15 C 58/2024 - 39

Rubrum

Okresní soud v Karviné rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Hrdinové a přísedících Soni Virguľové a Milana Kučery ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČ [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o 123 876 Kč s příslušenstvím + 32 623 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 138 377 Kč: - s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 422 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení, - s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 18 428 Kč od 21. 8. 2023 do zaplacení, - s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 18 428 Kč od 21. 9. 2023 do zaplacení, - s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 3 043 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení, - s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 18 428 Kč od 21. 10. 2023 do zaplacení, - s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 3 043 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení, - s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 18 428 Kč od 21. 11. 2023 do zaplacení, - s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 3 043 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, - s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 18 428 Kč od 21. 12. 2023 do zaplacení, - s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 3 043 Kč od 1. 1. 2024 do zaplacení, - s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 18 428 Kč od 21. 1. 2024 do zaplacení, - s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 3 043 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení, - s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 3 043 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení, - s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 3 043 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení, - s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 3 043 Kč od 1. 5. 2024 do zaplacení, - s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 3 043 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 18 122 Kč s příslušenstvím se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice-Okresnímu soudu v Karviné na náhradě nákladů řízení částku 36 755 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice-Okresnímu soudu v Karviné na soudním poplatku částku 6 919 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované (po soudem připuštěné změně žaloby) celkové částky 156 499 Kč s příslušenstvím. Tato částka sestávala z doplatku odstupného při skončení pracovního poměru ve výši 123 876 Kč a z náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 18. 5. 2023 do 30. 4. 2024 ve výši 32 623 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že utrpěla dne 22. 4. 2022 pracovní úraz, a byla neschopná práce od 3. května 2022 do 17. května 2023. V době od 18. května 2023 do 15. června 2023 čerpala žalobkyně dovolenou a tohoto dne se podrobila mimořádné lékařské prohlídce, při níž byla uznána schopnou konat práci zaměstnance půjčovny nářadí s minimální zátěží pro pravou horní končetinu. Toto omezení související s pracovním úrazem činilo žalobkyni neschopnou vykonávat dosavadní práci. V návaznosti na lékařský posudek žalovaná připravila dne 15. 6. 2023 návrh dohody o změně pracovní smlouvy, podle které mělo dojít ke změně sjednaného druhu práce tak, že žalobkyně měla vykonávat práci "administrativní pracovník" v sídle firmy ve [adresa]. Návrh této dohody žalobkyně nepodepsala, k uzavření dohody nedošlo. Důvod ani doba převedení nebyly s žalobkyní projednány, žalobkyni nebylo vystaveno písemné potvrzení o důvodu převedení na jinou práci a době jeho trvání. Žalobkyně ve snaze vyhovět žalované nastoupila dne 16. 6. 2023 do práce ve [adresa], kde pracovala 15 dnů. Podle vstupní lékařské prohlídky pro výkon práce administrativního pracovníka, která se odehrála dne 23. 6. 2023, je žalobkyně schopna konat i tuto práci pouze s omezením – bez zvedání těžších předmětů pomocí pravé horní končetiny. Pracovní poměr mezi účastnicemi skončil dne 21. 7. 2023 dohodou z důvodu pracovního úrazu ze dne 22. 4. 2022, od té doby je žalobkyně vedena u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání.

2. Žalovaná vyplatila žalobkyni odstupné podle § 67 zákoníku práce v celkové částce 222 276 Kč, a to z průměrného měsíčního výdělku ve výši 18 523 Kč. Se stanoveným výdělkem žalobkyně nesouhlasila, protože odstupné mělo být vypočteno z pravděpodobného výdělku ve výši 28 846 Kč, což odpovídá rozhodnému období pro účely odstupného – druhému čtvrtletí roku 2023. Žalobkyně požadovala doplatek odstupného ve výši 123 876 Kč.

3. Žalobkyni byl s účinností od 18. května 2023 přiznán invalidní důchod prvního stupně ve výši 9 217 Kč měsíčně, avšak nebyla jí poskytnuta za dobu od 18. května 2023 do 30. dubna 2024 náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalovaná tento postup odůvodnila tím, že žalobkyně odmítla nabídku žalované vykonávat práci administrativního pracovníka, která pro ni byla vhodná. Žalobkyně namítala, že tato práce pro ni vhodná nebyla ze zdravotních důvodů, jak plyne z lékařského posudku, navíc je vzdálena od místa jejího bydliště více než 30 km, spojení hromadnou dopravou z místa bydliště žalobkyně není. Navíc šlo o místo vytvořené pro žalobkyni účelově a dosahovala na něm nižšího výdělku než před pracovním úrazem. Žalobkyně proto požadovala při zohlednění částečného invalidního důchodu a minimální mzdy náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za výše uvedené období ve výši 32 623 Kč.

4. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že odstupné bylo žalobkyni vyplaceno ve správné výši. Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku je druhé čtvrtletí roku 2023, kdy průměrný výdělek žalobkyně činil 106,50 Kč na hodinu. Ustanovení § 355 odst. 1 zákoníku práce se při použití pravděpodobného výdělku v případě žalobkyně nepoužije. Pokud jde o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, žalobkyni nárok na tuto náhradu nevznikl. Žalovaná opatřila žalobkyni vhodnou práci administrativního pracovníka, kterou žalobkyně neměla zájem vykonávat, stejně jako nechtěla vykonávat jakoukoliv jinou práci u žalované a iniciovala rozvázání pracovního poměru.

5. Z hlediska skutkového stavu soud zjistil, že žalobkyně pracovala u žalované od 20. května 2016 jako pracovník půjčovny nářadí. Místo výkonu práce bylo sjednáno jako sídlo a pobočky firmy, přičemž do 2. 5. 2022 vykonávala žalobkyně práci v provozovně žalované v [adresa] (srov. pracovní smlouva, shodná tvrzení účastníků). Dne 22. 4. 2022 žalobkyně utrpěla pracovní úraz, při kterém kromě jiného utrpěla poranění ramene. V důsledku pracovního úrazu byla podle lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 15. 6. 2023 shledána schopnou výkonu práce zaměstnance půjčovny nářadí jen s minimální zátěží pro pravou horní končetinu (záznam o úrazu, lékařská zpráva ze dne 7. 6. 2023, lékařský posudek ze dne 15. 6. 2023). Žalovaná žalobkyni dne 15. 6. 2023 navrhla, že může pracovat jako administrativní pracovník ve [adresa], tuto dohodu o změně pracovní smlouvy žalobkyně nepodepsala (dohoda o změně pracovní smlouvy z 15. 6. 2023). Lékařskou prohlídkou ze dne 23. 6. 2023 byla žalobkyně shledána způsobilou výkonu práce administrativního zaměstnance s podmínkou: „bez zvedání těžších předmětů pomocí pravé horní končetiny“ (srov. posudek o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 23. 6. 2023). Žalobkyně dne 15. 6. 2023 na práci administrativní pracovnice do [adresa] nastoupila, byla jí přidělena práce na skartaci materiálů a třídění starých faktur. Tuto práci nemohla žalobkyně vykonávat, neboť nemůže nic zvedat a konat rotační pohyby v postiženém pravém rameni (účastnická výpověď žalobkyně). Pracovní poměr mezi účastnicemi skončil dne 21. 7. 2023 dohodou z důvodu pracovního úrazu ze dne 22. 4. 2022, od té doby je žalobkyně vedena u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání (dohoda o rozvázání pracovního poměru, potvrzení úřadu práce).

6. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je v převážné části důvodná.

7. Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku (§ 67 odst. 2 věta první zákoníku práce). Pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek (srov. § 67 odst. 3 zákoníku práce). Jelikož pracovní poměr mezi účastnicemi byl rozvázán dohodou z důvodů uvedených v § 52 d) zákoníku práce, žalobkyni vznikl nárok na odstupné ve smyslu § 67 odst. 2 zákoníku práce. Žalovaná žalobkyni na odstupném vyplatila částku 123 876 Kč, přičemž žalovaná vyšla z průměrného výdělku ve výši 18 523 Kč. Žalovaná rozhodný výdělek žalobkyně vypočetla z jejího výdělku za druhé čtvrtletí roku 2023 s tím, že ust. § 355 odst. 1 zákoníku práce se nepoužije.

8. S postupem žalované při výpočtu odstupního nelze souhlasit.

9. Pracovní poměr mezi účastnicemi byl rozvázán ke dni 21. 7. 2023, rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku pro účely odstupného tedy je předchozí kalendářní čtvrtletí, tj. druhé kalendářní čtvrtletí roku 2023 (srov. § 354 odst. 1 zákoníku práce). Ze mzdového listu žalobkyně za rok 2023 soud zjistil, že žalobkyně v měsíci dubnu 2023 nepracovala, v měsíci květnu 2023 rovněž nepracovala a vyčerpala 10 dnů dovolené, v měsíci červnu 2023 odpracovala 88 hodin a 11 dnů měla dovolenou. Z toho vyplývá, že žalobkyně neodpracovala v rozhodném období druhého čtvrtletí roku 2023 21 pracovních dnů, protože (pokud se zjišťuje průměrný výdělek) za odpracovanou dobu se považuje pouze doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat, nikoli tedy náhrada mzdy, jako je tomu u dovolené (srov. § 353 odst. 1 a 2 zákoníku práce). Pro úplnost soud na tomto místě připomíná, že žalovaná nejen nesprávně vyšla z průměrného výdělku žalobkyně za druhé čtvrtletí roku 2023, kdy započetla do odpracované doby v rozporu s ust. § 353 odst. 2 zákoníku práce i dobu dovolené žalobkyně, ale kromě toho žalovaná žalobkyni v měsících květnu a červnu 2023 nezaplatila náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu § 271a zákoníku práce, přestože výdělek žalobkyně v tomto období byl nižší než její výdělek před pracovním úrazem; ztráta na výdělku tedy byla zapříčiněna pracovním úrazem.

10. Za těchto okolností je nutno stanovit rozhodný výdělek žalobkyně za druhé čtvrtletí roku 2023 ve smyslu § 355 odst. 1 a 2 zákoníku práce jako výdělek pravděpodobný.

11. Pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Zákon nestanoví, z jakých případných dalších hledisek je třeba při zjišťování mzdy, které by zaměstnanec v rozhodném období zřejmě dosáhl, vycházet ponechává tak na úvaze soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Zákon tedy ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěná hrubá mzda byla vskutku „pravděpodobná“, tedy taková, jaké by zaměstnanec zřejmě dosáhl, kdyby pracoval.

12. V posuzovaném případě soud jako pravděpodobný výdělek žalobkyně za druhý kvartál roku 2023 použil průměrný výdělek žalobkyně za první čtvrtletí roku 2022, protože to bylo poslední kalendářní čtvrtletí, které žalobkyně odpracovala bez jakýchkoliv omezení před pracovním úrazem, který se jí přihodil dne 22. dubna 2022.

13. Ze mzdového listu žalobkyně za rok 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně v lednu 2022 odpracovala 160 hodin a na základní mzdě, příplatcích a odměnách (bez náhrad mezd) obdržela 25 054 Kč. V únoru 2022 odpracovala 156 hodin, na základní mzdě, příplatcích a odměnách obdržela (bez náhrad mezd) 26 056 Kč. V březnu 2022 odpracovala 184 hodiny a její základní mzda včetně příplatků a prémií činila 28 630 Kč. Za první čtvrtletí roku 2022 žalobkyně dosáhla příjmu 79 740 Kč, odpracovala 500 hodin, což odpovídá hodinovému výdělku 159,48 Kč. Při 40hodinové týdenní pracovní době žalobkyně za použití koeficientu 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na jeden měsíc v průměrném roce (srov. § 356 odst. 2 zákoníku práce) činí měsíční výdělek žalobkyně za toto čtvrtletí 27 737 Kč. Žalobkyně má nárok na 12x 27 737 Kč, to je 332 844 Kč, jelikož na odstupném bylo žalobkyní zatím vyplaceno 222 276 Kč, žalobkyně má proto nárok na doplatek odstupného ve výši 110 568 Kč.

14. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobkyně byla v důsledku pracovního úrazu v pracovní neschopnosti do 17. května 2023 a od 18. května 2023 nastoupila zpět do práce k žalované a vykonávala administrativní pracovnice do 21. 7. 2023, kdy došlo k rozvázání pracovního poměru mezi účastnicemi dohodou z důvodu následků pracovního úrazu. Na práci administrativní pracovnice žalobkyně dosahovala nižšího výdělku než na práci ve výdejně nářadí, žalobkyni proto vzniklo právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ust. § 271b zákoníku práce. Žalovaná odmítla žalobkyni tuto náhradu poskytnout s odkazem na ust. § 271b odst. 5 zákoníku práce, podle kterého zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle odst. 1 pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna.

15. S tímto názorem žalované soud nesouhlasí.

16. Od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem (srov. § 38 odst. 1 písm. a zákoníku práce). Zaměstnavatel je zároveň povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti [srov. § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce]. Povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci toliko práci, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu a je obecnou povinností všech zaměstnavatelů vůči všem jejich zaměstnancům. Z toho, jaká je variabilita pracovních vztahů a druhů práce, které mohou zaměstnanci vykonávat, je zřejmé, že také požadavky na zdravotní stav zaměstnanců budou rozličné a mohou se významně lišit, vždy ale bude platit, že zaměstnavatel může zaměstnanci přidělovat jen takovou práci, která odpovídá jeho zdravotní způsobilosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3075/2012).

17. Nesmí-li zaměstnanec dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, je zaměstnavatel povinen převést zaměstnance na jinou práci [jsou-li k tomu splněny všechny předpoklady uvedené v § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce], která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci (srov. § 41 odst. 6 zákoníku práce). Není-li možné dosáhnout účelu převedení provedeného podle § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, převedením zaměstnance v rámci pracovní smlouvy, může ho zaměstnavatel převést i na práci jiného druhu, než byl sjednán v pracovní smlouvě, a to i kdyby s tím zaměstnanec nesouhlasil (srov. § 41 odst. 3 zákoníku práce). Zaměstnavatel je povinen předem projednat se zaměstnancem důvod převedení na jinou práci a dobu, po kterou má převedení trvat dochází-li převedením na jinou práci provedeným podle § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ke změně pracovní smlouvy, je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci písemné potvrzení o důvodu převedení a době jeho trvání (srov. § 41 odst. 7 zákoníku práce). Zaměstnanec, který nemůže dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, může být převeden na jinou práci – jak vyplývá z výše uvedeného – se svým souhlasem nebo i kdyby s tím nesouhlasil. Vyslovil-li zaměstnanec souhlas se svým převedením na jinou práci provedeným (navrženým) zaměstnavatelem a jde-li o práci jiného druhu, než jaký byl sjednán v pracovní smlouvě, došlo tím k dohodě o změně obsahu pracovního poměru ve druhu práce (§ 40 odst. 1 věta první zákoníku práce) práva a povinnosti z pracovního poměru se budou nadále řídit rovněž s přihlédnutím k této dohodě. Kdyby však zaměstnanec se svým převedením na jinou práci nesouhlasil, je povinen vykonávat jinou práci – jak vyplývá zejména z ust. § 41 odst. 7 zákoníku práce a smyslu a účelu převedení zaměstnance na jinou práci provedeného bez jeho souhlasu – jen po dobu, po kterou mělo převedení trvat (došlo-li převedením ke změně pracovní smlouvy, pak jen po dobu, která byla uvedena v písemném potvrzení o převedení na jinou práci), ledaže by se dohodl alespoň dodatečně se zaměstnavatelem jinak.

18. Nemůže-li zaměstnanec konat dosavadní práci pro pracovní úraz a nedošlo-li k dohodě o řešení situace tím vzniklé mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, zákon zaměstnavateli nepředepisuje, zda má postupovat podle § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (a převést zaměstnance na jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci) nebo podle § 52 písm. d) zákoníku práce a dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru). Pokud zaměstnavatel podle § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce převedl zaměstnance na jinou vhodnou práci bez jeho souhlasu a kdy pracovní zařazení zaměstnance u zaměstnavatele nebylo vyřešeno dohodou ani dodatečně, pak musí být přihlédnuto k tomu, že převedení zaměstnance na jinou práci podle citovaného zákonného ustanovení provedené bez souhlasu zaměstnance nepředstavuje a ani nemůže představovat definitivní (konečné) řešení otázky, jakou práci zaměstnanec bude nadále konat, ale upravuje provizorní a dočasnou, platící do doby, než dojde k dohodě smluvních stran pracovního poměru o jeho dalším pracovním uplatnění u zaměstnavatele, popřípadě než dojde k rozvázání pracovního poměru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1276/2016).

19. V posuzovaném případě nebylo sporu o tom, že žalobkyně pro následky úrazu není schopna vykonávat dosavadní práci pracovnice půjčovny nářadí, avšak k dohodě o změně pracovní smlouvy mezi účastnicemi nedošlo. Žalovaná předložila žalobkyni návrh dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 15. 6. 2023, podle které měla žalobkyně pracovat jako administrativní pracovnice v sídle žalované ve [adresa]. Žalobkyně návrh na uzavření dohody o změně pracovní smlouvy nepodepsala a na práci administrativní pracovnice dne 16. 6. 2023 nastoupila. Z toho vyplývá, že žalovaná jako zaměstnavatel, převedla žalobkyni na jinou práci ve smyslu § 31 odst. 1 písm. b) a § 41 odst. 3 zákoníku práce, tedy převedla žalobkyni na jinou práci bez jejího souhlasu. Práce administrativní pracovnice jednak nebyla pro žalobkyni z hlediska jejího zdravotního stavu vhodná, jak vyplývá ze vstupní lékařské prohlídky, kterou žalobkyně absolvovala pro účely nástupu do této práce, a navíc žalobkyně nebyla tuto práci povinna vykonávat trvale, nýbrž pouze do doby, než by došlo k dohodě o změně pracovní smlouvy mezi účastnicemi, anebo než by došlo k rozvázání pracovního poměru ve smyslu § 52 písm. d) zákoníku práce. Pokud žalobkyně na tuto práci nastoupila a pracovala tam od 16. 6. 2023 po dobu cca 15 pracovních dnů a poté došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 21. 7. 2023, pak nelze konstatovat, že žalobkyně odmítla nastoupit na práci, která jí byla zajištěna. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že dohoda o rozvázání pracovního poměru je dvoustranným právním jednáním, není tedy rozhodné, zda návrh na rozvázání pracovního poměru tímto způsobem učinila žalobkyně nebo žalovaná, protože pokud by druhá strana pracovního vztahu tento návrh neakceptovala, k dohodě o rozvázání pracovního poměru pro následky pracovního úrazu by nemohlo dojít.

20. Žalobkyni proto vznikl za žalované období nárok na náhradu za ztrátu za výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ust. § 271b odst. 1 zákoníku práce.

21. Podle ust. § 271m odst. 1 zákoníku práce při zjišťování průměrného výdělku pro účely náhrady škody při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance výhodnější. Soud proto kromě pravděpodobného výdělku za první čtvrtletí roku 2023, který činil 27 737 Kč, vypočetl ještě výdělek žalobkyně za celý rok 2022. Výdělky žalobkyně za leden, únor a březen 2022 včetně počtu odpracovaných hodin jsou uvedeny výše ve výpočtu odstupného a dále žalobkyně odpracovala ještě 160 hodin v dubnu 2022 a obdržela na základní mzdě, příplatcích a odměnách 29 483 Kč a v květnu 2022 odpracovala 8 hodin a obdržela na základní mzdě, příplatcích a odměnách 1 388 Kč. Poté už žalobkyně do konce roku 2022 nepracovala. Žalobkyně obdržela za celé období od 1. 1. 2022 do 2. 5. 2022 na mzdě 110 611 Kč, odpracovala 668 hodin, což činí 165,58 Kč na hodinu při 40hodinové týdenní pracovní době a po vynásobení koeficientem 4,348 (srov. § 356 odst. 2 zákoníku práce) činí průměrný výdělek žalobkyně za celý rok 2022 28 798 Kč.

22. Je tedy zřejmé, že výdělek za předchozí kalendářní rok před vznikem škody je pro žalobkyni výhodnější než rozhodný výdělek za předcházející čtvrtletí před vznikem škody, soud proto při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu § 271b zákoníku práce vycházel z částky 28 798 Kč. V měsíci květnu 2023 náleží žalobkyní náhrada za ztrátu na výdělku za požadované období od 18. května do 31. května 2023, kdy poměrná část rozhodného výdělku činí 13 005 Kč, poměrná část invalidního důchodu po odpočtení částky 220 Kč (srov. § 14 odst. 2 zákona č. 183/1994 Sb.) činí 4 063 Kč, a dále je nutno započítat ještě mzdu, kterou žalobkyně v květnu 2023 dostala, což je 8 520 Kč. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za tento měsíc tedy činí 422 Kč. K 1. 6. 2023 bylo nutno rozhodný výdělek 28 798 Kč valorizovat podle nařízení vlády číslo 131/2023 Sb. o 2,3 % + 400 Kč, což činí 29 816 Kč. Dále bylo nutno počítat s valorizovaným důchodem (po odpočtu částky 220 Kč), to je 9 517 Kč a s mzdou žalobkyně za červen 2023, která činila 20 372 Kč. Tyto příjmy žalobkyně byly vyšší než rozhodný výdělek, proto jí nárok v červnu 2023 na náhradu za ztrátu na výdělku nevznikl. Stejně tomu bylo v červenci 2023, kdy rozhodný výdělek činil 29 860 Kč, invalidní důchod 9 517 Kč, dále mzda 13 657 Kč a poměrná část minimální mzdy za dobu od 22. 7. 2023 do 31. 7. 2023 činila 7 522 Kč. Tyto příjmy byly proto vyšší než rozhodný výdělek před vznikem škody. V měsících srpnu až v prosinci 2023 vznikl žalobkyni za každý jeden z těchto pěti měsíců nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 3 043 Kč, protože rozhodný výdělek činil 29 860 Kč, invalidní důchod 9 517 Kč a dále se přihlíží k minimální mzdě ke dni prvního zařazení do evidence u úřadu práce [srov. § 271b) zák. práce)], která činila 17 300 Kč.

23. Ke dni 1. 1. 2024 bylo nutno valorizovat rozhodný výdělek podle nařízení vlády č. 338/2023 Sb. o 360 Kč na 30 220 Kč. Dále byl valorizován invalidní důchod na 10 097 Kč (po odpočtu 220 Kč jde o 9 877 Kč) a dále se započítává minimální mzda ve stejné výši 17 300 Kč, takže náhrada za ztrátu na výdělku za leden až duben 2024 činí každý měsíc 3 043 Kč. Žalobkyni náleží na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 18. května 2023 do 30. dubna 2024 celkem 27 809 Kč.

24. Soud proto přiznal žalobkyni na doplatku odstupného a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti celkem částku 138 377 Kč s úroky z prodlení uvedenými ve výroku rozsudku (srov. 1970 o.z., § 67 odst. 4, § 141odst. 1 zák. práce), žalobu o zaplacení částky 18 122 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl.

25. Negativní výrok o nákladech řízení mezi účastníky je odůvodněn tím, že přímo žalobkyni, která by měla právo na náhradu nákladů řízení dle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), žádné náklady řízení nevznikly.

26. O nákladech řízení státu bylo rozhodnuto podle ustanovení § 148 odst. 1 a § 149 odst. 2 o. s. ř. Tyto náklady spočívají v odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů ustanovené advokátky, které stát hradí podle ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. Ustanovená advokátka zastupovala žalobkyni, která měla ve věci úspěch v rozsahu 88,4 % (z žalované částky 156 499 Kč bylo žalobkyni přiznáno 138 377 Kč), žalobkyni by tedy byla vůči žalované přisouzena náhrada nákladů řízení v rozsahu 76,8 %. Celkem odměna a hotové výdaje ustanovené zástupkyně žalobkyně, které budou hrazeny z rozpočtu soudu, činí 47 858 Kč, stát má vůči žalované právo na 76,8 % z této částky, tj. na částku 36 755 Kč.

27. Odměna a hotové výdaje ustanovené zástupkyně byly stanoveny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, vždy ve znění účinném ke dni provedení úkonu právní služby, a činí celkem 47 858 Kč. Ustanovená zástupkyně učinila 5 úkonů právní služby, za které jí náleží odměna: 1. převzetí věci 26 3. 2024, 2. sepis předžalobní výzvy 4. 4. 2024, 3. sepis žaloby 28. 5. 2024, 4. účast na jednání před soudem 26. 11. 2024 a 5. účast na jednání před soudem 12. 3. 2025, kdy odměna za jeden úkon právní služby činí 7 380 Kč při tarifní hodnotě 156 499 Kč. Celkem odměna činí 36 900 Kč (5x 7 380 Kč) a byla stanovena v souladu s ustanovením § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) advokátního tarifu. K tomu náleží režijní náhrada dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za 4 úkony právní služby á 300 Kč a za jeden úkon právní služby á 450 Kč, tj. celkem 1 650 Kč. Ustanovené zástupkyni dále náleží cestovné k soudu na jednání a zpět dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu a náhrada za promeškaný čas strávený cestou k jednáním a zpět dle § 14 advokátního tarifu. Ustanovená zástupkyně použila k cestě osobní vozidlo zn. [jméno FO] RZ [SPZ] průměrné spotřebě 5,8 l benzinu na 100 km, cesta z [adresa] do [adresa] a zpět činí 32 km. Za cestu dne 26. 11. 2024 náleží cestovné 250 Kč (dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. cena za litr benzinu 38,20 Kč a sazba základní náhrady za používání vozidla za 1 km jízdy 5,60 Kč) a za cestu dne 12. 3. 2025 náleží 252 Kč (dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. cena za litr benzinu 35,80 Kč a sazba základní náhrady za používání vozidla za 1 km jízdy 5,80 Kč), celkem cestovné činí 502 Kč. Náhrada za promeškaný čas činí celkem 500 Kč, tj. 2 půlhodiny á 100 Kč (cesta 26. 11. 2024) a 2 půlhodiny á 150 Kč (cesta 12. 3. 2025). Ustanovená zástupkyně je plátkyní DPH, shora uvedené částky je proto třeba podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21% DPH ve výši 8 306 Kč (21 % z částky 39 552 Kč).

28. Jelikož žalobkyně byla v tomto řízení osvobozena od soudních poplatků (usnesením soudu ze dne 21. 3. 2024, č. j. 15 Nc 2001/2024-11) a soud jejímu návrhu zčásti vyhověl, přešla na žalovanou v odpovídající části poplatková povinnost dle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soud uložil žalované povinnost uhradit soudní poplatek 6 919 Kč, jehož výše byla stanovena dle Položky 1 bod 1. písm. b) sazebníku poplatků ze základu 138 377 Kč (částka přiznaná soudem).

29. Lhůty splatnosti soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

Poučení