15 C 71/2019-65

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Paclíkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] pro: podle části páté o. s. ř. o nahrazení rozhodnuti finančního arbitra takto:

Výrok

I. V rozsahu výroku II. se nález Finančního arbitra ze dne 30. 9. 2018, č. j. [spisová značka] [číslo] [rok], ve spojení s rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách ze dne 30. 1. 2019, č. j. [spisová značka] [číslo] [rok], nahrazuje tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 1 500 Kč od [datum] do zaplacení; ve zbývajícím rozsahu, aby soud nahradil nález Finančního arbitra ze dne 30. 9. 2018, č. j. [spisová značka] [číslo] 2016, ve spojení s rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách ze dne 30. 1. 2019, č. j. [spisová značka] [číslo] [rok], tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku ve výši 14 158 Kč s příslušenstvím a částku 85 440 Kč a že výrok

III. Finančního arbitra ze dne 30. 9. 2018, č. j. [spisová značka] [číslo] [rok], ve spojení s rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách ze dne 30. 1. 2019, č. j. [spisová značka] [číslo] [rok] se ruší, se žaloba žalovaného zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne 30. 9. 2018, č. j. [spisová značka] [číslo] [rok], změněné rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách ze dne 30. 1. 2019, č. j. [spisová značka] [číslo] [rok], tak, že se v plném rozsahu nahrazuje tak, že návrh navrhovatel [celé jméno žalovaného], [datum narození], bytem [adresa žalovaného], ze dne [datum], se zamítá. Dále se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 4 500 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení). Návrh odůvodnila žalobkyně tím, že mezi žalobkyní a žalovaným je spor o právech a povinnostech z pojistné smlouvy o investičním životním pojištění [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne [datum] s počátkem pojištění [datum], dobou trvání pojištění 35 let a běžným měsíčním pojistným ve výši 2 000 Kč („ Pojistná smlouva 1“) a z pojistné smlouvy o investičním životním pojištění [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne [datum] s počátkem pojištění [datum], dobou trvání pojištění 47 let a běžným měsíčním pojistným ve výši 5 700 Kč („ Pojistná smlouva 2“), které žalobkyně uzavřela s žalovaným jako pojistníkem prostřednictvím podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele [jméno] [příjmení], kdy sjednané pojištění se kromě příslušných právních norem a Pojistných smluv řídí dále zejména Všeobecnými pojistnými podmínkami pro životní pojištění [anonymizována dvě slova] (dále též jen„ VPP“) a Doplňkovými pojistnými podmínkami ŽP [příjmení] [příjmení] [číslo] (dále též jen„ DPP“). Pojistná smlouva 1 zanikla zánikem k datu redukce [datum] s výplatou částky ve výši 24 930 Kč a Pojistná smlouva 2 zanikla zánikem k datu redukce [datum] s výplatou částky ve výši 51 360 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že předmět sporu vymezil žalovaný v řízení před Finančním arbitrem (dále jen Arbitr“), a to svým návrhem ze dne [datum], o kterém rozhodl Arbitr nálezem ze dne 30. 9. 2018, č. j. [spisová značka] [číslo] [rok] (dále jen„ Nález“), který následně změnil svým rozhodnutím o námitkách ze dne ze dne 30. 1. 2019, č. j. [spisová značka] [číslo] [rok] (dále jen„ Rozhodnutí o námitkách“). Žalobkyně namítala, že se v podstatných ohledech neztotožňuje se skutkovými ani právními závěry Arbitra, neboť Pojistná smlouva není absolutně neplatná s tím, že Arbitrem označená ujednání nejsou neurčitá a nemohou být důvodem pro přísný a kategorický závěr, že strany žádnou smlouvu neuzavřely, natož pro uložení povinnosti finančního plnění k tíži žalobkyně. Nesprávné právní posouzení věci pak dle žalobkyně vedlo k nesprávnému rozhodnutí o meritu věci. Protože žalobkyně splnila svou povinnost uloženou jí nesprávným, ale vykonatelným rozhodnutím Arbitra, žádá ve výroku této žaloby nazpět finanční plnění v částce 4 500 Kč, které žalovanému poskytla platbou ze dne [datum]. Dále žalobkyně vznesla námitku promlčení, a uvedla, že kdyby soud shledal absolutní či relativní neplatnost Pojistné smlouvy, nelze žalovanému přiznat vrácení bezdůvodného obohacení ve vztahu k platbám pojistného, které proběhly dříve než dva roky pře zahájením řízení u Arbitra dne [datum].

2. Další žalobou, podanou u zdejšího soudu dne [datum] a vedenou původně pod sp. zn. [spisová značka], se také žalovaný domáhal, nahrazení nálezu Finančního arbitra ve spojení s jeho rozhodnutím o námitkách, rozhodnutím soudu, kterým by soud uložil žalobkyni zaplatit žalovanému, po částečné změně žaloby, částku ve výši 14 158 Kč s příslušenstvím z Pojistné smlouvy 1 a částku 85 440 Kč s příslušenstvím z Pojistné smlouvy 2. Žalovaný odůvodnil žalobu tím, že právní závěr finančního arbitra o neplatnosti Pojistných smluv je svévolným závěrem, který finanční arbitr nezaložil na žádných skutkových zjištěních. Takový závěr je nezákonný a nepřezkoumatelný. Zdůraznil, že namítal odlišné důvody neplatnosti Pojistných smluv, s těmi se však Finanční arbitr v řízení nezabýval. Dle žalovaného [příjmení] arbitr provedl zúčtování plnění smluvních stran z neplatných Pojistných smluv pouze ve vztahu k plněním, které si smluvní strany poskytly v tzv.„ nepromlčeném období“. Žalovaný dále uvedl, že Úřední sdělení ČNB mají funkci informační a z hlediska dohledové činnosti rovněž preventivní a žalobkyně se má s ohledem na svoji povinnost jednat s odbornou péčí těmito úředními sděleními ČNB řídit. V Úředním sdělení ČNB ze dne [datum], zveřejněném dne [datum] ve Věstníku ČNB, částce [číslo], [ulice] národní banka zveřejnila své stanovisko k některým informačním povinnostem při sjednávání a během trvání životního pojištění, které je významné pro posouzení vědomosti žalované o neplatnosti Pojistných smluv a vzniku bezdůvodného obohacení. Ve vztahu k prokázání úmyslu žalobkyně bezdůvodně se obohatit na úkor žalovaného, žalovaný v řízení opakovaně odkazoval i na závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze, č. j. [číslo jednací], které jsou na projednávaný spor aplikovatelné, neboť jak ze skutečností prokázaných v řízení před Finančním arbitrem, tak i v řízení projednávaném Městským soudem v Praze, byla pojistná smlouva uzavřena bez předchozího informování spotřebitele (pojistníka) o nákladové struktuře pojištění a tedy za použití nekalé obchodní praktiky, což má za následek absolutní neplatnost dotčené pojistné smlouvy. Žalovaný dále uvedl, že v řízení tvrdil rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Finanční arbitr se v [příjmení] nevypořádal s argumentací žalovaného, že námitku promlčení může vznést pouze ten, kdo se právní jistoty dovolává v dobré víře. Finanční arbitr se tak s návrhem žalovaného nevypořádal řádně. Žalovaný je přesvědčen, že žalobkyně nebyla při vznášení námitky promlčení v dobré víře, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy a Finanční arbitr k ní neměl přihlédnout. Rovněž žalovaný uvedl, že Finanční arbitr v Nálezu konstatoval, že Pojistná smlouva 1 zanikla k datu redukce ke dni [datum] a Pojistná smlouva 2 zanikla k datu redukce ke dni [datum]. Žalovaný namítá, že toto skutkové zjištění Finančního arbitra není správné. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný uhradil pojistné na obě Pojistné smlouvy za více jak dva roky trvání pojištění. V takovém případě smluvní podmínky nepřipouští zánik pojištění pro neplacení.

3. Soud v souladu s ustanovením § 250b odst. 1 o. s. ř. řízení o obou žalobách spojil ke společnému projednání usnesením ze dne 25. 11. 2020, č. j. [číslo jednací].

4. Napadeným nálezem rozhodl Finanční arbitr v řízení zahájeném dne [datum] na návrh žalovaného, tak, že jednak rozhodl, že žalobkyně je povinna žalovanému zaplatit částku ve výši 3 000 Kč z Pojistné smlouvy 1 s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení a částku ve výši 1 500 Kč z Pojistné smlouvy 2 (výrok I.) a ve zbývající části návrh zamítl (výrok II.) a dále uložil žalobkyni sankci ve výši 15 000 Kč (výrok III.).

5. Finanční arbitr v citovaném nálezu konstatoval svou pravomoc pro rozhodnutí v této věci, v níž jde o spor mezi žalovaným (tam v postavení navrhovatele) coby spotřebitelem na straně jedné a žalobkyní (tam v postavení instituce) coby pojistitelem při poskytování životního pojištění na straně druhé. Finanční arbitr vyšel se skutkových zjištění (učiněných na základě podkladů předložených mu oběma stranami) a zjistil, že žalovaný a žalobkyně uzavřeli Pojistnou smlouvu 1 dne [datum] a v ní si sjednali pojistnou dobu 35 let, počátek pojištění ode dne [datum], pojištění pro případ smrti nebo dožití, s měsíčním lhůtním pojistným ve výši 2 000 Kč, pojistnou částku pro případ smrti ve výši 10 000 Kč a kapitálové hodnoty pojištění, umístění 10% běžného pojistného do fondu dynamický fond fondů„ [anonymizována dvě slova]“, 20 % běžného pojistného do fondu korporátních dluhopisů„ [anonymizována dvě slova]“, 10 % běžného pojistného do fondu nových ekonomik„ [anonymizována dvě slova]“, 30 % běžného pojistného do fondu ropného a energetického průmyslu„ [anonymizována dvě slova]“, 30 % běžného pojistného do fondu farmacie a biotechnologie„ [anonymizována dvě slova]“ a 100 % mimořádného pojistného do fondu korporátních dluhopisů„ [anonymizována dvě slova]“. Dále žalovaný a žalobkyně uzavřeli Pojistnou smlouvu 2 dne [datum] a v ní si sjednali pojistnou dobu 47 let, počátek pojištění ode dne [datum], pojištění pro případ smrti nebo dožití, s měsíčním lhůtním pojistným ve výši 5 700 Kč, pojistnou částku pro případ smrti ve výši 10 000 Kč a kapitálové hodnoty pojištění, umístění 10% běžného pojistného do fondu dynamický fond fondů„ [anonymizována dvě slova]“, 20 % běžného pojistného do fondu zlatý„ [anonymizována dvě slova]“, 10 % běžného pojistného do fondu nových ekonomik„ [anonymizována dvě slova]“, 30 % běžného pojistného do fondu ropného a energetického průmyslu„ [anonymizována dvě slova]“, 30 % běžného pojistného do fondu farmacie a biotechnologie„ [anonymizována dvě slova]“ a 100 % mimořádného pojistného do fondu zlatý„ [anonymizována dvě slova]“. V průběhu trvání pojištění došlo ke změnám výše lhůtního pojistného, a to u Pojistné smlouvy 1 i Pojistné smlouvy 2 s účinností od [datum] ke snížení měsíčního pojistného na 500 Kč. Žalovaný na základě Pojistné smlouvy 1 zaplatil žalobkyni pojistné ve výši 52 500 Kč, žalobkyně žalovanému vyplatila mimořádné výběry z Pojistné smlouvy 1 ve výši 1 620 Kč dne [datum] a ve výši 3 586 Kč dne [datum], tj. celkem 5.206 Kč. Pojištění založené Pojistnou smlouvou 1 zaniklo zánikem k datu redukce ke dni [datum] a žalobkyně v souvislosti se zánikem Pojistné smlouvy 1 vyplatila žalovanému částku ve výši 24 930 Kč. Žalovaný na základě Pojistné smlouvy 2 zaplatil žalobkyni pojistné ve výši 138 500 Kč. Pojištění založené Pojistnou smlouvou 2 zaniklo zánikem k datu redukce ke dni [datum] a žalobkyně v souvislosti se zánikem Pojistné smlouvy 2 vyplatila žalovanému částku ve výši 51 360 Kč. Dále se Finanční arbitr zabýval podrobně obsahem předmětné pojistné smlouvy, včetně konkrétních ujednání obsažených v Doplňkových pojistných podmínkách. Na tomto základě pak Finanční arbitr posuzoval platnost pojistné smlouvy, resp. smluv a konstatoval, že z jejich ustanovení není možno určit konkrétní výši (či způsob jejího stanovení) nákladů (počátečních a správních), jež měla být žalovaná oprávněna strhávat z běžného pojistného, tato ustanovení považoval proto Finanční arbitr za neurčitá, a tedy neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. Dále Finanční arbitr konstatoval, že v pojistné smlouvě ani v doplňkových pojistných podmínkách nebo jiných smluvních dokumentech, které tvoří součást pojistné smlouvy, není sjednána výše rizikového pojistného, které si žalovaná strhává na pojištění smrti (tj. výše, v jaké žalovaná rizikové pojistné strhávala, nemá jakoukoliv oporu ve sjednané pojistné smlouvě). Z tohoto důvodu i toto ujednání považoval Finanční arbitr za neplatné pro neurčitost podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. Dále Finanční arbitr zkoumal ujednání o odkupném, a to se stejným závěrem, když za neurčité považoval ujednání o tom, že výši odkupného stanoví pojistitel podle pojistně technických zásad. Tato ujednání pak považoval Finanční arbitr ve smyslu ustanovení § 41 obč. zák. za neoddělitelná od zbytku pojistné smlouvy a na tomto základě pak posoudil jako neplatnou pojistnou smlouvu jako celek. Finanční arbitr se dále zabýval námitkou promlčení uplatněnou ze strany žalobkyně a vzhledem k tomu, že jí posoudil jako důvodnou, zabýval se pouze tím, jakou částku zaplatil žalovaný na pojistném na životní pojištění po datu [datum]. Finanční arbitr ze shromážděných podkladů zjistil, že žalovaný na Pojistnou smlouvu 1 v období od [datum] do [datum] (tedy do konce pojištění) uhradil pojistné dne [datum] ve výši 3 000 Kč. Na Pojistnou smlouvu 2 uhradil žalovaný v období od [datum] do [datum] (tedy do konce pojištění) pojistné dne [datum] ve výši 1 500 Kč. Finanční arbitr měl za to, že žalovanému nepřísluší úroky z prodlení z částky 1 500 Kč z Pojistné smlouvy 2, neboť částku, kterou mu Finanční arbitr přiznal nálezem, mohl obdržet v červenci 2016, kdyby žalobkyni poskytl součinnost. Ve vztahu k Pojistné smlouvě 1 Finanční arbitr dovodil, že splatnost ve výzvě k nápravě domáhaného bezdůvodného obohacení nastala 30 dní ode dne následujícím po [datum], (datum odpovědi žalobkyně). Žalobkyně se tedy dostala do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení s částkou 3 000 Kč dne [datum].

6. Proti citovanému nálezu Finančního arbitra podala žalobkyně i žalovaný námitky, o nichž rozhodl Finanční arbitr dne 30. 1. 2019, č. j. [spisová značka] [číslo] [rok], a to tak, že napadený nález změnil výrokem I. s tím, že řízení o návrhu na zaplacení částky ve výši 30 136 Kč z Pojistné smlouvy 1 se zastavuje. Dále výrokem II. rozhodl Finanční arbitr tak, že žalobkyně je povinna žalovanému zaplatit částku ve výši 3 000 Kč z Pojistné smlouvy 1 a částku ve výši 1 500 Kč z Pojistné smlouvy 2. Ve zbývající části návrh zamítl (výrok III.) a dále uložil žalobkyni sankci ve výši 15 000 Kč (výrok IV.). Oproti původnímu nálezu zde Finanční arbitr hodnotil též žalovaným částečné zpětvzetí návrhu co do částky 30 136 Kč a zejména nesouhlas žalovaného se závěrem Finančního arbitra v otázce promlčení a zúčtování plnění stran neplatné smlouvy a uzavřel, že právo na vydání bezdůvodného obohacení (resp. povinnost k vydání bezdůvodného obohacení) vzniká oběma stranám neplatné smlouvy a okamžik, ke kterému se staví běh promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení u každé ze stran, se posoudí podle § 112 starého občanského zákoníku, přitom postup při vypořádání vzájemných nároků z neplatné pojistné smlouvy, kdy nejdříve zohlednil žalobkyní důvodně vznesenou námitku promlčení, je dle Finančního arbitra správný a odkázal na závěry uvedené v nálezu. Finanční arbitr dovodil, že přiznání úroků z prodlení žalovanému z částky 3 000 Kč v tomto případě by bylo v rozporu se zákonem, neboť nejenže sám žalovaný byl v prodlení s poskytnutím potřebné součinnosti, ale především jeho jednání spočívající v požadování úroků z prodlení v dané situaci je jednání nepoctivé, ze kterého by žalovaný neměl profitovat.

7. K podané žalobě se též vyjádřil Finanční arbitr tak, že žalobkyně ani žalovaný nepřednáší ničeho, s čím by se Finanční arbitr již nevypořádal a zopakoval, že při posuzování oddělitelnosti neplatných smluvních ujednání od ostatních částí Pojistné smlouvy Finanční arbitr musel dovodit neplatnost Pojistné smlouvy (uvedený závěr se týká životního pojištění) jako celku, neboť nezjistil, že by bylo možné oddělit neplatná ujednání o nákladech a rizikovém pojistném od ostatních ujednání Pojistné smlouvy, protože nedovodil vůli žalobkyně uzavřít Pojistnou smlouvu, která by poskytovala žalovanému pojistnou ochranu a správu investice bezúplatně. Po posouzení námitky promlčení, kterou žalobkyně v řízení důvodně vznesla k nároku žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení, a po zúčtování plnění stran neplatné Pojistné smlouvy, Finanční arbitr dospěl k závěru, že žalobkyně je povinna vydat žalovanému bezdůvodné obohacení ve výši 3 000 Kč z Pojistné smlouvy 1 a částku 1 500 Kč z Pojistné smlouvy 2., přičemž ve zbývající části návrh žalovaného zamítl.

8. Před prvním jednání ve věci vzala žalobkyně svůj žalobní návrh v celém rozsahu zpět, a proto soud ohledně tohoto žalobního návrhu řízení usnesením ze dne 2. 12. 2020, č. j. [číslo jednací], zastavil.

9. Soud poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas (§ 247 odst. 1 o. s. ř.; dvouměsíční lhůta je nepochybně zachována, i pokud by plynula již ode dne vydání rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách) osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení před Finančním arbitrem, srov. ustanovení § 246 odst. 1 o. s. ř.) poté, co byly vyčerpány přípustné opravné prostředky (§ 246 odst. 2 o. s. ř), nařídil k projednání podané žaloby ústní jednání, projednal věc v mezích, ve kterých se žalobkyně domáhala projednání sporu před soudem (§ 250f odst. 1 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že žaloba žalovaného je z části důvodná důvodná.

10. Soud k samotnému dokazování uvádí, že vlastní dokazování nad rámec důkazů provedených Finančním arbitrem neprováděl, neboť podle ustanovení § 250e odst. 2 o. s. ř. může soud vzít za svá též skutková zjištění správního orgánu. Mezi účastníky přitom nebyl o skutkovém stavu věci spor, neshodli se toliko v jeho interpretaci a zejména právním posouzení. Podle věty druhé cit. ust. soud pouze zopakoval důkazy ze spisu Finančního arbitra, zejména pak zopakoval důkaz pojistnou smlouvu, všeobecnými pojistnými podmínkami, když samotné uzavření pojistné smlouvy a vzájemná plnění byla mezi účastníky nesporná. Soud pouze pro nadbytečnost zamítl návrh žalobkyně na výslech zaměstnanců žalované a členů představenstva k prokázaní tvrzení žalobkyně o nemravnosti námitky žalobkyně a úmyslu žalované bezdůvodně se obohatit na úkor žalobkyně, neboť pokud mělo být od navrhovaných svědků či statutárního orgánu žalované obecně zjišťováno, jak byly v rámci organizační struktury žalované komunikovány pokyny regulátora či jak žalovaná při přípravě a správě pojistné smlouvy reagovala na pokyny z ČNB udílené v rámci dohledu nad oblastí pojišťovnictví a sdělení Finančního arbitra o vadách pojistných smluv životního pojištění, tak si nelze představit, že by si ve vztahu k množství uzavřených pojistných smluv, mohli vybavit okolnosti uzavření pojistné smlouvy se žalobkyní, s vědomím jejího uzavření jako neplatné smlouvy od samého počátku s úmyslem obohatit se na úkor žalobkyně.

11. Podle § 3028 odst. 1 zákona. 89/2012 Sb. (občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014) /dále též„ o. z.“ / se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí účinnosti. Podle odst. 2 není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinností budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3036 cit. zákona podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet pod dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

12. Právní vztah mezi účastníky vychází z pojistné smlouvy, resp. Smluv. ze dne 6. 12. 2011, a proto se řídí zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a zákonem č. 40/1964 Sb. (dříve platný občanský zákoník) /dále též„ obč. zák“).

13. Pokud jde o neplatnost předmětné pojistné smlouvy, resp. smluv, soud považuje za potřebné předeslat, že jakkoli sdílí konečný závěr Finančního arbitra o absolutní neplatnosti této smlouvy, nesouhlasí beze zbytku s veškerou argumentací Finančního arbitra. Alespoň ve stručnosti je proto třeba uvést následující.

14. Jde-li o neplatné ujednání o některých dílčích poplatcích (počáteční, správní a inkasní náklady), má je soud sice za neplatné (ujednání čl. 1 bod 3.1 a 3.2 Doplňkových pojistných podmínek, podle kterých je pojistitel oprávněn snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o„ počáteční a správní náklady stanovené podle pojistně technických zásad pojistitele“ a započítat pojistníkovi„ inkasní náklady za každé zaplacené pojistné“), nikoli však za neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Neplatnost je dána neurčitostí předmětného ujednání plynoucí již jen z toho, že nelze bez pochyb (ani výkladem) určit, co konkrétně je myšleno„ počátečními“ či„ správními“ nebo„ inkasními“ náklady. Je sice nepochybné, že konkretizace smluvního ujednání může byt různá, není kupř. nezbytně nutné, aby byly náklady, jejichž náhrada může být v průběhu trvání smluvního vztahu požadována, určeny již na jeho počátku konkrétní peněžitou částkou. Vždy však musí být bez pochybností zřejmé, o jaké konkrétní náklady (na co, resp. za co) se bude jednat, aby pak bylo možno v každém jednotlivém případě posoudit oprávněnost požadavku na zaplacení té které částky (tj. aby bylo možno posoudit, zda tu jde o náklad vynaložený skutečně na ten který sjednaný konkrétní účel). Taktomu ovšem v daném případě není. Neplatnost předmětných ujednání však může mít toliko ten důsledek, že žalobkyně by nemohla takové náklady od pojistníka požadovat a pojistník by je nemusel platit, aniž by však z neplatnosti tohoto (z hlediska merita smluvního vztahu marginálního) ujednání bylo možno dovozovat neplatnost celé smlouvy.

15. Obdobně má soud za irelevantní závěry o (ne) určitosti ujednání o odkupném, jehož výše by v případě neplatnosti smluvního ujednání mohla být určena na základě zákonného ustanovení, a to bez vlivu na (ne) platnost pojistné smlouvy jako takové. (Ne) platnost ujednání o odkupném by se tak mohla projevit toliko v situaci, kdy by (za předpokladu platně uzavřené pojistné smlouvy) došlo ke vzniku nároku pojistníka na výplatu odkupného a bylo by třeba určit jeho konkrétní výši.

16. Soud však shledal předmětnou pojistnou smlouvu, resp. smlouvy, a to jako celek, neplatnou z důvodu absence konkrétního ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění pro případ smrti. Konkrétní výše tohoto pojistného nebyla ve smlouvě ujednána a nelze ji zjistit ani z dalších souvisejících dokumentů (doplňkové pojistné podmínky). Pokud je v rámci smluvní dokumentace odkazováno na pojistně technické zásady pojistitele, nejde o dokument pojišťovny stanovící konkrétní sazby pojistného, nýbrž o souhrn zásad (metod, principů) užívaných v pojišťovací praxi (žalobkyně hovoří o„ objektivně existujícím souboru metod (zásad)“. Takový odkaz je nicméně zcela neurčitý a v podstatě znamená, že výši rizikového pojistného, neuvedenou ve smlouvě, má nějakým způsobem (smluvně neurčeným) určit sám pojistitel. Na rozdíl od výše uvedených dílčích poplatků však toto ujednání není od ostatního obsahu smlouvy oddělitelné, neboť jde o její esenciální součást charakterizující samotnou pojistnou smlouvu (§ 2 zákona č 37/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V daných souvislostech je zcela irelevantní o jakou částku šlo (měsíčně např. v řádu korun), neboť bez konkrétního smluvního určení by se mohlo v závislosti na libovůli pojišťovny jednat třeba také o částku ve výši celého běžného pojistného. Ve vztahu k této části smluvního ujednání nelze učinit výše popsaný závěr o tom, že neplatnost ujednání o konkrétní výši pojistného (pro neurčitost podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.) způsobuje toliko nemožnost pojišťovny toto pojistné účtovat, nýbrž neurčitost takto„ sjednaného“ pojistného se dotýká celého smluvního vztahu. Jednak je zcela jednoznačné, že tu není sjednáno životní pojištění jako takové (pokud není konkrétně sjednáno pojistné za pojištění pro případ smrti, není platně sjednáno ani toto pojištění samotné), jednak je zcela nezjistitelné, jaká část (resp. částka) běžného pojistného (po odečtení rizikového pojistného) má být investována v různém procentuálním rozsahu do fondu dynamický fond fondů„ [anonymizována dvě slova]“, do fondu korporátních dluhopisů„ [anonymizována dvě slova]“, do fondu nových ekonomik„ [anonymizována dvě slova]“, do fondu ropného a energetického průmyslu„ ČP [anonymizováno]“, do fondu farmacie a biotechnologie„ [anonymizována dvě slova]“, do fondu korporátních dluhopisů„ [anonymizována dvě slova]“ a do fondu zlatý„ [anonymizována dvě slova]“. Není-li ujednáno konkrétní rizikové pojistné (či alespoň konkrétní způsob jeho výpočtu), nejde vůbec o pojištění, neboť celé běžné„ pojistné“ by v takovém případě mělo být investováno a v případě sjednané události v budoucnu opět pojistníkovi (pojištěnému, obmyšlené osobě) vyplaceno. Popsané schéma, v němž absentuje rizikové pojistné, tak přestává být pojištěním, nýbrž stalo by se pouhým spořícím produktem, jehož splatnost je vázána na podmínku v podobě smrti či dožití. Z toho je evidentní, že tu schází esenciální prvek pojištění, a to existence pojistného rizika. Neurčitost ujednání o rizikovém pojistném se tak promítá do všech relevantních aspektů smluvního vztahu účastníků, toto ujednání proto nelze od ostatního obsahu pojistné smlouvy oddělit a způsobuje tedy neplatnost celé uzavřené pojistné smlouvy jako takové; jde přitom o neplatnost absolutní (§ 40a obč. zák. a contrario), k níž jak Finanční arbitr, tak soud přihlíží z úřední povinnosti i bez návrhu stran.

17. Pouze ve stručnosti soud považuje za nutné doplnit, že nelze vycházet z toho, že by mělo být pojistné krytí poskytováno bezplatně. Nelze přehlédnout, že pojistná smlouva je klasickým synallagmatickým vztahem, který by se však aplikací takovéto konstrukce stal jednostranným. Z tohoto důvodu tak neplatně ujednané rizikové pojistné nemá za následek, že by pojištění bylo zdarma, nýbrž působí, že pojištění není platně sjednáno vůbec.

18. Z výše uvedených důvodů proto soud shledal konečný závěr Finančního arbitra o absolutní neplatnosti předmětné pojistné smlouvy, resp. smluv, za správný, aniž by bylo třeba se zabývat dalšími uplatňovanými důvody neplatnosti té které předmětné pojistné smlouvy.

19. Za správný lze považovat i závěr Finančního arbitra, který zúčtoval, co si žalobkyně a žalovaná vzájemně poskytli, tedy že žalovaný zaplatil žalobkyni nepromlčené běžné pojistné za životní pojištění v celkové výši 4 500 Kč (od [datum] do [datum] u Pojistné smlouvy 1 uhradil pojistné dne [datum] ve výši 3 000 Kč a od [datum] do [datum] u Pojistné smlouvy 2 uhradil pojistné dne [datum] ve výši 1 500 Kč). Žalobkyně tak byla povinna zaplatit žalovanému částku odpovídající pojistnému zaplacenému podle neplatné smlouvy za poslední 3 roky před podáním návrhu k Finančnímu arbitrovi (do [datum] se však uplatní podle původní úpravy obč. zák. 2 letá subjektivní lhůta), neboť tu jde o bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. Podle citovaného zákonného ustanovení platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Za bezdůvodné obohacení se přitom považuje mj. plnění bez právního důvodu (v daném případě podle neplatné smlouvy). Je přitom dle soudu třeba (pro platby realizované od [datum], z nichž Finanční arbitr vycházel, když pojistné bylo uhrazeno dne [datum], resp. dne [datum]) aplikovat nyní účinnou právní úpravu, neboť k tomuto bezdůvodnému obohacení došlo již za účinnosti nového občanského zákoníku. Nelze tu vyjít z právní úpravy účinné v době, kdy měla být uzavřena neplatná smlouva, nýbrž z té, jež je účinná v okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení, tj. ke dni té které úhrady pojistného.

20. S ohledem na to, že vedle námitky promlčení nároku žalovaného, uplatněné žalobkyní v řízení před Finančním arbitrem a před soudem, namítal žalovaný, že ze strany žalobkyně šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení na úkor žalovaného a vznesená námitka promlčení je pak dle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy, zabýval se soud i těmito námitkami žalovaného.

21. V této souvislosti soud okazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 2598/2020-240, aplikovatelné i pro zde projednávanou věc, a z jehož odůvodnění se podává, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák.; viz též kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017), rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Touto vědomostí přitom ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009). Objektivní a subjektivní promlčecí doby pak počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). V posuzovaném případě skutkové okolnosti, z nichž je dovozována absolutní neplatnost sjednaných pojistných smluv (spočívající v samotném textu smluvních ujednání), musely být žalovanému známy již v okamžiku jejich uzavření ([datum]). Ve vztahu k námitce promlčení pak Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení pak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je totiž třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

22. Soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že shledal správným závěr Finančního arbitra o nedůvodnosti nároku žalovaného na zaplacení žalované částky, po částečném zpětvzetí žaloby, v celkové částce vyšší než 4 500 Kč, a to z důvodu uplynutí promlčecí doby (Finančním arbitrem počítána 3 letá promlčecí doba od uplatnění návrhu) s tím, že Finanční arbitr neshledal uplatněnou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy a ani to, že by se žalobkyně na úkor žalovaného obohatila úmyslně. Soud shodně s Finančním arbitrem zastává názor, že žalobkyně námitku promlčení neuplatnila v rozporu s dobrými mravy a na straně pojišťovny nedošlo k úmyslnému bezdůvodnému obohacení. Námitku promlčení nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť tu nebyly zjištěny žádné relevantní okolnosti svědčící pro takový závěr. Žalovaný netvrdil, že by mu žalobkyně v uplatnění jeho práv jakkoli bránila. Samotný fakt, že žalobkyně se žalovaným uzavřela předmětnou (neplatnou) smlouvu nemůže závěr o nemravnosti uplatněné námitky odůvodnit, stejně jako ani to, že žalobkyně – v domnění, že postupuje v souladu s touto (byť neplatnou) smlouvou – přijímala na svůj účet běžné pojistné placené žalovaným a prováděla s ním smlouvou předpokládané operace. Nelze žádným způsobem dovodit, že by bylo úmyslem žalobkyně uzavřít neplatnou smlouvu (ani že by byla s takovým následkem srozuměna) a inkasovat na jejím základě neoprávněný prospěch od žalovaného. Nutno v této souvislosti konstatovat, že právně relevantní úmysl (přímý i nepřímý) musí zahrnovat všechny relevantní aspekty vztahu případného bezdůvodného obohacení a v tomto smyslu je třeba rozlišovat míru nutné vědomosti obohaceného (má-li jít o úmysl, musí být přinejmenším srozuměn též s vědomím o neoprávněnosti získávaného majetkového prospěchu) oproti nutné míře vědomosti ochuzeného (ve vztahu k počátku běhu subjektivní promlčecí doby postačuje toliko vědomost o relevantních skutkových okolnostech, bez významu je vědomí o jejich právním posouzení). Navíc je obecně známo, že žalobkyně v případě uzavření obdobných pojistných smluv o životním pojištění s jinými fyzickými osobami a uplynutím pojistné doby, či naplněním dohodnutých pojistných podmínek, poskytla těmto pojištěným fyzickým osobám ze životního pojištění pojistné plnění. Ostatně i v případě uzavřené pojistné smlouvy se žalovaným, byť neplatné, žalobkyně vyplatila žalovanému částku ve výši 24 930 Kč a částku 51 360 Kč, i když tato částka byla vyplacena z jiné nastalé skutečnosti než z neplatnosti smluv (zánik pojistné smlouvy k datu redukce), tedy na základě skutečnosti, která byla, vzhledem k absolutní neplatnosti pojistných smluv (neplatnost od samého počátku jejich sjednání), zcela irelevantní. Soud konstatuje, že žalobkyně neměla v úmyslu uzavřít neplatnou smlouvu, resp. smlouvy a tak získat neoprávněný majetkový prospěch na úkor žalovaného. Pokud pak jde o plynutí 3 leté subjektivní promlčecí doby, k té soud blíže odkazuje shora. Soud pouze shrnuje, že návrh na zahájení řízení u finančního arbitra byl podán dne [datum], a proto platby pojistného uskutečněné před datem [datum], jsou bez dalšího promlčeny.

23. Pokud jde o výrok napadeného nálezu Finančního arbitra, jímž byl zamítnut nárok žalovaného na zaplacení zákonného úroku z prodlení, shledal soud v tomto rozsahu žalobu podanou žalovaným částečně důvodnou.

24. V této souvislosti soud vyšel po skutkové stránce především z toho, že výzva žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení a nákladů řízení byla žalobkyni zaslána písemností, která jí byla prokazatelně doručena dne [datum]. Ve výzvě byla stanovena lhůta k plnění v trvání 30 dnů od doručení; tato lhůta tedy uplynula dne [datum], když poslední den lhůty připadl na neděli. K úhradě přiznané částky 4 500 Kč rozhodnutím Finančního arbitra pak došlo žalobkyní žalovanému, dle nesporných tvrzení účastníků, platbou ze dne [datum].

25. Po právní stránce je pak podstatné, že splatnost tohoto závazku z bezdůvodného obohacení nastává na výzvu podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (k bezdůvodnému obohacení tu došlo pouze platbami realizovanými od [datum], neboť nárok odvozený od dřívějších plateb je promlčen – srov. výše). Od následujícího dne po výše uvedeném datu splatnosti je proto žalobkyně v rozsahu plnění, ohledně něhož byl nárok žalovaného shledán důvodným, v prodlení podle ustanovení § 1968 o. z., a je proto povinna platit žalovanému podle ustanovení § 1970 o. z. též úrok z prodlení ve výši určené podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

26. Neposkytnutí součinnosti žalovaného (a tím jeho prodlení coby věřitele ve smyslu ustanovení § 1975 o. z.) tu přitom nelze (v tomto směru má soud závěry Finančního arbitra za nesprávné) shledat. Podle právě citovaného zákonného ustanovení je věřitel v prodlení, nepřijal-li řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl-li dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu. V dané věci přitom nebylo po skutkové stránce nic takového zjištěno. Nebylo především zjištěno, že by se žalobkyně vůbec pokusila plnit (tj. předat či poukázat žalovanému určitou peněžní částku), nelze pak hovořit o odepření plnění či součinnosti (jež by mohla spočívat v nepřijetí peněz, výplaty poštovní poukázky apod.). Pokud žalobkyně podmiňovala vlastní plnění tím, že žalovaný akceptuje, že na další plnění nemá nárok (ačkoli je přesvědčen, že jej má), nejde o relevantní nabídku plnění. Žalobkyni nic nebránilo, aby plnění ve prospěch žalovaného (byť v nižší, než v jím požadované částce) poskytla, a to bez ohledu na to, zda žalovaný uzná zbytek nároku za nedůvodný či nikoli. Paradoxem zůstává, že na tento svůj postoj doplatil právě žalovaný tím, že se v tomto řízení domohl výrazně nižšího plnění, než jaké mu bylo původně žalobkyní nabídnuto, to však nic nemění na tom, že ohledně tohoto nižšího plnění byla žalobkyně v prodlení, a to od data následujícího po splatnosti (srov. výše) až do data úhrady.

27. V rozsahu výroku II. byl proto napadený nález Finančního arbitra ve spojení s jeho rozhodnutím o námitkách částečně nahrazen rozhodnutím soudu, kterým bylo žalovanému přiznáno plnění ve výši zákonného úroku z prodlení z částky 3 000 Kč a 1 500 Kč od [datum] do zaplacení; ve zbývajícím rozsahu napadeného výroku co do příslušenství, resp. nahrazení nálezu Finančního arbitra ve spojení s jeho rozhodnutím o námitkách, o zaplacení částky ve výši 14 158 Kč s příslušenstvím a částky 85 440 Kč s příslušenstvím, byla žaloba žalovaného soudem zamítnuta.

28. V rozsahu napadeného výroku III. předmětného nálezu ve spojení s rozhodnutím o námitkách soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

29. Spolu s tímto rozhodnutím bylo třeba současně rozhodnout též o náhradě nákladů řízení. Podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., pokud měl účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V tomto řízení podali žalobu proti témuž rozhodnutí, resp. rozhodnutím Finančního arbitra oba účastníci, žalobkyně vzala svou žalobou zcela zpět a žalovaný byl úspěšný pouze v části, meritorně šlo toliko o část příslušenství. Soud proto považuje úspěch obou účastníků v tomto řízení za v zásadě srovnatelný a právo na náhradu nákladů tak žádnému z nich nepřiznal.

Poučení