15 C 219/2022-54

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 30 817 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 200 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 617 Kč s úrokem ve výši 21,05 % ročně z částky 26 717 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 517 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 296,18 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 30 817 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 30 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit s úrokem ve výši 21,05 % ročně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 500 Kč (provize zprostředkovatele) v 40 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 050 Kč splatných vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce, počínaje dnem [datum]. Žalovaný měl celkem splatit částku ve výši 42 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 30 000 Kč (přičemž 27 500 Kč bylo žalovanému vyplaceno a 2 500 Kč bylo vyplaceno zprostředkovateli úvěru), nedodržel však řádně podmínky pro splácení. Žalobkyně proto uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Žalovanou částku 30 817 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 26 717 Kč, dluh na úrocích ke dni žaloby v kapitalizované výši 1 376 Kč, náhrada nákladů za vymáhací proces/odeslání upomínek ve výši 300 Kč (3× 100 Kč), smluvní pokuta za opožděné splátky ve výši 1 497 Kč, smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně v kapitalizované výši 927 Kč z částky 28 093 Kč od [datum] do [datum]. V rámci příslušenství žalobkyně uplatnila úrok ve výši 21,05 % ročně z částky 26 717 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26 717 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaný v rámci prvního jednání dne [datum] k žalobě uvedl, že půjčku si vzal a přestal jí splácet ze zdravotních důvodů. Požádal o zaplacení dlužné částky ve splátkách, přičemž ke svým majetkovým poměrům uvedl, že pobírá invalidní důchod ve výši cca 19 680 Kč, dále má příjem ze zaměstnání v nemocnici na [obec] ve výši cca 17 000 Kč čistého. Pokud jde o výdaje tak platí na syna výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně, výdaje na cesty do práce jsou minimální (cca 14 Kč za autobus), léky do 1 000 Kč měsíčně, na dluzích ve splátkách v současné době zaplatí 5 000 Kč (jedná se o dluhy přiznané zdejším soudem). Má ještě další dluhy u jiných společností, které nesplácí a které zřejmě také přijdou k soudu. Je rozvedený. Žije u své matky, které nemusí nic platit za bydlení. Celkové měsíční výdaje činí cca 25 000 Kč.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

4. Žalovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo] včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku žalobkyně, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč tak, že částku ve výši 27 500 Kč převede na účet žalovaného a částku 2 500 Kč na účet zprostředkovatele jako jeho provizi a žalovaný se zavázal úvěr splácet s úrokem ve výši 21,05 % ročně v 40 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 050 Kč. Žalovaný měl celkem splatit částku ve výši 42 000 Kč. Pro případ prodlení s úhradou si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Strany si dále sjednaly náhradu nákladů za vymáhací proces/odeslání upomínek v paušální výši 100 Kč za každou jednotlivou upomínku a smluvní pokutu za opožděné splátky ve výši 499 Kč za každý případ prodlení/viz smlouva o úvěru včetně všeobecných obchodních podmínek na č. l. 10-12 spisu, splátkový kalendář na č. l. 15 spisu/. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalobkyně k osobě žalovaného zjistila, že vůči němu není vedeno insolvenční řízení, není veden v Centrální evidenci exekucí, jeho příjem z invalidního důchodu činí 16 126 Kč, příjem ze zaměstnání za měsíc květen 2021 ve výši 20 084 Kč, za měsíc duben 2021 ve výši 49 575 Kč. Výdaje žalovaného byly ve výši 6 000 Kč /viz závazky a výdaje spotřebitele na č. l. 13 spisu, posouzení úvěruschopnosti na č. l. 19 spisu, potvrzení o výši invalidního důchodu na č. l. 19 p.v. spisu, výplatní pásky na č. l. 20 spisu, výpis z insolvenčního rejstříku + z [příjmení] na č. l. 21 spisu, statistické údaje na č. l. 30-31 spisu, výše normativních nákladů na bydlení na č. l. 32 spisu, životní a existenční minimum na č. l. 33 spisu, prohlášení rodiče na č. l. 34 spisu/. Žalobkyně dne [datum] převedla bezhotovostním převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet] částku ve výši 27 500 Kč, a téhož dne žalobkyně převedla na účet č. [bankovní účet] (název protistrany: [jméno] [příjmení]) částku ve výši 2 500 Kč. Žalovaný tedy úvěr čerpal ve výši 27 500 Kč, ale se splácením splátek se dostával do prodlení. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko 6 300 Kč, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru /viz bonita smlouvy na č. l. 16 spisu, potvrzení o provedení transakce na č. l. 17-18 spisu/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou ze dne [datum] /viz předžalobní upomínku včetně podacího lístku na č. l. 22 spisu, upomínky na č. l. 46 spisu, čestná prohlášení na č. l. 47-48 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Dle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

12. Podle § 2 odst. 1 č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba je z části důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému 27 500 Kč a částku 2 500 Kč na úhradu provize. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s poplatky a příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva ale nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Žalobkyně vyšla při posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr pouze z osobního prohlášení žalovaného o jeho majetkových a výdělkových poměrech, přičemž ověřovala pouze jeho příjmy. Takový postup žalobkyně nesplňuje znaky odborné péče, neboť ta předpokládá, že žalobkyně tvrzení žalovaného řádně ověří, což se v daném případě nestalo (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 cdo [číslo]). V řízení žalobkyně nijak neprokázala, že by ověřovala a zkoumala výdaje žalovaného, kromě zohlednění výše životního minima a výše nákladů na bydlení, které dle prohlášení matky žalovaného činily 3 000 Kč měsíčně. Žalobkyně vyšla jen z tvrzených informací žalovaného o jeho výdajích. Soud tak konstatuje, že pouhé doplnění informací do formuláře bez dalšího ověření není možné považovat za posouzení úvěruschopnosti na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Soudu tak nezbylo, nežli uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného nebyla žalobkyní dostatečně zkoumána a posuzována. V této souvislosti soud dále konstatuje, že žalobkyně se k jednání soudu nedostavila a svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 3 o. s. ř.

20. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., tedy od [datum] soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.

21. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na [webová adresa]). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ 22. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

23. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

24. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019- 97 nebo rozsudek ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 103 Co 19/2019-118).

25. Vzhledem k uvedenému soud uzavírá, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 27 500 Kč a na svůj dluh uhradil částku 6 300 Kč. Neboť smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení a povinností žalovaného je toto obohacení žalobkyni ve výši 21 200 Kč (27 500 Kč – 6 300 Kč) vydat. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení pak nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě upomínkou ze dne [datum], podle které měl žalovaný dluh uhradit do 30 dnů ode dne odeslání, splatnost dluhu dle této výzvy tak nastala dne [datum]. Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. (výrok I. tohoto rozsudku). Soud nepřiznal žalobkyni právo na zaplacení 2 500 Kč s příslušenstvím, neboť žalobkyně poskytla žalované částku 27 500 Kč nikoliv 30 000 Kč.

26. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru proto soud ve zbytku žalobu zamítl, a to včetně příslušenství (výrok II. tohoto rozsudku).

27. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 142a a § 151 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnější žalobkyni poměrnou část jejích nákladů (výrok III. tohoto rozsudku). Žalobkyně se návrhem na zahájení řízení původně domáhala zaplacení částky celkem 30 817 Kč s příslušenstvím. Žalobkyni byla v konečném rozhodnutí přisouzena částka 21 200 Kč s příslušenstvím. Při odečtení neúspěchu (31%) od úspěchu (69%), má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 38 %. Soud přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 296,18 Kč, přičemž tato částka představuje 38 % z jejich celkové výše 3 411 Kč, kdy tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 233 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 817 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. Ohledně aplikace § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu podaných žalobkyní v databázi soudu ISAS.

28. Lhůty k plnění ve výrocích I. a III. byly určeny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

29. Pro úplnost soud uvádí, že nevyhověl žádosti žalovaného, aby mohl dluh vůči žalobkyni uhradit formou splátek. Soud přihlédl k výši žalobkyni přiznaného nároku a skutečnosti, že proti žalovanému jsou v současné době pouze tímto senátem vedeny další tři řízení, kterými jsou vymáhány další pohledávky v celkové výši 98 531 Kč. Současně je soudem konstatováno, že je mu z počítačové databáze ISAS známo, že žalovanému bylo ve věci vedené zdejším soudem sp. zn. 18 C 195/2022 uloženo v říjnu 2022 k zaplacení 100 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení, kdy mu bylo umožněno dluh hradit ve splátkách po 3000 Kč měsíčně. Již v tomto řízení žalovaný uváděl, že má měsíční výdaje ve výši cca 25 000 Kč. Pokud soud k těmto výdajům přičetl splátky stanovené uvedeným řízením ve výši 3 000 Kč a zohlednil, že v následujícím období bylo ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 12 C 375/2022 (v prosinci 2022) uložena povinnost zaplatit částku ve výši 42 500 Kč s úroky z prodlení do tří dnů od právní moci rozhodnutí, ve věci sp. zn. 18 C 20/2023 (v únoru 2023) uložena povinnost zaplatit 12 000 Kč se zákonnými úroky do tří dnů od právní moci rozhodnutí, ve věci sp. zn. 11 C 98/2022 (v březnu 2023) uložena povinnost zaplatit 10 731 Kč se zákonnými úroky z prodlení po 1000 Kč měsíčně a ve věci sp. zn. 18 C 14/2023 (v březnu 2023) uložena povinnost zaplatit 9 959,95 Kč se zákonnými úroky z prodlení po 1 000 Kč měsíčně, dospěl k závěru, že výdaje žalovaného po zohlednění uvedených povinností dosahují, ne-li přesahují, jeho příjmy. Pokud by tedy bylo žalovanému přiznáno dobrodiní splátek, ačkoliv zjevně není schopen další splátky hradit, byla by takto stanovena lhůta k plnění zcela na úkor žalobkyně, která nárok uplatnila po právu.

Poučení