15 C 117/2022 - 161

Rubrum

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Svobodovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce] sídlem [Adresa zmocněnce] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] 2. [Jméno advokáta B], IČO [IČO advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] pro určení vlastnictví k nemovité věci takto:

Výrok

I. Žaloba, podle které se určuje, že žalobce je vlastníkem pozemku st. p. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. 103 v katastrálním území [adresa], zapsaných na listu vlastnictví č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa], u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám právního zástupce 1. žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám právního zástupce 2. žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se v řízení domáhá určení vlastnického práva s tím, že na základě darovací smlouvy ze dne [datum] nabyl do svého výlučného vlastnictví pozemek parc. č. st. 127, jehož součástí je stavba budovy s číslem popisným [adresa], čp. 103, rodinný dům, vše zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota] pro k. ú. a obec [adresa] u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (dále jen předmětné nemovitosti). Od roku 2013 a v průběhu následujících let žalobce uzavřel postupně některé úvěrové smlouvy za účelem oprav, úprav a vybavení darované předmětné nemovitosti, nejdříve od bankovních institucích, poté i u nebankovního sektoru. Dluhy v době ke konci roku 2019 dosahovali částku v celkové výši cca [částka]. [adresa] žalobce kontaktovala společnost Zbavit se dluhu, s.r.o. prostřednictvím [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce mu následně předložil písemný seznam veškerých jeho závazků. Na osobní schůzce pan [jméno FO] sdělil žalobci, že má řešení pro jeho problémy spočívající v tom, že žalobce vstoupí do bytového družstva, kam vloží předmětné nemovitosti, kdy v ní nadále bude bydlet a bude splácet nájem, a dojde ke konsolidaci jeho úvěrů. Poté žalobci [tituly před jménem] [jméno FO] domluvil schůzku s [tituly před jménem] [právnická osoba], který předložil žalobci k podpisu závaznou přihlášku ke 2. žalovanému, prohlášení k výši kupní ceny, dohodu o úhradě kupní ceny, smlouvu o zápůjčce se společností [právnická osoba]., smlouvu o nájmu se společností [Jméno advokáta B] (dále jen bytové družstvo) a samotnou kupní smlouvu. Tyto dokumenty žalobce téhož dne, tj. [datum] podepsal za přítomnosti přítelkyně, podpisy byly téhož dne ověřeny na poště. Žalobce měl prodat nemovitosti 2. žalované původně za slibovanou částku [částka], přičemž se jak v přihlášce, tak v dohodě o úhradě kupní ceny uváděla částka [částka]. Proti této snížené částce bylo provedeno započtení částky cca [částka]. Žalobci tak na úhradu dluhu bylo započteno pouze cca [částka] a nemohl uhradit dluh ve výši [částka]. Žalobce zejména v tomto jednání spatřuje nekalé jednání ze strany bytového družstva, jelikož již od začátku mu bylo slíbeno ze strany pana [jméno FO], že částka mu pokryje veškeré jeho ostatní úvěry. Žalobce s poníženou částkou [částka] musel souhlasit, jelikož byl v časové tísni. Žalobce žádal na schůzce [tituly před jménem] [právnická osoba], aby dokumenty mohl s někým zkonzultovat, což mu nebylo umožněno. Dne [datum] došlo k uzavření Dohody o ukončení členství v družstvu, kdy žalobce očekával, že od 2. žalované obdrží zpět vklad ve výši [částka]. U této dohody byla uvedena částka [částka] za vypořádací podíl. Týden na to byl žalobci dovezen dodatek č. [hodnota] ze strany 2. žalované, kdy již nově zde byl uveden vypořádací podíl ve výši cca [částka]. Dne [datum] pak byla uzavřena kupní smlouva mezi 1. žalovanou a 2. žalovanou za dohodnutou kupní cenu [částka] s tím, že první část kupní ceny ve výši [částka] měla být uhrazena do 10 dnů od podpisu kupní smlouvy na úhradu závazku 2. žalované u společnosti Hetta & [právnická osoba]., druhá část kupní ceny ve výši [částka] měla být uhrazena na účet určený 2. žalovanou a poslední část kupní ceny ve výši [částka] měla být uhrazena do 10 dnů ode dne předání předmětu koupě žalobci na jeho účet. Ze strany 2. žalované se jedná o nekalé praktiky a dochází tak ke zjevnému zneužití práva. Předmětné nemovitosti byly 2. žalovanou odkoupeny za cenu nižší než je cena nemovitosti, ale ještě za cenu, která přibližně dluhy žalobce pokrývala a vytvořila tak u žalobce dojem, že kupní cena nemovitostí pokryje dluhy žalobce, ale současně v souvislosti s touto nabídkou vytvořil další dluhy žalobce cca ve výši [částka] (závazek uhradit základní členský vklad [částka], závazek uhradit poplatek za vstup do družstva ve výši [částka], odměna zprostředkovatele [částka] a částky [částka] společnosti [právnická osoba], vrácení dluhu společnosti Audentes ve výši [částka], která mu dne [datum] poskytla půjčku na splacení dalšího členského vkladu a kdy tuto částku jí tentýž den z prodeje nemovitostí žalobce vrátil). Žalobce tak již v době uzavření kupní smlouvy nedlužil jen cca [částka], ale cca [částka]. Poté prodejem předmětných nemovitostí se sice snížili závazky žalobce o [částka] (tato částka však zahrnuje i nově vzniklé dluhy ve výši cca [částka]), a tak žalobci zůstal z původního dluhu stále dluh ve výši [částka], který žalobce nebude schopen splácet. Výsledek celé transakce znamenal pro žalobce vyvedení jeho majetku v hodnotě cca [částka], za což on a jeho věřitelé obdrželi pouze [částka], tedy pouze cca polovinu hodnoty nemovitosti. Žalobce tak považuje všechna smluvní ujednání ze dne [datum] za neplatná, neboť nemohou požívat právní ochrany, když jde o zjevné zneužití práva, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, a stejně tak z důvodu, že žalobce při těchto jednáních jednal v omylu o rozhodující okolnosti, že z prodeje nemovitostí uhradí veškeré své dluhy a po určité době bude moct nemovitost získat zpět. Stejně tak se žalobce dovolává neplatnosti uvedených jednání, neboť při jejímž uzavírání bylo zneužito tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, tj. žalobce, který tak slíbil poskytnout plnění, jehož majetková hodnota byla k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Ze stejných důvodů pak považuje za neplatnou i kupní smlouvu ze dne [datum] uzavřenou mezi 2. žalovanou a 1. žalovanou.

2. Žalovaná č. [hodnota] se k žalobě vyjádřila tak, že navrhla její zamítnutí s tím, že žalobce neunáší ani základní břemeno tvrzení a důkazní, když ze žaloby vůbec neplyne, neplatnosti jakého právního jednání se domáhá ani proč. I po případném doplnění tvrzení ze strany žalobce by měla být žaloba zamítnuta, neboť otázka platnosti jak kupní smlouvy mezi 2. žalovanou a žalobcem, tak především mezi 1. žalovanou jako kupující, 2. žalovanou jako prodávající, a žalobcem jako vedlejším účastníkem a uživatelem předmětných nemovitostí, byla již meritorně vyřešena v incidenčním sporu mezi insolvenčním správcem žalobce a 1. žalovanou a 2. žalovanou. V rámci incidenčního sporu se insolvenční správce pokoušel neúspěšně jak o vyslovení neúčinnosti výše uvedených jednání (uzavření kupních smluv), tak též paralelně jejich neplatnosti, přičemž incidenční soud v prvním i druhém stupni zkoumal veškerá tvrzení a důkazy insolvenčního správce stran neplatnosti převodních smluv, a dospěl k jednoznačnému závěru, že právní jednání platná a účinná jsou. Platnost právních jednání účastníků byla již posuzována insolvenčním soudem v rámci incidenčního řízení, přičemž argumentace insolvenčního správce dlužníka (žalobce) byla totožná jako v tomto řízení, resp. o něco rozsáhlejší, a uvedený soud dospěl po rozsáhlém dokazování k závěru, že neplatnost kupní smlouvy ani mezi 2. žalovanou a žalobcem, ani mezi 2. žalovanou a 1. žalovanou není dána.

3. Žalovaná č. [hodnota]. se k žalobě vyjádřila tak, že rovněž navrhla její zamítnutí s tím, že namítla nedostatek aktivní legitimace žalobce, porušení zásady rei iudicata, nedostatek pasivní legitimace 2. žalovaného, nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce a nedostatečnost a nesprávnost skutkových tvrzení žalobce. V průběhu insolvenčního řízení posoudí případnou neplatnost právního úkonu pouze insolvenční soud. Žalobce tak nemá aktivní legitimaci k podání předmětné žaloby, touto disponuje toliko jemu ustanovený insolvenční správce. V dané věci tak insolvenční správce učinil a předmět tohoto sporu již byl pravomocně rozhodnut, což brání jeho opětovnému projednání v rámci procesního řízení. Odkazuje proto zcela na odůvodnění těchto rozsudků. 2. žalovaný rovněž namítá, že není v katastru nemovitostí zapsán jako knihovní vlastník této nemovitosti, a tedy není pasivně legitimován z podané žaloby na určení domnělého vlastnického práva žalobce k ní. Žalobce nemá naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě o určení neplatnosti kupní smlouvy.

4. Z darovací smlouvy, přihlášky do bytového družstva, dohody o ukončení členství, dodatku, z kupní smlouvy má soud za prokázané, že [tituly před jménem] [právnická osoba] předložil žalobci k podpisu dne [datum] závaznou přihlášku do bytového družstva, prohlášení k výši kupní ceny, dohodu o úhradě kupní ceny, smlouvu o zápůjčce se společností [právnická osoba]., smlouvu o nájmu 2. žalovanou a samotnou kupní smlouvu. Tyto dokumenty žalobce téhož dne podepsal za přítomnosti přítelkyně, podpisy byly ověřeny následně na poště.

5. Z prohlášení 2. žalované ze dne [datum] má soud za prokázané, že 2. žalovaná prohlásila, že výše závazků vzniklých v souvislosti s předmětnými nemovitostmi a členstvím u 2. žalované činí [částka], které měly být poukázány v částce [částka] 2. žalované a ve výši [částka] zástavnímu věřiteli společnosti Hetta a [právnická osoba].. Tím měly být veškeré závazky zcela vypořádány.

6. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum] č.j. KSPH [spisová značka]-B-7 a ze dne [datum] č.j. KSPH [spisová značka]-B-11 má soud za prokázané, že ke dni 13.12 2021 byl zjištěn úpadek žalobce, povolilo se jeho oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven [tituly před jménem] [jméno FO], sídlem [adresa] kasárnách 1013.

7. Z rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne [datum] č.j. [incidenční spisová značka] a z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne [datum] č.j. [spisová značka] má soud za prokázané, že oba soudy se podrobně zabývali platností smluv, jejichž neplatnost žalobce namítá. Krajský soud v Praze v odůvodnění uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v dané věci nedošlo k žalobcem vykonstruovanému komplotu, kdy žalovaní 1. a 2. měli společným jednáním spočívajícím v řetězci uzavřených kupních smluv vyvést majetek dlužníka, aniž by mu za něj poskytli přiměřenou protihodnotu. Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že to byl dlužník, jenž se nejprve snažil svou neuspokojivou finanční situaci a dluhy řešit prodejem nemovitosti žalovanému 1. a vstupem do jeho bytového družstva, přičemž když se jeho finanční situace v průběhu druhé poloviny roku 2020 nadále zhoršovala, inicioval prostřednictvím společnosti [právnická osoba] konsolidaci svých závazků (nové úvěrování), jež zahrnovala i prodej nemovitosti žalovanému 2. Obě kupní smlouvy tak představují zcela samostatná jednání, na něž je třeba dívat se osamoceně. Zcela vyvrácena pak byla teze žalobce, že kupní cena z kupní smlouvy 1 byla sjednána (určena) až kupní smlouvou 2, když v řízení bylo prokázáno (a žalobce tak učinil i nesporným), že současně s kupní smlouvou 1 byla uzavřena i dohoda o kupní ceně, jež byla beze zbytku splněna nejpozději dne [datum], kdy dlužníku na jeho účet přišla poslední část kupní ceny. Insolvenční soud dále neshledal žádné známky lichvy dle § 1796 o. z. (uzavření smlouvy zneužívaje tísně, nezkušenosti, rozumové slabost, rozrušení nebo lehkomyslnosti dlužníka) při uzavírání kupní smlouvy 1; ostatně žalobce je ani netvrdil. smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.), když tvrzená nižší kupní cena za nemovitost nemůže sama o sobě zakládat nemravnost jejího sjednání (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Text jak kupní smlouvy, tak dohody o kupní ceně je zcela přehledný, nedávající pochybnosti o tom, za jakou cenu jsou nemovitosti kupovány, jaké závazky dlužníka z kupní ceny budou hrazeny a kolik dlužník z kupní ceny dostane na svůj účet. Ostatně jak plyne z provedené SMS komunikace mezi dlužníkem a žalovaným 1., ani dlužník proti jejímu naplnění původně nic nenamítal, pouze se dožadoval dřívějšího vyplacení posledních 2 částí kupní ceny. Až v srpnu 2020 se opět obrátil na žalobce, že nemá [částka] na úhradu nájemného za nemovitost. Nelze přehlédnout, že dlužník prodejem nemovitosti získal vedle družstevního nájmu a členského podílu také právo vykoupit nemovitost prakticky kdykoliv zpět, a to pouze za úhradu nákladů žalovaného 1. (včetně jeho pohledávek za dlužníkem na nájemném), tedy nikoliv za obvyklou (tržní) cenu. Rovněž pak byl žalovaný 1. omezen v nakládání s nemovitostí, když k jejímu prodeji mohlo dojít jen s jeho souhlasem [§ 751 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“)]. Je proto pochopitelné, že v takových případech neodpovídá kupní cena ceně tržní. Ostatně, dlužník o snížené kupní ceně byl informován v prohlášení k výši kupní ceny, kde se i vzdal nároků z neúměrného zkrácení (§ 1793 odst. 1 a § 1794 odst. 2 o. z.). Žalobce pak ani netvrdil, že by se dlužník či insolvenční správce sám dožadoval u soudu zrušení smlouvy v prekluzivní lhůtě 1 roku od jejího uzavření z důvodu neúměrného zkrácení (§ 1795 o. z.). Žalobcem namítaná vědomost žalovaných 1. a 2. o úpadkové situaci dlužníka sama o sobě jako důvod neplatnosti kupní smlouvy 1 (a potažmo dohody o ukončení členství a kupní smlouvy 2) být nemůže; žalovaní by totiž museli mít úmysl zkrátit dlužníkova věřitele a současně by takový úmysl musel mít dlužník. Úmysl dlužníka zkrátit věřitele ovšem žalobce vůbec netvrdil, naopak ho spíše popíral. Vědomost žalovaných 1. a 2. by pak mohla být relevantní v případě úmyslně zkracujícího právního jednání dle § 242 insolvenčního zákona, i tato skutková podstata však vyžaduje úmysl zkrátit věřitele na straně dlužníka, jenž vůbec tvrzen nebyl. Jinými slovy; pokud právní úprava s vědomostí žalovaných 1. a 2. o zkrácení věřitelů dlužníka spojuje toliko neúčinnost určitého jednání, a to pouze pokud takový úmysl je i na straně dlužníka, nemůže být samotná vědomost žalovaných o existenci věřitelů a jeho případné úpadkové situaci důvodem neplatnosti takového jednání. Krajský soud v Praze, stejně tak jako odvolací Vrchní soud v Praze tedy dospěli k závěru, že kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení jsou platné.

8. Z výpisu z katastru nemovitostí má soud za prokázané, že vlastníkem předmětných nemovitostí zapsaným v katastru nemovitostí je 1. žalovaná, a to na základě kupní smlouvy ze dne [datum].

9. Soud se zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce v tomto řízení s ohledem na skutečnost, že je v insolvenčním řízení.

10. Dle ust. § 231 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění.

11. V daném řízení rozhodnutí soudu nemůže zasáhnout do poměrů insolvenčního řízení, když v rámci insolvenčního řízení byla rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne [datum] č.j. [incidenční spisová značka] a z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne [datum] č.j. [spisová značka] ve vztahu k insolvenčnímu správci zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti předmětných smluv. Spor se tedy nadále insolvenčního správce netýká (nemůže týkat) a účastníkem na straně žalobce je nadále pouze dlužník.

12. Soud se dále zabýval otázkou, zda má žalobce naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah, nebo právo je, či není v souladu s ustanovením § 80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.). Dle konstantní judikatury existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dle § 80 písm. c) o. s. ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, to znamená, že u žalobce musí jít o právní vztah (právo již existující), nebo o takovou procesní, případně hmotně-právní situaci v níž by objektivně již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Má místo jednak tam, kde jej pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva, či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinně než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahou příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]). Navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti, nebo jiného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí ČR, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí ČR a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí ČR. Pomocí určení vlastnického práva k nemovitosti však nesmí být obcházen smysl a účel zákona, to platí zejména ve vztahu k takzvanému restitučním zákonodárství (komentář [právnická osoba] Beck, 7. vydání, str. 357).

13. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá změny zápisu v katastru nemovitostí, dospěl soud k závěru, že na požadovaném určení má žalobce naléhavý právní zájem vůči účastníkovi, který je zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. Tím je 1. žalovaná. Vůči 2. žalované žalobce nemá na žalobě naléhavý právní zájem. Tvrzená neplatnost smlouvy uzavřené dne [datum] mezi žalobcem a 2. žalovanou by soud zkoumal v tomto řízení jako předběžnou otázku.

14. Žalobu vůči 2. žalované soud zamítl na nedostatku naléhavého právního zájmu na této žalobě.

15. Soud se proto dále zabýval důvodností žaloby vůči 1. žalované.

16. Dle ustanovení § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.) neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

17. Dle § 551 o.z. o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.

18. Podstatou, základem, právního jednání je vůle projevená navenek. Vůle jednajícího musí být pravá, totiž skutečná, musí existovat. Chybí-li vůle, nelze mluvit o právním jednání. Vůle ale schází i tam, resp. především tam, kde jednající byl k právnímu jednání donucen fyzickým násilím (vis absoluta, čili také absolutní moc, síla). Pak totiž nemůže projevovat svou vlastní vůli, ale podstatou právního jednání bude vůle toho, kdo násilí použil. O významu fyzického násilí pojednává zpravidla jen právní teorie, civilní kodexy zmiňují otázku svobody jednajícího jen výjimečně. Zákonodárci tady totiž nevidí problém hodný právní úpravy: kdo není svobodný, nemá vlastní vůli. A svobodní jsou všichni, protože moderní doba nezná ani otroctví, ani nevolnictví. Sluší se ale podotknout, že nedostatek vlastní vůle se recentně problémem stává čím dál tím víc: jakákoli závislost člověka na jiné osobě totiž může v určitém případě vést k tomu, že závislý člověk vlastní vůli postrádá. (komentář ASPI k § 551 o.z.)

19. Dle ust. § 135 o.s.ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

20. Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit. (komentář ASPI k § 135 o.s.ř.)

21. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. [spisová značka] posouzení předběžné otázky nemůže být v žádném případě vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí.

22. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. [spisová značka] ustanovením, jež upravuje postup soudu v případech, kdy již bylo k tomu povolaným orgánem rozhodnuto o otázce, kterou sám řeší jako předběžnou, je právě § 135 o. s. ř. O případ podle odstavce 1 nejde. K odstavci 2 pak Nejvyšší soud uvádí, že tam, kde soudy v různých věcech mezi týmiž účastníky řeší jako předběžnou stejnou otázku (zde otázku platnosti kupní smlouvy), by sice měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům, s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, však nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně (srov. mutatis mutandis např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Závěr odvolacího soudu, že rozsudek ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] nevytváří ve smyslu § 159a o. s. ř. překážku věci pravomocně rozhodnuté v řízení o této vylučovací žalobě jen proto, že v němž byla jako předběžná posouzena otázka platnosti kupní smlouvy (se závěrem, že kupní smlouva je platná), je tudíž správný. Ve světle závěrů přijatých ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] při výkladu § 135 odst. 2 o. s. ř. se však odvolací soud nedostatečně vypořádal s otázkou, proč ze závěrů zaujatých v rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] o platnosti kupní smlouvy nevycházel (vazba na ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je v jeho rozhodnutí opomenuta). Nevyjádřil se tedy k tomu, zda a v jakém směru byl skutkový stav zjištěný v této věci natolik odlišný od skutkového stavu věci, z nějž při svém rozhodnutí vyšel Obvodní soud pro [adresa], že dovoloval prolomení principu právní jistoty potud, že ve dvou různých řízeních mezi týmiž účastníky byla platnost kupní smlouvy posouzena odlišně. Povinnosti vypořádat se s úpravou obsaženou v § 135 odst. 2 o. s. ř. se odvolací soud nezhostil závěrem, podle kterého v projednávané věci nebylo důvodu zabývat se platností kupní smlouvy, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že taková smlouva úpadce nezavazuje, takže na ni lze nahlížet, jako kdyby nebyla uzavřena. Předběžný úsudek (ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa]), že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je platná, totiž v sobě zahrnuje i závěr, že mezi účastníky došlo k jejímu uzavření. K totožnému okruhu účastníků v tomto sporu a ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (co do postavení správkyně konkursní podstaty úpadce) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod číslem 94/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

23. V daném případě se žalobcem tvrzenou neplatností kupních smluv podrobně zabývali již soudy v rámci insolvenčního řízení u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. [incidenční spisová značka] a Vrchního soudu v Praze pod sp.zn. [spisová značka]. Jejich závěry nebyly pro toto řízení překážkou res iudicata, tedy věcí pravomocně rozhodnutou. V tomto řízení ale soud neměl důvod tyto závěry posoudit jinak. Krajský soud v Praze ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze dospěli k závěru, že kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení jsou platné. Zdejší soud z těchto závěrů proto vycházel. Žalobce převedl předmětné nemovitosti platnou kupní smlouvou na 2. žalovanou. Ta je následně převedla předmětné nemovitosti platnou kupní smlouvou na 1. žalovanou. V katastru nemovitostí je tak jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí řádně uvedena 1. žalovaná.

24. S ohledem na shora uvedené soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

25. Pokud šlo o důkazy navržené žalobcem v rámci tohoto řízení, především o navrhované výslechy svědků [právnická osoba], který jednal za 2. žalovanou a který dojednával uzavření smluv mezi žalobcem a 2. žalovanou, [jméno FO], kterého žalobce kontaktoval a který sjednával podmínky pomoci žalobci, a [jméno FO], přítelkyně žalobce, která se účastnila jednání dne [datum], soud je považoval s ohledem na shora uvedené závěry za nadbytečné.

26. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a 1. žalovanou rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].

27. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a 2. žalovanou rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].

Poučení