15 C 373/2021 - 115

Rubrum

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Cvachovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno].[Anonymizováno]. sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0] žaloba podle části páté o.s.ř. takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku[tel. číslo],92 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně s tím, že tímto rozsudkem se nahrazují v plném rozsahu rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]. Rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], byl zamítl návrh navrhovatele (zde žalobkyně), aby odpůrci (zde žalované) byla uložena povinnost zaplatit částku ve výši[tel. číslo],92 Kč s příslušenstvím. Proti rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o kterém Rada ERÚ rozhodla svým rozhodnutím ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], tak, že rozklad zamítla a rozhodnutí potvrdila. Žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, když žalobkyně hradila žalovanému v období od [datum] do [datum] složku ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů energie ( složka POZE ). Uvedená povinnost však dle žalobkyně nebyla zákonem uložena.

2. Žalobkyně uvedla, že žalovaná jako provozovatel distribuční soustavy pro elektřinu a žalobkyně jako zákazníku uzavřeli dne 17.5.2012 smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí č. [Anonymizováno]_[Anonymizováno]_[Anonymizováno]. Na základě této smlouvy žalovaná poskytuje žalobkyni službu distribuci elektřiny. V období od 1.1.2013 do 30.9.2013 žalobkyně vyrobila celkově 430 189,619 MWh elektřiny, kterou využila pro vlastní potřebu a rozváděla prostřednictvím lokální distribuční sítě provozované žalobkyní. Pro tuto elektřinu tudíž žalobkyně nevyužila distribučních služeb žalované na základě smlouvy o připojení. Přesto žalovaná za období od 1.1.2013 do 1.10.2013 účtovala a následně i vybrala tzv. složku ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie (příspěvek POZE) – jedná se o faktury č. [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], které žalobkyně zcela uhradila. Bezdůvodné obohacení žalované spočívá ve fakturaci příspěvku POZE v období od [datum] do [datum] a to ve vztahu k vlastním dodávkám elektřiny žalobkyně, pro které žalobkyně nevyužila služby distribuce žalované.

3. Dle žalobkyně však byla žalovaná oprávněna účtovat příspěvek POZE pouze za poskytnutou službu distribuce elektřiny, tedy v rámci úhrady ceny za poskytnutou službu distribuce elektřiny. Žalovaná nebyla oprávněna účtovat svým zákazníkům příspěvek POZE, pokud tato nebyla součástí ceny za distribuci elektřiny, tedy pokud zákazník nevyužil služby distribuce žalovaného jakožto provozovatele distribuční soustavy.

4. Obě rozhodnutí ERÚ jsou dle žalobkyně věcně nesprávná, jelikož jsou založena na rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], který není na předmětný případ aplikovatelný a který je protiústavní. Rozsudek Nejvyššího soudu se týkal rozsahu zákonné úhradové povinnosti provozovatele regionální distribuční soustavy ve vztahu k operátorovi trhu a netýkal se otázky smluvního zajištění distribuce elektřiny. Žalobkyně zdůraznila odlišnosti skutkových okolností předmětného sporu s případem řešeným v rozsudku Nejvyššího soudu a to zejména ve vztahu k otázce obsahu distribuční smlouvy a smlouvy uzavřené mezi společností E.ON. a výrobcem připojeným do její lokální distribuční soustavy. Dle distribuční smlouvy se závazek žalobkyně hradit žalované cenu distribučních služeb a související platby určené Cenovým rozhodnutím ERÚ týká výhradě elektřiny dodané do odběrného místa žalobkyně. Distribuční smlouvy jakožto soukromoprávní závazek neumožňovala žalované fakturovat a vybírat od žalobkyně příspěvek POZE. ERÚ se nezabýval obsahovými odlišnostmi mezi distribučními smlouvami a argumentoval pouze totožným charakterem příspěvku.

5. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že ERÚ v některých jiných rozhodnutích neaplikovala rozsudek Nejvyššího soudu a to s poukazem na neexistenci distribuční smlouvy. Jednalo se o spor mezi žalovanou a společností [Anonymizováno]-[právnická osoba]., přičemž žalobkyně svou situaci vnímá jako právně, technologicky i fakticky téměř identickou.

6. Žalobkyně dále namítá protiústavnost rozsudku Nejvyššího soudu. Nelze ústavně připustit nejasnost, vágnost či dokonce absenci zákonných kritérií při delegaci normotvorby na orgány moci výkonné. Obsah a rozsah stanovené povinnosti musí v základních rysech vždy plynout přímo ze zákona. Pro jednotlivce musí být povinnost při použití obvyklých metod výkladu právních norem seznatelná ze znění zákona. Výklad zákona, ke kterému dospěl Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí, neodpovídá výše zmíněným ústavněprávním požadavkům na jeho materiální jasnost, určitost, předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost.

7. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že předmětem sporu je oprávněnost účtování prostředků na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny ve vztahu k elektřině, kterou žalobkyně dle svého tvrzení vyrobila a sama spotřebovala, popř. spotřebovala v rámci lokální distribuční soustavy, a která zároveň nebyla dopravována prostřednictvím regionální distribuční soustavy provozované žalovanou a to v období od 1.1.2013 do 1.10.2013. Žalovaná poukázala na právní úpravu v letech 2012 a 2013, které porovnala a dospěla k závěru, že právní úprava vždy, ať už před 1.1.2013 či poté počítala s tím, že příspěvkem POZE bude zatížena veškerá spotřeba elektřiny včetně tzv. vlastní spotřeby. Povaha příspěvku POZE a systém podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů nedoznali k 1.1.2013 takové změny, která by odůvodňovala omezení dosavadního okruhu osob povinných podílet se na financování podpory. Žalovaná dále poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a vysvětlila závěry zde přijaté. Poukázala dále na další rozhodnutí, např. rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka]. Má za to, že žalobkyně obsah a závěry rozsudku Nejvyššího soudu zásadním způsobem desinterpretuje, neboť Nejvyšší soud se otázkou, zda byl lokální spotřebitel v rozhodném období povinen platit provozovateli distribuční soustavy příspěvek POZE i za vlastní spotřebu, zabýval jakožto otázkou zakládající samotnou přípustnost dovolání. Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že ze zákona č. 165/2012 Sb. vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit příspěvkem POZE také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Nejvyšší soud jednoznačně dovodil, že předmětná povinnost není založena smlouvou, nýbrž vyplývá přímo ze zákona. Žalovaná má za to, že výklad provedený Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. [spisová značka] je ústavně konformní a v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu, kterou ostatně Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí cituje či na ni odkazuje. Navzdory podobnosti příspěvku POZE s daní či poplatkem v tom aspektu, že se jedná o platbu uloženou zákonem, se v případě příspěvku POZE nejedná o daň ani poplatek ve smyslu § 11 odst. 5 listiny a tedy argumentace žalobkyně je pro daný případ irelevantní. Žalovaná se dále vyjádřila k otázce pasivní věcné legitimace, kdy má za to, že v tomto řízení není pasivně věcně legitimována, neboť částku, jejíhož vydání se žalobkyně domáhá, postoupila operátorovi trhu a část tvořící daň z přidané hodnoty odvedla do státního rozpočtu.

8. Energetický regulační úřad se vyjádřil k projednávanému sporu a uvedl následující. Vhledem k tomu, že ve věci nenastaly žádné nové skutečnosti, ERÚ setrvává na svém stanovisku vyjádřeném v napadených rozhodnutích a plně odkazuje na jejich odůvodnění. ERÚ nemohl svévolně pominout rozsudek Nejvyššího soudu [spisová značka], neboť závěry zde vyslovené lze zcela aplikovat i na nyní posuzovanou situaci. Nejasný výklad zákona o podporovaných zdrojích v předmětném období spolu s následně přijatým výkladem Nejvyššího soudu učinil nejistým velké množství splněných platebních povinností, což může mít dle ERÚ do budoucna nepochybně i ústavněprávní rozměr. Nicméně Nejvyšší soud povinnost platit příspěvek POZE i ve vztahu k lokální spotřebě dovodil, přičemž takový závěr shledal ústavním.

9. Předmětem řízení je přezkoumání rozhodnutí ERÚ z [datum] č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]-[Anonymizováno], a rozhodnutí Rady ERÚ ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], podle části V. o.s.ř.

10. Rozhodnutím ERÚ z [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno] byl zamítnut návrh žalobkyně, že žalovaná je povinna zaplatit částku ve výši[tel. číslo],92 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že mezi účastníky řízení není sporu o otázkách skutkových, sporná otázka spočívá v tom, zda v předmětném období existovala povinnost platit příspěvek POZE ve vztahu k elektřině, kterou žalobkyně vyrobila z obnovitelných zdrojů energie, avšak nedodala ji prostřednictvím regionální distribuční soustavy provozované žalovanou. ERÚ si je vědom závěru své rozhodovací praxe, na kterou žalobkyně odkazovala. Má však za to, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu [spisová značka] nelze ignorovat, neboť v případě, že by ERÚ setrval na svých dříve vyslovených závěrech, muselo by v rámci jejich přezkumu ve správním soudnictví dojít k nahrazení tohoto rozhodnutí. ERÚ má za to, že předmětný rozsudek Nejvyššího soudu dopadá na projednávanou věc. Dle ERÚ Nejvyšší soud vyslovil právní závěr o povinnosti hradit příspěvek POZE za věcné podmínky, že mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy je uzavřená smlouva o distribuci. Nejvyšší soud tak svůj závěr o povinnosti platit příspěvek POZE výslovně spojil s existencí smlouvy o distribuci. Příspěvek POZE je povinností vyplývající ze zákona, současně však takovou složku lze účtovat pouze v právním vztahu založeném smlouvou o distribuci. V projednávané věci přitom smlouva o distribuci byla uzavřena dne 23.12.2010. Lze sice souhlasit s tím, že smlouva o distribuci se nevztahovala na elektřinu vyrobenou a spotřebovanou bez použití distribuční soustavy, ale tato skutečnost nemění nic na tom, že smlouva o distribuci byla uzavřena a založila existenci právního vztahu, v rámci kterého bylo možné účtovat příspěvek POZE. Pojetí příspěvku POZE jako složky ceny za přenos či distribuci elektřiny je jen legislativní konstrukce se zvláštním veřejnoprávním účelem zvolená zjevně pro to, že toto řešení bylo shledáno technicky proveditelným a účelným. Zatím, co cena za distribuci je kategorií smluvní, příspěvek POZE, který je podle zákonné konstrukce složkou této ceny, je zcela jiné povahy, není protiplněním, nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie. Legislativní zakotvení této platby jako složky ceny za distribuci neznamená nic jiného než určením mechanismu jejího výběru. Povinnost jej platit vyplývá ze zákona. Bylo poukázáno rovněž na smysl a účel právní úpravy, kdy účelem zákona 165/2012 Sb. je podpořit využití obnovitelných zdrojů výroby elektřiny a zajistit zvyšování jejich podílu na spotřebě primárních energetických zdrojů. ERÚ v souladu se závěry v rozsudku Nejvyššího soudu nezkoumal, jaké množství energie bylo spotřebováno žalobkyní a jaké množství spotřebovaly další subjekty připojené k jeho lokální distribuční soustavě, neboť z rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě existence smlouvy o distribuci není rozhodující ani množství elektřiny dopravené do lokální distribuční soustavy, ani kým byla tato elektřina spotřebována.

11. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o němž bylo rozhodnuto Rozhodnutím Rady ERÚ ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno], kterým byl rozklad žalobkyně zamítnut a napadané rozhodnutí bylo potvrzeno. Rada dospěla k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, splňuje obsahové náležitosti a byly v něm přezkoumatelným způsobem vyjádřeny jeho důvody. Lze přesvědčit žalobkyni, že v dotčeném období nebyla povinnost k úhradě příspěvku POZE ve vztahu k lokální spotřebě explicitně stanovena, což v minulosti odrážela též rozhodovací praxe ERÚ. Nelze však svévolně pominout rozsudek Nejvyššího soudu [spisová značka] v němž Nejvyšší soud uvedenou povinnost dovodil. Původní rozhodovací praxe ERÚ tak byla překonána a argumenty na níž byla založena, odmítnuty. Dle ERÚ se v daném případě nemůže jednat o povinnost čistě veřejnoprávní povahy, avšak pro stávající spor je podstatné především jednoznačné konstatování soudu, že povinnost hradit příspěvek POZE vyplývá ze samotného účelu a smyslu zákona, kdy smlouva o distribuci je pouze prostředkem realizace této platby, nikoli právním titulem. Přestože předmětný rozsudek Nejvyššího soudu vyvrací původní právní názor ERÚ, rada neshledala důvodným ani možným se závěry Nejvyššího soudu polemizovat.

12. Žaloba byla podána ve stanovené lhůtě 2 měsíců dle § 247 odst. 1 o.s.ř.

13. Podle § 250e odst. 2 o.s.ř., soud může vzít za svá též skutková zjištění správního orgánu. Možnost zopakovat důkazy provedené před správním orgánem není dotčena.

14. Soud vzal za svá skutková zjištění správního orgánu, přičemž skutečnosti rozhodné pro posouzení věci jsou mezi účastníky nesporné: [Anonymizovaný odstavec]

16. Předmětem sporu je oprávněnost vyúčtování příspěvku POZE žalovanou žalobkyni a to ve vztahu k tvrzené vlastní spotřebě elektřiny žalobkyně v období od 1.1.2013 do 1.10.2013.

17. Podle § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném do 1.10.2013, operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.

18. Podle § 28 odst. 5 zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném do 1.10.2013, při stanovení cen pro následující kalendářní rok podle právního předpisu, který upravuje způsob regulace cen v energetických odvětvích a postupy pro regulaci cen, Úřad bere v úvahu rozdíly mezi skutečně vynaloženými náklady a příjmy spojenými s podporou elektřiny a provozní podporou tepla za uplynulý kalendářní rok.

19. Otázku, zda ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě, řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]. Dovodil, že tato povinnost je dána. Uvedl, zde že povinnost hradit operátorovi trhu finanční prostředky tvořené složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, kterou zákon č. 180/2005 Sb. ukládal provozovatelům regionálních distribučních soustav, neměly v režimu tohoto zákona nést tyto subjekty z vlastních prostředků. Z konstrukce platby na krytí nákladů podpory elektřiny jako složky regulované ceny za distribuci elektřiny je patrno, že k jejímu placení mělo docházet prostřednictvím ceny za distribuci, a byli to tedy odběratelé elektřiny jako příjemci služeb distribuce elektřiny, kdo prostřednictvím této složky ceny přidružené k ceně za distribuci nesl náklady na financování podpory elektřiny. Dle Nejvyššího soudu nelze přijmout závěr, že v rozhodném období povinnost k úhradě složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny v žádném zákoně ve vztahu k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben stanovena nebyla a nebylo ji možno ze zákona ani výkladem dovodit. Povinnost podílet se na těchto nákladech totiž nebyla v zákoně č. 165/2012 Sb. explicitně vztažena ani k jakékoliv jiné kategorii spotřeby elektřiny, resp. nebyla výslovně uložena vůbec žádným subjektům, a přesto o její existenci nemůže být pochyb. [adresa] bylo úmyslem zákonodárce vytvořit takový systém financování výroby elektřiny, ve kterém by nikomu nebyla stanovena povinnost do něho přispívat. Absence výslovné úpravy neznamená, že zákon takovou povinnost nezakládá, lze-li ji spolehlivě dovodit výkladem za použití obvyklých interpretačních postupů (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněný pod číslem 16/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Skutečnost, že zákon č. 165/2012 Sb. ukotvil platbu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny jako složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny, nelze přeceňovat a dovozovat z ní samotné bez dalšího tak dalekosáhlé důsledky. Pojetí této platby jako složky ceny za přenos a ceny za distribuci je jen legislativní konstrukce se zvláštním veřejnoprávním účelem, zvolená zjevně ve vazbě na to, že to byl právě provozovatel přenosové soustavy a provozovatelé regionálních distribučních soustav, kdo byl v systému pověřen vybíráním příspěvku na podporu elektřiny a jeho odvodem operátorovi trhu, a bylo shledáno technicky proveditelným a účelným, aby byl tento příspěvek povinnými subjekty placen v rámci ceny za přenos a ceny za distribuci, respektive spolu s touto cenou. Příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny není protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie. Povinnost jej platit nebyla založena smlouvou, nýbrž vyplývá ze zákona, a jde o povinnost veřejnoprávní povahy, svého druhu „odvod“ ze spotřebované elektřiny (v tomto směru se příspěvek skutečně do jisté míry podobá dani). Legislativní zakotvení této platby jako složky ceny za distribuci neznamená nic jiného než určení mechanismu (cesty) jejího výběru. Pro správnost uvedeného názoru svědčí podpůrně též to, že rovněž v režimu zákona č. 180/2005 Sb. byla platba na úhradu vícenákladů spojených s podporou v ustanovení § 6a odst. 1 konstruována jako složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny. Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie). Účelem zákona č. 165/2012 Sb. je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí (mimo jiné) podpořit využití obnovitelných zdrojů výroby elektřiny a zajistit zvyšování jejich podílu na spotřebě primárních energetických zdrojů. Tomu odpovídá takový výklad, podle něhož se určení elektřiny, která je povinností k úhradě veřejnoprávní platby zatížena, neomezuje pouze na spotřebu elektřiny dodané v rámci přenosu či distribuce. Jmenovitě též v případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben jde o takovou spotřebu elektřiny, která je vzhledem k veřejnoprávnímu účelu úpravy relevantní. Účel platby, která spotřebu elektřiny zatěžuje, je v konečném důsledku spojen s ochranou klimatu a životního prostředí. Nesouvisí se způsobem distribuce či přenosu elektřiny, nýbrž právě s existencí spotřeby jako takové. Jde o jistý druh sankce postihující ty, kteří se spotřebou elektřiny (a tím vyvolanou potřebou její další výroby) podílejí na změnách klimatu a potenciálním poškozování životního prostředí. Nejvyšší soudu dále poukázal též na historický kontext právní úpravy.

20. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu není ojedinělé, odkazuje na něj též např. další rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka].

21. Soud neshledal důvod se v projednávané věci od uvedeného právního názoru odchýlit.

22. Řešená problematika byla původně upravena zákonem č. 180/2005 Sb., o podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů, kde § 6a stanovil, že vícenáklady provozovatele přenosové nebo regionální distribuční soustavy spojené s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů mají být pokryty jednak složkou ceny za přenos nebo distribuci elektřiny (tj. příspěvkem POZE), jednak dotací ze státního rozpočtu.

23. Zákon č. 180/2005 Sb. byl od 1.1.2013 nahrazen zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie.

24. Podle § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném do 1.10.2013, operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.

25. Srovnáním obou úprav lze dospět k závěru, že v období do 31.12.2012 vyplácel podporu a měl nárok na úhradu příspěvku POZE přímo provozovatel distribuční soustavy, v rozhodném období I. vyplácel podporu a měl nárok na úhradu příspěvku POZE operátor trhu a to prostřednictvím provozovatele regionální distribuční nebo přenosové soustavy, který měl povinnost příspěvek POZE pro operátora trhu vybrat. Obě právní úpravy odkazují na vyhlášku č. 140/2009 Sb., o regulaci cen. Právní úprava od 2.10.2013 pak výslovně zavádí adresáty povinnosti úhrady příspěvku POZE.

26. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb. je zřejmé, že operátorovi trhu vzniká právo na úhradu příspěvku POZE. Tyto náklady hradí provozovatel distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy.

27. Uvedené ustanovení nicméně v rozhodném období I. nestanoví výslovně okruh adresátů povinnosti hradit příspěvek POZE.

28. Je tedy pravdou, že okruh subjektů povinných hradit příspěvek POZE nebyl zákonem v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 výslovně definován.

29. Je však třeba zvážit účel právní úpravy a otázku, jaká je funkce interpretovaného ustanovení, proč je v zákoně obsaženo a co se jím sleduje. Soud zde vychází z toho, že účel uvedeného zákona je nepochybný – ochrana klimatu a ochrana životního prostředí, podpora a využití obnovitelných zdrojů a zvyšování podílu obnovitelných zdrojů při výrobě elektřiny. Nástrojem je pak získání peněžních prostředků pro následnou podporu. Zákazníci ve smyslu uvedeného zákona jsou recipienty uvedené podpory a není důvod pro úpravu, podle níž by náklady nesli pouze někteří ze zákazníků, když i ostatní využívají v plném rozsahu výhod podpory. Z hlediska účelu právní úpravy neexistuje racionální důvod činit rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny jen podle toho, zda jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou nebo ke spotřebě dochází přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy. Jiný výklad by zakládal nespravedlivou diskriminaci mezi spotřebiteli elektřiny.

30. Ostatně i z důvodové zprávy vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo dosavadní úpravu financování převzít a zachovat stávající stav. Z důvodové zprávy neplyne, že by zákonodárce chtěl při přijetí zákona 165/2012 Sb. okruh adresátů povinnosti hradit příspěvek POZE snižovat. Neexistoval legitimní důvod omezit okruh osob povinných podílet se na financování podpory.

31. Nadto je třeba uvést, že výslovně nebyla povinnost hradit příspěvek POZE uložena žádnému subjektu. Pokud by soud dovodil, že v rozhodném období I. nebyla předmětná povinnost uložena žalobkyni zákonem, bylo by nutné dovodit, že tuto povinnost neměli ani ostatní odběratelé elektřiny. Tato absurdní situace by znamenala, že by neexistovala žádná skupina subjektů, od nichž by bylo možné žádat úhradu příspěvku POZE, přestože provozovatel by byl povinen úhradu POZE operátorovi trhu hradit.

32. Soud dále zdůrazňuje účel právní úpravy. Česká republika podporuje výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů a to mimo jiné formou finančních plnění, která jsou vyplácena výrobcům elektřiny za vyrobenou a účelně spotřebovanou elektřinu, případně elektřinu dodanou do elektrizační soustavy. K plnění uvedeného závazku je nutné zajištění odpovídajících finančních prostředků.

33. Pokud žalobkyně namítala, že žalovaná byla oprávněna účtovat příspěvek POZE pouze za poskytnutou službu distribuce elektřiny, soud k této námitce uvádí, že Nejvyšší soud jednoznačně dovodil, že povinnost hradit příspěvek POZE vyplývá přímo ze zákona a že se jedná o povinnost veřejnoprávní povahy. Nejedná se o protiplnění za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem. Ze stejného důvodu na povinnost hradit příspěvek POZE nemůže mít vliv obsah distribuční smlouvy. Vyplývá-li povinnost hradit příspěvek POZE přímo ze zákona, nemůže mít na tuto povinnost vliv obsah distribuční smlouvy. Existence distribučního vztahu je významná pouze pro faktickou realizovatelnost výběru příspěvku POZE. Zákon zvolil legislativní konstrukci, kdy příspěvek POZE je složkou ceny za přenos a ceny za distribuci, jedná se však pouze o mechanismus výběru. Není to tedy smlouva, která by zakládala povinnost úhrady příspěvku POZE, tato povinnost vyplývá přímo ze zákona.

34. Skutečnost, jakým způsobem ERÚ rozhodl v jiném sporu (byť skutkově obdobném) nemůže mít vliv na rozhodnutí soudu v projednávané věci.

35. Žalobkyně dále namítala protiústavnost rozsudku Nejvyššího soudu.

36. Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 138/06 uvedl, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu. Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý.

37. Soud neshledal protiústavnost rozsudku Nejvyššího soudu 32 Cdo 3744/2017 a ztotožňuje se s názorem žalované, že Nejvyšší soud se ve svém rozsudku přesvědčivě vypořádal s tím, jaký výklad relevantní právní úpravy může z hlediska ústavní konformity obstát.

38. Lze tedy uzavřít, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 nelze právní nárok na účtování úhrady POZE spojovat pouze s elektřinou, u níž je přítomna složka distribuce elektřiny, ale vztahuje se též k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.

39. S ohledem na shora uvedené jsou tak závěry ERÚ zcela správné a soud v souladu s § 250i o.s.ř. žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně.

40. V důsledku shora uvedeného právního závěru se soud nezabýval dalšími argumenty žalované, zejména námitkou nedostatku pasivní legitimace, a pro nadbytečnost neprováděl ani důkazy v tomto směru.

41. K námitce ohledně nedostatku pasivní legitimace tak soud uvádí pouze následující. Žalovaná v řízení zpochybňovala svou pasivní legitimaci s poukazem na skutečnost, že nebyla povinna hradit úhradu POZE operátorovi trhu ze svých vlastních prostředků, ale z prostředků vybraných od jiných subjektů a veškeré takto vybrané prostředky, které od žalobkyně (i dalších subjektů) žalovaná obdržela jako úhradu POZE, obratem odvedla operátorovi trhu. Žalovaná proto s poukazem na výběr judikatury dovozovala, že žalobkyně musí požadavek na vrácení vydaného plnění (příspěvku POZE) uplatnit u subjektu, který má současně předmětné plnění ve své dispozici, kdy žalovaná dovozovala, že tímto subjektem je operátor trhu.

42. Ustanovení § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, stanovilo, že ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

43. Soud se shoduje s argumentací žalované, že pokud by výběr úhrad POZE nebyl v rozhodném období v rozsahu nárokovaném žalobkyní ze strany žalované oprávněný, tak v situaci, kdy je z právní úpravy jednoznačně odvoditelný konečný adresát těchto úhrad (společnost [právnická osoba].), není možné považovat žalovanou za subjekt, který by se přijetím takových úhrad POZE obohatil, ovšem pouze za předpokladu, že by žalovaná prokázala, že skutečně jí přijaté platby úhrad POZE byly v rozsahu nárokovaném žalobkyní k vrácení poukázány operátorovi trhu s elektřinou, resp. státu v případě příslušné DPH.

44. Vzhledem k zaujatému právnímu názoru však soud další dokazování v tomto směru neprováděl.

45. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná byla ve věci zcela úspěšná. Náklady řízení žalované tvoří tedy mimosmluvní odměna ve výši 9 300 Kč (3 úkony právní služby, kdy odměna za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. 3 100 Kč), 3 paušální částky náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a vzhledem k tomu, že zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty i náhrada této daně ve výši 21% ze součtu odměny a hotových výdajů. Povinnost žalobkyně zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalované vyplývá z § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení