15 C 148/2019-71

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem [titul] Ondřejem Růžičkou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem [adresa] o náhradu škody takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částky ve výši 392 876 Kč a 380 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 19. 7. 2019 domáhal po žalované shora uvedené částky s odůvodněním, že proti [jméno] [příjmení] podal ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze v roce 1999 žalobu na zaplacení částky 7 821 819,64 Kč. Popsal průběh shora uvedeného řízení s tím, že dne 21. 9. 2000 byl vynesený konečný rozsudek pod sp. zn. 44 Cm 255/99, kterým bylo žalobě plně vyhověno, zároveň byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Rozsudek nabyl právní moci až po šestnácti letech v okamžiku, kdy Vrchní soud v Praze toto dne 20. 7. 2016 usnesením č. j. 5 Cmo 208/2016-197 řízení zastavil, teprve tímto rozhodnutím nabyl právní moci i shora uvedený rozsudek. Právní moc byla vyznačena dne 26. 10. 2016, avšak zpětně ke dni 26. 1. 2001. Žalobce čekal 17 roků na vykonatelný rozsudek, ten již nabyl právní moci, není vykonatelný, neboť uplynula desetiletá promlčecí doba, de facto rozsudek s vyznačením právní moci žalobce získal 5 let po jeho promlčení. Žalobci shora uvedeným rozsudkem byly přiznány i náklady řízení ve výši 392 876 Kč. V důsledku postupu soudů jsou nevymahatelné, a to z toho důvodu, že původní žalované nezbyl po provedeném konkurzu žádný majetek, ona sama žije v domově důchodců. Mezi usnesením soudu č. j. 44 Cm 255/1999-137 ze dne 10. 3. 2011 a následným zcela formálním a nekomplikovaným úkonem soudu výzvou k zaplacení soudního poplatku za odvolání dne 12. 2. 2016 uplynulo 5 let. Odvolání podala původní žalovaná sama, nic nebránilo tomu zaslat jí výzvu k zaplacení soudního poplatku, soud po dobu 5 let neučinil žádný úkon, zůstal nečinný. Žalobce žádným způsobem nepřispěl k celkové délce řízení, naopak urgoval ukončení sporu. Žalobce tak požaduje částku 392 876 Kč, jako náhradu škody představující nemožnost vymoci takto přiznané náklady řízení a dále částku 380 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení. Ke vznesené námitce promlčení nemajetkové újmy žalobce uvedl, že tato je v rozporu s dobrými mravy.

2. Žalovaná činí nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 13.2.2017 uplatnil nárok na náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění jako náhradu nemateriální újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení, vedeného před Městským soudem v Praze (tehdejším Krajským obchodním soudem v Praze) pod sp. zn.: 44 Cm 255/1999 jako soudem I. stupně, jakož i v řízeních vedených v předmětné věci u soudů vyšších stupňů, to vše ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná vznáší námitku promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, ve smyslu z.č. 82/1998 Sb. Popsala průběh řízení vedeného před Městským soudem v Praze (tehdejším Krajským obchodním soudem v Praze) pod sp. zn.: 44 Cm 255/1999, tak, že řízení, ve kterém je namítán nesprávný úřední postup, bylo zahájeno dne 16.6.1999 doručením žaloby o zaplacení částky 7.821.819,41 Kč s přísl., současně s návrhem na nařízení předběžného opatření, k tehdejšímu Krajskému obchodnímu soudu v Praze. Žalobce vystupoval v předmětném řízení v procesním postavení žalobce proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení] a 2. [jméno] [příjmení]. Dne 2.7.1999 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za návrh na vydání předběžného opatření, po jeho zaplacení bylo soudem o návrhu rozhodnuto dne 19.7.1999. Na to byl žalobce dne 22.7.1999 vyzván k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu, žalobce požádal dne 12.8.1999 o prodloužení lhůty a současně podal odvolání do zamítavého rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Po opakované výzvě soudu žalobce soudní poplatek uhradil dne 15.11.1999. Dne 23.11.1999 byl spis předložen odvolacímu soudu a dne 23.12.1999 odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Dne 12.4.2000 bylo nařízeno ústní jednání na 23.5.2000, to bylo konáno a odročeno na 21.9.2000, kdy byl soudem vyhlášen vyhovující rozsudek. Proti rozsudku podali oba žalovaní odvolání dne 23.1.2001, na to bylo odvolání zasláno žalobci, poté byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 6.6.2002 byl na majetek 1. žalované prohlášen konkurs, který byl veden Krajským soudem v Praze pod spis.zn: [spisová značka]. Konkursní řízení bylo pravomocně skončeno dne 18.3.2010. Dne 2.11.2010 požádala žalovaná o osvobození od placení soudních poplatků a zároveň soudu sdělila, že druhý žalovaný – její manžel zemřel dne 5.3.2009 a probíhá dědické řízení u Okresního soudu v Kladně pod spis.zn: 32 D 271/2009. Dne 23.11.2010 soud vyzval žalovanou k doplnění jejích majetkových poměrů. Usnesením ze dne 9.2.2011 osvobození od placení soudních poplatku nebylo žalované uznáno. Proti rozhodnutí podala žalovaná odvolání, které bylo usnesením ze dne 10.3.2011 odmítnuto pro opožděnost. Proti rozhodnutí soudu I. stupně podala žalovaná opět odvolání. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 13.1.2012 bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno. Z důvodu probíhajícího dědického řízení nemohlo být v řízení pokračováno, když dědické řízení bylo skončeno dne 3.10.2015. Dne 16.2.2016 byla žalovaná opětovně soudem vyzvána k zaplacení soudního poplatku, na to žalovaná nereagovala, následně bylo usnesením ze dne 31.3.2016 odvolací řízení proti rozsudku ze dne 21.9.2000 zastaveno. Proti rozhodnutí podala žalovaná opět odvolání dne 21.4.2016, na to byla vyzvána k doplnění. Podáním ze dne 19.5.2016 vzala žalovaná své odvolání zpět. Dne 7.6.2016 byl spis předložen odvolacímu soudu, kter dne 20.7.2016 zrušil část rozsudku vůči 2. žalovanému, který zemřel a zastavil vůči němu řízení a dále odvolací soud zastavil odvolací řízení ve věci odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení proti rozsudku. Věc byla vrácena soudu I. stupně dne 30.8.2016. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 26.10.2016. Dne 2.5.2018 byla věc opět postoupena s odvoláním 1. žalované k Vrchnímu soudu v Praze, který rozhodl dne 30.5.2018. Žalovaná vznesla námitku promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, ve smyslu z.č. 82/1998 Sb. Podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Za tuto skutečnost se všeobecně považuje den, kdy předmětné řízení pravomocně skončilo. Uvedené řízení bylo ukončeno ke dni 19.6.2018, přičemž dle ust. § 15, odst. 2 z.č. 82/1998 Sb. se může poškozený, v tomto případě žalobce, domáhat náhrady škody pouze tehdy, pokud do 6ti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (a to i v případě, kdy ústřední orgán sdělí poškozenému své negativní stanovisko). Dále, dle ust. § 35 z.č. 82/1998 Sb. promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6ti měsíců. Z uvedeného jasně vyplývá, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy z řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod spis.zn: 44 Cm 255/99 je promlčen, když žalobce svůj nárok uplatnil u Obvodního soudu pro Prahu 2 až dne 19.7.2019. Z procesní opatrnosti žalovaná uvedla, že v rámci mimosoudního projednání byly žalobcem uplatněné nároky žalovanou posouzeny tak, že v daném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení vzhledem k účastenství žalobce nebyla nepřiměřená. Z tohoto důvodu žalovaná nepřiznala žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích. Celková délka řízení činila 18 let a 11 měsíců, věc byla opakovaně vedena na dvou stupních soudní soustavy. Délka napadeného řízení byla ovlivněna zejména tím, že řízení bylo ze zákona přerušeno z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalované [jméno] [příjmení] dne 6.6.2002 v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod spis.zn: [spisová značka], přičemž Usnesením ze dne 10.2.2010 byl konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení, rozhodnutí nabylo právní moci dne 18.3.2010. V mezidobí došlo k úmrtí 2. žalovaného [jméno] [příjmení] a probíhalo dědické řízení vedené u Okresního soudu v Kladně pod spis.zn: 32 D 271/2009, které bylo zahájeno dne 26.3.2009 a pravomocně skončeno dne 3.10.2015. Po dobu, kdy probíhalo dědické řízení nemohlo být konáno v napadeném řízení. Z uvedeného je zřejmé, že věc byla značně procesně složitá, neboť napadené řízení bylo přerušeno z důvodu vedení konkursního řízení na majetek 1. žalované po dobu 8 let a dále bylo řízení v důsledku vedení dědického řízení po zemřelém 2. žalovaném rovněž přerušeno na dalších 6 let. Pokud se jedná o posouzení celkové délky napadeného řízení spis.zn: 44 Cm 255/1999, tato byla shledána jako přiměřenou, neboť soud činil jednotlivé úkony pravidelně v přiměřených lhůtách bez zaviněných průtahů. Je sice pravdou, že 1. žalovaná využívala hojně veškeré procesní prostředky, které jí zákon dává k dispozici, resp., tato se prakticky odvolávala do všech usnesení soudu, ovšem stát nemůže být činěn odpovědným za průtahy, které v důsledku nutnosti vypořádat se s těmito návrhy vznikly (viz. např. rozsudek ESLP ve věci Dostál proti České republice ze dne 25. května 2004, § 240). Nadto je třeba uvést, že vyhovující rozsudek byl soudem vyhlášen dne 21.9.2000, po 1 roce a 3 měsících od podání žaloby. Pokud jde o posouzení významu řízení pro žalobce, tento byl žalovanou shledán jako standardní či spíše snížený. Žalobce se v napadeném řízení domáhal po 1. žalované zaplacení vysoké částky ve výši 7.821.819,64 Kč s přísl. z titulu nesplacených úvěrů, které byly 1. žalované poskytnuty [právnická osoba], avšak vzhledem ke skutečnosti, že 1. Žalovaná úvěry řádně nesplácela, žadatel uzavřel s [právnická osoba] dne 12.3.1999 smlouvu o postoupení pohledávky z obou úvěrových smluv. Na žalobce tak přešla současně i zástavní práva zajišťující předmětné pohledávky a jejich příslušenství. již v době, kdy bylo napadené řízení zahájeno dne 16.6.1999 žalobce musel vědět, že jeho pohledávka bude jen těžko vymahatelná, když 1. žalovaná od samého počátku řádně nesplácela [právnická osoba], následně ani žalobci, a na výzvy žalobce jako postupníka vůbec nereagovala. Pokud jde o žalobcem uplatněný nárok na náhradu majetkové újmy ve výši 392.876 Kč, která má představovat škodu v podobě zaplaceného soudního poplatku ve výši 343.076 Kč a dalších nákladů soudního řízení ve výši 49.800 Kč přiznaných žalobci rozsudkem Krajského obchodního soudu dne 21.9.2000, č.j.: 44 Cm 255/99-53, žalovaná rovněž neshledává důvodným. Podle zákona č. 82/1998 Sb. jsou podmínkami vzniku odpovědnosti státu za škodu existence odpovědnostního titulu, a to nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Tyto podmínky musí být splněny zároveň, aby bylo možno odpovědnost státu za škodu vyslovit a náhradu škody přiznat. V případě žalobce však nebyl shledán ani odpovědnostní titul v podobě tvrzené nepřiměřené délky řízení nebo nezákonného rozhodnutí. Žalobce ani neprokázal výši tvrzené škody ani příčinnou souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody, neboť jak bylo 6 uvedeno výše, již v době zahájení sporu bylo zřejmé, že pohledávka žalobce vůči 1. žalované bude s největší pravděpodobností nevymahatelná, což podporuje fakt, že již v roce 2002 byl na majetek 1. žalované prohlášen konkurs, a konečně i sám žalobce ve svém podání ze dne 8.2.2017 uvádí, že 1. žalovaná od samého počátku programově své dluhy nesplácela, v mezidobí rozprodala veškeré zařízení na něž si vzala úvěr, včetně originální výrobní linky. Žalobce by musel prokázat, že minimálně v době zahájení napadeného řízení měla 1. žalovaná dostatek finančních prostředků na úhradu svých závazků, to však neprokázal, požadované nároky na náhradu přiznaných nákladů řízení včetně ušlého zisku v podobě úroku z prodlení, jsou tak pouze spekulativní, hypotetické. Nad rámec již uvedeného je třeba doplnit, že skutečnost, že doložka právní moci byla soudem vyznačena zpětně ke dni 26.1.2001 na uvedené situaci nic nemění. Dle názoru žalované měl žalobce všechny rozhodné údaje k tomu, aby mohl svůj nárok uplatnit u exekučního soudu právě v době, kdy mu konečné rozhodnutí bylo doručeno, v roce 2016, neboť až v tento okamžik získal vědomost o vzniklé škodě, tudíž jeho soudem přiznaný nárok nemohl být promlčen. Pro běh promlčecí lhůty měla být relevantní i právní moc samotného rozhodnutí odvolacího soudu. Následně pak měl žalobce uplatnit své nároky proti 1. Žalované v rámci exekučního řízení, což ovšem neučinil. Stát má totiž principiálně postavení až tzv. posledního dlužníka, v kontrapozici s tzv. primárním dlužníkem v rámci občanskoprávního vztahu (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, publikovaný pod R 48/2011, usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4484/12, II. ÚS 662/14, II. ÚS 621/14, III. ÚS 541/08). Žadatel tak nevyužil všech procesních prostředků, které mu zákon na jeho obranu dává k dispozici. Vzhledem ke shora uvedenému nelze na jisto postavit existenci předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za požadovanou majetkovou újmu, proto žalovaná uvedený nárok mimosoudně nevypořádala, a to ani částečně.

3. Soud má za prokázaný průběh řízení vedený u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 255/99 tak, že žalobce jako žalobce dne 16. 6. 1999 proti [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] podal žalobu na zaplacení částky 7 821 819,64 Kč. Následně byl podán také návrh na vydání předběžného opatření a byl zaplacený SOP. Dne 2. 7. 1999 usnesením čj. 44 Cm 255/99-44 byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut, proti tomu žalobce podal odvolání dne 18. 8. 1999. Spis byl předložen Vrchnímu soudu v Praze. Ten usnesením čj. 59 Cmo 1004/99-37 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Následně proběhlo jednání dne 23. 5. 2000, bylo odročeno na den 21. 9. 2000, žalobce se omluvil z tohoto jednání. Jednání proběhlo a byl na něm vyhlášený rozsudek s tím, že prvá žalovaná je povinna zaplatit žalobci žalovanou částku a dále po uspokojení pohledávky byl povolen prodej zástavy ve vlastnictví prvé žalované. Soud také přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 392 876 Kč. Žalovaní podali odvolání dne 23. 1. 2001. Dne 24. 1. 2001 ze strany jejich právních zástupců. Dne 17. 2. 2002 Vrchní soud v Praze spis zaslal zpět Městskému soudu v Praze, pracoviště Slezská, k vyměření soudního poplatku. Dne 17. 3. 2003 bylo zjištěno, že soudní poplatek zaplacený nebyl, nově byli vyzváni původní žalovaní dne 21. 3. 2003 k zaplacení soudního poplatku. Na den 29. 5. 2003 byl předvolán právní zástupce s tím, že tento se omluvil. Dne 2. 6. 2003 právní zástupce žalovaných sděluje, že Krajským soudem v Praze dne 6. 6. 2002 na majetek žalovaného byl prohlášený konkurz, po telefonické domluvě s [titul] [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že konkurzní řízení nebylo pravomocně ukončeno a [titul] [příjmení] do řízení nevstoupil ani nenavrhl jeho pokračování a k soudem nařízenému jednání nebyl obeslán. Řízení je ze zákona přerušeno. K tomuto usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. [číslo jednací]. Následně byl v průběhu roku 2004, 2005, 2006 zjišťován stav konkurzního řízení, následně žalobce žádá o vrácení soudního poplatku, k tomuto sděluje soud 28. 11. 2006, že řízení je přerušené, nelze činit žádné úkony. V průběhu roku 2007, 2008, 2009, 2010 soud stále zjišťuje stav konkurzního řízení. Usnesením čj. [číslo jednací] byl konkurz na úpadce [jméno] [příjmení] zrušen po splnění rozvrhového usnesení dne 10. 2. 2010. Následuje zjišťování stavu řízení, žalovaní jsou vyzýváni, zdali trvají na podaném odvolání, k tomuto potom [jméno] [příjmení] jako původní žalovaná dne 1. 7. 2010 sděluje, že druhý žalovaný zemřel dne 5. 3. 2009, dědické řízení není skončeno. Následně původní žalovaná požádala o osvobození od soudního poplatku za podané odvolání. Městský soud v Praze potom na [ustanovení pr. předpisu] poplatků nepřiznal. Žalobce stále žádá o vracení původního soudního poplatku. Původní žalovaná [jméno] [příjmení] podala odvolání proti rozhodnutí o nepřiznání soudního poplatku, následně Městský soud v Praze odvolání žalované odmítl, neboť jej podala opožděně. Proti shora uvedenému usnesení o odmítnutí odvolání podala žalovaná původní další odvolání dne 18. 4. 2011 Vrchní soud v Praze pod č. j. 9 Cmo 171/2011-145 dne 13. 1. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a následně soud zjišťoval stav dědického řízení po původním druhém žalovaném s tím, že notářka [titul] [jméno] [příjmení], sdělovala, že řízení není doposavad skončeno. Tyto dotazy potom byly činěny i v průběhu roku 2011, 2012, 2013, s tím, že byla nařízena likvidace dědictví, potom v roce 2014, 2015 zaslala usnesení čj. 32 D 271/2009-712, ze dne 10. 9. 2015, kterým bylo dědické řízení ukončeno, následně Městský soud v Praze vydává usnesení č. j. 44 Cm 255/1999-183, kterým řízení o odvolání žalované jedna proti rozsudku Krajského soudu 44 Cm 255/99-53 zastavil, a to z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Proti tomu podala původní žalovaná odvolání, byla vyzvána k doplnění a Vrchní soud v Praze usnesením čj. 5 Cmo 207/2016-194 výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze 44 Cm 255/1999-53 ze dne 21. 9. 2000 vůči žalovanému 2 a řízení vůči žalovanému 2 zastavil, rozhodl vůči žalovanému 2 i o nákladech řízení a následně potom zastavil i odvolací řízení, neboť žalovaná 1 odvolání vzala zpět. Vrchní soud v Praze také rozhodl tak, že zpětvzetí odvolání žalované 1 proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 9. 2000 je neúčinné.

4. Podle ust. § 1 zákona 82/1998 Sb. (dále jen zákona), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

5. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s popisem průběhu řízení vedeného u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 255/99.

6. Soud se zabýval vznesenou námitkou promlčení na náhradu nemajetkové újmy.

7. Podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl.

8. Žalobce se poprvé mohl dozvědět o tom, že mu nemajetková újmy v souvislosti s posuzovaným jednáním vznikla v den, kdy předmětné řízení pravomocně skončilo. Namítané řízení bylo skončeno ke dni 19.6.2018. Podle ust. § 15 odst. 2 z.č. 82/1998 Sb. se mohl žalobce domáhat náhrady nemajetkové újmy pouze tehdy, pokud do 6ti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobce dne 13.2.2017 uplatnil nárok na náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění jako náhradu nemateriální újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení, vedeného před Městským soudem v Praze (tehdejším Krajským obchodním soudem v Praze) pod sp. zn.: 44 Cm 255/1999 jako soudem I. stupně, jakož i v řízeních vedených v předmětné věci u soudů vyšších stupňů, to vše ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Podle ust. § 35 z.č. 82/1998 Sb. promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6ti měsíců. Z u vedeného jasně vyplývá, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy z řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod spis.zn: 44 Cm 255/99 je promlčen, když žalobce svůj nárok uplatnil u Obvodního soudu pro Prahu 2 až dne 19.7.2019. Soud nedospěl k závěru, že by vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy v tom směru, že žalovaná úmyslně žalobci jeho žádost v 6ti měsíční lhůtě neprojednala. Podmínkou pro možné podání žaloby k soudu je uplatnění nároku u žalované, nikoli jeho faktické projednání. Jedná se pouze pro lhůtu určenou žalované, aby se tak vyhnula soudnímu řízení. Ignorantia juris non excusat. Žalobce měl znát zákon a mohl žalobou podanou k soudu svůj nárok také uplatnit včas. Soud tak shledal vznesenou námitku promlčení na náhradu nemajetkové důvodnou.

9. Ohledně požadavku na žalobcem uplatněný nárok na náhradu majetkové újmy ve výši 392.876 Kč, která má představovat škodu v podobě zaplaceného soudního poplatku ve výši 343.076 Kč a dalších nákladů soudního řízení ve výši 49.800 Kč přiznaných žalobci rozsudkem Krajského obchodního soudu dne 21.9.2000, č.j.: 44 Cm 255/99-53. Dle závěru soudu skutečnost, že doložka právní moci byla soudem vyznačena zpětně ke dni 26.1.2001 je irelevantní. Žalovaná v tomto případě je až druhotným dlužníkem. Žalobce sice nabízí teorie o nemajetnosti původní povinné a event.. promlčení nároku, nicméně, dle názoru soudu, je žaloba předčasná, neboť žalobce se fakticky po původní povinné jemu pravomocným rozsudkem přiznaných nákladů řízení nedomáhal. Není tak postaveno na jisto, zda by se jich opravdu fakticky nedomohl anebo alespoň jejich části. V tomto směru je tak žaloba předčasná. K uvedenému rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, publikovaný pod R 48/2011, usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4484/12, II. ÚS 662/14, II. ÚS 621/14, III. ÚS 541/08. Vzhledem ke shora uvedenému nelze na jisto postavit existenci předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za požadovanou majetkovou škodu a soud žalobu zamítl.

10. Zároveň soud neshledal ani nesprávný úřední postup odvolacího soudu při rozhodování o odvolání. I v případě včasnější výzvy k zaplacení soudního poplatku, při obvyklém běhu událostí, jak je lze fakticky odvodit z průběhu posuzovaného řízení, by na původní žalované byl prohlášen konkurz a řízení by tak bylo přerušeno dříve, než by namítaný rozsudek nabyl právní moci. Je tak v tomto směru irelevantní, kdy byla výzva vydána, neboť právní moci a vykonatelnosti by namítaný rozsudek nenabyl dříve, než by bylo odvolací řízení přerušeno ze zákona. Krajským soudem v Praze byl dne 6. 6. 2002 na majetek žalovaného byl prohlášený konkurz, po telefonické domluvě s [titul] [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že konkurzní řízení nebylo pravomocně ukončeno a [titul] [příjmení] do řízení nevstoupil ani nenavrhl jeho pokračování a k soudem nařízenému jednání nebyl obeslán. Jednalo se o cca 1,5 roku dlouhé období, které přeneseno do budoucna, by nezajistilo projednání všech žádostí a odvolání původní žalované. Soud tak dospěl k závěru o nedůvodnosti tohoto nároku a žalobu zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 osř a 151 odst. 3 osř. Žalovaná byla ve sporu úspěšná, soud jí přiznal náhradu nákladů řízení dle vyhlášky 177/96 Sb., kdy hodnota jednoho úkonu jest 300 Kč. Soud přiznal celkem 900 Kč za podání vyjádření ve věci, příprava k jednání a účast na jednání.