15 C 19/2022-46

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Flanderky a přísedících JUDr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 790 286 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 790 286 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně -) z částky 49 259 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, -) z částky 42 834 Kč od 1. 4. 2020 do zaplacení, -) z částky 47 117 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, -) z částky 47 117 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně -) z částky 44 976 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení, -) z částky 47 117 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, -) z částky 49 259 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, -) z částky 44 976 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, s -) z částky 47 117 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, -) z částky 47 117 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení, -) z částky 44 976 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, -) z částky 49 259 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení, -) z částky 44 976 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, -) z částky 42 834 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, -) z částky 49 259 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení, -) z částky 47 117 Kč od 1. 6. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 44 976 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení, a to do vše tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 104 642,19 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal zaplacení náhrady mzdy ve výši 790 286 Kč spolu s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení v zákonné výši. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] zaměstnán jako vedoucí střediska s místem výkonu práce středisko [anonymizováno] – [anonymizováno] [obec]. Dne [datum] byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti, přičemž výpovědní lhůta uplynula ke dni [datum]. Žalobce se domáhal určení neplatnosti výpovědi a rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], byla výpověď shledána neplatnou. Po pravomocném skončení sporu uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované ke dni [datum]. Žalobce se přitom domáhá náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru do jeho skončení dohodou ke dni [datum]. Žalovaná nejprve sdělila, že si je vědoma bezpodmínečného nároku na náhradu mzdy za období prvních šesti měsíců. Následná komunikace však k uspokojení nároku žalobce nevedla. Žalobce byl nejprve registrován jako nezaměstnaný na úřadu práce, a to do [datum]. Od [datum] nastoupil do zaměstnání ve společnosti [právnická osoba] ve [obec], kde vykonává práci řadového prodavače ve [anonymizováno] za mzdu nižší o cca [částka] měsíčně. Jedná se o malé [anonymizováno], nedosahující velikosti a významu žalované. Podmínky výkonu práce u současného zaměstnavatele tudíž nebyly a nejsou rovnocenné jako u žalované. Průměrný hodinový výdělek žalobce činil u žalované v rozhodném období [částka], denně se jedná o částku [částka]. Průměrný měsíční výdělek žalobce činí [částka]. Žalobci bylo k výplatě zaúčtováno odstupně ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku, tedy 3 x 46 560 Kč, tj. částka 139 680 Kč.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, a navrhla, aby byla v plném rozsahu zamítnuta. Na svoji obranu uvedla, že je namístě uplatnit moderační právo soudu, neboť žalobce v době, za kterou požaduje náhradu mzdy po žalované, vykonával výdělečnou činnost u jiného zaměstnavatele a dostával za to mzdu. Žalobci tudíž nesvědčí právo na náhradu mzdy, neboť ten se po neplatném skončení pracovního poměru u žalované zapojil do práce u jiného zaměstnavatele. Nové zaměstnání u společnosti [právnická osoba] bylo sjednáno za zcela standardních okolností a žalobci nikterak nezhoršilo jeho postavení oproti postavení u žalované. Nárok na náhradu mzdy má přitom nikoliv sankční charakter, ale charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy a kterou byl připraven, schopen a ochoten pro zaměstnavatele konat.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce vedl s žalovanou spor o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne [datum], kterým bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Rovněž bylo nesporné, že žalobce vznesl námitku neplatnosti a sdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, jakož i to, že pracovní doba žalobce u žalované byla 8 hodin denně a že žalovaná uzavřela s žalobcem dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni [datum].

4. Sporným zůstalo, zda a v jakém rozsahu má být uplatněno moderační právo soudu, tedy zda jsou naplněny předpoklady pro snížení povinnosti zaměstnavatele k náhradě mzdy či platu ve smyslu § 69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZP“), 5. Soud má z provedených důkazů dále za prokázané následující skutečnosti; Žalobce byl u žalované zaměstnán na pozici vedoucího střediska a místem výkonu jeho práce bylo středisko [anonymizováno] – [anonymizováno] [obec], pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou a den nástupu do práce byl [datum]. Výpovědí ze dne [datum], převzatou žalobcem téhož dne, byl s žalobcem rozvázán pracovní poměr pro nadbytečnost. Žalobce s výpovědí nesouhlasil a prostřednictvím svého zástupce uplatnil dne [datum] námitku neplatnosti výpovědi s tím, že trvá na tom, aby byl u žalované dále zaměstnáván na pracovní pozici a v místě výkonu práce, jak byly sjednány v pracovní smlouvě ze dne [datum]. Žalovaná však ve své reakci ze dne [datum] setrvala na platném rozvázání pracovního poměru (prokázáno odstavcem 4 rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a námitkou neplatnosti výpovědi ze dne [datum]). Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo určeno, že výpověď žalobce z pracovního poměru ze dne [datum], kterou žalovaná doručila žalobci dne [datum], je neplatná. Tyto rozsudky nabyly právní moci dne [datum] (prokázáno uvedenými rozsudky). Dne [datum] uzavřel žalobce s žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti ke dni [datum], spojenou s nárokem na odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku (prokázáno Dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum]). Hrubý výdělek žalobce u žalované činil v [anonymizováno] 2019 částku [částka], v únoru až [anonymizováno] [rok] částku [částka], v květnu [rok] částku [částka], v červnu [rok] částku [částka], v červenci [rok] pak částku [částka], v srpnu 2019 se jednalo o částku [částka], v září [rok] o částku [částka], v říjnu [rok] o částku [částka], v listopadu [rok] o částku [částka], v prosinci [rok] o částku (bez odstupného) [částka]. K těmto částkám bylo žalobci každý měsíc vypláceno cestovné 2 502 Kč a dále příspěvek na penzijní fond ve výši 1 000 Kč měsíčně. Jeho průměrný hodinový výdělek za měsíce [anonymizováno] až [anonymizováno] 2019 pak činil 267,71 Kč (prokázáno mzdovým listem pro rok 2019). Žalobce byl v době od [datum] do [datum] veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, podpora v nezaměstnanosti mu nebyla poskytována (prokázáno potvrzením Úřadu práce ČR – krajské [pobočka] ze dne [datum]). Dne [datum] uzavřel žalobce se společností [právnická osoba], [IČO] (dále též jen„ nový zaměstnavatel“) pracovní smlouvu, na základě které nastoupil od [datum] u této společnosti do zaměstnání jako prodavač. [město] výkonu práce je [ulice a číslo], [obec] Pracovní smlouva byla uzavřena na dobu určitou – do [datum] (prokázáno pracovní smlouvou ze dne [datum]). Hrubá mzda žalobce činila 120 Kč za hodinu (prokázáno mzdovým výměrem ze dne [datum]). Uzavřenými dodatky k pracovní smlouvě došlo k prodloužení pracovní smlouvy, a to nejprve do [datum], posléze pak do [datum] (prokázáno dodatky k pracovní smlouvě ze dne [datum] a [datum]). Hrubý výdělek žalobce u současného zaměstnavatele činil za poměrnou část měsíce února 2020 částku [částka], v březnu 2020 činil [částka], v dubnu 2020 se jednalo o částku [částka], v květnu 2020 činil hrubý výdělek částku [částka], v červnu 2020 částku [částka], v červenci 2020 částku [částka], v srpnu 2020 částku [částka], v září 2020 částku [částka], v říjnu 2020 částku [částka], v listopadu 2020 částku [částka] a v prosinci 2020 se jednalo o částku [částka] (prokázáno mzdovým listem pro rok 2020). V měsíci lednu 2021 činil hrubý výdělek žalobce částku [částka], v únoru 2021 částku [částka], v březnu 2021 částku [částka], v dubnu 2021 částku [částka] a v květnu 2021 částku [částka] (prokázáno mzdovým listem pro rok 2021). Dopisy ze dne 7. 6. 2021, 24. 6. 2021 a 30. 6. 2021 uplatnil žalobce u žalované z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru nárok na náhradu mzdy za období od [datum] do [datum], zároveň upozornil žalovanou, že pokud nedojde k uspokojení jeho nároků, přistoupí k podání žaloby (prokázáno uvedenými dopisy). Žalovaná v reakci žalobci sdělila, že nezpochybňuje samotný základ nároku žalobce na náhradu mzdy, je však přesvědčena, že je prostor pro moderaci této náhrady (prokázáno reakcí na výzvu k náhradě mzdy ze dne [datum]).

6. Z výpovědi žalobce soud zjistil, že již ve výpovědní době hledal adekvátní zaměstnání. Pozici obchodního zástupce v [obec] v té době nabízely [anonymizováno] společnosti, žalobce obě kontaktoval. Z jedné mu bylo sděleno, že je na tuto práci příliš starý a druhá společnost se žalobci ani neozvala. Zaměstnání poptával i u malé firmy v jiném oboru, avšak neúspěšně. Z důvodu neúspěchu začal poptávat zaměstnání i od výrobců, kteří nabízeli pozici obchodního zástupce. Ani zde však nebyl při hledání zaměstnání úspěšný. Aby si opatřil finanční prostředky, začal shánět jakoukoliv práci, např. i u [právnická osoba]. Následně oslovil také společnost [právnická osoba], kde je až do současnosti zaměstnán. V rámci hledání zaměstnání čerpal i z nabídek, které byly k dispozici ze strany úřadu práce. Ohledně porovnání současného zaměstnání a zaměstnání u žalované bylo zjištěno, že u žalované žalobce pracoval jako vedoucí střediska, měl pod sebou podřízené, např. prodejce či obchodní zástupce a ty řídil. V současné době sám působí jako prodejce, stará se o krám podle požadavků zaměstnavatele a žádné podřízené nemá. Pokud jde o benefity, u žalované měl žalobce o týden delší dovolenou, také mu přispívala na spoření na důchod částkou 1 000 Kč měsíčně a částkou 2 500 Kč měsíčně na dopravu. To v současné době nemá. Jak žalovaná, tak současný zaměstnavatel žalobci poskytují příspěvek na stravování. U žalované dosahoval průměrného výdělku cca 43 000 Kč měsíčně hrubého, nyní se jedná o částku ca 25 000 – 26 000 Kč měsíčně hrubého. U žalované pracoval v [obec] a bydlel v [obec] u přítelkyně, případně se zdržoval v [příjmení] [příjmení]. Nyní pracuje ve [obec] a dojíždí do zaměstnání ze [obec]. Z hlediska fyzické náročnosti je současná pozice náročnější, neboť dříve jako vedoucí pracoval zejména na PC, nyní denně zvedá zboží o hmotnosti 10 až 20 kg, na prodejně však mají i barvy vážící 40 kg. U žalované byl zaměstnán na dobu neurčitou. Nyní je zaměstnán vždy do konce kalendářního roku a je závislý na tom, zda mu zaměstnavatel pracovní poměr prodlouží či nikoliv. Od [datum] do [datum] jiné příjmy, než ze zaměstnání žalobce neměl.

7. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a po přihlédnutí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci a toho, co učinili nesporným, vycházel soud z následujícího závěru o skutkovém stavu věci; Žalobce byl zaměstnancem žalované na pracovní pozici vedoucího střediska a místem výkonu jeho práce bylo středisko [anonymizováno] – [anonymizováno] [obec], pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou a den nástupu do práce byl [datum]. V rámci své pracovní náplně měl pod sebou podřízené, kdy se jednalo např. o prodejce či obchodní zástupce, které žalobce řídil. Jeho práce spočívala především v práci na PC. V této práci měl dovolenou o délce 5 týdnů, pobíral příspěvek na dopravu i na důchodové spoření. Žalovaná dala žalobci dne [datum] neplatnou výpověď z pracovního poměru. Výpovědní doba skončila, resp. měla skončit, [datum]. Před jejím uplynutím sdělil žalobce žalované, že trvá na svém dalším zaměstnávání, neboť výpověď z pracovního poměru považuje za neplatnou. O neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum], kterou žalovaná doručila žalobci dne [datum], bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne [datum], což potvrdil i soud odvolací v rozsudku vydaném dne [datum]. Žalovaná žalobci na náhradě mzdy nevyplatila ničeho. Průměrný hodinový výdělek žalobkyně za čtvrté kalendářní čtvrtletí roku 2019, tedy za měsíce [anonymizováno] až [anonymizováno] 2019, činil 267,71 Kč. Po uplynutí výpovědní doby žalovaná žalobci práci již nepřidělovala, pročež byl žalobce nejprve evidován na Úřadu práce České republiky, a to v době od [datum] do [datum], kdy byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Od [datum] si žalobce našel jiné zaměstnání, a to u společnosti [právnická osoba], [IČO] na pozici prodavače. [město] výkonu práce je [ulice a číslo], [obec] Pracovní smlouva byla s žalobcem uzavřena s trváním pracovního poměru na dobu určitou a dodatky k ní sjednanými byla délka pracovního poměru postupně prodlužována, posledně do [datum]. Žalobce v rámci své pracovní pozice prodavače nemá pod sebou a neřídí žádné další osoby. Pracuje na prodejně a stará se o krám. Jedná se o práci, která je fyzicky náročnější, neboť manipuluje mnohdy se zbožím vážícím desítky kilogramů. V rámci současného zaměstnání má kratší dovolenou, nepobírá příspěvek na dopravu ani na důchodové spoření. Po pravomocném určení soudu, že daná výpověď je neplatná, konkrétně dne [datum], uzavřel žalobce s žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti ke dni [datum], spojenou s nárokem na odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku.

8. V tomto směru soud uvádí, že výše provedené důkazy v podstatných okolnostech vzájemně korespondují, na sebe ve vzájemné souvislosti navazují, rovněž navazují na skutečnosti, které účastníci učinili nesporné a souhrnně vedou k závěru o skutkovém stavu uvedeném. Listinné důkazy, které byly provedeny, navazují rovněž na účastnickou výpověď žalobce. Z žádného z provedených důkazů neplynou skutečnosti, které by byly v rozporu se skutečnostmi zjištěnými z ostatních důkazů jak jednotlivě, tak ve svém kontextu. Provedené důkazy proto soud považuje za věrohodné, kdy ani žádný z účastníků proti provedeným důkazům neměl žádných námitek či připomínek. Důkazy, které byly v rámci řízení provedeny, přitom plně dostačují pro rozhodnutí v této věci, neboť podávají ucelený závěr o skutkovém stavu, na základě kterého soud může rozhodnout.

9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc z hlediska důvodů žaloby po právní stránce podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZP“). Dle § 69 odst. 1 ZP dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Dle odst. 2 téhož ustanovení přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil. Dle § 351 ZP má-li být v pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 větě druhé použit průměrný výdělek, postupuje se při jeho zjištění podle hlavy XVIII ZP. Dle § 352 ZP průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Dle § 353 ZP průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (odst. 1). Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (odst. 2). Dle § 354 ZP není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí (odst. 1). Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období (odst. 2). Při vzniku zaměstnání v průběhu předchozího kalendářního čtvrtletí je rozhodným obdobím doba od vzniku zaměstnání do konce kalendářního čtvrtletí (odst. 3).

10. Ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce je projevem zásady ochrany práv zaměstnance a má jak sankční, tak i satisfakční povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1161/2015).

11. K tomu soud uvádí, že dal-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, jejíž platnost zaměstnanec neuznává, řídí se pracovněprávní vztahy účastníků až do uplynutí výpovědní doby podle této výpovědi pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy. Až do uplynutí výpovědní doby totiž pracovní poměr účastníků nepochybně trval a zaměstnanec má nárok na mzdu (plat) za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 208 ZP, kdyby mu zaměstnavatel ve výkonu práce bezdůvodně bránil nebo kdyby nemohl práci konat pro jiné překážky na straně zaměstnavatele. Nejistota, zda pracovní poměr účastníků podle výpovědi z pracovního poměru skutečně skončil, nebo zda bude (může) pokračovat, tu nastává až po uplynutí výpovědní doby; teprve až v tomto období se nároky účastníků mohou řídit ustanoveními upravujícími nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru. Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení § 69 odst. 1 věty druhé ZP přísluší zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru náhrada mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Tato úprava se plně prosadí jen tehdy, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, v době, kdy pracovní poměr měl podle neplatné výpovědi z pracovního poměru skončit (tj. až po uplynutí výpovědí doby), a pro tento případ určuje den, od nějž může být náhrada mzdy zaměstnanci nejdříve přiznána. Jestliže však zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, dříve, než uplynula výpovědní doba, je pro pracovněprávní vztahy účastníků rozhodující, že až do uplynutí výpovědní doby je trvání pracovněprávního vztahu nepochybné, že po tuto dobu má zaměstnanec nárok na mzdu (plat) za vykonanou práci.

12. Náhrada mzdy náleží zaměstnanci v případě, že bude pravomocně rozhodnuto o neplatnosti právního jednání, kterým byl rozvázán pracovní poměr, ode dne, kdy bylo zaměstnavateli doručeno písemné oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a zaměstnavatel mu neumožní pokračovat v práci (za odpovídajících podmínek). Zaměstnanec však sám musí být připraven konat práci podle pracovní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005; R 32/2007). Náhrada mzdy (platu) podle § 69 odst. 1 ZP je vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s § 38 odst. 1 písm. a) přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy (platu) má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele, uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) ZP; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele (DRÁPAL, Ljubomír. § 69 (Následky neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem). In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír, BĚLINA, Tomáš, BOGNÁROVÁ, Věra, DOLEŽÍLEK, Jiří, [příjmení], Zdeněk, PICHRT, Jan, [příjmení], Mojmír, ROTHOVÁ, Eva, STÁDNÍK, Jaroslav, ŠTEFKO, Martin. Zákoník práce. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2015, s.

434. ISBN 978-80-7400 -290-8).

13. Pro výpočet náhrady mzdy (platu) je přitom rozhodný průměrný výdělek zjištěný za kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy bez ohledu na to, za které konkrétní (pozdější) období zaměstnanec nárok, případně část nároku na náhradu mzdy (platu) uplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 991/2001).

14. V daném případě bylo prokázáno, že žalobce obdržel od žalované výpověď, o níž soud pravomocným rozhodnutím určil, že je neplatná. Zároveň žalobce oznámil zaměstnavateli před uplynutím výpovědní doby, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnával. V důsledku toho vznikl žalobci nárok na náhradu platu ve výši průměrného výdělku již ode dne následujícím po uplynutí výpovědní doby, a to až do doby, kdy mu žalovaná umožnila pokračovat v práci, popř. do doby platného rozvázání pracovního poměru, k čemu v daném případě došlo ke dni [datum]. Platí totiž, že oznámil-li zaměstnanec řádně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a zaměstnavatel umožní zaměstnanci pokračovat v práci, tedy jej vyzve k nástupu do práce a odpovídající práci (zejména práci podle pracovní smlouvy, případně práci v souladu s § 41, 43 a 43a, dále srov. R 85/2004/III) mu opravdu přiděluje, zaměstnanci nepřísluší ode dne, v němž měl podle výzvy zaměstnavatele znovu nastoupit do práce, náhrada mzdy (platu), ale mzda (plat) za vykonanou práci – k tomuto však v daném případě nedošlo, resp. ze strany žalované nebyla žádná taková skutečnost tvrzena.

15. Žalobce tudíž má nárok na náhradu mzdy za období od [datum] do [datum], což je rovno 2 952 pracovním hodinám (369 pracovním dnům), které se sestávají ze 184 hodin (23 dnů x 8 hodin) za měsíc leden 2020, ze 160 hodin (20 dnů x 8 hodin) za měsíc únor 2020, ze 176 hodin (22 dnů x 8 hodin) za měsíc březen 2020, ze 176 hodin (22 dnů x 8 hodin) za měsíc duben 2020, ze 168 hodin (21 dnů x 8 hodin) za měsíc květen 2020, ze 176 hodin (22 dnů x 8 hodin) za měsíc červen 2020, ze 184 hodin (23 dnů x 8 hodin) za měsíc červenec 2020, ze 168 hodin (21 dnů x 8 hodin) za měsíc srpen 2020, ze 176 hodin (22 dnů x 8 hodin) za měsíc září 2020, ze 176 hodin (22 dnů x 8 hodin) za měsíc říjen 2020, ze 168 hodin (21 dnů x 8 hodin) za měsíc listopad 2020, ze 184 hodin (23 dnů x 8 hodin) za měsíc prosinec 2020, dále ze 168 hodin (21 dnů x 8 hodin) za měsíc leden 2021, ze 160 hodin (20 dnů x 8 hodin) za měsíc únor 2021, ze 184 hodin (23 dnů x 8 hodin) za měsíc březen 2021, ze 176 hodin (22 dnů x 8 hodin) za měsíc duben 2021, a konečně ze 168 hodin (21 dnů x 8 hodin) za měsíc květen 2021. Bylo přitom prokázáno, že průměrný hodinový výdělek žalobce za rozhodné období, tedy za čtvrté kalendářní čtvrtletí roku 2019, činil 267,71 Kč, při osmihodinové směně se jedná o výdělek 2 141,68 Kč za den.

16. Pokud jde o náhradu mzdy za období prvních šesti měsíců, tedy od [datum] do [datum], žalovaná odmítla i tento nárok žalobce uspokojit s odkazem na moderační právo soudu, které je podle ní na místě uplatnit i v tomto období. Ze ZP však jednoznačně plyne, že případné uplatněné moderačního práva je na místě až v případě, kdy celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, přesáhne 6 měsíců, a přitom soud může na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit. Moderační právo je možné uplatnit tudíž až za dobu po prvních šesti měsících a náhradu mzdy za období od [datum] do [datum] tedy není možné nijak moderovat. Z toho důvodu žalobci náleží za měsíc [anonymizováno] 2020 náhrada mzdy ve výši 49 259 Kč (23 dnů po 2 141,68 Kč), za měsíc [anonymizováno] 2020 náhrada mzdy ve výši 42 834 Kč (20 dnů po 2 141,68 Kč), za měsíc [anonymizováno] 2020 náhrada mzdy ve výši 47 117 Kč (22 dnů po 2 141,68 Kč), za měsíc [anonymizováno] 2020 náhrada mzdy ve výši 47 117 Kč (22 dnů po 2 141,68 Kč), za měsíc [anonymizováno] 2020 náhrada mzdy ve výši 44 976 Kč (21 dnů po 2 141,68 Kč) a za měsíc [anonymizováno] 2020 náhrada mzdy ve výši 47 117 Kč (22 dnů po 2 141,68 Kč). Za uvedené období náleží tudíž žalobci náhrada mzdy v celkové výši 278 420 Kč.

17. Moderační právo soudu podle § 69 odst. 2 ZP, jinými slovy snížení nároku na náhradu mzdy ze strany soudu, lze využít toliko na návrh zaměstnavatele, který takový návrh může uplatnit pouze formou své procesní obrany proti žalobě na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 ZP. Musí mj. uvést, v jakém rozsahu snížení náhrady mzdy (platu) požaduje, přičemž soud je tímto rozsahem vázán. Soud může povinnost zaměstnavatele k náhradě mzdy za další dobu přesahující šest měsíců přiměřeně snížit, náhradu mzdy (platu) však nelze vůbec nepřiznat (komentář z právního systému ASPI k ZP ke dni 1. 6. 2018). Základními hledisky, které soud bere v úvahu, jsou zejména skutečnosti, (I) zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), (II) zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, (III) a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 69 odst. 2 ZP může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, stanovisko Občanskoprávního kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru, sp. zn. Cpjn 4/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5.2012, sp. zn. 21 Cdo 1511/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 784/2005). Naopak, kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena. V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky ke snížení náhrady mzdy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021 sp. zn. 21 Cdo 3338/2020)

18. Soud je, i v souladu s výše uvedeným, přesvědčen, že je nutné všechny tři predikované podmínky pro případnou moderaci náhrady mzdy (platu) naplňovat současně, neboť k přiměřenému snížení nároku soud může přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, přičemž podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR je procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro snížení náhrady mzdy (platu) má v občanském soudním řízení zaměstnavatel; ten také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní, tj., tzv. břemeno tvrzení a důkazní, neboť jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti, nárok na náhradu mzdy (platu). Zaměstnavatel tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele (vykonával nebo mohl vykonávat podnikatelskou činnost) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) skutečně byla, že se jednalo o práci za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 784/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1511/2011). Soud tedy v souladu s citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR žalovanou při jednání dne [datum] výslovně poučil, že má vylíčit a současně k tvrzení navrhnout důkazy ohledně skutečností, které odůvodňují splnění předpokladů pro snížení náhrady mzdy podle ust. § 69 odst. 2 ZP, rovněž ji poučil o důsledcích nesplnění této výzvy, které spočívají v tom, že nebude ve věci se svým požadavkem na snížení nároku na náhradu mzdy úspěšná.

19. Žalovaná sice uplatnila v rámci své procesní obrany návrh na moderaci náhrady mzdy, která by měla být žalobci přiznána, nicméně se ji nepodařilo žádným způsobem prokázat, že aplikace tohoto institutu je v případě žalobkyně namístě. Naopak bylo prokázáno, že podmínky pro uplatnění moderačního práva, tedy přiměřeného snížení nároku na náhradu mzdy v daném případě splněny nejsou.

20. Předně je z provedeného dokazování zřejmé, že byla splněna toliko„ první“ podmínka, když žalobce se do práce zapojil v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat přinejmenším za rovnocenné místu u žalované sjednanému pro výkon práce, když u žalované bylo místo výkonu zaměstnání žalobce v [obec] (odkud dojížděl buď od přítelkyně z [obec], popř. z [obec]). V současné době žalobce dojíždí ze [obec] do místa výkonu zaměstnání ve [obec].

21. Není však již naplněna„ druhá“ podmínka, když zda žalobce nevykonává a žalovaná ani neprokázala, že by mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě uzavřené s žalovanou, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro žalobce výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce. U žalované pracoval žalobce jako vedoucí střediska s pracovním poměrem uzavřeným na dobu neurčitou. V rámci této pozice měl pod sebou podřízené, kdy se jednalo např. o prodejce či obchodní zástupce, které žalobce řídil. Jeho práce nebyla fyzicky náročná, když spočívala především v práci na PC. V této práci měl o týden delší dovolenou, pobíral příspěvek na dopravu i na důchodové spoření. Nyní je zaměstnán jako prodejce, nemá pod sebou a neřídí žádné další osoby. Jeho pracovní poměr je sjednán na dobu určitou. Musí se starat o krám. Jedná se o práci, která je fyzicky náročnější, neboť manipuluje mnohdy se zbožím vážícím desítky kilogramů. V rámci současného zaměstnání má kratší dovolenou, nepobírá příspěvek na dopravu ani na důchodové spoření. Lze shrnout porovnáním předchozího a současného zaměstnání, že se jedná o diametrálně odlišné pracovní povinnosti, které se vedle druhu práce liší významně i svoji fyzickou náročností, neboť současné zaměstnání je pro žalobce mnohem fyzicky náročnější. S ohledem na uvedené okolnosti je zřejmé, že tato„ druhá“ podmínka pro uplatnění moderace náhrady mzdy není naplněna.

22. Rovněž„ třetí“ podmínka splněna není, když platí, jak je již výše uvedeno, že pokud zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek, nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky ke snížení náhrady mzdy. Rozdíl výdělků žalobce u žalované a současného zaměstnavatele, je v daném případě velmi značný. A se zohledněním dalších příplatků, které žalovaná žalobci vyplácela, je tento ještě markantnější. Bez příjmů osvobozených od daně, které každý měsíc činily 2502 Kč (cestovné) a 1 000 Kč (příspěvek na penzi), činil (bez zohlednění vyplaceného odstupného) hrubý výdělek žalobce za rok 2019 celkem 552 580 Kč, v průměru se měsíčně jedná o částku 46 048 Kč. U současného zaměstnavatele od měsíce [anonymizováno] 2020 (když žalobce nastoupil do zaměstnání [anonymizována dvě slova] a proto nepobíral v [anonymizováno] mzdu za celý měsíc) do [anonymizováno] [rok] činil celkový hrubý výdělek žalobce 291 320 Kč, průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce proto činil 29 132 Kč. Od měsíce [anonymizováno] 2021 do měsíce [anonymizováno] 2021 činil celkový hrubý výdělek žalobce 127 724 Kč, průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce proto činil 25 545 Kč. Při porovnání uvedených výdělků je zjevné, že žalobce dosahoval u žalované výdělku značně vyššího, pročež soud shrnuje, že i při porovnání výdělků nelze dospět k závěru, že se žalobce zapojil do práce u současného zaměstnavatele za podmínek alespoň výdělkově rovnocenných. Je proto zřejmé, že ani„ třetí“ podmínka pro uplatnění moderace náhrady mzdy není naplněna.

23. Za období od měsíce [anonymizováno] 2020 do měsíce [anonymizováno] 2021 žalobci náleží za měsíc [anonymizováno] 2020 náhrada mzdy ve výši 49 259 Kč (23 dnů po 2 141,68 Kč), za měsíc [anonymizováno] 2020 náhrada mzdy ve výši 44 976 Kč (21 dnů po 2 141,68 Kč), za měsíc [anonymizováno] 2020 náhrada mzdy ve výši 47 117 Kč (22 dnů po 2 141,68 Kč), za měsíc [anonymizováno] 2020 náhrada mzdy ve výši 47 117 Kč (22 dnů po 2 141,68 Kč), za měsíc [anonymizováno] 2020 náhrada mzdy ve výši 44 976 Kč (21 dnů po 2 141,68 Kč) a za měsíc [anonymizováno] 2020 náhrada mzdy ve výši 49 259 Kč (23 dnů po 2 141,68 Kč). V roce 2021 náleží žalobci za měsíc [anonymizováno] 2021 náhrada mzdy ve výši 44 976 Kč (21 dnů po 2 141,68 Kč), za měsíc [anonymizováno] 2021 náhrada mzdy ve výši 42 834 Kč (20 dnů po 2 141,68 Kč), za měsíc [anonymizováno] 2021 náhrada mzdy ve výši 49 259 Kč (23 dnů po 2 141,68 Kč), za měsíc [anonymizováno] 2021 náhrada mzdy ve výši 47 117 Kč (22 dnů po 2 141,68 Kč), za měsíc [anonymizováno] 2021 náhrada mzdy ve výši 44 976 Kč (21 dnů po 2 141,68 Kč). Zároveň nebyly shledány žádné důvody pro využití moderačního práva soudu, pročež za toto období náleží žalobci náhrada mzdy v celkové výši 511 866 Kč.

24. Pokud jde o obecné tvrzení žalované doplněné po výzvě soudu dané žalované při jednání, že byl na trhu dostatek pracovních příležitostí, aby se žalobce mohl zapojit do práce za podmínek stejně výhodných, nebo ještě výhodnějších, jedná se o tvrzení zcela nekonkrétní. Předně je na žalované, aby tvrdila konkrétní skutečnosti, že se právě žalobce mohl a v jakém konkrétním případě zapojit do práce u jiného zaměstnavatele (vykonával nebo mohl vykonávat podnikatelskou činnost) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Ze skutečnosti, že byla nabízena jiná pracovní místa, k čemuž byl ze strany žalované navržen důkaz v podobě nabídky obdobných volných míst v daném regionu, nelze dovodit, že by byl žalobce na případná obdobná, popř. výhodnější pracovní místa přijat. Žalobce v rámci své účastnické výpovědi podrobně popsal, že poptával zaměstnání nejprve v obdobných pracovních pozicích a snažil se najít adekvátní zaměstnání, kde však nebyl úspěšný mj. i pro jeho věk a zaměstnavatelé mnohdy na jeho poptávku práce ani nereagovali. Při hledání zaměstnání čerpal mj. i z nabídek v evidenci úřadu práce. Nebyl však nikdy úspěšný, a právě z toho důvodu začal shánět jakoukoliv práci, aby si mohl opatřit finanční prostředky, a nakonec se stal zaměstnancem u společnosti [právnická osoba], [IČO]. Stručně řečeno, to že jsou obecně nabízeny pracovní pozice mj. i v obdobném oboru, neznamená, že ve skutečnosti by žalobce tuto práci mohl reálně vykonávat, tedy že by byl na konkrétní místo přijat. Tedy neznamená, že by pro žalobce zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) skutečně byla, a už vůbec z ní nelze dovodit že tuto možnost žalobce bez přiměřeného důvodu nevyužil. Z toho důvodu soud pro nadbytečnost zamítl důkaz v podobě nabídky obdobných míst, neboť z té by bylo možné zjistit toliko, jaké pracovní pozice byly ze strany zaměstnavatelů nabízeny, nikoliv však, že by na ně žalobce mohl být přijat a tedy, že by se reálně mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek obdobných, nebo ještě výhodnějších, než tomu bylo u žalované. Pro nadbytečnost byl zamítnut rovněž důkaz v podobě daňových přiznání žalobce za roky 2020 a 2021. Žalovaná netvrdila žádné relevantní skutečnosti, k jejichž prokázání by daňová přiznání mohla sloužit. Obecné tvrzení, že mohl mít žalobce vedle příjmu ze současného zaměstnání i jiný příjem, je zcela nekonkrétní. Nadto, jedná se o skutečnost pro věc nepodstatnou, neboť v řešené věci je relevantní především porovnání příjmů ze současného zaměstnání a příjmů od žalované. Jde totiž o komparaci původního a současného zaměstnání. Proto, i pokud by žalobce hypoteticky dosahoval nějakých jiných příjmů kupř. z vedlejších činností, nijak to nesouvisí s porovnáním předchozí a stávající pracovní pozice žalobce.

25. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v dané věci není namístě užití moderačního práva pro snížení náhrady mzdy, když žalovaná neprokázala ničím, že se žalobce mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, ani že tuto možnost žalobce bez přiměřeného důvodu nevyužil. Přitom, pokud jde o porovnání pracovních pozic u žalované a u nového zaměstnavatele, je nepochybné, že tyto nejsou rovnocenné. Soud tedy vyhověl žalobě v plném rozsahu a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 790 286 Kč.

26. Protože se žalovaná svým jednáním dostala do prodlení s placením peněžitého závazku, má žalobce v souladu s § 1970 zákona č. 89/2019 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) nárok i na úrok z prodlení. Pracovněprávní předpisy rozlišují mezi splatností mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně jedné a výplatou mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně druhé; splatnost (termín splatnosti) nastává podle ustanovení § 141 odst. 1 ZP nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu (tedy, řečeno jinak, uplynutím posledního dne takového měsíce). Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná - ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 ZP - nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5141/2017). Protože žalobce požadoval výši úroků z prodlení v souladu s nař. vl. č. 351/2013 Sb. a § 141 ZP, kdy rovněž požadoval úroky z prodlení řádně od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost náhrady mzdy, je jeho nárok i v této části po právu a soud žalobě i v tomto směru vyhověl. Uložil tedy žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení z jednotlivých částek jak uvedeno ve výroku rozsudku.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 104 642,19 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 39 515 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 790 286 Kč sestávající -) z částky 11 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení podle plné moci ze dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., -) z částky 5 750 Kč za jednoduchou výzvu k plnění ze dne [datum] (res. [datum]) dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., -) z částky 11 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé – sepis žaloby ze dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a -) z částky 23 000 Kč (2 x 11 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], když délka jednání přesáhla 2 hodiny, přičemž odměna advokátovi náleží za každé započaté dvě hodiny včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., dále v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada 574,12 Kč za 50 ujetých km v částce 374,12 Kč (37,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. při průměrné spotřebě 7,5 l /100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 200 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 53 824,12 Kč ve výši 11 303,07 Kč (když advokát žalobce je u Finančního úřadu pro [územní celek] registrován jako plátce daně z přidané hodnoty). Náhrada nákladů je splatná podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta. Soud dále již neshledal, že by zde byl další úkon právní služby, za který by zástupci žalobce náležela odměna a paušální náhrada hotových výdajů. Úspěšný účastník totiž nemá právo na náhradu jakýchkoliv nákladů, které mu v řízení vznikly, nýbrž jen těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Přitom platí, že za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Soud nemůže rezignovat na zkoumání účelnosti jednotlivých úkonů provedených advokátem, odvíjí-li se výše odměny a hotových výdajů takového zástupce právě od počtu provedených úkonů. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nelze omezit na prosté konstatování, že takové náklady jsou vždy účelné jen proto, že účastníka zastupuje advokát. Pouhé uvedení některého úkonu právní služby v § 11 advokátního tarifu tedy nutně neznamená povinnost soudu vždy přiznat odměnu za takový úkon vykonaný advokátem procesně úspěšného účastníka řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 273/2016 či ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3521/2017). Strana, která ve sporu podlehla, tedy nehradí úspěšné procesní straně veškeré její náklady, ale jedině takové, jež lze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12). Pokud jde o vyjádření žalobce ze dne [datum] platí, že odměna za vyjádření, které účastník podává v průběhu řízení, a vyjadřuje se jím k rozhodným skutečnostem, náleží tam, kde písemné vyjádření obsahovalo nové argumenty, nová skutková tvrzení nebo důkazní návrhy a nebylo možné stejného výsledku dosáhnout přednesem při jednání. Obecným kritériem, jímž soud hodnotí všechny náklady řízení, a tedy i odměnu za úkony právní služby advokáta, je účelnost jejich vynaložení posuzovaná jak ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř., tak s ohledem na obecně platnou zásadu přiměřenosti a zákazu zneužití práv - § 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1748/2015). Odměna zpravidla nenáleží za doplnění skutkových tvrzení a důkazů, pokud mohly být součástí již dříve učiněného písemného podání účastníka. Co se týče uvedeného vyjádření žalobce, které bylo soudu doručeno den před ústním jednáním ve věci samé, bylo možné stejného výsledku dosáhnout přednesem při jednání. Navíc toto vyjádření neobsahuje žádné zásadní nové skutečnosti, které by žalobce nemohl uvést již v podané žalobě.