15 C 266/2021 - 178

Rubrum

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Cvachovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0] žaloba podle páté části o. s. ř., o nahrazení rozhodnutí ERÚ takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 99 809 354,94 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a částku 102 317,60 Kč s tím, že tímto rozsudkem se nahrazují v plném rozsahu rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [podezřelý výraz]-[podezřelý výraz]/[podezřelý výraz]-[podezřelý výraz], a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 20 570 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno], a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]. Rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno], byl zamítl návrh navrhovatele (zde žalobkyně), aby odpůrci (zde žalované) byla uložena povinnost zaplatit částku ve výši 99 809 354,94 Kč s příslušenstvím a částku 102 317,60 Kč s příslušenstvím. Proti rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o kterém Rada ERÚ rozhodla svým rozhodnutím ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno] tak, že rozklad zamítla a rozhodnutí potvrdila. Žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, když žalobkyně hradila žalovanému v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 složku ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů energie ( složka POZE ) a v období od 2.10.2013 do 31.12.2013 cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny ( cena nákladů POZE ) ve výši 583 Kč/MWh. Uvedená povinnost však dle žalobkyně nebyla zákonem uložena.

2. Žalobkyně uvedla, že dne 26.3.2012 byla mezi žalobkyní jako výrobcem a žalovanou jako provozovatelem distribuční soustavy uzavřena smlouva o připojení výrobny k distribuční soustavě velmi vysokého napětí pro odběrné místo číslo [tel. číslo]. Na základě této smlouvy byla dne 11.12.2012 uzavřena mezi žalobkyní jako zákazníkem a společností [právnická osoba] jako obchodníkem smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny ze sítí VVN a VN.

3. Za období kalendářního roku 2013 žalovaná vystavovala žalobkyni k úhradě faktury za distribuci elektřiny včetně složky POZE a to ohledně elektřiny, kterou žalobkyně sama vyrobila a sama také spotřebovala, kterou tedy nepředala do žádné distribuční soustavy. Za období od 1.1.2013 do 1.10.2013 (rozhodné období I.) vyúčtovala žalovaná žalobkyni fakturami číslo [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] cenu za distribuci elektřiny, jejíž součástí je složka POZE, v celkové částce 77 878 392,28 Kč bez DPH, tj. 94 232 854,66 Kč včetně DPH. Žalovaná fakturované částky uhradila. Za období od 1.10.2013 do 31.12.2013 vyúčtovala žalovaná žalobkyni fakturami č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], jednotkovou cenu za POZE ve výši 583 Kč/MWh, ačkoliv podle zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném od 2.10.2013 mohl ERÚ stanovit tuto cenu nejvýše do částky 495 Kč MWh.

4. Identický předmět sporu mezi účastníky Okresní soud v [adresa] řešil pod sp. zn. [spisová značka], kde vydal dne [datum] částečný rozsudek č.j. [spisová značka]. Žalovaná podala proti tomuto rozsudku odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v [adresa] a to dne [datum] usnesením č.j. [spisová značka]. Odvolací soud zde konstatoval, že ze znění § 13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., účinného v rozhodném období I. nevyplývá povinnost platit složku POZE z jiné elektřiny, než z té, která byla předmětem přenosu či distribuce. Pokud žalobkyně v rozhodném období I. platila příspěvek POZE, činila tak bez právního důvodu. Správní orgán však závěry odvolacího soudu nerespektoval a namísto toho nekriticky pouze převzal názory obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka].

5. ERÚ dle žalobkyně nezjistil, že ač byla uzavřena smlouva o připojení, žádný distribuční vztah mezi účastníky sporu ve skutečnosti neprobíhá, neboť ve sledovaném období žádná elektřina nebyla dodána. O neexistenci distribučního vztahu tak ERÚ neučinil žádný skutkový závěr. Elektřina vyrobená žalobkyní a jí cele spotřebovaná nevstupuje do žádného vztahu mezi subjekty na trhu s elektřinou, není nabízena, prodávána ani kupována a tudíž není zbožím. Vlastní spotřeba nemá žádný vliv na elektřinu protékající sítí.

6. Žalobkyně dále rozsáhle polemizuje s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka].

7. Ve vztahu k rozhodnému období II. (2.10.2013 – 31.12.2013) žalobkyně poukázala na právní úpravu zejména novelu provedenou zákonem č. 310/2013 Sb. Novela provedená zákonem č. 310/2013 Sb. zcela nahradila ustanovení § 28 zákona č. 165/2012 Sb. a změnila způsob financování podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů tak, že nadále již nebude financována prostřednictvím ceny za distribuci, ale zcela nezávisle na dodávkách silové elektřiny. ERÚ nevzal důsledně v úvahu přechodná ustanovení novely 310/2013 Sb., podle kterých nabývá bod 7 novely účinnosti dnem 1.1.2014. Žalobkyně dovozuje závěr, že operátor a distributoři mohli až do konce roku 2013 účtovat pouze složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 28 odst. 3 ve znění před novelou a to nepochybně adresátům této povinnosti. Právním titulem účtování složky POZE pak byla až do konce roku 2013 jednoznačně smlouva, jíž se zákazník zavázal platit regulovanou cenu elektřiny, v níž byla složka POZE obsažena. Teprve od 1.1.2014 mohli operátor a distributoři účtovat cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 28 odst. 4 ve znění novely 310/2013 Sb. Rovněž prováděcí vyhláška o zúčtování upravovala až do konce roku 2013 pouze účtování složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny a žádnou úpravu účtování ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 28 odst. 4 neupravovala.

8. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že pokud jde o rozhodné období I., byla právními předpisy zakotvena povinnost úhrady příspěvku POZE i z vlastní spotřeby elektřiny. Řešený spor založili legislativní změny úpravy POZE v letech 2012 a 2013. Ačkoli byl smysl a účel právní úpravy jednoznačný a nepochybný, nepodařilo se jej, pokud jde o rozhodné období I., dostatečně jednoznačně vyjádřit tak, aby o rozsahu stanovených povinností a okruhu jejich adresátů nevznikaly žádné pochybnosti. Je proto nutné přistoupit rovněž k výkladu logickému, historickému a teleologickému. Žalovaná rozsáhlé srovnala předmětnou právní úpravu s tím, že konstatovala, že právní úprava vždy, ať už před rozhodným obdobím I., v rozhodném období I. či po něm počítala s tím, že příspěvkem na úhradu POZE bude zatížena veškerá spotřeba elektřiny včetně tzv. vlastní spotřeby. To odpovídá smyslu a účelu předmětné právní úpravy, úmyslu zákonodárce i jedinému logickému a spravedlivému uspořádání věcí, nezakládajícímu diskriminaci jednotlivých skupin zákazníků. Výklad žalobkyně, že v rozhodném období I. neexistovala povinnost hradit příspěvek POZE i ve vztahu k množství elektřiny, kterou příslušný subjekt sám vyrobil a spotřeboval, jde proti smyslu a účelu předmětné právní úpravy. Nebyl dán případný úmysl zákonodárce poskytnout určité skupině méně či naopak více výhod než jiné. Nebyl ani dán žádný legitimní důvod pro zakotvení rozdílných povinností jednotlivých skupin zákazníků. Žalovaná rovněž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] a na další soudní rozhodnutí. V situaci, kdy je podporu výroby elektřiny možné čerpat i za vlastní spotřebu, neexistuje důvod, pro který by se subjekty, u nichž k vlastní spotřebě dochází, neměli na financování systému podpory spolupodílet. Rozsudek Nejvyššího soudu je rozhodnutím existentním a zcela relevantním, když tento nebyl nikdy zrušen ani jakkoli překonán, např. pozdější judikaturou samotného Nejvyššího soudu. Naopak, Nejvyšší soud z něj vychází i v dalších rozhodnutích, např. ve věci sp. zn. [spisová značka]. Pokud jde o rozhodné období II., byla výše příspěvku POZE stanovena cenovým rozhodnutím 5/2012 v částce 583 Kč/MWh, kdy tato cena byla stanovena pro celý kalendářní rok a zákon č. 165/2012, ani jiný právní předpis nestanovil pro rozhodné období II. výši odlišnou. Pokud ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 ve znění účinném od 2.10.2013 stanovilo, že Úřad stanoví cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny maximálně ve výši 495 Kč/MWh, tak z kontextu právní úpravy vyplývá, že uvedená limitace se měla poprvé uplatnit až při stanovení ceny pro rok 2014. Předmětné ustanovení stanoví závazný pokyn pro ERÚ, jak má postupovat při cenové regulaci, nikoliv samotnou regulovanou cenu. Úmysl zákonodárce a smysl přijaté právní úpravy je jednoznačně vyjádřen rovněž v důvodové zprávě k novele provedené zákonem č. 310/2013 Sb. Důvodová zpráva výslovně hovoří o budoucí výši ceny, o ceně elektřiny na následující rok a popisuje roční periodicitu stanovení výše příspěvku POZE. Z důvodové zprávy jednoznačně vyplývá úmysl zákonodárce přijmout závazný pokyn pro ERÚ, jak do budoucna postupovat při vydávání cenových rozhodnutí. Žalovaná dále vznesla námitku nedostatku pasivní věcné legitimace. Částka, jejíhož vydání se žalobkyně domáhá, nemůže být bezdůvodným obohacením na straně žalované, neboť ji v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb. žalobkyně postoupila operátorovi trhu a část tvořící daň z přidané hodnoty odvedla do státního rozpočtu. Žalovaná způsobem předvídaným zákonem odeslala platbu příspěvku POZE operátorovi trhu, jakožto osobě oprávněné – skutečnému adresátovi vybraného příspěvku POZE. Žalovaná totiž představuje pouhého prostředníka mezi žalobkyní a operátorem trhu, kdy uvedený příspěvek POZE žalovaná pouze vybrala a odvedla operátorovi trhu. Pokud jde o částku odpovídající DPH, i zde je žalovaná pouze prostředníkem platby daně, která je příjmem státního rozpočtu. Je tedy zřejmé, že není naplněn základní předpoklad nutný pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení, kterým je získání majetkového prospěchu na straně žalované.

9. Energetický regulační úřad se vyjádřil k projednávanému sporu a uvedl následující. Předmět sporu spočívá v otázce existence povinnosti žalobkyně platit žalované z objemu elektrické energie, kterou žalobkyně sama spotřebovala bez použití distribuční soustavy žalované v období od 1.1.2013 do 1.10.2013, a dále výše ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny v období od 2.10.2013 do 31.12.2013. ERÚ ve svém vyjádření odkázal na svá rozhodnutí a krátce shrnul závěry zde uvedené. Zdůraznil, že převzal právní názor Nejvyššího soudu uvedený v rozsudku sp. zn. [spisová značka], který aplikoval při rozhodování projednávaného případu.

10. Předmětem řízení je přezkoumání rozhodnutí ERÚ z [datum] č.j. [Anonymizováno] a rozhodnutí Rady ERÚ ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno] podle části V. o.s.ř.

11. Rozhodnutím ERÚ z [datum] č.j. [Anonymizováno] Energetický regulační úřad zamítl návrh žalobkyně, že žalovaná je povinna zaplatit jí částku 99 809 354,94 Kč a dále částku 102 317,60 Kč. Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že předmětem řízení je vrácení příspěvku POZE, který žalobkyně zaplatila žalované za období od 1.1.2013 do 1.10.2013 ve vztahu k tzv. vlastní spotřebě a který dle jejího názoru neměl být v tomto období vybírán a dále vrácení části příspěvku POZE vybraného žalovaným za období od 2.10.2013 do 31.12.2013, jelikož v tomto období byl příspěvek POZE vybírán v nesprávné výši. Pokud jde o období od 1.1.2013 do 1.10.2013 je třeba posoudit otázku, zda ze zákona vyplývá povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také vlastní spotřebu elektřiny bez využití distribuční soustavy. ERÚ poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], č.j. [spisová značka], a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], č.j. [spisová značka], který se shodně vyjádřil v tom smyslu, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1.1.2013 do 1.10.2013 vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Mezi stranami je přitom nesporné, že výrobna žalobkyně byla k distribuční soustavě připojena, a to na základě smlouvy o připojení výrobny k distribuční soustavě velmi vysokého napětí č. [Anonymizováno] Zatímco cena za distribuci je kategorií smluvní, ve svém základu soukromoprávní, příspěvek POZE, jenž je podle zákonné konstrukce složkou této ceny, je zcela jiné povahy, není protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, nýbrž jde o povinnost veřejnoprávní povahy, čímž se do jisté míry tento příspěvek podobá dani. Cena za distribuci tu měla ve vztahu k platbám na náhradu nákladů na podporu elektřiny funkci jakéhosi nosiče. Pokud žalovaná vybírala od žalobkyně příspěvek POZE zahrnutý do faktur, jimiž žalobkyni účtovala cenu za distribuci, a odváděla jej operátorovi trhu, činila tak v souladu s § 28 odst. 1 zákona 165/2012 Sb., ve znění účinném do 1.10.2013. Zatížena je spotřeba elektřiny bez rozdílu jejího původu, jelikož veškerá spotřeba elektřiny vyvolává nutnost její další výroby.

12. ERÚ dále řešil tvrzený nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 576 500,28 Kč za období od 2.10.2013 do 31.12.2013. Dle žalobkyně mohla ERÚ stanovit cenovým rozhodnutím jednotkovou cenu příspěvku POZE maximálně ve výši 495Kč/MWh a tudíž v tomto období nemohla být pro rozpor se zákonem aplikována část cenového rozhodnutí č. 5/2012, která stanovovala jednotkovou cenu příspěvku ve výši 583 Kč/MWh. ERÚ uvedl, že povinnost žalobkyně hradit příspěvek POZE v období od 2.10.2013 vyplývala přímo z § 28 odst. 4 písm. b) zákona č. 165/2012 Sb. Toto ustanovení dopadá na žalobkyni již ode dne 2.10.2013, kdy nabylo účinnosti, neboť vymezilo jak adresáty povinnosti, tak i předmět povinnosti. Výše této povinnosti byla v návaznosti na § 28 odst. 5 zákona č. 165/2012 Sb. v předmětném období určena cenovým rozhodnutím č. 5/2012. Uváděl-li přitom zákon č. 165/2012 Sb. pojem složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, je zjevné, že z materiálního hlediska k žádné změně úpravy ohledně této složky (s výjimkou jejího zastropování) od 2.10.2013 nedošlo a jedná se stále o tutéž platbu, byť nazvanou cena na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném od 2.10.2013 stanovilo: „Úřad stanoví cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny maximálně ve výši 495 Kč/MWh. Cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny stanovuje Úřad podle zákona o cenách.“ Uvedené ustanovení nezakotvilo konkrétní výši příspěvku POZE, která by mohla být bez dalšího uplatňovaná v soukromoprávních vztazích, povinnost stanovená v tomto ustanovení je adresovaná ERÚ. Předmětné ustanovení zákona zakotvilo materiální podmínku, že ERÚ při stanovení výši příspěvku POZE podle zákona o cenách nesmí překročit částku 495 Kč/MWh. Cenová rozhodnutí se vydávají pro kalendářní rok, zákon předpokládá vydávání cenových rozhodnutí v roční periodicitě. Rovněž vyhláška č. 140/2009 Sb. stanoví, že regulovaným rokem se rozumí kalendářní rok. ERÚ dále odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 310/2013 Sb. Z uvedeného vyplývá, že výše příspěvku POZE je stanovena vždy pro celý regulovaný rok a to cenovým rozhodnutím ERÚ vydaným nejpozději do 30.11. předcházejícího roku. Limitace podle § 28 zákona č. 165/2012 se tedy mohla uplatnit až při stanovení výše příspěvku POZE pro rok 2014. Účinnost ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 od 2.10.2013 byla příhodně stanovena na dobu předcházející okamžiku, kdy ERÚ stanovuje novou výši příspěvku POZE na další kalendářní rok, aby maximální výši mohl ERÚ zohlednit hned v nejblíže následujícím procesu stanovení výše příspěvku POZE. ERÚ tedy uzavřel, že v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 byla žalobkyně povinna hradit žalované příspěvek POZE i za tzv. vlastní spotřebu. Dále byla žalobkyně v období od 2.10.2013 do 31.12.2013 povinna hradit příspěvek POZE za jednotkovou cenu 583 Kč/MWh.

13. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o němž bylo rozhodnuto Rozhodnutím Rady ERÚ ze dne [datum], č.j[Anonymizováno] tak, že rozklad žalobkyně byl zamítnut a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rada ERÚ konstatovala, že rozklad žalobkyně byl podán včas a splňoval předepsané náležitosti. Rada po přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo a po posouzení rozkladových námitek, dospěla k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a byly v něm dostatečně vyjádřeny důvody rozhodnutí. Rada se s právními závěry ERÚ ztotožnila, na napadené rozhodnutí odkazuje. ERÚ řádně odůvodnil, proč se rozhodl právní názor Nejvyššího soudu respektovat, přičemž závěry vyjádřené v tomto rozhodnutí shrnul a na jejich základě dovodil povinnost žalobkyně k úhradě příspěvku POZE i s tzv. vlastní spotřeby. Rovněž Rada ERÚ nevidí možnost, jak by se ERÚ mohl od uvedeného rozsudku v projednávané věci odchýlit. Uvedený rozsudek znamenal překonání dosavadně rozhodovací praxe správního orgánu. Soud v něm konstatoval, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1.1.2013 do 1.10.2013 je provozovatel regionální distribuční soustavy povinen hradit operátorovi trhu s elektřinou náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů, též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Je pravdou, že rozsudek Nejvyššího soudu [spisová značka] byl vydán ve sporu na plnění mezi operátorem trhu a provozovatelem distribuční soustavy založeném na skutkově i právně obdobném základě. Zde učiněné závěry je však nutné brát na zřetel i při projednávání sporu mezi provozovatelem distribuční soustavy a lokálním výrobcem, neboť byl vysloven právní závěr, že platbou příspěvku na POZE jsou zatíženi všichni spotřebitelé elektrické energie a to včetně lokálních výrobců. Není tak možné konstatovat, že Nejvyšší soud se vyjádřil pouze k povinnosti provozovatele distribuční soustavy a nikoli k povinnosti jiných účastníků trhu. Pokud jde o námitku žalobkyně ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu, Rada konstatovala, že rozhodující bylo, zda měla žalobkyně se žalovanou uzavřenou smlouvu o zajištění distribuční soustavy, protože právě s existencí této smlouvy spojil Nejvyšší soud svůj závěr o povinnosti platit příspěvek na POZE. Co se týká posouzení nároků za rozhodné období II., je sporným především výklad § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném od 2.10.2013. Rada zdůraznila, že uvedené ustanovení nezakotvilo konkrétní výši příspěvku POZE, která by mohla být bez dalšího uplatňována v soukromoprávních vztazích, nýbrž adresovalo povinnost stanovení této ceny ERÚ. Novelou zákona č. 310/2013 Sb. se vlastní charakter příspěvku POZE nikterak nezměnil, což lze demonstrovat i tím, že se od 1.1.2016 zákon opět vrátil k pojmu složky ceny za přenos a distribuci. Z materiálního hlediska k žádné změně úpravy nedošlo.

14. Žaloba byla podána ve stanovené lhůtě 2 měsíců dle § 247 odst. 1 o.s.ř.

15. Podle § 250e odst. 2 o.s.ř., soud může vzít za svá též skutková zjištění správního orgánu. Možnost zopakovat důkazy provedené před správním orgánem není dotčena.

16. Soud vzal za svá skutková zjištění správního orgánu, přičemž skutečnosti rozhodné pro posouzení věci jsou mezi účastníky nesporné: [Anonymizovaný odstavec]

18. Další skutečnosti, zejména, zda žalobkyně veškerou jí vyrobenou elektřinu spotřebovala sama, mezi stranami nesporné nejsou, nicméně vzhledem k níže uvedenému právnímu názoru nejsou podstatné a soud se proto jejich dokazováním nezabýval.

19. Ve vztahu k rozhodnému období I. (1.1.2013 do 1.10.2013) je předmětem sporu oprávněnost vyúčtování příspěvku POZE žalovanou žalobkyni a to ve vztahu k tvrzené vlastní spotřebě elektřiny žalobkyně.

20. Podle § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném do 1.10.2013, operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.

21. Podle § 28 odst. 5 zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném do 1.10.2013, při stanovení cen pro následující kalendářní rok podle právního předpisu, který upravuje způsob regulace cen v energetických odvětvích a postupy pro regulaci cen, Úřad bere v úvahu rozdíly mezi skutečně vynaloženými náklady a příjmy spojenými s podporou elektřiny a provozní podporou tepla za uplynulý kalendářní rok.

22. Otázku, zda ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě, řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]. Dovodil, že tato povinnost je dána. Uvedl, zde že povinnost hradit operátorovi trhu finanční prostředky tvořené složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, kterou zákon č. 180/2005 Sb. ukládal provozovatelům regionálních distribučních soustav, neměly v režimu tohoto zákona nést tyto subjekty z vlastních prostředků. Z konstrukce platby na krytí nákladů podpory elektřiny jako složky regulované ceny za distribuci elektřiny je patrno, že k jejímu placení mělo docházet prostřednictvím ceny za distribuci, a byli to tedy odběratelé elektřiny jako příjemci služeb distribuce elektřiny, kdo prostřednictvím této složky ceny přidružené k ceně za distribuci nesl náklady na financování podpory elektřiny. Dle Nejvyššího soudu nelze přijmout závěr, že v rozhodném období povinnost k úhradě složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny v žádném zákoně ve vztahu k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben stanovena nebyla a nebylo ji možno ze zákona ani výkladem dovodit. Povinnost podílet se na těchto nákladech totiž nebyla v zákoně č. 165/2012 Sb. explicitně vztažena ani k jakékoliv jiné kategorii spotřeby elektřiny, resp. nebyla výslovně uložena vůbec žádným subjektům, a přesto o její existenci nemůže být pochyb. [adresa] bylo úmyslem zákonodárce vytvořit takový systém financování výroby elektřiny, ve kterém by nikomu nebyla stanovena povinnost do něho přispívat. Absence výslovné úpravy neznamená, že zákon takovou povinnost nezakládá, lze-li ji spolehlivě dovodit výkladem za použití obvyklých interpretačních postupů (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněný pod číslem 16/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Skutečnost, že zákon č. 165/2012 Sb. ukotvil platbu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny jako složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny, nelze přeceňovat a dovozovat z ní samotné bez dalšího tak dalekosáhlé důsledky. Pojetí této platby jako složky ceny za přenos a ceny za distribuci je jen legislativní konstrukce se zvláštním veřejnoprávním účelem, zvolená zjevně ve vazbě na to, že to byl právě provozovatel přenosové soustavy a provozovatelé regionálních distribučních soustav, kdo byl v systému pověřen vybíráním příspěvku na podporu elektřiny a jeho odvodem operátorovi trhu, a bylo shledáno technicky proveditelným a účelným, aby byl tento příspěvek povinnými subjekty placen v rámci ceny za přenos a ceny za distribuci, respektive spolu s touto cenou. Příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny není protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie. Povinnost jej platit nebyla založena smlouvou, nýbrž vyplývá ze zákona, a jde o povinnost veřejnoprávní povahy, svého druhu „odvod“ ze spotřebované elektřiny (v tomto směru se příspěvek skutečně do jisté míry podobá dani). Legislativní zakotvení této platby jako složky ceny za distribuci neznamená nic jiného než určení mechanismu (cesty) jejího výběru. Pro správnost uvedeného názoru svědčí podpůrně též to, že rovněž v režimu zákona č. 180/2005 Sb. byla platba na úhradu vícenákladů spojených s podporou v ustanovení § 6a odst. 1 konstruována jako složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny. Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie). Účelem zákona č. 165/2012 Sb. je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí (mimo jiné) podpořit využití obnovitelných zdrojů výroby elektřiny a zajistit zvyšování jejich podílu na spotřebě primárních energetických zdrojů. Tomu odpovídá takový výklad, podle něhož se určení elektřiny, která je povinností k úhradě veřejnoprávní platby zatížena, neomezuje pouze na spotřebu elektřiny dodané v rámci přenosu či distribuce. Jmenovitě též v případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben jde o takovou spotřebu elektřiny, která je vzhledem k veřejnoprávnímu účelu úpravy relevantní. Účel platby, která spotřebu elektřiny zatěžuje, je v konečném důsledku spojen s ochranou klimatu a životního prostředí. Nesouvisí se způsobem distribuce či přenosu elektřiny, nýbrž právě s existencí spotřeby jako takové. Jde o jistý druh sankce postihující ty, kteří se spotřebou elektřiny (a tím vyvolanou potřebou její další výroby) podílejí na změnách klimatu a potenciálním poškozování životního prostředí. Nejvyšší soudu dále poukázal též na historický kontext právní úpravy.

23. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu není ojedinělé, odkazuje na něj též např. další rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka].

24. Soud neshledal důvod se v projednávané věci od uvedeného právního názoru odchýlit.

25. Řešená problematika byla původně upravena zákonem č. 180/2005 Sb., o podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů, kde § 6a stanovil, že vícenáklady provozovatele přenosové nebo regionální distribuční soustavy spojené s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů mají být pokryty jednak složkou ceny za přenos nebo distribuci elektřiny (tj. příspěvkem POZE), jednak dotací ze státního rozpočtu.

26. Zákon č. 180/2005 Sb. byl od 1.1.2013 nahrazen zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie.

27. Podle § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném do 1.10.2013, operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.

28. Srovnáním obou úprav lze dospět k závěru, že v období do 31.12.2012 vyplácel podporu a měl nárok na úhradu příspěvku POZE přímo provozovatel distribuční soustavy, v rozhodném období I. vyplácel podporu a měl nárok na úhradu příspěvku POZE operátor trhu a to prostřednictvím provozovatele regionální distribuční nebo přenosové soustavy, který měl povinnost příspěvek POZE pro operátora trhu vybrat. Obě právní úpravy odkazují na vyhlášku č. 140/2009 Sb., o regulaci cen. Právní úprava od 2.10.2013 pak výslovně zavádí adresáty povinnosti úhrady příspěvku POZE.

29. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb. je zřejmé, že operátorovi trhu vzniká právo na úhradu příspěvku POZE. Tyto náklady hradí provozovatel distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy.

30. Uvedené ustanovení nicméně v rozhodném období I. nestanoví výslovně okruh adresátů povinnosti hradit příspěvek POZE.

31. Je tedy pravdou, že okruh subjektů povinných hradit příspěvek POZE nebyl zákonem v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 výslovně definován.

32. Je však třeba zvážit účel právní úpravy a otázku, jaká je funkce interpretovaného ustanovení, proč je v zákoně obsaženo a co se jím sleduje. Soud zde vychází z toho, že účel uvedeného zákona je nepochybný – ochrana klimatu a ochrana životního prostředí, podpora a využití obnovitelných zdrojů a zvyšování podílu obnovitelných zdrojů při výrobě elektřiny. Nástrojem je pak získání peněžních prostředků pro následnou podporu. Zákazníci ve smyslu uvedeného zákona jsou recipienty uvedené podpory a není důvod pro úpravu, podle níž by náklady nesli pouze někteří ze zákazníků, když i ostatní využívají v plném rozsahu výhod podpory. Z hlediska účelu právní úpravy neexistuje racionální důvod činit rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny jen podle toho, zda jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou nebo ke spotřebě dochází přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy. Jiný výklad by zakládal nespravedlivou diskriminaci mezi spotřebiteli elektřiny. Ostatně i z důvodové zprávy vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo dosavadní úpravu financování převzít a zachovat stávající stav. Z důvodové zprávy neplyne, že by zákonodárce chtěl při přijetí zákona 165/2012 Sb. okruh adresátů povinnosti hradit příspěvek POZE snižovat. Neexistoval legitimní důvod omezit okruh osob povinných podílet se na financování podpory.

33. Nadto je třeba uvést, že výslovně nebyla povinnost hradit příspěvek POZE uložena žádnému subjektu. Pokud by soud dovodil, že v rozhodném období I. nebyla předmětná povinnost uložena žalobkyni zákonem, bylo by nutné dovodit, že tuto povinnost neměli ani ostatní odběratelé elektřiny. Tato absurdní situace by znamenala, že by neexistovala žádná skupina subjektů, od nichž by bylo možné žádat úhradu příspěvku POZE, přestože provozovatel by byl povinen úhradu POZE operátorovi trhu hradit.

34. Soud dále zdůrazňuje účel právní úpravy. Česká republika podporuje výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů a to mimo jiné formou finančních plnění, která jsou vyplácena výrobcům elektřiny za vyrobenou a účelně spotřebovanou elektřinu, případně elektřinu dodanou do elektrizační soustavy. K plnění uvedeného závazku je nutné zajištění odpovídajících finančních prostředků.

35. Lze přisvědčit žalobkyni, že ve skutkově totožné věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], byl dne [datum] vyhlášen částečný rozsudek a následně vydáno dne [datum] rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka]. Okresní soud v [adresa] v této věci dovodil, že povinnost žalobkyně hradit příspěvek POZE z tzv. vlastní spotřeby ze zákona nevyplývala a uložil proto žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 94 232 854,66 Kč (rozhodné období I.). Okresní soudu zde vyšel z pravomocného rozhodnutí ERÚ ve vztahu k rozhodnému období I. vydaného v řízení sp. zn. [Anonymizováno] Toto rozhodnutí však bylo nahrazeno rozsudkem Okresního soudu ve [adresa] v řízení o žalobě podle části páté o.s.ř., který nahradil předmětné rozhodnutí ERÚ z [datum], čj.j. [Anonymizováno] a rozhodnutí předsedkyně ERÚ ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno] o určení neexistence povinnosti úhrady příspěvku POZE v rozhodném období I. tak, že předmětný návrh se zamítá. Rozsudek Okresního soudu ve [adresa] byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka]. Závěry učiněné Okresním soudem v [adresa] a Krajským soudem v [adresa] byly učiněny na základě zrušených rozhodnutí ERÚ a zejména překonány následnou rozhodovací praxí.

36. Pokud žalobkyně namítala, že ERÚ neučinil skutkový závěr o neexistenci distribučního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, dále že nezjistil, že elektřina vyrobená žalobkyní nemá žádný vliv na elektřinu protékající sítí a nevstupuje do žádného vztahu mezi subjekty na trhu s elektřinou a rovněž že nezjistil, že žalobkyně vyrábí elektřinu pro vlastní spotřebu téměř výlučně z obnovitelných zdrojů, soud k tomuto uvádí, že jde o otázky, které nemají na učiněný závěr žádný vliv. Příspěvek POZE nesouvisí s distribucí či přenosem elektřiny, ale právě s její spotřebou jako takovou. Je jím zatížena spotřeba elektřiny bez rozdílu jejího původu, jelikož veškerá spotřeba elektřiny vyvolává nutnost její další výroby.

37. Lze tedy uzavřít, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 nelze právní nárok na účtování úhrady POZE spojovat pouze s elektřinou, u níž je přítomna složka distribuce elektřiny, ale vztahuje se též k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.

38. Soud má tedy za to, že ERÚ rozhodl správně, když zamítl nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající příspěvku POZE uhrazenému žalobkyní žalované v období od 1.1.2013 do 1.10.2013.

39. Žalobkyně se dále domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 576 500,28 Kč za období od 2.10.2013 do 31.12.2013, kdy jádrem sporu je přípustná výše jednotkové ceny příspěvku POZE.

40. Podle § 28 odst. 4 zákona 165/2012 Sb., ve znění účinném od 2.10.2013, cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny hradí a) zákazník za množství elektřiny jím spotřebované, b) výrobce provozující výrobnu elektřiny za množství elektřiny jím spotřebované včetně množství elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy, c) provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy za ostatní spotřebu, s výjimkou množství elektřiny spotřebované pro čerpání přečerpávacích vodních elektráren, spotřebované zákazníkem v ostrovním provozu na území České republiky prokazatelně odděleném od elektrizační soustavy, spotřebované pro technologickou vlastní spotřebu elektřiny a spotřebované pro pokrytí ztrát v přenosové a distribuční soustavě.

41. Povinnost žalobkyně hradit příspěvek POZE v období od 2.10.2013 tedy vyplývala přímo z § 28 odst. 4 písm. b) zákona č. 165/2012 Sb. Toto ustanovení dopadá na žalobkyni již ode dne 2.10.2013, kdy nabylo účinnosti, neboť vymezilo jak adresáty povinnosti, tak i předmět povinnosti.

42. Cenovým rozhodnutím č. 5/2012 byla stanovena jednotková cena příspěvku ve výši 583 Kč/MWh pro rok 2013.

43. Ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném od 2.10.2013 stanovilo, že úřad stanoví cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny maximálně ve výši 495 Kč/MWh. Cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny stanovuje Úřad podle zákona o cenách.

44. Cenu tedy stanoví ERÚ, přičemž při stanovení cen je povinen postupovat podle právního předpisu a to regulační vyhlášky č. 140/2009 Sb.

45. Podle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 140/2009 Sb., ve znění účinném v rozhodném období II., pro účely této vyhlášky se rozumí regulovaným rokem kalendářní rok, pro který jsou Úřadem regulovány ceny, 46. Podle § 4 odst. 6 vyhlášky č. 140/2009 Sb., ve znění účinném v rozhodném období II., Úřad stanoví ceny do 30. listopadu kalendářního roku předcházejícího regulovaný rok, a to s účinností od 1. ledna regulovaného roku. V případě regulace cen způsobem věcného usměrňování cen stanoví Úřad podmínky pro sjednání cen do 30. listopadu kalendářního roku předcházejícího kalendářní rok, pro který jsou podmínky pro sjednání cen stanoveny, a to s účinností od 1. ledna tohoto roku. Pokud Úřad reguluje ceny s jinou účinností než od 1. ledna regulovaného roku, stanoví ceny nebo podmínky pro sjednávání cen nejméně 30 kalendářních dnů před dnem jejich účinností.

47. Soud se zcela ztotožňuje s argumentací ERÚ a ostatně i žalované, že ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb., nezakotvilo konkrétní výši příspěvku POZE, která by mohla být bez dalšího uplatňovaná v soukromoprávních vztazích, povinnost stanovená v tomto ustanovení je adresovaná ERÚ. Skutečným adresátem právní normy je nepochybně ERÚ. Předmětné ustanovení zákona zakotvilo materiální podmínku, že ERÚ při stanovení výše příspěvku POZE podle zákona o cenách nesmí překročit částku 495 Kč/MWh, ale až při stanovení cen pro další kalendářní rok.

48. Na tomto závěru nemění nic ani účinnost předmětného ustanovení od 2.10.2013, která byla stanovena na dobu předcházející okamžiku, kdy ERÚ stanovuje novou výši příspěvku POZE na další kalendářní rok, tj. aby maximální výši mohl ERÚ zohlednit hned v nejblíže následujícím procesu stanovení příspěvku POZE.

49. V tomto směru je třeba zdůraznit i důvodovou zprávu k zákonu č. 310/2013 Sb., v níž se mimo jiné uvádí: „Účinnost zákona je ve většině bodů navržena dnem jeho vyhlášení. Důvodem pro tento termín je potřeba zastavit podporu pro nové zdroje, která vyplývá ze záměru vlády omezit další nárůst nákladů státního rozpočtu souvisejících s financováním podpory elektřiny a tepla. Zároveň je s ohledem na konstrukci stanovení výše podpory a výše ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a tepla na další rok třeba předsunout účinnost některých ustanovení tak, aby se nová právní úprava odrazila v cenových rozhodnutích ERÚ vydaných v listopadu 2013 na rok 2014.“ 50. Rovněž dle vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu k termínu uplatňování snížené výše ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny se snížená výše ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny ve smyslu ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 310/2013 Sb., má uplatňovat až od 1.1.2014 tak, jak Ministerstvo průmyslu a obchodu uvádělo jako předkladatel zákona č. 310/2013 Sb. Tento názor je v souladu s odůvodněním k návrhu zákona a tedy představou Ministerstva průmyslu a obchodu jako předkladatele zákona.

51. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo stanovit maximální jednotkovou cenu ve výši 495 Kč/MWh, kterou má ERÚ uplatnit v příštím cenovém rozhodnutí pro rok 2014 a to v listopadu 2013, kdy bude toto cenové rozhodnutí vydávat.

52. Výše příspěvku POZE je stanovena vždy pro celý regulovaný rok a to cenovým rozhodnutím ERÚ vydaným nejpozději do 30.11. předcházejícího roku. Limitace podle § 28 zákona č. 165/2012 se tedy mohla uplatnit až při stanovení výše příspěvku POZE pro rok 2014.

53. Na základě uvedeného je tak nutno dospět k závěru, že na konci roku 2013 platila právní úprava, která nadále stanovila táž pravidla postupu pro stanovení příspěvku POZE. Regulovaným rokem je nadále kalendářní rok, výše příspěvku má být stanovena koncem předchozího roku s účinností od 1. 1. regulovaného roku. Vláda stanoví nařízením ve lhůtě do 31. 10. předchozího roku výši dotace ze státního rozpočtu, ERÚ se zohledněním údajů o skutečně vynaložených nákladech a příjmech za předchozí rok vypočte výši příspěvku POZE pro následující rok. Výši příspěvku musí ERÚ stanovit a cenové rozhodnutí vydat nejpozději do 30. 11. běžného roku a to pro rok následující. Změna po 2. 10. 2013 nastala pouze ohledně omezení příspěvku maximální částkou 495 Kč/MWh. ERÚ v souladu se zákonným zmocněním vydal 28. 11. 2013 cenové rozhodnutí 5/2013 pro regulovaný rok 2014 v částce 495 Kč/MWh.

54. S ohledem na shora uvedené jsou tak závěry ERÚ zcela správné a soud v souladu s § 250i o.s.ř. žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně.

55. V důsledku shora uvedeného právního závěru se soud nezabýval dalšími argumenty žalované, zejména námitkou nedostatku pasivní legitimace, a pro nadbytečnost neprováděl ani důkazy v tomto směru.

56. K námitce ohledně nedostatku pasivní legitimace tak soud uvádí pouze následující. Žalovaná v řízení zpochybňovala svou pasivní legitimaci s poukazem na skutečnost, že nebyla povinna hradit úhradu POZE operátorovi trhu ze svých vlastních prostředků, ale z prostředků vybraných od jiných subjektů a veškeré takto vybrané prostředky, které od žalobkyně (i dalších subjektů) žalovaná obdržela jako úhradu POZE, obratem odvedla operátorovi trhu. Žalovaná proto s poukazem na výběr judikatury dovozovala, že žalobkyně musí požadavek na vrácení vydaného plnění (příspěvku POZE) uplatnit u subjektu, který má současně předmětné plnění ve své dispozici, kdy žalovaná dovozovala, že tímto subjektem je operátor trhu.

57. Ustanovení § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, stanovilo, že ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

58. Soud se shoduje s argumentací žalované, že pokud by výběr úhrad POZE nebyl v rozhodném období v rozsahu nárokovaném žalobkyní ze strany žalované oprávněný, tak v situaci, kdy je z právní úpravy jednoznačně odvoditelný konečný adresát těchto úhrad (společnost [právnická osoba].), není možné považovat žalovanou za subjekt, který by se přijetím takových úhrad POZE obohatil, ovšem pouze za předpokladu, že by žalovaná prokázala, že skutečně jí přijaté platby úhrad POZE byly v rozsahu nárokovaném žalobkyní k vrácení poukázány operátorovi trhu s elektřinou, resp. státu v případě příslušné DPH.

59. Vzhledem k zaujatému právnímu názoru však soud další dokazování v tomto směru neprováděl.

60. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná byla ve věci zcela úspěšná. Náklady řízení žalované tvoří tedy mimosmluvní odměna ve výši 15 500 Kč (5 úkonů právní služby, kdy odměna za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. 3 100 Kč), 5 paušálních částek náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a vzhledem k tomu, že zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty i náhrada této daně ve výši 21% ze součtu odměny a hotových výdajů. Povinnost žalobkyně zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalované vyplývá z § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení