15 C 170/2022- 133

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. [jméno] [příjmení] a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] za účasti účastnice: [osobní údaje účastnice] bytem [adresa žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, o neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a o 19 912 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 15 C 170/2022-80 ze dne 14. června 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že nález finančního arbitra č.j. [spisová značka] [číslo] ze dne 4. 1. 2022, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách č.j. FA/SR/SU [číslo] ze dne 21. 2. 2022 se nahrazuje ve výrocích I. a III. takto:

1. Návrh účastnice [celé jméno žalované] na uložení žalobkyni povinnosti zaplatit jí částku 19 912 Kč se zamítá.

2. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Kanceláři finančního arbitra sankci 15 000 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ani odvolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č. j. 15 C 170/2022-80 ze dne 14. 6. 2022 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by byl„ zrušen“ (správně: nahrazen) nález finančního arbitra č. j. FA/SR/SU [číslo] ze dne 4. 1. 2022 a navazující (ve spojení s ) rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU [číslo] ze dne 21. 2. 2022 a zamítnut návrh účastnice [celé jméno žalované] jako navrhovatelky, podaný finančnímu arbitrovi dne 30. 3. 2021 (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení 8 228 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce této účastnice (výrok II.). Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba byla v dané věci podána žalobkyní dne 22. 4. 2022 coby žaloba dle části páté občanského soudního řádu. Citovaným rozhodnutím – nálezem finančního arbitra ze dne 4. 1. 2022, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 21. 2. 2022 (dále též jen„ rozhodnutí finančního arbitra“) bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit účastnici částku ve výši 19 912 Kč do tří dnů od právní moci nálezu (výrok I. rozhodnutí finančního arbitra), dále byl návrh účastnice„ ve zbývající části“ (o určení neplatnosti smluv o spotřebitelských úvěrech [číslo] ze dne 3. 5. 2019, [číslo] ze dne 22. 8. 2019 a [číslo] ze dne 19. 12. 2019 zamítnut (výrok II. rozhodnutí finančního arbitra) a žalobkyni uložena povinnost zaplatit finančnímu arbitrovi sankci ve výši 15 000 Kč do 15 dnů od právní moci nálezu (výrok III. rozhodnutí finančního arbitra). Soud prvního stupně uzavřel, že rozhodnutí finančního arbitra je věcně správné, neboť žalobkyně při poskytování spotřebitelských úvěrů účastnici na základě smluv ze dne 3. 5. 2019 ve výši 20 000 Kč, ze dne 22. 8. 2019 ve výši 10 000 Kč a ze dne 19. 12. 2019 ve výši 40 000 Kč nezkoumala řádným způsobem její úvěruschopnost. Tato úvěruschopnost byla zjišťována vyplněním evidenční karty, doložen byl toliko příjem z pracovního poměru. Výdaje účastnice nebyly nikterak ověřovány. Žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost účastnice – spotřebitele při uzavírání smluv o úvěru, a to nejen s ohledem na rozdílnost informací v interním systému žalobkyně a evidenčních kartách klienta, zejména tím, že nebyly nikterak zkoumány pravidelné výdaje účastnice, žalobkyně se spokojila pouze s jejími uvedenými tvrzeními. Nezkoumala blíže výdaje účastnice, např. jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, případně plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje účastnice, např. na jízdné, platbu mobilnímu operátorovi, záliby, ošetření apod. Žalobkyně si nevyžádala ani např. výpisy z běžného účtu účastnice. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně tak při poskytování spotřebitelských úvěrů účastnici nedodržela své povinnosti, coby poskytovatele spotřebitelského úvěru, před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření předmětných úvěrových smluv (dále též jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Porušení této povinnosti má ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku za následek absolutní neplatnost všech tří smluv o úvěru.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. V odvolání namítá nesprávný závěr soudu prvního stupně, že řádně nezkoumala úvěruschopnost účastnice. Postupovala v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vycházela z informací a podkladů (dokumentů) získaných od účastnice, prostřednictvím předložených výplatních pásek, nájemní smlouvy, pracovní smlouvy tyto informace doplnila (ověřila). Z procesního hlediska soud prvního stupně přistoupil ke zkoumání prověřování úvěruschopnosti účastnice žalobkyni tak, že účastnici jako stranu sporu„ nestihla prakticky vůbec žádná povinnost tvrzení a důkazní“. Věřitel při zkoumání úvěruschopnosti vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává, při respektování principu přiměřenosti, nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti, při maximálním respektování spotřebitelových práv a ochraně jeho osobních údajů, jak se podává z důvodové zprávy k návrhu zákona o spotřebitelském úvěru. Současně platí, že v případě, kdy informace zjištěné v rámci procesu prověření úvěruschopnosti odpovídají reálné situaci úvěrované osoby, je tato skutečnost sama o sobě důkazem, že byla úvěruschopnost prověřena řádně. Výsledek posuzovacího procesu je proto nutno poměřit právě reálným stavem. Není správný postup, kdy je úvěrující sankciován neplatnosti smluvního vztahu na základě nezjištěných skutečností, které v reálné situaci vůbec nemusely nastat. Zdůraznila, že navrhovala účastnický výslech účastnice za účelem zjištění, které skutečnosti žalobkyně údajně zjistit měla, avšak tyto nezjistila. Tento návrh na doplnění dokazování však byl soudem prvního stupně zamítnut. Jedním z prostředků zjištění situace klienta je právě pohovor s ním, na jehož základě je sepsána a podepsána evidenční karta klienta. Žalobkyni také nemůže být v rámci povinnosti prověřit úvěruschopnost klienta ukládáno členství v soukromoprávních subjektech či sdruženích provozujících registry klientských informací (např. NRKI/BRKI, [příjmení] apod.). Žalobkyni není uložena žádná povinnost získávat konkrétní informace či informace z konkrétních zdrojů. Nemůže jí být kladeno k tíži, že určitý informační zdroj neověřila. Bez porovnání reálného stavu klienta a stavu zjištěného žalobkyní v rámci sjednávání spotřebitelských úvěrů nelze uzavřít, zda žalobkyně dostála náležitě své povinnost prověřit úvěruschopnost účastnice při poskytování úvěrů. Je nesprávný přístup, kdy spotřebiteli stačí, aby prohlásil, že nebyla úvěruschopnost řádně zkoumána, a žalobkyni bylo současně znemožněno provést důkaz ve směru, jak ve skutečnosti probíhal pohovor a zda údaje zaznamenané v evidenčních kartách odpovídaly tomu, co zaznělo při pohovoru, nebo nikoliv. Účastnice potvrdila svým podpisem jak v evidenčních kartách, tak v protokolech o informační schůzce, že uvedla všechny údaje, a to řádným, vyčerpávajícím a správným způsobem. Žalobkyně proto navrhla rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, aby rozhodnutí finančního arbitra bylo nahrazeno a návrh účastnice zcela zamítnut.

3. Účastnice navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Žalobkyně nedostatečně zkoumala zejména výdajovou stránku rozpočtu účastnice, nijak nedoložila, že by jakkoliv výdaje účastnice ověřovala. Žalobkyně si nevyžádala alespoň výpisy z účtu účastnice, a to před poskytnutím úvěru, neboť jimi nedisponuje. Nedoložila, že by jakékoliv výdaje žalované ověřila, když současně nepředložila žádné další doklady, ani doklady ohledně nákladů bydlení např. doklady SIPO. V dané věci také docházelo k odchylkám vůči sjednané splatnosti úvěrů; to rovněž mělo vést k určité obezřetnosti. Ohledně aktuální výdajové stránky rozpočtu účastnice se žalobkyně spokojila s jejími ničím nepodloženými tvrzeními. Žalobkyně tak nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost účastnice. Žalobkyně nemůže požadovat zhojení své povinnosti jejím přenesením na účastnici, přestože se v podaném odvolání na několika místech snaží vyvolat opak. Není na účastnici, aby prokazovala svou finanční situaci před uzavřením smluv, když je to právě žalobkyně, které zákon tuto povinnost výslovně ukládá. Ze strany žalobkyně jde o nepřípustné přenášení důkazního břemene na účastnici. Pro výsledek řízení není rozhodné, jaké měla účastnice fakticky příjmy a výdaje, proto je její účastnický výslech nadbytečný; účastnice s tím navíc nesouhlasí. Žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ohledně prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti účastnice před uzavřením jednotlivých úvěrových smluv.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobkyně opodstatněným.

5. Odvolatelka – žalobkyně obsahově uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. – rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, co do závěru, že žalobkyně řádným způsobem před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru s účastnicí neposoudila její úvěruschopnost coby spotřebitele a že v důsledku toho jsou uzavřené smlouvy o úvěru absolutně neplatné dle § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku.

6. Rozhodnutí finančního arbitra (o námitkách) bylo žalobkyni doručeno dne 22. 2. 2022, žaloba byla odeslána a podána soudu dne 22. 4. 2022; žaloba tak byla podána ve lhůtě dvou měsíců uvedené v ustanovení § 247 odst. 1 o.s.ř.

7. Odvolací soud (po zopakování dokazování v části dle § 213 odst. 1, 2, 3 o.s.ř.) uzavřel, že soud prvního stupně v řízení na základě provedených důkazů, které podrobně a správně hodnotil, správně zjistil, že mezi žalobkyní a účastnicí, jež vystupovala v postavení spotřebitele, byly uzavřeny smlouvy o úvěru: - dne 3. 5. 2019, na základě níž byl žalobkyní účastnici poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč a účastnice se zavázala poskytnutý úvěr zaplatit v 60 týdenních splátkách po 606 Kč; - dne 22. 8. 2019, na základě níž byl žalobkyní účastnici poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč a účastnice se zavázala poskytnutý úvěr zaplatit v 60 týdenních splátkách po 303 Kč; a - dne 19. 12. 2019, na základě níž byl žalobkyní účastnici poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč a účastnice se zavázala poskytnutý úvěr zaplatit v 60 týdenních splátkách po 1 212 Kč.

8. Před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 5. 2019 žalobkyně ověřila, že proti účastnici není vedeno insolvenční ani exekuční řízení. Neověřila ji v registru [příjmení] ani v Nebankovním registru klientských informací (NRKI), ačkoliv k tomu dala účastnice svůj písemný souhlas v protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta - v něm udělila souhlas s ověřením své osoby v registru klientských informací (NRKI nebo BRKI). Žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích uvedených ve formuláři„ evidenční karta klienta“ vyplněného dne 1. 5. 2019, podepsaného účastnicí, v němž je uvedeno, že účastnice žije sama,„ typ bydlení“ – nájemník“, má být majitelem vozu a majitelem nemovitosti – pozemku blíže neoznačeného. Dosud neměla mít úvěr u žalobkyně. Její zaměstnání mělo představovat zaměstnání na plný pracovní úvazek u zaměstnavatele [právnická osoba], mělo být ověřeno pracovní smlouvou a výplatními páskami. Předložení výpisů z jejích bankovních účtů není zaškrtnuto, rovněž tak daňové přiznání. Současně je vyplněno, že měla mít 2 zdroje příjmů ze zaměstnání, bankovní závazky„ 1 000 Kč“, aniž je blíže specifikováno, o jaké se má jednat. Jako její mzda je uvedena částka 31 800 Kč měsíčně. Účastnice předložila své výplatní pásky od zaměstnavatele [právnická osoba] za leden 2019, únor 2019 a březen 2019, vedle toho výplatní pásku od dalšího zaměstnavatele [právnická osoba] za únor 2019 a březen 2019. Jako její„ životní výdaje na bydlení“, bez bližší specifikace a doložení doklady, je uvedena částka 4 420 Kč měsíčně,„ jiné životní výdaje“ 1 500 Kč měsíčně.

9. Před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 8. 2019 žalobkyně rovněž uvěřila, že proti účastnici není vedeno insolvenční ani exekuční řízení, neověřila ji v registru [příjmení] ani v Nebankovním registru klientských informací (NRKI), ačkoliv i zde k tomu dala účastnice svůj písemný souhlas v protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta. Žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích uvedených ve formuláři„ evidenční karta klienta“ vyplněného dne 21. 8. 2019, podepsaného účastnicí, v němž je opět uvedeno, že žije sama, v nájemním typu bydlení, je majitelem vozu; již zde není uvedeno, že má být majitelem nemovitosti (absentuje uvedení vlastnictví pozemku, které bylo uvedeno při sepisu předchozí evidenční karty z 1. 5. 2019). Je zaškrtnuto, že účastnice již měla úvěr u žalobkyně, a to úvěr spotřebitelský. Rovněž je uvedeno, že je zaměstnaná na plný úvazek, že byla předložena pracovní smlouva, výplatní páska, není uvedeno, že by byly předloženy výpisy z bankovních účtů, daňové přiznání. Je uvedeno, že žalobkyně má dva zdroje příjmů, o celkovém příjmu 26 650 Kč měsíčně. Životní výdaje na bydlení jsou uvedeny 4 670 Kč bez bližší specifikace, nebankovní závazky 2 626 Kč bez bližší specifikace. Nejsou uvedeny jiné životní výdaje. Účastnice žalobkyni doložila své výplatní pásky dokládající příjem z pracovního poměru jen za měsíce červen a červenec 2019 u zaměstnavatele [právnická osoba] (viz výplatní páska na č. l. 38 spisu.

10. Před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 19. 12. 2019 žalobkyně rovněž ověřila, že proti účastnici není vedeno insolvenční ani exekuční řízení a rovněž jí neověřila v registru [příjmení] ani v Nebankovním registru klientských informací (NRKI), ačkoliv i zde k tomu dala účastnice svůj písemný souhlas v protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta. Žalobkyně v rámci daného zkoumání rovněž provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích uvedených ve formuláři„ evidenční karta klienta“ vyplněného dne 17. 12. 2019, podepsaného účastnicí, v němž je uvedeno, že žije sama, v nájemním bytu bydlení, že je majitelkou vozu, ani zde není uvedena žádná nemovitost – pozemek. Měla již mít úvěr u žalobkyně, mělo se jednat o úvěr na refinancování. I zde uvedla, že je zaměstnána na plný úvazek, že má dva zdroje příjmů s celkovou mzdou 41 340 Kč měsíčně. Je zaškrtnuto, že byla doložena pracovní smlouva, výplatní pásky; není zaškrtnuto, že by byly doloženy výpisy z bankovního účtu či daňové přiznání. Jako životní údaje na bydlení je uvedena částka 4 670 Kč bez bližší specifikace, dále jsou uvedeny nebankovní závazky 1 313 Kč, představující předchozí úvěr ze dne 22. 8. 2019, jiné závazky uvedeny nejsou, nejsou uvedeny jiné životní výdaje. Účastnice doložila výplatní pásky za období říjen 2019, listopad 2019 od obou zaměstnavatelů ([právnická osoba], [právnická osoba]; viz č. l. 39-40 spisu).

11. V kolonce„ jiné pravidelné měsíční výdaje domácnosti“ účastnice nejsou uvedeny žádné údaje ani v jedné evidenční kartě.

12. Žalobkyně byla při jednání odvolacího soudu poučena dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění svých tvrzení a označení důkazů, jakým konkrétním způsobem v souvislosti s uzavřením úvěrových smluv zkoumala a ověřovala úvěruschopnost účastnice, její příjmy, výdaje včetně nákladů bydlení, osobní, výdělkové a majetkové poměry.

13. Žalobkyně zde navrhla doplnit dokazování výslechem účastnice, a to rovněž ve vztahu k svému tvrzení, že právně významné mají být i její skutečné (faktické) poměry v době uzavírání jednotlivých smluv, nikoliv pouze poměry, které„ zjistila“ žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti. Jiná tvrzení a návrhy na doplnění dokazování neučinila.

14. Účastnice však se svým výslechem ve smyslu § 131 odst. 1 o.s.ř. nesouhlasila; proto tento důkaz nelze provést.

15. Platí, že břemeno tvrzení a důkazní ohledně zkoumání úvěruschopnosti účastnice – spotřebitele zde leží na žalobkyni. Žalobkyně má současně ve smyslu § 78 odst. 1, 2, 4 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost pořizovat a uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění svých povinností stanovených tímto zákonem, včetně dokumentů nebo jiných záznamů týkajících se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

16. Žalobkyně tak v řízení netvrdila a neprokázala, že by zkoumala a ověřovala výdajové poměry účastnice, zejména její náklady na bydlení, jiné pravidelné měsíční výdaje, že by měla k dispozici výpisy z jejího účtu u banky, doklady o případných dalších závazcích (zejména úvěrech, zápůjčkách).

17. Ze shodných tvrzeních účastníků (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) odvolací soud zjistil, že částka 19 912 Kč uložená žalobkyni k zaplacení účastnici výrokem I. rozhodnutí finančního arbitra, byla žalobkyní účastnici zaplacena dne 16. 3. 2022; tedy ještě před podáním žaloby a po vydání rozhodnutí finančního arbitra. Žalobkyně tuto skutečnost tvrdila již v podané žalobě (srov. č.l. 8 spisu). Nejde tak z pohledu § 205a o.s.ř. o nepřípustné (nezohlednitelné) tvrzení. Soud prvního stupně však tuto skutečnost pominul.

18. Soud prvního stupně správně věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen„ občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 23. 4. 2020 (dále též jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

19. Finanční arbitr i soud prvního stupně správně vyšli z toho, že v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru je namístě se předně zabývat otázkou, zda ze strany žalobkyně, jakožto poskytovatele úvěrů, byla před vlastním uzavřením smluv splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele – účastnice.

20. Rozhodné přitom je, jakým způsobem žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost, tedy jaké informace od spotřebitele vyžadovala a jakým způsobem (zda s náležitou odbornou péčí) je posoudila (zhodnotila). Není z hlediska závěru o splnění či nesplnění povinnosti uložené jí dle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru významné, jaké byly faktické (reálné) poměry spotřebitele – účastnice (k této skutečnosti by proto byl výslech účastnice nerozhodný).

21. I z těch informací, které žalobkyně k dispozici od účastnice měla, bylo však zřejmé, že tato měla dvě zaměstnání - její poměry tedy vyžadovaly, aby si opatřovala příjmy zvýšeným pracovním úsilím. Již druhý úvěr byl použit na refinancování (ve vztahu k úvěru prvnímu, poskytnutému v krátkém období předtím), účastnice zde již neuváděla, že má být vlastníkem pozemku. Účastnice poskytnuté úvěry nesplácela řádně. Již při prvním posuzování úvěruschopnosti pak účastnice uvedla, že žije sama, v nájemním typu bydlení, tedy veškeré náklady spojené s bydlením byla nucena hradit sama ze svých příjmů. Žalobkyně neprokázala, že by konkrétní výši těchto nákladů ověřovala. I informace, které se podle vyplněných evidenčních karet a údajů jejího interního ověřovacího systému o poměrech účastnice žalobkyni dostaly, jí měly vést k obezřetnosti. Žalobkyně však neprovedla lustraci účastnice v rejstřících NRKI či [příjmení], ačkoliv v konkrétním případě by z hlediska potřebné obezřetnosti tento postup byl žádoucí.

22. Odvolací soud má, s ohledem na shora zjištěný skutkový stav věci, shodně se soudem prvního stupně zato, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

24. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní.

27. Odvolací soud s ohledem na popsaný skutkový stav věci uzavřel, shodně jako soud prvního stupně a předtím finanční arbitr, že v daném případě nebyla povinnost žalobkyně řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost účastníka (jako spotřebitele) na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a prověřených informací, splněna. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp.zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru musí zvážit, zda jsou získané informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž dostatečnost uvedených informací se může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

28. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25.7.2018 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

29. Poskytovatel úvěru činí předmětné posouzení úvěruschopnosti zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však v daném případě reálně, vzhledem k nedostatku podkladů, zejména k výdajům účastníka, jak bylo uvedeno shora, nemohlo dojít. Odvolací soud si je vědom, že § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele naplněny. Výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s povinností zde uloženou. Nicméně jestliže má být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (ve fázi vymáhání či insolvence), ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat (požadavek takového shromáždění podkladů, včetně prověřování informací, které žadatel o úvěr poskytne, tak, aby věřitel byl schopný získat objektivní obraz o finanční situaci žadatele o úvěr.

30. Žalobkyně se však v daném případě při posouzení informací od účastnice spokojila při poskytnutí předmětného úvěru pouze s jejími tvrzeními, a to pokud jde o výdajovou stránku zcela, pokud jde o příjmovou stránku, tak s výjimkou dokladů o mzdě z pracovního poměru. Ohledně výdajů neověřovala ničeho. Neprovedla za shora popsaných zjištěných informací lustraci v rejstřících NRKI či BRKI (k níž ostatně dala účastnice souhlas) k prověření a existence a rozsahu případných peněžních závazků. Nepočínala si proto při zkoumání úvěruschopnosti účastnice náležitě obezřetně, s odbornou péčí. Nezkoumala stav jejích peněžních prostředků na účtu u banky; z toho by mohla ověřit informace o disponibilních prostředcích, příjmech a pravidelných platbách, výdajích. Neučinila-li tak žalobkyně a ani jiným způsobem neověřila existenci a rozsah dalších úvěrů, zápůjček či jiných závazků účastnice, jejích nákladů na bydlení a živobytí, nepočínala si dostatečně obezřetně, nejednala s odbornou péčí.

31. Posouzení a určení konkrétního rozsahu posuzovaných a ověřovaných informací je předem na poskytovateli úvěru. Požadavkem vyplývajícím z § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je, aby přitom postupoval s odbornou péčí.

32. V souladu s ustanovením § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s ustanovením § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli.

33. Jestliže těmito dokumenty poskytovatel spotřebitelského úvěru nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly. Pro uvedené také ostatně svědčí i způsob vyplnění evidenční karty klienta, podle níž žádné dokumenty v podobě výpisu z bankovního účtu, dokladů o nákladech domácnosti účastnice (na bydlení, jiných pravidelných výdajích) či daňového přiznání předkládány nebyly. Žalobkyně v řízení předložila pouze výplatní pásky ohledně vyplacené mzdy účastnici.

34. Soud prvního stupně správně uzavřel, že důsledkem porušení shora uvedené povinnosti žalobkyně při poskytování úvěru ve smyslu § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost předmětných úvěrových smluv ve smyslu § 87 odst. 1 citovaného zákona, § 588 občanského zákoníku.

35. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, nutno vykládat, za použití § 588 občanského zákoníku, jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu spotřebitele.

36. V souzené věci, jak uvedeno shora, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele - účastnice řádně nesplnila. Žalobkyně si vyžádala informace a doklady týkající se pouze některých příjmů, nicméně výdaje (a to ani alespoň ty podstatné) nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale také k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé„ doplnění čísel do formuláře“ žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a zda a jak byly ověřovány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku podkladů zejména k výdajům účastníka, v daném případě nemohlo dojít.

37. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti posouzení úvěruschopnosti je, jak shora uvedeno, absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy dle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku, jak správně uzavřel soud prvního stupně i finanční arbitr, a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, § 2991 občanského zákoníku omezený rozsah nároku žalobkyně vůči spotřebiteli na vrácení toliko zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru.

38. Protože účastnice plnila nad jistinu všech třech úvěrů částku 19 912 Kč, jak se podává z dokladů o jejich splácení, finanční arbitr svým rozhodnutím (k návrhu účastnice) správně rozhodl o uložení povinnosti žalobkyni vrátit tento přeplatek účastnici (výrok I. rozhodnutí finančního arbitra). Finanční arbitr zde přitom návrhem vázán ve smyslu ustanovení § 12 odst. 3 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, není.

39. Protože finanční arbitr svým rozhodnutím návrhu účastníka – spotřebitele (byť příp. jen zčásti) vyhověl, správně uložil žalobkyni povinnost zaplatit sankci dle § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve výši 10 % z částky, kterou je podle nálezu povinna zaplatit navrhovateli, nejméně však 15 000 Kč (výrok III. rozhodnutí finančního arbitra). Zaplacení 15 000 Kč je namístě uložit i v případech, kdy předmětem sporu není peněžitá částka. Tento výrok je přitom výrokem závislým na výroku vyhovujícím návrhu spotřebitele; z tohoto důvodu (byť představuje sankci coby příjem státního rozpočtu, tedy plnění veřejnoprávní povahy) je rovněž (spolu s návrhu vyhovujícím výrokem) rovněž předmětem řízení dle části páté občanského soudního řádu.

40. Ustanovení § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále též jen „zákon o finančním arbitrovi“) je akcesorické k meritornímu rozhodnutí o sporu podle § 1 odst. 1 zákona; povinnost platit sankci nastoupí„ automaticky“ tehdy, neuspěje-li„ instituce“ ve sporu s „ klientem“. V případě uložení sankce dle § 17a zákona o finančním arbitrovi nejde o rozhodnutí o soukromoprávním nároku. Přestože sankce podle § 17a zákona o finančním arbitrovi je„ automaticky“ odvozena od neúspěchu v soukromoprávním sporu před arbitrem, nezbavuje ji to jejího veřejnoprávního charakteru; ten je však„ převrstven“ automatismem nástupu sankce tehdy, je-li instituce shledána„ procesně neúspěšnou“ v řízení o soukromém právu. Z hlediska soudní kontroly je proto podstatné, že uvedená sankce je součástí rozhodnutí arbitra v „ hlavní“ věci, tedy věci soukromého práva, a sdílí její procesní osud i při případném následném rozhodování civilního soudu o„ hlavní“ věci v režimu části páté občanského soudního řádu.

41. Sankce uložená dle § 17a zákona o finančním arbitrovi je specifickým, zákonem o finančním arbitrovi založeným, důsledkem neúspěchu„ instituce“ (byť i částečného) v soukromoprávním sporu.

42. Z toho se podává, že takový výrok je výrokem akcesorickým, který sice sám o sobě není předmětem řízení dle části páté občanského soudního řádu, nicméně který by ztratil své opodstatnění, jestliže by rozhodnutí finančního arbitra mělo ztratit opodstatnění v části, v níž jím bylo rozhodováno o soukromoprávním sporu, a na níž je jeho existence závislá.

43. Odvolací soud však, oproti soudu prvního stupně, zohlednil, že žalobkyně již v podané žalobě tvrdila, že předmětnou částku 19 912 Kč podle rozhodnutí finančního arbitra účastnici již splnila. Soud prvního stupně se touto skutečností nezabýval, ačkoliv byla uplatněna žalobkyní již v řízení před tímto soudem. Odvolací soud – jak shora uvedeno - zjistil ze shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), že k zaplacení částky 19 912 Kč žalobkyní účastnici došlo dne 16. 3. 2022; tuto skutečnost je proto nutno zohlednit.

44. Podle stavu ke dni rozhodování odvolacího soudu (srov. § 154 odst. 1 o.s.ř.) je tak hmotně právní povinnost žalobkyně vůči účastnici v uvedeném rozsahu splněna. To musí vést k závěru o neopodstatněnosti návrhu účastnice a nutnosti nahrazení rozhodnutí finančního arbitra v daném rozsahu (v němž se současně žalobkyně podanou žalobou domáhá znovu projednání věci před soudem).

45. Současně platí, že shledá-li soud, že správní orgán rozhodl (věcně) správně pouze zčásti, je ve smyslu § 250j odst. 2 o.s.ř. třeba rozhodnutí správního orgánu v odpovídajícím rozsahu nahradit, nikoliv žalobu zčásti zamítnout.

46. Ze shora uvedeného se podává, že - podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 154 odst. 1 o.s.ř.) je namístě rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, aby rozhodnutí finančního arbitra bylo v rozsahu předmětu řízení podle části páté, tedy v rozsahu výroku I. a III. rozhodnutí finančního arbitra, nahrazeno dle § 250j odst. 1, 2 o.s.ř. tak, že návrh účastnice na uložení žalobkyni povinnosti zaplatit jí částku 19 912 Kč se zamítá. Současně odvolací soud žalobkyni opětovně uložil povinnost finanční sankce ve smyslu § 17a zákona o finančním arbitrovi, když sice návrhu účastnice podanému finančnímu arbitrovi není (z hlediska konečného výsledku) ani zčásti vyhověno, avšak důvodem nevyhovění je pouze hmotněprávní splnění povinnosti žalobkyní, uložené jí právě výrokem I. rozhodnutí finančního arbitra, a to po jeho vydání. Při„ materiálním výkladu“ účelu a smyslu sankce dle § 17a zákona o finančním arbitrovi nutno uzavřít, že – z pohledu výkladu předpokladů uložení této sankce – je pro tyto účely nadále namístě závěr o„ opodstatněnosti“ povinnosti uložené žalobkyní výrokem I. rozhodnutí finančního arbitra (neboť žalobkyně porušila svou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, důvodem zamítnutí návrhu účastnice podanému finančnímu arbitrovi je pouze hmotněprávní splnění povinnosti uložené finančním arbitrem žalobkyni po vydání tohoto rozhodnutí). Z„ materiálního pohledu“ je tak uložení citované sankce nadále opodstatněno. Proto odvolací soud současně uložil dle § 1a, § 17a zákona o finančním arbitrovi žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Kanceláři finančního arbitra sankci 15 000 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

47. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl, s ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud znovu, za použití § 245 o.s.ř., dle § 224 odst. 2, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a za použití § 150 o.s.ř. V řízení (s ohledem na jeho předmět a konečný výsledek) byla žalobkyně plně procesně úspěšná, měla by tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně vůči účastnici. Odvolací soud však shledal dány důvody zvláštního zřetele hodné pro výjimečný postup ve smyslu § 150 o.s.ř. pro nepřiznání žalobkyni práva na náhradu těchto nákladů řízení. Tyto důvody spatřuje v tom, že důvodem procesního úspěchu žalobkyně v konečném znění je toliko okolnost jejího splnění povinnosti dle rozhodnutí finančního arbitra vůči účastnici v celém rozsahu po jeho vydání; současně je nutno zohlednit, že účastnice má postavení spotřebitele, a dále třeba zohlednit její špatné (majetkové) poměry (minimálně v době poskytování úvěrů) tak, jak se podávají ze samotných listin předložených v řízení žalobkyní. Proto odvolací soud rozhodl, že žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává.

48. Ze shodných důvodů rozhodl odvolací soud rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení, za použití § 245 o.s.ř., dle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a za použití § 150 o.s.ř. tak, že žalobkyni se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

Poučení