15 C 30/2016- 268

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou v právní věci žalobců a) [celé jméno žalobce], [datum narození], bytem [adresa žalobce], b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození], bytem [adresa žalobce, žalobce a žalobkyně], c) [celé jméno žalobce], [datum narození], bytem [adresa žalobce, žalobce a žalobkyně]) [celé jméno žalobce], [datum narození], bytem [adresa žalobce, žalobce a žalobkyně], všichni právně zastoupeni [titul] [jméno] [příjmení], advokátem, se sídlem [adresa], proti žalované [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa žalované], právně zastoupené [titul] [jméno] [příjmení], [titul], advokátkou, se sídlem [adresa], o ochranu osobnosti, takto:

Výrok

I. Řízení se do části: 1. že žalovaná je povinna z veškerých systémů, které používá nebo které slouží k provozování webových stránek, na kterých byly umístěny níže uvedené články, ihned odstranit, a to zcela (tj. z databází těchto systémů, zdrojových kódů stránek, jiných úložných systémů apod.) obsah těchto článků i veškeré textové a jiné informace, které jsou součástí nebo se vztahují k těmto článkům, včetně uživatelských diskusních fór k článkům: Článek: [název článku] [příjmení] [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení]: [anonymizováno 5 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno] [celé jméno žalobce] [anonymizováno 6 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizována tři slova] [celé jméno žalobce]: [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [příjmení]: [anonymizována tři slova] [celé jméno žalobce] [anonymizována tři slova] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 7 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 8 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizována čtyři slova] [celé jméno žalobce] [anonymizováno], [příjmení], [role v řízení] [anonymizována dvě slova] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 9 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizována čtyři slova] [role v řízení] [anonymizováno 5 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 7 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 8 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno] [celé jméno žalobce]: [anonymizováno 5 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [celé jméno žalobce]: [anonymizována čtyři slova] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 8 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno] [celé jméno žalobce] [anonymizováno 6 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova]: [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [role v řízení] [jméno] [příjmení]: [anonymizována dvě slova] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizována dvě slova] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno] [celé jméno žalobce]: [anonymizováno 5 slov] [role v řízení] [jméno] [anonymizováno] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizována čtyři slova] [celé jméno žalobkyně]. [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] Z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [příjmení]: [celé jméno žalobce] [anonymizováno 7 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizována tři slova] [příjmení] [příjmení] [anonymizována tři slova] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [celé jméno žalobce] [anonymizováno 12 slov] [příjmení] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 8 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 10 slov] [role v řízení] [anonymizováno] [role v řízení] [jméno] [příjmení] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 5 slov]: [jméno] [anonymizována čtyři slova] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizována tři slova] [celé jméno žalobce] [anonymizována tři slova]“ [role v řízení] [celé jméno žalobkyně] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobce] ([anonymizováno 5 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno] [příjmení]: [anonymizováno 5 slov] Z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizována tři slova] [celé jméno žalobce] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [jméno] [příjmení] ([anonymizováno 8 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 6 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 6 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 6 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizována tři slova] [jméno] [anonymizována čtyři slova] [příjmení] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno]: [celé jméno žalobce] [anonymizováno 7 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [příjmení] [příjmení]: [anonymizováno 8 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [celé jméno žalobce] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizováno 8 slov] [celé jméno žalobkyně] [anonymizována tři slova] [příjmení] [anonymizována tři slova] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno] [celé jméno žalobce] [anonymizováno 5 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobce]: [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. [anonymizováno]„ [anonymizováno]“ [anonymizováno] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 12 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno 8 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno] [celé jméno žalobce]: [anonymizováno 6 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [celé jméno žalobce] ([anonymizováno 9 slov] Z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 5 slov]: [příjmení] [anonymizována tři slova] [celé jméno žalobce] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [jméno] [příjmení] ([anonymizováno]): [anonymizováno 9 slov] [celé jméno žalobce] [anonymizována čtyři slova] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [anonymizováno 8 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek: [název článku] [celé jméno žalobce]: [anonymizováno 5 slov] z webových stránek [webová adresa] Článek:„ [název článku]“ [jméno] [příjmení]: [anonymizována čtyři slova] z webových stránek [webová adresa], 2. že žalovaná je povinna ihned odstranit z veškerých systémů, které používá, nebo které slouží k provozování webových stránek, na kterých byly bez souhlasu žalobců umístěny neoprávněně pořízené fotografie žalobců, veškeré tyto fotografie, a to zcela (tj. z databází těchto systémů, zdrojových kódů stránek, jiných úložných systémů apod.), včetně: a) fotografie žalobců z článku„ [název článku] [anonymizováno 9 slov]“ z webových stránek [webová adresa] a b) fotografie žalobců z článku„ [název článku] [celé jméno žalobce] [anonymizováno 6 slov]“ z webových stránek [webová adresa], 3. žalovaná je povinna ihned zajistit odstranění veškerých textových a jiných informací, které jsou součástí nebo se vztahují k článkům uvedeným v bodu I.1. tohoto rozsudku, včetně všech souvisejících datových stop, jak z indexace internetových vyhledávačů, tak webových stránek provozovaných třetími osobami, zejména tzv. agregátorů a spolupracujících webových portálů, z astavu je.

II. Žalovaná je povinna upustit od zveřejňování a šíření jakýchkoli informací, komentářů či jakýchkoli jiných sdělení či výroků konkrétně o: a) biologickém původu a způsobu početí žalobkyně c) a žalobce d), b) vzájemných příbuzenských a rodičovských vztahů mezi žalobci, a c) vzájemných partnerských a intimních vztazích mezi žalobcem a) a žalobkyní b); ve zbývajícím rozsahu, tj. v rozsahu, kterým žalobci požadovali, aby žalované bylo uloženo upustit od zveřejňování a šíření informací, komentářů či jakýchkoli jiných sdělení či výroků o soukromém a rodinném životě žalobců nad rámec konkrétně uvedený pod písmeny a), b) a c), se žaloba v této části zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 2.000.000 Kč, žalobkyni b) částku 2.000.000 Kč, žalobkyni c) částku 500.000 Kč a žalobci d) částku 500.000 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. V části, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni c) částku 1.500.000 Kč a žalobci d) částku 1.500.000 Kč, se žaloba zamítá.

V. Na náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobci a) částku 46.066 Kč, žalobkyni b) částku 46.066 Kč, žalobkyni c) částku 46.066 Kč a žalobci d) částku 46.066 Kč, a to vždy do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobců.

Odůvodnění

Žalobci podali dne 28. 1. 2016 k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 žalobu na ochranu osobnosti, kterou se po žalované domáhali v žalobě vyjádřených částek z titulu náhrady nemajetkové újmy, dále, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z internetových portálů žalované články, které se nežádoucím způsobem dotýkají žalobců a zasahují do jejich práv, jakož i toho, aby žalované byla uložena povinnost obdobného jednání se do budoucna zdržet a tak nezasahovat do soukromí a rodinného života žalobců. Žalobci svoji žalobu odůvodnili především tím, že útoky žalované vůči jejich osobám jsou dlouhodobé povahy a dokumentují to řadou článků z období let 2012 až 2015, které se neustále otírají o osoby žalobců, zejména žalobce a) a zasahují intimní sféru žalobců, neboť žalovaná ve svých článcích vede neustálé polemiky o tom, kolik žalobce a) má vlastně partnerek, naznačují čtenářům, že žalobce a) žije v jakémsi manželském trojúhelníku, jednak se žalobkyní b) a dále s [jméno] [příjmení], neustále tyto vztahy rozpitvávají, reportéři žalované neustále sledují rodinu žalobců a to i ve zcela nevhodných situacích, vycházejí články, které neodpovídají skutečnosti a které přesahují únosnou mez, kterou je možno tolerovat. Žalobci argumentují rozsáhlou judikaturou českých soudů na podporu odůvodněnosti svých nároků, poukazují na skutečnost, že citlivá sféra žalobců byla nevybíravým jednáním žalované vážně zasažena. Žalovaná by měla mít povědomost o tom, že takto jednat nemůže, přesto tak jedná opakovaně a dlouhodobě a jednotlivá periodika, ve kterých informace o žalobcích vycházejí, vycházejí s vysokým nákladem, tedy tyto informace se může dozvědět široká veřejnost v České republice. Jedinou motivací žalované přitom může být dosažení zisku, přitom veřejnost na intimních informacích o žalobcích nemůže mít žádný zájem, jedná se o pouhé ukojení zvědavosti, což nemůže požívat právních ochranu. Celkové poměry žalované pro relutární satisfakci jsou příznivé a žalovaná může částky požadované žalobou uhradit, když toto nemůže mít pro žalovanou likvidační následkem, ale zároveň může být dostatečným poučením do budoucna, aby se žalovaná takového jednání zdržela (sankční prvek). Žalovaná navrhla, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Uvedla, že činí nesporným, že články uvedené v žalobě byly žalovanou zveřejněny. Články, které byly na [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa], byly odstraněny již po výzvě žalobců ze dne 29. 9. 2015. Pokud několik článků odstraněno nebylo, stalo se tak jen z důvodů technických, když články jsou součástí obrovské databáze, týkající se velkého časového období. Články žalovaná odstranila bez jakékoliv selekce a bez ohledu na to, že je sporné, zda byly všechny objektivně způsobilé zasáhnout do práv žalobců. Dále žalovaná činila nesporným, že byly zveřejněny odkazy na články uveřejněné na jejích webech. Odkazy byly odstraněny. To, že odkazy nebyly odstraněny ihned, jakmile byla žalované doručena výzva žalobců ze dne 29. 9. 2015, žalovaná odůvodňuje tím, že odstranila všechny články nacházející se na jejích stránkách, odstraněním článků ze zdrojových stránek nedošlo automaticky k odstranění odkazů, i když se na články nedalo již připojit. Tento technický nedostatek byl vyřešen až následně zásahem a činností specializovaného digitálního pracoviště, které zajišťuje chod [webová adresa] Dále žalovaná uvedla, že proti žalobci a) nevedla žádnou mediální kampaň a zveřejňování informací z hlediska frekvence nepřekročilo běžný rámec informování o osobách veřejně známých. Žalobkyně b) je vzhledem ke všem okolnostem dle přesvědčení žalované osobou veřejně známou, minimálně jako partnerka, matka dětí žalobce a). Žalovaná nemíní zpochybňovat, že se před lety bývalý zaměstnanec žalované na redakci obrátil s požadavkem na omezení zveřejňování informací o žalobkyni b). Šéfredaktor si na to již nepamatuje, nicméně takových telefonátů od celebrit a dalších osob mívá hodně a zpravidla odpovídá tak, že přivítá spolupráci této osoby s tím, že takto může ovlivnit to, co je obsahem článku, který bude následně zveřejněn. To, co bylo o žalobkyni b) zveřejněno, odpovídalo reálné situaci. Žalovaná rovněž uvedla, že způsob, který zvolila ke zveřejňování informací o žalobcích c) a d), nepřekročil přípustný rámec. Dále žalovaná uvedla, že po té, co se v roce 2012 nepodařila osobní a neformální přímluva známého, mohli žalobci použít kterýkoli prostředek ochrany, například podat návrh na předběžné opatření, zaslat žalovanému obdobnou výzvu, jak byla učiněna v roce 2015, mohli podat žalobu. Žalobci se však obrnili hradbou mlčení a jen sporadicky komunikovali se sdělovacími prostředky. Pokud se týká návrhu žalobců na upuštění od neoprávněného zásahu, dle žalované nelze formulovat zdržovací výrok tak široce, neboť ne každé uveřejnění informací, komentářů a jiných sdělení či výroků musí být způsobilé zasáhnout do jejich osobnostních práv a je nutno v případě kolize osobnostních práv se svobodou projevu vážit, zda jednomu právu nebyla dána neodůvodněně přednost před druhým. Je nutné, aby žalobní návrh zdržovací žaloby přesně označil dílčí právo na ochranu osobnosti, do kterého je neoprávněn zasahováno, a zároveň stejně přesně popsal, v čem konkrétně neoprávněný zásah v daném případě spočívá a zároveň jakých zásahů, k nímž již došlo, se má žalovaná přesně zdržet. Dále žalovaná uvedla, že neshledává důvodným požadavek na zaplacení finanční satisfakce jednotlivým žalobcům. Články, které žalovaná publikovala, přinášely informace a sdělení, která nebyla objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostní sféry a nenarušovala soukromí žalobců. Žalovaná také vznesla námitku promlčení ve vztahu k tvrzenému zásahu, týkající se článků 3 roky před uplatněním nároku u soudu. Dne 19. 12. 2016 podali žalobci návrh na změnu žaloby ve smyslu ustanovení § 95 o.s.ř., ve kterém byly označeny další články, které mají být zásahem do osobnostní sféry žalobců a byl specifikován způsob odstraňovacího nároku. Žalovaná ve svém vyjádření k rozšíření žaloby uvedla, že provádí odstraňování článků z jí provozovaných internetových stránek zpravidla tak, že článek je pomocí k tomu určeného nástroje v redakčním systému znepřístupněn pro zobrazení na příslušné internetové stránce. To znamená, že nedochází zpravidla k úplnému smazání článku, a to s ohledem na možné požadavky na zpětné zpřístupnění obsahu ze strany orgánů veřejné moci, ke kterému občas dochází. Takto znepřístupněné články se již na příslušné internetové stránce nezobrazí, a to při běžné návštěvě stránky, ani při vyhledávání na stránce pomocí klíčového slova, ani při vyhledávání pomocí vyhledávače při zadání klíčového slova, názvu článku nebo jeho url. adresy. Je možné, že vyhledávač ještě nějakou dobu zobrazuje mezi výsledky vyhledávání odkaz na takto odstraněný článek včetně krátkého textového úryvku jeho obsahu. Tento odkaz je však již nefunkční a provozovatel stránky nemá na jeho zobrazení ve výsledcích vyhledávání žádný zájem ani vliv. Toto je způsobeno tím, že vyhledávače automaticky procházejí internetové stránky a indexují a ukládají do mezipaměti indexovaný materiál, na který potom odkazují ve výsledcích vyhledávání. Doba uchovávání v této mezipaměti ani četnost indexování, a tedy aktualizace vyhledávačem používané databáze nezáleží na žalované, je to záležitost algoritmu používaného vyhledávačem. Tato situace by nastala i v případě, že by byl obsah vymazán z redakčního systému zcela. K otázce skutkových zjištění soudu. Při jednání soudu dne 22. 1. 2018 byli jako účastníci řízení vyslechnuti žalobci a) a b), při jednání soudu dne 7. 3. 2018 byly provedeny výslechy svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], také bylo provedeno dokazování listinnými důkazy, které ze strany účastníků byly předloženy. Z výslechu žalobce a) vyplynulo, že žalobou napadené články zasahují do rodinných vztahů žalobce, který to pociťuje jako něco velmi negativního, tyto skutečnosti v rodině nevyvolávají dobrou atmosféru, Žalobce má za to, že jim to kazí i život. Žalobce je médii opakovaně pronásledován a stačilo, když šel třeba z divadla s [jméno] [příjmení], o něčem se bavili a už o tom okamžitě vycházely články, co taková situace má znamenat a podobně. Otázka, s kým žalobce žije nebo nežije, je informace soukromého charakteru, na kterou veřejnost právo nemá. Poukázal na skutečnost, že tzv. autorizované profilové rozhovory v životě sice poskytoval, ale bylo jich jen několik. Žalovaná se tedy nemůže bránit tím, že žalobce běžně o osobě a o své rodině informace poskytuje. Toto si žalobce pečlivě hlídá a řada článků, které žalovaná označuje jako rozhovor s ním, žalobce ani neautorizoval. Jsou to články, které jsou vyrobeny z různých slepenců, informace vytrhané z kontextu a pak je to označeno jako rozhovor se žalobcem. Žalovaná si navíc informace dostatečně neověřovala. Žalobce nevyhledává příliš společenský život, věnuje se práci a rodině. Protože se veřejnému životu poměrně vyhýbá, tak je médii sledován při každé možné příležitosti. Je sledován a fotografován bez jeho souhlasu. Fotografována je i partnerka a jeho děti a k tomu jsou poskytovány zcela nesmyslné informace. Žalobce se bojí, aby jeho dětem nikdo neublížil, když v současné době jsou známy i případy únosů a požadování výkupného po rodičích. V důsledku chování médií jsou děti žalobce poškozeny již tím, že jsou určitým způsobem izolovány, žalobce je nemůže vzít tam, kam by je za normálních okolností vzít mohl, protože pokud té média zjistí, hned se je snaží fotit, a to bez jakéhokoli souhlasu. Žalobkyně b) je často popisována jako jakási náhradní matka dětí a žalobci se již museli nějakým způsobem bránit. Jednání médií žalobce dohnalo k tomu, že se bojí cokoli říci, aby to média nezneužila, Když žalobce odmítl odpovědět na určité otázky, vyšel přesto článek, ve kterém bylo uvedeno, že žalobce odmítl vypovídat a k tomu byly otištěny další smyšlené věci, které žalobce neřekl. Žalobce uvedl, že před jednoho svého známého zkoušel požádat paní [příjmení], aby deníky [název] a [název] nepsaly o jeho dětech, přesto se články v těchto denících o dětech žalobce objevily. [příjmení] [příjmení] měla říci, že ona o tom nerozhoduje. Žalobkyně b) ve svém účastnickém výslechu potvrdila výpověď žalobce a) s tím, že nakonec se museli bránit žalobním návrhem, neboť pronásledování rodiny ze strany médií nepolevovalo, naopak se všechno opakovalo a napětí v rodině se z těchto útoků vystupňovalo. Žalobkyně b) poukázala na skutečnost, že i když se s novináři žalované nechtěla vybavovat, byla jimi pronásledována a i když jim dávala své odmítavé stanovisko k rozhovoru, i tak o tom vyšel článek s informací o tom, že žalobkyně se s nimi prostě nebavila. Byla pronásledována i ve vysokém stupni těhotenství, kdy na ni čekali novináři i s kamerou, a když se jim snažila zmizet, běželi za ní a pak vyšel jakýsi článek s nafocenými obrázky, jak je žalobkyně pronásledována a utíká se skloněnou hlavou, jako někdo, kdy byl při něčem přistižen. Takové situace již nebylo možno déle snášet. Šlo o znepříjemňování života rodiny, není to normální a společensky přijatelné. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že jí nejvíce zasáhly články, ve kterých bylo neustále poukazováno na její mateřskou a rodičovskou roli, kdy, dle svého soudu, mohla, na základě různých článků, působit na veřejnost, jako vypočítavý člověk, který si ohledně svého života něco vykalkuloval. Žalobkyně má obavu z toho, aby se takové pomlouvačné informace nedotkly dětí, aby na ně pak nepoukazovali ve školním zařízení apod., neboť to by pro ně muselo být velice citlivé. Žalobkyně uvedla, že žalovaná byla z vydavatelství periodik v tomto směru nejaktivnější, kontaktovali žalobkyni jako první. Žalobkyně požádala svého kamaráda, bývalého zaměstnance vydavatelství [název], aby složku, kterou žalobkyni předestřela redaktorka žalované v době, kdy byla za žalobcem a) v divadle i s nezletilou dcerou, žalovaná nepublikovala. Žalobkyni byla žalovaným učiněna nabídka, že pokud bude spolupracovat, bude mít vliv na to, co se píše, jinak složku budou publikovat. Žalobkyně na toto odmítla přistoupit, připomínalo jí to prakticky bývalé Státní bezpečnosti. Žalovaná články publikovala jako první, potom je převzala ostatní vydavatelství. Žalobci se domluvili, že médiím nebudou žádné informace poskytovat a domnívali se, že tak zájem o ně opadne, ale vydávání článků se naopak stupňovalo a po narození syna [jméno], kdy útoky nepřestávaly, se žalobci rozhodli věc řešit právní cestou. V době, kdy byla například za žalobcem a) v divadle i s nezletilým synem, kterého, když se v divadle na neveřejné zkoušce zhaslo, kojila, byla bez jejího vědomí při kojení syna vyfotografována a tato fotografie potom vyšla v deníku [název]. Dále uvedla, že v létě 2017 přestěhovala svoji zubní ordinaci z prahy do Sedlčan, v Sedlčanech nabírala nové klienty a více lidí jí řeklo, že si o ní na internetu zjišťovalo informace, protože pro ně byla neznámý člověk a první, s čím se setkali, byly články, že je náhradní matkou dětí [celé jméno žalobce], že s ním žije a teprve někde mezi tím byly informace, že je zubní lékařkou a reference o ní jako o lékařce. Toto ovlivnilo jak žalobkyni tak i její klientelu. Žalobkyně také uvedla, že jednání žalované poškozuje její děti, neboť v článcích žalované je popisováno, jakým způsobem měly vzniknout, jsou poškozeny i tím, co se píše o jejích rodičích, protože okolí se k nim potom chová jinak. Svědek [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedl, že dříve pracoval ve vydavatelství [název] (právní předchůdce žalované). Obrátila se na něj žalobkyně b) s tím, že má s žalobcem a) dítě a zda by se u žalované nemohl zeptat, jak by bylo možné utlumit akce novinářů, kteří si za každou cenu chtějí vyfotit dítě a pronásledují neustále žalobce a) i žalobkyni b). Svědek zavolal šéfredaktorovi [jméno] [příjmení], který mu řekl, že na článcích pracují, je to zajímavé téma, články stejně uveřejní a svědek pana [příjmení] upozornil, že žalobkyni b) dobře zná a zda by z tohoto mediálního humbuku bylo možné vyjmout děti. Pan [příjmení] svědkovi sdělil, že pokud žalobci budou přístupni dohodě, bylo by možné o tom uvažovat. Dohoda měla spočívat v tom, aby žalobci poskytli žalované interwiew či se k věci jinak vyjádřili. Svědek uvedl, že celou věc vnímal tak, že žalovaná bude o této věci psát, jde pouze o to, jak to celé pojme a pokud by žalobci poskytli sami žalované rozhovor či jí dali fotografie dítěte, byla by žalovanou celá akce nějak řízena a nesnažila by se získat fotografie dětí. Svědkyně [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedla, že v roce 2012, resp. v r. 2013 byla vedoucí skupiny asi 10 redaktorů, kteří psali pro deníky [název] a [název] První články o [celé jméno žalobce] a [celé jméno žalobkyně] psala svědkyně v roce 2012 a po jejím odchodu na mateřskou dovolenou psali články jiní redaktoři. Obsahem článků bylo, že zjistili, že se narodilo miminko a chtěli zjistit, zda je pana [celé jméno žalobce] či zda si pan [celé jméno žalobce] s paní [příjmení] pořídli náhradní matku. Pan [celé jméno žalobce] na jejich sms či telefonáty nereagoval. Po paní [celé jméno žalobkyně] pátrali v Řepích, kde tato bydlí. Následně kontaktovali paní [příjmení], ta byla otřesena, že žalovaná tuto informaci ví a odkázala žalovanou na pana [celé jméno žalobce]. Společně se svědkyní pátral po informacích fotograf [jméno] [příjmení]. Když od paní [příjmení] informace nedostali, bylo jejich povinností pátrat po nich dále, znovu kontaktovali pana [celé jméno žalobce] a když nereagoval, jeli do místa jeho bydliště i s fotografem [příjmení], sháněli svědky, kteří by se mohli vyjádřit, ti moc mluvit nechtěli, pouze se dozvěděli, že v místě bydliště pana [celé jméno žalobce] miminko je, je to dcera a paní [celé jméno žalobkyně] tam bydlí. Tito lidé byli zaměstnanci pana [celé jméno žalobce], kteří pracovali v jeho bydlišti. O druhém dítěti pana [celé jméno žalobce] svědkyně nepsala, v jejích článcích nebyla nikdy uveřejněna fotografie dítěte. Svědkyně ví, že v redakci byla k dispozici fotka žalobkyně b) z doby, kdy byla těhotná, není si jistá, zda byla k dispozici i fotografie žalobkyně b) s kočárkem. Svědek [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedl, že je šéfredaktorem deníků [název] a [název], a to deníku [název] od května 2013 a deníku [název] od března 2012. Články o žalobcích a paní [příjmení] vycházely od roku 2012 a vycházely cca 3-4 roky. Fotografie dětí pořizovali fotografové, kteří byli na akce vysíláni, jako [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Uvedl, že ohledně článků ho kontaktoval pan [jméno] [příjmení], což je jeho známý a známý žalobkyně b). Žádal ho, aby bylo zastaveno vydávání článků o žalobcích. Praxe svědka je taková, že tyto žádosti odmítá. Žádá o zprostředkování společné schůzky, na které se lze nějakým způsobem domluvit. Ze strany žalobců však žádná taková schůzka neproběhla. Po jeho nástupu na funkci šéfredaktora deníku [název] fotky dětí v novinách vycházely. Dále uvedl, že žalovaná počítá s určitými riziky, pokud zveřejní články s informacemi, které nikdo z aktérů nepotvrdil, ani je žalované neposkytl a kde jsou uveřejněny fotografie pořízené bez souhlasu fotografované osoby. Svědek [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedl, že je od 1. 1. 2012 zaměstnancem žalované, pracuje ve funkci ředitele digitálních médií. Svědek popsal, jak se postupuje, pokud se redakce rozhodne, že se nějaký článek uveřejněný na webových stránkách stáhne. Žalobci a) a žalobkyni b) byl Okresním soudem v Příbrami udělen souhlas k podání žaloby za své nezletilé děti, pokud jde o jednotlivé žaloby, které rodiče nezletilých za celou rodinu podali u některých obvodních soudů v Praze (včetně Obvodního soudu pro Prahu 7 v této věci), jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. května 2016, č.j. [číslo jednací]. Právní subjektivita žalované [právnická osoba] je soudu v rámci jeho činnosti, zejména sporů na ochranu osobnosti, dobře známá, byla v řízení účastníky i dokládána příslušným výpisem z obchodního rejstříku (výpis vedený Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka [číslo]). Skutečnost, že žalobou napadené články byly vydány žalovanou, krom toho, že žalovaná to nerozporovala, je osvědčena listinou označenou jako evidence periodického tisku s rozlišením konkrétního evidenčního čísla periodika a vydavatele. Pokud jde o jednotlivé články, jež jsou v žalobě označeny, pak soud zjistil, že tyto články byly vydány buď na internetových adresách [webová adresa], [webová adresa] či [webová adresa] či v denících [název], [název] či periodiku [název] [anonymizováno]. V deníku [název] vyšly články: dne 11. 6. 2012 článek s titulkem„ [název článku] [anonymizována čtyři slova]; [obec] [anonymizováno] [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována čtyři slova]“, dne 12. 6. 2012 článek s titulkem„ [název článku] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [anonymizováno]; [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobce]: [anonymizováno 6 slov]“, dne 23. 2. 2014 článek s titulkem:„ [název článku] [anonymizována dvě slova], [příjmení] [anonymizována dvě slova]: [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]; [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“, dne 14. 9. 2015 článek s titulkem„ [název článku] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“. V periodiku [název] pro ženy vyšel dne 22. 9. 2015 článek s titulkem„ [název článku] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizováno] [celé jméno žalobkyně]. [anonymizováno 5 slov]“ V deníku [název] vyšly články: dne 17. 7. 2012 článek s titulkem„ [název článku] [celé jméno žalobce]: [anonymizováno 7 slov] [role v řízení] [anonymizováno 10 slov]“, dne 18. 7. 2012 článek s titulkem„ [název článku] [anonymizováno 7 slov] [celé jméno žalobce]“, dne 19. 7. 2012 článek s titulkem:„ [název článku] [anonymizováno] [celé jméno žalobce]: [anonymizována tři slova]; [celé jméno žalobce] [anonymizováno]: [anonymizováno 7 slov] [anonymizováno]“, dne 24. 10. 2012 článek s titulkem„ [název článku] [anonymizována tři slova]: [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova]; [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova]: [obec], [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova]“, dne 1. 7. 2013 článek s titulkem„ [název článku] [anonymizováno] [celé jméno žalobce]: [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova]; [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]: [anonymizována tři slova] [anonymizováno]“, dne 15. 2. 2014 článek s titulkem:„ [název článku] [anonymizována dvě slova] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno 7 slov]; [anonymizována tři slova] [anonymizováno]“, dne 20. 2. 2015 článek s titulkem„ [název článku] [anonymizována tři slova]: [anonymizována tři slova] [role v řízení] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno]“, dne 21. 2. 2015 článek s titulkem„ [název článku] [anonymizována tři slova]: [anonymizováno 7 slov]“, a dne 14. 9. 2015 článek s titulkem„ [název článku] [celé jméno žalobce]: [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizována dvě slova]“. V těchto tištěných médiích vyšly články, které popisují, jak [jméno a příjmení] přišel o dítě, jeho milenka se odstěhovala ze zámku do paneláku, dále informace o [celé jméno žalobce], po kolikáté je otcem a jak vypadá malá dcera [celé jméno žalobce], dále byly uveřejněny fotografie žalobkyně b) s kočárkem, informace o odpolední procházce rodiny a nákupech, informace o žalobcově rodině a trojúhelníku žalobce a), žalobkyně b) a herečky [jméno] [příjmení], informace o tom, že [příjmení] [příjmení] přiznali nemanželské dítě, informace o údajné pravdě o vztahu [celé jméno žalobce] a [jméno] [příjmení], informace o tom, že [celé jméno žalobce] má prožívat krizi s matkou svých dvou malých dětí, informace o milostném trojúhelníku [celé jméno žalobce], [celé jméno žalobkyně], [příjmení]. Pokud jde o internetové portály [webová adresa], [webová adresa], a [webová adresa], je zjištěno že se jednalo o obdobní informace, jak vyplývá z jednotlivých článků, kde byly uvedeny články o tom, zda [celé jméno žalobce] má dítě bokem, zda má dítě s cizí ženou, informace o tom, zda [příjmení] [příjmení] plánují svatbu, informace o tom, zda [celé jméno žalobce] přišel o dítě a o tom, jak vypadá malá dcerka [celé jméno žalobce] a informace o milostném trojúhelníku žalobce a), žalobkyně b) a herečky [jméno] [příjmení], informace, že [jméno] [příjmení] přiznala, že ví o nemanželském dítěti [celé jméno žalobce] a že to má [celé jméno žalobce] povoleno, aby se s ní oženil. Žalovaná učinila nesporným, že jí byla doručena výzva žalobců ze dne 29. 9. 2015, kterou žalobci žalovanou žádali, aby odstranila následky neoprávněných zásahů do osobnostních práv žalobců, upustila od neoprávněných zásahů do osobnostních práv a aby bylo zaplaceno přiměřené zadostiučinění v penězích. Dokazování bylo doplněno Přehledem čtenosti článků za období let 2012 až 2015, listinou„ Ověřování nákladů tisku deníků [název] a [název] za období 1. 7. 2013 – 17. 12. 2013“, listinou„ Ověřování nákladů tisku deníků [název] a [název] za období 1. 10. 2013 – 31. 3. 2014“, listinou„ Ověřování nákladů tisku deníků [název] a [název] za období 1. 7. 2014 – 7. 12. 2014“, listinou„ Ověřování nákladů tisku deníků [název] a [název] za období 1. 1. 2015 – 17. 12. 2015“, výpisem z webových stránek [webová adresa] – ověřování nákladů tisku za období leden 2007 – prosinec 2016 + listopad 2017, listinou„ Návštěvnost článků na stránkách [webová adresa] a [webová adresa] a listinou„ Výsledek vyhledávání článků a odkazů na [webová adresa] ze dne 26. 2. 2018“. Z posledně jmenované listiny, která byla pořízena dne 26. 2. 2018, tedy více jak 2 roky po podání žaloby, soud zjistil, že na internetovém vyhledavači [webová adresa] jsou stále odkazy na články o žalobcích včetně popisu toho, o čem jednotlivé články jsou a jedná se většinou o články, které byly napadeny žalobou. Podáním ze dne 15. 3. 2017 (poznámka soudu: z kontextu věci vyplývá, že správné datum má být 15. 3. 2018) doručeným soudu dne 16. 3. 2018, vzali žalobci žalobu částečně zpět, a to v rozsahu I., II. a III. žalobního petitu ve znění návrhu na změnu žaloby ze dne 15. 12. 2016. Žalobci uvedli, že bylo zjištěno, že žalovaná články a fotografie specifikované v bodě I. a II. žalobního petitu ve znění návrhu na změnu žaloby ze dne 15. 12. 2016 po dvou a půl letech ode dne obdržení předžalobní výzvy odstranila, a proto berou žalobci žalobu v rozsahu bodu I. a II. žalobního petitu ve znění návrhu na změnu žaloby ze dne 15. 12. 2016 (odstraňovací nárok) zpět. Rovněž tak berou žalobci žalobu zpět v rozsahu bodu III. žalobního petitu, který o odstraňovacím návrhem souvisí. Vzhledem k nečinnosti žalované v tomto ohledu (zajištění odstranění odkazů na specifikované články a fotografie v žalobě z webových stránek, které odkazy na dotčený obsah převzaly z webových stránek provozovaných žalovanou), žalobci odstranění těchto odkazů, které samy o sobě zasahují do práv žalobců, zčásti již zajistili a zčásti zajišťují na své vlastní náklady samy. V ostatních bodem žalobního petitu (IV-VIII) žalobci trvají. Podáním ze dne 15. 3. 2018, které bylo soudu doručeno dne 20. 3. 2018, žalovaný s částečným zpětvzetím žaloby souhlasil. Soud proto v souladu s ustanovením § 96 odst. 1,2 o.s.ř. řízení částečně zastavil, a to v rozsahu žalobcova zpětvzetí žaloby. K otázce právního posouzení věci. Žaloba napadla dne 28. 1. 2016, tedy již za platnosti a účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“), přičemž pokud jde o řadu skutků, kterou žalobci žalované vytýkají za období od měsíce června 2012 do října 2015, pak je zřejmé, že se jedná o celou řadu pokračujících skutků, a to jak v době platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, účinného do 31. 12. 2013, tak i v období od 1. 1. 2014 za účinnosti NOZ. Vzhledem k tomu, že k uveřejnění části napadaných článků došlo před 1. 1. 2014, soud v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 NOZ vycházel ohledně náhrady nemajetkové újmy ve vztahu k této části článků z úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, ve vztahu ke zdržovací povinnosti pro futuro a ve vztahu k článkům, které byly zveřejněny od 1. 1. 2014 pak z nové právní úpravy, tedy z NOZ. Soud se při právním posuzování věci předně zabýval tím, zda došlo ze strany žalované k zásahu do osobnostních práv a zda je tento zásah neoprávněný a dospěl k závěru, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv všech žalobců, a to konkrétně do práva na jejich soukromí a rodinný život. Podle článku 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen („ Listina“) je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Omezena může být jev v případech stanovených zákonem. Podle článku 10 odst. 1 Listiny každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle článku 10 odst. 2 Listiny má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Podle článku 17 odst. 1 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Podle článku 17 odst. 4 Listiny svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Dle ustanovení § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Dle ustanovení § 81 odst. 1 NOZ je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Dle odst. 2 požívají ochrany zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Dle ustanovení § 86 NOZ nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy. Dle ustanovení § 2951 odst. 2 NOZ nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečně a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Dle ustanovení § 2956 NOZ platí, že vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu, chráněn nejen ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil a jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (viz. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. [ústavní nález]), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. [ústavní nález], či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. [spisová značka]). Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhých (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]). Z relevantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva lze, jak uvádí nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. [ústavní nález], abstrahovat jistá východiska (typové problémy), na jejichž posouzení musí obecné soudy v těchto případech založit své rozhodnutí (srovnej nález ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. [ústavní nález]). Zejména musí být brána v potaz 1) povaha výroku (tedy zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový/hodnotící soud), 2) obsah výroku (například zda jde o projev„ politický“ či„ komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (například zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (například zda kritiku sama„ vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (například zda se jedná o novináře, běžného občana, politika a podobně), a konečně 8) kdy tak učiní (tzn. např., jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relevantní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň je třeba zdůraznit, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; z hlediska celkového kontextu věcí mohou být ve specifických případech významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (viz. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. [ústavní nález], body 25 až 31; nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. [ústavní nález], bod 20). Právo na ochranu osobního soukromí je právem fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům a zároveň se bránit (vzepřít) proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob. Součástí soukromého života je též rodinný život zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými, když k rodinnému životu patří nejen sociální a morální vztahy, ale také zájmy materiální povahy (například vyživovací povinnost). Respektování takto pojatého rodinného života zahrnuje závazek státu jednat způsobem umožňujícím normální rozvoj těchto vztahů (viz. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. [ústavní nález]). Neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanoveními § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, resp. § 81 a násl. NOZ bude zásadně nepravdivé nebo pravdu zkreslující tvrzení. Z toho ovšem neplyne ještě závěr, že neoprávněným zásahem nemůže být i tvrzení pravdivé. Neoprávněným zásahem může být pravdivé tvrzení, které se dotýká intimní sféry života občana, neboť ta je rovněž chráněna výše uvedenými ustanoveními jako jedna z neméně významných složek osobnosti člověka, potřebná k jejímu rozvoji. Intimní sféru netvoří pouze intimní život občana v nejužším smyslu, ale také život rodinný. Bude však vždy věcí konkrétního případu, zda se konkrétní zásah do práva chráněného výše uvedenými ustanoveními dotkl intimní sféry postiženého občana (viz. zpráva o rozhodování NS ČSSR Prz 33/67 publikovaná ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí NS ČSSR). Ve věcech ochrany osobnosti je zásadně připuštěn důkaz pravdy. Ochrana důkazem pravdy však není možná, jedná-li se o zásahy do intimní sféry člověka, jelikož zde je neoprávněným zásahem i zásah pravdě odpovídající. Intimní sféra člověka je totiž zásadně chráněna i proti projevům, které jsou pravdivé. Přesto je možno vzít do úvahy, že člověk sám svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního života vyloučil, takže se zbavil možnosti úspěšně žalovat, pokud by za této situace někdo o těchto informacích pravdivě informoval (viz. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1969, sp. [značka automobilu]). Lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy a jiní musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]). Ovšem toto neplatí, pokud sdělované informace nikterak nesouvisí s jejich veřejnou činností a nemůže tedy na nich být veřejný zájem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. [spisová značka]). Rovněž již v minulosti bylo judikaturou Nejvyššího soudu ČR obecně dovozeno, že proti žalobě na ochranu osobnosti se žalovaný nemůže úspěšně bránit námitkou, že šířil pouze ty údaje, které sám jen slyšel (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. [spisová značka]). Je nesporné, že žalobce a) je osobou veřejně známou, jedná se o jednoho z nejúspěšnějších a nejuznávanějších herců posledních let, vztahuje se na něj tedy judikatura týkající se osob veřejného zájmu a tak i jiné (vyšší) míry snášení veřejné kritiky a veřejného zájmu. Ve vztahu k posuzované věci je však zásadní, že zájem žalované se netýkal žalobcova uměleckého života, ale jeho soukromí a rodinného života. Tedy konkrétně toho, s kým žije, s kým má děti, zda byly počaty přirozenou cestou a dalších intimních otázek, které nijak s jeho veřejnou činností nesouvisí a sám žalobce a) toto téma neučinil součástí svého veřejného informačního sebeurčení. I ve vztahu k žalobci a) a o ostatních žalobcích tím spíše tak platí, že do jejich soukromí a rodinného života lze zasahovat jen s jejich souhlasem vyjádřeným výslovně či i jinak. To se přitom týká i pravdivých údajů, zásada důkazu pravdou se zde neuplatní. Nikdo ze žalobců souhlas výslovně ani jinak neposkytl. Bylo tomu právě naopak. Žalobce a), a sama žalovaná to opakovaně ve svých článcích uvádí, si své soukromí pečlivě chrání, s médii o něm nemluví, veřejných akcí se účastní zřídka. Pokud žalovaná poukazovala na to, že žalobce poskytoval v minulosti rozhovory, pak ty se jeho soukromí netýkaly. Žalobce a) je pro bulvár jistě atraktivní osobou, avšak sám žalobce o tento zájem zjevně nestojí a ohledně svého soukromí a rodinného života dává srozumitelně najevo, že je chrání a že požaduje, aby byl respektovány. Koneckonců důsledné střežení si soukromí a neposkytování informací se soukromého života nepřímo potvrdila žalovaná i tím, že o žalobci d) po narození, pro absenci informací, informovala v článcích jako o„ další holčičce“. Lze říci, že žalobce a) mediální zájem o svou osobu vnímá jako jakési nutné zlo, když žalobce a) a přeneseně ostatní žalobci jako jeho rodina jsou nuceni strpět zájem o ně v souvislosti s uměleckou činností žalobce a), avšak nelze po žalobci a) a tím méně po ostatních žalobcích požadovat, aby byli nuceni strpět jednání zasahující do jejich soukromí a rodinného života v takové míře a způsobu, jakého se články dopouštěla žalovaná. Na takovém jednání a na takových informacích není žádný veřejný zájem a je zde plně na místě při střetu práva na ochranu osobnosti (soukromí a rodinného života) se svobodu slova dát přednost ochraně osobnosti, a to při zohlednění všech shora citovaných kritérií. V tomto duchu se žalobci domáhali odstranění jednotlivých článků (v této části soud řízení zastavil, jak je uvedeno pod bodem I. výroku rozsudku) a uložení povinnosti žalované upustit od další publikace článků v obdobném duchu, přičemž k odstranění jeho následků požadují relutární satisfakci, jak bude uvedeno níže. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobci uplatnili nárok jednak: a) Odstraňovací (odstranit konkrétní články) – následně v této části byl žaloba vzata zpět, b) Zdržovací (zdržet se do budoucna dalšího obdobného jednání), c) Nárok na finanční zadostiučinění, jakožto náhrady nemajetkové újmy. Pokud jde o zdržovací nárok žalobců, pak takový zásah musí buď trvat, či musí existovat reálná hrozba jeho opakování v budoucnu. Je přitom postaveno najisto, že zásahy přetrvávaly celou řadu let a neustaly ani po podání žaloby, jak se ukázalo z periodik vydávaných žalovanou. Ještě v únoru 2018 byly na webu uveřejněny na články uvedené v žalobě odkazy se stručným obsahem. Pokud jde o námitky žalované, lze shrnout, že žalovaná na svoji obranu uvedla především toto: a) Žalobce a) je znám jako herec, tedy osoba, která vstoupila na mediální scénu a je tedy osobu, která musí snést větší zátěž, jenž na jeho osobu mohou média vyvíjet, b) Informace, které o žalobcích zazněly, jsou všechny pravdivé, c) Nárok na relutární satisfakci není dán, d) Nároky žalobců ohledně informací z období do 28. 1. 2013 jsou promlčeny, I když žaloba v části odstraňovací byla žalobci vzata zpět, a soud řízení v této části zastavil, soud se otázce promlčení bude věnovat. Vznesenou námitku promlčení je třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, neboť se týká práva na náhradu nemajetkové újmy za články uveřejněné více než tři roky před podáním žaloby (28. 1. 2016), tedy za zásahy z doby před 1. 1. 2014. Zde se tak podle § 3028 odst. 3 a § 3036 NOZ uplatní promlčecí lhůta podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, je právem majetkové povahy, které se promlčuje (pouze) v obecné promlčecí době podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2009). Začátek běhu promlčecí doby je pak dán zásahem. Ve vztahu k článkům, které byly zveřejněny v období mezi 11. 6. 2012 až 28. 12. 2012, je tak námitka promlčení vznesená žalovanou důvodná, neboť žaloba byla podána až dne 28. 1. 2016. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k těmto 16 článkům vydaných ve dnech 11. 6. 2012, 12. 6. 2012, 15. 6. 2012, 16. 7. 2012, 17. 7. 2012, 18. 7. 2012, 19. 7. 2012, 24. 10. 2012, 28. 12. 2012 je tak promlčeno v souladu s ustanoveními § 100 odst. 1,2 a § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění. Další články pod č. 17 a následujících, tedy uveřejněné od data 1. 2. 2013 dále již promlčeny být nemohou. K uvedenému je třeba konstatovat, že se články vzájemně, do jisté míry, ohledně informací o žalobcích, především o žalobci a), prolínají, a tak informace, které jsou obsaženy v článcích vydaných do 28. 12. 2012, jsou v podstatě obsaženy i v článcích, které vyšly v pozdějším období a základ informací, které žalobcům vadí nejvíce, zejména informace o milostném trojúhelníku, intimním životě žalobce a) a žalobkyně b), informace o tom, koho žalobce a) za milenku, informace o tom, zda žalobkyně b) je náhradní matkou a podobně, se v podstatě stále opakují. Soud se tedy ztotožnil s námitkou žalobců, kteří v tomto směru částečné promlčení uznali, že toto nemá v projednávané věci zásadní význam z výše uvedených důvodů a to ani pro posouzení otázky opodstatněnosti žaloby, ani případného vlivu na otázku náhrady nákladů soudního řízení. K nároku zdržovacímu. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 82 odst. 1 NOZ má člověk, jehož osobnost byla dotčena, právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. V žalobách domáhajících se uložení povinnosti zdržet se zásahů dotýkajících se osobnosti žalobce se má přesně vyjádřit, jakých činů se má žalovaný zdržet. Pouhé vyjádření, že se má zdržet urážlivých výroků zasahujících do cti žalobce, nestačí, jelikož výrok rozsudku se nemůže týkat jiných zásahů, než ke kterým došlo (srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 1969, sp. [spisová značka]). Obrana proti zneužívání svobody slova a práva na informace nemůže spočívat v absolutních zákazech. Občanský zákoník i tiskový zákon mají dostatečné prostředky na ochranu proti zneužívání svobody slova a práva na informaci, jejichž smyslem je postihovat jednotlivé excesy, nikoliv stanovovat absolutní zákazy. Výroky rozsudku, kterými se obecně ukládá žalovanému, aby se zdržel urážlivých výroků vůči žalobci, jsou nepřesné a nesprávné. Aby byl rozsudek vykonatelný, musí být rušivý čin ve výroku přesně popsán. Vyjádření určitého omezení zákazu odkazem například na veřejný zájem nebo oprávněnou kritiku bez dalšího nečiní výrok soudu nevykonatelným, neboť je v možnostech exekučního soudu, aby posoudil naplnění takové výjimky (srovnej Nález ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. [ústavní nález]). Soud, co se týká rozsahu zdržovacího nároku, shledal žalobu částečně důvodnou. Sami žalobci i v žalobním petitu označili hlavní oblasti zásahu do jejich soukromí, kde žádali vedle obecného zákazu konkrétně (demonstrativně) zákaz informací o biologickém původu a způsobu početí žalobkyně c) a žalobce d); o vzájemných příbuzenských a rodičovských vztazích mezi žalobci a o vzájemných partnerských a intimních vztazích mezi žalobcem a) a žalobkyní b). Z provedeného dokazování vyplynulo, že právě o těchto konkrétních otázkách žalovaná opakovaně v článcích informovala a právě jimi bylo zasahováno do soukromí a rodinného života žalobců. Obecný zákaz nad rámec vymezených okruhů tak nemá opodstatnění ani ve skutkovém stavu a představoval by i ve smyslu citované judikatury nepřípustný absolutní zákaz, který by i kolidoval se svobodou projevu. Jak ale vyplývá z citované judikatury, nevyhovění zdržovacímu nároku v určitém rozsahu neznamená, že by v zamítnutém rozsahu bylo zveřejňování informací obecně povolené, soudem aprobované či že by neplatila zákonná úprava. Znamená to pouze to, že v konkrétním sporu není důvodné zdržovací povinnost uložit šířeji; žalobcům pro futuro zůstávají dostatečné prostředky na ochranu proti zneužívání svobody slova. Soud shledal žalobu nedůvodnou v rozsahu, kterým by žalované bylo obecně uloženo upustit od zveřejňování a šíření informací, komentářů či jakýchkoli jiných sdělení či výroků o soukromém a rodinném životě žalobců. Pokud jde o konkrétně vymezené okruhy zákazu, shledal soud požadavek žalobců na uložení zdržovací povinnosti pro opakované zásahy a jejich hrozbu v zásadě důvodným. Právě tento rozsah zdržovací povinnosti je dle soudu v zásadě odpovídající zásahům ze strany žalované a právě informování o těchto oblastech života žalobců je namístě žalované do budoucna zakázat, ani zde – s výjimkou zcela konkrétního a obsahově ostře vymezeného tématu biologického původu a způsobu početí žalobkyně c) a žalobce d) – však soud s respektem k ústavně zaručené svobodě slova neshledal zcela absolutní zákaz důvodný. Proto soud zákaz u tématu vzájemných příbuzenských a rodičovských vztahů mezi žalobci, jakož i u tématu vzájemných partnerských a intimních vztahů mezi žalobcem a) a žalobkyní b), omezil na případy, kdy je dán rozpor s oprávněnými zájmy dotčených žalobců. Takovéto dodatky změkčující zákazy uveřejňování informací byly aprobovány Ústavním soudem (viz. výše) a nemají vliv na případnou vykonatelnost zdržovacího výroku. Opodstatnění je dáno tím, že nelze pro futuro teoreticky vyloučit, že určité informace uvedeného obsahového zaměření budou mít oprávněný veřejnoprávní přesah a zákaz jejich uveřejnění by byl zásahem do svobody slova. Zákazu tak v důsledku korekce dodatkem nepodléhají například informace o násilí jako trestné činnosti byť jinak v soukromé sféře žalobců, nebo například v souvislosti se zneužíváním vztahů mezi žalobci k získání jinak nedůvodných výhod. Nelze také vyloučit existenci informací, které byť z uvedených tématických oblastí, nebudou žalobcům objektivně nijak ke škodě (tak například holá zpráva o tom, že žalobce a) se na určitou veřejnou událost dostavil s žalobkyní b) s údajem, že jde o jeho partnerku). K nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle § 13 odst. 2,3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Podle § 2951 odst. 2 NOZ se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. [ústavní nález], je pro navýšení relutární satisfakce zásadní způsobem spoluurčující otázka míry zavinění původce zásahu, tedy v daném případě žalované. Ústavní soud došel k závěru, že„ v případě zlého úmyslu (záměru) na straně původce neoprávněného zásahu, (poznámka soudu: v daném případě žalované), by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Obdobně by bylo třeba postupovat i v případě, že by původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv právě tímto zásahem sledoval pouze záměr zvýšit svůj majetkový prospěch čili tak činil ve snaze zviditelnit se a získat tak potřebnou publicitu pro své konání (např. zvýšený odběr a prodej tisku, reklama aj.)“. Dále Ústavní soud dospěl k závěru, že je při posuzování výše zadostiučinění třeba zohlednit i majetkové poměry původce zásahu,„ neboť se jedná o plnění deliktního závazku mezi stranami. Zdá se, že jiná výše bude přiměřená u pachatele bezdomovce a jiná u pachatele, který je televizním vysílatelem či vydavatelem celostátního deníku, navíc profesionálem v oboru.“. Podle Ústavního soudu lze původci neoprávněného zásahu uložit dokonce likvidační sankci. V této souvislosti Ústavní soud na jedné straně potvrzuje existenci zásady, že výše relutární satisfakce nesmí být zřejmým bezdůvodným obohacením osoby dotčené neoprávněným zásahem a současně by neměla být pro původce neoprávněného zásahu jednoznačně likvidační a obecně vytvářející tzv. chilling effect. Na straně druhé ovšem zdůrazňuje, že ze zmíněné zásady je třeba připustit výjimky. Podle závěrů Ústavního soudu„ se aplikace této zásady nemůže dovolávat osoba, jejíž podnikání je postaveno na, resp. často doprovázeno, zcela prokazatelnými, úmyslnými a závažnými zásahy do základních práv jednotlivců, ba vede dokonce ke snížení jejich důstojnosti.“. Dále Ústavní soud uvedl, že„ Míra jejich ochrany (spočívající ve fazetě svobody projevu a svobodného podnikání) musí být nezbytně oslabována či dokonce úplně vyloučena u subjektů, jež účel své existence, činnost a marketingovou strategii zakládají převážně na publikaci difamačních („ bombastických“,„ šokujících“ či„ pikantních“), na cti utrhačných a lidskou důstojnost snižujících„ informacích“ o osobách veřejně činných, osobách známých či společensky významných („ celebritách“), kdy účelem takového chování je toliko sledování svého majetkového prospěchu a zvýšení publicity svého média.“. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo. (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. [spisová značka], publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2010). Při ochraně osobnosti je primárním významem zadostiučinění funkce satisfakční, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, když nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá„ odškodnit“ a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a vyčíslit a lze za ni„ jen“ poskytnout zadostiučinění (satisfakci), rovněž by pak ale náhrada nemajetkové újmy v penězích měla plnit preventivně- satisfakční funkci (viz. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. [ústavní nález]). Preventivně-sankční funkci zadostiučinění nelze uplatňovat u každého zásahu do osobnostních práv; je však nicméně nutné posoudit vhodnost jejího použití v konkrétním případě, zvláště pak tehdy, kdy skutečně hrozí opakování podobných zásahů do ochrany osobnosti a kdy je třeba žalovanou od podobných zásahů odradit (viz. rozsudek NS ČR ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. [spisová značka]). Soud se zabýval všemi okolnostmi zásahu a osobami jak původce tak poškozených. Primární způsob zadostiučinění je satisfakce morální, tedy (veřejnou) omluvou, kterou však žalobci nepožadují. Zde se však jedná o zásah takové intenzity, že ani veřejná, tím méně soukromá omluva by nepostačovala k jeho odčinění, a jednak vzhledem k okolnostem případu, kdy se žalobci domáhají, aby o nich žalovaná nepsala, chrání si soukromí, by veřejná omluva byla kontraproduktivní. Pro nezletilé žalobce by pak omluva vzhledem k jejich věku neměla satisfakční účinek vůbec. První, kdo přišel s informacemi o soukromí žalobců byl deník [název] a web [webová adresa], následně deník [název] a web [webová adresa] a po té další média vydávaná žalovanou, celkem bylo vydáno 62 článků, z toho u 46 článků nedošlo k promlčení nároků žalobců, jak soud již zhodnotil výše. Další média vydávaná jinými subjekty přebírala informace od žalované, což je prokázáno listinami [právnická osoba] Z údajů o čtenosti, resp. návštěvnosti internetových stránek a z počtu článků je zřejmý rozsah zásahu, když ten rozhodně není nepatrný, jednalo se o opakované neoprávněné zásahy do soukromí a rodinného života žalobců po dobu řady let. Právě vůči žalobcům, což vyplývá i z jiných obdobných žalob, je zřejmé, že ze strany žalované došlo k zásahu, který žalobci vnímají jako nejcitelnější, když intenzitě nasvědčuje i čtenost, návštěvnost webu a rovněž počet článků. I k tomuto je třeba při stanovení výše finanční satisfakce přihlédnout a úkolem soudu je vypořádat se i s tím, zda zohlední maximální částky, které jsou přiznávány v osobnostních sporech proti bulvárním médiím. Soud souhlasí s žalobci, kteří v průběhu řízení argumentovali preventivně sankční funkcí zadostiučinění. Ta zde namístě je už jen vzhledem k rozsáhlosti zásahu žalované a k jedinečnosti tohoto sporu v tom, že do soukromí žalobců je zasahováno ze strany téměř celého světa bulvárních médií v ČR. Je však třeba zároveň přihlédnout k tomu, že preventivně sankční funkce by zde měla být vždy až sekundární, když primární funkcí náhrady nemajetkové újmy v penězích by měla být vždy funkce satisfakční – odčinění vzniklé nemajetkové újmy. Žalovaná namítala, že by soud měl přihlédnout k přístupu žalobců, kteří podali žalobu až po třech a půl letech po té, co začalo docházet k publikování žalobou napadaných sdělení. Žalobci ve svých účastnických výpovědích podrobně vysvětlili, co je k tomuto postupu vedlo, nechtěli hned vyvolávat soudní spor, prioritně se chtěli s žalovanou domluvit, aby ustala v publikování článků týkajících se soukromí žalobců, svědek [příjmení] a svědek [příjmení] vypověděli v souladu s účastnickou výpovědí žalobkyně b), že spolu mluvili, když svědka [příjmení] žalobkyně b) požádala, aby se u svědka [příjmení], šéfredaktora deníků [název] a [název] pokusil zamezit vydávání dalších článků o žalobcích a když tato snaha skončila neúspěchem, obrátili se na svého právního zástupce. Postup žalobců, kteří se ihned po zveřejnění prvních článků o nich nechtěli obrátit na soud, nýbrž se různými prostředky snažili s žalovanou dohodnout, aby ve vydávání článků ustala, se jeví soudu jako logický. Vždyť i občanský soudní řád ve svém § 100 odst. 1 vede i v případě zahájení řízení soud k tomu, aby usiloval především o to, aby spor byl vyřešen smírně, tedy bez meritorního rozhodování ve věci. To, že se tedy žalobci po určitou dobu snažili se s žalovanou domluvit, či ji různými způsoby (například maximálním omezením komunikace s žalovanou) přimět, aby vydávání článků o soukromí žalobců zanechala, nelze přičítat k tíži žalobců při určování výše relutární satisfakce, ale tato skutečnost by měla svědčit ve prospěch žalobců, kteří naopak svými nároky nechtěli zatěžovat soud, dokud existovala alespoň určitá naděje, že žalovaná ve vydávání článků přestane. Soudit se je pro každého zpravidla až posledním řešením, respektive až když všechna ostatní řešení selžou. Soudní projednávání věci, jehož výsledek nelze nikdy předem předjímat, je pro účastníky, v daném případě zejména pro žalobce, náročné časově i psychicky, ale rovněž finančně, u žalobců lze v dané věci hovořit o výdajích přesahujících zcela jistě 100.000 Kč. Když žalovaná ve svých útocích vůči žalobcům neustávala, nezbylo žalobcům, než se obrátit na soud. Snaha žalobců se dohodnout (ať už jakýmkoli způsobem) přinesla ze strany žalované pouze to, že žalovaná dlouhodobě opakovala a zostřovala informace, tedy prohlubovala zásah do jejich osobnostních práv a přes snahy žalobců nepřestala informovat, naopak toto podmiňovala jakousi spoluprací s tím, že pak je možno uvažovat ze strany žalované o zmírnění tlaku na žalobce, ale zároveň žalovaná stále trvala na tom, že články o žalobcích bude vydávat dále. Svědkyně [příjmení] uvedla, že žalovaná měla připravenu na žalobce složku s materiály a požadovala po žalobci a), aby se k tomu vyjádřil. Dále potvrdila, že žalobci žalované nikdy žádné fotografie ani informace ze svého soukromí neposkytli a spolupráci s žalovanou trvale striktně odmítali. Svědek [příjmení] ve své výpovědi uvedl, že k článkům vycházely fotografie všech žalobců, které pořizovali fotografové žalované, kteří byli na akce vysíláni. Sám uvedl, že byl známým žalobkyně b) požádán, aby vydávání článků o žalobcích bylo zastaveno, on toto odmítl s tím, že ho přímo nekontaktovali žalobci, kterých se to týká a on vždy žádá o zprostředkování společné schůzky, na které se může s osobami, kterých se články týkají o věci bavit a nějakým způsobem se domluvit. Také uvedl, že žalovaná počítá při vydávání článků, kde jsou informace, které nikdo žalované z osob, kterých se článek týká, nepotvrdil, či je žalované neposkytl, a kde jsou uveřejněny fotografie bez souhlasu fotografované osoby, s určitými riziky a tato rizika žalovaná zvažuje. Soud tedy dospěl k závěru, že když žalobci odmítli s žalovanou spolupracovat, tedy prozradit jí informace ze svého soukromí, žalovaná otiskla ve svých médiích články, které její redaktoři napsali, když již předem žalobcům avizovali, že na ně mají materiály v určité složce a pokud s žalovanou nebudou spolupracovat (zcela jistě dle jejích představ), žalovaná si zveřejní, co bude chtít. Podle názoru soudu se v takovém případě jedná o nátlak na žalobce, o určitou formu vydírání, tedy v případě, že nebudou spolupracovat, žalovaná je„ potrestá tím“, že o nich otiskne to, co sama bude chtít, aniž by na to žalobci mohli mít jakýkoli vliv. Tyto praktiky určitým způsobem připomínají praktiky Státní bezpečnosti před rokem 1989 či praktiky dějící se občas dle informací sdělovacích prostředků i v současné době v tom směru, že pokud se někdo někomu znelíbí a nedělá věci podle jeho přání, jsou na něj shromážděny materiály, které ho mají diskreditovat. Soud je přesvědčen, že takové nátlakové jednání, tedy i výše popsané jednání žalované (jejích konkrétních pracovníků) do dnešní společnosti nepatří a je třeba proti němu důrazně zakročit. Toto soud také zhodnotil při stanovení výše relutární satisfakce s cílem upozornit tím žalovanou, aby v budoucnu zamezila v používání výše uvedených praktik. Soud má za to, že nelze přihlédnout k argumentaci, že k čím rozsáhlejšímu a intenzivnějšímu porušování práv žalobců bude ze strany žalované docházet, tím nižší právní odpovědnost bude v takovém případě žalovaná mít, tedy čím déle si žalobci nechají zasahovat do svých práv žalovanou, tím menší rozsah zákonné ochrany jim bude náležet. Takové hodnocení by bylo popřením jedné ze základních zásad soukromého práva, která je výslovně uvedena v § 6 odst. 2 NOZ, tedy že nikdo nesmí těžit ze svých protiprávních činů ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Jde o významný korektiv, jehož podstatou je v nejširším smyslu naplnit maximum spravedlnosti. Každá interpretace právní normy musí respektovat tento základní princip. Žalovaná nemůže získávat žádné výhody z porušování práv žalobců. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne 7. října 2009 interpretace právní normy, která nerespektuje základní právní princip, že právní ochrana nemůže být poskytnuta tomu, kdo právo porušuje, na úkor toho, jehož právo bylo porušeno, je zcela nepřijatelná. Nepravdivost a účelovost tvrzení žalované, že kdyby žalobci postupovali formálně rychleji a dříve se obrátili na soud, jednala by rychle i žalovaná a žalobci by tak byli uchráněni před újmou, kterou jim žalovaná způsobovala publikováním článků, je prokázána svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení], ředitele digitálních médií žalované. Tento svědek vyvrátil tvrzení žalované, že bezprostředně po té, co se na základě předžalobní výzvy ze dne 29. 9. 2015 žalovaná dozvěděla o tom, že vůči žalobcům porušuje zákon, všechny dotčené články z veřejného prostoru odstranila, jak žalovaná sdělila písemně právnímu zástupci žalobců dopisem ze dne 7. 10. 2015 Svědek uvedl, že poslední z článků, popřípadě odkazů na články spolu s částí perexu a diskusními fóry k článkům, žalovaná odstranila až několik dní před konáním jednání před soudem dne 7. 3. 2018, tedy za 2,5 roku po doručení předžalobní výzvy. Zároveň svědek potvrdil, jaké konkrétní informace ohledně článků publikovaných žalovanou (názvy článků, část perexu článků, fotografie těch, kterých se články týkají a odkaz na článek) žalovaná sama zveřejňuje prostřednictvím tzv. RSS zdroje za účelem odběru třetími osobami (uživateli internetu, ale i provozovateli služeb na internetu). Je to tedy žalovaná, kdo úmyslně a cíleně umožnil třetím osobám jako například agregátorům odkazů na bulvární obsah (paparazzi.cu, [webová adresa] apod.) zveřejňovat odkazy na její články v jí přesně určeném rozsahu. Jako účelová se soudu jeví argumentace žalované, že snad tyto agregátory pracují v neprospěch žalované, když každé kliknutí na odkaz na článek žalované zvyšuje provoz právě na jí provozovaných stránkách, z čehož však žalovaná naopak ekonomicky těží, jako například z reklamy či inzerce. Vzhledem k tomu, že žalovaná odběr těchto odkazů na její články úmyslně a cíleně třetím osobám umožňuje, je to právě žalovaná, kdo měla zajistit odstranění těchto odkazů, které samy o sobě porušují osobnostní práva žalobců. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v tomto směru zcela nečinná, byli žalobci nuceni zajistit odstranění odkazů na články sami. I toto nepochybně zvyšuje finanční náklady žalobců na ochranu svých práv, které žalovaný porušuje, či je porušují třetí osoby, ovšem jako přímý důsledek jednání žalované. Závažnost neetického jednání žalované zesiluje i skutečnost, že žalovaná je nejvýznamnějším subjektem na trhu bulvárních médií, kdy jí vydávané tituly, v nichž publikovala články dotčené žalobou, patří na trhu mezi nejčtenější. Jak bylo v řízení listinnými důkazy prokázáno, průměrná čtenost jednoho prodaného čísla deníku [název] v předmětné době, kdy články byly uveřejňovány, činila více než 1,1 milionu výtisků a deníku [název] [číslo] výtisků. Rovněž žalovanou provozované webové stránky, kde byly zveřejněny články zasahující do práv žalobců, patří mezi nejnavštěvovanější v České republice. Primárním objektem článků je žalobce a). Zásahy vzhledem k nezletilým žalobcům jsou výrazně nižší intenzity, než tomu bylo u jejich rodičů. Zásah u žalobce a) je zcela rozsáhlejší v tom smyslu, že se informace dostává k více osobám, které ho znají. Žalobkyni b) do té doby široká veřejnost neznala, stala se nechtěně známou až po uveřejnění článků o jejím soukromí v médiích, sama například řekla, že svým pacientům musela situaci vysvětlovat, klientela jí i odešla, je zřejmé, že zásah měl v tomto smyslu větší širší dopad u žalobce a). Co se však týká obsahu v článcích, ten je mnohem citelnější a více zraňující pro žalobkyni b), která je v nich zcela nedůstojně označována jako náhradní matka, milenka, dokonce se v její souvislosti hovoří o dohodě, že žalobkyně b) porodí žalobci a) dítě, což zprostředkoval bratr žalobkyně b) [jméno] [příjmení], a za to si žalobce a) má vzít [jméno] [příjmení], tedy o jakémsi výměnném obchodu. Těmito výrazy je zpochybňován obsah jejího mateřství, když se podává, že snad původně měla být pouze ženou, která dítě porodí, naznačuje rovněž, že zničila vztah [celé jméno žalobce] s [jméno] [příjmení]. Z těchto důvodů je zřejmé, že u žalobkyně b) měl zásah vysokou intenzitu a byl hluboký. Vzhledem k tomu, že zásah u žalobce a) je širší, u žalobkyně b) je naopak hlubší, došel soud k závěru, že je na místě výši relutární satisfakce pro žalobce a) a žalobkyni b) určit ve shodné výši. K námitce žalované, že žalobce a) je známou mediální hvězdou, hercem, osobou působící na veřejné scéně a proto měřítka posouzení zásahu do její sféry osobnosti musí být měkčí soud uvádí, že především je nutno uvést, že žalovaná je subjektem způsobilým takovýto zásah realizovat, neboť subjektem neoprávněného zásahu může být jak osoba fyzická, tak i osoba právnická (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]). Je skutečností, že práva na ochranu osobnosti se mohou domáhat i veřejně činné soby (například politici a další) a že měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků (srovnej Nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]), nelze však přehlédnout skutečnost, že v daném případě neexistoval žádný veřejný zájem na uveřejňování osobních informací o žalobci a), byť osoby veřejně známé, neboť je skutečností, že veřejnost nemohla mít žádný zájem na informacích z intimní sféry života žalobce a) a žalobkyně b) ani nikoho dalšího, neboť v takovém případě žádný veřejný zájem neexistuje. Jediným smyslem poskytování těchto informací je realizace vysokého nákladu periodika a finanční výdělek na straně jedné a uspokojení pokleslého zájmu veřejnosti, který je některými médii přiživován. Nejedná se tedy o nic, co by požívalo ochranu ve slušné společnosti, ani o nic, co by bylo chráněno právním řádem demokratického státu. Ukojení zvědavosti na intimní sféře jakékoliv osoby není veřejným zájmem. V tomto ohledu žalovaná také ve své obraně zcela mlčí ohledně postavení žalobkyně b), tím méně pak nezletilých dětí, tedy žalobců c) a d), neboť pochopitelně toto nejsou žádné osoby veřejně známé. O to tíživěji musí žalobkyně b) nést důsledky takového nežádoucího jednání a má právo se proti tomu bránit. Skutečnost, že žalobci c) a d) jsou nezletilí, nemůže při ochraně jejích zájmů jít k jejich tíži a nelze konstatovat, že jenom pro svou nezletilost nemají nárok na ochranu osobnosti, neboť útoky proti jejich osobám jsou vedeny již proto, že se média dotýkají intimní sféry života jejich rodičů, na což žalobci správně poukázali a toto se nemůže promítnout do sféry života jejich dětí v období, kdy budou věci více vnímat, ať už to bude ve škole nebo jinde. Právě v tomto duchu se jednoznačně vyjádřil Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. [ústavní nález], kdy konstatoval, že je důležité pro zvážení legitimního zveřejnění informace, zkoumání motivu zveřejnění. Jaký je motiv zveřejňování informací o konkrétních osobách v bulvárním periodiku, je ve společnosti dobře známo a vyplývá již ze shora uvedeného. Nelze, vzhledem k výše uvedenému, spravedlivě požadovat po žalobci a) a v žádném případě ani po ostatních žalobcích, aby byli nuceni strpět skutečnost, že jsou bez ustání vláčeni bulvárními médii jen proto, jakým způsobem se rozhodli žít, s kým žít, s kým mít děti, kolik mít dětí, jaké mít partnery a jakým způsobem hledat štěstí ve svém životě. Vzhledem k výše uvedenému pak neobstojí obrana žalované, že poskytované informace jsou pravdivé, neboť i pokud by pravdivé byly, ale pokud zasahují intimní sféru života jednotlivce, pak nelze než uzavřít, že ani do takové pravdivé informace nikomu nic není. Žalobci v řízení výslovně uvedli, že nedali žalované nikdy žádný souhlas k tomu, aby mohli být zveřejňovány informace o jejich osobách či o jejich rodině. Je tedy zřejmé, že absence neoprávněnosti v případě žalované by mohla být dána buď souhlasem žalobců, který ovšem dán nebyl, anebo na základě konkrétního zákonného důvodu, ten ovšem žalovaná žádný neměla. Jaké důvody a jakou motivaci pro zveřejňování intimních informací o osobách žalobců žalovaná měla, již bylo shora vysvětleno (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] či Nález ústavního soudu ČR sp. zn. [ústavní nález]). Je tedy možno uzavřít, v souladu s Nálezem Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], že publikované články vybočily z mezí demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti a ocitají se tak již mimo meze ústavní ochrany, přičemž je zcela zřejmé, že jednoznačně musí převážit Ústavou garantované právo na soukromí a na důstojnost života člověka nad právem na poskytování informací, kdy soud musí proporcionálně zvážit tyto dvě Ústavou garantovaná práva, jsou-li ve střetu a je, dle názoru soudu, zcela zřejmé, s ohledem na výše uvedené, které právo muselo nutně převážit. Na základě výše uvedeného tak soud zvažoval, aby nebyla dána bezdůvodně přednost jednomu právo před druhým ve smyslu závěru Nálezu ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], který se zabýval touto problematikou. Vzhledem k výše uvedenému pak postrádalo smysl ohledně jednání žalované posuzovat, zda se jednalo o tzv. hodnotící soudy, na které má každý právo a které nepodléhají tzv. testu pravdivosti, a nebo, zda se jednalo o skutková tvrzení, kde pravdivost je třeba dokazovat (srovnej Nález ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]), neboť v daném případě nebyla rozhodující pravdivost jednotlivých výroků, ale podstatné bylo, že šlo o útoky do intimní sféry života žalobců, na které veřejnost nemá nárok a není přitom teď podstatné, zda se jedná o informace pravdivé, nebo zda se jedná o jenom nějaké názory jednotlivých novinářů, neboť důsledek, v osobnostní sféře žalobců, je v daném případě vždy stejný a společensky nežádoucí. Při úvaze o tom, jestli by žalobcům mohla postačovat pouze omluva, nikoliv relutární satisfakce, soud konstatuje, že s ohledem na skutečnost, jak dlouho útoky trvaly a zejména, že neustaly ani po podání žaloby, jak bylo prokázáno, že ještě dne 26. 2. 2018 existovaly na internetu odkazy na články s jejich stručným obsahem, a s ohledem na jejich četnost, by omluva nepostačovala a žalobci ji ostatně logicky ani nevolili a relutární satisfakce je ve smyslu ustanovení § 2951 odst. 2 na místě. Na místě je i požadavek žalobců na uložení povinnosti žalované do budoucna se zdržet obdobného jednání, aby veřejnost byla informována o biologickém původu a způsobu početí žalobkyně c) a žalobce d), o vzájemných příbuzenských a rodičovských vztahů mezi žalobci, a o vzájemných partnerských a intimních vztazích mezi žalobcem a) a žalobkyní b), neboť z dokazování přesvědčivě vyplynulo, že žalovaná nehodlá v tomto jednání dobrovolně ustat, pokud odkazy na články odstranila pouze částečně, a to až po podání žaloby a některé články, respektive odkazy na ně, neodstranila ještě k 26. 2. 2018, tedy více jak 2 roky po podání žaloby a žalobci se o odstranění článků musejí snažit sami na své vlastní náklady. Je také zřejmé, že žalovaná k nároku žalobců zaujala odmítavý postoj, obhajuje své jednání, že na něj má právo a tvrdí, že nezasáhla do osobnostních práv žalobců. Je proto třeba do budoucna takovému jednání zamezit a uložit žalované upustit od takového jednání. Soud také přihlédl k tomu, že jedinou motivací a cílem žalované bylo generování vlastního obchodního zisku, což koresponduje i se svědeckou výpovědí svědka [jméno] [příjmení], který uvedl, že žalovaná počítá s riziky, pokud zveřejňuje články, se kterými osoby, o kterých se v nich píše, nesouhlasí a dále uvedl, že ekonomický přínos pro žalovanou se dá porovnat podle toho, kolikrát téma vyšlo na titulní straně. V řízení bylo prokázáno, že ze 14 tištěných článků uvedených v žalobě byly palcové titulky článků většinou spolu s pořízenými fotografiemi bez souhlasu žalobců uvedeny na titulní straně v 7 případech, když v 5 případech byla na titulní straně zveřejněna fotografie žalobkyně b) pořízená bez jejího souhlasu, ve 2 případech žalobkyně c), z toho jednou bez zakrytí její tváře (deník [název] ze dne 24. 10. 2012) a v 1 případě žalobce a). I když titulky dalších článků nebyly uveřejněny na titulní straně, vždy byly uveřejněny na významném místě co se týká umístění či rozsahu příslušného článku, když zpravidla byla tématu věnována celá dvoustrana. Při určení výše nemajetkové újmy v penězích soud vycházel z faktů, že určení výše nároků na přisouzení náhrady nemajetkové újmy je v takovém případě zjistitelná se značnými obtížemi, ostatně v tomto duchu se vyjadřoval už Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], z jehož základní myšlenky bylo vycházeno i v tomto případě. Soud vycházel i z toho, že v takovém případě se uplatňuje postup ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř. a soud tuto výši určí podle své úvahy, ovšem i ta podléhá hodnocení a tak se i stalo v tomto případě. Soud proto zjišťoval takové skutečnosti, které by umožnily založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu, ale samozřejmě i posouzení kvalitativní. Bylo zjištěno, že do práv a oprávněných zájmů žalobců bylo zasahováno žalovanou opakovaně, dlouhodobě, bez jakéhokoliv náznaku sebereflexe, neboť žalovaná neuznala své pochybení, a to ani v případě, že rodina žalobců je opakovaně novináři pronásledována, některé výroky o milostném trojúhelníku, náhradní matce, milence, paralelní přítelkyni a podobně na první pohled musí citelně zasahovat do intimní sféry každého jednotlivce. Ani za této situace žalovaná nepovažovala za vhodné se alespoň pokusit o omluvu. Do poslední chvíle bylo setrváváno na zamítnutí žaloby, nic ze žalobních požadavků nebylo uznáno. Soud také přihlédl k tomu, že ještě v únoru 2018 byly na webových stránkách odkazy na články dehonestující žalobce, a to se stručným obsahem ještě před rozkliknutím článku. Soud zvažoval, kdo jsou osoby žalobců, o jaký subjekt se jedná v případě žalované a s jakým finančním zázemím. Bylo také přihlíženo k tomu, že rozhodnutí soudu musí v takovém případě obsahovat i určitou preventivně sankční funkci (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]), neboť je již ustálen názor, že i soukromé právo může trestat, jinak řečeno, mít určitou preventivně sankční funkci. Tento závěr se podává nejen z judikatury soudů, ale i ze zákonné úpravy, například z ustanovení § 3004 odst. 2 NOZ, či z ustanovení § 40 odst. 4 věty druhé autorského zákona. Nejedná se tedy o nic výjimečného, či neobvyklého. Soud v daném případě zohledňoval nejen výše uvedené, ale také určité hledisko závažnosti a intenzity, která je popsána shora, a kterou není možno tolerovat. Je naprosto zřejmé, že základním důvodem, proč články vznikly, je osoba žalobce a), neboť stěží si lze představit, že jinak by se média zajímala o žalobkyni b), potažmo o nezletilé žalobce c) a d), pokud by žalobce a) v tomto okruhu osob nijak nefiguroval. Přiznané částky pro jednotlivé žalobce nemohou být rozhodně pro žalovanou částkou likvidační, a to především s ohledem na skutečnost, s jakým majetkem žalovaná hospodaří a o jaký subjekt se jedná. Zároveň by částky přiznané jednotlivým žalobcům mohly být do budoucna určitým varováním, že obdobného typu jednání je třeba se zdržet s tím, že pokud by se žalovaná nehodlala poučit a za další opakované útoky by následovaly další žaloby, soud by mohl být (a také by měl být), ještě přísnější, pokud by se v takovém případě žalobci domáhali vyšší relutární satisfakce. Pokud jde o peněžní satisfakci poskytnutou žalobcům c) a d), zásah vzhledem k jejich nízkému věku nemohl dosáhnout takové intenzity jako u dospělých žalobců, navíc to byli právě dospělí žalobci a zejména žalobce a), kdo byl v centu pozornosti, nelze však říci, že by to, že si plně zásah vzhledem ke svému věku neuvědomují, bylo snad důvodem, proč by vůbec neměli mít právo na satisfakci v penězích v jakékoliv výši. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. [spisová značka], jež byl občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu dne 17. 5. 2017 schválen k publikaci ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, o nemajetkové újmě lze hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobního zájmu poškozeného, který nemá hodnotu v penězích. Představuje opak škody; nemajetková újma je tedy nepříznivý dopad škodné události do jiných hodnot, než je jmění. Lze tak hovořit o škodě morální, ideální, imateriální, za kterou náleží poškozenému peněžitá – materiální – satisfakce. Projevuje se tedy v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vzniká také účastníku, který v důsledku svého nízkého věku si neuvědomuje průběh řízení. To, že osoba plně nevnímá obsah zásahu, neznamená, že nemá právo na náhradu nemajetkové újmy, přičemž tento závěr se uplatní i v této věci. Je zřejmé, že žalobci c) a d) mohli pociťovat určité nepohodlí v rodině, když je zřejmé, že v důsledku zveřejnění článků byla narušena rodinná pohoda, když stres a nepohodlí, jež prožívá matka i otec, dopadá i na dítě a dochází k narušení jeho osobního zájmu ve smyslu výše uvedeném. I žalobcům c) a d) tedy náleží peněžitá satisfakce, avšak nižší, než je tomu u žalobců a), b), když tyto útoky se nezletilých žalobců nedotýkají v takové míře jako u jejich rodičů. Pokud je argumentováno ochranou žalobců c) a d) do budoucna a preventivním účinkem náhrady nemajetkové újmy, soud poukazuje na to, že primárním má být vždy funkce satisfakční. Z hlediska prevence do budoucna a ochrany nezletilých dětí je klíčový zdržovací a odstraňovací nárok. Soud je ovšem přesvědčen, že i v případě žalobců c) a d) by jim měla být přiznána relutární satisfakce vyšší, než je v obvyklých případech přiznáváno, neboť žalovaná by si měla uvědomit, že nemůže již dále používat„ zaběhnutou“ praxi, stejně tak jako v případě žalobců a) a b), jak je odůvodněno výše. Soud si je vědom skutečnosti, že zde byli žalobci c) a d) (který v době prvních zásahů ještě ani nebyl na světě) zasaženi převážně podružně, zprostředkovaně, (v souvislosti s tím, kdo jsou jejich rodiče) nicméně jak vyplývá z účastnické výpovědi žalobkyně b), je nebezpečí, že nezletilí žalobci mohou čelit dotazům jiných dětí v předškolním zařízení, dokonce již se na nějaké dotazy ze soukromí rodiny, které dostali ve školce, doma ptali. Nezletilé děti se v současné době nacházejí ve věku, kdy mediální výpady proti rodině žalobců se jich mohou fakticky dotýkat v omezené míře. Obě nezletilé děti nebyly terčem médií samy o osobě a na rozdíl od žalobce a) a žalobkyně b) nebyla žádným způsobem relativizována či zesměšňována jejich úloha v rodině. Nicméně nelze vyloučit obavu žalobců a) a b), že v době relativně krátké si děti tyto skutečnosti mohou uvědomovat a výpady či posměšky na jejich osobu mohou záhy přijít, bez ohledu na to, kdo a kde by je mohl vést. Bulvární fabulace, které žalovaná zveřejnila, činí z nezletilých žalobců c) a d) předmět jakési dohody mezi žalobcem a) a žalobkyní b), žalobkyně b) je označována jako cizí žena, žalobce a) je označován jako„ nadsamec“ či„ podivín“, který má praktikovat dvojženství, matka nezletilých žalobců je označována jako náhradní matka, milenka, paralelní přítelkyně, která měla žalobci a) porodit děti bez sexu, žalobkyně c) je žalovanou označována jako„ levobočná“, soukromý život žalobců žalovaná označuje jako„ Sodomu“. Pokud by se s těmito„ informacemi“ v budoucnu nezletilí žalobci seznámili, což v případě, pokud nebudou veškeré články odstraněny, není vyloučeno, může to poškodit jejich duševní vývoj závažným způsobem. Žalovaná nezletilé žalobce opakovaně označovala jménem, zveřejňovala bez souhlasu jejich fotografie, v případě žalobkyně c) dokonce na titulní straně bez zakrytí její tváře. Jak již bylo výše uvedeno, jenom z důvodu, že žalobci c) a d) jsou nezletilí, není možno jejich nároky na ochranu osobnosti přehlížet a jejich nároky vzhledem k jednání žalované nelze bagatelizovat. Podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR potřebují děti zvláštní ochranu, protože se teprve musí vyvinout v osoby odpovědné samy za sebe. Potřeba ochrany je dána i s ohledem na nebezpečí, které vychází ze zájmu médií a jejich odběratelů o fotografie dětí. Podle Nejvyššího soudu ČR proto prostředí, ve kterém se děti mohou rozvíjet bez obavy z rušivého veřejného pozorování, musí být chráněno mnohem komplexněji než u jejich rodičů. I v případě nezletilých žalobců c) a d) tedy relutární satisfakce musí plnit nejen funkci satisfakční, ale i funkci preventivně sankční. Proto soud každému z žalobců c) a d) přiznal výši relutární satisfakce 500.000 Kč, tedy částku, než jejich rodičům, tedy žalobci a) a žalobkyni b). Pokud jde o zbytek nároku žalobců c) a d), soud žalobu částečně zamítl, jak je uvedeno pod bodem IV. výroku rozsudku. Soud však zároveň dodává, že toto částečné zamítnutí žaloby nemělo a ani nemohlo mít žádný faktický význam pro posouzení otázky opodstatněnosti žaloby, neboť žaloba, co do právního důvodu, je opodstatněna zcela; částečné zamítnutí žalobního návrhu žalobců c) a d) pak bylo odvislé pouze od úvahy soudu. Soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že je dán důvod vyhovět žalobci a) a žalobkyni b) v jimi požadované výši relutární satisfakce, u žalobců c) a d) výši relutární satisfakce soud z výše uvedených důvodů snížil na jednu čtvrtinu požadované částky a ve zbytku žalobu požadované částky žalobu zamítl. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. [ústavní nález], když přiznané částky jednotlivým žalobcům jsou schopny nejen účinně vyvážit a zmírnit závažnou újmu, kterou jednotliví žalobci utrpěli opakovanými neoprávněnými zásahy žalované do jejich osobnostních práv, ale výše relutární satisfakce má také z hlediska ochrany práv žalobců do budoucna plnit i odstrašující a odrazující funkci, což je možné jen tehdy, pokud ji žalovaná bude vnímat jako citelnou. Žalovaná v zájmu dosažení co nejvyššího zisku s žalobci manipulovala jako s objekty svého zájmu, přinášela informace z jejich rodinného života a intimního soukromí a učinila tak žalobce objektem zájmu a zvědavosti veřejnosti a to bez jakéhokoliv zohlednění jejich práv. Soud v souvislosti s výší relutární satisfakce zohlednil i majetkové poměry žalované. Na závěr soud uvádí, že právo člověka na ochranu jeho soukromého a rodinného života před neoprávněnými zásahy je jednou ze základních zásad spravedlnosti a práva, na nichž je založeno soukromé právo demokratického právního státu a v souladu s nimiž musí být vykládáno každé jeho ustanovení. Význam a důležitost ochrany soukromí jako intimního a diskrétního aspektu života každé lidské bytosti vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu ČR, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Nikdo nemá právo neoprávněně získávat vědomosti o skutečnostech ze soukromého života jiné soby ani taková tvrzení rozšiřovat bez ohledu na jejich charakter. Žalobci mají v oblasti intimního a soukromého života právo na absolutní informační sebeurčení a v jejím rámci se rozhodli žádné informace ze svého soukromí a rodinného života nezpřístupňovat médiím, zejména bulvárním včetně žalované, což v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno. Bylo prokázáno, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců, a proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Výrok o nákladech soudního řízení je odůvodněn následovně. Při výpočtu odměny advokáta soud vycházel z tarifní hodnoty 50.000 Kč dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“). Náhrada nákladů řízení náleží každému ze žalobců zvlášť. I když ve věci odstraňovacího návrhu bylo řízení soudem zastaveno, neboť žalobci vzali žalobu v této části zpět, soud zde postupoval podle § 146 odst. 2 o.s.ř. a přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení, neboť řízení bylo zastaveno pro chování žalované, která předmětné články odstranila až po podání žaloby, a z tohoto důvodu vzali žalobci v této části žalobu zpět. Pokud jde o zdržovací nárok, žalobci byli úspěšní z jedné poloviny, neboť byli úspěšní co do konkrétních oblastí, o kterých se má žalovaná zdržet informování, avšak nebyli úspěšní ve zbývajícím rozsahu, obecném zákazu informování o soukromém a rodinném životě žalobců. Pokud jde o požadavek na relutární satisfakci, zde byli žalobci a) a b) úspěšní zcela, žalobci c) a d) sice jen částečně, ale jejich neúspěch záležel na úvaze soudu (§ 142 odst. 3 o.s.ř). Celkem tedy žalobci měli ve věci z 83% a žalovaná ze 17%. Žalobcům tedy náleží náhrada nákladů řízení ve výši 83% z nákladů, které by jim byly přiznány v případě 100% úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Náklady řízení se skládají u každého ze žalobců ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu a z nákladů advokáta. Žalobcům náleží odměna za 10 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 AT (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, replika k vyjádření žalované a návrh na změnu žaloby ze dne 15. 12. 2017, účast na jednání před soudem dne 22. 1. 2018, replika žalobců ze dne 26. 2. 2018 k vyjádření žalované ze dne 21. 9.2017 spolu s návrhem na provedení důkazů, účast na jednání před soudem dne 7. 3. 2018, za který náleží odměna za 2 úkony právní služby, neboť jednání trvalo více než 2 hodiny - § 11 odst. 1 písm. g) AT, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 15. 3. 2018, závěrečný návrh ve věci ze dne 25. 3. 2018, účast na jednání před soudem dne 4. 4. 2018) a za jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 2 písm. f) AT – vyhlášení rozsudku dne 23. 4. 2018. Vzhledem k faktu, že všichni žalobci jsou zastoupeni stejným advokátem, se odměna postupem dle ustanovení § 12 odst. 4 AT snižuje o 20%. Každému ze žalobců tedy vznikly tyto náklady: soudní poplatek ve výši 20.000 Kč, odměna advokáta ve výši 26.040 Kč (3.100x10,5x0,8), náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT ve výši 3.300 Kč za 11 úkonů právní služby po 300 Kč a podle § 137 odst. 3 o.s.ř. 21% DPH ve výši 6.161,40 Kč Celkem tak náklady každého ze žalobců činí za řízení před soudem I. stupně 55.501,40 Kč. Vzhledem k tomu, že každý z žalobců byl ve věci úspěšný z 83%, činí náhrada nákladů řízení pro každého z žalobců podle § 142 odst. 2 o.s.ř. 46.066 Kč. Jelikož každý z žalobců byl v řízení zastoupen právním advokátem, uložil soud žalovanému v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit náhradu nákladů řízení vždy k rukám právního zástupce každého z žalobců. Lhůta ke splnění uložené povinnosti je určena v souladu s ustanovení § 160 odst. 1 věta prvá o.s.ř. jako třídenní, když v posuzovaném případě soud neshledal podmínky pro stanovení povinnosti plnit ve lhůtě delší, než je zákonná, případně ve splátkách.