15 Af 6/2019–165

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Martiny Vernerové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci žalobkyně: GENOVA, spol. s r. o., IČO: 48265501, sídlem Úpská 54, 542 24 Svoboda nad Úpou, zastoupena JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, sídlem Masarykova 1120/43, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2018, č. j. 55431/18/5300–22443–701226, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2018, č. j. 55431/18/5300–22443–701226, kterým byla zamítnuta její odvolání a potvrzeny následující tři dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 13. 2. 2013. Těmito dodatečnými platebními výměry správce daně podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) a podle § 147 a § 143 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů jí sdělil výši penále, a to dodatečným platebním výměrem č. j. 295950/13/2501–24803–507771 DPH za zdaňovací období srpen 2010 ve výši 45 920 Kč a penále ve výši 9 184 Kč, dodatečným platebním výměrem č. j. 295959/13/2501–24803–507771 DPH za zdaňovací období říjen 2010 ve výši 1 507 120 Kč a penále ve výši 301 424 Kč a dodatečným platebním výměrem č. j. 295966/13/2501–24803–507771 DPH za zdaňovací období listopad 2010 ve výši 91 200 Kč a penále ve výši 18 240 Kč. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítala, že v odvolacím řízení byly provedeny jen minimální důkazy (výpovědi svědků V., D., D. a T.), hodnocení těchto důkazů v souvislosti s ostatními je schematické a žalovaný i přes jednoznačná tvrzení svědků toliko opakuje obecné a šablonovité konstatování, že tyto důkazy nepotvrdily nárok na odpočet. Podle žalobkyně přitom nelze posuzovat výpovědi podle nároku na odpočet, neboť svědci neřeší, zda žalobkyně oprávněně nárokovala odpočet daně z titulu plnění přijatého od dodavatele NOWAK, a. s., (dále jen „NOWAK“). Svědci vypovídají o skutečnostech, které vnímali svými smysly, s nimiž přišli do kontaktu, a proto se jejich výpovědi mají posuzovat podle toho, zda svědci vědí, kdo, kdy a v jakém rozsahu zdanitelné plnění poskytl. Žalobkyně upozornila na to, že žalovaný nenařídil správci daně provést jí navržené důkazy a hodnotil důkazy nesprávně, jednostranně a navíc nikoli ve vzájemných souvislostech. Při hodnocení důkazů došlo podle žalobkyně k nezákonnému postupu, byl porušen § 92 odst. 2 a 7 a § 93 daňového řádu a v důsledku toho nastal zásah do hmotněprávní pozice žalobkyně porušením § 101 odst. 1 a § 102 odst. 2 a 3 daňového řádu a nesprávné vyměření daně. Podotkla, že při hodnocení důkazů a rozhodování o dalším dokazování bylo povinností žalovaného identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě kterých důkaz neprovede, případně mu přizná rozhodující váhu, nebo naopak shledá, že jím nebyl osvědčen stav tvrzený žalobkyní; to žalovaný neučinil. Žalobkyně připomněla, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená možnost libovolného výběru, které důkazy správce daně provede, a které nikoli, a proto nelze navržené důkazy odmítat paušální větou, že nemohou prokázat zdanitelné plnění konkrétního subjektu v konkrétním čase a rozsahu.

3. Podle žalobkyně daňové orgány v důsledku odmítnutí navržených důkazů nezjistily skutkový stav správně a úplně. Zdůraznila, že aktuální soudní řízení navazuje na předchozí odvolací řízení i předchozí soudní řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 Af 80/2014, a proto nadále platí její námitky uváděné během daňové kontroly, v navazujících podáních, v předchozí žalobě a v upřesnění žalobních bodů ze dne 15. 9. 2017; žalobkyně současně na všechna svá dřívější podání odkázala. Dále konstatovala, že za návrhy na doplnění daňového řízení považovala i návrhy důkazů obsažené v první žalobě včetně upřesnění žalobních bodů a dalších podání. K tomu odkázala na § 92 odst. 2 daňového řádu, na povinnost správce daně podle § 8 odst. 1 daňového řádu přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo, a na § 93 odst. 1 téhož zákona, z něhož dovodila, že jako důkazy lze užít i ty, které byly získány během soudního řízení ve správním soudnictví. Poznamenala, že původní závěr správce daně, že se zdanitelné plnění neuskutečnilo, byl postupným dokazováním doveden k tomu, že demolice i inženýrská činnost byly provedeny, přičemž žalobkyně dokazováním vylučovala možnosti, že by zdanitelné plnění provedl někdo jiný než dodavatel uváděný v daňových dokladech, že by se uskutečnilo v jiném čase a v jiném rozsahu. Podle žalobkyně tak daňové orgány rozporují pouze to, že plnění provedl konkrétní subdodavatel, zejména NOWAK. Žalobkyně trvala na tom, že prokázala existenci nároku na odpočet daně, tj. unesla důkazní břemeno.

4. Žalobkyně připomněla, že demolice probíhaly v areálu Tlakové plynárny Ústí nad Labem a. s. (dále jen „TPÚ“), která tyto práce objednala u společnosti TEKO Trmice, a. s., (nyní TEKO Trutnov a. s., dále jen „TEKO“), jež si část demolic objednala u žalobkyně, pro kterou je zčásti prováděl NOWAK. Podle žalobkyně tak společnost TPÚ musela vědět, kdo pro TEKO demolice prováděl a kdo je dostal zaplacené, a měla by se vyjádřit, kdo jí práce předával, kdo vystupoval jako subdodavatel pro TEKO a zda pro žalobkyni prováděl nějaké práce NOWAK. Žalobkyně zdůraznila, že demolice by těžko prováděl někdo, kdo by je neúčtoval vlastníkovi staveb ani jeho dodavatelům. Podle žalobkyně bylo dokazováním vyloučeno, že by demolice provedl jiný dodavatel než NOWAK, a proto po daňových orgánech požadovala vysvětlení, kdo by teoreticky i prakticky mohl demolice provést, pokud je neprovedl NOWAK. Žalobkyně podotkla, že zprávy o daňových kontrolách u společností TPÚ a TEKO a u žalobkyně jsou důkazem o tom, že tyto společnosti získávaly zdanitelná plnění od svých dodavatelů a samy je neprováděly.

5. Podle žalobkyně je v napadeném rozhodnutí několikrát uváděno konstatování o jejím údajném obstrukčním jednání, aniž by pro to existovaly důkazy. Žalobkyně podotkla, že jí nemůže být přičítán k tíži blížící se konec lhůty pro vyměření daně. Podle žalobkyně nic nebránilo daňovým orgánům průběžně se vyjadřovat k jejím důkazním návrhům tak, jak byly v průběhu řízení předneseny. Odmítla proto argument žalovaného, že ztěžovala průběh řízení obstrukčním návrhem důkazních prostředků. Dále připomněla, že daňová kontrola probíhala v době od 21. 11. 2011 do 4. 2. 2013 a další dokazování pak v roce 2018, tudíž podle žalobkyně měl správce daně více než dost času důkazy provést a žalovaný je nemůže odmítat jen proto, že se domnívá, že mohly být navrženy dříve. Upozornila také na skutečnost, že řada důkazů vyplyne až z provedení důkazů předchozích (např. z výpovědí svědků D. a V.). Žalobkyně výslovně popřela obstrukční charakter návrhu na výslech svědků C., (J.) M., K., V., M. a K. (K.), neboť tyto osoby ve své výpovědi výslovně zmínil svědek V. Potřeba výslechu těchto svědků, kteří prováděli drcení demoličního materiálu, a dále zaměstnance společnosti AQUATEST a. s. (dále jen „AQUATEST“), která měla jméno konkrétního zaměstnance správci daně sdělit, vyplynula též z výpovědi svědka D. Navržený důkaz výslechem svědkyně K. pak podle žalobkyně reagoval na sporná vyjádření Magistrátu města Ústí nad Labem (dále jen „magistrát“) ze dne 7. 4. 2010 a 7. 1. 2015, která si daňové orgány nesprávně vyložily.

6. Žalobkyně namítala, že správce daně pochybil, pokud svědkům nekladl další otázky týkající se například rozporů, které z jejich výpovědí dovodil. Trvala na tom, že bylo povinností žalovaného odstranit rozpory ve výpovědích svědků, resp. ve výsledcích zjišťování skutkového stavu, což však neučinil a bez dalšího převzal rozsah dokazování a zkreslené závěry správce daně. Současně měla za to, že výsledek dokazování nevyvrací ani nezpochybňuje její tvrzení a že konstatování soudu o existenci pochybností v době vydání příslušné výzvy ještě neznamená, že tyto pochybnosti přetrvaly i po provedeném dokazování. Žalobkyně konstatovala, že daňovým orgánům předložila všechny listiny zmiňované v jejích podáních, za důležité označila vyjádření společností KLEMENT a. s. (dále jen „KLEMENT“), RUMPOLD s. r. o. (dále jen „RUMPOLD“) a P–EKO, s. r. o., (dále jen „P–EKO“). Dodala, že pokud toto vyjádření není založeno ve správním spisu, měly ji na to daňové orgány upozornit a bylo by jim zasláno znovu. Žalobkyně poznamenala, že formulace vyjádření zmíněných společností, které si opatřil správce daně, byla natolik nepřesná, že z ní správce daně nesprávně dovodil, že tyto společnosti v roce 2009 provedly demolice některých sporných objektů.

7. Podle žalobkyně se žalovaný nezabýval její námitkou, že doložila, jak demolice a inženýrské práce proběhly, a že ani nemohly proběhnout jinak, než tvrdila a prokazovala. Zdůraznila, že návrhy důkazních prostředků nelze kvalifikovat jako nadbytečné, účelové nebo bez potenciálu, dokud nejsou důkazy provedeny nebo pokud tento postup není náležitě zdůvodněn. Žalobkyně namítala, že řada tvrzení správce daně se ukázala jako nedůvodná, neopodstatněná, a přesto žalovaný převzal jeho závěry. Správce daně se navíc podle žalobkyně nevypořádal s faktem, že demolované objekty nestojí.

8. Žalobkyně konstatovala, že smyslem důkazů je zjistit skutečný stav a od toho je třeba odlišit aplikaci hmotněprávního předpisu a výpočet odpočtu, což není věcí svědků. Připomněla, že žalovaný rozdělil důkazní prostředky do skupin, aniž by uvedl důvod, proč odmítá použít ty části, které potvrzují zdanitelná plnění tak, jak jsou uvedena v daňových dokladech. V první skupině jsou podle žalobkyně důkazní prostředky prokazující, že demolice a inženýrské práce proběhly, resp. že se tak stalo v roce 2010. Žalovaný však u těchto důkazních prostředků shledal absenci důkazního potenciálu ve vztahu k odpočtu (nikoli ke zdanitelnému plnění), aniž by to vysvětlil. Dodala, že u všech navržených svědků odůvodnila, proč je potřebuje vyslechnout. Žalovaný podle žalobkyně zkreslil význam znaleckého posudku společnosti STAVEXIS, s. r. o., (dále jen „STAVEXIS“) ze dne 27. 4. 2015, jehož úkolem bylo posouzení, zda a v jakém rozsahu byla skutečně provedena inženýrská činnost týkající se akce „Bytové domy Chlumec“ (dále jen „BD Chlumec“) a jaká byla její obvyklá cena. Žalobkyně připomněla, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „okresní soud“) se v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 398/2010 předmětným posudkem zabýval, nechal jej přezkoumat novým znaleckým posudkem a oba vyzněly tak, že inženýrská činnost byla provedena, což potvrdil i zdejší soud ve věci sp. zn. 17 Co 287/2017. Žalovaný si podle žalobkyně nesprávně vyložil jak předmětný posudek, tak rozsudek okresního soudu.

9. V druhé skupině jsou podle žalobkyně důkazní prostředky, které provedeny byly, avšak neprokazují nárokovaný odpočet. Zdůraznila přitom, že z výpovědí svědků M., J., M., S., D., T., V. a D. vyplývají další skutečnosti ohledně demolic a inženýrské činnosti. Připomněla, že jde o účast T. S. a jeho prostřednictvím též dodavatelů NOWAK a CST plus s. r. o. (dále jen „CST“) na uvedených pracích, a proto by se T. S. měl vyjádřit k tomu, zda uvedení svědci vypovídali objektivně, pravdivě a proč se sám o těchto svědcích nezmínil. Totéž pak podle žalobkyně platí u ostatních svědků (zejména M., J. a M.), u kterých naopak žalovaný tvrdí, že se nezmínili o T. S.

10. Žalobkyně vysvětlila, že svědky D., L. a H. navrhovala proto, aby potvrdili, kdo inženýrskou činnost týkající se BD Chlumec neprováděl, že ji řídil svědek H., který by měl vědět, zda ji fakticky prováděl NOWAK, případně D., T. a M. pro NOWAK nebo pro někoho jiného. Svědek H. byl podle žalobkyně vyslechnut soudem, ovšem nikoli ke společnosti NOWAK a k žalobkyni, svědkyně D. a L. byly vyslechnuty v daňovém řízení vedeném se společností NOWAK, nikoli s žalobkyní. Podotkla, že platí zásada bezprostřednosti svědecké výpovědi s možností klást otázky a že tuto bezprostřednost nelze nahradit písemnými doklady. Žalobkyně dále konstatovala, že zároveň nelze předjímat, že by provedení výslechu F. V. nebylo s to přispět k potvrzení, či vyvrácení jejích tvrzení. Doplnila, že okresní soud tohoto svědka vyslechl, ovšem nikoli ke společnosti NOWAK, nicméně podle žalobkyně by o této společnosti a o T. S. svědek vědět měl, a to stejně tak jako L. M., kterého okresní soud vyslechl jako účastníka řízení. Žalobkyně měla za to, že i ve vztahu k výslechu L. M. platí zásada bezprostřednosti.

11. Žalovaný podle žalobkyně hrubě zkreslil její vyjádření, neboť větu, že inženýrskou činnost prováděl tým složený ze svědků D., T. a M. nelze vykládat tak, že je tím tvrzeno, že činnost prováděl někdo jiný než společnost NOWAK. Žalobkyně trvala na tom, že projekt i inženýrskou činnost dodala obci Chlumec právě ona, přičemž projekt získala od Ing. N. a inženýrskou činnost jí dodal NOWAK. Zmíněný tým pracoval pro společnost CST, poté NOWAK zkompletoval výsledky činnosti a předal je žalobkyni. Zároveň poznamenala, že tvrzení svědků D., T. a M., že inženýrskou činnost vykonávali pro žalobkyni, nelze vykládat tak zkresleně, jak to činí žalovaný. Vysvětlila, že byla koordinátorem projektu, nicméně uvedení svědci vykonávali svou činnost pro T. S. (jak sami uvedli), tj. pro společnost CST. Dodala, že se žalovaný nesprávně zaštiťuje výpověďmi svědků v řízení před soudem, jehož rozhodnutí předtím nebral v úvahu, a opomíjí, že soud neřešil vztah svědků a společnosti NOWAK a nezkoumal zdanitelná plnění ani odpočet.

12. Žalobkyně zdůraznila, že daňové orgány neprovedly navržené důkazy výslechem svědků D. C. a Ing. P. V., kteří byli vyslechnuti jen ve věci daňového subjektu NOWAK. Daňové orgány podle žalobkyně odmítly také opakovaný výslech svědka Ing. N. k inženýrské činnosti a zapojení T. S. a společnosti NOWAK, ačkoli ve věci daňového subjektu NOWAK byl Ing. N. vyslechnut opakovaně. Žalobkyně současně poukázala na obsah výpovědi tohoto svědka ze dne 26. 2. 2018 právě ve věci NOWAK, kde Ing. N. podle žalobkyně potvrdil, že M., D. a T. nepracovali pro něj, tudíž museli pracovat buď pro obec, což všichni popírají, nebo pro NOWAK, což všichni potvrzují.

13. Podle žalobkyně je přirozené, že si svědci s odstupem času nepamatují detaily. Upozornila však na rozpor v přístupu daňových orgánů spočívající v tom, že některé svědky označily za nepoužitelné, protože si na některé události nevzpomněli, zatímco jiné svědky (např. V. D.) zpochybňovaly z důvodu podrobnosti jejich vzpomínek. Žalobkyně vysvětlila, že svědek T. S., který vypovídal ohledně poměrů společnosti CST a jehož opakovaný výslech rovněž požadovala, byl ochoten si projít místa, kde se demolice prováděly. To podle žalobkyně tohoto i další svědky patrně motivovalo k tomu, aby si obnovili informace o demolicích, a proto v pozdějších výpovědích uváděli přesnější údaje. Dodala, že svědek S. potvrdil provádění demolic a při svém výslechu dne 3. 4. 2014 zmínil jméno svědka M., které tak bylo známo již od roku 2014, a nikoli až v pozdějších obdobích, tudíž se nejednalo o účelové tvrzení dalšího svědka. Svědek S. dále vysvětlil, že potřeboval ve společnosti NOWAK zvýšit obraty a mít reference do výběrových řízení, a proto se stal dodavatelem žalobkyně. Připomněla, že svědek S. byl vyslechnut ještě 14. 3. 2018 ve věci daňového subjektu NOWAK, kdy si vybavil rozhodné skutečnosti, a proto je podle žalobkyně potřebný jeho opakovaný výslech i v její věci.

14. Žalobkyně vytýkala daňovým orgánům také to, že nevyslechly L. M., který byl několikrát vyslechnut ve věci NOWAK, a připomněla obsah jeho výpovědí ve zmíněné věci. K poznámce žalovaného, že L. M. mohl své vyjádření předložit písemně, zopakovala význam bezprostřednosti spojené s možností odpovídat na otázky a vysvětlovat rozpory. Podle žalobkyně judikatura výslech jednatele připouští, je–li navržen. K tomu poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 237/2017 a 8 Afs 31/2013 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1402/2016 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2568/07. Žalobkyně konstatovala, že také navržení svědci J. Š., T. V., J. J., D. C. a R. H. byli vyslechnuti ve věci NOWAK a neexistuje logický důvod, proč by neměli být vyslechnuti v její věci. Dále žalobkyně shrnula své důkazní návrhy a uvedla, že nešlo o případy, kdy judikatura umožňuje důkaz neprovést. Současně poznamenala, že sama si nemůže vyjádření dotčených osob vynutit, zatímco správce daně k tomu kompetenci má.

15. Podle žalobkyně žalovaný neoprávněně zpochybnil výpověď svědků V. a D. tím, že svědek S. neznámo kdy před správcem daně uvedl, že plnění přímo neposkytli dodavatelé NOWAK a CST, nýbrž blíže nespecifikovaní subdodavatelé z Prahy. Žalobkyně však měla za to, že svědek S. tím mínil, že dodavatelé NOWAK a CST předmětná plnění fyzicky neprováděli. Svědci navíc podle žalobkyně nemusí vědět, jak se organizovaly demoliční práce v areálu TPÚ. Zopakovala, že svědek neřeší odpočet a doklady, ale skutkový stav. Byla přesvědčena, že doklady, smlouva, předávací protokol a soupis prací prokazují, že k demolicím došlo. Zdůraznila, že předání díla dokládá, že plnění bylo provedeno v konkrétní dobu, konkrétním zhotovitelem a v konkrétním rozsahu. Žalobkyně trvala na tom, že bylo prokázáno, že dotčené objekty nebyly zdemolovány v roce 2009 ani dříve a že v roce 2011 již neexistovaly, tudíž demolice musely proběhnout v roce 2010, kdy probíhaly šrotace a podle výpovědí svědků D. a V. také drcení demolic. Podotkla, že provedení demolic v roce 2010 potvrdili i svědci J. a M. Zároveň je podle žalobkyně vyloučeno, že by demolice dotčených objektů provedly sanační společnosti (KLEMENT, P–EKO a RUMPOLD), resp. jiné právnické osoby, které teoreticky přicházely v úvahu. Dodala, že správce daně měl uvést, čím tvrzení o faktickém provedení demolic zpochybňuje, aby žalobkyně mohla tyto argumenty vyvracet. Namísto toho však daňové orgány obecně opakovaly, že důkazní prostředek neprokázal faktické uskutečnění zdanitelného plnění, aniž by to zdůvodnily.

16. Další údajné nesrovnalosti jsou podle žalobkyně vysvětleny ve výpovědi L. M., který se vyjádřil k rozdílu mezi kalkulacemi jednotlivých zhotovitelů s tím, že se nabídky dělaly na základě osobních prohlídek a zaměření, tedy mohlo docházet k disproporcím, rozdíly v kubaturách však byly zanedbatelné a skutečný výpočet kubatur se provádí až po realizaci demolic. Rozdíly logicky vysvětlil též svědek Ing. F. V. v daňovém řízení NOWAK. Žalobkyně dodala, že drobné nepřesnosti ohledně kubatur jsou vysvětleny v tabulkách, které byly nabízeny jako důkaz již v řízení před správcem daně, jenž je však odmítl zpracovat a odmítl i možnost, že by je zpracovala žalobkyně.

17. Z výpovědi svědkyně T. podle žalobkyně vyplývá, že NOWAK zastupovaný T. S. inženýrskou činnost vykonával. Argument žalovaného, že svědek S. podle svého vyjádření nevykonával inženýrské práce přímo, označila žalobkyně za nepřípadný, a dodala, že se svědka S. nikdo neptal na jeho spolupracovníky, a proto není nelogické, že je nezmínil. Žalobkyně odmítla i tvrzení, že výpovědi T. nesvědčí jiné důkazní prostředky, a poznamenala, že její výpověď potvrzují svědci D. a M., a nezpochybnil ji ani svědek N., práce byly zohledněny ve výsledném protokolu, což potvrdily i rozsudky okresního soudu a zdejšího soudu. Žalobkyně zdůraznila, že svědci D. a T. netvrdili, že by pracovali pro ni, žalobkyně především danou činnost organizovala, a proto skutečnost, že svědek S. neznal nikoho jiného než M. a svědek N. o S. a M. nehovořil, nepotvrzuje závěr o neprovedení inženýrské činnosti. Žalobkyně trvala na tom, že svědci D., T. a M. mluvili o faktickém provádění činnosti, pracovali pro NOWAK, resp. pro CST.

18. Žalobkyně namítala, že se žalovaný nedistancoval od chybného názoru správce daně, že žalobkyně žádnou inženýrskou činnost nevykonala a že tuto činnost provedla sama obec Chlumec. Podle žalobkyně bylo naopak prokázáno zejména rozhodnutími okresního soudu a zdejšího soudu, že inženýrskou činnost prováděly konkrétní osoby pro žalobkyni, NOWAK a CST, že byla provedena v konkrétní době a že vše odpovídá daňovému dokladu. Konstatovala, že nikdo jiný se ani k provedení této inženýrské činnosti nehlásí a všichni respektují, že ji pro žalobkyni provedl NOWAK, a neexistuje žádný logický důkaz, který by to zpochybňoval. Žalobkyně proto požadovala, aby správce daně konkretizoval své námitky, proč vyloučil dodavatele NOWAK a nepřiznal rozsah a dobu deklarované v dokladech. Správce daně však podle žalobkyně údajnou nevěrohodnost a údajné rozpory nekonkretizoval. Vysvětlila, že výslech svědka M. nenavrhla při zahájení kontroly, neboť vykonával inženýrskou činnost pro NOWAK a CST a kromě toho jeho výslech navrhla v řízení u okresního soudu, tudíž bylo možné vyčkat na hodnocení tohoto důkazu okresním soudem i v souvislosti s ostatními důkazy, které okresní soud prováděl rozsáhleji než správce daně. Žalobkyně podotkla, že v průběhu řízení navrhovala výslech řady osob, které se na inženýrské činnosti podílely; poukázala na stranu 21 odvolání, kde je uveden svědek S. a ostatní, kteří se na činnosti podíleli.

19. Žalovaný podle žalobkyně zjednodušuje problematiku inženýrské činnosti, která nespočívá jen v předání podkladů potřebných pro vypracování projektové dokumentace, jde také o koordinaci a vytváření dalších aktiv. K argumentu žalovaného o časovém nesouladu týkajícím se inženýrské činnosti žalobkyně uvedla, že tento nesoulad byl vysvětlen ve výpovědi svědka N. dne 26. 2. 2018, nicméně žalovaný k tomuto vysvětlení nepřihlédl. Závěr žalovaného zpochybňující tvrzení žalobkyně o dodavateli inženýrské činnosti, vycházející z blíže neoznačených částí výpovědí svědků N., M. a S., byl podle žalobkyně zcela eliminován tvrzeními těchto svědků a dále svědků D. a T. o tom, že NOWAK inženýrskou činnost fakticky dělal. Za nesprávné označila žalobkyně také zpochybňování dodavatele NOWAK tvrzením, že korespondence mezi N., obcí a dotčenými orgány neobsahovala opatřování podkladů ze strany tohoto dodavatele. To však podle žalobkyně ani nemělo být součástí předmětné korespondence. Zdůraznila, že důkazem o výkonu inženýrské činnosti dodavatelem NOWAK je skutečnost, že originály dané korespondence měli v držení právě dodavatelé NOWAK a CST. Návrh na provedení důkazu Výkonovým a honorářovým řádem ČKAI nebyl podle žalobkyně nadbytečným, neboť správce daně zpochybňoval rozsah inženýrské činnosti a její cenu; s ohledem na rozsudek okresního soudu však již nyní aktuální není.

20. Provádění prací bez okamžité úhrady a bez zisku bylo podle žalobkyně vysvětleno výpověďmi svědků N., D. a T. Konstatovala, že fakturace musela korespondovat se zaplacením projektové a inženýrské činnosti ze strany obce; pouze projekční činnost se platila okamžitě a ostatní museli víceméně počkat do roku 2019 na rozsudek zdejšího soudu. Z dotační smlouvy a souvisejících materiálů zároveň podle žalobkyně vyplynulo, že projektová činnost se z dotace nehradí, proto musel být zvolen komplikovanější systém úhrady. Žalobkyně doplnila, že svědci z řady logických důvodů úhradu nepožadovali, např. D. a T. uváděli, že jim to bylo kompenzováno nájmem, M. prováděl práce ve svém volnu a zčásti v pracovní době u jiného zaměstnavatele.

21. Nesrovnalosti v adrese společnosti CST by podle žalobkyně neměly mít dopad na vztah dodavatele NOWAK se žalobkyní, která dohledala, že na zmíněné adrese sídlil jednatel společnosti CST svědek S., kterého se správce daně mohl na tuto skutečnost pečlivě zeptat. K údajným pochybnostem ohledně data vystavení faktury za inženýrskou činnost žalobkyně uvedla, že v listopadu 2005 byl sjednán nejzazší termín ukončení k 31. 12. 2010, což je vysvětlitelné délkou celé investice od studie po předpokládané ukončení stavby a autorského dozoru; k předání a převzetí nedošlo z důvodu zrušení investice, proto je nahrazuje ukončovací protokol ze dne 31. 10. 2010 a nastupuje vypořádání zrušené smlouvy.

22. Žalobkyně trvala na tom, že faktické plnění vyplývá kromě předávacích protokolů a dalších listin i z výpovědí svědků. Svědek V. podle žalobkyně dne 28. 8. 2018 uvedl, že demolice v roce 2010 prováděl NOWAK, a popsal porady a jednání ohledně demolic, jichž se účastnil S. Obdobně vyzněla také výpověď svědka D. dne 12. 9. 2018, podle kterého se demolic účastnil NOWAK, jeho pracovníci demolice prováděli, řídil je S. Svědek D. vyznačil demolované objekty do mapy a zároveň popsal, že se demolovaly veškeré objekty, které byly zbaveny recyklovatelných nestavebních materiálů, tudíž je podle žalobkyně specifikace demolovaných objektů určitelná podle toho, kde probíhaly šrotace, k jejichž prokázání navrhla řadu důkazů.

23. Inženýrskou činnost vykonávanou dodavatelem NOWAK podle žalobkyně potvrdil svědek D. ve své výpovědi dne 14. 8. 2018 s tím, že na koordinačních poradách jméno NOWAK zaznělo, přičemž NOWAK vykonával inženýrskou činnost směřující ke stavebnímu povolení. Svědek D. dále konstatoval, že S. pracoval pro M., který mu zadával úkoly, nicméně netvrdil, že by S. jako fyzická osoba pracoval pro M. jako fyzickou osobu. Žalobkyně proto shledala, že S. vystupoval jako jednatel NOWAK, který pracoval pro žalobkyni, jejímž statutárním orgánem byl M. Svědek D. dále popsal, že inženýrské činnosti vykonávali N., T., M. a S., jehož úlohou bylo shromažďování, vyhodnocení a koordinace dílčích činností a s nímž svědek D. spolupracoval ohledně projektové dokumentace. Z tvrzení svědka D., že neví, že by se na inženýrské činnosti podílela žalobkyně, tato dovodila, že předmětnou činnost musel vykonávat někdo jiný, tedy jedině NOWAK. Žalobkyně poznamenala, že inženýrská činnost je neformální řešení s operativní, většinou ústní, komunikací, a proto i vztah svědka D. a společnosti NOWAK byl neformální. Svědek D. poté předával výsledky činnosti prostřednictvím sekretariátu T. S. nebo L. M., přičemž T. S. se snažil zjistit výsledky práce zúčastněných osob a odpovědět podrobné otázky L. M.

24. Provádění inženýrské činnosti dodavatelem NOWAK potvrdila podle žalobkyně i svědkyně T. ve své výpovědi dne 10. 9. 2018, kdy uvedla, že společnost NOWAK zná, vykonávala inženýrskou činnost, a to i u zakázky BD Chlumec, k uvedené společnosti by přiřadila T. S., který celou činnost zastřešoval, jako jediný měl předmět podnikání inženýrská činnost, koordinoval průběh a kompletoval podklady. Žalobkyně podotkla, že svědkyně předávala výsledky inženýrské činnosti do rukou S., který vždy jednal jako statutární orgán společnosti NOWAK, tedy pracovala pro NOWAK, přičemž S. si podle svědkyně najal L. M., tj. žalobkyně. Za logické žalobkyně považovala, že svědkyně nedokázala rozklíčovat, čím se kdo konkrétně zabýval, neboť sama měla svůj úsek a nezajímala se, co dělají ostatní. Skutečnost, že svědkyně hovořila o inženýrské činnosti konané v roce 2010, podle žalobkyně koresponduje s tím, že v roce 2010 byla inženýrská činnost ukončena.

25. Žalobkyně poznamenala, že svědek Ing. F. V. byl vyslechnut jen v daňovém řízení NOWAK, nicméně uvedl zajímavé skutečnosti použitelné i v jejím řízení. Svědek V. popsal předávání a přebírání prací, kdy se prováděla fyzická kontrola objektů, vysvětlil, jak se orientoval v areálu TPÚ a jak se zpracovávaly rozpočty pro smlouvy. Dále svědek zmínil NOWAK při subdodávkách pro objednavatele TEKO, šlo ovšem o obdobné demoliční práce, jako ve vztahu žalobkyně a NOWAK. V případě svědka M. žalobkyně poukázala na to, že řádně vysvětlil, proč v daňovém řízení NOWAK vypovídal podrobněji než dříve v její věci.

26. Podle žalobkyně byly provedeným dokazováním vyjasněny i údajné rozpory, jimiž daňové orgány zpochybňovaly její tvrzení. Údajné rozdíly v množství, kubaturách, rozpočtech, kalkulacích a soupisech provedených prací mezi jednotlivými zhotoviteli a objednateli vysvětlil M. v jiném řízení, resp. Ing. F. V. a M. M., který se vyjádřil také k rozporu plynoucímu z potvrzení magistrátu ze dne 7. 4. 2010 a ze dne 15. 1. 2015, k němuž měla být vyslechnuta i svědkyně I. K. Svědci V. a D. popsali, co přispívá k orientaci na staveništi, vyjádřili se k tomu i svědci S., V. a M. Podle žalobkyně bylo vysvětleno i to, že si svědci při prvních výpovědích některé skutečnosti nepamatovali a při druhých si je vybavili, a to např. u svědka Ing. N., který si některé skutečnosti zjistil u soudu a vzhledem k tomu, že se záležitost projednávala několikrát, tak si prošel posloupnost projektu.

27. Žalobkyně namítala, že žalovaný nesprávně stanovil daň, neboť stejně jako u společnosti NOWAK neuznal daň na vstupu. Stejná plnění však žalovaný podle žalobkyně zahrnul do zdanitelných plnění na výstupu (u jiných daňových subjektů) a daň z nich vyměřil. K argumentu žalovaného, že sama svá uskutečněná zdanitelná plnění nezpochybňovala, žalobkyně poznamenala, že to bylo za situace, kdy předpokládala, že správce daně přijatá zdanitelná plnění akceptuje. Trvala na tom, že žádný provedený důkaz neprokazuje, že by tato zdanitelná plnění prováděla sama, a za situace, kdy se k nim nehlásí žádný jiný subdodavatel, a ani pro jiného subdodavatele nehovoří žádný důkaz, nezbývá podle žalobkyně nic jiného než plnění subdodavatele deklarovaná v daňových dokladech. Žalobkyně dále zpochybnila výklad § 108 odst. 1 písm. k) zákona o DPH a čl. 203 směrnice Rady č. 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, (dále jen „směrnice o DPH“), který zastává žalovaný vycházeje z rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–642/11. Tento rozsudek však podle žalobkyně řeší situaci ve specifických podmínkách a v souvislosti s daňovým podvodem, přičemž žalobkyně byla v dobré víře a nebezpečí ztráty daňových příjmů bylo odstraněno, resp. eliminováno specifikací faktury a zahájením daňové kontroly. Dodala, že sám správce daně uznal, že zdanitelné plnění bylo provedeno, přičemž dobrá víra je podmiňována existencí faktického zdanitelného plnění, nikoli výsledkem formálního daňového řízení. Žalobkyně připomněla, že faktury na přijatá zdanitelná plnění nevystavovala, tedy je ani nemohla nijak opravovat a nemůže být v této souvislosti postihována. Vyjádření žalovaného k žalobě 28. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že po zrušení svého předchozího rozhodnutí zdejším soudem odstranil vytýkanou vadu řízení, nicméně ani doplněné svědecké výpovědi neprokázaly, že zdanitelná plnění byla poskytnuta tak, jak je uvedeno na daňových dokladech, jimiž žalobkyně prokazovala nárok na odpočet daně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 80/2008 žalovaný konstatoval, že zdejší soud dospěl k závěru, že daňové orgány prokázaly existenci pochybností o uskutečnění přijatých zdanitelných plnění od dodavatelů NOWAK a CST, a proto byla žalobkyně povinna prokázat jejich skutečnou realizaci. Žalovaný podotkl, že svědkové neuvedli nic, čím by najisto podpořili tvrzení žalobkyně, že plnění deklarované na daňovém dokladu skutečně přijala od deklarovaného dodavatele, resp. svědek tvrdil, že realizoval svou činnost přímo pro žalobkyni. Žalovaný proto setrval na svém názoru, že žalobkyně nebyla schopna doložit, že předmětná plnění byla skutečně poskytnuta v příslušném rozsahu subjekty, které vystavily předmětné doklady, a ani výslech svědků pochybnosti daňových orgánů neodstranil.

29. Podle žalovaného rozhodně nelze zobecňovat a paušalizovat závěry soudů o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť vadou podle soudů bylo toliko neprovedení výslechů konkrétních svědků. Žalovaný byl přesvědčen, že v napadeném rozhodnutí srozumitelně zdůvodnil, proč nepřistoupil k provedení více než pěti desítek důkazů nově navržených v reakci na seznámení se zjištěnými skutečnostmi. Dodal, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, nově navržené důkazy nemohly přispět ke správnému stanovení daně a byly navrženy účelově. Nesouhlas žalobkyně s výsledky hodnocení důkazů podle žalovaného není ekvivalentem pro závěr, že dokazování nebylo učiněno řádně a správně. Žalovaný se ohradil proti tvrzení žalobkyně o selektivním využití důkazů a poznamenal, že žalobkyně neoznačila konkrétní důkazy svědčící v její prospěch, které nebyly využity.

30. Žalovaný připomněl, že správci daně nevznikly žádné pochybnosti o správnosti daně přiznané žalobkyní na výstupu, zpochybněna byla pouze oprávněnost nároku na odpočet daně na vstupu. Žalobkyně podle žalovaného neunesla důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku podle § 72 a § 73 zákona o DPH, přičemž veškerá její argumentace týkající se nesprávného stanovení daně je pro danou věc irelevantní. K důkazním návrhům žalobkyně žalovaný poznamenal, že se žalobkyně domáhá pokračování v dokazování před soudem v situaci, kdy neunesla důkazní břemeno v daňovém řízení. Její důkazní návrhy proto žalovaný s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 35/2009 a 2 Afs 74/2010 označil za nepřípustné. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Doplnění žaloby a další podání žalobkyně 31. Žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 6. 5. 2019 uvedla, že již v upřesnění žalobních bodů ze dne 15. 9. 2017 navrhla jako důkaz správní spis se svým odvoláním a vyjádřením ke kontrolnímu zjištění a důkazy ze spisu okresního soudu sp. zn. 7 C 398/2010. Tentýž spis navrhla jako důkaz v doplnění žaloby ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 Af 80/2014 s tím, že totožné důkazy, jaké řešil okresní soud, navrhovala již ve vyjádření v rámci odvolacího řízení dne 25. 9. 2014, nicméně daňové orgány k nim nepřihlížely. Podotkla, že pokud byly v jejím vyjádření ze dne 26. 11. 2018 jako přílohy uvedeny rozsudky okresního soudu sp. zn. 7 C 398/2010 a zdejšího soudu sp. zn. 17 Co 287/2017 i znalecký posudek STAVEXIS, bylo povinností žalovaného se s těmito důkazy vypořádat. Podle žalobkyně pak z těchto rozsudků plyne, že soud považoval za potřebné vyslechnout všechny v úvahu přicházející svědky a L. M. jako účastníka řízení. Žalobkyně poznamenala, že okresní soud ve zmíněném rozsudku hovořil také o společnosti NOWAK, jejíž postavení považoval za reálné, nikoli neprokázané či nereálné. Závěry žalobkyně podle ní potvrzuje i znalecký posudek Ing. N., který konstatoval, že inženýrská činnost provedena byla a že ji pro žalobkyni provedla třetí firma. Znalec podle žalobkyně považoval za nesporné, že doklady pro žalobkyni obstarával NOWAK, a to i prostřednictvím dalších osob. Skutečnost, že daňové orgány k předmětnému znaleckému posudku nepřihlédly, ani neuvedly proč, pokládala žalobkyně za podstatnou vadu řízení.

32. V replice ze dne 15. 5. 2019 žalobkyně poukázala na rozsah napadeného rozhodnutí a odmítla, že by soudní řízení „zaplevelovala“ množstvím námitek, často účelových. Zdůraznila, že zdejší soud v rozsudku sp. zn. 15 Af 80/2014 uvedl, že se s ohledem na nutnost doplnění dokazování a následného hodnocení důkazů nemohl zabývat námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů a závěry ohledně neunesení důkazního břemene žalobkyní. Podotkla, že na seznámení se zjištěnými skutečnostmi reagovala dne 26. 11. 2018 odůvodněním jednotlivých důkazů, které navrhovala, nicméně žalovaný ani v rozhodnutí na tyto její logické námitky nereagoval. Žalobkyně trvala na tom, že řada tzv. rozporů byla vyjasněna, a poznamenala, že sama provedla příslušné důkazy (např. tabulky s výpočty kubatur, termínů a subdodávek), zdejší soud rozhodl ve věci inženýrské činnosti BD Chlumec a na základě toho došlo k doplnění žaloby, v němž popsala, z jakých důvodů by měli být navržení svědci vyslechnuti. Podle žalobkyně bylo hodnocení jednotlivých důkazních prostředků obecné, paušální, ačkoli mělo být konkrétní a uvádět, proč konkrétní důkazní prostředek neprokazuje tvrzení o zdanitelném plnění. Žalobkyně měla za to, že se hodnocení důkazů soustředilo na bezvýznamné a nicotné údajné rozpory, a dodala, že by bylo s podivem, kdyby jednotlivé výpovědi do detailu souhlasily.

33. Žalobkyně poté v podání ze dne 26. 5. 2021 upozornila na rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2020, č. j. 30517/20/5300–21442–712906, ve věci daňového subjektu TEKO a na další rozhodnutí daňových orgánů a soudů týkající se tohoto daňového subjektu. Další vyjádření žalovaného 34. Na poslední citované podání žalobkyně reagoval žalovaný vyjádřením, ve kterém označil její domněnku, že závěry vyslovené ve věci daňového subjektu TEKO mají podstatný dopad na projednávanou věc, za lichou. Žalovaný popsal smluvní vztahy v řetězci, jehož se zmíněná společnost a žalobkyně účastnily, poukázal na rozdíly v daňových řízeních vedených se společností TEKO a se žalobkyní a uzavřel, že odkazy na řízení vedená s jinými daňovými subjekty jsou mimoběžné s projednávanou věcí. Písemný závěrečný návrh žalobkyně 35. V písemném závěrečném návrhu ze dne 3. 1. 2022 žalobkyně popřela názor žalovaného, že jediným důvodem pro zrušení jeho předchozího rozhodnutí bylo neprovedení výslechu svědků V. D., H. V., V. D. a M. T. a že ostatní námitky posoudil zdejší soud jako nedůvodné. Poté předestřela svůj výklad předchozího zrušovacího rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 15 Af 80/2014 a navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 378/2017. Trvala na tom, že předmětné rozsudky neznamenají, že by nebylo možné znovu hodnotit ostatní důkazy. S ohledem na závěry správce daně, že deklarované demoliční práce nebyly fakticky provedeny a že veškeré doklady k inženýrské činnosti si zajišťovala obec Chlumec, bylo podle žalobkyně dokazování vedeno ve dvou směrech – jednak k prokázání toho, že demolice i inženýrská činnost byly provedeny, a jednak k prokázání toho, že byly provedeny tak, jak je uvedeno v daňových dokladech. Žalobkyně poznamenala, že žalovaný sice připustil, že oba zmíněné výchozí parametry nemohly existovat, nicméně přesto setrval na neuznání nároku na odpočet daně. Podle žalobkyně bylo namístě konstatovat, že závěr správce daně byl chybný a že dotčené objekty nebyly demolovány v rámci sanací. Zároveň upozornila na rozdíl mezi demoličními pracemi a sanacemi. Žalobkyně připomněla, že jako důkaz navrhla „porovnání smluv, rozpočtů ve smlouvách a dále faktické provedení, soupisy provedených prací a fakturaci“, avšak tento důkaz nebyl proveden; dodala, že rozdíly byly vysvětleny ve výpovědích svědků V., C. a výpovědi L. M. v jiném řízení.

36. Podle žalobkyně nemusí každý svědek detailně popsat předmět demolic, dobu a dodavatele, postačí, když popíše jedno z toho, a poté nastupují další důkazy. Konstatovala, že na základě výpovědi svědka V. navrhla vyslechnout další svědky – M., C., J. M., J. K., F. V., J. M. a M. K. Potřebnost výslechu těchto svědků podle žalobkyně potvrdilo i rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2020, č. j. 30517/20–5300–21442–712906, ve věci daňového subjektu TEKO, ve kterém žalovaný navíc shledal důvodným i provedení výslechu svědků Ing. Š. a Ing. V., které žalobkyně rovněž navrhovala vyslechnout. Dodala, že důkazy navržené v jejím vyjádření ze dne 26. 11. 2018 nebyly novými důkazy, neboť byly navrženy či uvedeny již dříve. Význam výslechů svědků P. K., K. H., Ing. T. V. a Ing. J. Š. spatřovala žalobkyně v tom, že měly vyloučit souvislost demolicí a sanací.

37. Dále uvedla, že žalovaný zkreslil výpovědi svědků V. a D., když poukazoval na nepodstatné skutečnosti, které tito svědkové podle žalobkyně nemuseli znát, a výpovědi svědků D. a T. žalovaný bagatelizoval a nesprávně označil za nevěrohodné. K navrženému svědkovi C. žalobkyně poznamenala, že byl vyslechnut v řízeních daňových subjektů TPÚ, NOWAK a TEKO, a proto se žalobkyně podivila nad tím, že nebyl vyslechnut v jejím řízení. Žalobkyně byla přesvědčena, že pokud daňové orgány vytýkaly svědkům určité rozpory, měly je svědkům předestřít, aby je vysvětlili, což se však nestalo. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 360/2018. Podle žalobkyně bylo namístě údajné rozpory vyjasnit opakovanou výpovědí svědků. Poukázala také na to, že obecné soudy výpovědi svědků zohlednily podstatně jiným způsobem než daňové orgány a vycházely rovněž ze znaleckých posudků STAVEXIS a Ing. N.

38. Žalobkyně vysvětlila, že nepožadovala, aby správce daně prováděl dokazování, ale aby upřesnil své požadavky a svá tvrzení ve vztahu k nedoložení důkazů ze strany žalobkyně. To ovšem správce daně neprovedl, ani neodůvodnil své tvrzení, že práce nebyly provedeny pro žalobkyni konkrétními zhotoviteli. Žalobkyně trvala na tom, že smluvní vztahy měly své logické opodstatnění, o kterém hovořila např. svědkyně T. Některé společnosti totiž měly oprávnění ke stavebním nebo k demoličním činnostem, zatímco jiné nikoli; neposledním důvodem bylo získání referencí o množství a obtížnosti zakázek pro další výběrová řízení. Podle žalobkyně je nutnost doplnění dokazování o výslechy svědků, které správce daně převzal z jiných daňových řízení, okolností na straně žalovaného, který potvrdil takovýto postup správce daně, ačkoli se později ukázal nezákonným. Dodala, že skutečnost, že se nepovedlo vyslechnout T. S., jde na vrub správce daně, protože S. byl bez problémů vyslechnut dne 21. 8. 2019 ve věci TPÚ a dne 14. 3. 2018 ve věci NOWAK.

39. Podle žalobkyně se v řízení vedeném se společností TEKO a se žalobkyní jedná o naprosto stejné demolice, u kterých mělo být zjištěno, kdo je fakticky provedl, v jakém rozsahu a v jaké době. Rozdíly jednotlivých řízení označila žalobkyně za nepodstatné, administrativní či formální a měla za to, že nebrání porovnání těchto řízení a jejich výsledků. Pokud žalovaný předem signalizuje, že svědek je nevěrohodný nebo že nemá důkazní potenciál, jedná se podle žalobkyně o předčasné hodnocení. Žalobkyně zpochybnila závěr žalovaného, že svědek S. údajně vypověděl, že jeho společnosti demolice neprováděly, a že nebyl schopen identifikovat údajné subdodavatele. Podotkla, že není zřejmé, na který protokol tato argumentace míří, a připomněla, že v protokolu ze dne 21. 8. 2019 ve věci TPÚ tento svědek uvedl, že společnost NOWAK demolovala teplárnu, sklad motorů, sklady na parcele č. XA a objekt na parcele č. XB a společnost CST pro NOWAK demolovala sklad motorů, teplárnu, elektrorozvodnu, sklady, objekt při výjezdu. Také při výpovědi dne 14. 3. 2018 ve věci NOWAK svědek podle žalobkyně popsal demoliční práce v areálu TPÚ, vztah mezi NOWAK a CST, fakturaci, kontroly, podklady k fakturaci. V protokolu ze dne 3. 4. 2014 tento svědek popsal objekt u výjezdu na skládku a demolice průmyslových objektů. Z uvedeného podle žalobkyně vyplývá, že z výpovědi svědka S. nevyplývá jeho údajné tvrzení, že jeho společnosti demolice neprováděly.

40. Žalobkyně trvala na tom, že bylo vyloučeno, aby demolice proběhly jindy než v roce 2010, jinak, než jak je prokazováno účetními a obchodními doklady, bylo vyloučeno i to, že demolice prováděly jiné osoby, tudíž žalobkyně zdanitelná plnění prokázala. Dodala, že se u demolic ani u inženýrské činnosti neobjevil jiný subjekt, který by si nárokoval provedení nebo zaplacení těchto činností, a že bylo vyloučeno, že „by se předmětné demolice zbouraly samy, například zemětřesením nebo přírodní pohromou“. K argumentaci daňových orgánů, které zpochybňovaly samotné provedení demolic tím, že svědek S. neuvedl konkrétní jména svých náhodných subdodavatelů, žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 185/2014 konstatovala, že předpisy soukromého práva umožňují subjektům zvolit, jakým právním úkonem zamýšlený právní vztah založí.

41. Podle žalobkyně platí, že pokud správce daně uvádí, že se činnosti neuskutečnily (neuznává zdanitelné plnění na vstupu), nemůže tvrdit, že se fakturované částky za identické zdanitelné plnění stanou součástí zdanitelného plnění na výstupu a vyměřovat z nich daň, rovněž nemůže následně u odběratele namítat, že se zdanitelné plnění neuskutečnilo. Dodala, že pokud se plnění neuskutečnilo, nemohou u ní daňové orgány uplatňovat ani daň na výstupu. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný rozhodoval ke dni vydání svého rozhodnutí a byl povinen zohlednit všechny námitky a skutečnosti, které do doby vydání rozhodnutí byly navrženy, provedeny nebo uplatněny ze strany žalobkyně. Uzavřela, že daňové orgány mají povinnost stanovit správnou výši daně z úřední povinnosti a musí přihlédnout ke všemu, co během daňového řízení vyšlo najevo. Ústní jednání soudu 42. Při jednání soudu konaném dne 18. 1. 2022 právní zástupce žalobkyně odkázal na všechna dosavadní písemná podání a omezil své důkazní návrhy toliko na doplnění žalobních bodů ze dne 15. 9. 2017 a rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2020, č. j. 30517/20/5300–21442–712906. Zdůraznil, že v daňovém řízení nebyli vyslechnuti důležití svědci C. a V., ačkoli byli navrženi k důkazu v návaznosti na výpověď svědka V., a to v podání ze dne 26. 11. 2018. Dále konstatoval, že se žalovaný nevypořádal s rozsudkem okresního soudu sp. zn. 7 C 398/2010 a se znaleckým posudkem, který byl v daném soudním řízení proveden jako důkaz.

43. Pověřená pracovnice žalovaného při tomtéž jednání konstatovala, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala přijetí zdanitelného plnění od deklarovaného dodavatele, tj. v případě demoličních prací od společností NOWAK a CST, a v případě zakázky BD Chlumec od společnosti NOWAK. Trvala na zamítnutí žaloby. Posouzení věci soudem 44. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

45. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po uskutečněném ústním jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

46. Před vypořádáním jednotlivých žalobních bodů soud směrem k žalobkyni připomíná, že soudní řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou koncentrace, jež nachází svůj odraz v § 71 odst. 2 třetí větě s. ř. s., podle které „[r]ozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.“ Soud se proto může věcně zabývat jen těmi žalobními body, které byly uplatněny ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy bylo napadené rozhodnutí žalobkyni doručeno (srov. § 72 odst. 1 s. ř. s.), tj. v projednávané věci do 18. 2. 2019, neboť napadené rozhodnutí bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 18. 12. 2018. Projednání později uplatněných žalobních bodů by znamenalo nepřípustné porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004–69). Z těchto důvodů soud nemohl přihlížet k těm žalobním bodům, které žalobkyně nově vznesla ve svých podáních ze dne 6. 5. 2019 (zejména, že bylo povinností žalovaného se vypořádat s důkazy, které byly uvedeny jako přílohy v jejím vyjádření ze dne 26. 11. 2018 – rozsudky okresního soudu sp. zn. 7 C 398/2010 a zdejšího soudu sp. zn. 17 Co 287/2017, znalecký posudek STAVEXIS), ze dne 15. 5. 2019 (zejména, že na seznámení se zjištěnými skutečnostmi reagovala dne 26. 11. 2018 odůvodněním jednotlivých důkazů, které navrhovala, nicméně žalovaný ani v rozhodnutí na tyto její logické námitky nereagoval), ze dne 26. 5. 2021 (odkaz na rozhodnutí žalovaného vydaná v souvisejících věcech) a ze dne 3. 1. 2022 (odkaz na daňové řízení vedené se společností TEKO a srovnání předmětného řízení s daňovým řízením žalobkyně, zdůvodnění potřeby výslechu svědků P. K. a K. H., jejichž nevyslechnutí žalobkyně daňovým orgánům v žalobě nevytýkala) a které přednesla při jednání dne 18. 1. 2022 (že se žalovaný nevypořádal s rozsudkem okresního soudu sp. zn. 7 C 398/2010 a se znaleckým posudkem, který byl v daném soudním řízení proveden jako důkaz – v předchozích podáních žalobkyně naopak tvrdila, že žalovaný si předmětné dokumenty nesprávně vyložil, pozn. soudu), neboť tak učinila až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body.

47. Soud současně zdůrazňuje, že v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje soud podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Soud proto nemůže zohledňovat později vydaná rozhodnutí ani pozdější důkazy provedené v jiných věcech, byť se jedná o daňová řízení obchodních partnerů žalobkyně, která se týkají stejných zakázek. Pro projednávanou věc je podstatné výhradně to, zda daňové orgány postupovaly v daňovém řízení, které vyústilo ve vydání žalobou napadeného rozhodnutí, v souladu se zákonem, zda došlo k přenesení důkazního břemene na žalobkyni, zda daňové orgány umožnily žalobkyni důkazní břemeno unést a zda bylo napadené rozhodnutí řádně odůvodněno. Vycházeje ze zmíněného § 75 odst. 1 s. ř. s. proto soud nebude srovnávat skutková zjištění daňových orgánů v této věci s jejich zjištěními v jiných řízeních po vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

48. Směrem k žalobkyni soud dále poznamenává, že každý žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS). Obdobně např. v rozsudku ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Azs 134/2005–44, Nejvyšší správní soud konstatoval, že za žalobní body nelze považovat ani prostý výčet paragrafů správního řádu, které údajně žalovaný porušil, ani jejich parafrázi bez jakékoli speci kace. Zároveň podle názoru zdejšího soudu nestačí jen zopakovat argumentaci přednesenou v odvolacím řízení, neboť žaloba by měla primárně reagovat na napadené rozhodnutí o odvolání. V projednávané věci soud shledal, že jednotlivá podání žalobkyně jsou velmi obsáhlá a místy poněkud nesrozumitelná, přičemž mnohdy nebylo možné odlišit, co představuje popis průběhu daňového řízení a argumentace daňových orgánů, resp. vysvětlení či zdůvodnění jednotlivých kroků žalobkyně v daňovém řízení, a co je žalobní námitkou. Za žalobní námitky proto soud považoval výhradně konkrétní výtky směřující proti postupu daňových orgánů či závěrům žalovaného.

49. Odkazuje–li žalobkyně na svá podání uplatněná v daňovém řízení nebo v předchozím soudním řízení, soud připomíná, že za žalobní bod lze považovat pouze konkrétní odkaz na konkrétní argumentaci, nikoli obecný či paušální odkaz na určité podání nebo dokonce na všechna dřívější podání. Odkazy užité žalobkyní nebyly podle názoru soudu dostatečně konkrétní, a proto se jimi soud nezabýval.

50. Žalobkyně by si dále měla uvědomit, že soudní řízení není pokračováním řízení daňového a stejně tak daňové řízení navazující na zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného soudem není pokračováním řízení soudního. Daňové řízení sice tvoří jeden celek od svého zahájení až do právní moci rozhodnutí, jímž bylo ukončeno, nicméně žalovaný má povinnost vypořádat se pouze s těmi argumenty a důkazními návrhy, které byly obsaženy v podáních adresovaných jemu, případně správci daně, nikoli v podáních adresovaných soudu. Podle názoru soudu je proto zcela irelevantní, jaké argumenty či důkazní návrhy žalobkyně uplatnila v průběhu předchozího soudního řízení, které vyústilo ve zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného v dané věci, neboť se nejednalo o podání adresovaná žalovanému. Žalobkyně se tedy mýlí, pokud za návrhy na doplnění daňového řízení pokládá i návrhy důkazů obsažené v první žalobě včetně upřesnění žalobních bodů a dalších podání a dovozuje povinnost žalovaného se jimi zabývat. Nic takového podle názoru soudu neplyne ani z § 8 odst. 1 daňového řádu, neboť to, co se odehrálo v soudním řízení, nevyšlo najevo při správě daní, ani z § 92 odst. 2 daňového řádu, jehož smyslem není prolomit rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení a nutit daňové orgány suplovat důkazní návrhy daňového subjektu. Se žalobkyní lze souhlasit v tom, že v souladu s § 93 odst. 1 daňového řádu lze jako důkazy užít i ty, které byly získány během soudního řízení ve správním soudnictví. Bylo však právě na žalobkyni, aby takové důkazní návrhy včas v daňovém řízení uplatnila, což neučinila.

51. Z jednotlivých žalobních bodů se soud nejprve zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobkyně spatřovala v tom, že se žalovaný nezabýval její námitkou, že doložila, jak demolice a inženýrské práce proběhly, a že ani nemohly proběhnout jinak, než tvrdila a prokazovala. Současně žalobkyně tvrdila, že se správce daně nevypořádal s faktem, že demolované objekty nestojí, a neodůvodnil své tvrzení, že práce nebyly provedeny pro žalobkyni konkrétními zhotoviteli. Podle žalobkyně měl správce daně uvést, čím tvrzení o faktickém provedení demolic zpochybňuje, aby mohla tyto argumenty vyvracet, namísto toho však daňové orgány obecně opakovaly, že důkazní prostředek neprokázal faktické uskutečnění zdanitelného plnění, aniž by to zdůvodnily. Dále žalobkyně spatřovala nepřezkoumatelnost v tom, že daňové orgány neuvedly, proč nepřihlédly ke znaleckému posudku Ing. Němce. Soud prostudoval žalobou napadené rozhodnutí a tvrzenou nepřezkoumatelnost nezjistil.

52. V této souvislosti soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009–46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010–53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109). Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu však zároveň po odvolacím orgánu nelze požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007–100). Těmto požadavkům žalovaný v projednávané věci dostál, neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jak o nich uvážil a proč neakceptoval jednotlivé odvolací námitky. Podle názoru soudu je rovněž třeba zohlednit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost rozhodnutí skutečně nelze meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64); taková situace však v projednávané věci nenastala.

53. S odvolací námitkou, že žalobkyně doložila, jak demolice a inženýrské práce proběhly, a že ani nemohly proběhnout jinak, než tvrdila a prokazovala, se žalovaný podle názoru soudu vypořádal naprosto dostatečně, když poukázal na rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení a na povinnost žalobkyně prokazovat svá tvrzení a uzavřel, že žalobkyně své důkazní břemeno neunesla.

54. K námitce žalobkyně, že se správce daně nevypořádal s určitými skutečnostmi a neodůvodnil některá svá tvrzení, soud poznamenává, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného, který mohl případné nedostatky v postupu či argumentaci správce daně napravit. Z předmětných námitek není podle názoru soudu zřejmé, zda žalobkyně v dané souvislosti něco vytýká žalovanému, resp. jeho rozhodnutí, a proto soud jen obecně konstatuje, že nebylo povinností daňových orgánů zdůvodňovat, že práce nebyly provedeny pro žalobkyni konkrétními zhotoviteli. Jak bude vysvětleno níže, plně postačovalo, že správce daně sdělil žalobkyni své pochybnosti, a poté bylo naopak její povinností prokázat, že konkrétní činnosti pro ni vykonal dotyčný dodavatel tak, jak deklaroval na příslušných daňových dokladech.

55. Soud má za to, že žalovaný dostatečně odůvodnil svou argumentaci, že ten který důkazní prostředek neprokázal faktické uskutečnění zdanitelného plnění. Konkrétní závěry jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeny vždy u jednotlivých důkazů a korespondují jak s jejich stručným popisem obsaženým v odůvodnění, tak se samotným obsahem správního spisu. Namítá–li žalobkyně, že daňové orgány neuvedly, proč nepřihlédly ke znaleckému posudku Ing. N., soud připomíná, že žalobkyně v žádném ze svých podáních tento znalecký posudek nenavrhla jako důkaz, tudíž žalovanému nevznikla povinnost se k němu jakkoli vyjadřovat. Žalovaný v bodě 142 odůvodnění napadeného rozhodnutí reagoval na znalecký posudek STAVEXIS, který žalobkyně navrhla jako důkaz ve svém podání ze dne 26. 11. 2018, a v následujícím bodě 143 zmínil rozsudky okresního soudu sp. zn. 7 C 398/2010 a zdejšího soudu sp. zn. 17 Co 287/2017 včetně znaleckého posudku STAVEXIS a revizního znaleckého posudku (tj. posudku Ing. N.), přičemž konstatoval, že předmětné rozsudky nejsou způsobilé prokázat tvrzení žalobkyně o oprávněně nárokovaném odpočtu DPH z plnění od dodavatele NOWAK. Takové odůvodnění považuje soud za dostatečné, neboť žádná ze zmíněných listin skutečně neprokazuje, že NOWAK poskytl žalobkyni konkrétní plnění deklarované na jednotlivých daňových dokladech. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí, a příslušná žalobní námitka tudíž není důvodná.

56. Ve vztahu k dalším žalobním námitkám považuje soud za nezbytné připomenout základní principy dokazování v daňovém řízení. Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně. Při správě daní se neuplatňuje zásada vyhledávací tak jako zejména v trestním právu, což odpovídá faktu, že důkazní břemeno ohledně výše daně nenese stát, nýbrž daňový subjekt. Primární iniciativa tudíž přísluší daňovému subjektu, který v procesu dokazování vedeném správcem daně musí své břemeno unést. Správce daně je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Podle písmene c) tohoto ustanovení má správce daně povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem, přičemž pokud správce daně zjistí některou okolnost zpochybňující údaje uvedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 92 odst. 3 a 4 daňového řádu), resp. v průběhu daňové kontroly předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení [§ 86 odst. 3 písm. c) daňového řádu]. Daňový subjekt tedy musí prokázat svá tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Pokud takové důkazy prokazují jeho tvrzení, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu zpět na správce daně, v opačném případě platí, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl, a správce daně tak může rozhodnout v jeho neprospěch.

57. Unese–li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby je jeho hospodaření průkazné, nebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení náležitě prokázal. Důkazní prostředky zde budou spíše pocházet ze sféry mimo účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví. Z hlediska unesení důkazního břemene je tak nerozhodné, jaký počet či jaký druh účetních a jiných dokladů či evidencí byl předložen, neboť určujícím je pouze jejich obsah. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2014, č. j. 8 Afs 62/2013–37, v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004–89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Afs 12/2003–277, publ. pod č. 666/2005 Sb. NSS). Povinností ani cílem správce daně tedy rozhodně není vyhledávat za daňový subjekt všechny možnosti, jimiž by tomuto subjektu daňovou povinnost snížil.

58. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně vychází z toho, že prioritním účelem daňového řízení je ochrana zájmu státu na řádném plnění daňových povinností ze strany daňových subjektů při zachování jejich práv a právem chráněných zájmů. Nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene je přitom ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž nese důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti ten, kdo ji tvrdí. Na rozdíl od jiných druhů řízení sice není věcí svobodné vůle daňového subjektu, zda určité skutečnosti ve vyměřovacím řízení uvede, či nikoli, neboť ho v něm stíhá povinnost tvrzení v podobě podání daňového přiznání, nicméně uvedená zásada je v modifikované podobě zachována i ve vyměřovacím řízení, jelikož také v něm se důkazní břemeno vztahuje pouze k prokázání skutečností vážících se k daňovému subjektu, který je uvedl v daňovém přiznání nebo je byl v něm povinen uvést. Jen daňový subjekt má totiž podrobné poznatky o veškeré své činnosti, příjmech a výdajích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, publ. pod č. 113/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

59. Soud dále připomíná, že daňové řízení je založeno na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 54/2004–125). Prokazování nároku na odpočet daně je primárně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro stanovení DPH či uznání nároku na odpočet DPH, není–li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou–li splněny další zákonné podmínky pro jeho uplatnění. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006–107, ve kterém uvedl: „Prokazuje–li daňový subjekt nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu jsou pochybnosti, je součástí důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence zdanitelného plnění.“ 60. Daň či nárok na odpočet DPH totiž nemají základ ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného plnění jakožto předmětu daně (srov. § 2 zákona o DPH). Zákonný nárok na daň či její odpočet je podmíněn formálním vykázáním zdanitelného plnění se všemi náležitostmi, ale nikdy nemůže být přiznán v případě nevyvrácení pochybností o faktickém uskutečnění plnění. Zákon tedy nestojí na formálním vykázání zdanitelného plnění, ale na stavu faktickém. Jiný závěr by popíral smysl a účel zákona. Shodný názor vyslovil také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 9 Afs 204/2007–72.

61. Výše uvedené závěry mají svůj odraz rovněž v judikatuře Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99, vyslovil, že „… důkaz daňovým dokladem … je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení může vést k formulaci požadavku směřujícího k dokázání hmotně právního úkonu, tj. k důkazu existence zdanitelného plnění.“ Proto nemůže být jen samotné doložení po formální stránce bezvadného daňového dokladu dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně, vždy musí být v prvé řadě fakticky podložen existujícím zdanitelným plněním.

62. V projednávané věci měl správce daně pochybnosti o uskutečnění přijatých zdanitelných plnění od společnosti CST (demolice v areálu TPÚ s datem uskutečnění zdanitelného plnění 31. 8. 2010) a od společnosti NOWAK (demolice v areálu TPÚ s datem uskutečnění zdanitelného plnění 31. 10. 2010 a 30. 11. 2010, investorsko–inženýrská činnost na akci BD Chlumec s datem uskutečnění zdanitelného plnění 31. 10. 2010) v tom směru, zda práce deklarované na jednotlivých fakturách byly skutečně provedeny dodavateli, kteří tyto faktury vystavili, a to v deklarovaném období a rozsahu. Pochybnosti správce daně týkající se demolic v areálu TPÚ původně vycházely z toho, že magistrát již v potvrzení ze dne 7. 4. 2010 (tj. před daty uskutečnění předmětných zdanitelných plnění) uvedl, že stavby průmyslových objektů v areálu TPÚ neexistují, vzniklé plochy jsou zatravněny a nejsou patrné ani základy budov. Jakkoli byl ze strany žalobkyně obsah tohoto potvrzení později zpochybněn, pochybnosti správce daně přetrvaly, neboť dalším dokazováním byl zjištěn časový nesoulad mezi odvozem a drcením suti včetně zemních prací (datum uskutečnění zdanitelného plnění 31. 3. 2010 a 30. 4. 2010), které nelogicky předcházelo vlastním demoličním pracím (datum uskutečnění zdanitelného plnění 31. 8. 2010, 31. 10. 2010 a 30. 11. 2010). Zdrojem pochybností je podle názoru soudu i skutečnost, že žalobkyně fakturovala část prací (demolice a zemní práce v areálu TPÚ) svému odběrateli TEKO s datem uskutečnění zdanitelného plnění 31. 7. 2010, tj. dříve, než jí tyto práce měly být dodány ze strany společností CST a NOWAK. Pochybnosti správce daně podporoval také fakt, že společnosti NOWAK ani CST neměly v rozhodném období žádné zaměstnance a nebylo doloženo, že by předmětné práce provedly prostřednictvím určitých konkrétních subdodavatelů. Popsané pochybnosti správce daně soud vyhodnotil jako zcela legitimní. Daňové orgány tedy ve vztahu k demoličním pracím prokázaly existenci pochybností o tom, zda žalobkyně skutečně přijala všechna plnění v rozsahu a období, jak deklarují faktury od dodavatelů NOWAK a CST, a zda došlo k faktickému uskutečnění plnění těmito dodavateli, tj. zda byly naplněny požadavky § 72 odst. 1 zákona o DPH.

63. Pokud jde o investorsko–inženýrskou činnost na akci BD Chlumec, správce daně spatřoval pochybnosti o uskutečnění přijatého zdanitelného plnění v tom, že projektovou dokumentaci pro akci BD Chlumec vypracoval Ing. P. N. v letech 2006 až 2008, kdy ji také žalobkyni vyfakturoval, a žalobkyně ji podle předávacích protokolů ze dne 20. 9. 2006, 17. 12. 2007 a 9. 4. 2008 předala obci Chlumec, přičemž jiné písemnosti spojené s vypracováním projektové dokumentace pro akci BD Chlumec v roce 2010 správce daně neobdržel a smlouva o zajištění investorsko–inženýrské činnosti byla uzavřena již 5. 9. 2005. Pochybnosti o tom, zda předmětné plnění žalobkyně skutečně přijala od společnosti NOWAK, následně prohloubila výpověď svědka M. M., který tvrdil, že nezanedbatelnou část příslušných činností vykonal jako zaměstnanec žalobkyně, což znamená, že společnost NOWAK tuto část plnění žalobkyni neposkytla. I tyto pochybnosti daňových orgánů shledal soud naprosto legitimními, což znamená, že daňové orgány ve vztahu k investorsko–inženýrské činnosti prokázaly existenci pochybností o tom, zda žalobkyně skutečně přijala plnění, jak deklaruje příslušná faktura od dodavatele NOWAK, a zda došlo k faktickému uskutečnění plnění tímto dodavatelem, tj. zda byly naplněny požadavky § 72 odst. 1 zákona o DPH.

64. Výzva k odstranění pochybností ze dne 23. 2. 2012 podle názoru soudu jednoznačně vymezila konkrétní skutečnosti, v nichž tehdejší správce daně (Finanční úřad v Ústí nad Labem) spatřoval důvody vzniku pochybností o tom, že došlo k přijetí zdanitelných plnění od společností NOWAK a CST, a to v období a v rozsahu deklarovaném na jednotlivých fakturách. Samotná skutečnost, že některé dílčí pochybnosti byly později vyvráceny, nic nemění na tom, že správce daně své důkazní břemeno unesl, neboť v průběhu dokazování vyvstaly další pochybnosti, které již vyvráceny nebyly.

65. Soud dále nepřehlédl personální propojení jednotlivých korporací zapojených do dodavatelsko–odběratelského řetězce, v němž probíhaly dotčené obchodní transakce. L. M. byl zároveň předsedou představenstva TPÚ, předsedou představenstva jejího dodavatele TEKO, jednatelem jejího dodavatele – žalobkyně – a jediným akcionářem společnosti EKONOMIE CZ, a. s., která všem těmto korporací vedla účetnictví. V letech 2007 až 2009 byl L. M. zároveň členem představenstva a jediným akcionářem deklarovaného dodavatele žalobkyně společnosti NOWAK, jejíž akcie dne 5. 6. 2009 prodal T. S., který byl poté v roce 2010 členem představenstva NOWAK a jednatelem jejího dodavatele CST. Dále soud nepřehlédl, že žalobkyně měla zaměstnance, strojní zařízení i dopravní prostředky, a to na rozdíl od jejích deklarovaných dodavatelů NOWAK a CST, kteří žádné zaměstnance neměli (NOWAK měl údajně zajišťovat práce subdodavatelsky včetně zajištění speciální techniky). Také z těchto zjištění podle názoru soudu plynou pochybnosti o tom, zda žalobkyně skutečně přijala plnění od deklarovaných dodavatelů NOWAK a CST v rozsahu a termínech vyplývajících z předložených daňových dokladů.

66. Určité pochybnosti vyplývají také z toho, že na dodatku smlouvy ze dne 29. 11. 2005 uzavřeném mezi společnostmi NOWAK a CST je uvedena adresa dodavatele CST, na které tato společnost sídlila až od června 2010. Jak správně uvedl žalovaný pod písmenem e) v bodě 157 odůvodnění napadeného rozhodnutí, „… tento fakt pouze dokresluje oprávněnost správce daně pochybovat o tvrzení odvolatele. Nicméně ze závěru správce daně je zřejmé, že ani tato skutečnost nebyla absolutním důvodem pro odmítnutí nároku na odpočet daně.“ Jednalo se tedy o jednu dílčí pochybnost, se kterou se soud ztotožňuje, neboť na základě uvedené adresy sídla společnosti CST například nelze vyloučit, že předmětný dodatek mohl být teoreticky vyhotoven až v roce 2010. I tato pochybnost tak podle názoru soudu přispěla k přenosu důkazního břemene na žalobkyni. Soud proto považuje námitku žalobkyně, že nesrovnalosti v adrese společnosti CST by neměly mít dopad na vztah dodavatele NOWAK se žalobkyní, za zcela nedůvodnou.

67. Pochybnosti správce daně tedy soud shledal důvodnými, jednoznačně a srozumitelně formulovanými, logickými a rovněž řádně prokázanými. Správce daně tak unesl své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, když prokázal existenci důvodných pochybností o správnosti, věrohodnosti a průkaznosti evidence vedené žalobkyní. Prokázáním pochybností správce daně přešlo důkazní břemeno na žalobkyni, která tak byla povinna prokázat svá tvrzení uvedená v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období srpen, říjen a listopad 2010, resp. prokázat uplatněný nárok na odpočet DPH.

68. Z výše popsaného principu rozložení důkazního břemene v daňovém řízení zároveň vyplývá, že nebylo povinností daňových orgánů prokazovat, že se deklarovaná zdanitelná plnění vůbec neuskutečnila, případně, že je realizoval jiný subjekt než žalobkyní uvádění dodavatelé; nic takového ostatně daňové orgány netvrdily, tudíž ani nebyl důvod, aby to prokazovaly. Plně postačilo, že daňové orgány prokázaly konkrétně identifikované pochybnosti, čímž přenesly důkazní břemeno na žalobkyni. Rozhodně pak nebylo namístě, aby daňové orgány nechávaly zpracovat znalecký posudek o tom, kdy byly demolice provedeny, neboť důkazní břemeno v tomto směru tížilo žalobkyni. Z koncepce rozložení důkazního břemene jednoznačně vyplývá, že k unesení důkazního břemene ze strany žalobkyně nepostačí to, že provedení demolic je prokázáno neexistencí staveb a zbytků po demolicích. Soud dále směrem k žalobkyni podotýká, že rovněž nepostačí vyvracet pochybnosti daňových orgánů. Povinností žalobkyně bylo prokázat, že se zdanitelná plnění uskutečnila tak, jak jsou deklarována na jednotlivých daňových dokladech, tedy že příslušné práce provedl konkrétní deklarovaný dodavatel, který vystavil příslušný daňový doklad, a to v rozsahu a v termínu v tomto dokladu uvedeném.

69. K prokázání těchto skutečností podle názoru soudu rozhodně nepostačuje doložit to, že demolované objekty k určitému datu existovaly a od určitého data naopak již neexistovaly, neboť samotná demolice objektu nic nevypovídá o tom, kdo tuto demolici provedl. Ani prováděná šrotace, těžba železa či drcení suti neprokazují, že demolice skutečně provedl deklarovaný dodavatel v deklarovaném rozsahu a termínu. Stejně tak vyjádření společností KLEMENT, RUMPOLD a P–EKO, z nichž podle žalobkyně vyplývá, že předmětné demolice neprováděly, nemohou v žádném případě prokázat, že tyto demolice byly provedeny tak, jak uvádějí žalobkyní předložené daňové doklady. Soud proto zmíněná vyjádření pokládá za irelevantní. S ohledem na prokázané pochybnosti spočívající v časovém nesouladu mezi odvozem a drcením suti včetně zemních prací (datum uskutečnění zdanitelného plnění 31. 3. 2010 a 30. 4. 2010), které nelogicky předcházelo vlastním demoličním pracím (datum uskutečnění zdanitelného plnění 31. 8. 2010, 31. 10. 2010 a 30. 11. 2010), a pochybnosti plynoucí z toho, že žalobkyně fakturovala část prací (demolice a zemní práce v areálu TPÚ) svému odběrateli TEKO s datem uskutečnění zdanitelného plnění 31. 7. 2010, tj. dříve, než jí tyto práce měly být dodány ze strany společností CST a NOWAK, nepovažuje soud za dostatečné k prokázání tvrzení žalobkyně ani jednotlivé jí předložené listinné důkazy včetně zápisu o odevzdání a převzetí prací ze dne 25. 11. 2010. Soud navíc nepřehlédl, že práce jsou v těchto listinách popsány jen velmi obecně – například zmíněný zápis ze dne 25. 11. 2010 uvádí, že žalobkyně jako objednavatel převzala od zhotovitele NOWAK bourací práce provedené na základě smlouvy o dílo na objektu na pozemku parc. č. 850, a to bez zjevných vad a nedodělků, tedy nepotvrzuje konkrétní rozsah plnění.

70. Podobně k prokázání toho, že zdanitelná plnění vztahující se k akci BD Chlumec žalobkyně přijala od deklarovaného dodavatele v rozsahu a v termínu uvedeném na předložených daňových dokladech, nepostačuje doložit, že příslušné činnosti nevykonávala obec Chlumec, nebo vysvětlit pochybnosti ohledně data vystavení faktury za inženýrskou činnost tím, že v listopadu 2005 byl sjednán nejzazší termín ukončení k 31. 12. 2010, a to z důvodu délky celé investice od studie po předpokládané ukončení stavby a autorského dozoru, a dále tím, že k předání a převzetí nedošlo z důvodu zrušení investice, proto je nahrazuje ukončovací protokol ze dne 31. 10. 2010 a nastupuje vypořádání zrušené smlouvy. Skutečnost, že příslušné činnosti nevykonala obec Chlumec, ani vysvětlení prodlevy mezi zahájením a fakturací inženýrské činnosti totiž neprokazují, že tuto činnosti pro žalobkyni vykonala společnost NOWAK v rozsahu a termínu uvedeném na příslušném daňovém dokladu. Zcela irelevantní je také Výkonový a honorářový řád ČKAI, který nic nevypovídá o tom, kdo zdanitelná plnění poskytl.

71. Z hlediska důkazního břemene žalobkyně je bezpředmětné také její vysvětlení, že jednotlivé společnosti se do demolic a do inženýrské činnosti zapojily z toho důvodu, že měly příslušná oprávnění a že potřebovaly získat reference o množství a obtížnosti zakázek pro další výběrová řízení. Tato vysvětlení ani příslušná živnostenská oprávnění totiž neprokazují provedení konkrétních prací konkrétními dodavateli v konkrétním rozsahu a termínech podle příslušných daňových dokladů předložených žalobkyní.

72. Tvrdí–li žalobkyně, že společnost TPÚ musela vědět, kdo pro TEKO demolice prováděl a kdo je dostal zaplacené, a měla by se vyjádřit, kdo jí práce předával, kdo vystupoval jako subdodavatel pro TEKO a zda pro žalobkyni prováděl nějaké práce NOWAK, soud podotýká, že žalobkyni nic nebránilo v tom, aby v průběhu daňového řízení předložila daňovým orgánům písemné vyjádření společnosti TPÚ nebo aby navrhla výslech jejího statutárního orgánu jako svědka. Pouhá obecná a nepodložená proklamace o tom, že zmíněná společnost musela něco vědět, je zcela irelevantní a nemůže nic změnit na tom, že žalobkyně v daňovém řízení neunesla své důkazní břemeno. Totéž platí ve vztahu k obecnému prohlášení, že demolice by těžko prováděl někdo, kdo by je neúčtoval vlastníkovi staveb ani jeho dodavatelům, a ve vztahu k nepodloženému tvrzení, že dokazováním bylo vyloučeno, že by demolice provedl jiný dodavatel než NOWAK. Tato argumentace žalobkyně včetně navazujícího požadavku, aby jí daňové orgány vysvětlily, kdo by mohl demolice provést, pokud to nebyl NOWAK, svědčí podle názoru soudu o tom, že žalobkyně – byť zastoupená advokátem – nepochopila rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení. Daňové orgány totiž nebyly povinny vysvětlovat, jak se vše mohlo odehrát; byla to naopak žalobkyně, kterou tížila povinnost prokázat, že se vše odehrálo tak, jak sama tvrdila a dokládala příslušnými daňovými doklady.

73. Rovněž tvrzení žalobkyně, že zprávy o daňových kontrolách u společností TPÚ a TEKO a u žalobkyně jsou důkazem o tom, že tyto společnosti získávaly zdanitelná plnění od svých dodavatelů a samy je neprováděly, považuje soud za irelevantní a za projev nepochopení vlastní důkazní povinnosti žalobkyně. Ani toto tvrzení totiž nic nemění na tom, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno, neboť neprokázala, že přijala konkrétní zdanitelná plnění od deklarovaných dodavatelů NOWAK a CST v termínu a rozsahu uvedeném na předložených daňových dokladech.

74. Poté se soud zabýval námitkou žalobkyně, že daňové orgány v důsledku odmítnutí navržených důkazů nezjistily skutkový stav správně a úplně. Žalobkyně konkrétně upozorňovala na to, že daňové orgány nevyslechly jejího jednatele L. M., navržené svědky D. C., J. M., J. K., Ing. F. V., J. M., M. K. (žalobkyně místy svého zaměstnance chybně označuje jako Kuleva, pozn. soudu), blíže neoznačeného zaměstnance společnosti AQUATEST, I. K., referentky Obecního úřadu Chlumec D. a L., R. H., Ing. P. V., J. Š., T. V., J. J. a nezopakovaly výslech svědka Ing. P. N. Žalovaný těmto důkazním návrhům nevyhověl a stejně jako v případě všech dalších neprovedených důkazů svůj postup řádně zdůvodnil.

75. V případě L. M. žalovaný podle názoru soudu zcela správně poukázal na to, že nemohl být vyslechnut v pozici svědka, neboť jako jednatel žalobkyně by nevypovídal o okolnostech týkajících se jiných osob (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, č. j. 5 Afs 6/2010–101). Žalobkyně však zároveň požadovala, aby byl L. M. vyslechnut jako účastník řízení. Zdejší soud připomíná, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2010, č. j. 9 Afs 7/2010–181, není vyloučen výslech jednatele daňového subjektu (zde žalobkyně) jako takový, neboť jednatel vystupuje v postavení účastníka řízení, který má právo se kdykoli v průběhu řízení k věci vyjádřit. Zdejší soud zdůrazňuje, že daňové orgány nijak nebránily L. M. v tom, aby jako jednatel účastníka řízení přednesl svá tvrzení. Správce daně navíc na návrh žalobkyně ze dne 28. 5. 2014, aby byl L. M. vyslechnut, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, č. j. 5 Afs 6/2010–101, odpověděl písemností ze dne 14. 7. 2014 tak, že se L. M. může k věci vyjádřit, ovšem nikoli jako svědek. V tomto případě podle názoru soudu neplatí žalobkyní zmiňovaná zásada bezprostřednosti, která se primárně vztahuje k výslechu svědků a k možnosti účastníka řízení klást jim otázky. Žalobkyně tedy byla ze strany daňových orgánů řádně poučena o tom, že její jednatel může přednést svá tvrzení, a rozhodně mu v tom nebylo nijak bráněno. Samotná skutečnost, že se L. M. k věci vyjádřil až dne 26. 11. 2018, ačkoli tak mohl učinit již v červenci 2014, pak podle názoru soudu působí jako účelové a obstrukční jednání vedené snahou oddálit vydání napadeného rozhodnutí.

76. Stejně tak vyhodnotil soud jako obstrukční a účelové návrhy na výslech svědků, které žalobkyně uplatnila až dne 26. 11. 2018. V této souvislosti soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které „[s]vědka je třeba vyslechnout vždy, požaduje–li to daňový subjekt, ledaže se jedná o požadavek vedený toliko snahou mařit či účelově prodlužovat daňové řízení“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007–119, publ. pod č. 1572/2008 Sb. NSS). Právě takovou snahu účelově prodlužovat daňové řízení spatřuje zdejší soud v pozdním uplatnění důkazních návrhů ze strany žalobkyně, tj. v jejich přednesení až v závěrečné části odvolacího řízení pokračujícího po zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného zdejším soudem, ačkoli žalobkyni nic nebránilo v tom, aby tyto důkazní návrhy předložila daňovým orgánům mnohem dříve.

77. Soud totiž nepřehlédl, že žalobkyně v průběhu daňové kontroly navrhla pouze jediného svědka (T. S.) a jinak své důkazní návrhy omezila na fotografie a prohlídku areálu TPÚ a předložení účetnictví C. aj., tedy byla ve vztahu k navrhování důkazů vyloženě pasivní, ačkoli ji správce daně řádně vyzval k odstranění pochybností a přenesl na ni důkazní břemeno (jak soud vysvětlil výše). Za důkazní návrhy nelze podle názoru soudu považovat zcela obecný odkaz typu „stejné důkazy jako u TPÚ“ nebo „důkazní návrhy uváděné ostatními daňovými subjekty“, případně výslech „dalších osob, které se podílely na činnosti BD Chlumec“ – ostatně by to měla být právě žalobkyně, kdo by měl vědět nebo být schopen zjistit, kdo se jako její dodavatel či subdodavatel na dané činnosti podílel, a takové osoby označit jménem, příjmením a kontaktními údaji. Soud připomíná, že důkazní návrhy musí být dostatečně konkrétní (v případě svědků musí umožňovat jejich jednoznačnou identifikaci a předvolání – srov. § 92 odst. 6 daňového řádu), a proto nelze za řádný důkazní návrh považovat ani návrh vyslechnout blíže neoznačeného zaměstnance společnosti AQUATEST, navíc uplatněný až v poslední fázi odvolacího řízení. V této souvislosti soud na okraj poznamenává, že nebylo povinností správce daně ex offo zjišťovat bližší údaje o onom zaměstnanci společnosti AQUATEST, resp. vyzývat tuto společnost, aby údaje o svém zaměstnanci poskytla.

78. Podle názoru soudu rovněž nelze účinně obecnou formou odkazovat na důkazní návrhy jiného daňového subjektu v jiném daňovém řízení, neboť daňová řízení jednotlivých daňových subjektů jsou samostatná, každý daňový subjekt musí sám hájit svá práva a uplatňovat svá tvrzení a důkazní návrhy. Žádný právní předpis neukládá daňovým orgánům, aby suplovaly pasivitu daňového subjektu, tj. žalobkyně, a samy vyhledávaly důkazní prostředky k prokázání jejích tvrzení. To platí tím spíše v situaci, kdy žalobkyně byla v daňovém řízení zastoupena právním zástupcem – profesionálem, který si měl být vědom rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení, měl být schopen řádně hájit její práva, a navíc měl i dostatek informací pro uplatnění konkrétních důkazních návrhů, neboť zastupoval i dodavatele a odběratele žalobkyně v jejich daňových řízeních, na která opakovaně obecně odkazoval.

79. Také v odvolání proti dodatečným platebním výměrům ze dne 13. 2. 2013 žalobkyně navrhla pouze jednoho konkrétního svědka (opět T. S.) a dále obecně navrhovala výslech těch, kdo se podíleli na akci BD Chlumec, a pracovníků provádějících a organizujících šrotaci. I v tomto případě soud trvá na svém názoru, že bylo povinností žalobkyně uvést jména, příjmení a kontaktní údaje navrhovaných svědků (srov. § 92 odst. 6 daňového řádu), nikoli jen obecné nic neříkající fráze, které daňovým orgánům neumožňovaly předvolání konkrétních osob. Až dne 28. 5. 2014 žalobkyně navrhla, aby byl vyslechnut její jednatel L. M., na což správce daně řádně reagoval dne 14. 7. 2014, jak bylo popsáno výše. Dne 17. 9. 2014 byla žalobkyně seznámena se zjištěnými skutečnostmi a vyzvána k vyjádření se v odvolacím řízení a teprve v reakci na tuto výzvu (tj. v závěrečné fázi odvolacího řízení) dne 25. 9. 2014 poprvé navrhla výslech dalších svědků. Následné rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2014 zdejší soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 15 Af 80/2014–188, pro vadu řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný na základě závazného právního názoru zdejšího soudu v pokračujícím odvolacím řízení doplnil dokazování o výslech svědků PaedDr. V. D. (14. 8. 2018), H. V. (28. 8. 2018), PaedDr. M. T. (10. 9. 2018) a V. D. (12. 9. 2018) a dne 8. 11. 2018 seznámil žalobkyni se zjištěnými skutečnostmi a vyzval ji k vyjádření se v odvolacím řízení. Teprve v reakci na tuto výzvu žalobkyně, která byla v pokračujícím odvolacím řízení od právní moci zmíněného rozsudku zdejšího soudu zcela pasivní, dne 26. 11. 2018 předložila žalovanému své vyjádření, vyjádření svého jednatele a vyjádření svého právního zástupce a dne 27. 11. 2018 doplnění svého vyjádření, tedy celkem čtyři písemnosti obsahující velké množství důkazních návrhů, zahrnujících řadu nových svědků i požadavek na opakování všech dosud provedených výslechů svědků.

80. S ohledem na dosavadní převážně pasivní přístup žalobkyně k uplatňování důkazních návrhů soud ve shodě se žalovaným shledal tento postup žalobkyně obstrukčním a účelovým a je přesvědčen, že jednání žalobkyně bylo vedeno snahou oddálit vydání napadeného rozhodnutí a docílit prekluze své daňové povinnosti. Soud zdůrazňuje, že žalobkyně mohla a měla tyto důkazní návrhy přednést podstatně dříve, neboť o všech navrhovaných svědcích věděla již dříve, a navíc si s ohledem na své právní zastoupení měla být vědoma toho, že ji tíží důkazní břemeno a že má podle § 92 odst. 3 daňového řádu povinnost prokázat všechny skutečnosti uvedené ve svých daňových tvrzeních a dalších podáních, nikoli jen vyvracet pochybnosti předestřené daňovými orgány. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že daňové orgány měly dostatek času k provádění dokazování; nadále však platí, že nebyly povinny za žalobkyni domýšlet důkazní návrhy, resp. provádět dokazování, které nenavrhla. Skutečnost, že řadu důkazních návrhů žalobkyně uplatnila poprvé až dne 26. 11. 2018, kdy již daňové orgány neměly dostatek času na jejich realizaci z důvodu blížící se prekluze daňové povinnosti, tak jde výhradně k tíži samotné žalobkyně.

81. Na závěru soudu o obstrukčním charakteru návrhů na výslech svědků uplatněných dne 26. 11. 2018 nic nemění ani fakt, že někteří z těchto svědků byli vyslechnuti v jiných řízeních. Soud si je vědom toho, že pokud je důkazním prostředkem protokol o výslechu svědka z jiného řízení, podle § 93 odst. 3 daňového řádu jsou daňové orgány povinny na návrh daňového subjektu provést výslech tohoto svědka i v aktuálním řízení, což odpovídá žalobkyní zmiňované zásadě bezprostřednosti svědecké výpovědi. Tato povinnost daňových orgánů však není bezbřehá a podle názoru soudu neplatí tehdy, pokud je požadavek daňového subjekt veden snahou mařit či účelově prodlužovat daňové řízení. Právě tuto snahu soud shledal v případě důkazních návrhů uplatněných žalobkyní až na samém konci odvolacího řízení pokračujícího po zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného zdejším soudem. Tím, že svůj požadavek na výslech svědků vyslechnutých v jiných řízeních uplatnila až dne 26. 11. 2018, ačkoli tak nepochybně mohla učinit podstatně dříve (viz níže), se tedy sama žalobkyně, která byla s obsahem jednotlivých výpovědí svědků z jiných řízení řádně seznámena, připravila o možnost klást dotyčným svědkům otázky přímo ve svém daňovém řízení. Neprovedení dokazování výslechem svědků poprvé navržených až dne 26. 11. 2018 proto soud nepovažuje za porušení § 93 odst. 3 daňového řádu ani za porušení zásady bezprostřednosti svědecké výpovědi.

82. Tvrzení žalobkyně, že potřeba vyslechnout svědky D. C., J. M., J. K., Ing. F. V., J. M. a M. K. (žalobkyně místy svého zaměstnance chybně označuje jako K., pozn. soudu) vyplynula až z výpovědí svědků V. a D., a že je proto žalobkyně nemohla navrhnout dříve, se podle názoru soudu nezakládá na pravdě. Soud připomíná, že J. M. a M. K. byli zaměstnanci žalobkyně, kteří údajně prováděli drcení v areálu TPÚ, tudíž o nich žalobkyně musela vědět a mohla je navrhnout jako svědky již v průběhu daňové kontroly. Z výpovědi svědka H. V. ze dne 28. 8. 2018 současně vyplynulo, že ostatní zmíněné osoby (D. C., J. M., J. K. a Ing. F. V.) vyjmenoval na dotaz přítomného jednatele žalobkyně L. M. jako účastníky porad ohledně demolic, jichž se zároveň účastnil právě L. M. Žalobkyni tak podle názoru soudu nic nebránilo, aby na základě informací svého jednatele navrhla výslech D. C., J. M., J. K. a Ing. F. V. již v průběhu daňové kontroly. Uplatnění návrhu na výslech těchto svědků až dne 26. 11. 2018 proto soud vyhodnotil jako obstrukční a účelové jednání žalobkyně vedené snahou oddálit vydání napadeného rozhodnutí.

83. K poznámce žalobkyně, že nelze předjímat, že by provedení výslechu Ing. F. V. nebylo s to přispět k potvrzení, či vyvrácení jejích tvrzení, soud dodává, že žalovaný za důvod neprovedení tohoto důkazního návrhu označil v bodě 141 napadeného rozhodnutí obstrukční charakter tohoto návrhu. Žalovaný tedy nepředjímal obsah výpovědi tohoto svědka a vycházel pouze z toho, že žalobkyně mohla tento důkazní návrh uplatnit podstatně dříve, což soud potvrzuje.

84. Soud rovněž nepřehlédl, že v rámci seznámení s výsledkem kontrolního zjištění dne 14. 12. 2012 byla žalobkyně informována o obsahu výpovědí svědků J. J. a J. M. vyslechnutých v řízení vedeném s TPÚ, a již tehdy tudíž mohla navrhnout, aby tito svědkové byli vyslechnuti i v jejím řízení. Žalobkyně navíc již dne 14. 1. 2013 ve vyjádření k výsledku kontrolního zjištění navrhla jako důkaz předložení účetnictví C. a J., tedy podle názoru soudu ve stejném okamžiku mohla navrhnout, aby správce daně tyto osoby vyslechl jako svědky. Také v případě navrženého svědka J. J. proto platí, že uplatnění tohoto důkazního návrhu až dne 26. 11. 2018 představuje obstrukční a účelové jednání žalobkyně vedené snahou oddálit vydání napadeného rozhodnutí.

85. Pokud jde o navržené svědky R. H. a pracovnice Obecního úřadu Chlumec D. a L. (žalobkyně někdy hovoří o L. – pozn. soudu), soud podotýká, že žalobkyně ani netvrdila, že by potřeba jejich vyslechnutí v daňovém řízení vyvstala až na základě výpovědi některého ze svědků vyslechnutých v srpnu nebo v září 2018. Podle názoru soudu tak žalobkyně o existenci těchto svědků musela vědět již dříve (ostatně R. H. byl starostou obce Chlumec a za tuto obec uzavřel se žalobkyní v roce 2005 smlouvu vztahující se k akci BD Chlumec) a nic jí nebránilo jejich výslech navrhnout např. již v průběhu daňové kontroly. I tyto důkazní návrhy proto soud pokládá za obstrukční a účelové jednání žalobkyně motivované snahou oddálit vydání napadeného rozhodnutí. Soud zároveň nepřehlédl, že žalobkyně návrh na výslech těchto tří svědků odůvodnila takto: „Pokud pak trval správce daně na tom, že inženýrskou činnost provedla obec, pak z toho vyplývá nutnost vyslechnout starostu H. a příslušné zaměstnankyně Stavebního úřadu, tedy vedoucí a její zástupkyně, tedy D. a L. Ty totiž řešily stavební řízení, tedy územní a stavební rozhodnutí a s tím související projekt a inženýrskou činnost, tedy kdo ji dodával a zda to skutečně byla Obec Chlumec či nikoli.“ Zároveň žalobkyně v žalobě tvrdila, že tyto svědky navrhla proto, aby potvrdili, kdo inženýrskou činnost týkající se BD Chlumec neprováděl. Soud opakuje, že důkazní břemeno žalobkyně spočívalo v tom, aby prokázala, že se zdanitelná plnění uskutečnila tak, jak jsou deklarována na jednotlivých daňových dokladech, tedy že příslušné práce provedl konkrétní deklarovaný dodavatel, který vystavil příslušný daňový doklad, a to v rozsahu a v termínu v tomto dokladu uvedeném. Důkazní návrhy, jejichž cílem podle žalobkyně bylo prokázat, že inženýrskou činnost neprováděla obec Chlumec (tj. kdo tuto činnost neprováděl), tak rozhodně nemohly přispět k unesení důkazního břemene ze strany žalobkyně a v tomto smyslu bylo provedení takových důkazů zcela nadbytečné.

86. Tvrdí–li žalobkyně, že svědek R. H. by měl vědět, zda inženýrskou činnost týkající se akce BD Chlumec fakticky prováděl dodavatel NOWAK, případně PaedDr. V. D., PaedDr. M. T. a M. M. pro NOWAK nebo pro někoho jiného, soud opakuje, že žalobkyni nic nebránilo v tom, aby výslech svědka R. H. navrhla již v průběhu daňové kontroly, což neučinila. Žalobkyně naopak v důsledku chybné procesní strategie nebo zcela účelově uplatnění tohoto důkazního návrhu odložila až na samý konec odvolacího řízení, a proto soud trvá na svém závěru, že nebylo povinností daňových orgánů tento důkaz provést, neboť se jednalo o požadavek vedený toliko snahou účelově prodlužovat daňové řízení.

87. Ve vztahu k navrženým svědkům J. Š. a T. V. soud konstatuje, že jejich výpovědi podle žalobkyně měly vyloučit provedení demolic v roce 2009 v rámci sanačních prací prováděných společnostmi KLEMENT a RUMPOLD, jejichž statutárními orgány tito svědci byli. Soud má ve shodě se žalovaným za to, že tyto důkazní prostředky neměly žádnou vypovídací potenci, neboť nebyly způsobilé prokázat tvrzení žalobkyně, že plnění ve formě demoličních prací přijala od deklarovaných dodavatelů NOWAK a CST tak, jak je uvedeno na zpochybněných daňových dokladech vystavených těmito dodavateli. Soud proto shledal provedení těchto důkazů nadbytečným. Na okraj soud dodává, že ani u těchto dvou svědků žalobkyni nic nebránilo v tom, aby jejich výslech navrhla již v průběhu daňové kontroly, což však neučinila, a proto lze předmětný důkazní návrh považovat za obstrukční a účelový.

88. Také v případě svědkyně I. K. soud přisvědčil názoru žalovaného o nadbytečnosti provedení tohoto důkazu. Svědkyně jakožto referentka stavebního odboru magistrátu totiž mohla poskytnout informace pouze ohledně průběhu místního šetření konaného dne 31. 3. 2010, na základě kterého bylo vydáno potvrzení magistrátu ze dne 7. 4. 2010 o neexistenci staveb. Její svědecká výpověď by však podle názoru soudu nemohla nijak přispět k unesení důkazního břemene žalobkyně, pokud jde o prokázání přijetí zdanitelného plnění od deklarovaných dodavatelů NOWAK a CST tak, jak je uvedeno na zpochybněných daňových dokladech vystavených těmito dodavateli. Daňové orgány proto nepochybily, když výslech této svědkyně neprovedly, což ostatně žalovaný řádně odůvodnil v bodě 81 napadeného rozhodnutí.

89. Žalobkyně dále namítala, že daňové orgány nevyslechly svědka Ing. P. V. Soud podrobně prostudoval jednotlivá podání žalobkyně uplatněná v průběhu daňového řízení a shledal, že žalobkyně výslech tohoto svědka výslovně nenavrhla. Za dané situace nemůže žalobkyně daňovým orgánům vytýkat, že dotyčného nevyslechly, když ani není zřejmé, jaké skutečnosti chtěla žalobkyně jeho výpovědí prokázat (srov. § 92 odst. 6 daňového řádu). Žalovaný navíc v bodě 144 odůvodnění napadeného rozhodnutí Ing. P. V. zmínil s tím, že i kdyby svědci v tomto bodě uvedení nepotvrdili provedení inženýrské činnosti obcí Chlumec, neznamenalo by to automaticky, že činnost byla provedena tak, jak tvrdí žalobkyně prostřednictvím daňového dokladu č. 20100025.

90. K požadavku žalobkyně na zopakování výslechu Ing. P. N., resp. na zopakování výslechu všech dosud vyslechnutých svědků, soud připomíná, že žalobkyně byla o konání výslechů jednotlivých svědků vždy předem řádně vyrozuměna a těchto výslechů se prostřednictvím svého právního zástupce nebo svého jednatele vždy zúčastnila. Pokud tedy považovala otázky pokládané příslušnými pracovníky správce daně za nedostatečně konkrétní nebo pokud měla dojem, že by se svědek měl vyjádřit k něčemu dalšímu, na co dosud nebyl tázán, nic jí podle názoru soudu nebránilo v tom, aby využila svého oprávnění vyplývajícího z § 96 odst. 5 daňového řádu a svědkovi otázky pokládala ona sama. Výslechu svědka Ing. P. N. se dne 18. 3. 2014 zúčastnil přímo právní zástupce žalobkyně, který tomuto svědkovi několik otázek položil. Pokud se právní zástupce žalobkyně při výslechu nezeptal svědka na všechny skutečnosti, které považoval za podstatné, jde to výhradně k tíži žalobkyně, na kterou správce daně řádně přenesl důkazní břemeno. Za dané procesní situace, kdy každý svědek byl vyslechnut v přítomnosti jednatele nebo právního zástupce žalobkyně, jimž bylo umožněno klást svědkům otázky, tedy nedošlo k žádnému zkrácení práv žalobkyně, dospěl soud k závěru, že opakování výslechů svědků není namístě a příslušný návrh představuje jen další obstrukci ze strany žalobkyně.

91. V kontextu výše popsaného pasivního přístupu žalobkyně k uplatňování důkazních návrhů v průběhu prakticky celého daňového řízení nespatřuje soud žádné pochybení v tom, že v odvolacím řízení navazujícím na zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného zdejším soudem byly provedeny výslechy pouze čtyř svědků. Tímto postupem žalovaný podle názoru soudu bezezbytku splnil svou povinnost vyplývající ze závazného právního názoru vysloveného v rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 10. 2017, č. j. 15 Af 80/2014–188.

92. Následně se soud zabýval výhradami žalobkyně k tomu, jak daňové orgány prováděly výslechy jednotlivých svědků. Soud nesdílí názor žalobkyně o povinnosti daňových orgánů odstranit rozpory ve výpovědích svědků a zdůrazňuje, že žalobkyně se výslechů všech svědků zúčastnila prostřednictvím svého jednatele nebo častěji prostřednictvím svého právního zástupce, a nic jí tedy nebránilo v tom, aby svědkům kladla doplňující dotazy. Pokud žalobkyně dostatečně nevyužila svého práva klást svědkům otázky, jde to výhradně k její tíži a rozhodně není namístě tento nedostatek aktivity na straně žalobkyně či jejího právního zástupce suplovat opakovanými výslechy svědků. To podle názoru soudu platí tím spíše v situaci, kdy žalobkyně byla po většinu daňového řízení zcela pasivní, pokud jde o uplatňování důkazních návrhů (viz výše).

93. V písemném závěrečném návrhu zmíněný odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. 1 Afs 360/2018–24, považuje zdejší soud za nepřiléhavý. Žalovaný sice v projednávané věci konstatoval nevěrohodnost výpovědi svědka V. D., učinil tak ovšem nad rámec svého primárního závěru, že výpověď tohoto svědka nebyla s to prokázat tvrzení žalobkyně. Žalovaný zcela správně zdůraznil, že svědek V. D. neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by přispěla k podpoře tvrzení žalobkyně o oprávněně nárokovaném odpočtu daně z titulu přijetí plnění ve formě demoličních prací od dodavatelů NOWAK a CST, neboť název společnosti NOWAK pouze zmínil, CST neuvedl vůbec, odpovědi ve vztahu k dodavateli NOWAK a T. S. uvozoval slovem „předpokládám“ a na dotaz správce daně, kdo demoloval svědkem označené objekty, svědek odpověděl, že si nevzpomene, kdo konkrétně který objekt demoloval. Soud proto souhlasí se žalovaným v tom, že výpověď svědka V. D. nepřinesla žádné dostatečně konkrétní informace, které by mohly přispět k unesení důkazního břemene žalobkyní. Jakkoli lze tedy žalovanému vytknout, že svědkovi nepředestřel jeho předchozí obecnou výpověď z roku 2014 a nezeptal se jej, jak je možné, že si v roce 2018 pamatuje mnohem více informací než o čtyři roky dříve, ani jej nekonfrontoval s výpovědí svědka T. S., podle názoru soudu nadále platí, že svědek V. D. ve své výpovědi nepotvrdil, které konkrétní objekty v areálu TPÚ demolovala společnost NOWAK a v jakém termínu, a ohledně společnosti CST neuvedl vůbec nic, tudíž tato výpověď nemohla vést k prokázání tvrzení žalobkyně, a to ani ve vzájemné souvislosti s dalšími provedenými důkazy.

94. Druhým nevěrohodným svědkem byl podle žalovaného PaedDr. V. D. I v tomto případě žalovaný předně konstatoval absenci důkazního potenciálu výpovědi ve vztahu k tvrzení žalobkyně o oprávněně nárokovaném odpočtu z plnění od dodavatele NOWAK. Žalovaný připomněl, že svědek PaedDr. V. D. ke zpochybněným plněním, resp. ke konkrétní činnosti společnosti NOWAK, neuvedl žádnou relevantní skutečnost, která by přispěla k potvrzení aktivního zapojení této společnosti nebo T. S. do inženýrských činností (na akci BD Chlumec), a navíc nejprve uvedl, že společnost NOWAK nezná, později dodal, že její název zazněl na poradách, ale že neví, kdo za ni jednal nebo kdo byl předsedou představenstva. Jakkoli lze žalovanému vytknout, že svědka neupozornil na rozpory v jeho výpovědi, ani jej nekonfrontoval s rozdílnými výpověďmi svědků T. S., Ing. P. N. a M. M., podle názoru soudu nadále platí, že svědek PaedDr. V. D. ve své výpovědi nepopsal žádné konkrétní činnosti, které společnost NOWAK v rámci akce BD Chlumec vykonala, a o jejím tvrzeném subdodavateli CST se nezmínil vůbec, tudíž tato výpověď nemohla vést k prokázání tvrzení žalobkyně, a to ani ve vzájemné souvislosti s dalšími provedenými důkazy.

95. Třetím svědkem, jehož žalovaný shledal nevěrohodným, byla PaedDr. M. T. Ani u této svědkyně se však žalovaný neomezil na konstatování její nevěrohodnosti, nýbrž zároveň podotkl, že neuvedla nic, čím by najisto podpořila tvrzení žalobkyně o tom, že plnění deklarované na daňovém dokladu č. 20100025 přijal od společnosti NOWAK. Žalovaný zdůraznil, že svědkyně bez dalšího pouze tvrdila, že T. S., resp. společnost NOWAK, inženýrskou činnost vykonávali. Dále žalovaný upozornil na to, že svědkyně svá tvrzení uvozovala slovy „domnívám se“, „usoudila jsem“, „dostala se ke mně informace“, „předpokládám“ nebo „připadal mi“, což žalovaný vyhodnotil tak, že svědkyně vycházela ze svých předpokladů, aniž by tvrdila ověřitelná fakta, když navíc v průběhu daňového řízení nebyl předložen jediný přesvědčivý a nezpochybnitelný důkazní prostředek potvrzující tvrzení této svědkyně. Soud souhlasí se žalovaným, že svědkyně v rámci své výpovědi přednášela své domněnky a zprostředkovaná zjištění typu „dostala se ke mně informace“, tedy informace, které někde od někoho slyšela, nikoli své vlastní zážitky a zkušenosti, které by mohly být pro projednávanou věc relevantní. Soud zároveň nepřehlédl, že svědkyně odpovídala velmi vyhýbavě v tom smyslu, že se soustředila na svůj malý úsek činnosti a aktivita ostatních zapojených osob ji nezajímala. Jakkoli to zní logicky, nezbavuje to žalobkyni jejího důkazního břemene, k jehož unesení výpověď této svědkyně nepřispívá. I v tomto případě lze žalovanému vytknout, že svědkyni během výslechu neupozornil na skutečnosti, z nichž později dovozoval její nevěrohodnost, a neumožnil jí na své výhrady reagovat, nicméně i přesto podle názoru soudu nadále platí, že svědkyně PaedDr. M. T. ve své výpovědi nepopsala žádné konkrétní činnosti, které společnost NOWAK v rámci akce BD Chlumec vykonala, tedy z její výpovědi nevyplývá nic, co by bylo způsobilé prokázat, že žalobkyně přijala od deklarovaného dodavatele NOWAK plnění v rozsahu a v termínu uvedeném na příslušném daňovém dokladu. O tvrzeném subdodavateli žalobkyně (společnost CST) se svědkyně nezmínila vůbec. Soud proto shledal, že ačkoli svědkyně obecně konstatovala, že NOWAK vykonával inženýrskou činnost (bez uvedení jakýchkoli informací o rozsahu této činnosti a s nesprávným časovým vymezením rokem 2010, přestože podle tvrzení samotné žalobkyně tato činnost probíhala dříve a v roce 2010 byla toliko formálně ukončena), nemohla její výpověď vést k prokázání tvrzení žalobkyně, a to ani ve vzájemné souvislosti s dalšími provedenými důkazy.

96. Soud uzavírá, že se žalovaný sice dopustil dílčích pochybení, když označil výpovědi svědků V. D., PaedDr. V. D. a PaedDr. M. T. za nevěrohodné, aniž by těmto svědkům umožnil se k důvodům jejich nevěrohodnosti vyjádřit. Tyto dílčí nedostatky v postupu žalovaného však nemají podle názoru soudu vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný se neomezil jen na odmítnutí uvedených svědeckých výpovědí pro jejich nevěrohodnost, nýbrž tyto výpovědi hodnotil i z hlediska jejich důkazního potenciálu a zcela správně shledal, že ani samostatně, ani ve spojení s dalšími provedenými důkazy nepostačují k prokázání tvrzení žalobkyně, že jednotlivá sporná zdanitelná plnění přijala od deklarovaných dodavatelů v rozsahu a v termínech uvedených na žalobkyní předložených daňových dokladech.

97. Podle názoru soudu není důvodná ani žalobní námitka zpochybňující hodnocení důkazů výslechem svědků PaedDr. V. D., PaedDr. M. T., H. V. a V. D. v souvislosti s ostatními důkazy. Soud nesouhlasí s názorem žalobkyně, že jde o schematické hodnocení a šablonovité konstatování, že tyto důkazy nepotvrdily nárok na odpočet. Žalovaný podle názoru soudu u všech těchto svědeckých výpovědí správně shrnul jejich podstatný obsah a rovněž správně shledal, že žádný z těchto svědků – jak už bylo řečeno výše – neuvedl žádné dostatečně konkrétní skutečnosti ohledně činností vykonaných společnostmi NOWAK a CST pro žalobkyni, resp. ohledně rozsahu a termínu těchto činností. Soud proto trvá na svém závěru, že tyto svědecké výpovědi samostatně ani ve spojení s ostatními provedenými důkazy neprokazují tvrzení žalobkyně o tom, že sporná zdanitelná plnění přijala od deklarovaných dodavatelů NOWAK a CST v rozsahu a termínech podle předložených daňových dokladů. Za dané situace nebylo podle názoru soudu třeba opakovat výslech T. S. za účelem zjištění, proč se sám o těchto svědcích nezmínil; nic by to totiž nezměnilo na faktu, že dotyční svědci neuvedli žádné relevantní dostatečně konkrétní skutečnosti. K poznámce žalobkyně, že se svědka S. nikdo neptal na jeho spolupracovníky, a proto není nelogické, že je nezmínil, soud připomíná, že je to především sama žalobkyně, kdo měl mít od svého jednatele informace o tom, jak jednotlivá plnění probíhala a kdo se jich účastnil, tudíž se na případné spolupracovníky T. S. mohl při výslechu tohoto svědka zeptat její právní zástupce, kterému v tom rozhodně nic nebránilo. Této možnosti však právní zástupce žalobkyně nevyužil, což jde s ohledem na rozvržení důkazního břemene k tíži žalobkyně.

98. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že svědci vypovídají o skutečnostech, které vnímali svými smysly, s nimiž přišli do kontaktu, a proto se jejich výpovědi mají posuzovat podle toho, zda svědci vědí, kdo, kdy a v jakém rozsahu zdanitelné plnění poskytl. Přesně tak žalovaný podle názoru soudu postupoval, když se od svědků snažil zjistit, jakých činností se účastnili, jaké skutečnosti přitom svými smysly vnímali (co viděli a slyšeli) a jaké mají vědomosti o činnostech souvisejících s demolicemi v areálu TPÚ nebo s akcí BD Chlumec. Žalobkyně má pravdu také v tom, že svědci neřeší, zda oprávněně nárokovala odpočet daně z titulu plnění přijatého od dodavatele NOWAK, nicméně soud zdůrazňuje, že na nic takového se daňové orgány svědků neptaly. Skutečnost, že v rámci hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí již žalovaný argumentoval tím, že neprokazují nárok na odpočet, podle názoru soudu neznamená, že by daňové orgány po svědcích požadovaly, aby se vyjadřovali k nároku na odpočet. Daňové orgány výslechem svědků zjišťovaly skutkový stav a následně výpovědi svědků hodnotily z hlediska toho, zda prokazují tvrzení žalobkyně o jejím nároku na odpočet DPH, či nikoli. Takový postup považuje soud za správný a odpovídající požadavkům daňového řádu i judikatury.

99. Namítá–li žalobkyně, že je přirozené, že si svědci s odstupem času nepamatují detaily, soud připomíná, že žalobkyni nic nebránilo v tom, aby své důkazní návrhy na výslech svědků uplatnila již v průběhu daňové kontroly, tedy v době, kdy si svědci s ohledem na kratší časový odstup mohli pamatovat více informací. Zároveň soud zdůrazňuje, že si žalobkyně měla být vědoma toho, že ji v daňovém řízení tíží důkazní břemeno, a již v průběhu realizace sporných zdanitelných plnění pořizovat náležitou dokumentaci, která by jí umožnila důkazní břemeno unést, aniž by se později musela spoléhat na výpovědi svědků. Skutečnost, že žalobkyně ani její dodavatelé a subdodavatelé nedisponují průkaznou dokumentací z průběhu demolic v areálu TPÚ (např. stavební deníky, fotodokumentace průběhu prací), ani z inženýrské činnosti na akci BD Chlumec (např. evidence předaných podkladů, průběžné předávací protokoly), jde výhradně k tíži žalobkyně, která měla takovou dokumentaci shromažďovat a od svých dodavatelů vyžadovat. Žalobkyně má pravdu v tom, že předpisy soukromého práva umožňují subjektům zvolit, jakým právním úkonem zamýšlený právní vztah založí, to však žalobkyni nezbavuje jejího důkazního břemene v daňovém řízení a skutečnost, že k řadě tvrzených událostí a vztahů neexistují listinné důkazy, jde opět výhradně k její tíži.

100. Pokud jde o domnělý rozpor v přístupu daňových orgánů, které podle žalobkyně některé svědky označily za nepoužitelné, protože si na některé události nevzpomněli, zatímco jiné svědky (např. V. D.) zpochybňovaly z důvodu podrobnosti vzpomínek, soud podotýká, že žalobkyně opomíjí kontext těchto dílčích závěrů daňových orgánů. Žalobkyně by si především měla uvědomit, že pokud svědek vypovídá toliko obecně a neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by potvrzovaly, že sporná zdanitelná plnění žalobkyně přijala od deklarovaných dodavatelů v rozsahu a v termínech uvedených na předložených daňových dokladech, není taková svědecká výpověď způsobilá prokázat tvrzení žalobkyně, tedy je slovy žalobkyně „nepoužitelná“, resp. slovy žalovaného neprůkazná či bez důkazního potenciálu ve vztahu k tvrzením žalobkyně. Pro unesení důkazního břemene ze strany žalobkyně by bylo třeba, aby svědkové vypovídali dostatečně konkrétně o činnostech, které pro žalobkyni vykonali její dodavatelé; to se však nestalo. Pokud jde o svědka V. D., soud připomíná, že tento svědek si při výslechu realizovaném v roce 2014 nevzpomněl na počet demolovaných objektů ani na to, co který subjekt vykonával za činnosti, zatímco při výslechu v roce 2018 přesně věděl počet demolovaných objektů a byl schopen je zakreslit do plánku areálu TPÚ. Soud sdílí názor žalovaného, že popsaný rozdíl v podrobnosti výpovědi daného svědka, který si v roce 2018 pamatoval podstatně více informací než v roce 2014, zakládá oprávněné pochybnosti ohledně podrobnosti jeho druhé výpovědi. Jak uvedla sama žalobkyně, svědek by měl vypovídat o skutečnostech, které vnímal svými smysly a s nimiž přišel do kontaktu, nikoli o tom, co si bezprostředně před svou výpovědí k dané problematice nastudoval. Soud proto neshledal žalobkyní tvrzený rozpor v přístupu daňových orgánů, které naprosto oprávněně zpochybnily příliš podrobnou druhou výpověď svědka V. D. následující po čtyřech letech od původní velmi obecné výpovědi a které zároveň upozorňovaly na nedostatečnost toliko obecných výpovědí jiných svědků.

101. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že každý svědek nemusí detailně popsat předmět demolic, dobu jejich provádění a konkrétního dodavatele a že tyto skutečnosti mohou být prokázány na základě hodnocení důkazních prostředků v jejich vzájemné souvislosti. Soud nicméně zdůrazňuje, že v daném případě žádný svědek neuvedl dostatečně konkrétní údaje o činnosti konkrétního dodavatele, ani o rozsahu nebo o termínu provádění konkrétních činností, tudíž ani hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti nemohlo vést k prokázání tvrzení žalobkyně.

102. S tvrzením žalobkyně, že žalovaný bez dalšího převzal rozsah dokazování a zkreslené závěry správce daně, soud nesouhlasí. Především soud zdůrazňuje, že žalovaný dokazování provedené správcem daně doplnil v souladu se závěry rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 10. 2017, č. j. 15 Af 80/2014–188, a řádně se vypořádal se všemi důkazními návrhy žalobkyně, které buď provedl a zhodnotil, nebo neprovedl a svůj postup zdůvodnil. Žalovaný rovněž podle názoru soudu řádně odůvodnil své závěry, a převzal–li některé z nich od správce daně, nespatřuje v tom soud žádné pochybení, neboť daňové řízení (i rozhodnutí správce daně a rozhodnutí odvolacího orgánu) tvoří dohromady jeden celek a odvolacímu orgánu nic nebrání v tom, aby odkázal na závěry správce daně, pokud je považuje za správné. Subjektivní přesvědčení žalobkyně o zkreslenosti závěrů správce daně a potažmo žalovaného soud nesdílí a dodává, že daňové orgány vycházely ze zjištěného skutkového stavu a z toho, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno.

103. K obecnému postulátu žalobkyně, že návrhy důkazních prostředků nelze kvalifikovat jako nadbytečné, účelové nebo bez potenciálu, dokud nejsou důkazy provedeny nebo pokud tento postup není náležitě zdůvodněn, soud poznamenává, že žalovaný řádně u každého navrženého a neprovedeného důkazu vysvětlil, proč návrhu žalobkyně nevyhověl. Tento postup je podle názoru soudu zcela správný a odpovídá požadavkům daňového řádu i judikatury. Soud připomíná, že daňové orgány jsou oprávněny neprovést navržený důkaz pro jeho nadbytečnost, pokud svůj postup náležitě zdůvodní. Argument žalovaného, že navržený důkaz nemůže prokázat zdanitelné plnění konkrétního subjektu v konkrétním čase a rozsahu, pokládá soud za dostatečný a plně odpovídající důkazním návrhům žalobkyně, ke kterým jej žalovaný vztáhl. Například důkazní návrhy na výslech svědků H., D. a L., jejichž cílem podle žalobkyně bylo prokázat, že inženýrskou činnost neprováděla obec Chlumec (tj. kdo tuto činnost neprováděl), rozhodně nemohly přispět k unesení důkazního břemene ze strany žalobkyně a v tomto smyslu bylo provedení takových důkazů zcela nadbytečné. Totéž platí ve vztahu k navrženým svědkům J. Š. a T. V., jejichž výpovědi podle žalobkyně měly vyloučit provedení demolic v roce 2009 v rámci sanačních prací, tedy nebyly způsobilé prokázat tvrzení žalobkyně, že plnění ve formě demoličních prací přijala od deklarovaných dodavatelů NOWAK a CST tak, jak je uvedeno na zpochybněných daňových dokladech vystavených těmito dodavateli. Stejně tak navržená svědkyně I. K. jakožto referentka stavebního odboru magistrátu mohla poskytnout informace pouze ohledně průběhu místního šetření konaného dne 31. 3. 2010, na základě kterého bylo vydáno potvrzení magistrátu ze dne 7. 4. 2010 o neexistenci staveb, a její svědecká výpověď nemohla nijak přispět k unesení důkazního břemene žalobkyně, pokud jde o prokázání přijetí zdanitelného plnění od deklarovaných dodavatelů NOWAK a CST tak, jak je uvedeno na zpochybněných daňových dokladech vystavených těmito dodavateli. Daňové orgány proto nepochybily, když výslechy těchto svědků neprovedly, což žalovaný řádně odůvodnil. Za dané situace nebylo povinností žalovaného nařizovat správci daně, aby provedl žalobkyní navržené důkazy; ani tato námitka není důvodná.

104. Soud nezjistil ani žalobkyní namítaná pochybení týkající se rozsudků okresního soudu sp. zn. 7 C 398/2010 a zdejšího soudu sp. zn. 17 Co 287/2017 a posudků společnosti STAVEXIS a Ing. N., ze kterých soudy ve zmíněných řízeních vycházely. Soud opakuje, že samotná skutečnost, že tyto rozsudky i posudky potvrdily, že inženýrská činnost byla provedena, ještě nic nevypovídá o tom, kdo ji žalobkyni dodal. Předmětem uvedených soudních řízení byl spor mezi žalobkyní a obcí Chlumec o zaplacení odměny za inženýrskou činnost realizovanou žalobkyní pro obec Chlumec. Soud zdůrazňuje, že v projednávané věci nikdo nezpochybňuje fakt, že žalobkyně pro obec Chlumec inženýrskou činnost vykonala, sporné je pouze to, zda žalobkyně přijala zdanitelné plnění od deklarovaného dodavatele NOWAK v rozsahu a v termínu uvedeném na předloženém daňovém dokladu. To však z předmětných rozsudků a posudků nevyplývá, resp. v nich vůbec není řešeno, kdo pro žalobkyni inženýrskou činnost vykonal, tudíž soud shledal veškeré námitky upozorňující na údajné zkreslení či nesprávný výklad zmíněných rozsudků a posudků zcela nedůvodnými. Soud zároveň považuje za irelevantní, jaké bylo ve zmiňovaných soudních řízeních prováděno dokazování, neboť v projednávané věci se dokazování v daňovém řízení odvíjelo od důkazních návrhů žalobkyně, kterou tížilo důkazní břemeno a která byla – jak soud vysvětlil výše – po většinu daňového řízení důkazně pasivní.

105. Ani žalobkyní navržený důkaz nazvaný „porovnání smluv, rozpočtů ve smlouvách a dále faktické provedení, soupisy provedených prací a fakturaci“ není podle názoru soudu způsobilý prokázat, že žalobkyně přijala sporné zdanitelné plnění od deklarovaných dodavatelů v rozsahu a v termínech podle předložených daňových dokladů. Zároveň není podstatné, že rozdíly v kalkulacích a kubaturách byly údajně vysvětleny ve výpovědích svědků Ing. F. V. a D. C. a ve výpovědi L. M. v jiném řízení, neboť to stále neprokazuje přijetí zdanitelných plnění od společností NOWAK a CST v rozsahu a v termínech podle předložených daňových dokladů. Poukazuje–li žalobkyně na výpověď svědka Ing. F. V. v daňovém řízení NOWAK, soud podotýká, že daňové orgány v daňovém řízení vedeném se žalobkyní z protokolu o výslechu zmíněného svědka z jiného řízení nevycházely a ani žalobkyně tento protokol nenavrhla jako důkaz, tudíž jeho obsah není pro projednávanou věc relevantní. Podobně irelevantní je i tvrzení žalobkyně, že svědek M. M. řádně vysvětlil, proč v daňovém řízení NOWAK vypovídal podrobněji než dříve v její věci. Ani protokol o výslechu tohoto svědka z jiného řízení žalobkyně nenavrhla jako důkaz, a proto z něj v dané věci nelze vycházet.

106. Tvrzení žalobkyně, že pokud svědek T. S. uvedl, že plnění poskytli blíže nespecifikovaní subdodavatelé z Prahy, mínil tím, že dodavatelé NOWAK a CST předmětná plnění fyzicky neprováděli, považuje soud za prostou spekulaci. Soud zároveň opět poukazuje na to, že výslechu svědka T. S. byl přítomen právní zástupce žalobkyně, kterému nic nebránilo v tom, aby svědkovi kladl doplňující otázky tak, aby svědek potvrdil (nebo vyvrátil) skutkovou verzi, z níž ve svých daňových tvrzeních vychází žalobkyně. Jak již soud uvedl výše, nebyl žádný důvod opakovat výslech svědka T. S., proto je zcela irelevantní, že tento svědek byl bez problémů vyslechnut dne 21. 8. 2019 ve věci TPÚ a dne 14. 3. 2018 ve věci NOWAK a co tehdy uváděl, když žalovaný z těchto pozdějších výpovědí uvedeného svědka nevycházel (žalobkyně to nenavrhla) a navíc výslech předmětného svědka ve věci TPÚ proběhl až po vydání napadeného rozhodnutí. Na okraj soud dodává, že svědek T. S. dne 3. 4. 2014 skutečně vypověděl, že jeho společnosti demolice přímo neprováděly, měly na to subdodavatele z Prahy, které však nebyl schopen identifikovat. Ani námitka žalobkyně zpochybňující tato zjištění žalovaného tudíž není důvodná.

107. K námitce žalobkyně, že žalovaný hrubě zkreslil její vyjádření, neboť větu, že inženýrskou činnost prováděl tým složený ze svědků PaedDr. V. D., PaedDr. M. T. a M. M. nelze vykládat tak, že je tím tvrzeno, že činnost prováděl někdo jiný než společnost NOWAK, soud opakuje, že žalobkyni tížilo důkazní břemeno, tudíž bylo její povinností prokázat svá vlastní tvrzení ohledně uplatněného nároku na odpočet DPH. To však žalobkyně neučinila. Za této situace je irelevantní, zda žalovaný interpretoval její vyjádření správně, či zkresleně, neboť stále platí, že žalobkyně svá tvrzení neprokázala. Na okraj soud podotýká, že žalovaný vyložil předmětné tvrzení v kontextu se svědeckou výpovědí svědka M. M., který se o společnosti NOWAK, resp. o společnosti CST, vůbec nezmínil. Podle názoru soudu zároveň z výpovědí svědků M. M., PaedDr. M. T. a PaedDr. V. D. rozhodně nevyplývá, že by svou činnost vykonávali pro společnost CST, o které se vůbec nezmínili, ačkoli byla výhradním dodavatelem inženýrské činnosti na akci BD Chlumec pro společnost NOWAK. Tuto skutečnost soud dovodil z porovnání smluv o zajištění investorsko–inženýrské činnosti ze dne 5. 9. 2005 mezi žalobkyní jako objednavatelem a společností NOWAK jako dodavatelem a ze dne 9. 9. 2005 mezi společností NOWAK jako objednavatelem a společností CST jako dodavatelem, když zjistil, že tyto smlouvy mají shodně vymezený předmět plnění i celkovou cenu, tudíž podle názoru soudu nedává smysl, aby společnost NOWAK, která z této akce neměla žádný zisk, vykonala cokoli nad rámec plnění, které přijala od společnosti CST. Soud opakuje, že nikdo z trojice M. M., PaedDr. M. T. a PaedDr. V. D. se o společnosti CST vůbec nezmínil, poslední dva dokonce výslovně uvedli, že tuto společnost neznají, byť podle tvrzení žalobkyně pro ni měli pracovat.

108. Soud zároveň nepřehlédl, že i samotná žalobkyně ve svých podáních místy tvrdí, že svědkové M. M., PaedDr. M. T. a PaedDr. V. D. pracovali pro společnost NOWAK, tedy nikoli pro společnost CST, která měla být výhradním dodavatelem NOWAKu, pokud jde o inženýrskou činnost na akci BD Chlumec. Například v žalobě žalobkyně tvrdila, že svědek Ing. P. N. dne 26. 2. 2018 ve věci NOWAK potvrdil, že M. M., PaedDr. V. D. a PaedDr. M. T. nepracovali pro něj, tudíž museli pracovat buď pro obec, což všichni popírají, nebo pro NOWAK, což všichni potvrzují. Také na jiném místě žaloby žalobkyně uvedla, že svědkyně PaedDr. M. T. předávala výsledky inženýrské činnosti do rukou T. S., který vždy jednal jako statutární orgán společnosti NOWAK, tedy pracovala pro NOWAK. Pokud ovšem tito svědci pracovali pro NOWAK, zůstává otázkou, proč žalobkyně tvrdí a smlouvou o zajištění investorsko–inženýrské činnosti ze dne 9. 9. 2005 mezi společnostmi NOWAK a CST dokládá, že předmětnou činnost dodala společnosti NOWAK společnost CST. Žalobkyně tedy podle názoru soudu nejen neprokázala svá tvrzení, ale zároveň do nich vnesla ještě další pochybnosti.

109. K argumentaci žalobkyně, že výpověď svědkyně PaedDr. M. T. potvrzují svědci PaedDr. V. D. a M. M. a nezpochybnil ji ani svědek Ing. P. N., soud opakuje, že svědci PaedDr. M. T., PaedDr. V. D. a M. M. rozhodně netvrdili, že by pracovali pro společnost CST, a neuvedli ani žádné konkrétní informace o činnosti společnosti NOWAK pro žalobkyni, resp. jaké konkrétní činnosti, v jakém rozsahu a v jakých termínech tato společnost pro žalobkyni vykonala. Soud zdůrazňuje, že žalobkyni tížilo důkazní břemeno, k jehož unesení bylo třeba prokázat, že sporná zdanitelná plnění přijala od deklarovaných dodavatelů v rozsahu a v termínech podle předložených daňových dokladů. K unesení důkazního břemene rozhodně nepostačují pouhá nepodložená tvrzení žalobkyně o tom, že originály korespondence mezi Ing. P. N., obcí a dotčenými orgány měli v držení dodavatelé NOWAK a CST, nebo že žalovaný problematiku inženýrské činnosti zjednodušoval, ani spekulativní úvahy žalobkyně o tom, že se nikdo jiný k provedení inženýrské činnosti nehlásí a všichni respektují, že ji pro žalobkyni provedl NOWAK, a neexistuje žádný logický důkaz, který by to zpochybňoval, nebo že z tvrzení svědka PaedDr. V. D., že neví, že by se na inženýrské činnosti podílela žalobkyně, vyplývá, že předmětnou činnost musel vykonávat někdo jiný, tedy jedině NOWAK, a že závěr o neprovedení inženýrské činnosti není potvrzen tím, že svědek T. S. neznal nikoho jiného než M. M. a svědek Ing. P. N. o T. S. a M. M. nehovořil. Ani další snaha žalobkyně vyvrátit jednotlivé dílčí závěry žalovaného (tvrzení o tom, že časový nesoulad týkající se inženýrské činnosti a provádění prací bez okamžité úhrady a zisku byly vysvětleny a že svědci z řady logických důvodů úhradu nepožadovali) nemůže nic změnit na tom, že svědci vypovídali jen obecně a neuvedli žádné konkrétní skutečnosti, které by byly způsobilé prokázat oprávněnost nároku na odpočet DPH 110. Ani žalobkyní tvrzená skutečnost, že inženýrská činnost je neformální řešení s operativní, většinou ústní, komunikací, nezbavuje žalobkyni důkazního břemene v daňovém řízení; žalobkyně tudíž měla tuto činnost vhodným způsobem dokumentovat nebo navrhnout provedení výslechu klíčových svědků podstatně dříve, aby existovala větší šance, že si budou pamatovat více relevantních informací. Fakt, že žalobkyně takto nepostupovala, jde opět výhradně k její tíži.

111. Soud nepřisvědčil názoru žalobkyně, že se žalovaný nedistancoval od chybného názoru správce daně, že žalobkyně žádnou inženýrskou činnost nevykonala a že tuto činnost provedla sama obec Chlumec. Soud zdůrazňuje, že žalovaný inženýrskou činnost vykonanou žalobkyní vůbec nijak nezpochybňoval, sporné bylo pouze to, zda pro žalobkyni tuto činnost vykonal deklarovaný dodavatel NOWAK se subdodavatelem CST, nebo přímo někteří ze svědků (např. M. M. jako zaměstnanec žalobkyně). Například v bodě 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný výslovně uvedl: „Ze získaných dokumentů nebylo zřejmé, jak se na deklarované inženýrské činnosti podílel uvedený dodavatel NOWAK, když z nich naopak vyplývalo, že vypracování projektové dokumentace i podklady a ostatní součinnosti pro její zpracování zajistí pro Obec sám odvolatel, že projektové podklady bude Obec bezúplatně předávat buď odvolateli, nebo projektantovi, že dokumentaci zpracoval a odvolateli předal projektant Ing. P. N. z REAL GARANT a že odvolatel zpracovanou projektovou dokumentaci Obci předal.“ V bodě 74 odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval: „Ve zde projednávané věci se odvolatel, zejména v rámci doplnění dokazování, soustředil na předkládání takových důkazů, které by prokázaly uskutečnění inženýrských činností pouze samotným odvolatelem. To však nebylo předmětem sporu.“ Podobně vyznívají i další pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle názoru soudu tak není pochyb o tom, že žalovaný vykonání inženýrské činnosti ze strany žalobkyně nijak nerozporoval; nezpochybňoval ostatně ani výši žalobkyní vykázaných uskutečněných zdanitelných plnění, která předmětnou inženýrskou činnost zahrnovala. Uvedená námitka proto není důvodná.

112. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení uvedená v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období srpen, říjen a listopad 2010, tj. že se daňovými orgány zpochybněná zdanitelná plnění uskutečnila tak, jak jsou deklarována na jednotlivých daňových dokladech. To znamená, že neprokázala uplatněný nárok na odpočet DPH, tedy své důkazní břemeno neunesla, a daňové orgány byly proto oprávněny rozhodnout v její neprospěch.

113. Poté se soud zabýval námitkami upozorňujícími na údajně nesprávně stanovenou daň. Soud opakuje, že daň na vstupu nebyla žalobkyni uznána proto, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno (viz výše). Pokud jde o daň na výstupu, soud se plně ztotožňuje s názorem žalovaného, že žalobkyně uskutečněná zdanitelná plnění nijak nezpochybňovala, navíc se dokonce v průběhu daňového řízení (zcela zbytečně, neboť to nebylo sporné) snažila prokázat, že vykonala inženýrskou činnost na akci BD Chlumec, čímž zároveň dokládala, že toto zdanitelné plnění uskutečnila. Podle názoru soudu není podstatné, že žádný provedený důkaz neprokazuje, že by tato zdanitelná plnění vykonala sama; úkolem daňových orgánů totiž nebylo prokazovat tuto skutečnost.

114. Soud dále připomíná, že podle § 108 odst. 1 písm. k) zákona o DPH ve znění účinném do 31. 3. 2011 platilo, že přiznat a zaplatit daň správci daně je povinna osoba, která vystaví doklad, na kterém uvede daň. Výkladem tohoto ustanovení se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, který např. v rozsudku ze dne 25. 10. 2021, č. j. 3 Afs 381/2019–30, vyslovil, že citované ustanovení odpovídá čl. 203 směrnice o DPH a cílem tohoto pravidla „… je zachování neutrality DPH a vyloučení nebezpečí ztráty daňových příjmů, neboť příjemce dokladu (faktury), na kterém je DPH uvedena, má právo na odpočet DPH, je–li plátcem této daně. Tento závěr vyplývá z judikatury Soudního dvora EU týkající se výkladu čl. 203 [směrnice o DPH] … (srov. rozsudky ze dne 31. 1. 2013, Stroy trans EOOD, C–642/11, ze dne 31. 1. 2013, LVK – 56 EOOD, C–643/11, či ze dne 13. 3. 2014, FIRIN OOD, C–107/13). Osoba, která uvede na vystaveném dokladu DPH, má povinnost odvést tuto daň ‚bez ohledu na povinnost odvést tuto daň na základě plnění, jež je předmětem DPH‘ (viz citovaný rozsudek ve věci Stroy trans EOOD, bod 29), a ‚bez ohledu na to, zda zdanitelné plnění bylo uskutečněno‘ (viz citovaný rozsudek ve věci LVK – 56 EOOD, bod 42). Povinnost odvést daň uvedenou na faktuře tak existuje nezávisle na povinnosti odvést tuto daň z důvodu plnění podléhajícího DPH; právě tím má být vyloučeno nebezpečí ztráty daňových příjmů, které může vzniknout z nároku na odpočet daně příjemce faktury. Pro účely § 108 odst. 1 písm. i) zákona o DPH proto není rozhodné, zda skutečně došlo k uskutečnění deklarovaného plnění.“ 115. Nejvyšší správní soud dále ve zmíněném rozsudku konstatoval, že „… závěry Soudního dvora EU neznamenají, že by vystavená faktura zakládala vždy povinnost uhradit DPH podle údajů, které jsou na ní uvedeny. V situacích, kdy je faktura vystavena nesprávně – DPH je uvedena bezdůvodně například u plnění, které je od této daně osvobozeno, či je DPH uvedena v nesprávné výši – je na členských státech EU, aby ve svém vnitrostátním právu upravily možnost opravy takto neodůvodněně naúčtované daně (srov. citované rozsudky Soudního dvora EU ve věcech Stroy trans EOOD, bod 33, a LVK – 56 EOOD, bod 37, či rozsudek téhož soudu ze dne 8. 5. 2019, EN.SA. Srl, C–712/17, bod 33). Možnost takové opravy by však měla být poskytnuta v zásadě pouze tehdy, kdy vystavitel faktury prokáže svou dobrou víru (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. 12. 1989, Genius, C–342/87, potvrzený následnými rozsudky ve věcech Stroy trans EOOD a LVK – 56 EOOD), nebo včas zcela vyloučí nebezpečí ztráty daňových příjmů, které může vzniknout z nároku na odpočet daně příjemce faktury (viz rozsudek Soudního dvora EU ve věci Stadeco, bod 37).“ S těmito závěry Nejvyššího správního soudu, které plně vyvracejí argumentaci žalobkyně, se zdejší soud ztotožňuje a dodává, že žalobkyně netvrdila, že by faktury, které vystavila a v nichž uvedla daň (DPH), byly nesprávné z toho důvodu, že plnění bylo od daně osvobozeno, nebo z toho důvodu, že daň byla uvedena v nesprávné výši. Podle názoru soudu tudíž nenastal důvod k opravě faktur, které žalobkyně vystavila, ani důvod k jakékoli úpravě výše DPH na výstupu.

116. Argumentace žalobkyně, že faktury na přijatá zdanitelná plnění nevystavovala, tedy je ani nemohla nijak opravovat a nemůže být v této souvislosti postihována, je podle názoru soudu důsledkem nepochopení citované právní úpravy a navazující judikatury, která se netýká přijatých zdanitelných plnění (daně na vstupu), ale daně na výstupu, kde povinnost přiznat a zaplatit daň může být podle § 108 odst. 1 písm. k) zákona o DPH založena již jen tím, že plátce daně vystaví fakturu, na které uvede DPH. To žalobkyně učinila, a proto nemůže nyní zpochybňovat výši daně na výstupu. Chybná je též úvaha žalobkyně, že pokud se přijaté zdanitelné plnění neuskutečnilo, nemohou u ní daňové orgány uplatňovat ani daň na výstupu. Stále totiž platí, že daň na výstupu byla stanovena v souladu s § 108 odst. 1 písm. k) zákona o DPH na základě toho, že žalobkyně vystavila daňové doklady, v nichž uvedla DPH. Otázka, zda se přijaté zdanitelné plnění uskutečnilo, či nikoli, je proto irelevantní. Příslušné žalobní námitky tak nejsou důvodné.

117. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal namítaná porušení daňového řádu, ani tvrzený zásah do hmotněprávní pozice žalobkyně, ani údajné nesprávné vyměření daně. Soud tedy vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

118. Žalobkyní navržené dokazování čtením doplnění žalobních bodů ze dne 15. 9. 2017 soud v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. pro nadbytečnost neprovedl, neboť pro projednávanou věc bylo zcela irelevantní, jaké skutečnosti žalobkyně uplatnila ve svém podání v jiném (již pravomocně skončeném) soudním řízení. Také navržené dokazování čtením rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2020, č. j. 30517/20/5300–21442–712906, soud v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl pro nadbytečnost, neboť se vázalo k argumentaci přednesené žalobkyní až po uplynutí lhůty k podání žaloby a navíc se vztahovalo ke skutečnostem, jež nastaly až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, pročež k nim soud v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. nepřihlížel.

119. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Doplnění žaloby a další podání žalobkyně Další vyjádření žalovaného Písemný závěrečný návrh žalobkyně Ústní jednání soudu Posouzení věci soudem