21Co 298/2022

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o zaplacení částky 45 800 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 15 C 359/2021 - 128 ze dne 4. října 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 7 647 Kč, a to k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi svým rozsudkem č.j. 15 C 359/2021 - 128 ze dne 4. 10. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. zastavil řízení v části o zaplacení částky 2 000 Kč a úroku z prodlení 0,1% denně částky 2 000 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení. Výrokem II. uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 43 800 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 43 800 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení, a to ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. jí dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 41 240,39 Kč, a to ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalobkyně se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne 22. 10. 2021, domáhala zaplacení částky 45 800 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně od 10. 10. 2020 do zaplacení s tím, že mezi ní (pod tehdejší [právnická osoba] [anonymizováno 6 slov] [právnická osoba]) a žalovanou byla dne 24. 8. 2020 uzavřena smlouva o studiu. V souladu s touto smlouvou žalobkyně vystavila žalované dne 25. 9. 2020 fakturu [číslo] znějící na úhradu školného za akademický rok 2020 /2021 ve výši 45 800 Kč, splatnou dne 9. 10. 2020. Tvrdila, že žalovaná měla přístupy do jejího informačního systému, které převzala dne 17. 9. 2020, což stvrdila vlastnoručním podpisem, kdy tato přístupová hesla zůstávají stejná, i když student změní obor studia. Žalovaná ve lhůtě splatnosti fakturu neuhradila, a neučinila tak ani po výzvě. Pro případ prodlení s platbou školného byla v čl. III. 4. a) všeobecných podmínek studia [číslo] [rok], nedílné přílohy č. 1 smlouvy o studiu, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, sjednána povinnost žalované zaplatit žalobkyni smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1% denně z dlužné částky školného. Ten byl požadován od prvního dne prodlení s úhradou faktury, tedy ode dne 10. 10. 2020 do zaplacení. Před zahájením jednání ve věci samé vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to do částky 2 000 Kč a úroku z prodlení 0,1% denně z této částky ode dne 10. 10. 2020 do zaplacení s tím, že dne 30. 9. 2020 s ní uzavřela žalovaná dodatek [číslo] k výše uvedené smlouvě, který se týkal změny studijního programu. V důsledku administrativního nedopatření žalobkyně nezaslala žalované opravný daňový doklad (dobropis) k výše uvedené faktuře na školné, což měla učinit v návaznosti na to, že školné v novém studijním programu (dle dodatku), tedy [anonymizována čtyři slova], bylo nižší než školné v původním studijním programu ([anonymizována dvě slova]). Rozdíl těchto školných za akademický rok 2020 /2021 činil 2 000 Kč. V tomto rozsahu bylo výrokem I. řízení zastaveno, a to podle ust. § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“).

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že uzavřená smlouva je nemorální, v rozporu s dobrými mravy, protiprávní, v rozporu s právy spotřebitele a jednostranná, když sankce jsou pouze ve prospěch školy vůči studentovi, a to i v případě jejího ukončení, kdy bez sankcí může vypovědět smlouvu pouze škola, nikoliv student. Smlouvu označila za neplatnou a nicotnou. Poukazovala na znění čl. 3 odst. 4 písm. b) všeobecných podmínek studia a dovozovala, že žalobkyně měla správně žalovat nárok ze smluvní pokuty. Nepopírala, že se žalobkyní (pod tehdejším [právnická osoba] [anonymizováno 6 slov] [právnická osoba]) uzavřela dne 24. 8. 2020 smlouvu o studiu a dne 30. 9. 2020 pak dodatek č. 1 k výše uvedené smlouvě, který se týkal změny studijního programu žalované z oboru [anonymizována dvě slova] na obor [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. Tvrdila, že neporušila žádnou svou povinnost, když ji naopak jednáním žalobkyně nebylo umožněno řádné studium, např. aby si udělala rozvrh, přihlásila se na online hodiny, a proto se žalovaná rozhodla ukončit studium k 6. 10. 2020. Dovozovala, že i kdyby žalobkyně žalovala smluvní pokutu, tak nárok neexistuje, prodlení nikdy nenastalo a smlouva by de facto nemohla být nikdy ukončena, což je po právní stránce za hranicí morálky i práva. Popírala řádné doručení faktury se zdůrazněním, že ukončila studium ještě před její splatností. Vzhledem k tomu, že ještě 6. 10. 2020 byla sama žalobkyně v prodlení, žalovaná v prodlení být nemohla.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením č.j. 21 Co 127/2022 - 73 ze dne 15. 6. 2022 zrušil první rozsudek soudu prvního stupně (č.j. 15 C 359/2021 - 46 ze dne 1. 2. 2022) a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že při právním hodnocení vycházel pouze ze základních ustanovení zákona o vysokých školách a vůbec nepřihlédl ke smluvním ujednáním obou účastnic, obzvláště za situace, kdy všeobecné podmínky studia byly nedílnou součástí smlouvy o studiu a nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu k obsahu smluvních podmínek (kromě úroku z prodlení) vůbec nepřihlédl. Vytkl mu, že rozhodl o plnění dlužné částky v měsíčních splátkách, aniž si opatřil pro toto rozhodnutí řádné podklady (důkazy) a své rozhodnutí v této části nijak nezdůvodnil a poslední vadou bylo nesprávné označení žalobkyně v záhlaví rozsudku. Soudu prvního stupně uložil, aby ve věci nařídil jednání, při kterém minimálně zopakuje dokazování obsahem smlouvy o studiu a zejména všeobecných podmínek, z nichž uskuteční potřebná zjištění, popřípadě provede další potřebné důkazy a v případě potřeby vyzve účastníky podle ust. § 118a o.s.ř. k případnému doplnění tvrzení a označení důkazů. Poté měl znovu zhodnotit důvodnost nároku žalobkyně na zaplacení dlužného školného, případně posoudit, zda nedošlo ke změně tohoto nároku na jiný nárok a ve věci znovu rozhodnout, s přihlédnutím k zásadě smluvní volnosti.

5. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodněnínapadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že mezi žalobkyní (pod tehdejší [právnická osoba] [anonymizováno 6 slov] [právnická osoba]) a žalovanou byla dne 24. 8. 2020 uzavřena smlouva o studiu. V souladu s touto smlouvou žalobkyně vystavila žalované m.j. dne 25. 9. 2020 fakturu [číslo] znějící na úhradu školného za akademický rok 2020 /2021 ve výši 45 800 Kč, splatnou dne 9. 10. 2020. Konstatoval, že školné má student povinnost hradit i tehdy, když ke studiu nenastoupí a že žalovaná žádnou svou povinnost ukončením studia neporušila, proto ji nadále zůstává povinnost zaplatit školné, nikoliv smluvní pokutu. Zdůraznil, že školné by se ve smluvní pokutu transformovalo pouze při porušení povinnosti ze strany žalované, když podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je existence hlavního závazku, který má být smluvní pokutou utvrzen. Poukázal na to, že v tomto případě by transformací školného ve smluvní pokutu hlavní závazek, který by mohl být smluvní pokutou utvrzen, neexistoval a nejedná se tedy o platné sjednání smluvní pokuty, které však nečiní neplatnou celou smlouvu o studiu. Uzavřel, že žalovaná ve lhůtě splatnosti fakturu za dlužné školné neuhradila, a neučinila tak ani po výzvě.

6. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 56 odst. 1 písm. a) a ust. § 59 zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a ust. § 2048 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“) a ust. § 1970 o.z., s připomenutím závěrů, vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 671/2017 a sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, rozhodnutí Ústavního soud ČR Pl. ÚS 34/17 a rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 23 Co 293/2021 - 89 ze dne 3. 11. 2021. Uvedl, že pro případ prodlení s platbou školného byla v souladu se zákonem o vysokých školách a v souladu s čl. III. 4. a) Všeobecných podmínek studia [číslo] [rok] sjednána povinnost žalované zaplatit žalobci smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1% denně z dlužné částky školného. Smluvní úrok z prodlení přiznal od prvního dne prodlení s úhradou faktury, t.j. od 10. 10. 2020 do zaplacení. Zdůraznil, že při posuzování smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nejde o spotřebitelský vztah a proto se na něj ustanovení zákona o ochraně spotřebitele nevztahují. Lhůtu k plnění stanovil ve výroku II. ve splátkách podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., a to s ohledem na výši žalované částky a na osobní a finanční situaci žalované. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1, ust. § 7, ust. § 11 odst. 1 a ust. § 13 odst. 4 č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“).

7. Proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku podala žalovaná včas odvolání a předně namítala, že nikdy nedošlo ke koncentraci, protože prvostupňový soud doposud nepoučil tu procesní stranu, které hrozí prohra ve sporu, a nesdělil žádné ze stran konkrétní důvody možného procesního neúspěchu ve smyslu ust. § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. Vytýkala mu, že ignoroval právní názor odvolacího soudu, obsažený v původním kasačním rozhodnutí. Zdůrazňovala, že žalobkyně celou dobu vymáhá a žaluje právně nesprávně kvalifikovaný a neexistující nárok, když požaduje školné a nikoli smluvní pokutu a v tomto směru poukazovala na čl. V odst. 4 smlouvy o studiu. Připomínala, že i kdyby žalobkyně žalovala smluvní pokutu, tak daný nárok stejně neexistuje, neboť ze strany žalované nedošlo k porušení žádné povinnosti, což potvrdila sama žalobkyně. Tvrdila, že na její straně nenastalo prodlení, když nebylo prokázáno, že by jí byla faktura na školné [číslo] ze dne 25. 9. 2020 řádně doručena. Dovozovala, že byla vystavena opožděně až dne 25. 9. 2020, tedy jeden měsíc po začátku akademického roku. V prodlení byla tedy žalobkyně, která porušila své smluvní povinnosti a neumožnila jí studovat. Uvedla, že i kdyby mohlo být na smlouvu o studiu nahlíženo jako na platnou, nelze v soukromoprávní rovině akceptovat absenci jakéhokoli protiplnění ze strany žalobkyně vůči ní. Připomínala, že počínaje dnem 6. 10. 2020 nebyla studentkou žalobkyně, protože studium ze své vůle ukončila. Vyslovila své přesvědčení, že smlouva je v rozporu se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem, a to pro svou jednostrannost ve prospěch žalobkyně, včetně sankcí. Protože je v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností mezi spotřebitelem a podnikatelem, jedná se o nicotnou smlouvu. Konstatovala, že za žádných skutečností je de facto proti své vlastní vůli protiprávním (nemorálním) jednáním žalobkyně přinucena školu studovat a vystudovat, resp. nemá prakticky žádnou možnost studium jakkoli ukončit, aniž by žalobkyně zároveň nezískala školné či smluvní pokutu v minimální výši. Ve svém odvolání rovněž poukazovala na to, že si je žalobkyně velmi dobře vědoma svého protiprávního jednání (neplatné a neexistující smlouvy o studiu) a kontroverzního systému a byznysu, který jí ze smluv s „ nestudujícími“ studenty, které žalobkyně následně systematicky žaluje u soudů, přináší nemalé peněžní příjmy a jehož funkčnost se snaží, mimo jiné, také pomocí dohody o uznání a prominutí dluhu zachovat. Konstatovala, že dosud nebylo zkoumáno, zda bylo řádně doloženo přijetí žalované ke studiu a poukazovala na to, že o tom musí existovat správní rozhodnutí za dodržení zákonných lhůt, s připomenutím zákonných ustanovení zákona o vysokých školách. Pokud soud prvního stupně poukazoval na údajnou judikaturu v podobných věcech, tak vyslovila svůj názor, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je usnesením, nikoli rozsudkem a nejedná se tedy o meritorní rozhodnutí, a proto nemůže být považováno za standardní judikaturu. Navrhla, aby odvolací soud napadené výroky II. a III. zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, případně aby je změnil tak, že žalobu zamítne.

8. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení napadených výroků rozsudku prvostupňového soudu jako věcně správných. Předně poukazovala na to, že pokud měl tedy soud prvního stupně za to, že účastníci vylíčili všechny rozhodné skutečnosti a navrhli důkazy potřebné k prokázání těchto svých tvrzení, nebylo nutné účastníky v souladu s ust. § 118a o.s.ř. nikterak poučovat a konstatovala, že ve věci nastala i koncentrace. Ohledně dodatku č. 1 ze dne 30. 9. 2020, uzavřeném ke smlouvě o studiu, připomínala shodná tvrzení účastníků s tím, že nebylo nutné toto prokazovat, když v souladu s jeho uzavřením došlo ke změně studijního programu, se kterou je spojena i odlišná částka za školné. Pokud šlo o chybně uvedenou specifikaci studijního programu na jejím dopise ze dne 25. 10. 2020, tak konstatovala, že se jednalo pouze o administrativní pochybení z její strany. K tvrzením žalované stran smluvní pokuty, poukazovala na to, že žalovaná ukončením svého studia žádnou smluvní povinnost tímto neporušila, neboť to bylo jejím právem. Z tohoto důvodu tedy žalobkyně nadále trvala na tom, že žalobou požadovala po žalované uhrazení školného v souladu s čl. III. odst. 2 všeobecných podmínek studia, a nikoli úhradu smluvní pokuty. Připomínala, že se uchazeč/student zavazuje platit vysoké škole školné vždy na celý akademický rok dopředu, t.j. za dva semestry, a to bez ohledu na to, zda studium za tento akademický rok dokončí či nikoliv, případně zda ke studiu nastoupí či nikoliv, když nárok žalobkyně na školné vzniká uzavřením smlouvy o studiu a trvá po celou dobu trvání smluvního vztahu. Konstatovala, že školné by se ve smluvní pokutu transformovalo pouze při porušení povinnosti ze strany žalované. V souladu s čl. VII. odst. 2. ii. všeobecných podmínek studia byla faktura za školné v prvním ročníku doručena žalované na kontaktní emailovou adresu uvedenou ve smlouvě o studiu, a to na email [email]. Zdůrazňovala, že v rozhodnutí o ukončení studia ze dne 25. 10. 2022 byla žalovaná upozorněna na skutečnost, že žalobkyně vůči ní eviduje neuhrazenou fakturu [číslo] ve výši 45 800 Kč - [variabilní symbol] O její existenci se musela dozvědět i z emailové upomínky žalobkyně ze dne 14. 12. 2020, když jí bylo dále připomenuto, že přiloženou fakturu najde rovněž v informačním systému žalobkyně. Popírala, že by žalované neposkytovala potřebnou součinnost s tím, že spolu hojně komunikovaly emailem. K otázce poskytování„ protiplnění“ z její strany uvedla, že je soukromou vysokou školou a její povinností podle ust. § 40 zákona o vysokých školách, je zajistit si zdroj finančních příjmů. Před získáním akreditace konkrétního studijního programu musí deklarovat (a zajistit) veškeré zabezpečení tohoto studijního programu a toto zabezpečení musí garantovat po celou dobu trvání akreditace, které činí zpravidla pět až deset let. Odkazovala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2774/14 ze dne 15. 10. 2014 a sp. zn. IV. ÚS 4361/12 ze dne 14. 1. 2013 s tím, že nárok vysoké školy na školné za více období akademického roku může být sjednán v rámci smlouvy, a to i pro případ, že studium bylo ukončeno dříve a student tak tato období„ neodstudoval“. Zdůrazňovala, že soukromá vysoká škola si tedy musí zajistit prostředky na svoje financování a provoz a že žalovaná byla s tímto postupem žalobkyně dopředu seznámena a odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 33 Cdo 4532/2014 a Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 293/2021. Ve svém vyjádření rovněž setrvala na svém názoru, že vztah účastníků není vztahem spotřebitelským. Stran smluvního úroku z prodlení připomínala, že byl řádně domluven a jeho výše odpovídá konstantní judikatuře, např. nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 3194/18. Odkaz žalované na příslušná ustanovení zákona o vysokých školách stran nedoložení jejího přijetí ke studiu, označila za nedůvodný, a to s připomenutím čl. 3 odst. 2 všeobecných studijních podmínek. Zdůrazňovala, že se v nich uchazeč zavazuje platit školné, a to i v případě, že ke studiu nenastoupí, proto nárok vzniká již uzavřením smlouvy o studiu, z níž vyplývá i požadovaný žalobní nárok.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.), doplnil dokazování dodatkem č. 1 ke smlouvě o studiu a emaily ze dne 28. 9. 2020 a 2. 12. 2020 (ust. § 213 odst. 4 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Výrok I., který nebyl odvoláním napaden, nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 o.s.ř.).

11. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodněnítakového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

12. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodněnínapadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

13. Pokud žalovaná prvostupňovému soudu vytýkala procesní pochybení, které mělo spočívat v tom, že„ doposud nepoučil tu procesní stranu, které hrozí prohra ve sporu, a nesdělil žádné ze stran konkrétní důvody možného procesního neúspěchu ve smyslu ust. § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř.“ a že„ ignoroval právní názor odvolacího soudu, obsažený v původním kasačním rozhodnutí“, odvolací soud má za to, že k žádnému pochybení v těchto směrech nedošlo. Z postupu soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že měl za to, že účastníci všechny rozhodné skutečnosti vylíčili a navrhli důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení. Z uvedeného je tedy zcela zřejmé, že poučení podle ust. § 118a o.s.ř. nebylo třeba účastníkům poskytovat. Soud prvního stupně splnil všechny pokyny, obsažené v původním zrušovacím usnesení odvolacího soudu č.j. 21 Co 127/2022 - 73 ze dne 15. 6. 2022 a rozhodl zcela v intencích, tam uvedených a ve věci došlo i ke koncentraci řízení.

14. Dále je třeba zdůraznit, že zažalovaná částka 43 800 Kč nepředstavovala smluvní pokutu, ale žalovanou neuhrazené školné za akademický rok 2020 /2021, jak to správně uzavřel soud prvního stupně. Pokud tedy žalovaná dovozovala, že žalobkyně měla správně žalovat nárok ze smluvní pokuty, tak takovýto právní názor není správný. Předně bylo zcela na vůli žalobkyně, jaká zvolí ve své žalobě tvrzení a jak vymezí skutkově svůj požadovaný nárok. Za situace, kdy sama žalobkyně tvrdila, že žalovaná neporušila žádnou svou povinnost, vyjma nezaplacení školného, by neexistoval žádný důvod pro vznik smluvní pokuty ve prospěch žalobkyně, a to s ohledem na všeobecné studijní podmínky.

15. Správný je i další závěr soudu prvního stupně, že smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou není vztahem spotřebitelským a že se na něj proto nevztahují ustanovení zákona o ochraně spotřebitele.

16. Jak již konstatoval Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 ze dne 26. 10. 2016, ze kterého vyšel i Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí, na které odkazoval prvostupňový soud, je nutno mít na paměti, že„ spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (ust. § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (ust. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“). Spotřebitelem je přitom jen fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání (ust. § 52 odst. 3 obč. zák.), a dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (ust. § 52 odst. 2 obč. zák.)“. Nejvyšší soud ČR zde dále konstatoval, že„ podnikání definovalo ust. § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obch. zák.“), tak, že se jím rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, přičemž podnikatelem je a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu (ust. § 2 odst. 2 obch. zák.)“. V uvedeném usnesení bylo dále konstatováno, že„ žalobkyně je obecně prospěšnou společností (ust. § 2 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů), která poskytuje obecně prospěšné služby zejména tím, že zabezpečuje přístup k vysokoškolskému vzdělávání a získání vysokoškolské kvalifikace v akreditovaných studijních oborech a specializacích, přičemž tak činí jako soukromá vysoká škola, jako nedílný článek nejvyššího stupně české vzdělávací soustavy, centrum vzdělanosti, nezávislého poznání, tvůrčí a vědecké činnosti s významnou úlohou v kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti a jedince. Má ze zákona zakázáno účastnit se na podnikání jiných osob a hospodářský výsledek (zisk) nesmí použít ve prospěch zakladatelů, členů jejich orgánů nebo zaměstnanců, nýbrž jej musí použít na poskytování obecně prospěšných služeb“.

17. Uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR lze vztáhnout pochopitelně i na právní úpravu, účinnou po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb. (srov. zejm. jeho ust. §§ 419 až 422 a ust. § 3050).

18. Nelze pominout, že studiem na vysoké (ať již veřejné (ust. § 5 zákona č. 111/1998 Sb.), státní (ust. § 94 zákona č. 111/1998 Sb.) nebo soukromé (ust. § 39 zákona č. 111/1998 Sb.)) škole občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. (usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky dále jen„ Listina“). Čl. 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.

19. Zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) v ust. § 58 stanoví poplatky, které může požadovat veřejná vysoká škola v průběhu studia; jejich výši podle ust. § 58 odst. 1 až 5 pro akademický rok má povinnost zveřejnit před termínem podávání přihlášek ke studiu. Výši, formu placení a splatnost určuje přitom statut vysoké školy. Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu (ust. § 59 zákona o vysokých školách), což znamená, že nepodléhají žádné regulaci. Tyto poplatky nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium, a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání (viz důvodová zpráva k návrhu zákona č. 111/1998 Sb.). Způsob financování soukromých vysokých škol vystupujících ve formě obecně prospěšné společnosti dokresluje znění ust. § 40 odst. 2 věty druhé vysokoškolského zákona, podle něhož Ministerstvo může poskytnout soukromé vysoké škole působící jako obecně prospěšná společnost dotaci na uskutečňování akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání, s nimi spojenou vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Výše dotací podle odst. 2 se určuje na základě dlouhodobého záměru soukromé vysoké školy a jeho každoroční aktualizace, dlouhodobého záměru ministerstva, typu a finanční náročnosti akreditovaných studijních programů, počtu studentů a dosažených výsledků ve vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké nebo další tvůrčí činnosti a její náročnosti (odst. 3).

20. Nelze přehlédnout ani závěry, obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 ze dne 17. 10. 2019, který doplnil argumentaci, obsaženou v jeho usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 ze dne 26. 10. 2016, výše citovaném.

21. Zde vysvětlil, že výklad pojmu služba představuje tzv. acte éclairé, t.j. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie již provedenou a nevzbuzující pochybnosti a poukázal na to, že podle bodu 34 odůvodněnísměrnice 2006/123/ES musí být posouzení toho, zda určité činnosti, zejména činnosti financované z veřejných prostředků nebo poskytované veřejnými subjekty, představují službu, provedeno případ od případu s ohledem na všechny její vlastnosti, zejména pak na způsob jejich poskytování, organizace a financování v daném členském státě. Úhrada poplatku příjemci, například školné nebo zápisné hrazené studenty za účelem určitého příspěvku na úhradu provozních nákladů systému, sama o sobě úplatu nepředstavuje, neboť daná služba je stále v zásadě financována z veřejných prostředků. Na tyto činnosti se tak nevztahuje definice služby v článku 50 Smlouvy a nespadají proto do oblasti působnosti směrnice. Připomněl, že v rozsudku ze dne 11. 9. 2007, ve věci C -76/05, Herbert Schwarz a Magda Gootjes-Schwarz proti Finanzamt Bergisch Gladbach, Soudní dvůr poznamenal, že v případě kurzů nabízených institucemi, které jsou součástí veřejného vzdělávacího systému a jsou zcela nebo hlavně financovány z veřejných prostředků, přestože někdy musí být hrazeny poplatky nebo školné za účelem přispění na náklady fungování vnitrostátního vzdělávacího systému, neexistuje úplata, a tedy ani služba podle unijního práva. Naopak vzdělávání poskytované vzdělávacími institucemi financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků žáky a jejich rodiči představuje službu ve smyslu unijního práva, jelikož instituce sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu. Nejvyšší soud ČR připomněl i rozsudky ze dne 27. 9. 1988, ve věci C -263/86, Belgický stát proti René Humbel a Marie-Thérese Edel, a ze dne 7. 12. 1993, ve věci C -109/92, Stephan Max Wirth proti Landeshauptstadt Hannover, v nichž soudní dvůr dospěl k závěru, že studijní program institutu vyššího vzdělání, který je součástí sekundárního vzdělání poskytovaného v rámci státního vzdělávacího systému, nelze považovat za službu ve smyslu článku 50 Smlouvy. Zdůraznil, že podstatný znak úplaty spočívá v tom, že představuje protiplnění za předmětnou službu, na níž se poskytovatel a příjemce služby obvykle dohodnou. Tato charakteristika však chybí v případě studijních programů v rámci státního vzdělávacího systému. V první řadě stát při zřizování a udržování takového systému neusiluje o výdělečnou činnost, ale plní své povinnosti vůči vlastnímu obyvatelstvu v sociální, kulturní a vzdělávací oblasti. Za druhé, dotčený systém je zpravidla financován z veřejných zdrojů, a nikoli žáky nebo jejich rodiči. Povaha činnosti není ovlivněna skutečností, že žáci nebo jejich rodiče musí někdy platit poplatky za výuku nebo za zápis, aby mohli určitým způsobem přispět na provozní náklady systému.

22. Ve světle závěrů posledně citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR tedy při posouzení smlouvy o studiu ze dne 24. 8. 2020 nestačí jen zjištění, že žalobkyně je soukromou vysokou školou, zřízenou ve formě akciové společnosti, tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku. K rozhodujícím skutečnostem, které nelze při právním hodnocení smlouvy pominout, patří i skutečnosti, uvedené výše v odst. 16 a zejména skutečnost, že žalobkyně je součástí veřejného vzdělávacího systému.

23. Uzavřenou smlouvu a všeobecné studijní podmínky, které tvoří její přílohu č. 1, shledává odvolací soud platnou a námitky žalované, kterými se snažila platnost zpochybnit, za účelové.

24. Smlouva o studiu byla uzavřena v souladu s ust. § 1746 a ust. § 2048 o.z., zejm. ve spojení s ust. § 2, ust. § 59 a ust. § 63 zákona o vysokých školách.

25. Jak správně zjistil soud prvního stupně, bylo ve všeobecných podmínkách studia v čl. III. odst. 2 domluveno, že„ uchazeč/student se zavazuje platit VŠ školné vždy na celý akademický rok dopředu, t.j. školné za dva semestry, a to bez ohledu na to, zda uchazeč/student studium za tento akademický rok dokončí či nikoliv, případně zda ke studiu nastoupí či nikoliv“. Výše smluvního úroku z prodlení vyplývá z čl. III. odst. 4 a činí v případě prodlení uchazeče/studenta s úhradou školného 0,1% z dlužné částky denně, a to za každý byť i započatý den prodlení.

26. Tato výše je výší přiměřenou a v souladu s dobrými mravy, a to ve vztahu ke všem okolnostem této věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 717/2010 ze dne 16. 5. 2012, řešící smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně).

27. Pokud žalovaná uváděla, že jí jednáním žalobkyně nebylo umožněno řádné studium, když neměla ani přístupové údaje do informačního systému, byla tato tvrzení vyvrácena provedeným dokazováním, jak to správně uzavřel soud prvního stupně v odst. 22 odůvodněnínapadeného rozsudku. Žalobkyně se žalovanou normálně komunikovala, jak to vyplývá z jejich vzájemné emailové komunikace.

28. Jak je uvedeno shora v odst. 14, zažalovaná částka 43 800 Kč nepředstavovala smluvní pokutu, ale žalovanou neuhrazené školné za akademický rok 2020 /2021. Žalobkyně žalované řádně doručila předmětnou fakturu (srov. emailová korespondence, kterou provedl dokazování odvolací soud) a jejím nezaplacením se dostala do prodlení.

29. Pokud žalovaná ve svém odvolání uváděla nová tvrzení, že„ dosud nebylo zkoumáno, zda bylo řádně doloženo přijetí žalované ke studiu“, šlo o tvrzení uplatněné až v řízení odvolacím. Jde sice o tvrzení, které lze právně hodnotit, ale toliko v případě, že byla uvedena před soudem prvního stupně. Nešlo tedy o skutečnosti, které před ním byly uplatněny a jako tzv. novota, podle ust. § 205a odst. 1 o.s.ř., jsou nepřípustné.

30. Soud prvního stupně poukazoval na patřičnou judikaturu v podobných věcech, která byla aplikovatelná i na projednávanou věc, aniž rozlišil, zda se jedná o usnesení či o rozsudek Nejvyššího soudu ČR Odvolací soud proto pouze doplňuje, že se jednalo o rozsudek sp. zn. 33 Cdo 671/2017 ze dne 21. 6. 2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 ze dne 17. 10. 2019 a usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 ze dne 26. 10. 2016. Pokud žalovaná vyslovila svůj názor, že se u rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které je usnesením a nikoli rozsudkem, nejedná o meritorní rozhodnutí, a proto nemůže být považováno za standardní judikaturu, odvolací soud tento názor důrazně odmítá. Tzv. judikátem je třeba rozumět rozhodnutí vyššího soudu, které má význam pro další rozhodování obdobných věcí. Termín judikatura potom označuje buď rozhodovací praxi určitého soudu, nebo publikovaná rozhodnutí, které se dotýkají určité dílčí otázky právní normy. Nejvyšší soud ČR (stejně jako Nejvyšší správní soud ČR) má zákonné zmocnění k vydávání sbírek judikatury, a to Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek. V ní jsou zveřejňována rozhodnutí (usnesení a rozsudky) nejen tohoto soudu, ale i některá rozhodnutí vrchních soudů a krajských soudů, když cílem uvedené publikace rozhodnutí je sjednocování rozhodovací praxe v soustavě soudů. Jak již bylo uvedeno výše, tak prvostupňový soud vybral naprosto přiléhavou judikaturu, která dopadá na projednávanou věc.

31. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalované nemohou nikterak obstát.

32. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 43 800 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení z této částky od 10. 10. 2020 do zaplacení.

33. Odvolací soud proto výrok II. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku III. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

34. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 2 860 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne 1. 3. 2023, když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT) a dvěma náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 1 327,20 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 7 647 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení