33 Cdo 149/2025-293

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně ORLEN Unipetrol RPA s.r.o., se sídlem Litvínov, Záluží 1, identifikační číslo osoby 27597075, zastoupené JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Olivova 2096/4, za účasti ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem Děčín - Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Praha, Klimentská 1216/46, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (žaloba podle části páté o. s. ř.), vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 373/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 17 Co 18/2023-189, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín - Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, na nákladech dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Radka Pokorného.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 6. 2022, č. j. 15 C 373/2021-115, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) ze dne 6. 11. 2020, č. j. 10600-21/2019-ERU, a rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 20. 7. 2021, č. j. 10600-31/2019-ERU, rozsudkem, jímž by byla účastnici uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 303 468 662,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, a rozhodl o nákladech řízení.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, 17 Co 18/2023-189, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně (který vzal za svá skutková zjištění správního orgánu), že žalobkyně a účastnice uzavřely dne 23. 12. 2010 smlouvu o distribuci. Žalobkyně (jako zákaznice) a účastnice (jako provozovatelka regionální distribuční soustavy) uzavřely dne 17. 5. 2012 smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí. Účastnice vystavila žalobkyni za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále též „rozhodné období“) devět faktur, které žalobkyně uhradila. Součástí uhrazených částek byla složka ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen „příspěvek POZE“). Vedle toho při jednání odvolacího soudu (dne 23. 5. 2024) strany učinily nesporným, že pro rozhodné období měly uzavřenu smlouvu o distribuci.

4. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně účastnice uhrazením příspěvku POZE za období od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2013 i z elektřiny, kterou spotřebovala bez využití distribuční a přenosové soustavy pro vlastní potřebu a rozváděla ji vlastní lokální distribuční sítí, s odůvodněním, že taková povinnost jí nebyla zákonem uložena. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 a sp. zn. 23 Cdo 3635/2018) uzavřel, že podle právní úpravy účinné v rozhodném období se úhrada podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů energie vztahovala též k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě (takovým výrobcem je i žalobkyně). Proto žalobkyně byla povinna platit příspěvek POZE. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3400/2022 odvolací soud dodal (k odvolacím námitkám žalobkyně), že povinnost platit příspěvek POZE – ačkoliv byla spjata s uzavřením smlouvy o distribuci – vyplývala ze zákona; nebyla tedy protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované účastnicí (distributorem), nýbrž jedním ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie. S odkazem na § 28 odst. 1 a 3 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále též „zákon o POZE“), § 9b odst. 1 vyhlášky ERÚ č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen, ve znění účinném od 5. 11. 2012 do 31. 12. 2013 a § 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 1. do 31. 12. 2013 (dále též „zákon o DPH“), odvolací soud dovodil, že příspěvek POZE – podléhající cenové regulaci – je svou povahou (jednou ze) součástí ceny za službu distribuce elektřiny, která podléhá dani z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Vzhledem k tomu, že povinnost zaplacení DPH se vztahuje na úplatu za službu distribuce elektřiny, vztahuje se rovněž na část její ceny představující příspěvek POZE, a to bez ohledu na to, že výběr příspěvku POZE není s ohledem na jeho zákonnou úpravu vázán na poskytnutí určitého protiplnění.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek: 1) Zda „je při posouzení oprávnění provozovatele regionální distribuční soustavy vybírat v rozhodném období (tj. od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013) od připojeného výrobce elektřiny příspěvek POZE ve vztahu k jeho lokální spotřebě rozhodný obsah příslušné smlouvy o distribuci elektřiny ve smyslu § 50 odst. 6 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), v rozhodném znění, uzavřené mezi daným výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla „dostatečně“ vyřešena. „Je případně soud povinen porovnávat obsah příslušné smlouvy o distribuci elektřiny s obsahem smlouvy o distribuci elektřiny, která byla předmětem případu řešeném v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, nebo jsou naopak závěry rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 paušálně aplikovatelné na jakýkoliv vztah mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny založený na základě jakékoliv smlouvy o distribuci elektřiny“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (uvedeným pod body 20 a 21 odůvodnění jeho rozsudku), že obsah smlouvy o distribuci je pro posouzení oprávnění účastnice vybírat od ní příspěvek POZE ve vztahu k jejím vlastním dodávkám elektřiny irelevantní. Za prvé „paušální aplikace“ závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 na veškeré vztahy založené smlouvou o distribuci – bez ohledu na její obsah – vede k „absurdnímu závěru“, že poskytovatel služby (provozovatel regionální distribuční soustavy poskytující službu distribuce) může nárokovat i platby za plnění, která vůbec nesouvisejí se závazkem uzavřeným mezi ním a dotčeným zákazníkem (výrobcem elektřiny spotřebovávající vlastní elektřinu bez využití služeb distributora); „to by ve svém důsledku zcela popíralo“ základní zásady soukromého práva - autonomii vůle stran a že smlouvy mají být plněny. Za druhé rozporovaný právní názor „popírá základní zákonné principy“ daně z přidané hodnoty, když v souvislosti s lokální spotřebou výrobců žádné zdanitelné plnění uvedené v § 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění, nebylo ze strany distributora poskytováno. Distributor tak ve vztahu k elektřině spotřebované výrobcem v rámci jeho lokální spotřeby „logicky ani nebyl oprávněn vystavovat daňový doklad (notabene včetně DPH)“. Za třetí rozporovaný právní názor je „v příkrém rozporu“ s judikatorními požadavky Ústavního soudu na důkladné posouzení skutkových okolností případu, jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 950/17. Namítá, že závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 „nemohou platit paušálně, nýbrž je nezbytné vždy vycházet primárně z obsahu příslušné“ smlouvy o distribuci. 2) Zda „je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17, takový postup, kdy soud při posouzení oprávnění provozovatele regionální distribuční soustavy vybírat v rozhodném období od připojeného výrobce elektřiny příspěvek POZE ve vztahu k jeho lokální spotřebě v dané věci vůbec neporovná obsah příslušné smlouvy o distribuci elektřiny s obsahem smlouvy o distribuci, která byla předmětem případu řešeném v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, ale rovnou paušálně vychází ze závěrů rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 a aplikuje je na danou věc“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla „dostatečně“ vyřešena. 3) Zda „je závěr dovozující povinnost výrobců elektřiny v rozhodném období odvádět příspěvek POZE ve vztahu k jejich lokální spotřebě elektřiny za situace, kdy zákon pro rozhodné období výslovně nestanovil okruh adresátů, od nichž by příspěvek POZE měl být vybírán, ani ve vztahu, k jaké elektřině měl být příspěvek POZE vybírán, v souladu s ústavněprávními principy České republiky, a to zejména (i) čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, (ii) požadavkem na materiální jasnost, určitost, předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost zákona a (iii) relevancí primátu práva jednotlivce před státem a principy „in dubio pro libertate“ a „in dubio mitius“, vyřešená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018, má být posouzena jinak. Výklad učiněný Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (na jehož závěry odvolací soud odkazuje) – v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s jejím čl. 11 odst. 5 – „nezohledňuje“ při výkladu zákona o POZE „relevanci primátu práva jednotlivce před státem a nepřípustně upřednostňuje při výkladu zákona o POZE zájmy státu“. Úhradová povinnost, kterou Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (a odvolací soud v napadeném rozhodnutí) „dovodil jen teleologickým a částečným historickým výkladem, v rozporu s doslovným zněním zákona a s jeho logickým výkladem, nebyla stanovena ani jednoznačně, ani srozumitelně, rozhodně nikoliv konzistentně a ani předvídatelně, resp. nebyla stanovena vůbec“. Závěry rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (přejaté odvolacím soudem) „jsou jednoznačně protiústavní“. Za situace, kdy zákon o POZE ani jiný zákon pro rozhodné období výslovně nestanovil okruh adresátů, od nichž by příspěvek POZE měl být vybírán, ani ve vztahu k jaké elektřině má být příspěvek POZE vybírán, „není ústavněprávně přípustné dovozovat“ povinnost výrobců elektřiny jakožto soukromoprávních subjektů hradit v rozhodném období příspěvek POZE ve vztahu k lokální spotřebě elektřiny. Svou argumentaci podpořila rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1146/16, sp. zn. I. ÚS 643/06, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, sp. zn. IV. ÚS 666/02, sp. zn. I. ÚS 1611/07 a sp. zn. Pl. ÚS 7/19 a komentářovou literaturou. 4) Zda „představoval příspěvek POZE v rozhodném období základ pro výpočet DPH ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění, když ze samotného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 vyplývá, že povaha příspěvku POZE nemá odpovídat povaze protiplnění za distribuované (dopravené) množství elektřiny“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla „dostatečně“ vyřešena. 5) Zda „byla účastnice jakožto provozovatel nadřazené distribuční soustavy v rozhodném období oprávněna fakturovat a vybírat od žalobkyně DPH, jehož základem byl příspěvek POZE související s elektřinou vyrobenou žalobkyní a spotřebovanou v rámci její lokální spotřeby bez využití distribučních služeb účastnice“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla „dostatečně“ vyřešena. Závěr odvolacího soudu, že povinnost výběru DPH se vztahuje také na tu část ceny za službu distribuce elektřiny, která představuje příspěvek POZE, považuje za „zjevně excesivní“ a v rozporu s § 2 zákona o DPH, i základními ústavněprávními principy daňového a poplatkového práva, zejména čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a principem „nullum tributum sine lege“. S odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 2016 ve věci Odvolací finanční ředitelství proti Českému rozhlasu, sp. zn. C-11/15 (body 20 – 23), namítá, že předpokladem plnění, které je předmětem daně z přidané hodnoty, je plnění mezi stranami zahrnující ujednání o ceně nebo protihodnotě. Pojem „poskytování služeb za protiplnění“ přitom předpokládá existenci přímé souvislosti mezi poskytnutou službou a získanou protihodnotou. Takovou protihodnotou (úplatou) v kontextu právní úpravy DPH jednoznačně nemůže být veřejnoprávní poplatek, jehož úhradová povinnost je založena zákonem. Přitom Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 dovodil, že povinnost platit příspěvek POZE nebyla založena smlouvou, nýbrž vyplývá ze zákona, a jde o povinnost veřejnoprávní povahy, svého druhu „odvod“ ze spotřebované elektřiny. Proto příspěvek POZE nemohl být základem pro výpočet DPH a účastnice nebyla oprávněna od ní DPH vybírat. Pokud by Nejvyšší soud při posouzení otázky čtvrté dospěl k závěru, že příspěvek POZE v rozhodném období obecně mohl být základem pro výpočet DPH, nelze takový závěr již dovodit ve vztahu k elektřině jí vyrobené a spotřebované v rámci její lokální spotřeby (tj. vlastní dodávky elektřiny), protože „v této souvislosti jí účastnice zcela bezpochyby neposkytla žádné zdanitelné plnění ve smyslu zákona o DPH“.

6. ČEZ Distribuce, a. s. ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl. Vyjádření doplnila podáním ze dne 10. 12. 2025, v němž odkázala na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu týkající se placení příspěvku POZE v rozhodném období (např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 315/2025, sp. zn. 23 Cdo 3174/2024 a sp. zn. 33 Cdo 1631/2024) a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1682/2025.

7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

10. Dovolání není přípustné. K otázce první a druhé:

11. Podle zákonodárcem zvoleného mechanismu výběru se úhrada příspěvku na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy mohla uskutečňovat v rozhodném období (od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013) pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, který umožňoval účtovat takový příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny jako jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl na takový smluvní závazkový vztah navázán. Takový soukromoprávní smluvní vztah mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny, v jehož rámci mohla být uplatňována složka ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o POZE (ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013) mohl být založen smlouvou o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona, která v sobě zahrnovala povinnost uhradit také další platby související s tím, že bylo provozováno zařízení účastníka trhu s elektřinou (výrobce elektřiny) připojené k distribuční soustavě, případně mohl být založen i v rámci jiné smlouvy uzavřené mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny (např. i ve smlouvě o podpoře výroby elektřiny), z jejíhož obsahu by bylo zřejmé, že upravuje vztahy mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy týkající se provozu zařízení výrobce (výrobny elektřiny) připojeného do regionální distribuční soustavy, ačkoliv (dosud) nedošlo k uzavření smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023, ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, nebo ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 271/2024).

12. Dovolací soud v rozsudku ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022 (pod body 56, 58, 60, 61 a 63 jeho odůvodnění), vysvětlil následující: Již z výše citovaného (pod bodem 35 odůvodnění citovaného rozsudku) vymezení náležitostí smlouvy o distribuci v § 50 odst. 6 energetického zákona je zřejmé, že předmětem takové smlouvy nebyla pouze práva a povinnosti vztahující se k samotné přepravě (dopravě) elektřiny v rámci distribuční soustavy, nýbrž byla předpokládána existence i jiných činností provozovatele distribuční soustavy, poskytnutí dalších služeb a také existence dalších nákladů, které měl hradit účastník trhu s elektřinou (výrobce). To vyplývá ze závazku účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci „a související služby“ a odpovídala tomu i úprava v § 2 odst. 4 vyhlášky o regulaci cen, a v § 5 odst. 8 a 10 Pravidel trhu s elektřinou [k jejich vydání byl Úřad zmocněn v § 98a odst. 2 písm. f) a h) energetického zákona]. Podle těchto ustanovení se hradila na základě smlouvy o distribuci elektřiny regulovaná cena tvořená cenou za distribuci, cenou za systémové služby na úrovni přenosové soustavy, cenou na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny (tedy složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o POZE) a cenou za zúčtování operátora trhu (cena za činnost operátora trhu). Samotná cena (platba) za distribuci elektřiny se pak skládala z ceny za použití sítí (na úrovni nízkého napětí označované jako „cena za použití distribuční soustavy“), ceny za rezervovanou kapacitu, případně též z ceny za překročení rezervované kapacity. Povinnost účastníka trhu s elektřinou „zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby“ stanovená v § 50 odst. 6 energetického zákona tedy v sobě obsahovala nejen povinnost k úhradě plateb, které měly přímý vztah k přepravě elektřiny a k činnostem provozovatele distribuční soustavy (k těm srov. § 25 odst. 1 energetického zákona), tj. které přímo souvisely se závazkem distributora zajistit pro účastníka trhu s elektřinou (tj. i pro výrobce) na vlastní jméno a na vlastní účet přenos či distribuci elektřiny, rezervovat požadovanou distribuční kapacitu a dopravit sjednané množství elektřiny [cena za rezervovanou kapacitu, příp. cena za překročení rezervované kapacity, a cena za použití sítí (cena za použití distribuční soustavy)], a které svou povahou byly protiplněním za plnění povinností provozovatele distribuční soustavy vymezených v § 50 odst. 6 energetického zákona. Současně byl totiž účastník trhu s elektřinou takto povinen hradit i další platby, ať již označované jako složka ceny za distribuci (složka ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny) či jako cena souvisejících služeb (cena za systémové služby na úrovni přenosové soustavy, cena za zúčtování operátora trhu), jejichž smyslem zjevně nebylo poskytnout protiplnění provozovateli distribuční soustavy za jeho plnění vůči účastníku trhu (výrobci) přímo související s přenosem či distribucí elektřiny. Tyto další platby nebyly koncovým příjmem provozovatele distribuční soustavy, pouze skrze něj byly hrazeny provozovateli přenosové soustavy či operátorovi trhu. Jejich povaha byla odlišná a přímo nesouvisela se samotným přenosem či distribucí elektřiny. Jejich účelem bylo pokrýt náklady na činnosti (služby) vykonávané na základě zákona dalšími účastníky trhu s elektřinou nezbytné pro celkové fungování trhu s elektřinou či spojené s vyplácením podpory elektřiny podle zákona o POZE [srov. obdobně PLÁŠILOVÁ, Doubravka. § 19a Regulace cen. In: EICHLEROVÁ, Kateřina, Jakub HANDRLICA, Martin JASENSKÝ, Jan KOŘÁN, Vratislav KOŠŤÁL, Doubravka PLÁŠILOVÁ a Petr ZÁKOUCKÝ. Energetický zákon: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016]. Společným znakem těchto dalších plateb přitom byla jejich souvislost pouze se samotným provozem zařízení účastníka trhu s elektřinou (s provozem výrobny výrobce) připojeného k distribuční soustavě, tj. i k elektrizační soustavě České republiky, nikoliv nutně souvislost s přepravou elektřiny distribuční soustavou. Uvedené náklady vznikaly dalším účastníkům trhu (provozovateli přenosové soustavy a operátorovi trhu) s ohledem na jejich povahu již v souvislosti s existencí provozovaného zařízení připojeného do distribuční soustavy bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu fakticky proběhla přeprava elektřiny distribuční soustavou uskutečněná ve prospěch výrobce. Ač cena na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny byla označena jako „složka ceny za distribuci“, s ohledem na její povahu nebyla povinnost k její úhradě svázána s distribucí elektřiny ve smyslu přepravy elektřiny, ale se samotným provozem zařízení připojeného k distribuční soustavě. Příspěvek na POZE tedy měl v tomto ohledu povahu obdobnou poskytování souvisejících služeb (i povinnost k úhradě jejich regulované ceny byla stanovena v § 50 odst. 6 energetického zákona), neboť ve smluvním vztahu mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem byla jeho smyslem úhrada nákladů, které distributorovi vznikaly v souvislosti s jeho povinností odvést operátorovi trhu příslušnou platbu na krytí (části) nákladů jeho činnosti spočívající v jím poskytované podpoře výroby elektřiny. Lze tedy shrnout, že smyslem a účelem smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona nebylo pouze vymezení práv a povinností účastníka trhu s elektřinou a provozovatele distribuční soustavy týkajících se přepravy elektřiny distribuční soustavou, nýbrž v obecnější rovině též vymezení dalších povinností účastníka trhu s elektřinou (výrobce) ve vztahu k provozovateli distribuční soustavy vyplývajících ze samotného provozu zařízení účastníka trhu s elektřinou (výrobny výrobce) připojeného k distribuční soustavě provozovatele na základě smlouvy o připojení. Jinak (obecněji) řečeno obsahem smlouvy o distribuci byla úprava dalších vztahů mezi účastníkem trhu s elektřinou (výrobcem) a provozovatelem distribuční soustavy, k níž bylo připojeno zařízení účastníka trhu s elektřinou, navazujících na jeho připojení do distribuční soustavy a týkajících se jeho provozování. Povinnost „zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby“ stanovená v § 50 odst. 6 energetického zákona účastníku trhu (výrobci) v sobě zahrnovala nejen povinnost poskytnout protiplnění za činnosti poskytované provozovatelem distribuční soustavy při přepravě elektřiny, ale též povinnost uhradit další platby související pouze s tím, že bylo provozováno zařízení účastníka trhu s elektřinou (výrobce) připojené k distribuční soustavě. Zahrnutí povinnosti výrobce (jako účastníka trhu s elektřinou) k úhradě dalších plateb souvisejících s provozem výrobny elektřiny připojené k distribuční soustavě pod typizované plnění smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona (jako součást jeho povinností podle tohoto ustanovení) vyplývalo zjevně z toho, že po uzavření smlouvy o připojení zařízení (výrobny výrobce) k distribuční soustavě bylo zákonem předpokládáno právě uzavření smlouvy o distribuci mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy, k níž byl připojen.

13. Z uvedených závěrů vyplývá, že obsahem smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona se Nejvyšší soud (podrobně) zabýval již v citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3400/2022. Nelze proto přisvědčit dovolatelce, že by předestřené otázky (první a druhá) nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.

14. Z řečeného je jednoznačné, že pod typizované plnění smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona byla zahrnuta (vedle povinnosti poskytnout protiplnění za činnosti poskytované provozovatelem distribuční soustavy při přepravě elektřiny) povinnost výrobce – zde žalobkyně – k úhradě dalších plateb souvisejících s provozem výrobny elektřiny připojené k distribuční soustavě. Proto neobstojí námitka dovolatelky, že účastnice (jako provozovatel regionální distribuční soustavy poskytující službu distribuce) může nárokovat i platby za plnění, která „vůbec nesouvisejí“ se závazkem uzavřeným mezi nimi a že jde o „paušální aplikaci“ závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017. Rozhodné je, že mezi stranami (účastnicemi) byla pro rozhodné období uzavřena smlouva o distribuci (podle § 50 odst. 6 energetického zákona).

15. Závěr odvolacího soudu, že obsahem smlouvy o distribuci není třeba se zabývat a porovnávat jej s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, je souladný s výše uvedeným. K otázce třetí:

16. Nejvyšší soud neshledal důvod pro odlišné posouzení otázky souladnosti závěru (týkajícího se povinnosti výrobců elektřiny odvádět příspěvek POZE) s ústavněprávními principy vyřešené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018, s jejichž závěry se zcela ztotožňuje, přičemž nesdílí přesvědčení dovolatelky, že je třeba při posouzení uvedené otázky upřednostnit „primát práva jednotlivce před státem“ a že dovolací soud při výkladu nepřípustně upřednostnil zájem státu, pročež jsou závěry uvedené v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 protiústavní. K otázce čtvrté a páté:

17. Otázky týkající se daně z přidané hodnoty přípustnost dovolání založit nemohou. Tvrzení žalobkyně, že příspěvek na POZE nepodléhá dani z přidané hodnoty, a s tím spojený požadavek na vydání částky odpovídající dani z přidané hodnoty uhrazené společně s příspěvkem na POZE, nebyly předmětem řízení před správním orgánem, přičemž platí, že nové projednání věci soudem navazuje na řízení před správním orgánem, přičemž soud rozhoduje znovu o téže věci, která již byla (ve vymezeném rozsahu) předmětem řízení před správním orgánem (srov. § 250f o. s. ř.). Řešení vztahu daně z přidané hodnoty a příspěvku POZE představuje nepřípustnou změnu žaloby ve smyslu ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. a odvolací soud se jejím posouzením zabýval nadbytečně.

18. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

K otázce první a druhé: K otázce třetí: K otázce čtvrté a páté: Poučení: