámením ze dne 2. 1. 2020 a rozhodnutí o skončení služebního poměru žalobce vydáno až dne 26. 5. 2020. Žalobce opakuje, že nikdy neobdržel žádné rozhodnutí o svém zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů, neobdržel ani žádnou výzvu, poučení a označení správního orgánu, který takové rozhodnutí odeslal na jeho adresu.

45. Žalobce namítá, že neobdržel přístup do evidence obsazovaných služebních míst v informačním systému o státní službě v rozporu s ustanovením § 182 odst. 1 zákona o státní službě. Žalobce poukazuje na § 129 a 130 zákona o státní službě.

46. Žalobce setrvává na názoru, že celé řízení vedla neoprávněná úřední osoba, neboť podle organizačního řádu Ministerstva kultury je k provádění jednání ve věcech souvisejících se vznikem, změnami a zánikem služebního poměru včetně příslušných řízení oprávněn Odbor lidských zdrojů a nikoli Kancelář státního tajemníka. Nadto žalobce setrvává na názoru, že Ing. J. M. byla státní tajemnicí již od 1. 1. 2020.

47. Žalobce rozporuje, že byla řádně vyřízena námitka podjatosti vůči Mgr. I. H. Dále žalobce zpochybňuje různé právní úkony této osoby. Stejně tak nebyly nikdy řádně vypořádány námitky podjatosti uplatněné žalobcem vůči Mgr. A. V., Ing. Z. N., Ing. J. M. a náměstkovi pro státní službu.

48. Žalobce upozorňuje, že pouze z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti, která mu ukládala léčení v místě bydliště, se nemohl a nesměl účastnit žádných řízení. Odmítá, že by si řádně nepřebíral doručované písemnosti. V. Podání žalobce ze dne 22. 3. 2021 49. V podání ze dne 22. 3. 2021 žalobce uvedl, že se dosud nikdo nezabýval prokázanou skutečností, že funkce koordinátora rovnosti žen a mužů byla v Ministerstvu kultury dlouhodobě zařazena ve 13. platové třídě (nyní dokonce ve 14. platové třídě), zatímco místo žalobce ve 12. platové třídě. Žalobce nenalezl žádný právní předpis, který by ospravedlňoval snahu státního tajemníka v Ministerstvu kultury vnutit žalobci správní činnosti z vyšší platové třídy. Žalobce tvrdí, že měl vykonávat funkci tajemníka pro vládu a parlament. Žalobce odmítá, že si měl všechny okolností a detaily svého služebního místa zjistit v průběhu výběrového řízení. VI. Podání žalobce ze dne 5. 5. 2021 50. V dalším podání žalobce opět poukázal na nerovný přístup ke státním zaměstnancům. Žalobce zásadně odmítá, že by jeho zařazením na služební místo v jiných oborech služby a s jinými správními činnostmi byl ohrožen zájem na řádném výkonu státní služby, že není schopen zapracovat se v jiných správních činnostech a odmítá také tvrzení o nevhodnosti vystudovaného vysokoškolského oboru.

51. Žalobce předkládá důkazy pro údajné jednostranné a negativně vedené správní řízení. Na příkladu zrušení služebního místa ministerského rady č. 41 v Kanceláři státního tajemníka dokládá, že je možné měnit platovou třídu nejen z vyšší na nižší, ale též z nižší na vyšší.

52. Žalobce namítá, že v době, kdy představitelé státní služby vedli s žalobcem správní řízení o skončení služebního poměru, probíhala jednání o podobě služebních a pracovních míst ve služebních úřadech, tedy rovněž v Ministerstvu kultury, na rok 2021, z níž mimo jiné vyplývá, že v sekci státní tajemnice byla zřízena služební místa s oborem služby Systém veřejné správy a všeobecná vnitřní správa. Skončení služebního poměru žalobce v Ministerstvu kultury tedy neodpovídá skutečnostem v tomto služebním úřadě. Žalobce i na dalších příkladech poukazuje na účelově stanovené systemizační atributy. VII. Podání žalobce ze dne 18. 5. 2021 53. Žalobce v dalším podání opět doplnil svá tvrzení o účelovém postupu žalovaného poukazem na Výroční zprávy o státní službě za rok 2020. Žalovaný dle žalobce v této zprávě potvrzuje, že předpokladem pro zrušení služebního místa a současně zřízení nového služebního místa je změna všech oborů služby. V případě žalobce však fakticky zůstalo původní služební místo zachováno pod jiným názvem, a to prostřednictvím zachování příslušných správních činností vymezených právě oborem služby. Žalobci tak bylo protiprávně zrušeno původní služební místo, na které byl zařazen, a zároveň bylo zřízeno nové služební místo, na němž byl zachován jeden z oborů služby systemizovaný pro původní služební místo žalobce.

54. Stejně tak Výroční zpráva potvrzuje tvrzení žalobce, že služební místo je charakterizováno správními činnostmi a nikoli agendami. Žalobci nebyl znám fakticky rozsah správních činností požadovaných na služebním místě č. 293, byl tedy zcela odkázán na přístup státního tajemníka v Ministerstvu kultury a jen velmi obtížně si žalobce mohl v těchto agendách ověřit reálný rozsah správních činností a zejména skutečnost, že veškeré správní činnosti budou odpovídat zařazení do 12. platové třídy. Žalobce dále opakuje okolnosti jeho působení na tomto služebním místě. VIII. Podání žalovaného ze dne 4. 6. 2021 55. V reakci na podání žalobce žalovaný konstatoval, že žalobce uvádí okolnosti, které nejsou relevantní pro nyní posuzované řízení. Námitky žalobce tak neprokazují nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. IX. Podání žalobce ze dne 25. 6. 2021 56. V následném podání žalobce odmítá údajnou právní nezávaznost organizačního řádu Ministerstva kultury. Dle žalobce ve stejných řízeních provádí veškeré správní úkony Odbor lidských zdrojů.

57. Žalobce odmítá, že se měl v době své dlouhodobé pracovní neschopnosti přihlásit do výběrového řízení. Obor služby Kultura, církve a náboženské společnosti byl společně s oborem služby Odborné zabezpečení činnosti vlády původně stanoven pro služební místo č. 293 v Kanceláři ministra, tedy pro služební místo žalobce. Teprve změnou systemizace byl bezprostředně před vyhlášením výběrového řízení na obsazení služebního místa č. 293 obor služby Kultura, církve a náboženské společnosti pravděpodobně úmyslně nahrazen oborem služby Lidská práva. Nadto tvrzení o nemožnosti převedení z důvodu neshody v oborech služby žalovaný použil opět výhradně vůči žalobci, což ilustruje na konkrétních příkladech. X. Podání žalobce ze dne 22. 7. 2021 58. V dalším podání žalobce reagoval na podání žalovaného ze dne 4. 6. 2021. Zopakoval, že žádá o soudní přezkoumání šikany na Ministerstvu průmyslu a obchodu. Opět připomněl, že na Ministerstvu kultury neměl vytvořeny podmínky pro řádný výkon služby, a že měl vykonávat manažerské kompetence. Obsáhle zpochybňuje faktickou a reálnou charakteristiku jeho služebního místa v Ministerstvu kultury.

59. Žalobce míní, že rozsudek týkající se obnovy řízení ve věci jeho zařazení na služební místo č. 293 v Ministerstvu kultury se nikterak netýká řízení ve věci skončení služebního poměru. Navíc uvedené řízení bylo ovlivněno tím, že neměl přístup ke všem důkazním materiálům.

60. Žalobce namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zrušení služebního místa č. 293 ani po skončení jeho služebního poměru.

61. Žalobce se domnívá, že došlo k neodůvodněné manipulaci s podklady ve správním spisu. Rozporuje, že součástí spisového materiálu je dopis ze dne 13. 5. 2019 určený státnímu tajemníkovi v Ministerstvu kultury.

XI. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

62. Soud dle § 75 s. ř. s. přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť tento postup žalobce i žalovaný akceptovali.

63. Podle § 72 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě služební orgán rozhodne o skončení služebního poměru, uplynula-li marně doba, po kterou byl státní zaměstnanec zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů.

64. Podle § 62 odst. 1 zákona o státní službě nemůže-li být státní zaměstnanec v případech uvedených v § 61 odst. 1 písm. b) až h) nebo § 61 odst. 2 písm. a) převeden na jiné služební místo, protože žádné vhodné není volné, nebo nemůže-li být v případech uvedených v § 70 odst. 3 zařazen na volné služební místo, zařadí se mimo výkon služby, nejdéle však na 6 měsíců.

65. Soud předně zdůrazňuje, že předmětem nyní posuzovaného řízení bylo skončení služebního poměru žalobce, tj. splnění podmínek citovaného § 72 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě. Předmětem nyní posuzovaného řízení nebyl přechod žalobce na jiné služební místo, ani zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů podle § 62 odst. 1 zákona o státní službě. K zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů došlo na základě rozhodnutí ze dne 29. 5. 2019. Toto rozhodnutí mohl žalobce napadnout odvoláním a případně i správní žalobou, ve které mohl argumentovat protiprávností jeho zařazení mimo výkon služby, a to včetně zpochybnění právních aktů, na základě kterých byl zařazen mimo výkon služby, tj. včetně systemizace služebních a pracovních míst (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2020, č. j. 4 Ads 423/2019-70). V nyní posuzovaném řízení však mohly správní orgány pouze posoudit, zda uplynula doba, po kterou byl žalobce zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů, resp. zda po zařazení žalobce mimo výkon služby nebylo možno nalézt jiné vhodné volné služební místo pro žalobce. A takto je dán i rámec soudního přezkumu.

66. Proto se soud v nyní vedeném řízení nemohl v prvé řadě zabývat okolnostmi zrušení služebního místa žalobce, neboť ty nejsou nikterak relevantní pro posouzení nyní přezkoumávaného rozhodnutí, a to včetně námitek směřujících vůči provedené systematizaci. Proto je též vedlejší námitka žalobce, že zrušení služebního místa č. 293 nebylo řádně projednáno s odborovou organizací na jednání dne 1. 10. 2018, neboť uvedené se zjevně dotýká provedené systematizace a zrušení služebního místa žalobce.

67. Totožné platí k námitkám žalobce vztahujících se ke zřízení služebního místa č. 328 a jeho systemizování ve 13. platové třídě. Služební místo č. 328 nebylo zřízeno v době šesti měsíců po účinnosti zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů, a proto nemůže být jeho zřízení předmětem nynějšího přezkumu. Naopak ze samotných vyjádření žalobce vyplývá, že uvedené služební místo č. 328 bylo zřízeno v návaznosti na zrušení služebního místa č. 293, jež bylo původně obsazeno žalobcem. K jeho zřízení tedy zjevně došlo před vydáním rozhodnutím o zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů, a proto právě v rámci námitek proti tomuto rozhodnutí mohl žalobce relevantně zpochybnit provedenou systematizaci, pokud mínil, že došlo pouze k účelovému zařazení dotčených správních činností v příslušném organizačním útvaru do vyšší platové třídy.

68. Pokud žalobce v nyní podané žalobě tvrdí, že měl být převeden na volné služební místo podle § 61 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě v době před 1. 7. 2019, jedná se o okolnost spjatou s rozhodnutím o jeho zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů a nikoli nyní posuzovaným rozhodnutím o skončení služebního poměru. Pokud s tímto rozhodnutím žalobce nesouhlasil, mohl vůči němu brojit správní žalobou, ve které mohl namítat porušení § 61 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě.

69. Totožné platí též ve vztahu k námitce, že žalobci nebylo řádně doručeno rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů. Uvedenou skutečnost mohl žalobce namítat v rámci žaloby proti tomuto rozhodnutí, v nyní vedeném řízení by mohl žalobce zpochybnit vady doručení nyní přezkoumávaných rozhodnutí, což však nečiní. Pouze okrajem soud uvádí, že z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby bylo žalobci doručeno fikcí dne 10. 6. 2019, jak ostatně zevrubně popsal žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí (viz s. 18).

70. Uvedené platí rovněž ve vztahu k námitce žalobce, že služební orgán systemizoval v první polovině roku 2019 nové služební místo č. 335 v Kanceláři státního tajemníka s obory služby, avšak žalobce na toto místo nezařadil, byť byl pro toto místo vhodným kandidátem. Uvedená systemizace, i dle tvrzení žalobce, proběhla v první polovině roku 2019, tedy před vydáním rozhodnutí o zařazení žalobce mimo výkon služby, resp. před účinností zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů dne 1. 7. 2019. Již v tomto rozhodnutí přitom služební orgán shledal, že neexistuje pro žalobce jiné vhodné volné služební místo. Pokud žalobce v této době mínil, že takové služební místo existuje, měl uvedenou skutečnost namítat v rámci řízení o jeho zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů. Soud opakuje, že pro nyní vedené řízení je zásadní, zda v rámci státní správy bylo možno nalézt vhodné volné služební místo v horizontu 6 měsíců od zařazení žalobce mimo výkon služby. Žalobce však netvrdí, že uvedené služebního místo č. 335 bylo volné též v průběhu této doby a ani z obsahu spisového materiálu nevyplývá opak.

71. Za vedlejší námitky, které se míjí s podstatou nyní projednávané věci, soud považuje též pojednání žalobce o okolnostech jeho odchodu z Ministerstva průmyslu a obchodu a jeho přechodu na služební místo v Ministerstvu kultury, včetně náplně práce, kterou měl v tomto novém služebním místě vykonávat. Soud nemůže v tomto řízení jakkoli hodnotit, zda funkce koordinátora rovnosti žen a mužů byla v Ministerstvu kultury zařazena ve správné platové třídě, ani posuzovat charakter činností, které žalobce na daném služebním místě vykonával. Tyto otázky nemají žádnou souvislost s podstatou žalobou napadeného rozhodnutí. Soud podotýká, že pokud žalobce nesouhlasil s platovým zařazením v Ministerstvu kultury, mohl proti tomuto zařazení brojit v době, kdy vykonával dotčenou činnost.

72. Stejně tak soud nemůže nikterak v tomto řízení hodnotit námitku žalobce, že mu nebyl v první polovině roku 2019 zvýšen plat. Uvedená skutečnost nemá žádný vliv na podstatu nyní přezkoumávaného rozhodnutí o skončení služebního poměru žalobce. Také tuto námitku mohl žalobce uplatnit v průběhu jiných řízení. Stejně tak nebyla předmětem nyní posuzované věci služební hodnocení žalobce, a proto ani v řízení před soudem nemůže žalobce relevantně zpochybnit jejich správnost. Není ani rozhodující, zdali tato služební hodnocení byla součástí spisového materiálu, neboť pro rozhodnutí o skončení služebního poměru žalobce nebyla jeho služebního hodnocení na předchozím služebním místě jakkoli významná.

73. Stejně tak v nyní vedeném řízení nemůže soud přezkoumávat oznámení státního tajemníka ze dne 7. 12. 2018, č. j. MK 80131/2018 KST, včetně toho, zda bylo zpracováno oprávněným a pověřeným organizačním útvarem. I toto oznámení zjevně nebylo vydáno v nyní přezkoumávaném řízení o skončení služebního poměru žalobce, již jen proto, že toto řízení bylo zahájeno až dne 2. 1. 2020.

74. A konečně soud nemá prostor v tomto řízení přezkoumávat ani okolnosti skončení služebního poměru žalobce v Ministerstvu průmyslu a obchodu a žalobcem tvrzeného šikanózního postupu, včetně způsobu, jakým byly vyřízeny jeho stížnosti na vedoucího oddělení meziresortních záležitostí. A. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí 75. Žalobce dopodrobna zpochybňuje přezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí.

76. Soud připomíná, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jakým způsobem bylo rozhodnuto, jehož výrok je vnitřně rozporný nebo nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, dále takové rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem a kdo byl rozhodnutím zavázán, nebo je-li rozhodnutí stiženo formulační nesrozumitelností do té míry, že nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech rozhodnutí. Rozhodnutí správního orgánu je pak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, které skutečnosti vzal správní orgán za podklad svého rozhodnutí, proč považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl či jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Soud přitom připomíná, že není přípustné institut nepřezkoumatelnosti rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se například správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 1 Afs 92/2012, bod 28).

77. Uvedené nastalo v nyní posuzované věci. Pro soud je zásadní, že napadené rozhodnutí, také ve spojitosti s prvoinstančním rozhodnutím, obsahuje důvody, pro které bylo rozhodnuto o skončení služebního poměru žalobce, přičemž žalovaný reagoval na stěžejní odvolací argumentaci, především stran podjatosti rozhodujících osob či existence volných služebních míst, které mohly být vhodné pro žalobce. Proto dle soudu nelze napadené rozhodnutí shledat nepřezkoumatelným. Přezkoumatelnosti rozhodnutí ostatně svědčí také skutečnost, že žalobce byl schopen předestřít obsáhlou žalobní argumentaci, v rámci které zpochybnil závěry, které vyřkly služební orgány. Nesouhlas žalobce s těmito závěry nelze zaměňovat za nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

78. Soud rovněž odkazuje na výše vyřčené, že některé z námitek žalobce nebyly služební orgány povinny v nyní hodnoceném řízení vypořádat, neboť se míjely s podstatou řízení o skončení služebního poměru žalobce. Nevypořádání takovýchto námitek nemůže způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Navíc na mnohé z těchto námitek služební orgán i žalovaný ve svém rozhodnutí reagovali, takže o to spíše nemůže žalobce úspěšně zpochybnit nedostatečnost odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí.

79. Pokud přitom žalovaný nereflektoval každé jednotlivé tvrzení žalobce a na některá opomněl reagovat, nezatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť z jeho celku jsou seznatelné důvody, na základě kterých žalovaný rozhodl o zákonnosti skončení služebního poměru žalobce. Není povinností žalovaného reagovat výslovně v odůvodnění rozhodnutí na všechna dílčí tvrzení žalobce, pokud v souhrnu odvolací argumentaci vypořádá a uvede důvody, pro které bylo prvoinstanční rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem. A takto žalovaný v nyní posuzované věci postupoval. Námitku nepřezkoumatelnosti tedy soud neshledal důvodnou. B. Zákonnost skončení služebního poměru 80. K okolnostem skončení služebního poměru soud předně připomíná, že zákon o státní službě státním zaměstnancům neposkytuje jistotu zachování stávajícího služebního místa. Naopak v případě schválení nové systemizace a organizační struktury služebního úřadu umožňuje služební zařazení státních zaměstnanců změnit a v krajních případech jejich služební poměr z organizačních důvodů ukončit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2020, č. j. 4 Ads 423/2019 – 70).

81. Pokud uběhne doba 6 měsíců, po které je státní zaměstnanec zařazen mimo výkon služby, je služební orgán povinen ho opětovně zařadit do výkonu služby či služební orgán v souladu s § 72 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě rozhodne o ukončení služebního poměru. V případě žalobce nastala druhá zmíněná okolnost. Služební orgán nenalezl pro žalobce jiné vhodné volné služební místo, a proto rozhodl o skončení služebního poměru.

82. Pokud žalobce namítá, že v okamžiku zahájení řízení ve věci skončení služebního poměru marně neuplynula doba, po kterou byl zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů, tak uvedenou námitku soud neshledal důvodnou. Žalobce byl zařazen mimo výkon služby s účinností od 1. 7. 2019, takže doba šesti měsíců, po kterou byl žalobce zařazen mimo výkon služby, uplynula 1. 1. 2020. A řízení o skončení služebního poměru žalobce bylo zahájeno dne 2. 1. 2020, tedy po marném uplynutí lhůty šesti měsíců stanovené v § 62 odst. 1 zákona o státní službě.

83. K hledání jiného volného vhodného služebního místa pro žalobce soud uvádí, že z obsahu prvostupňového rozhodnutí i spisového materiálu vyplývá, že služební orgán v průběhu doby, po kterou byl žalobce zařazen mimo výkon služby, prokazatelně hledal jiná volná vhodná služební místa. Takto služební orgán prozkoumal evidenci volných služebních míst v Ministerstvu kultury ke dni 1. 7. 2019, 1. 8. 2019, 28. 8. 2019, 2. 9. 2019, 1. 10. 2019, 1. 11. 2019, 1. 12. 2019 a 16. 12. 2019. Taktéž služební orgán provedl dne 25. 6. 2019 šetření v jiných služebních úřadech a prozkoumal evidenci o neobsazených služebních místech v Informačním systému o státní službě ke dni 5. 8. 2019, 2. 9. 2019, 21. 10. 2019, 15. 11. 2019, 5. 12. 2019 a 16. 12. 2019. Služební orgán tedy dle soudu prováděl úkony, jejichž cílem bylo nalezení jiného vhodného služebního místa pro žalobce, přičemž provedení těchto úkonů není pouze konstatováno v prvoinstančním rozhodnutí, nýbrž výsledky této činnosti jsou zaznamenány ve správním spise. Evidované lustrace obsazovaných služebních míst jsou z Informačního systému o státní službě, vždy jsou vždy řádně datované, opatřené podpisem oprávněné úřední osoby a zaevidované do spisové služby. Neobstojí tudíž tvrzení žalobce, že tyto dny nejsou ničím řádně doloženy, a že tyto přehledy ani nezná. Žalobce se mohl s obsahem těchto podkladů v průběhu správního řízení seznámit, což nejspíše také učinil, pokud jejich kopie předložil soudu jako přílohy podané žaloby. Krom jiného s nimi byl žalobce seznámen také při zahájení řízení o skončení jeho služebního poměru, neboť tvořily přílohy usnesení o zahájení řízení, a jejich obsah byl také v tomto usnesení konstatován.

84. Služební orgán tak dle soudu po dobu zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů až do zahájení řízení o skončení služebního poměru prokazatelně zjišťoval služební místa, na která by mohl být žalobce převeden, a obstarával do spisu podklady, které tuto aktivitu služebního orgánu dokládají. Ze zjištěných v úvahu přicházejících vhodných služebních míst služební orgán následně vytvořil „užší“ výběr, v rámci kterého se zaměřil na detailnější posouzení jejich vhodnosti či nevhodnosti pro žalobce. V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí přitom podrobně odůvodnil (viz především s. 5 – 20), z jakého důvodu nenalezl pro žalobce žádné volné vhodné služební místo. Takto v souhrnu uvedl, že vybíral pro posouzení vhodnosti služebních míst služební místa ve 12. platové třídě a v 11. platové třídě, přičemž vycházel nejen z přístupu žalobce k převedení na služební místa v jiných oborech služby a ze zájmu na řádném výkonu služby, ale i k tomu, že případný nový obor služby by měl odpovídat vzdělání, kvalifikaci a zkušenostem žalobce. Služební orgán se v rámci úvah zabýval i výkonem konkrétních správních činností vykonávaných na posuzovaných služebních místech. Všechna v úvahu připadající služební místa však byla vyhodnocena jako nevhodná. Soud přitom odůvodnění služebního orgánu považuje za vyčerpávající, ztotožňuje se s ním a na něj odkazuje. Nelze tedy souhlasit se žalobcem, že mohl být převeden na mnoho volných vhodných služebních míst, neboť služební orgán podrobně vysvětlil, z jakého důvodu pro něj nenalezl žádné vhodné volné služební místo, včetně toho, že na mnohá služební místa žalobce nesplňoval stanovené předpoklady. V postupu služebního orgánu soud neshledal nic, co by svědčilo jeho účelovému postupu či úmyslu poškozovat žalobce.

85. Jestliže žalobce konkrétně zpochybňuje, že nebyl zařazen na služební místo č. 178 v Odboru muzeí, tak k tomuto služební orgán odkázal především na rozhodnutí o zařazení žalobce mimo výkon služby. A také nyní v prvostupňovém rozhodnutí služební orgán zdůraznil, že na tomto služebním místě je jednou z klíčových činností provádění kontrolní činnosti dle zákona č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, výkon zřizovatelských funkcí ke svěřeným muzejním organizacím v gesci Odboru muzeí, celostátní koordinace a usměrňování správy rozsáhlých a významných sbírkových souborů, přičemž s ohledem na odborné zaměření vzdělání, kvalifikaci a dosavadní zkušenosti žalobce bylo toto služební místo vyhodnoceno jako nevhodné pro žalobce. A soud uvedené zdůvodnění akceptuje, neboť státní zaměstnanec nemůže být převeden na jakékoli volné služební místo, ale pouze na služební místo vhodné. A služební orgán odůvodnil, proč služební místo č. 178 v Odboru muzeí není pro žalobce vhodné.

86. A také ve vztahu k dalším, žalobcem v žalobě zmiňovaným volným služebním místům služební orgán dospěl k závěru, že s ohledem na rozdílnost vykonávaných správních činností by nebyl výkon služebních činností na daných služebních místech obdobný s činnostmi, které žalobce dříve vykonával, resp. že by se tato služební místa jevila bez dalšího pro žalobce jako vhodná. Takto se konkrétně jednalo se o služební místa č. 259, 326 a č. 327, kdy navíc již dříve (v průběhu řízení o převedení na jiné služební místo) žalobce odmítl udělit souhlas s převedením na tato místa. Za této situace se nyní nemůže dovolávat toho, že na tato místa nebyl převeden.

87. Pokud jde o možnost převedení žalobce na služební místa, na která již byla vyhlášena výběrová řízení, uvádí soud, že výběrové řízení bylo překážkou pro to, aby na takové služební místo byl žalobce převeden. Nelze totiž ignorovat, že pokud je vyhlášeno výběrové řízení, nelze postupovat zcela libovolně a zrušit jej pokaždé, pokud se v jeho průběhu objeví státní zaměstnanec, který by měl být na takovou pozici převeden. Takový postup by odporoval zásadám zákazu libovůle, transparentnosti a rovného zacházení. Pokud již bylo výběrové řízení vyhlášeno a neproběhl neúspěšný výběr z přihlášených žadatelů, nelze jej bez dalšího zrušit pouze z toho důvodu, že se v jeho průběhu objevil státní zaměstnanec, který má nárok na převedení na vhodné služební místo ve smyslu § 61 a § 62 zákona o státní službě. Navíc služební orgán nemůže žádným způsobem ovlivnit to, zda jiný služební úřad bude souhlasit s převedením státního zaměstnance na volné služební místo, které se v jeho rámci nachází, tím spíše jej nelze nutit, aby rušil výběrová řízení, která na dané služební místo již v době předcházející vzniku okolností předvídaných v § 61 zákona o státní službě vyhlásil (viz v podrobnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, č. j. 5 Ad 2/2018 – 93).

88. Pokud žalobce ve svých dalších podáních upozorňoval na skutečnost, že v průběhu daného řízení probíhala jednání o podobě služebních a pracovních míst ve služebních úřadech na rok 2021, tak tato skutečnost nemohla mít žádný vliv na zákonnost rozhodnutí o skončení služebního poměru žalobce, neboť pro toto rozhodnutí bylo zásadní, že služební orgán nenalezl žádná vhodná volná služební místa v druhé polovině roku 2019.

89. Soud dále posoudil námitku žalobce, že mohl být převeden na služební místa zařazená do 13. platové třídy, avšak ani tu neshledal důvodnou.

90. Z § 49 odst. 2 zákona o státní službě vyplývá, že státní zaměstnanec se zařadí se svým souhlasem na jiné služební místo v témže služebním úřadě ve stejném oboru služby, které je primárně zařazené ve stejné nebo nižší platové třídě, jako je dosavadní služební místo. Pouze pokud podle 2 po sobě jdoucích služebních hodnocení dosahoval ve službě vynikajících výsledků, lze státního zaměstnance zařadit i na služební místo zařazené v platové třídě o 1 platovou třídu vyšší, než je dosavadní služební místo. Z uvedeného ustanovení, které dle soudu analogicky dopadá také na převedení na jiné služební místo podle § 61 zákona o státní službě, vyplývá, že státního zaměstnance lze v prvé řadě převést na služební místo ve stejné platové třídě a případně v nižší platové třídě. Pro převedení do vyšší platové třídy jsou stanoveny specifické podmínky, které musí být akceptovány též při převedení podle § 61 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě. V dalších případech je možné převedení na služební místo ve vyšší platové třídě pouze na základě výběrového řízení. Žádnou z těchto podmínek však žalobce nesplnil, a proto služební orgán nepochybil, pokud pro žalobce nehledal volná služební místa ve 13. a vyšší platové třídě. Na uvedeném nic nemění, jakého nejvyššího vzdělání žalobce dosáhl, neboť pro posouzení předmětné otázky bylo klíčové, v jaké třídě bylo zařazeno služební místo, které doposud žalobce zastával.

91. K jinému závěru nelze dle soudu dospět ani na základě závěru č. 9 poradního sboru náměstka ministra vnitra pro státní službu k zákonu o státní službě ze dne 25. 11. 2016, neboť v tomto závěru není nikterak řešena možnost převedení státního zaměstnance podle § 61 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě do vyšší platové třídy. A soud uvádí, že totožnou námitku žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal (viz s. 13 – 14).

92. Žalobce rovněž zpochybňuje, že mezi podklady rozhodnutí byly zařazeny žádosti o informace ze dne 22. 4. 2020.

93. K tomu soud uvádí, že jakkoli jsou uvedené žádosti o informace součástí spisového materiálu, tak jejich obsah nebyl v napadených rozhodnutích nikterak hodnocen z hlediska naplnění zákonných podmínek pro skončení služebního poměru žalobce. Služební orgán se pouze v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil k obsahu podaných stížností a reagoval na stížnostní námitky žalobce. Žalovaný pak také reagoval na uvedené žádosti o informace pouze v tom smyslu, že konstatoval, že služební orgán se v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí rozhodnutí vypořádal s obsahem těchto dotazů žalobce a v takovém postupu služebního orgánu nelze shledat zneužití institutu žádosti o informace. Soud tudíž konstatuje, že části odůvodnění týkající se předmětných žádostí o informace fakticky reagovaly na jejich obsah, přestože vyřízení žádostí o informace podléhá vlastním pravidlům a je předmětem samostatného správního řízení. Uvedené vypořádání žalobcových žádostí o informace a stížností proti jejich vyřízení tedy fakticky vůbec nespadalo do předmětu nyní vedeného řízení. Sama skutečnost, že služební orgány v odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí na tyto žádosti reagovaly a vyjádřily se k nim, však nemůže způsobit jejich nezákonnost. Služební orgány takto potvrdily pečlivý přístup k věci žalobce a snahu vypořádat veškeré jeho námitky, které v průběhu doby vznesl. Jelikož přitom služební orgán ani žalovaný nedával žalobci k tíži využívání jeho svobodného práva na přístup k informacím, nemůže se jednat o porušení jeho základního práva dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod.

94. Jestliže se žalobce dále dovolává § 181 odst. 1 písm. r) zákona o státní službě, tak dle uvedeného ustanovení rejstřík státních zaměstnanců obsahuje údaje o státním zaměstnanci, kterými je údaj o zařazení státního zaměstnance mimo výkon služby a jeho důvod. Soud však neshledal, že by uvedené ustanovení bylo ze strany služebních orgánů v daném řízení jakkoli porušeno. Soud míní, že namítané pochybení žalobce ponechal pouze v rovině tvrzení, aniž by předložil jakýkoli důkaz svědčící tomu, že skutečně nebyl v rejstříku státních zaměstnanců u jeho osoby zaznamenán údaj o tom, že byl postaven mimo výkon služby a z jakého důvodu. Soud podotýká, že žalobce si poněkud protiřečí, pokud na jedné straně tvrdí, že nebyl dotčený údaj v rejstříku zapsán a zároveň namítá, že o takovém úkonu nebyl nikdy informován. Samotné vložení údaje do rejstříku státních zaměstnanců přitom není jakkoli formalizováno a není povinností služebního orgánu informovat státního zaměstnance o vložení nového údaje k jeho osobě.

95. Soud je srozuměn se skutečností, že za současné právní úpravy je přidání takovéhoto záznamu nanejvýš důležité, neboť provádění výběrových řízení není možné bez prověření skutečnosti, zda se mezi státními zaměstnanci zařazenými mimo výkon služby z organizačních důvodů nenachází vhodný státní zaměstnanec, který by mohl dané služební místo obsadit. Sám žalobce však byl v rámci odpovědi ze dne 16. 12. 2019 na jeho žádost o informace zpraven o skutečnosti, že jeho jméno je zařazeno v Informačním systému o státní službě s tím, že se nachází mimo výkon služby s účinností od 1. 7. 2019. Z toho důvodu ztrácí jeho tvrzení o porušení § 181 odst. 1 písm. r) zákona o státní službě na relevanci. Nadto je v dané věci pro soud zásadní, že služební orgán opakovaně prokazatelně zkoumal, zdali není pro žalobce jiné vhodné volné služební místo, žádné takové však nenašel, přičemž nelze jakkoli seznat, že tento neúspěch by mohl mít jakoukoli souvislost s údaji, které byly o žalobci zaznamenány v rejstříku státních zaměstnanců.

96. Obdobné platí též o tvrzení žalobce, že mu služební orgán neumožnil přístup do neveřejné části evidence obsazovaných služebních míst. Podle § 182 odst. 1 zákona o státní službě je evidence obsazovaných služebních míst přístupná způsobem umožňujícím dálkový přístup v rozsahu služebních míst, která nebylo možno obsadit státním zaměstnancem zařazeným mimo výkon služby; v ostatním je přístupná pouze služebnímu orgánu a státnímu zaměstnanci zařazenému mimo výkon služby. Žalobce tedy mohl získat přístup do evidence obsazovaných služebních míst. I zde však žalobce uvedené tvrzení o pochybení služebního orgánu blíže nespecifikoval, když neuvedl, kdy požádal o přístup do evidence obsazovaných služebních míst a tento jeho požadavek byl ze strany služebního orgánu odmítnut. Nebylo přitom povinností služebního orgánu aktivně žalobce vybízet k nahlédnutí do evidence obsazovaných služebních míst. Pro úplnost pak soud uvádí, že z obsahu správního spisu i prvoinstančního rozhodnutí vyplývá, že služební orgán se žalobce opakovaně tázal na jeho stanovisko k převedení na jiné služební místo s jiným oborem služby a výkonem jiných činností, z čehož dle soudu nelze dovodit, že by cíleně žalobci bránil v obsazení jakéhokoli služebního místa ve státní správě. Stejně tak v oznámení o zahájení řízení ve věci skončení služebního poměru byl žalobce vyrozuměn o volných vhodných služebních místech, které služební orgán nalezl v průběhu zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů.

97. Soud tedy nemůže přisvědčit tvrzení žalobce, že byl připraven o možnost vyhledávat a kontaktovat služební úřady ve věci potenciálně vhodných volných služebních míst. Zároveň soud podotýká, že bylo plně na vůli žalobce, zda se přihlásí do výběrových řízení vyhlášených na jiná služební místa, o jejichž konání mohl snadno získat informace. Ačkoli nikdo nemůže žalobce nutit, aby nahradil povinnosti služebního orgánu při vyhledávání vhodného volného služebního pro její osobu tím, že se bude hlásit do výběrových řízení, přesto má soud za to, že je důkazem o pasivitě žalobce, že se do žádného výběrového řízení do rozhodnutí o svém převedení nepřihlásil, ačkoliv tak učinit mohl.

98. Pro úplnost pak soud uvádí, že vydání rozhodnutí o skončení služebního poměru žalobce nebránila ani skutečnost, že se žalobce nacházel v dlouhodobé pracovní neschopnosti, neboť zákon o státní službě nestanoví žádnou „ochranou dobu“, po kterou by služební orgán nemohl rozhodnout o skončení služebního poměru státního zaměstnance podle § 72 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě. Pro dané řízení bylo stěžejní, že se žalobce mohl daného řízení účastnit a předkládat svá stanoviska, což také, jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, opakovaně činil. Pro úplnost pak soud odkazuje na vypořádání totožné odvolací námitky v nyní napadeném rozhodnutí (viz s. 10 – 11). C. Oprávněné úřední osoby 99. Žalobce dále zpochybňuje, zda v jeho věci rozhodovaly oprávněné úřední osoby.

100. Podle § 15 odst. 2 správního řádu úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu (dále jen "oprávněné úřední osoby").

101. Žalobce obecně zpochybňuje, že nemohl zjistit, zda se na výkonu pravomoci správního orgánu bezprostředně nepodílí vůči němu podjatá osoba, protože nebyl informován o tom, kdo byl pro uvedené rozhodnutí úřední osobou a oprávněnou úřední osobou. Dle soudu však byl žalobce v průběhu řízení seznámen s tím, jaká osoba se podílí na výkonu pravomoci správního orgánu, čemuž také odpovídá skutečnost, že žalobce opakovaně vznášel námitky podjatosti vůči osobám, které měly s daným řízením spojitost. Takto namítl podjatost státního tajemníka Ing. Z. N., jeho nástupkyně Ing. J. M. i vedoucí Kanceláře státního tajemníka Mgr. A. V. O skutečnosti, že se tyto osoby podílejí na předmětném řízení, byl žalobce informován při zahájení řízení, tak následně v přípise ze dne 26. 2. 2020, v němž státní tajemník žalobci výslovně sdělil, kdo je v řízení oprávněnou úřední osobu a na základě čeho toto oprávnění vzniklo. V přípise ze dne 8. 4. 2020 pak byl žalobce informován o nástupu nové státní tajemnice v Ministerstvu kultury. Nadto soud uvádí, že z ustálené judikatury vyplývá (viz za všechny rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016 – 39), že procesní vada spočívající v neposkytnutí informace o totožnosti oprávněné úřední osoby nemá za následek nezákonnost rozhodnutí a nevede k nutnosti zrušit napadené rozhodnutí, pokud v důsledku takového pochybení nerozhodovala ve věci podjatá úřední osoba, což se v dané věci rovněž nestalo (viz dále). Uvedenou námitku tedy soud neshledal důvodnou.

102. Pokud žalobce namítá, že se na řízení podílely další neoprávněné a nepřiznané úřední osoby, mimo jiné J. P., není soudu zřejmé, z čeho tak žalobce usuzuje. Žalobce pouze obecně poukazuje na kopie výstupů z Informačního systému o státní službě, aniž by tyto nějak blíže specifikoval či by uvedl konkrétní skutečnosti, na základě kterých dovozuje, že se J. P. podílel na rozhodování dané věci. Soud tedy na uvedenou obecnou námitku obecně reaguje, že neshledal, že by se na rozhodování dané věci podílely neoprávněné a nepřiznané úřední osoby, a to včetně J. P.

103. Žalobce rovněž namítá, že služební orgán nikterak nereagoval na jeho dopis ze dne 11. 6. 2020, v němž požádal o sdělení, kdo byl v dané věci úřední osobou, a namítl podjatost státní tajemnice M. Soud uznává, že z obsahu správního spisu vyplývá, že na tento přípis služební orgán neodpověděl. Zároveň však soud podotýká, že na tento dopis nebyl povinen služební orgán reagovat, neboť žalobcem byl zaslán až po vydání prvostupňového rozhodnutí, takže již nebylo nezbytností jej znovu informovat o tom, kdo je ve věci pověřenou úřední osobu. V tomto čase totiž služební orgán již nebyl povinen vypořádat jakoukoli námitku podjatosti, neboť prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno.

104. Uvedené však neznamená, že služební orgány neměly nikterak přihlížet k obsahu uvedeného přípisu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2013, č. j. 2 As 134/2011-200, námitka podjatosti uplatněná až po vydání rozhodnutí není zcela bezpředmětná. Žalovaný je povinen tuto námitku vypořádat, ovšem nikoli jako námitku podjatosti (ve smyslu výše rozebraného procesního institutu), ale materiálně, tedy jako námitku odvolací.

105. Takto však žalovaný zjevně postupoval, neboť v napadeném rozhodnutí na s. 9 – 10 výslovně reagoval také na námitku podjatosti vznesenou žalobcem v odvolání, resp. v podání ze dne 11. 6. 2020, a směřovanou vůči Ing. J. M. Poukázal přitom na § 163 zákona o státní službě, dle kterého není nutno rozhodovat samostatně o námitce podjatosti vznesené vůči státnímu tajemníkovi. Dále pak doplnil, že žalobce námitku podjatosti odůvodnil pouze tím, že dotčená osoba vydala rozhodnutí, které je z jeho pohledu věcně nesprávné a v rozporu s právními předpisy. Ani případný nezákonný postup úřední osoby, jež řízení vede či rozhoduje ve věci, však nelze sám o sobě považovat za důvod pochybnosti o nepodjatosti. Subjektivním aspektem podjatosti úřední osoby je její zájem na výsledku řízení, ať už negativní či pozitivní, který může být tvrzen na základě konkrétních projevů této osoby. Žádné takové okolnosti žalobce ve vztahu k Ing. J. M. dle žalovaného neuvedl. S namítanou podjatostí státní tajemnice se tedy dle soudu žalovaný vypořádal dostatečně a tím také reagoval na tvrzenou podjatost, kterou žalobce předestřel v přípise ze dne 11. 6. 2020.

106. A soud na tomto místě také podotýká, že nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že Ing. J. M. nastoupila do funkce již k 1. 1. 2020. Z usnesení vlády České republiky o jmenování Ing. J. M. na služební místo státní tajemnice v Ministerstvu kultury ze dne 30. 3. 2020 jednoznačně vyplývá, že Ing. J. M. byla jmenována na služební místo státní tajemnice v Ministerstvu kultury s účinností od 9. 4. 2020. Na toto usnesení vlády byl přitom žalobce odkázán v přípise ze dne 8. 4. 2020. Soudu tudíž není zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že Ing. J. M. byla státní tajemnicí již od 1. 1. 2020.

107. V další části žaloby žalobce také namítá, že se na rozhodování předmětné věci podílela vedoucí Kanceláře státního tajemníka Mgr. A. V.

108. K určení Mgr. A. V. jako oprávněné úřední osoby soud předně podotýká, že pravomoc státního tajemníka rozhodovat ve věci skončení služebního poměru žalobce vyplývala z § 15 odst. 2 zákona o státní službě, dle kterého státní tajemník řídí činnosti související se zajišťováním organizačních věcí služby, správy služebních vztahů a odměňování státních zaměstnanců a vedoucího služebního úřadu podřízeného ministerstvu. Za zajišťování organizačních věcí služby a správu služebních vztahů lze zajisté považovat také rozhodování o skončení služebního poměru, kdy rovněž § 10 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě stanoví, že státní tajemník je služebním orgánem vůči ostatním státním zaměstnancům. Jakkoli tedy čl. 16 odst. 2 písm. a) organizačního řádu Ministerstva kultury stanovil, že jednání související se zánikem služebního poměru včetně příslušných správních řízení provádí Odbor lidských zdrojů, tak uvedené ustanovení organizačního řádu nevylučovalo možnost, aby ve věci pravomocně rozhodoval státní tajemník a pověřenou úřední osobou byla Mgr. A. V., vedoucí Kanceláře státního tajemníka. Pokud byla záležitost skončení služebního poměru žalobce přidělena k vyřizování Kanceláři státního tajemníka, namísto Odboru lidských zdrojů, nemůže mít takový postup žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Soud se přitom ztotožňuje se žalovaným, že pro danou věc je rozhodné, že žalobce věděl, které osoby jsou ve věci řízení o skončení služebního poměru oprávněné úřední osoby (viz výše).

109. K samotnému oprávnění Mgr. A. V. soud uvádí, že to vyplývalo v prvé řadě z určení ze dne 1. 6. 2017, č. j. MK 42563/2017 KST, se kterým byl žalobce seznámen (viz informace obsažené v přípise státního tajemníka ze dne 26. 2. 2020). Dle tohoto určení dotčená státní zaměstnankyně zastupuje v souladu s § 9 odst. 7 zákona o státní službě státního tajemníka v rozsahu veškerých pravomocí státního tajemníka jako služebního orgánu dle zákona o státní službě, s výjimkou (mimo jiné) rozhodování ve věci skončení služebního poměru. Rozsah tohoto oprávnění nepřekročila, neboť byť ve věci činila dílčí procesní úkony, tak o skončení služebního poměru žalobce rozhodl státní tajemník a nikoli jeho zástupkyně, jak vyplývá ze záhlaví i konce prvoinstančního rozhodnutí. Není přitom v rozporu s § 15 správního řádu, pokud určená oprávněná úřední osoba s účastníkem projedná správní věc a vyhotoví o ní správní rozhodnutí, které nakonec podepíše vedoucí správního orgánu (zde služební orgán). Nejedná se totiž o rozhodnutí úředních osob, nýbrž o rozhodnutí služebního orgánu a záleží čistě na něm, jaké organizační opatření v tomto směru učiní. A není rozhodné, zdali funkce zástupkyně státního tajemníka byla uvedena v příslušné systemizaci služebních a pracovních míst Ministerstva kultury, neboť oprávnění pro zastupování a rozsah pravomocí vyplýval z určení ze dne 1. 6. 2017. Krom toho pak obecné oprávnění Mgr. A. V. k provádění úkonů v dotčeném služebním řízení vyplývalo též z jejího postavení jako vedoucí Kanceláře státního tajemníka, v jehož pravomoci je rozhodování ve věcech služby. Jakkoli tedy služební orgán tuto osobu výslovně nepověřil prováděním úkonům v daném řízení podle § 15 odst. 2 správního řádu, její oprávnění vyplývalo z organizační struktury služebního úřadu a jeho hierarchie. Ustanovení § 15 odst. 2 správního řádu totiž rozlišuje, zda je úřední osoba oprávněna k provádění úkonů podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo na základě pověření vedoucího správního orgánu. A v tomto smyslu byla Mgr. A. V. oprávněna k provádění úkonů také podle vnitřních předpisů správního orgánu.

110. Žalobce též zpochybňuje, na základě jakého pověření nebo oprávnění ve věci vystupovala Mgr. I. H. I zde soud míní, že oprávnění této úřední osoby vyplývá z vnitřních předpisů správního orgánu, resp. z toho, jakou funkci vykonává v Ministerstvu vnitra. Nelze tedy zpochybnit, že by byla oprávněnou úřední osobou ve věci odvolání proti rozhodnutí o skončení služebního poměru státního zaměstnance. D. Podjatost úředních osob 111. Žalobce dále obsáhle zpochybňuje nestrannost rozhodujících osob a namítá jejich podjatost a způsob, jakým byl vyřízeny jím podané námitky podjatosti.

112. Podle § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.

113. Podle § 14 odst. 3 správního řádu o námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen "představený").

114. Žalobce předně obsáhle zpochybňuje podjatost státního tajemníka v Ministerstvu kultury Ing. Z. N., jakož i jeho nástupkyně Ing. J. M. (viz výše).

115. Námitka podjatosti vůči Ing. Z. N. byla vyřízena usnesením náměstka pro státní službu ze dne 17. 2. 2020, č. j. MV-30458-2/OSK-2020. Toto usnesení bylo potvrzeno rozhodnutím náměstka pro státní službu ze dne 31. 3. 2020, č. j. MV-30458-8/OSK-2020.

116. Žalobce nejprve zpochybňuje, že o jím vznesené námitce podjatosti nebylo rozhodnuto služebně nadřízeným představeným. V případě, kdy je námitka podjatosti vznesena vůči osobě, která je státním tajemníkem, je však k rozhodnutí o této námitce příslušný náměstek pro státní službu, neboť podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě je služebním orgánem náměstek pro státní službu vůči vedoucímu služebního úřadu, který nemá nadřízený služební úřad, státnímu tajemníkovi a personálnímu řediteli sekce pro státní službu. A též podle § 162 odst. 4 písm. a) zákona o státní službě je nadřízeným služebním orgánem náměstek pro státní službu vůči státnímu tajemníkovi. V řízení ve věcech služeb, pod které spadá též řízení o skončení služebního poměru a odbytném (viz § 159 odst. 1 písm. g) a h) zákona o státní službě), je tedy služebně nadřízenou osobou státního tajemníka náměstek pro státní službu. Jestliže zákon o státní službě stanoví, kdo je nadřízeným služebním orgánem státního tajemníka, je tato úprava směrodatná pro určení věcně příslušného orgánu rozhodujícího o námitce podjatosti, neboť podle § 160 zákona o státní službě se v řízení ve věcech služby se postupuje podle správního řádu, nestanoví-li zákon jinak. A zde zákon o státní službě jinak stanoví. O námitce podjatosti tedy správně rozhodoval náměstek pro státní službu.

117. Žalobce dále namítá, že o námitkách podjatosti státního tajemníka bylo vždy rozhodnuto pouze s odkazem na ustanovení § 163 zákona o státní službě.

118. Podle § 163 zákona o státní službě ustanovení správního řádu o vyloučení z projednávání a rozhodování věci podle tohoto zákona se nepoužijí pro náměstka pro státní službu a státního tajemníka.

119. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že státní tajemník nemůže být vyloučen z rozhodování věci, přičemž za této situace se výluka obsažená v § 163 zákona o státní službě musí nutně promítnout také do rozhodování o vznesené námitce podjatosti. Pokud zákon o státní službě výslovně stanoví, že státní tajemník nemůže být vyloučen z projednávání a rozhodování věci, bylo by nadbytečné a z hlediska procesní ekonomie nehospodárné, aby příslušný služební orgán vypořádával tvrzené důvody podjatosti, pokud by ve výsledku nemohl rozhodnout jinak, než že státní tajemník není vyloučen z projednávání a rozhodování. Proto obstojí rozhodnutí, v němž je o námitce podjatosti vznesené vůči státnímu tajemníkovi rozhodnuto pouze s odkazem na § 163 zákona o státní službě.

120. Jak však uvedl (mj. ve věci žalobce) Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 6. 8. 2019, č. j. 6 Ad 19/2018- 41 (potvrzený rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2021, č. j. 10 Ads 302/2019 – 47), neexistenci úpravy postupu, jak by se ve správním řízení (resp. v řízení ve věcech služby podle zákona o státní službě) rozhodovalo o vyloučení náměstka pro státní službu či státního tajemníka z projednávání a rozhodování konkrétní věci, nelze vykládat tak, že přezkoumání jeho nestrannosti není nemožné ani v případě soudního přezkumu rozhodnutí. Správní soud by mohl později shledat rozhodnutí nezákonným, pokud by tu panovaly pochybnosti o nepodjatosti státního tajemníka. Nicméně břemeno tvrzení a důkazní je na žalobci, z čehož vyplývá, že všechny relevantní důkazy ohledně podjatosti těchto funkcionářů musí žalobce doložit. To se v posuzovaném případě nestalo, neboť žalobce nepřednesl žádná konkrétní tvrzení, která by relevantně zpochybňovala nestrannost státního tajemníka N. v projednání a rozhodování věci. Výjimku tvoří obecná konstatování odrážející spíše nesouhlas žalobce se způsobem rozhodování o jeho služebním poměru a polemiky žalobce s úkony, které v průběhu jeho služby činil Ing. Z. N. Tvrzení, že státní tajemník postupoval „zásadně v neprospěch žalobce“, dle soudu nezavdává pochybnost o jeho nestrannosti, neboť podjatost státního tajemníka by mohla vzniknout (viz § 14 správního řádu), pokud by tu byl důvodný předpoklad, že státní tajemník měl zájem na výsledku řízení kvůli svému poměru k věci nebo k žalobci. To však žalobce konkrétně netvrdil, ani neprokázal. A stejné platí též vůči státní tajemnici M. I zde žalobce ponechal svá tvrzení o její podjatosti v obecné a nic neříkající rovině.

121. V další části žaloby žalobce namítá podjatost vedoucí Kanceláře státního tajemníka Mgr. A. V.

122. I zde soud míní, že námitky žalobce ohledně její podjatosti zůstaly pouze v obecné rovině a týkaly se jí uskutečněných procesních úkonů. Takovéto námitky však nemohou vést k úspěšnému zpochybnění nestrannosti úřední osoby. A soud podotýká, že o námitce podjatosti vůči této osobě rozhodl státní tajemník v Ministerstvu kultury dne 17. 2. 2020 a o odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl náměstek ministra vnitra pro státní službu rozhodnutím ze dne 6. 4. 2020, č. j. MV-30458-9/OSK-2020. Vždy přitom rozhodovaly příslušné služební orgány: státní tajemník byl příslušný podle § 10 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě, náměstek ministra vnitra pro státní službu byl věcně příslušný k vydání odvolacího rozhodnutí podle § 168 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 162 odst. 4 písm. a) zákona o státní službě. Soud opakuje, že podle § 160 zákona o státní službě se v řízení ve věcech služby se postupuje podle správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, přičemž takto zákon o státní službě stanoví, kdo je nadřízeným služebním orgánem, který má, mimo jiné, rozhodovat o námitce podjatosti.

123. Žalobce také namítl podjatost Mgr. I. H., která se podílela na vydání žalobou napadeného rozhodnutí náměstka ministra vnitra pro státní službu.

124. K tomu soud předně uvádí, že o námitce podjatosti Mgr. I. H., ředitelky Odboru systemizace, organizace a koordinace státní služby, sekce pro státní službu Ministerstva vnitra, bylo náměstkem pro státní službu rozhodnuto usnesením ze dne 5. 8. 2020, č. j. MV-99900- 4/OSK- 2020, tak, že Mgr. I. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci odvolání žalobce. Vznesená námitka podjatosti tedy byla řádně vypořádána a ještě před rozhodnutím ve věci služebně příslušný orgán rozhodl o tom, zdali je tato úřední osoba podjatá či nikoli. Žalobce tedy nemůže úspěšně namítat, že o námitkách podjatosti Mgr. I. H., nebylo nikdy řádně rozhodnuto, neboť tato námitka byla řádně posouzena a byla vypořádána v samostatném rozhodnutí, které předcházelo rozhodnutí ve věci samé. A soud nesouhlasí s tvrzením žalobce, že uplatněné námitky podjatosti byly posouzeny pouze formálně, neboť náměstek ministra vnitra pro státní službu tyto posoudil a vyjádřil se k jejich relevanci s tím, že byl vázán předestřenou argumentací. Nesouhlas žalobce s vyřčenými závěry nelze zaměňovat za nevypořádání vznesené námitky podjatosti. Konečně soud také uvádí, že ve věci rozhodoval věcně příslušný orgán, neboť podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě je služebním orgánem náměstek pro státní službu vůči personálnímu řediteli sekce pro státní službu.

125. Pokud žalobce tvrdí, že se na posouzení námitky podjatosti zcela zásadním způsobem podílela sama Mgr. I. H., vůči které námitka podjatosti směřovala, není soudu zřejmé, z čeho tuto skutečnost dovozuje. Z obsahu spisového materiálu pouze vyplývá, že dotčená úřední osoba se k námitce podjatosti vyjádřila. Nikterak však soud neshledal, že by se podílela též na zpracování usnesení o námitce podjatosti ze dne 5. 8. 2020.

126. K možné podjatosti Mgr. I. H. soud uvádí, že jestliže žalobce obecně tvrdí, že Mgr. I. H. měla zájem na propuštění žalobce ze služebního poměru, tak toto své tvrzení v žalobě nikterak nedokládá a ponechává jej v obecné rovině. Proto také soud pouze obecně konstatuje, že z obsahu spisového materiálu a průběhu správního řízení nelze seznat, že by Mgr. I. H. byla jakkoli zainteresovaná v dané věci a bylo by tedy možnost pochybovat o její nestrannosti s ohledem na její poměr k věci nebo k žalobci, resp. že by měla zájem na výsledku řízení. Za důkaz podjatosti zajisté nelze považovat právní názory Mgr. I. H., jež žalobce dovozuje z různých rozhodnutí vydaných ve věci jeho služebního poměru. Pokud žalobce tvrdí, že Mgr. I. H. postupuje, rozhoduje a vyřizuje věci tak, že žalobce nemá žádnou důvěru v její nestrannost, jedná se pouze o subjektivní přesvědčení žalobce, které však nemůže zakládat objektivní okolnosti svědčící její podjatosti. K poukazu žalobce na výrok této úřednice, že „státní zaměstnanci se chovají jako pitomci, ale že se dosud daří se jich zbavovat pomocí systemizace,“ soud uvádí, že ani žalobce netvrdí, že by tento výrok měl být vztažen přímo vůči němu. Soud uznává (aniž by hodnotil pravdivost pronesení uvedeného výroku), že takovýto výrok by mohl vyvolat pochybnosti o nestrannosti rozhodující úřední osoby, resp. by mohl vyvolat v účastnících řízení pochybnosti o její profesionalitě a snížit důvěru ve spravedlivé rozhodování. Stále se však dle soudu jedná o obecné konstatování, které lze hodnotit jako nešťastné, avšak které samo o sobě nezakládá pochybnosti nad nestranností úřední osoby, neboť onen výrok nebyl směřován vůči konkrétně vymezeným osobám, natož vůči žalobci. Ani v případě Mgr. I. H. tedy soud neshledal, že byla v dané věci podjatá a měla tedy být vyloučena z projednávání věci. E. Postup v rozporu § 36 odst. 3 správního řádu 127. K námitce žalobce, že v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu neměl možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, soud uvádí následující.

128. Podle § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.

129. Smyslem a účelem v § 36 odst. 3 správního řádu vymezených procesních práv účastníka řízení je, aby účastník řízení znal všechny podklady, které byly při rozhodování v jeho věci užity. Pokud skutkový stav nedoznal změn, zejména pokud nebyly provedeny důkazy, o nichž žalobce nevěděl, není třeba postupovat dle § 36 odst. 3 správního řádu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2013, č. j. 1 As 85/2013-51, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009-243).

130. V dané věci z obsahu spisového materiálu soud zjistil, že žalobce byl o možnosti seznámit se s podklady prvostupňového rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu informován v oznámení o zahájení řízení ze dne 2. 1. 2020. Na toto také žalobce reagoval, když následně požádal o prodloužení lhůty k možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a této žádosti služební orgán vyhověl. Následně žalobce podal vyjádření k věci a vznesl námitky podjatosti vůči rozhodujícím osobám. Správní spis následně obsahuje rozhodnutí (včetně odvolacího) o těchto námitkách podjatosti a také reakci na podání žalobce ze dne 22. 4. 2020, ve kterém žalobce žádal o „prošetření úředních postupů na Ministerstvu kultury“. Následně jsou ve spise obsažena také další podání žalobce, informace o jmenování nové státní tajemnice u žalovaného, která byla žalobci doručena, a také dvě žalobcovy žádosti o poskytnutí informace (včetně odpovědí na ně a stížností žalobce na jejich vyřízení), u nichž není zřejmé, na základě jaké skutečnosti byly do spisu zařazeny. Vyjma naposledy uvedeného tedy spis obsahuje podklady, se kterými se žalobce mohl seznámit či s nimi byl seznámen, neboť mu byly doručeny či žalobce byl jejich původcem. A uvedené fakticky platí též o inkriminovaných žádostech o informace, neboť i jejich obsah musel být žalobci znám.

131. Soud přitom připomíná, že porušení § 36 odst. 3 správního řádu je důvodem ke zrušení odvolacího rozhodnutí pouze tehdy, pokud mělo vliv na jeho zákonnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 - 243, č. 2073/2010 Sb. NSS, ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013 - 28, ze dne 28. 6. 2005, č. j. 8 As 3/2005 - 86, ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 As 54/2008 - 80, ze dne 22. 1. 2009, č. j. 6 As 16/2008 - 90). Je to přitom žalobce, kdo má tvrdit a dokládat, jak se nerespektování § 36 odst. 3 správního řádu konkrétně dotklo jeho práv. Neboli pro úspěšnost dané námitky je nezbytné, aby žalobce upřesnil podklady, jež neměl k dispozici, a jakým způsobem takové pochybení správního orgánu mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 28/2011 – 78).

132. Nic takového však žalobce netvrdí, nýbrž v žalobě pouze obecně uvádí, že došlo k porušení § 36 odst. 3 správního řádu a bylo mu znemožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a navrhovat důkazy. Uvedené tvrzení však soud považuje za natolik obecné, že z něj není možno dovodit nezákonnost napadeného rozhodnutí, protože žalobce nekonkretizuje, jakým způsobem mohlo případné pochybení žalovaného ovlivnit vydané rozhodnutí. Naopak, jak vyplývá z výše popsaného přehledu, žalobce byl před vydáním prvostupňového rozhodnutí seznámen s veškerými podklady, které byly pro rozhodnutí zásadní (žádosti o informace pro vydání rozhodnutí relevantní nebyly – viz výše). Žalobce je tedy mohl relevantně zpochybnit před vydáním rozhodnutí a k nim se vyjádřit, což také učinil. Za této situace soud neshledal, že by i případné porušení § 36 odst. 3 správního řádu (ve vztahu k zařazeným žádostem o informace) mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, když ostatně ani žalobce nic takového konkrétně netvrdí.

133. Konečně pak soud uvádí, že § 36 odst. 3 správního řádu není omezen pouze na řízení před správním orgánem I. stupně. Jestliže odvolací správní orgán v odvolacím řízení doplní správní spis o další podklady rozhodnutí, je jeho povinností o tom účastníka řízení zpravit a dát mu možnost vyjádřit se k těmto podkladům (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, č. j. 3 As 43/2008 – 235, a ze dne 7. 10. 2009, č. j. 6 As 24/2009 – 80). V odvolacím řízení však žádné další podklady, na základě kterých by žalovaný rozhodoval, do spisu zařazeny nebyly. Správní spis byl dále rozšířen pouze o podání žalobce a reakce správních orgánů (především vypořádání jeho námitek podjatosti), se kterými byl žalobce seznámen. F. Stanovení výše odbytného 134. Žalobce zpochybňuje rovněž výši jemu přiznaného odbytného.

135. Podle § 72 odst. 2 zákona o státní službě při skončení služebního poměru na dobu neurčitou z důvodu podle odstavce 1 písm. d) má státní zaměstnanec nárok na výplatu odbytného. Při nepřetržité době trvání služebního poměru a) nepřesahující 3 roky přísluší odbytné ve výši trojnásobku měsíčního platu, b) nepřesahující 6 let, ale přesahující 3 roky, přísluší odbytné ve výši šestinásobku měsíčního platu, c) nepřesahující 9 let, ale přesahující 6 let, přísluší odbytné ve výši devítinásobku měsíčního platu, d) přesahující 9 let přísluší odbytné ve výši dvanáctinásobku měsíčního platu státního zaměstnance.

136. Určení výše odbytného bylo dopodrobna popsáno v prvoinstančním rozhodnutí (viz s. 39 – 40) i v rozhodnutí žalovaného (viz s. 19). Vypočtení výše odbytného soud považuje za vyčerpávající, a proto na ně ve stručnosti odkazuje.

137. Žalobce v žalobě fakticky pouze namítá, že mu nebyl v první polovině roku 2019 bez řádného vysvětlení zvýšen měsíční plat. Uvedené tvrzení však žalobce ponechává opět ve značně obecné rovině a netvrdí, z jakých skutečnostní dovozuje, že mu byl nesprávně stanoven platu. K takto obecně formulované námitce se soud může stěží vyjádřit, proto pouze obecně konstatuje, že z obsahu spisového materiálu nelze seznat, že by plat žalobce byl stanoven ve zjevně nesprávné výši. Skutečnost, že byly zvýšeny platy jiným státním zaměstnancům, zajisté automaticky neznamená, že musel být zvýšen též žalobci. Nadto pro nyní vedené řízení bylo rozhodující, zda služební orgány správně určily výši odbytného v souladu s § 72 odst. 2 zákona o státní službě. Nesprávně stanovenou výši platu v první polovině roku 2019 mohl žalobce zpochybnit v době, kdy takovýto plat pobíral.

138. Námitky žalobce, že mu v první polovině roku 2019 Ministerstvo kultury nevyplácelo jeho plat a též nebyl informován o tom, že v této době je v situaci, kdy nemůže vykonávat službu pro překážky na straně služebního úřadu podle příslušného ustanovení zákona o státní službě, pak nejsou vůbec předmětem tohoto řízení. Soud proto na ně nemůže jakkoli reagovat. G. Protiprávní délka řízení 139. V podání ze dne 8. 2. 2021 žalobce také namítl protiprávní délku řízení, protože správní řízení bylo zahájeno oznámením ze dne 2. 1. 2020 a rozhodnutí o skončení služebního poměru žalobce bylo vydáno až dne 26. 5. 2020.

140. K tomu soud podotýká, že tyto námitky byly vzneseny po lhůtě stanovené v § 72 odst. 1 soudního řádu správního. Nad rámec uvedeného však soud připomíná, že lhůta pro vydání rozhodnutí je lhůtou procesní, na jejíž uplynutí zákon neváže žádné právní důsledky pro věc samu. Nedodržení zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí ze strany správního orgánu I. stupně tak nemůže být důvodem pro zrušení takového rozhodnutí.

XII. Závěr

141. Žalobce se svými námitkami neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

142. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.