16 Co 104/2025 - 88

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 156 499 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 3. 2025, č. j. 15 C 58/2024-39 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, III, IV a V potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné 100 % náhrady nákladů odvolacího řízení spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobkyně. Výše náhrady nákladů a podmínky splatnosti budou stanoveny samostatným usnesením okresního soudu.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 29. 5. 2024 se žalobkyně jako zaměstnankyně proti žalované coby své někdejší zaměstnavatelce domáhala zaplacení doplatku odstupného ve výši 123 876 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (dále jen DPN) za dobu od 18. 5. 2023 do 30. 4. 2024 ve výši 32 623 Kč, to vše s úrokem z prodlení v zákonné výši. Žalobu zdůvodnila tím, že u žalované působila v pracovním poměru pracovnice půjčovny nářadí s místem výkonu práce v [adresa]. Dne 22. 4. 2022 utrpěla pracovní úraz, načež od 3. 5. 2022 do 17. 5. 2023 pobývala kvůli následkům pracovního úrazu v DPN. Dne 18. 5. 2023 jí byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu I. stupně ve výši 9 217 Kč měsíčně. Od 18. 5. 2023 do 15. 6. 2023 čerpala dovolenou a podrobila se mimořádné pracovně lékařské prohlídce, kdy ji lékař uznal zdravotně způsobilou k práci v půjčovně nářadí s minimální zátěží pro pravou horní končetinu. Fakticky však nebyla schopna dosavadní práci vykonávat. Žalovaná dne 15. 6. 2023 připravila návrh dohody o změně pracovní smlouvy, podle níž měla žalobkyně napříště odvádět práci "administrativního pracovníka" v sídle žalované ve [adresa]. Žalobkyně dohodu nepodepsala. Žalovaná s ní neprojednala důvod ani dobu převedení na tuto jinou práci ani nevystavila žádné potvrzení. Žalobkyně nicméně ve snaze vyhovět žalované nastoupila dne 16. 6. 2023 do práce ve [adresa], kde potom odpracovala 15 dnů, načež čerpala dovolenou. Podle vstupní lékařské prohlídky ze dne 23. 6. 2023 byla žalobkyně schopna konat i tuto práci pouze s omezením – bez zvedání těžších předmětů pomocí pravé horní končetiny. Ve skutečnosti neodpovídala ani tato práce jejímu zdravotnímu stavu, navíc za ní musela z bydliště dojíždět přes 30 km, přičemž spojení hromadnou dopravou prakticky neexistuje, takže musela řídit automobil, což ji vzhledem k jejímu zdravotnímu omezení zatěžovalo. Kromě toho žalovaná toto pracovní místo vytvořila účelově, nebylo pro ni potřebné. Pracovní poměr byl rozvázán ke dni 21. 7. 2023 dohodou z důvodu pracovního úrazu ze dne 22. 4. 2022 a od 22. 7. 2023 je žalobkyně vedena jako uchazečka o zaměstnání. Žalovaná žalobkyni vyplatila na odstupném částku 222 276 Kč hrubého vypočítanou z průměrného měsíčního výdělku 18 523 Kč, žalobkyně však jako výpočtový základ uplatnila částku 28 846 Kč.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že odstupné žalobkyni vyplatila ve správné výši. Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku je druhé čtvrtletí roku 2023, kdy průměrný hodinový výdělek žalobkyně činil 106,50 Kč. Ustanovení § 355 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce), se zde nepoužije, protože je třeba za výkon práce považovat i čerpání dovolené [§ 348 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku žalobkyni nevznikl. Žalovaná jí zajistila vhodnou práci administrativního pracovníka, o kterou však žalobkyně neměla zájem a iniciovala rozvázání pracovního poměru. Teprve v podání ze dne 12. 12. 2024 z doby po prvním jednání a před koncentrací řízení žalovaná začala tvrdit, že kromě práce administrativní pracovnice (dále jen AP) byla žalobkyni nabídnuta též práce asistentky mzdové účetní (dále jen AMÚ).

3. Okresní soud napadeným rozsudkem přiznal žalobkyni částku 138 377 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 18 122 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), rozhodl, že vůči sobě účastnice nemají právo náhrady nákladů řízení (výrok III) a že je žalovaná povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 36 755 Kč (výrok IV), na soudním poplatku pak částku 6 919 Kč (výrok V). Dospěl přitom mimo jiné k těmto skutkovým zjištěním. Žalobkyně pracovala u žalované od 20. 5. 2016 jako pracovnice půjčovny nářadí. Místo výkonu práce bylo sjednáno jako sídlo a pobočky firmy, přičemž do 2. 5. 2022 vykonávala práci v provozovně žalované v [adresa]. Dne 22. 4. 2022 utrpěla pracovní úraz, zahrnující též poranění ramene. V důsledku pracovního úrazu pobývala v DPN až do 17. 5. 2023. Lékař ji v posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 15. 6. 2023 shledal schopnou výkonu práce zaměstnance půjčovny nářadí jen s minimální zátěží pro pravou horní končetinu. Žalovaná žalobkyni dne 15. 6. 2023 navrhla práci AP ve [adresa]. Tuto dohodu o změně pracovní smlouvy ovšem žalobkyně nepodepsala, vzápětí však do práce AP ve [adresa] fakticky nastoupila a žalovaná jí přidělila práci na skartaci materiálů a třídění starých faktur. Tuto práci žalobkyně nemohla odvádět, neboť nemohla nic zvedat a konat rotační pohyby v postiženém pravém rameni. Na pracovně lékařské prohlídce ze dne 23. 6. 2023 byla shledána způsobilou k výkonu práce AP s podmínkou: „bez zvedání těžších předmětů pomocí pravé horní končetiny.“ V této práci žalobkyně dosahovala nižšího výdělku, než v původní práci ve výdejně nářadí. Pracovní poměr mezi účastnicemi skončil dne 21. 7. 2023 dohodou z důvodu pracovního úrazu ze dne 22. 4. 2022. Od té doby je žalobkyně vedena úřadem práce jako uchazečka o zaměstnání. V dubnu 2023 nepracovala, v květnu 2023 rovněž nepracovala a vyčerpala 10 dnů dovolené, v červnu 2023 pak odpracovala 88 hodin a 11 dnů měla dovolenou. V lednu 2022 odpracovala 160 hodin a na základní mzdě, příplatcích a odměnách (bez náhrad mezd) obdržela částku 25 054 Kč. V únoru 2022 odpracovala 156 hodin a na základní mzdě, příplatcích a odměnách (bez náhrad mezd) se jí dostalo mzdy 26 056 Kč. V březnu 2022 odpracovala 184 hodiny a její základní mzda včetně příplatků a prémií činila 28 630 Kč. Za první čtvrtletí roku 2022 žalobkyně dosáhla příjmu 79 740 Kč, odpracovala 500 hodin, což odpovídá hodinovému výdělku 159,48 Kč. V dubnu 2022 žalobkyně odpracovala 160 hodin a obdržela na základní mzdě, příplatcích a odměnách 29 483 Kč, v květnu 2022 odpracovala 8 hodin a obdržela na základní mzdě, příplatcích a odměnách 1 388 Kč. Poté už žalobkyně do konce roku 2022 nepracovala.

4. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle 67 odst. 2, odst. 3 a § 271b odst. 1, odst. 5 zákoníku práce a došel k závěru, že na doplatek odstupného má žalobkyně nárok, poněvadž byl její pracovní poměr rozvázán pro následky pracovního úrazu [§ 52 písm. d) zákoníku práce]. V rozhodném druhém kalendářním čtvrtletí 2023 však žalobkyně neodpracovala ani 21 dnů, pročež je nutno vyjít z jejího pravděpodobného výdělku (§ 354 odst. 1, § 355 odst. 1 zákoníku práce). Za odpracovanou dobu se přitom považuje pouze doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat, nikoli tedy náhrada mzdy, jako je tomu u dovolené (§ 353 odst. 1 a 2 zákoníku práce). Žalovaná totiž vyšla z průměrného výdělku žalobkyně za druhé čtvrtletí roku 2023, když do odpracované doby v rozporu s ust. § 353 odst. 2 zákoníku práce započetla i dobu dovolené. Jako pravděpodobný výdělek žalobkyně za druhý kvartál roku 2023 okresní soud použil průměrný výdělek za první kvartál roku 2022, protože to byl poslední, který žalobkyně odpracovala bez jakýchkoli omezení před pracovním úrazem, který se jí přihodil 22. 4. 2022. Při čtyřicetihodinové týdenní pracovní době žalobkyně za použití koeficientu 4,348 (§ 356 odst. 2 zákoníku práce) činí její měsíční výdělek při výše specifikovaných vstupních hodnotách za toto čtvrtletí 27 737 Kč. Žalobkyně měla tudíž nárok na odstupné v celkové výši 332 844 Kč a protože jí zatím bylo vyplaceno pouze 222 276 Kč, je žaloba důvodná co do částky 110 568 Kč.

5. Pokud jde o náhradu ztráty na výdělku, nesouhlasil okresní soud s názorem žalované, podle nějž žalobkyně bez vážných důvodů odmítla nastoupit zajištěnou práci. Žalovaná žalobkyni převedla na jinou práci bez jejího souhlasu ve smyslu § 41 odst. 3 zákoníku práce. Práce AP však pro žalobkyni nebyla z hlediska jejího zdravotního stavu vhodná a navíc ji nebyla povinna vykonávat trvale, nýbrž jen do doby uzavření dohody o změně pracovní smlouvy, anebo rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. d) zákoníku práce.[footnoteRef:1] Žalobkyně fakticky vykonávala danou práci cca 15 pracovních dnů a teprve byl pracovní poměr rozvázán dohodou. Z těchto důvodů nelze říci, že by bez vážných důvodů odmítla nastoupit zajištěnou práci. Žalobkyně obdržela za celé období od 1. 1. 2022 do 2. 5. 2022 na mzdě 110 611 Kč a odpracovala 668 hodin, což činí 165,58 Kč na hodinu při čtyřicetihodinové týdenní pracovní době a po vynásobení koeficientem 4,348 tedy průměrný výdělek za celý rok 2022 odpovídá částce 28 798 Kč. Je pro ni tudíž výhodnější, než rozhodný výdělek za předcházející čtvrtletí před vznikem škody (§ 271m odst. 1 zákoníku práce). Za květen 2023 náleží žalobkyní náhrada za požadované období 18. 5. - 31. 5., kdy poměrná část rozhodného výdělku činí 13 005 Kč, poměrná část invalidního důchodu po odečtení částky 220 Kč (§ 14 odst. 2 zákona č. 183/1994 Sb.) činí 4 063 Kč a dále je nutno započítat mzdu, kterou žalobkyně v květnu 2023 dostala, tedy 8 520 Kč. Ztráta na výdělku tedy činí 422 Kč. K 1. 6. 2023 bylo nutno rozhodný výdělek 28 798 Kč valorizovat podle § 2 nařízení vlády č. 131/2023 Sb. o 2,3 % a 400 Kč na 29 816 Kč. Dále bylo nutno počítat s valorizovaným důchodem (po odečtení částky 220 Kč), tedy 9 517 Kč, a se mzdou za červen 2023, jež činila 20 372 Kč. Tyto příjmy žalobkyně byly vyšší, než rozhodný výdělek, pročež jí nárok v červnu 2023 nevznikl. Stejně tomu bylo v červenci 2023. V srpnu - prosinci 2023 má žalobkyně za každý měsíc nárok ve výši 3 043 Kč, protože rozhodný výdělek činil 29 860 Kč, invalidní důchod 9 517 Kč a dále se přihlíží k minimální mzdě ke dni prvního zařazení do evidence u úřadu práce (§ 271b odst. 3 první věta zákoníku práce), která činila 17 300 Kč (§ 2 vládního nařízení č. 567/2006 Sb.). Ke dni 1. 1. 2024 bylo nutno valorizovat rozhodný výdělek podle § 2 vládního nařízení č. 338/2023 Sb. o 360 Kč na 30 220 Kč. Dále byl valorizován invalidní důchod na 10 097 Kč (po odečtení 220 Kč jde o 9 877 Kč) a dále se započítává minimální mzda v téže výši 17 300 Kč, takže náhrada za leden - duben 2024 činí každý měsíc 3 043 Kč. Žalobkyni tudíž náleží na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 18. 5. 2023 do 30. 4. 2024 celkem 27 809 Kč. [1: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1276/2016]

6. Proti výrokům I, III - V rozsudku podala žalovaná odvolání s návrhem na zrušení rozsudku a vrácení věci prvostupňovému soudu, v němž zopakovala dosavadní argumenty s tím, že žalobkyni nepřevedla na jinou práci bez jejího souhlasu. Žalobkyně totiž dne 16. 6. 2023, ač nepodepsala dohodu o změně pracovní smlouvy, do práce AP - která jí byla řádně přidělována - nastoupila, čímž došlo ke konkludentní změně pracovní smlouvy. K této práci byla žalobkyně zdravotně způsobilá. Žalovaná jí navíc nabídla i další práci AMÚ. Prvostupňový soud nicméně v tomto ohledu neprovedl žalovanou navržené důkazy. Teprve po odmítnutí výkonu dané práce účastnice pracovní poměr rozvázaly. Došlo k tomu na popud žalobkyně a z osobních důvodů, jež přiznala v účastnické výpovědi a žalovaná navrhla odpovídající důkazy, které soud neprovedl.

7. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku se zdůvodněním, že soud prvního stupně správně kalkuloval s pravděpodobným výdělkem, jelikož žalobkyně v rozhodném období odpracovala pouze 11 dnů. Aplikaci ust. § 348 vylučuje § 353 odst. 2 zákoníku práce. Odstupné má charakter mzdového nároku. Zatímco jako pracovnice půjčovny nářadí měla žalobkyně v roce 2022 průměrný měsíční hrubý výdělek 165,58 Kč, jako AP 106,50 Kč. Dohodu o rozvázání pracovního poměru účastnice uzavřely až po vydání posudku ze dne 23. 6. 2023 a v době výkonu práce AP. Není pravdou, že by žalovaná žalobkyni nabídla práci AMÚ, kterou žalobkyně ani nikdy nevykonávala. Žalovaná neměla reálnou potřebu takové práce a nelze vyloučit její záměr toto účelově vytvořené pracovní místo později účelově zrušit a vyplatit žalobkyni odstupné ve výši pouhého trojnásobku průměrného výdělku. Dennodenní dojíždění do [adresa] bylo pro žalobkyni vzhledem k jejím zdravotním problémům obtížné a těžké šanony, s nimiž musela v práci AP manipulovat, jí jiný zaměstnanec musel nosit vesměs neustále.

8. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné a projednatelné, přezkoumal na jednáních napadenou část rozsudku a v této šíři i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným výše uvedeným skutkovým zjištěním. Tato skutková zjištění proto odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje. Nesouhlasí však se skutkovým zjištěním, že žalobkyně nebyla zdravotně způsobilá k práci AP. Z pracovně lékařského posudku totiž, jak v podstatě konstatoval i prvostupňový soud, vyplynulo, že byla k této práci zdravotně způsobilá s podmínkou. Pokud by jí ostatně její omezení mělo bránit i v této fyzicky jednoduché práci, pak by nebyla zdravotně schopna prakticky žádné práce. Soud prvního stupně skutečně neprovedl důkazy navržené k odmítnutí práce AMÚ, jak namítla žalovaná. Odvolací soud ji proto podle § 213b ve spojení s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval, aby konkretizovala pracovní náplně obou pracovních pozic a aby předložila odpovídající důkazy, které posléze provedl (§ 213 odst. 1, odst. 4 část věty před středníkem, část věty za středníkem o. s. ř. a contrario).

10. Personalistka [jméno FO] jako svědkyně vypověděla, že pro žalovanou pracuje od roku 2018, přičemž žalobkyni byla na schůzce, jíž se kromě žalobkyně a svědkyně zúčastnil jednatel se svým otcem, nabídnuta práce (AP) a zároveň práce AMÚ. Svědkyně si nevzpomněla, zda byly obě práce na této schůzce nějak ústně odlišeny, anebo se prostě hovořilo obecně o AP, ale každopádně k této nabídce došlo záhy po absolvování pracovně lékařské prohlídky. Poté žalobkyně dělala práci AP. Jestli jí byla práce AMÚ nabídnuta ještě někdy později, svědkyně nevěděla, ale u ničeho takového nebyla. Nevzpomněla si, jak žalobkyně na nabídku reagovala. Nevěděla, že by o samostatné nabídce práce AMÚ existoval nějaký důkaz. Jen věděla, že žalovaná měla připraveny pracovní náplně. Žalovaná v té době podnikala a dosud podniká v půjčování nářadí včetně stavebních strojů a mohla mít 40 až 50 zaměstnanců a 12 – 13 poboček. Předtím ani poté žádný mzdový účetní asistenta neměl. U žalované jako THP v té době působili čtyři administrativní pracovníci – pí [jméno FO] jako mzdová účetní, pí [jméno FO] jako hlavní účetní, svědkyně jako projektová manažerka a personalistka a pí [jméno FO] na poloviční úvazek na dohodu, která dělala to, co bylo potom nabídnuto žalobkyni. Pí [jméno FO] ani pí [jméno FO] v té době ani později neměly žádné podřízené. Navíc žalovaná vytvořila „tabulkové místo“ AP pro žalobkyni – to je ta práce, kterou dělala. Náplní práce AP bylo třídění a zakládání faktur, pošty a dokladů, zpracovávání pošty a mělo to být i vedení knihy jízd, k čemuž se ale žalobkyně nedostala, protože takto pracovala pouze krátce. Jedinými těžšími předměty byly šanony, které jí ale pí [jméno FO] nosila dolů do zasedací místnosti, protože ještě neměla vlastní kancelář. To, co měla dělat žalobkyně, předtím dělala svědkyně nebo pí [jméno FO], které žalobkyni zadávaly práci. Podřízena byla jednateli. Pí [jméno FO] byla v rozhodné době na mateřské dovolené a pracovala z domova z počítače, kdy vedla knihu jízd. To měla dělat i pí žalobkyně, takže v té době se jejich pracovní náplně takto překrývaly. Plán byl takový, že pí [jméno FO] zaučí žalobkyni a její vlastní dohoda bude ukončena. To se však nestalo. Tato kolegyně se vrátila z mateřské dovolené v lednu 2025, ale už dělá jinou práci. Práce AMÚ byla stejná jako práce AP až na to, že by žalobkyně jako AMÚ pracovala s docházkovými listy, které se posílaly jako excelovské soubory, a zpracovávala by část podkladů pro vyúčtování mezd. V práci AMÚ by žalobkyně přišla do kontaktu s pravidly GDPR. To, jakou část pracovní doby by zabralo vedení knihy jízd, ví pí [jméno FO]. Žalobkyně by v této práci byla asistentkou pí [jméno FO], která byla vedoucí mzdového oddělení. Pí [jméno FO] zpracovávala DPH, kontrolní hlášení a faktury. Práce AMÚ měla ekonomický význam v tom, že se firma v té době rozrůstala. Když svědkyně do firmy v roce 2017 nastoupila, asi půl roku tam pracovala asistentka a pak odešla. Popud k rozvázání pracovního poměru vzešel od žalobkyně, s níž žalovaná nadále počítala. Kdyby se v době působení žalobkyně v práci AP v zasedací místnosti konala schůze, mohla využít kancelář jednatele, kde byl gauč a židle.

11. Svědkyně [jméno FO] vypověděla, že posledních 15 let pro žalovanou pracuje jako mzdová účetní a asistentku nikdy neměla, pouze jednu paní na výpomoc. Žalobkyně si na schůzce s vedením společnosti mezi pracemi AP a AMÚ vybrala tu první, kterou poté dělala. Svědkyně nevěděla o tom, že by žalobkyni jiná práce byla nabídnuta ještě někdy jindy, než při této příležitosti. Žalovaná v době rozvázání pracovního poměru podnikala v pronájmu nářadí a měla asi 50 zaměstnanců. Administrativní pracovnicí byla v té době pouze svědkyně a kolegyně pracující na dohodu o provedení práce (dále jen DPP), která pobývala na mateřské dovolené, pí [jméno FO]. Ta se vrátila do pracovního poměru na plný úvazek 1. 1. 2025 a pracuje jako asistentka svědkyně a navíc jako správkyně pohledávek. V této práci nahradila pí [jméno FO]. Práce správce pohledávek není administrativní prací a správa pohledávek je pro pí [jméno FO] prioritní. Vedení knihy jízd mohlo pí [jméno FO] zabrat v průměru 10 - 15 celých pracovních dnů v měsíci, protože zaměstnanci stále, každý den někam jezdí, a je třeba shromažďovat neustále doklady. Na této odpovědi však svědkyně vzápětí „asi tak úplně“ netrvala, když byla konfrontována s tím, že by v takovém případě pí [jméno FO] překročila zákonný limit 300 hodin ročně na základě DPP cca již za 2 měsíce. Ve firmě působila i pí [jméno FO], jejíž práce prolínala s prací svědkyně. Jako mzdová účetní působila pouze svědkyně a pí [jméno FO] byla externistkou, která kontrolovala veškeré výstupy, např. přiznání k DPH nebo kontrolní hlášení. Docházela do firmy asi třikrát týdně na několik hodin a za spolupráci vystavovala fakturu. Pí [jméno FO] zpracovávala příchozí faktury a dokumenty, kterých bylo s ohledem na to, že má žalovaná 11 poboček, velké množství. Nedá se říci, že by mezi účetními či mzdovými účetními byl nějaký systém hierarchie. V době výkonu práce AP žalobkyni práci zadávala ona a pí [jméno FO]. Práce AMÚ by se od práce AP lišila v tom, že by žalobkyně přišla do styku s pravidly GDPR a z evidence docházky že by přepisovala údaje do tabulek, zakládala mzdové listy a evidovala by soukromé kilometry zaměstnanců. K těmto tajným informacím by se jinak nedostala. Svědkyně asistentku potřebovala. Pro žalobkyni byla připravena reprezentativní zasedací místnost, protože nebylo možno tak rychle připravit klasickou kancelář. Zprávu pro pojišťovnu ze dne 4. 12. 2022, v níž není o práci AMÚ zmínka, svědkyně okomentovala tak, že i když žalobkyně převedení na práci AP odmítla podepsat, pouze a jen tuto práci poté fakticky dělala.

12. Jednatel [jméno FO] vypověděl, že byly na schůzce žalobkyni nabídnuty zmíněné dvě práce, žalobkyně si zvolila práci AP. Nikdy jindy už s ní možnost jiné práce neprojednával. Domníval se, že žalobkyně tyto nabídky na schůzce nijak nekomentovala. Měl-li vysvětlit, proč když byla žalobkyni na schůzce předloženy obě pracovní náplně, nejsou podepsány, odpověděl, že to bylo oboustranně ústně odsouhlaseno, což posléze vysvětlil tak, že pracovní náplň AP žalobkyně znala a souhlasila s ní.

13. Tyto důkazy odvolací soud vyhodnotil jako sice zákonné a pro meritum případu obecně relevantní, leč nevěrohodné z následujících příčin. O nabídce druhé alternativní práce AMÚ se žalovaná nezmínila (a nevyšla najevo ani jinak) ani ve vyjádření k žalobě ze dne 1. 8. 2024, ani na jednání ze dne 26. 11. 2024, nýbrž teprve ve vyjádření ze dne 12. 12. 2024, a to ještě jen velmi obecně a v reakci na účastnickou výpověď žalobkyně, která uvedla, že práci AP skutečně vykonávala, ale že jí vadila práce s těžkými šanony a že v pracovní době celkově neměla příliš co dělat. Žalovaná přitom ani k tomuto vyjádření nepřiložila písemnou náplň práce AMÚ – to udělala teprve v reakci na výše popsanou výzvu odvolacího soudu. Navzdory tomu, že svědkyně [jméno FO] i jednatel vypověděli, že byly obě pracovní náplně připraveny již na schůzce žalobkyně s vedením žalované. V tom případě navíc nedává přílišný smysl, aby byly obě tyto náplně nedatované a nepodepsané. Jednatel se tuto souvislost pokusil vysvětlit tím, že byla pracovní náplň oboustranně ústně odsouhlasena, což vyložil tak, že žalobkyně náplň této práce znala a souhlasila s ní. Takové tvrzení do té doby v řízení nezaznělo a nedává smysl, proč by měla žalobkyně předem ústně potvrzovat něco, co existuje v písemné formě a co je v gesci zaměstnavatele, případně proč by měl vzniknout písemný dokument, který nemá právotvorné účinky, jeho obsah byl již dříve ústně odsouhlasen a přitom je poněkud povšechný, nic neříkající. A pokud měl mít tento dokument nějaký praktický význam, proč není ani podepsán, ani datován. K tomu přistupuje okolnost, že je popis práce v obou dokumentech zaprvé vysoce obecný, zadruhé zcela identický. Až na to, že k pracovní náplni AMÚ mělo navíc patřit vedení soukromých jízd zaměstnanců. Je nicméně s podivem, že zde není jediné slovo o zpracování mezd, docházkových listů či dokumentace GDPR, které obě svědkyně vyzdvihly jako hlavní odlišovací znak obou prací. V pracovní náplni AMÚ, jak plyne z povahy práce jakéhokoli asistenta, by bylo lze očekávat zmínku, že je kromě jednatele podřízen i mzdové účetní. A jestliže obě svědkyně potvrdily, že práci žalobkyni jako AP zadávaly ony, mělo by být v pracovní náplni AP uvedeno, že jsou jeho nadřízenými. Přesto je v obou dokumentech jako jediný nadřízený zmíněn jednatel. Svědkyně [jméno FO] ve snaze přesvědčit odvolací soud o odlišnosti a důležitosti práce AMÚ vypověděla, že vedení knihy jízd mohlo pí [jméno FO] zabrat v průměru 10 - 15 celých pracovních dnů v měsíci, protože zaměstnanci stále, každý den někam jezdí, a je třeba neustále shromažďovat doklady. Neuvědomila si však, že pí [jméno FO], jak potvrdili všichni vyslýchaní, pracovala na DPP, což znamená, že by při takovém pracovním vytížení musela přesáhnout zákonný limit 300 hodin ročně (§ 75 odst. 1 zákoníku práce) asi za 2 měsíce, přestože u žalované působila mnohem déle. Jestliže svědkyně [jméno FO] i jednatel vypověděli, že si žalobkyně mezi oběma pracemi vybrala práci AP (nikoli že by bez dalšího výslovně odmítla práci AMÚ), bylo by přirozené, aby byla práce AMÚ žalobkyni ještě později nabídnuta, což se však nestalo. Podstatnější ale v tomto kontextu je, že si svědkyně [jméno FO] nevzpomněla, zda byly na schůzce obě práce vůbec nějak ústně odlišeny, anebo žalobkyni prostě byla nabídnuta práce AP. Dále odvolací soud zohlednil okolnost, že se svědkyně [jméno FO] ve svých zprávách ze dnů 5. 10. 2023 a 30. 11. 2023 zmiňuje pouze o práci AP, nikoli AMÚ. O nabídce práce AMÚ neexistuje kromě těchto tří výpovědí žádný důkaz. A tuto práci pro žalovanou nikdo předtím ani poté nevykonával. Odvolací soud uvážil, že všechny výpovědi působily dojmem předem secvičeného představení. Výmluvnou není ani tak okolnost, že se všichni vyslýchaní k soudu dopravili týmž automobilem, jako spíše fakt, že jednatel v telefonním hovoru s pověřeným členem senátu u příležitosti odročení odvolacího jednání uvedl, že svědkyně „od něj mají veškeré informace.“ O tom ve spise existuje úřední záznam. Nakonec odvolací soud zohlednil fakt, že také práce AMÚ je administrativní prací – to ostatně potvrdila svědkyně [jméno FO]. Z těchto důvodů odvolací soud vyhodnotil důkazy tak, že žalovaná žalobkyni práci AMÚ nikdy nenabídla. Ale nejen to. Z výše podané reprodukce i hodnocení důkazů totiž plyne, že žalovaná v době rozvázání pracovního poměru žalobkyně reálně nepotřebovala ani práci AP. Plyne to nejen z výše rozvedeného kontextu, ale i z toho, že svědkyně [jméno FO] zmínila, že pro žalobkyni „vytvořili tabulkové místo“ AP. Žalobkyně nadto již od podání žaloby nejen tvrdila, ale i vypověděla, že v této práci neměla příliš co dělat. Věrohodnost její výpovědi přitom nebyla relevantně zpochybněna. Z výpovědí učiněných v odvolacím řízení navíc vysvitlo, že všechnu práci, kterou jí měla žalovaná zajistit, vždy zastal jiný ze stávajících zaměstnanců. A tak odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že žalovaná tuto pracovní pozici pro žalobkyni vytvořila jen účelově.

14. Další důkazy odvolací soud neprovedl, protože v zákonných mezích koncentrace řízení a neúplné apelace nebyly navrženy a ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

15. Při právní kvalifikaci případu ve světle odvolacích námitek a vyjádření k odvolání se odvolací soud řídil těmito úvahami. Zcela souhlasí s právním hodnocením prvostupňového soudu stran odstupného a dodává k němu, že následky pracovního úrazu jako důvod rozvázání pracovního poměru kromě příslušné dohody potvrzuje i splátkový kalendář a dvě potvrzení žalované pro účely podpory v nezaměstnanosti. Aplikaci ust. § 348 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zde vylučuje mj. to, že jde ze systematického hlediska o obecné výkladové ustanovení a součást Hlavy XVII zákoníku práce, jejíž ustanovení se tedy nemohou vztahovat na situace upravené v hlavách následujících, včetně Hlavy XVIII nazvané „PRŮMĚRNÝ VÝDĚLEK,“ jejíž součástí je též ust. § 351. Podle něj, „má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy.“ Podle § 353 odst. 2 zákoníku práce se „za odpracovanou dobu považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.“ Tím pádem bylo nutno použít ve výpočtu pravděpodobný výdělek žalobkyně.

16. Pokud jde o náhradu za ztrátu na výdělku, ač žalobkyně nepodepsala dohodu o změně své pracovní smlouvy, na práci AP fakticky nastoupila a 15 dnů ji skutečně vykonávala, a to i po vyšetření v ortopedické ambulanci ze dne 7. 6. 2023 a po vstupní lékařské prohlídce ze dne 23. 6. 2023. Žalovaná přitom ani netvrdila a v řízení nevyšlo ani jinak najevo, že by žalobkyně takto nastoupila jen „naoko,“ v zájmu zvrátit aplikaci § 271b odst. 5 zákoníku práce. Žalobkyně navíc přiléhavě poukázala na to, že s ní žalovaná dohodu o rozvázání pracovního poměru podloženou pracovním úrazem uzavřela dne 21. 7. 2023, tedy poté co žalobkyně vykonávala, byť jen dočasně, práci AP, k níž byla zdravotně způsobilá, v níž se jí žádný úraz nestal a na niž byla převedena právě v reakci na zdravotní nezpůsobilost k dosavadní práci pro následky pracovního úrazu. Žalovaná nadto vytvořila danou pracovní pozici AP pouze účelově. Nelze tudíž říci, že žalobkyně by bez vážných důvodu odmítla zajištěnou práci (§ 271b odst. 5 zákoníku práce a contrario).

17. Jinak odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, a to i ohledně výpočtu výše obou nároků.

18. Proto odvolací soud výrokem I rozsudek prvostupňového soudu v napadených výrocích potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.) a pro stručnost odkazuje na odůvodnění výroků III – V, přičemž v tomto směru nebyly žádné odvolací námitky vzneseny.

19. Výroky II a III odpovídají tomu, že v odvolacím řízení procesně plně úspěšnou žalobkyni (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.) zastupuje ustanovená advokátka, jejíž náklady platí stát (§ 140 odst. 2 o. s. ř.), kterému je povinna tyto nahradit procesně neúspěšná žalovaná (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Jejich výši a podmínky splatnosti určí soud prvního stupně v samostatném usnesení po pravomocném skončení tohoto řízení (§ 155 odst. 1 druhá věta o. s. ř.).

Poučení