15 C 359/2021-128

Rubrum

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Svobodovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro zaplacení 45 800 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se v části o zaplacení částky 2 000 Kč a úroku z prodlení 0,1% denně částky 2 000 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplati žalobkyni částku 43 800 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 43 800 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení, a to ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 41 240,39 Kč, a to ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s tím, že mezi žalobkyní (pod tehdejším [právnická osoba] [anonymizována tři slova] a [anonymizována dvě slova] [právnická osoba]) a žalovanou byla dne 24. 8. 2020 uzavřena Smlouva o studiu. V souladu s touto smlouvou žalobkyně vystavila žalované dne 25. 9. 2020 fakturu [číslo] znějící na úhradu školného za akademický rok 2020 [číslo] ve výši 45 800 Kč, splatnou dne 9. 10. 2020. Žalovaná měla přístupy do informačního systému žalobkyně, když tyto převzala dne 17. 9. 2020, což stvrdila vlastnoručním podpisem. Tyto přístupová hesla zůstávají stejná, i když student změní obor studia. Žalovaná ve lhůtě splatnosti fakturu neuhradila, a neučinila tak ani po výzvě. Pro případ prodlení s platbou školného byla v čl. III. 4. a) Všeobecných podmínek studia [číslo] 2020, nedílné Přílohy [číslo] Smlouvy o studiu uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, sjednána povinnost žalované zaplatit žalobci smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1% denně z dlužné částky školného. Smluvní úrok z prodlení je požadován od prvního dne prodlení s úhradou faktury, tj. od 10. 10. 2020 do zaplacení. Žalobkyně proto vedle dlužné částky požaduje úrok z prodlení v zákonné výši za dobu prodlení žalované s úhradou faktury.

2. Dříve než začalo jednání ve věci samé, vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do částky 2 000 Kč a úroku z prodlení 0,1% denně částky 2 000 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení s tím, že dne 30. 9. 2020 uzavřela žalovaná s žalobkyní [příjmení] [číslo] k výše uvedené smlouvě, který se týkal změny studijního programu. V důsledku administrativního nedopatření žalobkyně nezaslala žalované opravný daňový doklad (dobropis) k výše uvedené faktuře na školné, což měla učinit v návaznosti na to, že školné v novém studijním programu (dle dodatku), tedy Ekonomika a management podniku, bylo nižší než školné v původním studijním programu (Bezpečnostní management). Rozdíl těchto školných za akademický rok 2020 [číslo] činil 2 000 Kč. Soud proto v souladu s ust. § 96 odst. 1 o.s.ř., podle kterého žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Vzhledem k tomu, že tak žalobkyně učinila před jednáním ve věci samé, nevyžadoval soud souhlas žalované.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že je pravdou, že s žalobkyní (pod tehdejším [právnická osoba] škola regionálního [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] [právnická osoba]) uzavřela dne 24. 8. 2020 Smlouvu o studiu. Dne 30. 9. 2020 uzavřela s žalobkyní [příjmení] [číslo] k výše uvedené smlouvě, který se týkal změny studijního programu žalované z oboru Bezpečnostní management na obor Ekonomiku a management podniku. Žalovaná neporušila žádnou svou povinnost, když ji naopak jednáním žalobkyně nebylo umožněno řádné studium, např. aby si udělala rozvrh, přihlásila se na online hodiny, a proto se žalovaná rozhodla ukončit studium k 6. 10. 2020. Žalovaná odkazuje na čl. 8 odst. 7 všeobecných podmínek, kdy druhá strana je oprávněna přerušit studium dle smluvních povinností, když je druhá strana neplní. Dále žalovaná uzvedla, že nárok neexistuje, žalobkyně ho žaluje nesprávným způsobem, kdy podle čl. 5 odst. 4 a čl. 7 odst. 4 se nároky z nezaplaceného školného transformují do smluvní pokuty. I kdyby žalobkyně žalovala smluvní pokutu, tak daný nárok neexistuje. Prodlení nikdy nenastalo, smlouva by de facto nemohla být nikdy ukončena, což je po právní stránce za hranicí morálky i práva. Není také prokázáno, zda faktura byla žalované řádně doručena, žalovaná tvrdí, že jí nebyla doručena, neznala ani její splatnost. Dne 6. 10. žalovaná ukončila studium, a to ještě před splatností faktury. Vzhledem k tomu, že ještě 6. 10. byla sama žalobkyně v prodlení, žalovaná v prodlení být nemohla. Žaloba je nemorální a je v rozporu s dobrými mravy, je protiprávní a v rozporu správy spotřebitele. Je rovněž jednostranná, když sankce jsou pouze ve prospěch školy vůči studentovi. To je i v případě ukončení smlouvy, kdy bez sankcí může vypovědět smlouvu pouze škola, nikoliv student. Dle čl. 3 odst. 4 písm. b) má žalobkyně žalovat nárok ze smluvní pokuty a zároveň z této smluvní pokuty chtít smluvní pokutu. Smlouva tedy nemůže být platná, jedná se o nicotnou smlouvu a navrhla proto, aby byla žaloba zamítnuta.

4. Ve věci soud rozhodl rozsudkem ze dne 1. 2. 2022, č.j. 15 C 359/2021-46, který byl následně Krajským soudem v Praze zrušen rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č.j. 15 C 359/2021-73 s tím, že se se má soud zabývat otázkou, zda se zaplacení školného nezměnilo na pohledávku na zaplacení smluvní pokuty dle všeobecných podmínek smlouvy o studiu, správně označit žalobkyni a odůvodnit lhůtu k plnění.

5. Ze smlouvy o studiu má soud za prokázané, že mezi žalobkyní (pod tehdejším [právnická osoba] [anonymizována tři slova] a [anonymizována dvě slova] [právnická osoba]) a žalovanou byla dne 24. 8. 2020 uzavřena Smlouva o studiu. Součástí smlouvy byly i všeobecné podmínky studia. Dle čl. III. odst. 2 uchazeč/student se zavazuje platit VŠ školné vždy na celý akademický rok dopředu, to je školné za dva semestry, a to bez ohledu na to, zda uchazeč/student studium za tento akademický rok dokončí či nikoliv, případně zda ke studiu nastoupí či nikoliv... nárok VŠ na školné vzniká uzavřením smlouvy o studiu a trvá po celou dobu trvání smluvního vztahu. Dle odst. 4 téhož článku v případě prodlení uchazeče/studenta s úhradou školného, vzniká VŠ právo na smluvní úrok z prodlení, který činí 0,1% z dlužné částky denně, a to za každý byť i započatý den prodlení. Dle písm. b) smluvní pokutu ve výši neuhrazené částky školného dle smlouvy o studiu, která je splatná k 1. dni prodlení s úhradou školného dle smlouvy o studiu. Dle čl. 5 odst. 2 jiným než řádným způsobem se smlouva o studiu/studium ukončuje: i. z důvodu na straně uchazeče/studenta: a) zanecháním studia ze strany uchazeče/studenta, přičemž dnem ukončením studia je den, kdy bylo VŠ doručeno písemné oznámení uchazeče/studenta o zanechání studia, v takovém případě je pak zároveň se studiem ukončen i smluvní vztah založený smlouvou o studiu. Povinnost uhradit veškeré (splatné i ještě nesplatné) závazky vůči VŠ tím nezaniká. Dle odst. 3 téhož článku v případě ukončení studia z jakéhokoliv důvodu dle odst. 2 bodu i. či bodu iii. písm. f) nevzniká uchazeči/studentovi nárok na vrácení již zaplaceného školného za akademický rok ve kterém k ukončení studia došlo. Dle odst. 4 v případě, že školné v případě ukončení studia nebo smlouvy o studiu ještě nebylo zaplaceno (ať již z části či v celé výši), mění se s výjimkou v případu dle článku V. odst. 2 bodu iii. písm. f) pohledávka VŠ z titulu dlužného školného na pohledávku na zaplacení smluvní pokuty z důvodu porušení povinnosti ze smlouvy o studiu uchazečem/studentem, a to ve výši odpovídající dlužné částce. Pro případ prodlení s platbou školného byla v čl. III. 4. a) Všeobecných podmínek studia [číslo] 2020, nedílné Přílohy [číslo] Smlouvy o studiu uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, sjednána povinnost žalované zaplatit žalobci smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1% denně z dlužné částky školného.

6. Z faktury [číslo] má soud za prokázané, že v souladu s touto smlouvou žalobkyně vystavila žalované dne 25. 9. 2020 fakturu [číslo] znějící na úhradu školného za akademický rok 2020 [číslo] ve výši 45 800 Kč, splatnou dne 9. 10. 2020.

7. Ze seznámení se s dokumenty ze dne 17. 9. 2020 má soud za prokázané, že žalovaná dne 17. 9. 2020 převzala přístupové údaje do informačního systému žalobkyně a pokyny pro studenty.

8. Z e-mailová korespondence má soud za prokázané, že žalobkyně s žalovanou komunikovaly ve dnech 30. 9. 2020 – 6. 10. 2020 ohledně studia žalované.

9. Z dopisu o ukončení studia z 25. 10. 2020 a emailu z 14. 12. 2020 má soud za prokázané, že v dopise, který deklaroval ukončení studia žalované, žalobkyně rekapitulovala závazky žalované, kdy upozorňovala žalovanou na povinnost zaplatit školné, rovněž v e-mailu z 14. 12. 2020 žalobkyně upozorňovala žalovanou na povinnost zaplatit školné.

10. Z výslechu žalované má soud za prokázané, že žalovaná si brigádně přivydělává průměrně 25 000 Kč měsíčně čistého. Žije v pronajatém bytě v [obec], platí i se službami 12 000 Kč měsíčně. Studuje v denním studium na soukromé vysoké škole [příjmení] [jméno], kde hradí školné za jeden semestr 29 000 Kč. Školné hradí rodiče žalované, kteří ji také zakoupili pro účely studia notebook.

11. Z výzvy k úhradě ze dne 17. 2. 2021 a emailu ze dne 14. 12. 2021 a podacího archu má soud za prokázané, že žalovaná ve lhůtě splatnosti fakturu neuhradila, a neučinila tak ani po výzvě a emailové urgenci.

12. Dle ust. § 56 odst. 1 písm. a) zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, studium se dále ukončuje zanecháním studia.

13. Dle § 59 téhož zákona poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu.

14. Dle § 2048 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.) ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

15. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Cdo 671/2017 je smluvní pokuta svou povahou vedlejším (akcesorickým) závazkem. Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je tudíž existence hlavního závazku, který má být smluvní pokutou utvrzen. Jinými slovy, má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí platně vzniknout (hlavní) závazek, aby mohl být smluvní pokutou utvrzen. Nevznikla-li totiž povinnost plnit, nemůže být ani porušena, a nemůže tak vzniknout ani nárok na zaplacení smluvní pokuty, kterou mělo být splnění povinnosti utvrzeno. Smluvní pokutu mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitele a dlužníka hlavního (utvrzeného) závazku.

17. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Cdo 3805/2018 zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách lze vzdělání poskytovat za úplatu, která je příjmem právnické osoby vykonávající činnost dané školy (článek 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona [číslo] Sb., § 123 odst. 1, 4 zákona č. 561/2004 Sb.). Bez zřetele k tomu, zda převažujícím předmětem její činnosti je soustavná výdělečná činnost za účelem dosažení zisku, je žalobkyně právnickou osobou zapsanou ve školském rejstříku, předmětem jejíž činnosti je poskytování vzdělávání nebo školských služeb podle zákona č. 561/2004 Sb. (srov. § 8 odst. 6, § 141 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb.) … Poplatky, které může požadovat veřejná vysoká škola v průběhu studia, nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Výklad pojmu„ služba“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie již provedenou a nevzbuzující pochybnosti. Podle bodu 34 odůvodnění směrnice 2006/123/ES musí být posouzení toho, zda určité činnosti, zejména činnosti financované z veřejných prostředků nebo poskytované veřejnými subjekty, představují„ službu,“ provedeno případ od případu s ohledem na všechny její vlastnosti, zejména pak na způsob jejich poskytování, organizace a financování v daném členském státě. Soudní dvůr uzavřel, že podstatným znakem úplaty je skutečnost, že představuje protiplnění za dotyčné služby, a uznal, že v případě činností prováděných bez protiplnění státem nebo z pověření státem v rámci jeho povinností v sociální, kulturní, vzdělávací a soudní oblasti, jako jsou kursy poskytované v rámci vnitrostátního vzdělávacího systému nebo správa systémů sociálního zabezpečení, které nejsou spojeny s hospodářskou činností, charakteristický znak úplaty chybí. Úhrada poplatku příjemci, například školné nebo zápisné hrazené studenty za účelem určitého příspěvku na úhradu provozních nákladů systému, sama o sobě úplatu nepředstavuje, neboť daná služba je stále v zásadě financována z veřejných prostředků. Na tyto činnosti se tak nevztahuje definice„ služby“ v článku 50 Smlouvy a nespadají proto do oblasti působnosti směrnice. V rozsudku ze dne 11. 9. 2007, ve věci C [číslo], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti Finanzamt [příjmení] [příjmení], Soudní dvůr poznamenal, že v případě kurzů nabízených institucemi, které jsou součástí veřejného vzdělávacího systému a jsou zcela nebo hlavně financovány z veřejných prostředků, přestože někdy musí být hrazeny poplatky nebo školné za účelem přispění na náklady fungování vnitrostátního vzdělávacího systému, neexistuje úplata, a tedy ani„ služba“ podle unijního práva. Naopak vzdělávání poskytované vzdělávacími institucemi financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků – žáky a jejich rodiči – představuje službu ve smyslu unijního práva, jelikož instituce sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu. V rozsudcích ze dne 27. 9. 1988, ve věci C [číslo], Belgický stát proti [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení], a ze dne 7. 12. 1993, ve věci C [číslo], [jméno] [jméno] [příjmení] proti Landeshauptstadt Hannover, Soudní dvůr dospěl k závěru, že studijní program institutu vyššího vzdělání, který je součástí sekundárního vzdělání poskytovaného v rámci státního vzdělávacího systému, nelze považovat za službu ve smyslu článku 50 Smlouvy. Zdůraznil, že podstatný znak úplaty spočívá v tom, že„ představuje protiplnění za předmětnou službu, na níž se poskytovatel a příjemce služby obvykle dohodnou.

18. Dle rozhodnutí Ústavního soud ČR Pl. ÚS 34/17 ustanovení čl. 33 odst. 3 Listiny upravuje jednu ze základních zásad ústavní úpravy práva na vzdělání. Právo na vzdělání obsažené v čl. 33 Listiny je tradičně doktrinárně i judikatorně považováno za tzv. sociální právo. Kategorizaci odpovídá též systematika Listiny, kdy právo na vzdělání artikulované prostřednictvím čl. 33 řadí do hlavy čtvrté s názvem " [ulice], sociální a kulturní práva". Pro sociální práva je typické, že ze své povahy vyžadují provedení zákonem. Tento princip je stanoven v čl. 41 odst. 1 Listiny, v němž je výslovně stanoveno, že uvedených práv, včetně práva na vzdělání podle čl. 33 Listiny, je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato práva provádějí. Ústavní soud ve vztahu k čl. 41 odst. 1 Listiny dovodil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008 (N 73/49 SbNU 85; [číslo] Sb.), že pojmovým znakem sociálních práv je "skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů (čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (...)) …V posuzovaném případě zřizování nestátních škol Listina v čl. 33 odst. 3 stanoví: "Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu. Uvedené ustanovení je nutné chápat v širším kontextu čl.

33. V případě čl. 33 odst. 3 Listiny se podle názoru Ústavního soudu nejedná o samostatné právo zřizovat nestátní školy, jak se snaží dovodit navrhovatelka, ale o jednu z ústavních zásad specifikujících realizaci práva na vzdělání. Prostřednictvím této zásady, tvořící součást práva na vzdělání, ústavodárce vytváří prostor, aby zákonodárce využil při realizaci práva na vzdělání též nestátních škol. Nestátní školy tak představují subsidiární prostředek pro naplnění práva na vzdělání. Listina prostřednictvím uvedeného ustanovení vytváří prostor, aby nestátní školy tvořily část institucionálního uspořádání vzdělávací soustavy, a podílely se tak na zajišťování práva na vzdělání v náležité kvalitě obsahu a formy vzdělávání. Uvedené interpretaci též odpovídá jazykový výklad čl. 33 odst. 3 Listiny, který podmiňuje zřizování jiných škol než státních a vyučování na takových školách zákonnou úpravou. Listina v čl. 33 odst. 1 a 2 zaručuje právo na bezplatné vzdělání ve "státních" (přesněji veřejných) základních a středních školách. Stanoví tak veřejné subjektivní právo na vzdělání v těchto školách, čemuž odpovídá i veřejnoprávní povinnost (závazek) státu systém (veřejných) základních a středních škol vytvářet a spravovat. V čl. 33 odst. 3 Listiny se pak stanoví, že lze zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich jen za podmínek stanovených zákonem. Bezprostřední souvislost mezi čl. 33 odst. 1 a 2 a čl. 33 odst. 3 Listiny tak podle náhledu Ústavního soudu není dána. Nezaručuje se totiž právo na vzdělání na jiných než veřejných základních a středních školách, ale stanoví se toliko možnost - v souladu se zákonem - zřizovat a vyučovat např. na soukromých školách za úplatu. Není tak ani výslovně garantována eventuální stejná podpora státu pro takové školy. Listina v čl. 33 odst. 3 používá v části před středníkem odlišný termín "vyučování". Vyučování (výuka) je proces probíhající v rámci vzdělávání, při kterém je nutné respektovat ústavní principy práva na vzdělání, čemuž odpovídá i podmínka zákonné úpravy vyučování na nestátních školách. V případě nestátních škol se tedy jedná o komplementární (subsidiární) instituce, jejichž existenci stát v přiměřeném počtu umožňuje, aby tak účelně doplnil soustavu státních (veřejných) základních a středních škol. Listina tak neobsahuje - a logicky ani obsahovat nemůže - subjektivní veřejné právo na zřízení neveřejné (nestátní, soukromé) základní či střední školy, nevzniká tedy ani povinnost státu zajišťovat právo na "vyučování" na těchto školách (ponecháváme stranou vysoké školy, kde je zákonná úprava odlišná, ačkoliv i na neveřejné vysoké školy se vztahuje čl. 33 odst. 3 Listiny). Úkol státu, resp. zákonodárce však nepochybně spočívá v určité regulaci zřizování a fungování neveřejných základních a středních škol, a to mj. i proto, že tyto školy - jak již bylo uvedeno - plní pouze doplňkovou formu vzdělávání vedle "páteřního" systému škol veřejných. Komplementární (subsidiární) charakter institutu nestátních škol vyjádřený v čl. 33 odst. 3 Listiny vyplývá také z rozdílného ústavního režimu mezi školami státními (veřejnými) a nestátními, kdy ústavodárce konstituuje právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách veřejných, zatímco na nestátních školách umožňuje poskytování vzdělání za úplatu. Navrhovatelka vychází z předpokladu, že existence nestátních škol sama o sobě představuje záruku zajištění otevřeného a pluralitního charakteru vzdělávacího systému. Opomíjí však právě uvedenou skutečnost, že nestátní subjekty poskytují vzdělání zpravidla za úplatu. Tím ve své podstatě konstruují ekonomické překážky v přístupu ke vzdělání, čímž mohou prohlubovat nejen stávající sociální a ekonomické rozdíly ve společnosti, ale zároveň mohou v dlouhodobém horizontu zesilovat ekonomickou stratifikaci společenských skupin. Excesivní uplatnění tržních mechanismů prostřednictvím možného dominantního postavení nestátních škol v institucionálním složení vzdělávací soustavy by proto ve svém důsledku mohlo znamenat omezení nejen přístupu ke vzdělání, ale i pluralitního charakteru vzdělávacích institucí samotných. Uvedené potenciální negativní důsledky předjímá samotný ústavodárce, který vychází z preference bezplatného vzdělání na státních (veřejných) základních a středních školách. Právě tímto způsobem ústavodárce naplňuje základní podmínku rovného přístupu ke vzdělání. Vzhledem ke skutečnosti, že stát je povinen zaručit ústavněprávně adekvátní záruky realizace práva na vzdělání, a to v jeho institucionálním i materiálním aspektu, lze vyvozovat, že má výsadní postavení při určování institucionální struktury vzdělávací soustavy včetně regulace kvality formy a obsahu vzdělávání. Ačkoliv stát nemůže zasáhnout do esenciálního obsahu práva na vzdělání, požívá zákonodárce široké míry diskrece při stanovení podmínek zřizování nestátních škol a školských zařízení. Součástí uvedené diskrece je bezesporu široká úvaha při stanovení způsobu zákonné regulace vzniku nestátních škol. K obdobnému závěru dospívá též ESLP, který konstatuje, že čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě neukládá státům povinnost zakládat určitý typ školských zařízení, nýbrž pouze zaručit osobám spadajícím do jejich jurisdikce právo využívat existujících vzdělávacích prostředků (již výše uvedená tzv. " [ulice] jazyková kauza"). To ostatně ESLP konstatoval přímo ve vztahu ke stížnosti Soukromé základní školy Cesta k úspěchu v [právnická osoba], a Občanského sdružení Škola dětem proti České republice (ze dne 22. 11. 2011 [číslo]). Při stanovení zákonné regulace vzniku nestátních škol však platí, že zákonodárce je vázán principem rovnosti ve smyslu zákazu stanovení nedůvodného rozdílného právního zacházení mezi státními a nestátními školami. Právo Evropské unie, jejíž pravomoc v otázkách všeobecného vzdělávání je pouze doplňková a uplatní se v rámci působností v oblasti volného pohybu osob (typicky při školní docházce dětí - rodinných příslušníků migrujících občanů Evropské unie), sice pokládá svobodu zakládat veřejná nebo soukromá vzdělávací zařízení za jedno z hledisek svobody podnikání, její výkon však podléhá souladu s vnitrostátními zákony členských států (čl. 14 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie), které mají plnou odpovědnost za obsah výuky a za organizaci vzdělávacích systémů a jejich kulturní a jazykovou rozmanitost (čl. 165 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie).

19. Dle rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 23 Co 293/2021-89 ze dne 3. 11. 2021 uvedený soud jako soud odvolací vyhověl žalobě o zaplacení školného žalobkyni. V rozhodnutí uvedl, že nepojmenovaná smlouva uzavřená účastníky (tj. smlouva o studiu) není spotřebitelskou smlouvou, žalovaná není spotřebitelem, který by mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavíral smlouvu s podnikatelem. V souladu s konstantní judikaturou (33 Cdo 4532/2014, I. US [číslo] I. US [číslo]) nevystupuje soukromá škola, jako„ dodavatel služeb“, nejedná se výlučně o podnikatele, který by soustavě prováděl samostatnou činnost vlastním jmenném a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, z povahy VŠ vyplývá, že tato zabezpečuje přístup k vysokoškolskému vzdělávání a získání vysokoškolské kvalifikace v akreditovaných studijních oporech a specializacích, stejně tak činní i soukromá VŠ, jako„ nedílný článek nejvyššího stupně české vzdělávací soustavy“, prostřednictvím studia na vysoké škole (ať již veřejné či soukromé), občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání dle čl. 3 odst. 1 věty prvé listiny základních práv a svobod publikované pod [číslo] kdy dle § 58 zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o VŠ), lze stanovit poplatky, které může požadovat veřejná VŠ v průběhu studia, stejně tak soukromá VŠ, kdy výši, formu placení a splatnost určuje statut či jiný dokument VŠ, resp. vnitřní předpis, kdy tyto poplatky nepodléhají žádné regulaci, jak mylně dovodil soud I. stupně. Tyto poplatky nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnutou službu (zprostředkovanou výuku), vyjadřují pouze podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a na jeho administraci, kdy smyslem poplatku není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání… Odvolací soud neshledává žádného důvodu odchýlit se od svobodného a vážného smluvního ujednání účastníků ohledně výše smluvní pokuty, rovněž odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že lze spatřovat určitou paralelu v max. možné výši smluvní pokuty přípustné podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a limitovat tak výši max. smluvní pokuty částkou 0,1% denně z dlužné částky... Žalovaná si zřejmě nesprávně vyložila obsah smluvního ujednání a nesprávně předpokládala, že pokud nebude„ čerpat nabízené předměty studia“, že nebude nucena nic platit a nebude vázána smluvní dokumentací. Odvolací soud však odlišně od soudu I. stupně vychází ze zásady pacta sunt servanda, tedy je třeba respektovat obsah uzavřených smluv a smluvních ujednání účastníků.

20. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že mezi žalobkyní (pod tehdejším [právnická osoba] [anonymizována tři slova] a [anonymizována dvě slova] [právnická osoba]) a žalovanou byla dne 24. 8. 2020 uzavřena Smlouva o studiu. V souladu s touto smlouvou žalobkyně vystavila žalované mj. dne 25. 9. 2020 fakturu [číslo] znějící na úhradu školného za akademický rok 2020 [číslo] ve výši 45 800 Kč, splatnou dne 9. 10. 2020. Školné má student povinnost hradit i tehdy, když ke studiu nenastoupí. Soud má dále za to, že žalovaná žádnou svou povinnost ukončením studia neporušila, nadále ji proto zůstává povinnost zaplatit školné, nikoliv smluvní pokutu. Školné by se ve smluvní pokutu transformovalo pouze při porušení povinnosti ze strany žalované. Shodně tak rozhodoval i Městský soud v Praze ve shora citovaném rozhodnutí, kdy rovněž přiznal žalobkyni nárok na školné, nikoliv smluvní pokutu. Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je existence hlavního závazku, který má být smluvní pokutou utvrzen. V daném případě by transformací školného ve smluvní pokutu hlavní závazek, který by mohl být smluvní pokutou utvrzen, neexistoval. Nejedná se tedy o platné sjednání smluvní pokuty, které však nečiní neplatnou celou smlouvu o studiu. Žalovaná ve lhůtě splatnosti fakturu za dlužné školné neuhradila, a neučinila tak ani po výzvě. Pro případ prodlení s platbou školného byla v souladu se zákonem o vysokých školách a v souladu s čl. III. 4. a) Všeobecných podmínek studia [číslo] 2020 sjednána povinnost žalované zaplatit žalobci smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1% denně z dlužné částky školného. Smluvní úrok z prodlení žalobkyně požaduje od prvního dne prodlení s úhradou faktury, tj. od 10. 10. 2020 do zaplacení. Dlužná částka nebyla zaplacena.

21. S ohledem na shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR při posuzování smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nejde o spotřebitelský vztah a proto se na něj ustanovení zákona o ochraně spotřebitele nevztahují.

22. Tvrzení žalované, že neměla přístupové údaje do informačního systému, jsou vyvráceny listinným důkazem označeným jako Seznámení se s dokumenty, kdy tyto převzala dne 17. 9. 2020. Její tvrzení, že žalobkyně s žalovanou nekomunikovala, je pak vyvrácena emailovou komunikací mezi účastníky.

23. O lhůtě k plnění soud rozhodl v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., kdy soud může určit lhůtu k plnění delší než 3 dny nebo rozhodnout o plnění ve splátkách. S ohledem na výši žalované částky a na osobní a finanční situaci žalované, která stále studuje, zároveň však má pravidelné příjmy cca 25 000 Kč měsíčně, uložil lhůtu k zaplacení ve splátkách po 5 000 Kč, resp. 1 000 Kč, pokud jde o náklady řízení. Soud přihlédl také ke skutečnosti, že dluh se stal splatným již v říjnu 2020.

24. Soud proto rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná nárok na náhradu nákladů řízení v částce 41 240,39 Kč Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 832 Kč, zaplaceného soudního poplatku za odvolání 2 190 Kč, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 43 800 Kč sestávající z částky 2 860 Kč za každý z 8 úkonů, jeden půl/úkon (vyhlášení rozsudku) ve výši 1 430 Kč, uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně 9 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovné ve výši 925 Kč za cestu k jednání dne 1. 2. 2022 z [obec] do [obec] a zpět, celkem 128 km osobním automobilem [registrační značka], a ve výši 1 624 Kč za cestu k jednání dne 29. 9. 2022 a 4. 10. 2022 z [obec] do [obec] a zpět, celkem 256 km osobním automobilem [registrační značka], dále pak náhrada za promeškaný čas 12 x 100 Kč, a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %.

Poučení