21 Co 281/2024 - 201

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované]., IČO: [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2. [Jméno advokáta C], IČO: [IČO advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] zastoupený advokátem [Jméno advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] o určení vlastnictví k nemovité věci o odvoláních žalobce a 2. žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 15 C 117/2022 – 161 ze dne 10. září 2024, ve znění opravného usnesení č.j. 15 C 117/2022 – 187 ze dne 3. prosince 2024 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje, ve výroku III. se mění pouze ve výši přiznaných nákladů řízení, která činí částku 8 228 Kč, jinak se potvrzuje.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši, která bude vyčíslena v jeho písemném vyhotovení.

III. Žalobce je dále povinen zaplatit 2. žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 9 583 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 15 C 117/2022 – 161 ze dne 10. 9. 2024, ve znění opravného usnesení č.j. 15 C 117/2022 – 187 ze dne 3. 12. 2024 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku st. p. č. 127, jehož součástí je stavba č. p. 103 v katastrálním území [adresa], zapsaných na listu vlastnictví č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa], u [právnická osoba]. Výrokem II. byl žalobce uznán povinným zaplatit 1. žalované náhradu nákladů řízení ve výši 6 776 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. byla žalobci dále uložena povinnost zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 6 776 Kč k rukám jeho právního zástupce, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobce se domáhal požadovaného určení s tím, že jeho dluhy ke konci roku 2019 činily kolem 1 800 000 Kč a on měl proto, po zkontaktování se společností [Anonymizováno]. a [tituly před jménem] [jméno FO], k vyřešení těchto jeho problémů vstoupit do bytového družstva, kam měl vložit výše uvedené nemovitosti, a nadále tam bydlet a splácet nájem, čímž mělo dojít ke konsolidaci jeho úvěrů. Žalobce poté, za součinnosti [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [právnická osoba] a za přítomnosti své přítelkyně, podepsal dne [datum] závaznou přihlášku ke 2. žalovanému, prohlášení k výši kupní ceny, dohodu o úhradě kupní ceny, smlouvu o zápůjčce se společností [právnická osoba]., smlouvu o nájmu se společností [Jméno advokáta C] a kupní smlouvu a jeho podpisy byly ověřeny na poště. Žalobce měl prodat nemovitosti 2. žalovanému původně za slibovanou částku 2 350 000 Kč, přičemž se jak v přihlášce, tak v dohodě o úhradě kupní ceny, uváděla částka 1 791 000 Kč, kdy proti této snížené částce bylo provedeno započtení částky cca 580 000 Kč. Tvrdil, že mu tak na úhradu dluhu bylo započteno pouze asi 1 200 000 Kč a nemohl uhradit dluh v celkové výši 1 800 000 Kč. Jednání ze strany bytového družstva označil za nekalé s tím, že mu bylo od začátku slíbeno ze strany [tituly před jménem] [jméno FO], že mu částka pokryje veškeré jeho ostatní úvěry. Tvrdil, že s poníženou částkou 1 791 000 Kč musel souhlasit, jelikož byl v časové tísni a pokud na schůzce žádal [tituly před jménem] [právnická osoba], aby mohl dokumenty s někým zkonzultovat, nebylo mu to umožněno. Dne [datum] došlo k uzavření dohody o ukončení členství v družstvu, kdy žalobce očekával, že od 2. žalovaného obdrží zpět vklad ve výši 320 000 Kč, ale za vypořádací podíl byla uvedena částka 0 Kč a v dodatku č. 1 ze strany 2. žalovaného byl již uveden vypořádací podíl ve výši cca 73 764 Kč. Žalobce dále tvrdil, že dne [datum] byla uzavřena kupní smlouva mezi 1. žalovanou a 2. žalovaným za dohodnutou kupní cenu 1 800 000 Kč s tím, že první část kupní ceny ve výši 1 596 500 Kč měla být uhrazena do 10 dnů od podpisu kupní smlouvy na úhradu závazku 2. žalovaného u společnosti [právnická osoba]., druhá část kupní ceny ve výši 129 736 Kč měla být uhrazena na účet určený 2. žalovaným a poslední část kupní ceny ve výši 73 764 Kč měla být uhrazena do 10 dnů ode dne předání předmětu koupě žalobci na jeho účet. Tvrdil, že se ze strany 2. žalovaného jedná o nekalé praktiky a dochází tak ke zjevnému zneužití práva, když předmětné nemovitosti byly 2. žalovaným odkoupeny za cenu nižší než je cena nemovitosti, ale ještě za cenu, která přibližně dluhy žalobce pokrývala a vytvořila tak u žalobce dojem, že kupní cena nemovitostí pokryje jeho dluhy. V žalobě dále tvrdil, že současně v souvislosti s touto nabídkou vytvořil další dluhy cca ve výši 570 000 Kč (závazek uhradit základní členský vklad 10 000 Kč, závazek uhradit poplatek za vstup do družstva ve výši 15 000 Kč, odměna zprostředkovatele 177 720 Kč a částky 49 000 Kč společnosti [právnická osoba], vrácení dluhu společnosti [Anonymizováno] ve výši 310 000 Kč, která mu dne [datum] poskytla půjčku na splacení dalšího členského vkladu a kdy jí tuto částku tentýž den z prodeje nemovitostí vrátil). Poukazoval na to, že již v době uzavření kupní smlouvy nedlužil jen kolem 1 800 000 Kč, ale kolem 2 370 000 Kč. Pokud se prodejem předmětných nemovitostí snížily jeho závazky o 1 800 000 Kč, zahrnovala tato částka i nově vzniklé dluhy ve výši cca 570 000 Kč a jemu tak zůstal z původního dluhu stále dluh ve výši 570 000 Kč, který nebude schopen splácet. Tvrdil, že výsledek celé transakce pro něj znamenal vyvedení jeho majetku v hodnotě kolem 2 300 000 Kč, za což on a jeho věřitelé obdrželi pouze 1 217 180 Kč, tedy pouze polovinu hodnoty nemovitosti. Všechna smluvní ujednání ze dne [datum] označil za neplatná s tím, že nemohou požívat právní ochrany, když jde o zjevné zneužití práva, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, a stejně tak z důvodu, že žalobce při těchto jednáních jednal v omylu o rozhodující okolnosti, že z prodeje nemovitostí uhradí veškeré své dluhy a po určité době bude moct nemovitost získat zpět. Dále se dovolával neplatnosti uvedených jednání, neboť při jejímž uzavírání bylo zneužito tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, tj. žalobce, který tak slíbil poskytnout plnění, jehož majetková hodnota byla k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Ze stejných důvodů označil za neplatnou i kupní smlouvu ze dne [datum], uzavřenou mezi 2. žalovaným a 1. žalovanou. 1. žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní, když ze žaloby vůbec neplyne, neplatnosti jakého právního jednání se domáhá ani proč. Dále poukazovala na to, že otázku neplatnosti obou kupních smluv již posoudil insolvenční soud v incidenčním sporu pravomocně tak, že tato není dána. 2. žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že ve věci není pasivně legitimován a rovněž poukazoval na to, že platnost obou kupních smluv již byla pravomocně vyřešena v incidenčním sporu.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že v tomto řízení nemůže zasáhnout do poměrů insolvenčního řízení, když v rámci insolvenčního řízení byla rozhodnutím Krajského soudu v Praze č.j. [incidenční spisová značka] ze dne [datum] a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze č.j. [spisová značka] ze dne [datum] ve vztahu k insolvenčnímu správci žalobce zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti předmětných smluv. Konstatoval, že se tedy spor nadále insolvenčního správce netýká (nemůže týkat) a účastníkem na straně žalobce je nadále pouze dlužník. Na straně žalobce pak shledal naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení proti 1. žalované, a to vzhledem k tomu, že se domáhal změny zápisu v katastru nemovitostí proti ní, která je tam zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí. Žalobu proti 2. žalovanému zamítl na nedostatek naléhavého právního zájmu na této žalobě, když tvrzenou neplatnost smlouvy, uzavřenou dne [datum] mezi žalobcem a ní, by v tomto řízení zkoumal jako předběžnou otázku. V odst. 20 odůvodnění napadeného rozsudku popsal, jakým způsobem se posuzuje předběžná otázka a s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR dále připomněl, že posouzení předběžné otázky nemůže být v žádném případě vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí. Konstatoval, že se žalobcem tvrzené neplatnosti kupních smluv podrobně zabývaly již soudy v rámci insolvenčního řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [incidenční spisová značka] a Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a že jejich závěry nebyly pro toto řízení překážkou res iudicata. Zdůraznil, že v tomto řízení neměl důvod tyto závěry posoudit jinak, když oba uvedené soudy dospěly k závěru, že kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení jsou platné a proto z jejich závěrů vycházel. Uzavřel, že žalobce převedl předmětné nemovitosti platnou kupní smlouvou na 2. žalovaného a ten je následně převedl platnou kupní smlouvou na 1. žalovanou a v katastru nemovitostí je tak jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí řádně uvedena 1. žalovaná.

3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 231 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ust. § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ust. § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 551 o.z. a ust. § 135 o.s.ř., když odkázal i na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR a na rozhodnutí, vydaná v incidenčním řízení. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do [datum] (dále jen „SAT“), ust. § 9 odst. 3 písm. a) SAT, ust. § 6 odst. 1 SAT, ust. § 11 odst. 1 SAT a ust. § 13 odst. 4 SAT.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a připomínal, že oba žalovaní jednají ve vzájemné koordinaci, když právě tímto společným postupem došlo k jeho újmě. S ohledem na jejich koordinovaný postup dovozoval, že v případě, kdy by bylo zjištěno, že smlouva mezi ním a 2. žalovaným byla neplatná, by muselo dojít i k zneplatnění smlouvy mezi oběma žalovanými. Konstatoval, že za naléhavý právní zájem je nutné považovat žalobu jak proti 1. žalované, tak vůči 2. žalovanému. Soudu prvního stupně vytýkal, že mylně uvedl, že se v rámci incidenčního sporu jedná o spor mezi týmiž účastníky, neboť on v rámci incidenčního sporu jako žalobce nevystupoval a odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu ČR stran závaznosti pravomocných rozhodnutí vůči těm, kdo nebyli účastníky řízení. Připomínal, že v předchozích řízeních neměl možnost se řádně vyjádřit ke všem skutečnostem, nemohl předkládat důkazy a vyjadřovat se k nim. Prvostupňovému soudu dále vytýkal, že nedoplnil dokazování o výslech [tituly před jménem] [právnická osoba] a [tituly před jménem] [jméno FO] a že se neměl opírat pouze o řízení v rámci incidenčního sporu, a to s poukázáním na zásadu bezprostřednosti při hodnocení tam provedených důkazů. Podotýkal, že „se v rámci insolvenčního řízení neposuzovala vůle, způsob a ostatní okolnosti, směřující k uzavření smlouvy mezi ním a 2. žalovaným a že se tedy nelze bez dalšího opírat o řízení prováděné v rámci insolvenčního řízení, které vycházelo ze stavu uvedeného v katastru nemovitostí“. Konstatoval, že se, vyjma těchto skutečností, měl prvostupňový soud zaměřit především na účel uzavření smlouvy mezi ním a 2. žalovaným. Ve svém odvolání dále obsáhle připomínal svá žalobní tvrzení se zdůrazněním, že „mu měla být poskytnuta určitá (v této době neznámá) částka, která mu měla zajistit splacení všech jeho dosavadních úvěrů a vše pak konsolidováno do jedné částky, kterou měl splácet formou nájmu, kdy se mělo jednat o obdobu tzv. zpětného leasingu“. Dovozoval, že pokud mu [tituly před jménem] [jméno FO] sdělil SMS zprávou, že „má pro něho schválený rozpočet 2 350 000 Kč s úrokovou sazbou od 3,5%, který měl pokrýt veškeré jeho závazky a zároveň by mu měla zbýt nějaká rezerva“, že to pro něj byla podstatná informace. Pokud pak došlo k tomu, že kupní cena činila 1 791 000 Kč, oproti níž bylo provedeno započtení částky ve výši kolem 580 000 Kč a jemu tak na úhradu dluhu bylo započteno pouze přibližně 1 200 000 Kč, čímž nemohl uhradit dluh ve výši 1 800 000 Kč, spatřoval v tom nekalé jednání ze strany bytového družstva. Poukazoval na to, že s poníženou částkou na 1 791 000 Kč musel souhlasit, protože byl v časové tísni a soud prvního stupně tuto skutečnost opomněl zkoumat. Opakovaně dovozoval vzájemnou koordinaci žalovaných, kterou prvostupňový soud nezkoumal a dovozoval, že se jedná o nekalé praktiky a dochází tak ke zjevnému zneužití práva, které nemůže požívat právní ochrany. Odvolatel ve svém odvolání zdůrazňoval, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. 2. žalovaný podal odvolání proti výroku III. s tím, že prvostupňovému soudu vytýkal, že při rozhodování o nákladech řízení na předmětnou věc aplikoval nesprávné ustanovení advokátního tarifu. Připomínal, že jím použité ust. § 9 SAT se totiž aplikuje pouze v případě, pokud je předmětem řízení věc nebo plnění penězi neocenitelné. Tento předpoklad však v procesní věci nebyl splněn, neboť předmětem sporu je určení vlastnického práva k nemovitostem na základě kupní smlouvy, ve které byla sjednána kupní cena ve výši 1 791 000 Kč. Dovozoval, že tato částka je tarifní hodnotou, a proto hodnota jednoho úkonu právní služby činí 15 500 Kč a správná výše náhrady jeho nákladů řízení představuje částka 38 236 Kč. Uvedl, že i pokud by odvolací soud nesdílel tento právní názor, pak je napadený výrok stejně vadný, neboť předmětem sporu je věc nemovitá, a aplikuje se na něj tedy ust. § 9 odst. 4 písm. c) SAT. Navrhl, aby odvolací soud napadený výrok změnil podle jeho odvolacího návrhu. K odvolání žalobce se vyjádřil tak, že navrhl potvrzení nýroku I. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Zdůrazňoval, že z hlediska zákona i judikatury je jednoznačně dáno, že pasivně legitimován ve věcech žalob na určení vlastnického práva k nemovitostem je jejich knihovní vlastník. Konstatoval, že pokud tedy již není jako vlastník evidován v katastru nemovitostí (a nebyl ani ke dni zahájení řízení), pak žaloba vůči němu nemůže být ani věcně projednatelná, natož úspěšná. Ztotožnil se s postupem soudu prvního stupně, který neprovedl dokazování ke tvrzením žalobce, a to s připomenutím, že by jeho výsledky nijak neovlivnily skutečnost, že žaloba nemůže být úspěšná pro nedostatek jeho naléhavého právní zájmu. Za signifikantní označil skutečnost, že se k této procesní otázce, byť je zásadní argumentací odůvodnění rozsudku, žalobce v rámci svého odvolání prakticky nevyjádřil a že jeho argumentace, uvedená ve druhém odstavci ČI. II. odvolání pak nedává žádný smysl. 6. 1. žalovaná se k podaným odvoláním nevyjádřila.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že účastníky řízení uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. d) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, na rozdíl od odvolání 2. žalovaného, které je v částečně důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové, a částečně i právní, závěry soudu prvního stupně jsou správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám a svým, částečně odlišným, právním závěrům, dodává:

10. Ohledně žalobcova naléhavého právního zájmu na jím požadovaném určení připomíná odvolací soud, že ten se zkoumá podle ust. § 80 o.s.ř., nikoli podle ust. § 80 písm. c) o.s.ř., jak uvedl prvostupňový soud, evidentně v důsledku písařské chyby. Odvolací soud konstatuje, že v tomto případě bylo třeba postavit najisto, kdo je vlastníkem sporných nemovitostí, neboť v případě, že by bylo prokázáno, že kupní smlouvy jsou neplatné, by bylo třeba učinit změnu údajů zapsaných v katastru nemovitostí a rozhodnutím o žalobě tak lze dosáhnout shody mezi skutečným stavem a stavem zápisu v katastru nemovitostí. Na straně žalobce tedy byl dán naléhavý právní zájem k této určovací žalobě.

11. Věcnou legitimací (aktivní či pasivní) se rozumí stav vyplývající z hmotného práva, podle kterého je fyzická či právnická osoba subjektem práv či povinnosti, jež jsou předmětem řízení. Zde je třeba dodat, že se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí s tím, že v katastru nemovitostí je jako jejich vlastník zapsána 1. žalovaná. Pasivně legitimován je tedy ten, kdo je nositelem hmotně právní povinnosti a pasivně legitimován v řízení o určení vlastnictví nemovitostí je ten, kdo je v katastru nemovitostí zapsán jako jejich vlastník. V řízení bylo prokázáno, že tam není jako vlastník výše uvedených nemovitostí zapsán 2. žalovaný, proto na jeho straně není dána pasivní věcná legitimace a prvostupňový soud rozhodl správně, když žalobu proti němu zamítl, byť to nesprávně odůvodnil tím, že „žalobce nemá na žalobě vůči 2. žalovanému naléhavý právní zájem“.

12. Podle ust. § 135 odst. 1 o.s.ř. je soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle odst. 2 jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

13. Podle ust. § 159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle odst. 2 je výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v ust. § 83 odst. 2, závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení. podle odst. 3 v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. podle odst. 4 jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

14. Výkladem ust. § 135 odst. 2 o.s.ř., ve spojení s ust. § 159a odst. 1 a 4 o.s.ř., při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud ČR zabýval např. v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud ČR přihlásil např. v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], ve kterém zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.

15. Z toho však nelze dovozovat, že pro soud je závazné řešení kterékoliv z otázek, jimiž se soud (popř. jiný orgán) musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat. Nejvyšší soud ČR vysvětlil ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], že ust. § 135 odst. 2 o.s.ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ust. § 159a o.s.ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]).

16. Právě o takovou situaci se jedná v projednávané věci. Ve věci vedené před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. [incidenční spisová značka] bylo totiž pravomocně rozhodnuto, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce (tj. [tituly před jménem] [jméno FO], IČO [IČO], sídlem [adresa], insolvenční správce dlužníka [Anonymizováno], nar. [Anonymizováno]), domáhal po 1. žalovaném (tam [Jméno advokáta C], IČO [IČO advokáta C]) a 2. žalované (tam [Jméno žalované].), určení, že kupní smlouva, uzavřená dne [datum] mezi dlužníkem coby prodávajícím a 1. žalovaném coby kupujícím, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva dlužníka k pozemku parc. č. St. 127, jehož součástí je i stavba č. p. 103, vše zapsané v katastru nemovitostí pro k. ú. a obec [adresa] na LV č. [hodnota], ve spojení s kupní smlouvou ze dne [datum], uzavřenou k téže nemovité věci mezi 1. žalovaným coby prodávajícím a 2. žalovanou coby kupující, je vůči věřitelům dlužníka [Anonymizováno] neplatná.

17. Otázka platnosti uvedených kupních smluv, která byla v tomto řízení řešena jako prejudiciální, byla tedy pravomocně vyřešena výrokem II. rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. [incidenční spisová značka] ([spisová značka]) ze dne [datum], potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. [incidenční spisová značka], [spisová značka] ([spisová značka]) ze dne [datum]. V odst. 26 až 36 odůvodnění rozsudku uvedl Krajský soud v Praze důvody, proč neshledal neplatnost obou uvedených smluv. Vrchní soud v Praze se v odst. 36 odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry Krajského soudu v Praze. S ohledem na odvolací argumenty poznamenal, že namítaná vědomost obou žalovaných o úpadkové situaci dlužníka sama o sobě nemůže způsobit neplatnost ani první uzavřené kupní smlouvy, potažmo druhé uzavřené kupní smlouvy, když nebyl tvrzen, natož prokázán, úmysl dlužníka i žalovaných zkrátit věřitele. Uvedl, že z provedeného dokazování nadto jasně plyne, že se dlužník snažil spornými jednáními svou tíživou finanční situaci řešit. Ohledně výše tržní ceny nemovitosti při sjednávání první uzavřené kupní smlouvy bylo prokázáno, že dlužník z této smlouvy benefitoval zejména tím, že získal členství v družstvu s právem nájmu nemovitosti, přičemž mu bylo známo, že kupní cena bude snížená oproti tržní ceně a dlužník se v prohlášení ke kupní ceně vzdal nároků z neúměrného zkrácení. Dlužník současně získal právo na zpětný odkup nemovitosti za úhradu nákladů 1. žalovaného (plus dlužné nájemné), tedy opět za jinou cenu než cenu tržní. 1. žalovaný byl taktéž omezen v nakládání s nemovitostí, když k případnému prodeji musel dlužník dát souhlas. Ztotožnil se i s dalším závěrem Krajského soudu v Praze, že druhá uzavřená kupní smlouva byla uzavřena za vedlejší účasti dlužníka, dlužník touto smlouvou s nemovitostí nedisponoval, nejde tak o právní jednání dlužníka, jehož neúčinnosti by se mohl žalobce úspěšně domáhat. Že by obě kupní smlouvy byly natolik provázány, že by je bylo možno považovat za jediné právní jednání, bylo v řízení vyvráceno s tím, že proti této argumentaci svědčí i časový odstup mezi jejich uzavřením. Připomněl, že první uzavřená kupní smlouva byla uzavřena dne [datum] a insolvenční řízení bylo zahájeno dne [datum], tedy více než jeden rok po jejím uzavření a vzhledem k tomu, že se v případě dlužníka a 1. žalovaného nejedná o osoby sobě navzájem blízké, není možné uvažovat o vyhovění žalobě o neúčinnosti zvýhodňujícího právního jednání podle ust. § 241 insolvenčního zákona; pokud jde o úmyslně zkracující právní jednání podle ust. § 242 insolvenčního zákona, je základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení úmysl dlužníka zkrátit své věřitele a jelikož tento nebyl ani tvrzen, nelze o tomto ani uvažovat.

18. Protože již bylo o uvedené předběžné otázce (tj. o platnosti obou kupních smluv) pravomocně rozhodnuto, a to přímo ve výroku shora specifikovaných rozsudků, byl prvostupňový soud takovým rozhodnutím vázán, neboť je to důsledek materiální právní moci, a to bez ohledu na odlišnou osobu žalobce.

19. Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že by bylo naprosto absurdní a v rozporu s právem, kdyby o platnosti obou kupních smluv bylo v tomto řízení rozhodnuto odlišně.

20. Pokud odvolatel soudu prvního stupně vytýkal, že „mylně uvedl, že se v rámci incidenčního sporu jedná o spor mezi týmiž účastníky, neboť on v rámci incidenčního sporu jako žalobce nevystupoval“, je tato odvolací námitka nesprávná. Prvostupňový soud nic takového v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedl, pouze v jeho odst. 20 provedl výklad ust. § 135 o.s.ř. v obecné rovině.

21. S ohledem na další odvolací důvody odvolací soud připomíná, že insolvenční správce, který vystupoval v řízení, vedeném Krajským soudem v Praze pod sp. zn. [incidenční spisová značka], jako žalobce, jednal na vrub majetkové podstaty dlužníka (tj. žalobce v této věci), když jeho jednání se fakticky projevují právě v majetkové sféře dlužníka. Lze tedy konstatovat, že ve vztahu k majetku dlužníka se jednání insolvenčního správce de facto i de iure projevují, jako kdyby je činil dlužník (tj. žalobce v této věci).

22. S ohledem na celkovou odvolací argumentaci odvolací soud dále zdůrazňuje, že toto řízení v žádném případě nemůže sloužit jako jakási revize pravomocných rozsudků, vydaných v insolvenčním řízení. Lze snad jen připomenout, že pokud chtěl žalobce vystupovat aktivním způsobem v incidenčním řízení, nic mu nebránilo, aby do něj vstoupil jako vedlejší účastník na straně insolvenčního správce.

23. Ve vztahu k námitce žalobce, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy (výslech [tituly před jménem] [právnická osoba] a [tituly před jménem] [jméno FO]), pak odvolací soud pro úplnost uvádí, že se prvostupňový soud v poměrech projednávané věci nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, vyjádřené např. v jeho usneseních sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] a sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], v nichž Nejvyšší soud ČR formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], a dále též nálezy Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], a sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Soud prvního stupně je totiž oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Uvedeným judikatorním požadavkům soud prvního stupně dostál, když zdůvodnil, že důkazy navržené žalobcem neprovedl z důvodu jejich nadbytečnosti (srov. odst. 25 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud se s procesním postupem prvostupňového soudu ztotožňuje, když má za to, že v žádném případě nedošlo k „porušení zásady bezprostřednosti při hodnocení tam (tedy v incidenčním řízení) provedených důkazů“, jak to v odvolání tvrdil žalobce. Soud prvního stupně totiž při svém rozhodování vyšel správně z toho, že jeho prejudiciální otázky, tedy platnost obou kupních smluv, byly pravomocně vyřešeny přímo ve výrocích shora specifikovaných rozsudků, vydaných v incidenčním řízení.

24. Soud prvního stupně tedy nikterak věcně nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně výroku II. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

25. Protože byla žaloba napadeným rozsudkem zamítnuta, má 2. žalovaný podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na plnou náhradu, jím vynaložených nákladů řízení. Odvolací soud konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř.

26. Soud prvního stupně proto nepochybil, když v tomto případě rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky podle tohoto zákonného ustanovení, poté postupoval správně i v té části výroku, ve kterém náklady řízení přisoudil v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.), avšak při jejich vyčíslení se skutečně dopustil pochybení.

27. S ohledem na odvolací důvod odvolací soud předně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení je navíc integrální součástí soudního řízení jako celku a i při něm je třeba respektovat právo na spravedlivý proces. Výrok III. napadeného rozsudku je tedy v rozporu s výsledkem řízení, resp. se zásadou o rozhodování o náhradě nákladů řízení podle výsledku řízení, i v rozporu s platnou právní úpravou, jež stanoví, že soud o náhradě nákladů řízení rozhoduje bez návrhu (srov. ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 151 odst. 1 o.s.ř.), takže soud prvního stupně svým postupem nerespektoval ústavní zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a porušil tím i právo odvolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 28. 2. žalovaný měl právo na náhradu nákladů na právní zastoupení advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění platném do [datum], které tvoří náhrada za právní zastoupení advokátem podle SAT. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 3 100 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. a) - převzetí a příprava zastoupení, 1x podle písm. d) – sepis vyjádření k žalobě, když výše je dána ust. § 7 bod 5. SAT ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b) SAT, nikoli podle ust. § 9 odst. 3 písm. a) SAT, podle kterého postupoval soud prvního stupně ani podle ust. § 8 odst. 1 SAT, jak navrhoval 2. žalovaný ve svém odvolání] a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 SAT). 2. žalovanému dále náleží náhrada za 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 1 428 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady 2. žalovaného tedy činí za tuto část řízení 8 228 Kč.

29. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně za použití ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve výroku III. změnil, jen pokud jde o jejich výši a náklady řízení 2. žalovaného, shora vyčíslené, přisoudil ve výši 8 228 Kč; ve zbývající části byl tento výrok potvrzen podle ust. § 219 o.s.ř.

30. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné 1. žalované ve stádiu odvolacího řízení žádné náklady.

31. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovaným rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému 2. žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., platné od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny jedním hlavním úkonem ve výši 5 620 Kč [ust. § 11 odst. 1 písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, když výše je dána ust. § 7 bod 5. SAT ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b) SAT], jedním hlavním úkonem po 1 550 Kč [ust. § 11 odst. 2 písm. c) SAT – sepis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení], jednou náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 SAT) a jednou náhradou hotových výdajů ve výši 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 1 663,20 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady 2. žalovaného tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 9 583 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

32. Písemné vyhotovení rozsudku je ve správném znění, když byla zároveň, podle ust. § 164 o.s.ř., provedena oprava zřejmé písemné nesprávnosti, obsažené v protokolu o ústním jednání ze dne [datum], kdy bylo ve výroku II. uvedeno místo správného „1. žalovaná“ uvedeno „1. žalovaný“. V tomto případě bylo možné chybu opravit přímo ve stejnopise, neboť byla zjištěna dříve, než byl rozsudek písemně vyhotoven.

Poučení