30 CO 147/2022-71

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Soltanové a soudkyň JUDr. Pavlíny Havelkové a Mgr. Petry Vogelové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o 790 286 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Liberci, č. j. 15 C 19/2022-46, ze dne 7. dubna 2022

I. Rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j. 15 C 19/2022-46 ze dne 7. dubna 2022 se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 278 Kč k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 790 286 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 49 259 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 42 834 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 47 117 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 47 117 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 44 976 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 47 117 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 49 259 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 44 976 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 47 117 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 47 117 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 44 976 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 49 259 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 44 976 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 42 834 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 49 259 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 47 117 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 44 976 Kč od [datum] do zaplacení, ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, a to z titulu náhrady mzdy náležející zaměstnanci v souvislosti s neplatnou výpovědí z pracovního poměru, doručené žalobci dne [datum]. Výrokem II soud prvního stupně uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 104 642,19 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

2. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce vedl vůči žalované řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] a že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne [datum], kterým bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Rovněž bylo nesporné, že žalobce vznesl námitku neplatnosti výpovědi a sdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, jakož i to, že pracovní doba žalobce u žalované byla 8 hodin denně a že žalovaná uzavřela s žalobcem dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni [datum]. Za prokázanou měl na základě výsledků dokazování soud prvního stupně výši částky, v níž žalobci náhrada mzdy náleží. Spornou otázkou bylo, zda a v jakém rozsahu má být uplatněno moderační právo soudu, tedy zda jsou naplněny předpoklady pro snížení povinnosti zaměstnavatele k náhradě mzdy či platu ve smyslu § 69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen„ ZP“). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce byl zaměstnancem žalované na pracovní pozici vedoucího střediska a místem výkonu jeho práce bylo středisko 07 – PRO-DOMA [obec], pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou a den nástupu do práce byl [datum]. V rámci své pracovní náplně měl pod sebou podřízené a jeho práce spočívala především v práci na PC, měl dovolenou o délce 5 týdnů, pobíral příspěvek na dopravu i na důchodové spoření. Žalovaná dala žalobci dne [datum] neplatnou výpověď z pracovního poměru, kdy výpovědní doba měla skončit dne [datum]. Před jejím uplynutím žalobce sdělil žalované, že trvá na svém dalším zaměstnávání, neboť výpověď z pracovního poměru považuje za neplatnou. Žalobě na neplatnost výpovědi bylo následně pravomocně vyhověno shora uvedenými rozsudky okresního a krajského soudu. Žalovaná žalobci na náhradě mzdy nevyplatila ničeho. Průměrný hodinový výdělek žalobkyně za čtvrté kalendářní čtvrtletí roku 2019, tedy za měsíce říjen až prosinec 2019, činil 267,71 Kč. Po uplynutí výpovědní doby byl žalobce nejprve evidován na Úřadu práce České republiky, a to v době od [datum] do [datum]. Od [datum] si žalobce našel jiné zaměstnání, a to u společnosti [právnická osoba] na pozici prodavače s místem výkonu práce [obec] Pracovní smlouva byla uzavřena na dobu určitou a dodatky byla následně prodlužována, naposledy do [datum]. Žalobce v rámci své pracovní pozice prodavače nemá pod sebou a neřídí žádné další osoby. Práce je fyzicky náročnější, neboť žalobce manipuluje mnohdy se zbožím vážícím desítky kilogramů. Má kratší dovolenou, nepobírá příspěvek na dopravu ani na důchodové spoření. Po pravomocném určení soudu, že daná výpověď je neplatná, konkrétně dne [datum], uzavřel žalobce se žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti ke dni [datum], spojenou s nárokem na odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Soud prvního stupně při posuzování, zda by měl vyhovět návrhu žalované na uplatnění svého moderačního práva, měl na zřeteli, že k takovému postupu může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Jestliže se naopak zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, které měl u původního zaměstnavatele, nemůže toto vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena. S ohledem na zjištěné skutečnosti soud prvního stupně uzavřel, že v dané věci není namístě užití moderačního práva pro snížení náhrady mzdy, jelikož žalovaná neprokázala, že se žalobce mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, ani že tuto možnost žalobce bez přiměřeného důvodu nevyužil. Přitom při porovnání pracovních pozic u žalované a u nového zaměstnavatele je zřejmé, že tyto nejsou rovnocenné. O nároku na úrok z prodlení bylo rozhodnuto dle § 1970 zákona č. 89/2019 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy soud shledal, že žalovaná se svým jednáním dostala do prodlení s placením peněžitého závazku ke dni [datum]. Nákladový výrok je odůvodněn § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), kdy žalobce byl v řízení zcela úspěšný.

3. Proti rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nedílí závěr soudu prvního stupně, že žalobci vzniklo právo na náhradu mzdy ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby dle neplatného rozvázání pracovního poměru až do doby, kdy mu žalovaná umožnila pokračovat v práci, popř. do doby platného rozvázání pracovního poměru, tj. ke dni [datum]. Žalovaná je přesvědčena, že žalobci nárok na náhradu mzdy za celé uplatněné období nemohl vzniknout. Soud prvního stupně podle jejího názoru nesprávně vyložil § 69 odst. 2 ZP, měl výši náhrady mzdy snížit. Žalovaná poukázala na projev žalobce učiněný v rámci řízení vedeného před Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 15 C 42/2020; během jednání soudu dne [datum] žalobce výslovně uvedl, že nejprve byl jeden a půl měsíce evidován na Úřadu práce, poté nastoupil do [obec] do„ Stavebnin Pospíchal“ jako prodavač. Žalobce tedy v době, za kterou požaduje náhradu mzdy, vykonával výdělečnou činnost u jiného zaměstnavatele a za tuto dostával řádně mzdu, což bylo i v řízení před soudem prvního stupně prokázáno. Za takové situace není nárok žalobce důvodný. Žalovaná poukazuje na judikaturu týkající se moderačního práva soudu ohledně uplatněného nároku na náhradu mzdy, podle níž má nárok na náhradu mzdy nikoli sankční charakter, ale charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy a kterou byl připraven, schopen a ochoten pro zaměstnavatele konat (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1511/2011 z 15. 5. 2012) Tuto judikaturu nevzal soud prvního stupně v potaz a rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Žalobci nemělo být přiznáno právo na náhradu mzdy za předmětné období, neboť žalobce se po neplatném skončení pracovního poměru zapojil do práce u jiného zaměstnavatele, od kterého pobíral mzdu, kdy toto nové zaměstnání žalobce bylo sjednáno za zcela standardních okolností a žalobci nikterak nezhoršilo jeho postavení oproti postavení u žalované. Dle žalované tak žalobcem uplatněný nárok sleduje sankční charakter vůči žalované, což není smyslem předmětného zákonného ustanovení. Výrok týkající se náhrady nákladů řízení žalovaná napadá, jelikož žalovaná měla být ve věci procesně úspěšná a mělo by jí být přiznáno i právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce s tím, že soud prvního stupně v dané věci postupoval v souladu se zákonem i judikaturou a dospěl ke správnému závěru, že zaměstnání žalobce v jiných stavebninách než u žalované nebylo rovnocenným zaměstnáním ve srovnání se zaměstnáním u žalované. Žalobce proto navrhl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit a přiznat právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Odvolací soud za splnění podmínek uvedených v § 214 odst. 3 o. s. ř. přezkoumal bez nařízení jednání rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním žalované i jemu předcházející řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Podle § 69 odst. 1 ZP, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

7. Povinností zaměstnance plynoucí mu z § 69 odst. 1 ZP, v případě, že neuzná rozvázání pracovního vztahu ze strany zaměstnavatele, je bez zbytečného odkladu zaměstnavateli písemně oznámit, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával a že má za to, že jeho pracovní poměr trvá i nadále. V případě, že tak neučiní, nenáleží mu pak náhrada mzdy nebo platu dle uvedeného ustanovení. Náhrada mzdy podle § 69 odst. 1 ZP je důsledkem toho, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s § 38 odst. 1 písm. a) ZP přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy má proto povahu ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele, uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) ZP; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada mzdy podle § 69 odst. 1 ZP náleží zaměstnanci ve výši jeho průměrného hrubého výdělku, který se zjišťuje jako hodinový průměrný výdělek, a to ode dne následujícího po dni, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne, kterým zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kterým došlo jinak (na základě jiné pracovněprávní skutečnosti než je sporné rozvázání pracovního poměru) k platnému skončení pracovního poměru anebo kterým bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srovnej komentář k § 69 v publikaci [jméno], M., [příjmení], L. a kol.: Zákoník práce, Komentář, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2019). Pro stanovení průměrného výdělku žalovaného je rozhodné kalendářní čtvrtletí předcházející dni, v němž žalobci vzniklo právo na náhradu mzdy, a to bez zřetele k tomu, za jaké následující období žalobce nárok na náhradu mzdy uplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 991/2001 ze dne 31. 5. 2002). Dosahování výdělku ze zaměstnání či jiné výdělečné činnosti zaměstnance během doby, kdy mu po neplatném rozvázání pracovního poměru přes jeho oznámení není přidělována zaměstnavatelem práce, není důvodem, aby zaměstnanci nebyla přiznána nebo byla krácena náhrada mzdy dle § 69 odst. 1 ZP. Zaměstnanec pouze musí svůj nový pracovněprávní vztah sjednat buď na dobu určitou (na dobu trvání sporu o určení neplatnosti), nebo jiným ujednáním zajistit, aby mohl znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1218/2005 ze dne 9. 3. 2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo]).

8. Odvolací soud má v daném případě ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že došlo k naplnění podmínek citovaného ustanovení § 69 odst. 1 ZP, a tak žalobci z následujících důvodů náleží náhrada mzdy. Výpověď dána žalovanou žalobci ze dne [datum] byla určena pravomocným rozsudkem soudu za neplatnou. Žalobce splnil svou povinnost, když neprodleně uplatnil dne [datum] námitku neplatnosti výpovědi s tím, že trvá na tom, aby byl u žalované dále zaměstnán na pracovní pozici a v místě výkonu práce, jak byly sjednány v pracovní smlouvě. Žalovaná nesplnila svou povinnost jí uloženou ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) ZP a žalobci práci nadále nepřidělovala. Zároveň nebylo prokázáno, že by žalobce nebyl připraven nastoupit opakovaně do zaměstnání u žalované a opětovně vykonávat přidělovanou práci.

9. Náhrada mzdy dle ustanovení § 69 odst. 1 ZP náleží zaměstnanci ode dne, kdy žalobce žalované oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, do dne, kdy mu žalovaná umožnila pracovat. Tyto skutečnosti v projednávané věci nastaly dne [datum]. S ohledem na to, že žalobce u žalované vykonával práci, která mu byla přidělována až do prosince 2019, a za měsíc prosinec 2019 řádně obdržel mzdu, náleží mu náhrada mzdy od měsíce ledna 2020. Při rozhodování o nároku žalobce vyšel soud prvního stupně z průměrného hrubého hodinového výdělku žalobce za uvedené období ve výši 267,71 Kč. Po přepočtu má žalobce dle soudu prvního stupně nárok na náhradu mzdy ve výši 790 286 Kč. Za správné lze označit závěry soudu prvního stupně ohledně výše přiznané náhrady mzdy a určení období, za které byla náhrada žalobci přiznána.

10. Žalovaná v rámci své procesní obrany navrhla snížení náhrady mzdy v souladu s § 69 odst. 2 ZP. Se zřetelem na skutečnost, že právě tato okolnost představovala uplatněnou odvolací námitku, zaměřil se odvolací soud v dalším na přezkum správnosti závěrů soudu prvního stupně, pokud jde o naplnění zákonných podmínek pro postup dle uvedeného zákonného ustanovení.

11. Podle § 69 odst. 2 ZP, přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

12. Ze závěrů Nejvyššího soudu vztahujících se k již neúčinnému zákoníku práce, které jsou však plně použitelné i při současné právní úpravě, vyplývá, že podmínkou snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy podle § 61 odst. 2 ZP (nyní podmínkou snížení náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 ZP) je v občanském soudním řízení uplatnění nároku zaměstnavatele na snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy (nyní na snížení náhrady mzdy). Bez takovéto žádosti (§ 61 odst. 2 část věty před středníkem ZP, nyní jde o § 69 odst. 2 část věty před středníkem ZP) zaměstnavatele, jež je z procesního hlediska obranou proti žalobnímu nároku zaměstnance, nemůže soud povinnost zaměstnavatele k náhradě mzdy snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat - nyní náhradu mzdy snížit (srov. rozhodnutí NS ČSSR Cpjf [číslo] - R 51/1975). Ke snížení náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 ZP (nyní dle § 69 odst. 2 ZP) však může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. bod V. Stanoviska občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum] k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 ZP, uveřejněného pod č. 85 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2004). Vzhledem k tomu, že soud smí snížit náhradu mzdy jen na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti - dle dřívější úpravy popřípadě zcela - nárok na náhradu mzdy založený ustanovením § 61 odst. 1 ZP (§ 69 odst. 1 ZP), má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 61 odst. 2 ZP (§ 69 odst. 2 ZP), zaměstnavatel, který také nese v řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní - tzv. břemeno tvrzení a důkazní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 784/2004 ze dne 9. 3. 2006). Zaměstnavatel – aby byl ve sporu úspěšný - tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele (vykonával nebo mohl vykonávat podnikatelskou činnost) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že taková možnost zaměstnance zde skutečně byla. Jinak řečeno, nejde jen o teoretickou možnost zapojení se do práce, ale též o prokázání, že se zaměstnanec do práce zapojil nebo, že zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) byla, že se jednalo o práci za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil - z hlediska daného účelu bylo možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1064/2010 ze dne 7. 6. 2011).

13. Žalovaná v řízení navrhla soudu prvního stupně uplatnit moderační právo a požadovala snížení částky náhrady mzdy žalobci, a to za celé žalované období, tedy včetně období prvních šesti měsíců. Žádná konkretizace období, k nimž je moderace náhrady mzdy požadována, nevyplynula ani z odvolání.

14. Jako důvod návrhu na moderaci výše náhrady mzdy žalovaná uvedla, že žalobce vykonával výdělečnou činnost u jiného zaměstnavatele a dostával za to mzdu, přičemž jeho postavení se oproti postavení u žalované nikterak nezhoršilo. Argumentovala tím, že nárok na náhradu mzdy má nikoliv sankční charakter, ale charakter ekvivalentu mzdy, který si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy a kterou byl připraven, schopen a ochoten pro zaměstnavatele konat.

15. Pokud jde o návrh na uplatnění moderace náhrady mzdy za období prvních šesti měsíců, tedy od [datum] do [datum], soud prvního stupně správně konstatoval, že z § 69 odst. 2 ZP zcela jasně plyne, že případné moderační právo lze užít až v případě, kdy období, za které by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, přesáhne 6 měsíců; teprve tehdy soud může povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit. Moderační právo lze proto uplatnit pouze za dobu po prvních 6 měsících, tedy náhradu mzdy za období od [datum] do [datum] není možné moderovat. Z toho vyplývá, že žalovaná již z tohoto důvodu nemůže být úspěšná se svým požadavkem na snížení náhrady mzdy náležející žalobci za zmíněné období.

16. K otázce, zda se žalobce zapojil do práce u nového zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování, z nějž dovodil, že žalobce u uvedené společnosti vykonával méně kvalifikovanou, fyzicky náročnější činnost spočívají v manipulaci se zbožím mnohdy vážícím desítky kilogramů. Tento druh prací se v žádném případě neshodoval s druhem činností (ani nebyl v porovnání s nimi jakkoli výhodnějším), které žalobce vykonával u žalované, kde byl zaměstnán jako vedoucí střediska, měl pod sebou podřízené zaměstnance, práce nebyla fyzicky náročná a měl zde o týden delší dovolenou. U žalované navíc pobíral příspěvek na dopravu i na důchodové spoření. Soud prvního stupně došel k řádně odůvodněnému závěru, že změnou zaměstnavatele nastalo u žalobce zhoršení pracovních podmínek z hlediska druhu vykonávané práce. Ke zhoršení pracovních podmínek však došlo i z hlediska finančního ohodnocení vykonávané práce, když žalobce u nového zaměstnavatele nedosahoval vyššího výdělku, než by tomu bylo u žalované. Soud prvního stupně správně zmínil, že žalobce u nového zaměstnavatele nepobíral příspěvek na dopravu ani na důchodové spoření. Soud prvního stupně rovněž správně vyhodnotil, že k podstatnému ztížení a znevýhodnění žalobce oproti jeho předchozímu zaměstnání u žalované došlo i tím, že nové zaměstnání se nachází ve [obec], kam žalobce dojíždí z [obec], do zaměstnání u žalované v [obec] však dojížděl buď od přítelkyně z [obec], popř. z [obec].

17. Lze tak po zhodnocení všech okolností případu ve shodě se soudem prvního stupně konstatovat, že žalobce se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele, avšak ne za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaná plnila svou povinnost přidělovat mu tuto práci, když žalovaná ani netvrdila konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno shledat opak. Žalovaná neunesla břemeno tvrzení, a z toho vyplývá, že ani není důvod zvažovat unesení břemena důkazního. Soud prvního stupně tudíž po věcné stránce učinil správný závěr, že v daném případě nejsou dány důvody pro moderaci náhrady mzdy, a žalobci přiznal plnou náhradu mzdy v požadované výši.

18. Soud prvního stupně dále nepochybil, když žalobci za daného stavu přiznal i úrok z prodlení v souladu s § 1970 OZ ve spojení s ustanovení § 141 odst. 1 ZP. S uvedenými závěry se odvolací soud mohl plně ztotožnit a pro stručnost na příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku odkázat.

19. Odvolací soud za tohoto stavu věci rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, jenž byl správně a pečlivě odůvodněn.

20. Protože byl v odvolacím řízení zcela úspěšný žalobce, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., že žalovaná je povinna nahradit žalobci plné náklady odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny odměnou advokáta ve výši 11 500 Kč za jeden úkon právní služby - písemné vyjádření k odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k ) - dle § 7 bod 6. ve spojení s § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. a jednou náhradou hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Zástupce žalobce doložil, že je plátcem DPH, proto dle § 137 odst. 1 patří mezi náklady řízení žalobce rovněž částka 2 478 Kč coby náhrada této daně (tj. 21 % ze součtu částek 11 500 Kč a 300 Kč). Celková výše náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení činí 14 278 Kč.

21. Náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalované dle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám zástupce žalobce, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.