9A 88/2021 – 75

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: V. P. bytem XXX proti žalovanému: Ministr kultury se sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne XXX č. j. XXX, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra kultury (dále jen „žalovaný“), kterým zamítl jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne XXX, č. j. XXX (dále jen „ministerstvo“), jímž jako povinný subjekt podle § podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o informacích“) odmítlo žádost žalobce ze dne 5. 4. 2021 o poskytnutí informací: a) Jakého počtu osob se týká 11 podaných rozkladů proti rozhodnutí a 11 stížností podle ustanovení § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím, uvedeným ve Výroční zprávě Ministerstva kultury k zákonu č. 106/1999 Sb. za rok 2020? b) Kterých konkrétních osob se týká zmíněných 11 stížností podle ustanovení § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy stížností na postup při vyřizování žádostí o informace? c) Které konkrétní osoby se týkají stížnosti odmítnuté z důvodů údajného prokazatelného a soustavného zneužívání práva na informace ze strany stěžovatele? d) Jakými průkaznými důvody a písemnostmi dokládá Ministerstvo kultury ve zmíněné Výroční zprávě k zákonu č. 106/1999 Sb. za rok 2020 uváděné prokazatelné a soustavné zneužívání práva na informace ze strany stěžovatele? e) Jaký konkrétní postup označuje Ministerstvo kultury ve Výroční zprávě k zákonu č. 106/1999 Sb. za rok 2020 jako prokazatelné a soustavné zneužívání práva na informace ze strany stěžovatele? (dále jen „žádost“), a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný vyplynulo, že ministerstvo žádost odmítlo s poukazem na konkrétně zmíněná rozhodnutí, která svědčí o zneužití práva a šikanózním charakteru podání žalobce. V nyní řešené žádosti ministerstvo shledalo další ze série podání tohoto žadatele, které naplňuje znaky zneužití zákona o informacích, neboť opět požaduje informace, které se týkají vnitřních předpisů úřadu, i nadále pokračuje s úmyslem povinný subjekt svými podáními šikanovat, z čehož lze dovodit, že svého práva na informace zjevně zneužívá, kdy ministerstvo nenalézá smysl a z něj účel podaných žádosti. Podle ministerstva žalobce postupuje způsobem, který nasvědčuje tomu, že mu ve skutečnosti nejde o rychlé, efektivní, meritorní řešení věci (poskytnutí informace), ale jen o samotné vedení řízení, další žádosti a stížnosti, tj. zatížení, resp. šikana povinného subjektu. Konstatovalo, že zveřejňuje výroční zprávu o své činnosti v oblasti poskytování informací řádně podle informačního zákona, v požadované struktuře, členění a rozsahu, aniž by zveřejňovalo okolnosti zveřejněných údajů, způsob shromažďování či údaje konkrétních osob. Dospělo k závěru, že se i nyní podaná žádost, obdobně jako četné předchozí žádosti téhož žadatele, týká mimo jiné chodu úřadu, proto žádosti nevyhovělo.

3. O podaném rozkladu, v něm žalobce namítal obdobně jako v žalobě, rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. V něm nejprve poukázal na to, že zákon o informacích zatím neobsahuje možnost, aby povinný subjekt odmítl žádost pro zneužití práva na informace. Dále zmínil konkrétní judikaturu správních soudů s tím, že tato postupně vymezuje znaky zneužití práva, je ale vždy třeba posuzovat každou situaci výlučně individuálně. Na konkrétních příkladech, resp. žádostech, stížnostech a rozkladech proti rozhodnutí ministerstva pak žalovaný demonstroval naplnění správní judikaturou vymezených podmínek pro celkové odmítnutí žádosti o informace z důvodu zneužití práva na informace, zejména, pokud cílem žádosti je způsobit nepřiměřenou zátěž povinného subjektu, a to v souvislosti s předcházejícím postupem povinného subjektu vůči žadateli, jak tomu bylo u předmětné žádosti. Uvedl, že v žádosti žalobce uplatnil otázky, které se netýkají působnosti ministerstva, tj. jeho činnosti dle kompetenčního zákona, ale pouze vnitřního chodu úřadu v souvislosti se zákonem o informacích, a sice rozhodnutí, uvedených v předmětné výroční zprávě, která byla vydána právě v souvislosti s šikanózním výkonem práva na informace.

4. Připomněl, že žalobce byl státním zaměstnancem ve služebním poměru v Kanceláři ministra. Jeho místo bylo na základě systemizace pro rok 2019 zrušeno a byl zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů. Posléze bylo zahájeno řízení o skončení jeho služebního poměru, se kterým žalobce nesouhlasil. Rozhodnutí ale nabylo právní moci a žaloba na ochranu před nezákonným zásahem byla Městským soudem v Praze odmítnuta (usnesením ze dne 9. 9. 2019, č. j. 8 A 25/2019–31), následná kasační stížnost žalobce byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020, č. j. 6 Ads 194/2019–33 zamítnuta. V této souvislosti zmínil, že žalobce v průběhu řízení o převedení a zařazení mimo výkon služby neposkytoval součinnost, nepřebíral doporučené listiny. Konstatoval, že informace, které žalobce požaduje podle zákona o informacích, mu již buď byly poskytnuty v rámci těchto správních řízení, nebo mu poskytnuty být mohly, pokud by o ně požádal. Opakovaně ale nenahlížel do spisů správních řízení a nyní komunikuje pouze podle zákona o informacích. Dále uvedl, že žalobce rovněž nepřevzal v průběhu roku 2020 celkem 11 rozhodnutí žalovaného o stížnostech podle zákona o informacích. Ta mu byla doručena fikcí v důsledku jejich nevyzvednutí v úložní době. Poukázal na to, že ze shora uvedeného výčtu žádosti a stížností je zjevný šikanózní charakter vznášených otázek, z nichž nelze určit přínos pro žadatele. Směřují pouze k vnitřnímu chodu úřadu, k výročním zprávám, k aplikaci služebního zákona, jeho výkladu, ačkoli to přísluší pouze soudu. Žalobce se soustřeďuje pouze na pracovní, resp. služební vztah, platové poměry, obory, služby povinného subjektu a další problematiku zákona u státní služby (pozn. zákon č. 234/2014 Sb. o státní službě, dále jen „zákon o státní službě“).

5. S odkazem na konkrétně zmíněné žádosti, stížnosti a rozklady tak žalovaný uzavřel, že žalobce ve vícero případech, nikoli tedy ojediněle, soustavně a opakovaně zneužívá právo na informace s cílem způsobit ministerstvu jako povinnému subjektu nepřiměřenou zátěž v souvislosti s předcházejícím postupem ministerstva vůči němu, přičemž obsah těchto podání svědčí o nepřiměřené negativní reakci na pro žalobce nepříznivý výsledek správních a posléze soudních řízení ve věci ukončení jeho služebního poměru u ministerstva. Podle žalovaného tak lze mít za to, že pokud by tyto spory na základě zákona o státní službě nebyly, žalobce by podle zákona o informacích nepostupoval způsobem, který naplňuje judikaturou vymezené znaky zneužití práva na informace. Proto na doporučení rozkladové komise rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Žaloba

6. Žalobce v žalobě popsal průběh správního řízení a v prvním žalobním bodu tvrdil nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí pro rozpor s § 152 odst. 2, 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), neboť ho nevydal ministr nebo vedoucí ústředního správního orgánu, ale XXX, který připravil písemnou podobu. Bude přitom obtížné dohledat pověření nebo oprávnění této osoby podepsat žalobou napadené rozhodnutí s ohledem na znění ustanovení § 152 odst. 2, 3 správního řádu. Poukázal na to, že je žalobou napadené rozhodnutí koncipováno v první osobě, proto nepochyboval o tom, že tvůrcem a vydavatelem je XXX. Zdůraznil, že chybí vlastnoruční podpis ministra, tedy nejde o autentický dokument ministra, ale o listinu, která to pouze předstírá. Žalobou napadené rozhodnutí totiž obsahuje pouze takové prvky úřední listiny ministra, které jsou na ministerstvu dostupné všem státním zaměstnancům a zaměstnancům využívajícím pro svoji práci spisovou službu GINIS, kromě technických a pomocných profesí, tedy úřední hlavičku listiny, úřední razítko a další atributy dokumentu, vyjma vlastnoručního podpisu ministra. Uzavřel, že žalobou napadené rozhodnutí nebylo vydáno žalovaným a není jeho autentickým dokumentem potvrzeným vlastnoručním podpisem, ale bylo vydáno jinými osobami.

7. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost a rovněž proto, že bylo vydáno bez prokazatelného návrhu rozkladové komise, pouze jako výsledek neprůkazných a nepřiléhavých úvah XXX Měl za to, že se v rozhodnutí používají účelová a nepravdivá tvrzení o údajně prokázaném soustavném zneužívání práva na informace, resp. jeho šikanózním výkonu žalobcem, aniž by tato tvrzení byla řádně, přesvědčivě a důvěryhodně prokázána a doložena, chybí konkrétní výklad odůvodnění a relevantní prokázání tvrzení této osoby. K tomu poukázal na str. 5 počátek druhého odstavce s tím, že není na povinném subjektu, aby určoval, k čemu jsou požadované informace pro žadatele přínosné. K žádosti nemusí být připojeno odůvodnění a povinný subjekt má při poskytování informací postupovat podle zákona a případně omezit přístup k nim, nikoli odmítat veškeré informace na základě vymyšlených, lživých a pomlouvačných tvrzení. Takovým postupem bylo porušeno ústavní právo žalobce na informace dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 10 téže Listiny, neboť se jedná o pomlouvačný a dehonestující útok na jeho důstojnost, čest a dobrou pověst. S poukazem na polovinu str. 3 až závěr str. 5 žalovaného rozhodnutí tvrdil, že žalovaný vůbec neuvažoval o poskytnutí informací na jeho žádost a jejich posouzení, případně omezení podle zákona o informacích, ale od počátku o jejich úplném zamítnutí bez relevantního oprávnění a konkrétního posouzení. Tím opět prokazuje nepřátelský postoj vůči žalobci a odmítá mu poskytnout požadované informace. Přitom jde o krátkou pětibodovou žádost, týkající se pouze upřesnění informací zveřejněných ministerstvem na příslušných webových stránkách. K výčtu žádostí, stížností a rozkladu žalovaným v žalobou napadeném rozhodnutí dále uvedl, že XXX ani konkrétně a určitě neuvedl a neprokázal, jak, proč a čím byly naplněny judikaturou vymezené podmínky pro celkové odmítnutí žádosti o informace a z čeho konkrétně lze dovodit zneužití tohoto práva a dokonce dovodit, že cílem žádosti je způsobit nepřiměřenou zátěž povinnému subjektu.

8. S poukazem na začátek strany 4 až po poslední řádky strany 5 žalobou napadeného rozhodnutí tvrdil, že se jedná o svévoli, zlovůli a zneužití úředního postavení, neboť XXX bez zjevného důvodu a bez prokázané souvislosti popisuje průběh a stav sporu žalobce s ministerstvem, aniž by bylo jasné, k čemu má takový popis vést. Důvody tam uvedené považoval za lživé bez konkrétní relevantní souvislosti se žádostí a postup XXX za rozporný s článkem 2 odst. 2 Ústavy a článkem 2 odst. 2 Listiny.

9. S poukazem na str. 4 žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že se ptal pouze na skutečnosti, obsažené ve veřejně přístupné výroční zprávě za rok 2020 s tím, že pokud by šlo pouze o vnitřní chod úřadu, ministerstvo by informace samo nezveřejňovalo.

10. K připomínce sporu žalobce s ministerstvem tvrdil, že se jedná o libovolné a neoprávněné používání příslušných informací, tedy zneužití osobních údajů žalobce XXX a členy rozkladové komise. Ohradil se proti nedostatečné ochraně svých osobních údajů ministerstvem a tvrdil porušení příslušných zákonů a čl. 10 odst. 3 Listiny.

11. K odstavci 4 žalovaného rozhodnutí ve věci jeho zařazení jako státního zaměstnance na ministerstvu měl za to, že se jedná o nepravdivý, v zásadě pomlouvačný popis bez vztahu a významu pro žádost. Tvrdil, že k tomu postačovala jednoduchá a řádná odpověď.

12. K důvodům uvedeným na str. 4 a 5 žalovaného rozhodnutí uvedl, že poskytoval vždy potřebnou součinnost a všechny doručené listiny převzal. O jiných nebyl informován ani o tom, že by informace požadované v žádosti mohl získat nebo mu již byly poskytnuty v rámci správních řízení. Konstatoval, že žádných 11 rozhodnutí ministra kultury o stížnostech podle zákona o informacích nikdy neobdržel, nenastal tak stav fikce doručení, neboť o žádných písemnostech nevěděl.

13. Ohradil se proti tvrzení XXX, že žádosti a stížnosti, citované v žalobou napadeném rozhodnutí, dokládají zjevně šikanózní charakter jím vznášených otázek a tyto argumenty žalovaného považoval za pomluvu. Také poukaz na žalobu považoval za pomlouvačné tvrzení, které není nijak individualizováno ve vztahu k žádosti, přičemž XXX nijak neupřesnil a neodůvodnil rámec rozsáhlé řady opakovaného zneužívání práva na informace, ani to nedoložil. Ohradil se proti svévolnému a zlovolnému využití správní žaloby proti neodůvodněnému zrušení jeho služebního místa ministrem kultury a odkázal na čl. 36 odst. 1, 2 Listiny s tím, že tento postup XXX vnímá jako porušení svého základního práva na soudní a jeho právní ochranu. Uzavřel, že postupuje řádně a správně podle zákona o informacích s cílem získat požadované informace v úplné a správné podobě.

14. K tvrzení o neúčasti žalovaného na žalobou napadeném rozhodnutí, a pravděpodobně též rozkladové komise, ve smyslu § 152 odst. 3 správního řádu namítal, že tím přišel o alespoň teoretickou možnost nestranného posouzení svého rozkladu, která je kromě správního řádu zaručena též čl. 36 odst. 1 Listiny. Zopakoval, že XXX nemohl vzhledem ke svému zařazení rozhodnout o zrušení nebo změně prvostupňového rozhodnutí.

15. Žalobce žádal, aby soud vyslovil nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí a pokud nikoli, aby bylo zrušeno spolu s prvostupňovým rozhodnutím ministerstva a byly mu přiznány náklady řízení.

III. Vyjádření žalovaného

16. V písemné vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedl, že v nyní projednávané věci je předmětem žádosti žalobce o informace stran celkem 11 rozhodnutí ministra kultury, která byla vydána v průběhu roku 2020. Tato rozhodnutí učinil součásti spisového materiálu, který soudu předložil. Poukázal na obsah žádostí žalobce o informace, které byly řešeny předmětnými 11 rozhodnutími, neboť se o nich žalobce v žalobě blíže nezmiňuje a vykresluje nyní projednávanou žádost izolovaně mimo celkový kontext. Z jednotlivých 11 rozhodnutích pak citoval žádosti, o kterých bylo těmito rozhodnutími rozhodováno. Dále žalovaný poukázal na obdobnou věc téhož žalobce vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 A 91/2021 s tím, že tamní žaloba směřuje zároveň proti dvěma rozhodnutím žalovaného ve věci žádostí žalobce, kterými opětovně zneužívá právo na informace, kdy tyto žádosti směřují pouze k vnitřnímu chodu úřadu v souvislosti s problematikou související se zákonem o státní službě, a dále specifikoval jednotlivá rozhodnutí žalovaného, která jsou předmětem přezkumu v této věci a žádosti, o který žalovaný jako druhostupňový orgán rozhodoval.

17. Závěrem, nad rámec ve svém vyjádření popsaných případů 11 rozhodnutí o jiných žádostech žalobce, dodal, že v letech 2019, 2020 a 2021 bylo na ministerstvo doručeno od žalobce 51 žádostí o poskytnutí informace, z toho 42 bylo kladně vyřízeno a 9 bylo zamítnuto. Kromě toho zaslal žalobce v letech 2019 až 2021 na ministerstvo dalších 57 dopisů, v rámci kterých se dožadoval odpovědí na stejné či obdobné dotazy, které byly rovněž vyřízeny. Shrnul, že zmíněné žádosti o informace dokládají zjevně šikanózní charakter, kdy žalobce zneužívá zákon o informacích k získání značného množství informací, týkajících se vnitřního chodu úřadu, výročních zpráv, problematiky související s aplikací zákona o státní službě a s tím související konkrétní pracovně (služebně) právní vztahy, platové poměry, benefity, obory služby, kvalifikace apod.

18. V podání ze dne 20. 6. 2023 žalovaný uváděl obdobně a připojil rozsudek osmého senátu ze dne 24. 5. 2023, č. j. 8 A 91/2021–46, na který odkázal a měl za to, že v něm bylo soudem podrobně a přesvědčivě objasněno, že ze strany žalobce dochází k dlouhodobému a systematickému zneužívání práva na informace. Vyjádřil přesvědčení, že tyto závěry jsou aplikovatelné i v nyní řešené věci, včetně vypořádání námitek, které jsou stejné či obdobné, a navrhl, aby k tomu soud přihlédl.

19. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení Městským soudem v Praze

20. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

21. Soud rozhodoval o věci bez nařízení ústního jednání postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Žalobce důkazy nenavrhoval, soud o nich proto nerozhodoval.

22. Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav, soud proto přistoupil k posouzení důvodů žalobních bodů.

23. Soud předně k námitce nicotnosti žalobou napadeného rozhodnutí a s tím související námitce nedostatku vlastnoručního podpisu v prvním žalobním bodu poukazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008 č. j. 8 Afs 78/2006–74, publikovaného pod číslem 1629/2008 Sb. NSS. Podle rozšířeného senátu „je nezbytné nejdříve vymezit nicotnost a její podstatu, neboť soudní řád správní, obdobně jako s účinností od 1. 1. 2006 nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.), výslovně pojem „nicotnost rozhodnutí“ používá, ale nepodává jeho legální definici a charakteristiku. Nicotnost (někdy též označována jako nulita, paakt, absolutní zmatečnost, pseudorozhodnutí, non negotium, zdánlivý akt, pa–akt, právní nullum, neexistence, naprostá (absolutní) neplatnost, či dokonce procesní potrat) představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí je rozhodnutím nicotným. Nicotné rozhodnutí však není „běžným“ rozhodnutím nezákonným, nýbrž „rozhodnutím“, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat, a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Zatímco v případě „běžných“ vad správních rozhodnutí se na tato, s ohledem na uplatnění zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů, v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní. Z povahy vad způsobujících nicotnost pak plynou i příslušné právní následky. S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejtěžší následky. Proto není nikdo povinen nicotné správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Hledí se na něj, jako by vůbec neexistovalo, pročež tedy jde o nezhojitelné právní nic. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času. Definičně lze za nicotný správní akt považovat akt, který vykazuje tak závažné vady, že vůbec není schopen vyvolat žádné právní účinky. Logicky jde o právní nullum a platí zásada „quod nullum est, nullum produsit effectum“ (srov. Máša, M. K otázce tzv. nicotných správních aktů. Správní právo, 1972, č. 3, s. 139).“ 24. Ustálená judikatura k tomu uvádí „chybějící zákonné náležitosti právního aktu mohou vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestli je tento nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento právní akt respektovali“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2010, č. j. 1 As 41/2010–106). (poznámka – zvýraznění doplněno soudem.)

25. Rovněž dle odborné literatury (STAŠA, Josef. § 5 [Nicotnost]. In: HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 150, marg. č. 287.) způsobuje nicotnost i „absolutní nedostatek formy projevu vůle správního orgánu. Příkladem může být toliko ústní vydání aktu, kde tato možnost nevyplývá ze zákona. Může to být ale i nedostatek formy předepsaného dokumentu, jestliže akt podobu takového dokumentu nemá; přitom je ovšem zapotřebí rozlišovat samotný akt a případný další dokument – doklad o existenci práva (potvrzení nebo osvědčení). Nicotnost by tak např. mohla nastat v případě „uložením povinnosti“ dopisem, nebo jiným úkonem, který nemá esenciální náležitosti rozhodnutí.“ (pozn. – zvýraznění doplněno soudem.) „Další důvody nicotnosti jsou uvedeny jako zjevně vnitřně rozporné rozhodnutí, právně či faktická neuskutečnitelnost nebo jiné vady, pro které rozhodnutí nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Dodejme, že i soudy ve správním soudnictví jsou oprávněny posuzovat nicotnost, přičemž nejsou nijak vázány tímto vymezením, které zavazuje správní orgány. Výčet důvodů nicotnosti tudíž nemá taxativní povahu a ponechává prostor judikatuře k dotváření či precizaci dalších důvodů nicotnosti“. (POTĚŠIL, Lukáš, HEJČ, David, RIGEL, Filip, MAREK, David. Správní řád. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 421–422, marg. č. 12–13.)

26. V projednávané věci ovšem důvody nicotnosti nejsou dány, neboť tvrzení žalobce jsou v rozporu s obsahem správního spisu, který žalovaný na výzvu soudu předložil. Z něj je zřejmé, že originál žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného podepsal pan PhDr. Lubomír Zaorálek, ministr kultury, tedy osoba v té době zastávající úřad ministra kultury. Podle připojené doručenky bylo žalobci takové rozhodnutí zasláno s označením rozhodujícího orgánu „PhDr. Lubomír Zaorálek, v. r., ministr kultury“ a doložkou „za správnost vyhotovení: XXX“. Pro posouzení důvodnosti žalobní námitky při tom není rozhodné, v jakém postavení XXX konkrétně v té době na ministerstvu působil, rozhodné je, že žalobou napadené rozhodnutí bylo podepsáno ministrem kultury. Uvedené je tak v souladu s ustanovením § 69 odst. 1 správního řádu, podle kterého „V písemném vyhotovení rozhodnutí se uvede označení "rozhodnutí" nebo jiné označení stanovené zákonem. Písemné vyhotovení rozhodnutí dále musí obsahovat označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podpis oprávněné úřední osoby je na stejnopisu možno nahradit doložkou "vlastní rukou" nebo zkratkou "v. r." u příjmení oprávněné úřední osoby a doložkou "Za správnost vyhotovení:" s uvedením jména, příjmení a podpisu úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí“. Ze stejného důvodu soud nemohl přihlédnout ani k námitkám žalobce ve druhém žalobním bodu, že XXX neoprávněně použil osobní údaje žalobce, a to zejména ve vztahu k jeho dřívějšímu poměru státního zaměstnance na ministerstvu kultury. Pro úplnost soud uvádí, že sám žalovaný ministr kultury v závěru žalobou napadeného rozhodnutí (str. 5) poukazuje na to, že o rozkladu žalobce uvážil poté, kdy rozkladová komise věc komplexně posoudila a navrhla mu, aby rozhodl tak, jak ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný učinil. Žalobce přitom blíže konkrétně nedoložil relevanci svého tvrzení o porušení § 152 odst. 2, 3 správního řádu stran podílu rozkladové komise na rozhodování žalovaného a soud toto pochybení sám nezjistil.

27. Námitky nejsou důvodné, namítaná porušením správního řádu a Listiny soud neshledal.

28. Dále se soud zabýval žalobcem tvrzenou nepřezkoumatelností žalobou napadeného rozhodnutí (druhý žalobní bod), neboť v případě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí by nebylo na místě posuzovat jeho zákonnost.

29. Předně soud uvádí, že podle ustálené judikatury správních soudů, zejména Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“), je zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být však vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–76). Na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů tak nelze klást nepřiměřeně vysoké požadavky. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se například správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, bod 28). Pro dílčí pochybení v odůvodnění není tedy rozhodnutí nepřezkoumatelné, kdy je také třeba vzít v potaz, že správní řízení tvoří jeden celek a orgánu druhého stupně nic nebrání v tom se pouze ztotožnit a odkázat na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí.

30. V nyní projednávané věci soud ve shora uvedených intencích nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí neshledal. Je tomu tak proto, že z prvostupňového rozhodnutí ministerstva i žalovaného, která tvoří podle ustálené judikatury správních soudů jeden celek, jsou zřejmé úvahy, jimiž se správní orgány, resp. žalovaný při posouzení žádosti řídily a pro které shledaly důvody pro odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí informací. Z jejich podrobného odůvodnění je zřejmé, že stěžejním důvodem pro tento postup je žalobcovo podávání žádostí podle zákona o informacích ve snaze nepřiměřeně zatěžovat ministerstvo jako povinný subjekt, šikanovat jej podáváním mnohých žádostí, jež se týkají vnitřního chodu úřadu, vše v souvislosti se zákonem o státní službě, neboť byl žalobce v minulosti zaměstnancem Ministerstva kultury, jehož služební poměr byl právě tímto zákonem upraven. Žalovaný se ve svém rozhodnutí vypořádal s jednotlivými rozkladovými námitkami žalobce, který ostatně v rozkladu argumentoval obdobně jako v podané žalobě, a vysvětlil, za jakých důvodů jim nepřisvědčil.

31. Podle stanoviska soudu žalovaný svým rozhodnutím naplnil ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, podle kterého V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. V případě, že podkladem rozhodnutí jsou písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis, v odůvodnění rozhodnutí se na tyto podklady odkáže takovým způsobem, aby nebyl zmařen účel jejich utajení; není–li to možné, uvedou se v odůvodnění rozhodnutí pouze v obecné rovině skutečnosti, které z těchto podkladů vyplývají. Sám soud ani neshledal, že by rozhodnutí trpělo vnitřní rozporností, nesrozumitelností či nedostatečným odůvodněním. Proto přistoupil k přezkumu jeho zákonnosti.

32. Podle č. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

33. Podle § 15 odst. 2 zákona o informacích, pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti, s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.

34. Podstatou nyní projednávané věci je, zda byla žalobcova žádost důvodným využitím práva na informace, či se jednalo o jeho zneužití.

35. Právo na informace dle čl. 17 Listiny a jemu odpovídající povinnost orgánu veřejné moci je zásadním prvkem vztahu mezi státem a jednotlivcem, neboť se informování veřejnosti týká fungování veřejné moci jako takové, přičemž pomocí těchto informací ji může veřejnost kontrolovat. Jde o informování a o svobodné utváření názorů (niterní aspekt jednotlivce, jeho seberealizace a rozvoj) a eventuálně o následné veřejné posuzování, tedy o veřejnou diskusi (vnější aspekt), což může působit jako veřejná kontrola činnosti státu. Pokud jednotlivec v důsledku cenzury nedisponuje relevantními údaji k určité otázce, nemůže si z povahy věci na tuto otázku vlastní názor vytvořit (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217)). Smyslem tohoto práva tak je umožnění participace občanské společnosti na věcech veřejných. V nálezu sp. zn. I. ÚS 367/03 v tomto smyslu Ústavní soud podpořil co největší bohatství diskuze o věcech veřejných, jejímž důsledkem je právě mj. požadavek, aby jednotlivec měl k dispozici informace o fungování státní moci k utvoření si svobodného názoru a mohl případně iniciovat či participovat na veřejné diskusi a tím i státní moc kontroloval. Nelze ani přehlédnout systematické umístění práva na informace v Listině v oddílu „politická práva“, tedy pod stejný oddíl, v němž je mj. zakotveno právo občanů podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.

36. Široce pojatý svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře je tedy jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Jako jiná politická práva má ale i právo na informace své limity a může být omezeno. Může tomu tak být např. i v případech, kdy by bylo jeho nositelem zneužíváno. Jestliže totiž jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 624/2001).

37. Za zneužití práva tak lze považovat stav, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti a takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené. Vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním (Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 184–185). Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004–48).

38. Cílem práva na svobodný přístup k informacím je možnost veřejnosti získat informace o fungování veřejné moci a spolu s tím možnost, aby veřejnost mohla výkon veřejné moci efektivně kontrolovat. Pakliže žádost o informace ctí tento cíl a účel předmětného základního práva i zákona o svobodném přístupu k informacím, je na místě, aby žadateli byla poskytnuta plná ochrana jeho práv. Jestliže však je z činnosti žadatele či ze samotné žádosti zjevné, že žadatel nesleduje tento principiální účel práva na svobodný přístup k informacím, mohou správní orgány takovou žádost odmítnout a věcně nevypořádat. Takový názor není v obecné rovině v rozporu s čl. 17 Listiny. Jak konstatoval Ústavní soud, šikanózní návrhy či postupy se vyznačují úmyslem účastníka způsobit škodu, a to nejen ostatním účastníkům řízení, a celkově zbytečným zatěžováním soustavy orgánů veřejné moci, aniž by vedly k právem předvídanému cíli, kterým je uplatnění hmotného práva na informace (nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, I. ÚS 1083/16).

39. Nejvyšší správní soud připustil, že zneužití práva na informace na straně žadatele o informace může v určitých případech být důvodem k odmítnutí jeho žádosti. V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011–66, zejména uvedl, že nevyhovět lze takovým žádostem, které jsou „kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně paralyzující“. Aplikace obecného principu zákazu zneužití práva přitom přichází v úvahu jen tehdy, pokud není aplikovatelné některé konkrétní zákonné ustanovení, které problém řeší. To nastává i v případě zákona o svobodném přístupu k informacím, které jako samostatný důvod pro odmítnutí žádosti o informace nezná zneužití práva ze strany žadatele. Proto takový důvod představuje tzv. faktický důvod pro odmítnutí žádosti o informace (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012–62).

40. Zároveň je však třeba zákaz zneužití práva vnímat ve smyslu ultima ratio a uplatňovat jej nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, zejména principem právní jistoty, s nímž se – zcela logicky – nejvíce střetává (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008–5). Zákaz zneužití práva tak musí být chápán jako výjimka z pravidla. Odepřít informaci pro zneužití práva lze jedině tehdy, jsou–li zjištěny a doloženy konkrétní skutkové okolnosti, z nichž vyplývá, že žadatel o informaci fakticky sleduje jiný zájem, než je kontrola hospodaření s veřejnými prostředky. Nelze přitom předem paušálně říci, kdy se o zneužití práva bude jednat a kdy nikoliv. Vše záleží na okolnostech konkrétního případu. Stanovením přesných pravidel by byl popřen smysl a samotná podstata institutu zákazu zneužití subjektivních práv, neboť tento institut se musí vyznačovat jistou obsahovou pružností, aby mohl reagovat na nekonečné množství životních situací, na něž nemůže ve své obecnosti právní norma pamatovat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 6 As 68/2014–21 či ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004–48).

41. V tomto rámci soud přistoupil k posouzení nyní projednávané věci.

42. Samotná četnost žalobcových žádostí o informace u povinného subjektu by sama o sobě (bez dalšího) zneužití práva nezaložila (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 As 112/2015–54). Vysoký počet žádostí proti jednomu subjektu může být považován za zneužití práva ale tehdy, pokud k „množstevnímu“ aspektu žádostí přistoupí i další faktor, jenž bude zcela nepochybně indikovat zneužívání tohoto práva (obdobně příkladmo rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. 2 As 24/2015–52; ze dne 25. 6. 2014, č. j. 6 As 68/2014–21; ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 111/2011–30).

43. Také podle odborné literatury „Může se jednat např. o podávání velkého množství žádostí o poskytnutí různorodých informací, které spolu obsahově nesouvisejí, o snahu „paralyzovat“ množstvím podávaných žádostí vyřizování běžné agendy povinnými subjekty (např. v malých obcích, které nemají uvolněné obecní funkcionáře, může „aktivita“ takového žadatele prakticky zastavit vyřizování jiných běžných agend), neúčelné podávání stížností podle § 16a v situacích, v nichž již žadatel informace získal, byť po lhůtě, opakované nezaplacení zjevně oprávněné úhrady nákladů (např. úhrady za poskytnutí listinných kopií, u nichž není spor o množství ani výši úhrady), bezsmyslné trvání na zaslání informací elektronicky, když byly poskytnuty v listinné formě (nejde–li o případy, kdy je zjevné, že žadatel chce s informacemi dále elektronicky „pracovat“), bezdůvodné trvání na přímém poskytnutí zveřejněných informací [srov. rozsudek NSS č. j. 1 As 162/2014–63 (3276/2015 Sb. NSS), bod 54 odůvodnění] či tematicky zcela zjevně nesmyslné otázky (z judikatury typu kdo dne XY zametal nádvoří státního zámku MN apod.)“ (Viz Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. C. H. Beck, Praha, 2016, s. 751–835).

44. Takovým dalším faktorem soud v nyní projednávané věci shledal postup žalobce, z něhož nelze seznat, že by jeho úmyslem byla kontrola veřejné správy, tedy naplnění smyslu a účelu práva na přístup k informacím, ale jeví se jako „odplata“ vůči povinnému subjektu, který s ním ukončil služební poměr. Jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí ministerstva, žalobce je bývalým státním zaměstnancem Ministerstva kultury, kde vykonával službu v Kanceláři ministra, tedy osobou, jejíž služební poměr k ministerstvu byl upraven zákonem č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě“). Konkrétně k tomu žalovaný na str. 4 až 5: „K tomu je nutno připomenout, že žadatel byl státním zaměstnancem, který na Ministerstvu kultury vykonával službu v Kanceláři ministra, a to od poloviny roku 2018 do XXX, kdy bylo jeho služební místo zrušeno na základě systemizace na rok XXX. Od XXX do XXX byl žadatel zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů. Dne 2. 1. 2020 bylo zahájeno řízení o skončení služebního poměru žadatele po marném uplynutí 6 měsíců zařazení mimo výkon služby. V rámci uvedeného řízení pak bylo vydáno rozhodnutí ze dne 26. 5. 2020 o skončení služebního poměru žadatele, které nastalo ke dni XXX, přičemž podané odvolání proti tomuto rozhodnutí nemělo odkladný účinek. Rozhodnutím náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne XXX (nabylo právní moci dne XXX) bylo odvolání žadatele zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Ministerstvo kultury jako služební úřad nemělo v průběhu uvedeného řízení povinnost hledat pro žadatele vhodné místo pro převedení a převést na jiné místo ho bylo možno jen s jeho souhlasem.

45. V průběhu správních řízení o převedení a zařazení mimo výkon služby žadatel od XXX neposkytoval součinnost a nepřebíral doporučené listiny. Informace, které žadatel požaduje na základě zákona č. 106/1999 Sb., mu již byly poskytnuty v rámci správních řízení nebo mu mohly být poskytnuty, pokud by o ně v rámci správních řízení požádal. Žadatel odmítá opakovaně možnost nahlížet do spisu těchto správních řízení a v současné době komunikuje pouze prostřednictvím zákona č. 106/1999 Sb. Žadatel si rovněž nepřevzal v průběhu roku XXX celkem 11 rozhodnutí ministra o stížnostech dle zákona č. 106/1999 Sb., která mu byla zaslána doporučeně do vlastních rukou. Tato rozhodnutí tak nabyla právní moci v důsledku fikce doručení, když si žadatel v 10denní lhůtě nevyzvedl doporučené zásilky obsahující tato rozhodnutí.“ 46. Vzhledem k tomu, že cílem zákona o informacích je zajistit veřejnosti přístup k informacím o činnosti veřejných institucí, aby tak mohla být vykonávat kontrolu jejich fungování v nejširším smyslu., jak bylo pojednáno výše, směřování k tomuto cíli soud v projednávané věci neshledal.

47. Z obsahu žádosti žalobce je při znalosti spisového materiálu a odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, jakož i skutečností známých soudu z rozhodovací činnosti (jak bude blíže pojednáno dále) zřejmé, že se žalobce domáhá na ministerstvu informací, které mají svůj původ právě v bývalém zaměstnaneckém, resp. služebním vztahu žalobce u ministerstva. Jedná se o informace, vztahující se k jeho osobě, resp. k existenci dřívějšího služebního poměru žalobce u ministerstva podle zákona o státní službě. Žalobce požaduje poskytnutí informací prostřednictvím zákona o informacích bez toho, že by jejich zodpovězení naplňovalo zákonem předpokládaný smysl a účel, tedy kontrolu činnosti veřejné správy v působnosti ministerstva/povinného subjektu. Nelze ani pominout, že si žalobce mohl takové informace opatřit sám nahlédnutím do příslušných spisů správních řízení, které byly o jím požadovaných informacích o rozkladech a stížnostech podle zákona o informacích vedeny, jak se ostatně podává z obsahu spisového materiálu, který tato rozhodnutí zahrnuje. Tím, že žalobce zastřenou formou, nekonkrétně a obecně požaduje informace týkající se jeho vlastních rozkladů a stížností v řízeních vedených podle zákona o informacích, činí nepřiměřenou zátěž povinného subjektu tak, jak je pojednáno v žalovaným zmíněné judikatuře správních soudů a jak je ostatně předmětem právní úpravy novely zákona o informacích zákonem č. 241/2022 Sb. (dále též „Novela“), který s účinností od 1. 1. 2023 v ustanovení § 11a odst. 2 písm. b) nově zakotvuje možnost povinného subjektu takovou žádost nebo její část ve stanovené lhůtě odmítnout. Žalovaný si byl neexistence Novely k datu svého rozhodování vědom, a vzhledem k datu podání žádosti ze dne XXX a čl. II bod 1. Přechodných ustanovení Novely jím ani tato nová právní úprava nemohla být použita. Nelze ale odhlédnout od záměru zákonodárce, který Novelou reagoval na častou praxi, jak je tomu ostatně i u žalobce, kdy v důsledku nespokojenosti žadatele o informace (u žalobce pro ukončení služebního poměru u Ministerstva kultury) tento reaguje žádostmi o informace, jež svou četností a rozsahem (jak podrobně rozebírá žalovaný na str. 4 a 5 žalobou napadeného rozhodnutí) zahlcují povinný subjekt bez toho, aby naplňovaly smysl zákona o informacích. V projednávané věci tomu tak je cestou „vyřizování účtů“ žalobce s ministerstvem jako bývalým zaměstnavatelem, který se žalobcem pracovní/služební poměr ukončil.

48. Soud opětovně připomíná, že si byl žalovaný vědom tehdejšího právního stavu, tj. neexistence výslovného ustanovení, které by povinnému subjektu umožnilo odmítnout žádost žadatele, u kterého lze dovodit zneužití práva na informace, jejichž cílem není získání informace, ale zpravidla zatížení povinného subjektu vyřizování podání a podnětů žadatele včetně žádosti o informace, jak je vymezeno v zákoně č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí v § 8 odst. 3 písm. b). Poukázal k tomu ale na správní judikaturu, která možnost odmítnout žádost o poskytnutí informace z tohoto nepsaného důvodu dovodila. Žalovaný si byl rovněž vědom i těch judikatorních závěrů, podle kterých je třeba posuzovat každou žádost a danou situaci výlučně individuálně při vědomí toho, že podle této judikatury je možné odmítnou žádost o informaci zejména jestliže dovoditelným cílem žadatele bude žádostí/žádostmi způsobit nátlak na osobu, jíž se týkají požadované údaje nebo nepřiměřená zátěž povinného subjektu. Na tomto základě žalovaný podle stanoviska soudu právem shledal, že tak je tomu i ve věci žádosti žalobce, a s odkazem na konkrétní žádosti o informace, stížnosti a rozklady o jeho žádostech vedených dovodil, že podmínky vymezené správní judikaturou pro celkové odmítnutí žádosti žalobce byly naplněny. Splnění těchto podmínek žalovaný spatřil v cíli žádosti, spočívající ve snaze žalobce způsobit ministerstvu/povinnému subjektu nepřiměřenou zátěž v souvislosti s předcházejícím postupem ministerstva vůči žadateli (str. 3 a 4 žalobou napadeného rozhodnutí).

49. Soud jeho závěru přisvědčuje a ve shodě se žalovaným má za to, že v projednávané věci žalobce vznesl dotazy, které se netýkají působnosti Ministerstva kultury vymezené v kompetenčním zákonem, ale jeho vnitřního chodu, a to cestou zákona o informacích proto, že nebyl spokojen s ukončením jeho pracovního/služebního poměru na ministerstvu a následně s výsledkem soukromoprávního sporu s tímto povinným subjektem. Jednoduše řečeno proto, aby ministerstvu „oplatil“, že s ním proti jeho vůli ukončilo služební poměr. To vyplývá i z rozhodnutí zdejšího soudu, např. ve věci sp. zn. 8 A 25/2019, zakončené usnesením ze dne 9. 9. 2019 č. j. 8 A 25/2019–31, jímž žalobce proti Ministerstvu kultury brojil žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu poté, kdy bylo zrušeno jeho služební místo podle zákona o státní službě, resp. rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020, č. j. 6 Ads 194/2019–33, který zákonnost posouzení osmého senátu ke kasační stížnosti žalobce potvrdil a kasační stížnost žalobce zamítl. Obdobně tomu bylo i ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Ad 13/2020, v němž žalobce brojil proti rozhodnutí ministra vnitra pro státní službu opět v souvislosti s rozhodnutím o skončení služebního poměru žalobce na ministerstvu a o výši odbytného. Věc byla zakončena rozsudkem ze dne 13. 6. 2023 č. j. 14 Ad 13/2020–172 ve spojení s rozsudkem NSS ze dne 9. 2. 2023 č. j. 1 Ads 263/2021–79.

50. Lze tak uzavřít, že se informace požadované žalobcem týkaly řízení ve věci jeho služebního poměru u Ministerstva kultury a žalobce jimi reagoval na skončení tohoto služebního poměru, se kterým nesouhlasil tím, že zahltí, resp. nepřiměřeně zatíží tento povinný subjekt. Tyto informace se týkají pouze vnitřního chodu úřadu, nikoli působnosti Ministerstva kultury, a to ve vztahu k rozhodnutím uvedených v předmětné výroční zprávě ministerstva, vydané dle žalovaného právě v souvislosti s šikanózním výkonem práva na informace (str. 4 žalobou napadeného rozhodnutí), přičemž těmto závěrům žalovaného, jak soud opětovně uvádí, žalobce nijak neodporoval. Soud dále přisvědčuje žalovanému, že z žalobcových otázek v žádosti není zřejmý přínos, který má na mysli zákon o informacích, jehož smysl a účel má být realizací práva na informace naplněn, to je v širším smyslu kontrola veřejnosti nad fungováním státního aparátu. Je při tom žádoucí, aby právo na informace bylo vykonáváno v souladu s jeho smyslem a nebylo zneužíváno na osobní spory k zahlcení orgánu státní správy četnými žádostmi, které takový smysl a účel postrádají. Soud ve shodě se žalovaným zcela postrádá veřejnoprávní přesah žádosti a tím naplnění smyslu a účelu zákona o informacích, jímž je v širším slova smyslu kontrola věcí veřejných.

51. Námitky nejsou důvodné.

V. Závěr a náklady řízení

52. Soud proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

53. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žaloba III. Vyjádření žalovaného IV. Posouzení Městským soudem v Praze V. Závěr a náklady řízení