15 Co 10/2025 - 319

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozená dne [Datum narození žalované A] bytem [adresa] 2) [Jméno žalované B], narozený dne [Datum narození žalované B] bytem [adresa] 3) [Jméno žalované C], narozená dne [Datum narození žalované C] bytem [adresa] všichni zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zdržení se jednání, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 9. 2024, č. j. 15 C 321/2022-234, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. mění následovně: Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na plnou náhradu nákladů řízení částku 10 853 Kč k rukám zástupkyně žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5 100 Kč k rukám zástupkyně žalované 1) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4 180 Kč k rukám zástupkyně žalovaného 2) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3 260 Kč k rukám zástupkyně žalované 3) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost zdržet se zásahů do jejího vlastnického práva spočívajících v umísťování jakýchkoliv předmětů do oplocení mezi pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], a do oplocení mezi pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], jakož i poškozování oplocení mezi pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], vše v katastrálním území [Anonymizováno] (výrok I.), a také v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost zdržet se odklízení či nahrnování sněhu před bránu a na sjezd sloužící k vjezdu na pozemek parc. č. [Anonymizováno] ze silnice na pozemku parc. č. [Anonymizováno], jakož i odklízení či nahrnování sněhu na oplocení mezi pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], vše v katastrálním území [Anonymizováno] (výrok II.). Současně pak okresní soud zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovaným, a to v částce 63 078 Kč (výrok III.). Žalobkyně v řízení tvrdila, že je vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [Anonymizováno] (dále jen „pozemek ŽB“), který sousedí s pozemkem p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [Anonymizováno] (dále jen „pozemek ŽV“) a p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [Anonymizováno] (dále jen „příjezdová cesta“), které jsou ve vlastnictví žalovaných 2) a 3). Žalovaná 1) užívá rodinný dům č. p. [Anonymizováno] na pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [Anonymizováno], který je také ve vlastnictví žalovaných 2) a 3) a nachází se uvnitř pozemku ŽV. Žalovaní se soustavně dopouštějí různorodých zásahů do vlastnických práv žalobkyně, které se nepravidelně opakují minimálně od roku 2018. Žalobkyně v prvé řadě uváděla, že žalovaná 1) opakovaně umisťuje do oplocení mezi pozemkem ŽB a pozemkem ŽV různé druhy předmětů, a to nejčastěji větve, které postupem času uschnou a jejichž listí či jehličí následně napadá na pozemek ŽB. Žalovaná 1) pak do oplocení umístila také vidle či železné trubky, které přesahovaly na pozemek ŽB. Žalovaná 1) byla za takové jednání uznána vinnou rozhodnutím Magistrátu města [Anonymizováno] ze dne 7. 7. 2022, č. j. [Anonymizováno], přičemž se sama k tomuto jednání doznala. Žalovaná 1) dále pravidelně poškozuje oplocení žalobkyně mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou, neboť o něj oklepává lopatu při odhazování sněhu, jak vyplývá ze záznamu kamery ze dne 5. 1. 2019, kterou žalobkyně opatřila svůj rodinný dům. Žalovaná 1) také k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou umisťuje předměty v podobě betonových obrub, což na něm způsobuje oděrky. Toto jednání žalované 1) bylo projednáváno Městským úřadem v [Anonymizováno] a bylo následně odloženo, přičemž jednáním žalované 1) byla žalobkyni způsobena škoda na oplocení v částce 450 Kč, která byla uhrazena. K poškození oplocení dále došlo dne 8. 11. 2019 při budování příjezdové cesty žalovanými, kdy došlo k zachycení lžíce bagru o oplocení žalobkyně a jeho poškození. Žalobkyně dále namítala, že žalovaná 1) v mnoha případech nahrnovala sníh na oplocení žalobkyně mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou a házela jej na pozemek ŽB, případně před bránu a na sjezd sloužící k vjezdu na pozemek ŽB z obecní silnice. Žalobkyně si nechala v minulosti pozemek ŽB geodeticky zaměřit a oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou umístila tak, že není na samotné hranici pozemků, ale zhruba 20 cm uvnitř jejího pozemku. V důsledku jednání žalované 1) pak opakovaně došlo k tomu, že žalobkyně nemohla vyjet nebo vjet autem na pozemek ŽB. Jednání žalované 1) spočívající v házení sněhu bylo řešeno v rámci rozhodnutí Magistrátu města [Anonymizováno] ze dne 7. 7. 2022, č. j. [Anonymizováno], jímž byla žalovaná 1) uznána vinnou ze spáchání přestupku spočívajícího v odhazování sněhu na pozemek ŽB a její oplocení. Jednání žalované 1) pak prokazují také videozáznamy pořízení žalobkyní. Žalovaní 2) a 3) jsou pak ve vztahu k popsanému jednání žalované 1) minimálně nepřímými rušiteli, neboť jako vlastníci pozemku ŽV a příjezdové cesty mají možnost zamezit jednání žalované 1), a to např. tím, že by zaclonili oplocení mezi pozemkem ŽV a pozemkem ŽB, neboť sama žalovaná 1) uváděla, že větve na oplocení dává právě z důvodu, aby na žalobkyni neviděla. Obdobně se to týká i odklízení sněhu, neboť pokud by tak činili žalovaní 2) a 3), nedocházelo by k neoprávněným zásahům ze strany žalované 1). Navíc žalovaní 2) a 3) celkem třikrát v roce 2021 nahlásili u žalobkyně neexistující únik plynu, což musela žalobkyně řešit s výjezdovou službou. Je pak patrné, že zásahy do vlastnického práva žalobkyně jsou opakující se a hrozí i do budoucna, neboť chování všech žalovaných vůči žalobkyni je nesmírně agresivní a žalobkyně je také vulgárně slovně napadána. Všichni žalovaní byli opakovaně uznáni vinnými v přestupkových řízeních a žalovaná 3) pak také v řízení trestním za šíření pomluvy. Žalobkyně pak poukázala na skutečnost, že se ochrany svých práv domáhá s ohledem na jejich předchozí opakované porušování ze strany žalovaných, kteří v provádění zásahů ustali jen z důvodu podání žaloby. To pak nemůže znamenat, že by žaloba nemohla být důvodná. Judikatura Nejvyššího soudu totiž umožňuje podání negatorní žaloby i v případě, kdy neoprávněný zásah ke dni podání žaloby netrvá, ale hrozí. Navíc žalovaná 1) i po podání žaloby odhazovala sníh na vjezd na pozemek ŽB stejným způsobem, jako v minulosti.

2. Žalovaní v prvostupňovém řízení navrhovali zamítnutí žaloby v celém rozsahu s tím, že mezilidské vztahy v lokalitě se začaly zhoršovat poté, co se tam přistěhovala žalobkyně, která v průběhu několika let zahájila řadu přestupkových řízení nejen proti žalovaným, ale i proti dalším sousedům. Žalobkyně neustálým monitorováním kamerovým systémem průběžně zachycuje běžné činnosti a konání jak sousedů, tak i třetích osob. Proto si řada sousedů opatřila své oplocení neprůhlednými zábranami, aby byl minimalizován vizuální kontakt. I žalovaní si takovou zábranu pořídili, avšak i tak opakovaně čelili řadě správních řízení pro porušení sousedských práv. Žalovaná 1) je osobou v pokročilém věku, přičemž při přestupkových jednáních nebyla až do roku 2022 právně zastoupena, a proto v nich postupovala tak, že pro klid a šetření svého zdraví zaplatila, co po ní chtěli. Žalovaná 1) nikdy nezametala sníh z příjezdové cesty na pozemek ŽB a už vůbec ne za účelem ztížení výjezdu z něj, neboť žalobkyně má výjezd přímo na silnici. Pokud by každé odmetání sněhu bylo jednáním vykazující znaky porušení občanského soužití, pak by bylo možno konstatovat, že každá zimní údržba silnice, při níž sníh shrnovaný ze silnice zasáhne i přilehlé pozemky, znamená také přestupek. Žalovaní 2) a 3) dále uvedli, že žalovaná 1) je zcela svéprávná a oni nejsou jejími opatrovníky, kteří by jí mohli nařizovat, co smí či nesmí dělat. Za jednání žalované 1) tak nejsou nijak právně odpovědni. Žalobkyně poukazuje na již uzavřené správní kauzy z let 2018 až 2021, přičemž v současné době již ze strany žalovaných nedochází k jakýmkoliv neoprávněným zásahům do jakýchkoliv práv žalobkyně. V řadě přestupkových kauz pak nebylo ani prokázáno, že by se skutek skutečně stal nebo že by se jednalo o přestupek. Rozhodnutí Magistrátu města [Anonymizováno] ze dne 7. 7. 2022 bylo Krajským úřadem Moravskoslezského kraje zrušeno. K odření oplocení žalobkyně došlo pouze někdy v roce 2020 při výkopových pracích v souvislosti s budováním kanalizační přípojky na příjezdové cestě. Tehdy došlo nedopatřením k vyhnutí části pletiva na oplocení žalobkyně, přičemž jeho opravu v částce 4 500 Kč zaplatila pojišťovna firmy provádějící bagrovací práce. Pokud se týče přesahu železné trubky na pozemek ŽB, tak to nezapříčinili přímo žalovaní, ale firma, která složila železné lešení určené pro práce na domě žalovaných tak, že železné trubky lešení přesáhly až za hranici pozemku ŽB. Tato ihned stav monitorovala a jako přestupek to nahlásila správnímu orgánu. Přestupkové řízení, které bylo zahájeno žalobkyní vůči žalovaným 2) a 3) kvůli údajné schválnosti nahlášením úniku plynu, bylo zastaveno, neboť se neprokázalo, že by se žalovaní 2) a 3) přestupku dopustili. Je tak zřejmé, že se žalovaní ke dni podání žaloby nedopouštěli a nedopouštějí žádného jednání, které popisuje žalobkyně, a které by si vyžadovalo soudní ochranu žalobkyně proti neoprávněným zásahům.

3. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Dovodil, že již od roku 2018 probíhají různá přestupková řízení, přičemž jako první byl řešen konflikt ze dne 23. 8. 2018 týkající se betonových obrubníků, který byl pravomocně odložen. V řízení pak nebylo dle okresního soudu prokázáno, že by se žalovaná 1) od podání žaloby (od 1. 12. 2022) dosud dopouštěla protiprávního jednání ve vztahu k žalobkyni spočívajících v umisťování jakýchkoliv předmětů do oplocení mezi pozemkem ŽB a pozemkem ŽV či mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou. V minulosti (v červenci 2021) došlo k tomu, že žalovaná 1) vložila do oplocení větve a zapíchla k nim vidle, přičemž toto jednání bylo projednáváno jako přestupek a přestupkové řízení bylo i pravomocně ukončeno. Ve vztahu k žalovaným 2) a 3) žádný přestupek v souvislosti se vkládáním větví a vidlí do oplocení projednáván nikdy nebyl. Tentýž závěr týkající se žalovaných 2) a 3) se týká také žalobního požadavku žalobkyně ohledně odklízení a hromadění sněhu před vjezd na pozemek ŽB. Žalovaná 1) byla v přestupkových řízeních projednávána v souvislosti s odklízením sněhu v letech 2019 a 2021. Další přestupková řízená, která byla ve vztahu k žalovaným vedena, se týkala jiné oblasti přestupků, a to urážky v letech 2018 a 2019, pomluvy na internetu v roce 2020, umístění betonových obrubníků a poškození laku sloupku v roce 2018 a ukládání kamení na pozemek ŽB v roce 2023. Okresní soud v této souvislosti uvedl, že ve správním řízení (na rozdíl od řízení trestního) schází úprava zahlazení odsouzení, a proto analogicky dle trestního řízení zohlednil účinky zahlazení odsouzení při přestupkové činnosti žalované 1). Okresní soud přitom přihlédl k tomu, že žalovaná 1) je starší a nemocnou osobou, která byla za své předchozí přestupky z let 2018 až 2020 potrestána pokutami. Tato její jednání tak okresní soud považoval za uzavřená. Od podání žaloby dne 1. 12. 2022 již nebyl ze strany žalované 1) zaznamenán jakýkoliv pokus záměrně sypat sníh na vjezd na pozemek ŽB či vkládat větve a vidle do oplocení mezi pozemkem ŽB a pozemkem ŽV. U žalovaných 2) a 3) nebyly ani takové pokusy o zásah do vlastnických práv žalobkyně zaznamenány. Okresní soud přitom neměl pochybnosti o tom, že vztahy účastníků řízení jsou velmi špatné, přičemž z výpovědi svědků (s výjimkou syna a přítele žalobkyně) vyplynulo, že se sousedské vztahy v dané lokalitě změnily ze vztahů dobrých a přátelských na nepřátelské, a to v důsledku jednání žalobkyně, která stojí proti všem sousedům. Svědci pak potvrdili nevhodné chování žalobkyně k žalované 1), a to jak nadávky, tak natáčení. Okresní soud pak uvedl, že by mělo být ze strany osoby mladší ctěno pravidlo úcty k osobě výrazně starší. S ohledem na tyto skutečnosti tak okresní soud dovodil, že iniciátorem špatných sousedských vztahů je žalobkyně a žalovaná 1) do nich byla vtažena, přičemž žalovaní 2) a 3) pochopitelně morálně stojí na straně své příbuzné. Všichni žalovaní jsou přitom osoby svéprávné a nenesou vzájemně žádnou odpovědnost za nevhodné chování kohokoliv z nich. Žalovaným 2) a 3) tak nelze ukládat do budoucna, že by měli zabraňovat žalované 1) v jejím případném dalším protiprávním jednání. Okresní soud proto dovodil, že v průběhu řízení nevyplynula potřeba uložit žalovaným jakoukoliv povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně, neboť z provedeného dokazování nevyplývá hrozba opakování žalobkyní namítaných činností. Okresní soud tak žalobu v celém rozsahu zamítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovaným.

4. Proti celému rozsudku si žalobkyně podala včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny a vyhovění žalobě v celém rozsahu. Svůj návrh odůvodnila tím, že okresní soud se při svém závěru o tom, že žalovaná 1) se od podání žaloby nedopustila protiprávního jednání ve vztahu k žalobkyni, zcela opomněl vypořádat s právním názorem vysloveným v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 70/2018, nebo usnesení ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2530/2019), dle nějž je umožněno bránit se žalobou proti existujícímu vykonanému zásahu, trvajícímu zásahu nebo zásahu, který sice již skončil, ale hrozí jeho opakování. Žalobkyně přitom s odkazem na řadu přestupků spáchaných žalovanou 1) poukazovala na hrozbu opakování vytýkaného jednání, avšak ani s tímto se okresní soud vůbec nevypořádal, což činí jeho rozsudek nepřezkoumatelným. Žalobkyně navíc v rámci své výpovědi uvedla, že žalovaná 1) se dopouštěla vytýkaného jednání opakovaně, a to jednak umísťováním nebezpečných předmětů do oplocení, a také opakovaným odhazováním sněhu do vjezdu na pozemek ŽB (cca desetkrát za rok se nedalo z pozemku ŽB vyjet). Okresní soud však tyto skutečnosti nijak nevyhodnotil a ani žalobkyni nepoučil, že by ve vztahu k nim měla nějak doplnit své důkazní návrhy. Žalobkyně v té souvislosti poukázala na videozáznamy ze dne 2. 12. 2023, ze dne 24. 12. 2023 a ze dne 8. 1. 2024, na nichž žalovaná 1) odhazuje sníh ke vjezdu na pozemek ŽB, kde má žalobkyně umístěnou revizní šachtu, která musí zůstat přístupná.

5. Žalobkyně rovněž poukázala na skutečnost, že okresní soud nijak nerozvinul svůj závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných 2) a 3) jako nepřímých rušitelů, což činí jeho rozsudek také nepřezkoumatelným. Legitimaci žalovaných 2) a 3) přitom připouští žalobkyní zmiňovaná ustálená judikatura Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 374/2015), která je aplikovatelná na projednávanou věc. Sama žalovaná 1) totiž uvedla, že předměty do oplocení umisťuje proto, aby žalobkyně neviděla na pozemek ŽV. Obdobně se to pak týká i odklízení sněhu, kdy žalovaní 2) a 3) objektivně mohli [a s ohledem na věk žalované 1) a její tvrzený špatný zdravotní stav jednoznačně také měli] odklízet sníh sami, čímž by zamezili protiprávnímu jednání žalované 1). Za přiléhavou pak žalobkyně nepovažuje ani argumentaci okresního soudu, který analogicky zohlednil účinky zahlazení odsouzení při přestupkové činnosti žalované 1). Žalobkyně se totiž nijak nedomáhá zpětného trestání žalované 1), ale domáhá se ochrany svého vlastnického práva do budoucna. V případě, že by žalobě bylo vyhověno, mohla by se žalobkyně výkonem rozhodnutí domáhat postihu za budoucí protiprávní jednání žalované 1). Úvaha nalézacího soudu je tak zcela nelogická, neboť zahlazení odsouzení nemůže mít žádný vliv na budoucí protiprávní jednání žalované 1). Okresní soud pak dle žalobkyně nesprávně a zcela selektivně vyhodnotil výpovědi svědků, neboť okresní soud nijak nezdůvodnil, proč vycházel pouze z výpovědí svědků navržených žalovanými, a to ačkoliv žalobkyně ve svém podání ze dne 2. 9. 2024 sdělila, z jakých důvodů je nutno tyto výpovědi považovat za nevěrohodné.

6. Žalobkyně dále namítala, že okresní soud v odůvodnění svého rozsudku zcela pominul, že žalovaná 1) byla pravomocně uznána vinnou za nevhodné odklízení sněhu před vjezd na pozemek ŽB, a to v řízení vedeném u Městského úřadu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Celkově má pak žalovaná 1) ke dni 2. 10. 2024 v evidenci přestupků celkem pět záznamů, z nichž poslední tři jsou z let 2023 a 2024, a proto není pravdou, že v posledních 3 až 5 letech nebyla uznána vinnou ze spáchání přestupku, jak dovodil okresní soud. Ten se také nevypořádal s námitkou žalobkyně, že žalovaná 1) minimálně odhazování sněhu před vjezd na pozemek ŽB činila ve zlém úmyslu, což vyplývá ze záznamu o podaném vysvětlení ze dne 30. 1. 2019, v němž se k tomu žalovaná 1) sama přiznává. Okresní soud pak také na jednu stranu poukázal na věk žalované 1) a její tvrzené zdravotní problémy, aniž by se však jakkoliv zmínil o potížích, které objektivně způsobili žalovaní žalobkyni. Okresní soud se pak nezabýval ani tím, že žalovaná 1) ve dnech konání soudních jednání či bezprostředně kolem těchto dní naprosto běžným způsobem pracovala na své zahradě, a žalovaná 3) byla v den konání soudního jednání přítomna v práci, a to ačkoliv navrhovaly k důkazu svůj výslech. Žalobkyně pak ani s ohledem na proběhlé dokazování [a prokázané chování žalované 1) k žalobkyni] nerozumí závěru okresního soudu o tom, že by měla mít úctu k žalované 1) jako starší osobě. Není přitom ani zřejmé, na základě čeho okresní soud dospěl k závěru, že je to žalobkyně, kdo nechová úctu k žalované 1). Na způsob chování žalované 1) lze pak usuzovat i z toho, že jí byla Magistrátem města [Anonymizováno] uložena pořádková pokuta za narušování jednání, jak vyplývá z rozhodnutí ze dne 11. 5. 2022, č. j. [Anonymizováno]. Žalobkyně tak považuje hodnocení své osoby okresním soudem za tendenční, a to včetně toho, jak okresní soud popsal chování žalobkyně v rámci jednání okresního soudu ve vztahu k zástupkyni žalovaných. Okresní soud pak žalobkyni v průběhu řízení ani jednou v rámci zásady předvídatelnosti rozhodnutí neupozornil na potřebu jakkoliv doplnit tvrzení či důkazní návrhy ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Naopak ještě u druhého jednání dne 25. 6. 2024 soudkyně okresního soudu zmiňovala, že v přestupkových záznamech neustále vidí pouze žalovanou 1), z čehož žalobkyně usuzovala, že soudkyně negativně vnímá objektivně protiprávní jednání žalované 1). V této souvislosti pak žalobkyně poukázala na to, že žalovaná 1) po vyhlášení rozsudku okresního soudu naplnila obavy žalobkyně z opakování zásahů do jejího vlastnického práva. Dne 10. 10. 2024 totiž tloukla dřevěnou násadou do oplocení žalobkyně, načež žalobkyně vyšla ven a v okamžiku, kdy oplocením prostrčila ruku, aby jí v tom zabránila, tak jí žalovaná 1) začala tlouct násadou do ruky. To žalobkyně ihned nahlásila na Policii ČR a doložila do spisu záznam o podaném vysvětlení a zprávu z nemocnice. Nejedná se sice o jednání, která by byla řešena v rámci tohoto řízení, avšak dokládají to, jakým způsobem se žalovaní vůči žalobkyni chovají, a že neustále hledají cesty, jak žalobkyni přitížit pří výkonu jejích vlastnických práv.

7. Žalobkyně pak nesouhlasila ani s výrokem o náhradě nákladů řízení, a to s ohledem na počet úkonů právní služby, které okresní soud považoval za účelně učiněné. Více jednání soudu proběhlo v důsledku jeho zavinění, neboť nedošlo ke koncentraci řízení a okresní soud pak poskytoval žalovaným prostor pro doplňování dokazování. Za neúčelné pak žalobkyně považuje úkony právní služby spočívající v nahlížení do spisu (dokonce dvakrát) a v sepisu písemného závěrečného návrhu. Nahlížení do spisu přitom může být v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17, posuzováno jako úkon právní služby v situaci, kdy se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif účinný do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“). V posuzované věci však zejména s ohledem na rozsah spisu nelze shledat, že by bylo na místě přiznat zástupkyni žalovaných odměnu za nahlížení do spisu, natož dvakrát. Obdobně to platí i pro odměnu za sepis závěrečného návrhu, který nebyl učiněn na výzvu okresního soudu.

8. Žalobkyně pak své odvolání doplnila dalším podáním tak, že žalovaná 1) byla rozhodnutím Magistrátu města [Anonymizováno] ze dne 11. 12. 2024 č. j. [Anonymizováno], uznána vinnou z přestupku proti občanskému soužití spočívajícího v tom, že dne 4. 5. 2023 v době okolo 12:15 hod. sypala kamení do prostor pozemků ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně dále poukázala na to, že žalovaná 1) dne 10. 10. 2024 plela příjezdovou cestu, přičemž odstraněné traviny schválně umisťovala pod oplocení mezi příjezdovou cestou a pozemkem ŽB. To je zachyceno na videozáznamu ze dne 10. 10. 2024. Žalovaný 2) pak dne 17. 10. 2024 ze schválnosti umístil výstražnou směrovou desku před vjezdovou bránu na pozemek ŽB, přestože mu tato nijak nepřekážela v jízdě, což vyplývá z videozáznamu z toho dne. Navíc toho dne měla žalobkyně po napadení ze strany žalované 1) ze dne 10. 10. 2024 stále pohmožděnou ruku a nebyla schopna výstražnou směrovou desku svými silami přesunout. Dne 12. 1. 2025 žalovaná 1) opět odklízela sníh (společně se synem obou dalších žalovaných) a naváděla jej, aby sníh házel na oplocení žalobkyně, což je patrné z videozáznamu ze dne 12. 1. 2025. Když byla žalovaná 1) na toto jednání upozorněna žalobkyní, začala žalobkyni nadávat do bestií, jak je patrno z videozáznamu ze dne 12. 1. 2025. Dne 13. 1. 2025 pak žalovaná 1) odklízela sníh u vjezdu na pozemek ŽB a umisťovala jej přímo na revizní šachtu vedle vjezdu, což žalobkyně rovněž dokládala videozáznamem ze dne 13. 1. 2025.

9. Žalovaní k odvolání žalobkyně uvedli, že navrhují potvrzení rozsudku okresního soudu. Především poukázali na to, že rozhodnutí Magistrátu města [Anonymizováno] ze dne 11. 12. 2024, č. j. [Anonymizováno], bylo rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 30. 1. 2025, č. j. [Anonymizováno], zrušeno a řízení o přestupku bylo zastaveno s tím, že se žalovaná 1) vůči žalobkyni žádného přestupkového jednání nedopustila. Z doplnění odvolání žalobkyně je pak patrné, že se žalobkyně snaží nadále vykreslit žalovanou 1) jako osobu konfliktní a násilnickou. Žalovaná 1) je přitom přestárlou nemocnou osobou (ve věku 82 let), žije sama a zvládá pouze běžné činnosti, které souvisejí s údržbou okolí domu, jako je odstraňování plevele, umetání sněhu apod. Svědkové vyslechnutí v tomto řízení pak všechny žalované charakterizovali jako osoby nekonfliktní, přátelské, a žalovanou 1) popisovali jako osobu ochotnou vždy pomoci. Žalobkyně nemá zábrany neoprávněně pořizovat i obrazové záznamy nezletilého dvanáctiletého syna žalovaných 2) a 3), který pomáhal své babičce běžným způsobem odstraňovat sníh z příjezdové cesty. Žalobkyně však bez jakéhokoliv důkazu uvádí, že žalovaná 1) svého vnuka nabádá k protiprávnímu jednání proti žalobkyni. Žalobkyně i nadále dennodenně monitoruje dům žalovaných 2) a 3) a veškeré činnosti žalované 1), a to kamerovým systémem umístěným na svém domě. Žalovaní 2) a 3) právě proto již dlouhé měsíce nežijí v domě, který nákladně zrekonstruovali, aby nebyli vystaveni neustálému monitorování ze strany žalobkyně. Není pak pravdou tvrzení žalobkyně, že by žalovaný 2) kdykoliv umístil jakýkoliv předmět do vjezdu na pozemek ŽB. V průběhu října 2024 byla prováděna oprava státní silnice s tím, že frézování asfaltu vytvořilo u všech nájezdů do příjezdových částí domů výškový rozdíl mezi silnicí a přilehlými pozemky, což zhotovitel oprav vždy technicky nějak řešil.

10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém jeho rozsahu, neboť takto byl odvoláním žalobkyně odvolacímu přezkumu otevřen, a to včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Odvolací soud přitom postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., přičemž nehledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. Ty ostatně netvrdil ani žádný z účastníků řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné.

11. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval žalobkyní tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku okresního soudu. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě zdůraznit, že povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným pro svou nesrozumitelnost (viz rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 177/2002, či ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009). Ne každá nesrozumitelnost rozsudku však způsobuje jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nutnost následného zrušení takového rozsudku odvolacím soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu je srozumitelný a tudíž i přezkoumatelný, a proto neshledal důvod pro jeho zrušení. Z jeho odůvodnění je totiž patrné, jakým způsobem okresní soud dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jaký je závěr o skutkovém stavu a jakým způsobem na něj okresní soud navázal právní hodnocení věci. O tom, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné, rovněž svědčí okolnost, že žalobkyně byla schopna řádně formulovat své námitky proti tomuto rozsudku, což by v případě nepřezkoumatelného rozsudku nebylo možné.

12. Odvolací soud považuje všechna skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých listinných důkazů a videozáznamů (s výjimkou videozáznamu ze dne 22. 1. 2022 – nesprávně žalobkyní označeného jako videozáznamu ze dne 22. 1. 2019 a videozáznamu ze dne 24. 1. 2022 – nesprávně žalobkyní označeného jako videozáznamu ze dne 24. 1. 2019) za zcela správná a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Skutečnosti zjištěné z výše uvedených dvou videozáznamů (upřesňující zjištění učiněná z nich soudem okresním) pak odvolací soud uvádí níže. Odvolací soud pak pouze považoval za nutné dokazování provedené dříve okresním soudem částečně zopakovat ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., a to následujícími listinnými důkazy [seznamy nemovitostí na LV č. [Anonymizováno] a LV č. [Anonymizováno] v k. ú. [Anonymizováno] na č. l. 307 a 308 spisu, fotografie na č. l. 35 – 37 přestupkového spisu vedeného u Magistrátu města [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno], rozhodnutí Magistrátu města [Anonymizováno] ze dne 15. 8. 2023, č. j. [Anonymizováno], rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 13. 12. 2023, č. j. [Anonymizováno], rozhodnutí Magistrátu města [Anonymizováno] ze dne 9. 8. 2022, č. j. [Anonymizováno], rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 30. 1. 2025, č. j. [Anonymizováno], listiny vyhotovené geodetickou kanceláří [tituly před jménem] [jméno FO], a to listiny s označením „Komentář ke sporu mezi LV [Anonymizováno] ([Anonymizováno]) a LV [Anonymizováno] ([Anonymizováno]) – k. ú. [Anonymizováno]“ ze dne 13. 3. 2024, „Podrobná situace S-JTSK“ ze dne 4. 3. 2024, „Detail 1“ a „Detail 2“] a také videozáznamy (založené na CD na č. l. 110 přestupkového spisu vedeného u Magistrátu města [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno], týkající se odhazování sněhu, tj. videozáznam ze dne 14. 1. 2021 – předek sníh, ze dne 15. 4. 2021 – přede mnou sníh, ze dne 15. 4. 2021 – sníh, ze dne 22. 3. 2021, ze dne 27. 1. 2021, ze dne 22. 1. 2022, ze dne 24. 1. 2022, ze dne 19. 1. 2021 – odhazování sněhu, ze dne 14. 1. 2021 – odpolední odhazování sněhu, ze dne 19. 1. 2021 – ranní zahazování vjezdu, ze dne 14. 1. 2021 – sníh až za plot a ze dne 20. 1. 2021 – vjezd sníh, dále videozáznamy označené v podání žalobkyně ze dne 10. 3. 2025, tj. videozáznam ze dne 10. 10. 2024, 2x ze dne 12. 1. 2025 a ze dne 13. 1. 2025, a videozáznamy označené v odvolání žalobkyně, tj. videozáznam ze dne 2. 12. 2023, ze dne 8. 1. 2024 a ze dne 24. 12. 2023. Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z těchto jednotlivých důkazů níže v rámci právního hodnocení věci. Odvolací soud pak předesílá, že nepovažoval za nutné dokazování jakkoliv dále doplňovat o další žalobkyní navržené důkazy, přičemž konkrétní důvody, které jej k tomu vedly, uvádí rovněž pro větší přehlednost níže. Odvolací soud považuje všechny výše uvedené důkazy za přípustně provedené v souladu s § 205a o. s. ř., neboť se buď jedná o důkazy označené k prokázání skutečností nastalých po vyhlášení rozsudku okresního soudu (tedy po 23. 9. 2024) nebo se jedná o důkazy, jejichž provedení se podávalo ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. z obsahu spisu (v případě videozáznamů či fotografií obsažených v přestupkových spisech, které žalobkyně zmiňovala již ve své žalobě a listin vyhotovených geodetickou kanceláří [tituly před jménem] [jméno FO]).

13. Z hlediska právního pak považuje odvolací soud za nutné v prvé řadě uvést, že provedl důkaz seznamy nemovitostí na LV č. [Anonymizováno] a LV č. [Anonymizováno] v k. ú. [Anonymizováno] (č. l. 307 a 308 spisu), z nichž zjistil, že i nadále je žalobkyně vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [Anonymizováno] a každý ze žalovaných 2) a 3) je vlastníkem pozemků parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], v k. ú. [Anonymizováno]. Žalobkyně přitom svou žalobou uplatnila vůči všem žalovaným celkem pět zdržovacích nároků (zákaz umísťování předmětů do oplocení mezi pozemkem ŽB a pozemkem ŽV a mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou, dále poškozování oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou, dále odklízení a nahrnování sněhu před vjezd na pozemek ŽB a odklízení sněhu na oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou). Přitom tvrdila, že se závadného jednání vůči jejímu vlastnictví, jehož zákazu se domáhala, dopouštěla pouze žalovaná 1). Vůči žalovaným 2) a 3) se žalobkyně domáhala uložení zákazu daného jednání z titulu tzv. nepřímých rušitelů. V této souvislosti zmiňovala, že žalovaní 2) a 3) jsou vlastníky nemovitostí sousedících s pozemkem ŽB a rodinného domu, v němž žije žalovaná 1). Pokud by pak žalovaní 2) a 3) např. uklízeli sami sníh či zastínili oplocení mezi pozemkem ŽB a pozemkem ŽV, zabránili by tím žalované 1) v závadném jednání spočívajícím v házení sněhu na oplocení a na pozemek ŽB či v ukládání větví do oplocení mezi pozemkem ŽB a pozemkem ŽV.

14. S tímto závěrem však odvolací soud nesouhlasí, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudky ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, či ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 374/2015, zmiňované samotnou žalobkyní) je sice přípustné podat negatorní žalobu i vůči tzv. nepřímým rušitelům, avšak pouze tehdy, pokud je vlastnické právo rušeno v souvislosti s užíváním cizí nemovitosti dalšími, obtížně identifikovatelnými osobami (typicky v případě obtěžování hlukem ze zahrádky restaurace či městského stadionu a koupaliště). Pouze v takových případech pak Nejvyšší soud dovodil, že nelze po rušeném vlastníkovi (v tomto případě po žalobkyni) spravedlivě žádat, aby žaloval přímo osoby jeho právo rušící, ale připustil podání žaloby i přímo proti vlastníkovi nemovitosti, z níž rušení pochází. V případech souzených Nejvyšším soudem totiž nebylo možno po rušeném vlastníkovi spravedlivě žádat, aby žaloval přímo osoby jeho právo rušící, neboť ty pro něj byly obtížně identifikovatelní či se jednalo o osoby, které se často mění (osoby hlučící na zahrádce restaurace či při koncertech pod širým nebem). V takovém případě je pak možno dle Nejvyššího soudu možno přičíst jednání takových osob vlastníku nemovitosti, jejíž užívání je zdrojem rušení, má-li současně reálnou možnost takovému rušení zamezit.

15. Takové podmínky však dle odvolacího soudu nebyly v této souzené věci naplněny. V tomto případě je totiž evidentní, že žalobkyně osobně zná žalovanou 1), která se dle jejích vlastních tvrzení dopouští porušování jejího vlastnického práva. Nadto nelze jakkoliv dovodit, že by žalovaní 2) a 3) měli reálnou možnost zamezit žalované 1), která je osobou svéprávnou, v jednání, které je jí vytýkáno ze strany žalobkyně. I kdyby totiž žalovaní 2) a 3) prohrnovali sníh na příjezdové cestě tak, že by se po ní dalo projít a zastínili výhled mezi pozemkem ŽB a pozemkem ŽV, zcela jistě by tím nebyli schopni zabránit žalované 1) v tom, aby zbylý sníh z příjezdové cesty neházela na pozemek ŽB či nevkládala do oplocení větve či jiné předměty. Neboť jak tvrdí samotná žalobkyně, žalovaná 1) tak měla činit zlovolně a se zlým úmyslem, v čemž by ji proházení cestičky ve sněhu na příjezdové cestě a zastínění oplocení jen stěží zabránilo.

16. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě nebylo jakkoliv namístě, aby žalobkyně podala svou negatorní žalobu také vůči žalovaným 2) a 3). Ti jsou sice vlastníky nemovitostí sousedících s pozemkem ŽB, ale nejsou původci závadného jednání a navíc nejsou reálně jakkoliv schopni v případném závadném jednání žalované 1), která je zcela svéprávná, zabránit. Odvolací soud tak dovodil, že v této konkrétní věci má negatorní žaloba směřovat jen proti tomu, kdo svou činností přímo žalobkyni obtěžuje, tedy dle tvrzení žalobkyně pouze proti žalované 1). Pokud tedy žalobkyně podala svou žalobu i proti žalovaným 2) a 3), u nichž sama ani netvrdila, že by se jí vytýkaného jednání dopouštěli, nemůže s ní být v této části úspěšná. Proto odvolací soud považuje rozsudek okresního soudu v jeho meritorních výrocích I. a II. za zcela správný v části, v němž byla žaloba zamítnuta vůči žalovaným 2) a 3).

17. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné zmínit, že nepovažuje za jakkoliv rozhodné tvrzení žalobkyně, že žalovaný 2) umístil dne 17. 10. 2024 před vjezd na pozemek ŽB směrovou desku, čímž znemožnil žalobkyni výjezd z pozemku ŽB na veřejnou komunikaci. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že zákaz umísťování předmětů před vjezd na pozemek ŽB není předmětem tohoto řízení. Proto odvolací soud nepovažoval za nutné jakkoliv zkoumat, zda skutečně k jednání vytýkanému žalovanému 2) žalobkyní dne 17. 10. 2024 došlo, či nikoliv. Jakékoliv zjištění soudu v tomto směru by totiž nemohlo přinést jakékoliv jiné rozhodnutí o věci. Proto odvolací soud ani neprováděl dokazování videozáznamem ze dne 17. 10. 2024, neboť by to bylo zcela nadbytečné, a tudíž nehospodárné.

18. Žaloba by tedy již ze své podstaty mohla být v tomto konkrétním případě důvodná jen vůči žalované 1). Proto se odvolací soud dále zabýval tím, zda je skutečně možno dovodit, že žalovaná 1) zasahuje do vlastnických práv žalobkyně, zda reálně hrozí opakování takových zásahů do jejího vlastnického práva a zda je tedy možno žalobě vyhovět ve vztahu k žalované 1). V případě žalobkyní vytýkaných jednání se totiž jednalo o jednorázové zásahy, které již byly v době rozhodování soudu ukončeny. Nicméně s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 70/2018, usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 568/2017, či rozsudky ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, a ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96) je nutno dovodit, že zápůrčí žalobou je možno se domáhat nejen ochrany proti zásahům do vlastnického práva, které trvají, ale také proti zásahům, které již netrvají, ale u nichž reálně hrozí jejich opakování. Vždy však musí existovat reálné konkrétní nebezpečí opakování závadného jednání v budoucnu, přičemž splnění této podmínky je základním předpokladem pro vyhovění žalobě.

19. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné zmínit, že nepovažuje za správný závěr okresního soudu, který ve věci aplikoval zahlazení odsouzení při přestupkové činnosti žalované 1). Při použití § 1042 zákona č. 89/2012Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), totiž taková aplikace ani logicky nemůže připadat v úvahu. V rámci tohoto řízení je totiž ve smyslu výše zmíněného ustanovení klíčové pouze to, zda v minulosti došlo k jednání zasahujícímu do vlastnického práva žalobkyně a zda reálně hrozí opakování takového zásahu. I kdyby za případný zásah do vlastnického práva žalobkyně byla již žalovaná 1) potrestána v rámci přestupkového řízení, či i kdyby bylo takové její jednání již z hlediska přestupkového zahlazeno, nemá to jakýkoliv význam z pohledu aplikace § 1042 o. z. I v takovém případě by totiž bylo nutno k jednání žalované 1), kterým zasáhla do vlastnického práva žalobkyně, přihlédnout, a brát jej při rozhodování soudu v potaz. Byť samozřejmě i při posouzení případného jednání žalované 1) ve smyslu § 142 o. z. a zejména hrozby jeho opakování, hraje časové hledisko důležitou roli.

20. V prvé řadě tedy bylo nutno zjistit, zda se žalovaná 1) v minulosti dopustila žalobkyní vytýkaných jednání. V této souvislosti je nutno poznamenat, že pokud se jedná o přestupková řízení týkající se žalované 1), pak významnými pro posouzení věci jsou pouze ta řízení, v nichž se žalovaná 1) dopustila jednání, jejichž zamezení se žalobkyně žalobou domáhá žalobou. Ostatní přestupková řízení se pak týkala skutků, které nemají žádnou souvislost s jednáním, jehož zamezení se žalobkyně domáhá (tedy umísťování předmětů do oplocení, poškozování oplocení a odhazování a nahrnování sněhu do vjezdu a na oplocení). V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné uvést, že je dále potřeba rozlišit žalobkyní namítané jednání žalované 1), které mělo spočívat ve verbálních útocích, od jednání, které mělo směřovat proti majetku žalobkyně. I kdyby pak byl prokázán ojedinělý verbální útok žalované 1) na žalobkyni, nebylo by z toho možno jakkoliv dovodit, že by snad hrozilo opakování jednání žalované 1) směřující proti majetku ve vlastnictví žalobkyně. A i pokud by se snad žalovaná 1) dopustila vůči žalobkyni ojedinělých jiných jednání proti majetku, které by byly shledány jako přestupky, nelze z toho jakkoliv dovozovat, že by hrozilo opakování shora popsaného jednání. Již z tvrzení samotné žalobkyně přitom plyne, že žádné z jednání, kterého se vůči ní měla dopustit žalovaná 1), a které nebylo předmětem petitu žaloby, neměla činit žalovaná 1) opakovaně, ale měla se ho dopustit vždy jen jednou (např. sypání kamení na pozemek ŽB dne 4. 5. 2023 či sypání listí na pozemek ŽB). V této souvislosti je pak potřeba zmínit, že odvolací soud zjistil z rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 30. 1. 2025, č. j. [Anonymizováno], že přestupkové řízení ohledně jednání vytýkaného žalované 1) a spočívající v sypání kamení dne 4. 5. 2023 na pozemek ŽB bylo zastaveno, neboť nebylo prokázáno, že by se žalovaná 1) přestupkového jednání dopustila.

21. Odvolací soud se pak dále zabýval jednotlivými jednáními, která byla žalobkyní žalované 1) vytýkána a jejichž zákazu se domáhala petitem žaloby. V této souvislosti považuje za nutné předeslat, že žalobkyně řádně tvrdila, ve kterých dnech došlo ze strany žalované 1) k zásahům do jejího vlastnického práva. Žalobkyně tak učinila již v žalobě, a to v případě poškozování oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou a umísťování předmětů do něj (odření plotu betonovými obrubami řešenými v řízení před Městským úřadem v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno], bouchání lopatou o oplocení dne 5. 1. 2019 a poškození plotu bagrem dne 8. 11. 2019). V případě umísťování předmětů do oplocení mezi pozemkem ŽB a pozemkem ŽV se mělo jednat o vkládání větví a vidlí do oplocení řešené v řízení vedeném Magistrátem města [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno] (tedy ve dnech 1. 7. 2021 a 20. 7. 2021) a o vložení lešenářských trubek do oplocení. Pokud se jedná o odklízení a nahrnování sněhu na oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou a odklízení a nahrnování sněhu před vjezd na pozemek ŽB, pak žalobkyně žalované 1) vytýkala jednání odkazem na rozhodnutí Magistrátu města [Anonymizováno] ze dne 7. 7. 2022, č. j. [Anonymizováno], a věc vedenou u Městského úřadu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno], a dále výslovným uvedením nahrnování sněhu na oplocení a jeho házení do vjezdu ve dnech 5. 1. 2019, 10. 1. 2019, 11. 1. 2019, 14. 1. 2021, 22. 1. 2022 a 24. 1. 2022. Soudy tak při svém rozhodování vycházely pouze z těch porušení vlastnického práva žalobkyně, které žalobkyně výslovně tvrdila. Tedy kromě výše výslovně zmíněných dále i z toho uvedeného v řízení vedeném u Městského úřadu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno], tedy z jednání žalované 1) ze dne 3. 1. 2019. Pokud pak žalobkyně takto výslovně zmínila zásahy žalované 1) do jejího vlastnického práva (což je ostatně i její základní procesní povinností), a to jak v případě házení sněhu na oplocení a do vjezdu na pozemek ŽB, tak i v případě porušení jejího vlastnického práva v podobě umísťování předmětů do oplocení a jeho poškozování, neměl soud jakéhokoliv důvodu, aby žalobkyni poučoval ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. o její povinnosti doplňovat v tomto směru svá tvrzení. Soud pak pouze posuzoval, zda je možno žalobkyní uváděné skutečnosti považovat za porušení jejích vlastnických práv a případně zda reálně hrozí opakování zásahů do nich a je tedy namístě rozhodnout ve věci vyhověním negatorní žalobě. Pokud pak soud nedospěl k závěru, že by jednání vytýkané žalované 1) žalobkyní naplňovalo znaky porušení vlastnického práva, a že důvody zmiňované žalobkyní neospravedlňují nutnost zakázat obdobné jednání žalované 1) v budoucnu vyhověním negatorní žalobě, nebylo dle odvolacího soudu jakéhokoliv důvodu k tomu, aby došlo ze strany soudu k poučení žalobkyně dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně totiž prokázala daný skutkový děj, soud jej však pouze jinak zhodnotil (jako jednání nezasahující do vlastnického práva žalobkyně či jako jednání u nějž reálně nehrozí jeho opakování). Odvolací soud tak ve shodě se soudem okresním dospěl k závěru, že nebylo jakkoliv namístě poučovat žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o její povinnosti k doplnění tvrzení či označení důkazů. A pokud tedy okresní soud k takovému poučení nepřistoupil, nijak tím dle odvolacího soudu nepochybil. V této souvislosti pak pouze zbývá doplnit, že pokud žalobkyně ve své účastnické výpovědi uvedla, že žalovaná 1) jí házela sníh před vjezd opakovaně (zhruba desetkrát ročně) tak, že se nedalo z pozemku ŽB vyjet, nejednalo se v žádném případě o doplnění skutkových tvrzení, které by bylo potřeba jakkoliv dokazovat či v tomto smyslu vyzývat žalobkyni k označení důkazů k prokázání takového tvrzení. Výpověď účastníka totiž neplní funkci doplňování skutkových tvrzení, ale pouze funkci důkazu takových tvrzení.

22. Odvolací soud se pak nejprve zaměřil na posouzení nároku žalobkyně na uložení povinnosti žalované 1) zdržet se umísťování předmětů do oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou. Odvolací soud v této souvislosti uzavírá, že v průběhu řízení nebylo jakkoliv prokázáno (až na jednu výjimku), že by žalovaná 1) umisťovala jakékoliv předměty do předmětného oplocení. Pokud snad žalobkyně za takové jednání považovala pokládání plevele vytrženého žalovanou 1) z příjezdové cesty dne 10. 10. 2024, pak odvolací soud z videozáznamu ze dne 10. 10. 2024 zjistil, že žalovaná 1) v něm pleje plevel na příjezdové cestě, který nechává vždy volně spadnout na místo, odkud jej vytrhla. Z tohoto videozáznamu pak nelze jakkoliv zjistit, že by snad žalovaná 1) házela vytržený plevel pod oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou. Stejně tak není možné dle odvolacího soudu považovat za umísťování předmětů do oplocení to, že žalovaná 1) dne 23. 11. 2023 dvakrát posunula nohou kamínek z příjezdové cesty směrem k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou. Odvolací soud pak připouští, že za umístění předmětu do oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou je možno považovat činnost žalované 1) ze dne 23. 10. 2023, kdy uvázala stuhu, kterou nalezla na příjezdové cestě, na předmětné oplocení. Nicméně takové ojedinělé jednání žalované 1) pak odvolací soud neshledává za jakkoliv zasahující do vlastnických práv žalobkyně. Odvolací soud tak uzavírá, že jednání žalované 1) vytýkaná jí žalobkyní nelze buď podřadit pod činnost, jejíhož zamezení se žalobkyně domáhala žalobou, případně se nejedná o činnost poškozující vlastnické právo žalobkyně. Z obou pohledů pak odvolací soud nepovažuje tento nárok žalobkyně za důvodný.

23. Žalobkyně se dále domáhala toho, aby bylo žalované 1) uloženo zdržet se poškozování oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou. V tomto ohledu pak bylo prokázáno, že žalovaná 1) poškodila oplocení žalobkyně tím, že k němu dne 23. 8. 2018 přistavila 3 betonové obrubníky, čímž došlo k odření jednoho sloupku oplocení. Přestupkové řízení v této věci (vedené u Městského úřadu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno]) bylo usnesením ze dne 5. 9. 2018 odloženo s tím, že došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku. Současně pak dle tvrzení samotné žalobkyně jí žalovaná 1) uhradila škodu takto vzniklou. Vzniklá škoda pak byla žalobkyni uhrazena i v případě poškození oplocení bagrem dne 8. 11. 2019 při výstavbě probíhající na příjezdové cestě. V průběhu řízení pak bylo rovněž zjištěno, že žalovaná 1) dvakrát ťukla do oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou lopatou při odklízení sněhu na příjezdové cestě dne 5. 1. 2019 a při pletí příjezdové cesty se dne 10. 10. 2024 opřela o pletivo oplocení (jak odvolací soud zjistil z videozáznamu ze dne 10. 10. 2024). Bylo tak sice prokázáno, že se výše zmíněné skutky staly, avšak odvolací soud nemá za to, že by s ohledem na charakter těchto jednání bylo namístě ukládat žalované 1) obecně do budoucna povinnost zdržet se poškozování oplocení žalobkyně mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou. Je evidentní, že k poškození oplocení došlo při uložení obrubníků a při práci bagru, což jsou zcela běžné škody, které vznikají při užívání sousedních pozemků a nelze z nich dovozovat nutnost jejich předcházení ukládáním jejich zákazu žalované 1). Pokud se týče dvojího ťuknutí lopatou do oplocení a opírání se žalované 1) o oplocení, tak v tom odvolací soud rovněž neshledává důvod pro zásah ze strany soudu. Je více než zřejmé, že tímto jednáním nedošlo zjevně k poškození oplocení a tedy k jakémukoliv zásahu do vlastnického práva žalobkyně. Tedy ani z tohoto pohledu zde není jakýkoliv důvod ukládat žalované 1) povinnost v budoucnu nepoškozovat předmětné oplocení. Rovněž tento nárok žalobkyně tak odvolací soud považuje za nedůvodný.

24. Obdobná situace dle odvolacího soudu nastala i u nároku žalobkyně týkajícího se zákazu umísťování jakýchkoliv předmětů do oplocení mezi pozemkem ŽB a pozemkem ŽV. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná 1) provedla dne 3. 1. 2022 manipulaci s lešenářskými trubkami, které byly toho dne do plotu vloženy firmou, která prováděla opravu fasády na rodinném domě na pozemku přiléhajícím k pozemku ŽV, dále dvakrát opřela o oplocení suché větve (ve dnech 20. 7. 2021 a 3. - 5. 1. 2022) a dne 20. 7. 2021 rovněž k oplocení zapíchla vidle. To ostatně vyplynulo i z jednotlivých přestupkových řízení, jak již dříve zjistil okresní soud. Odvolací soud pak z fotografií na č. l. 35-37 přestupkového spisu vedeného Magistrátem města [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno], zjistil, že žalovaná 1) větve opřela o oplocení ze strany pozemku ŽV, stejně tak i vidle. Z fotografií pak nebylo zjištěno, že by větve či vidle přesahovaly na pozemek ŽB. Jak totiž vyplynulo z dokazování provedeného v průběhu odvolacího řízení, oplocení mezi pozemkem ŽB a pozemkem ŽV se v místě, v němž o něj žalovaná 1) opřela větve a vidle, nachází v celém rozsahu na pozemku ŽV. To ostatně potvrzovala i sama žalobkyně, která v podání ze dne 2. 10. 2023 uvedla, že za oplocením mezi pozemkem ŽV a pozemkem ŽB ve směru k pozemku ŽB se nachází ještě asi 10 cm pozemku ŽV. I pokud by tedy větve či vidle nepatrně přesahovaly za toto oplocení (což ale z fotografií založených ve výše zmíněném přestupkovém spise nevyplývá), lze mít za to, že se stále nacházely na pozemku ŽV a nikoliv na pozemku ŽB. Z tohoto pohledu pak navíc nelze přehlédnout, že větve a vidle byly vloženy do oplocení ve vlastnictví žalovaných 2) a 3), o čemž rovněž nebylo mezi účastníky jakéhokoliv sporu. Dle odvolacího soudu je pak nutno dospět k závěru, že žalobkyni nesvědčí žádné oprávnění k rozhodování o tom, jaké předměty si její sousedé budou vkládat do oplocení, které je v jejich vlastnictví a které se zcela nachází na pozemku v jejich vlastnictví. Žalobkyně by se mohla maximálně bránit imisím způsobeným vkládáním větví do oplocení (po jejich opadání na pozemek ŽB), avšak tohoto nároku se v řízení zcela zjevně nedomáhala. K zásahu do vlastnického práva žalobkyně tak mohlo dojít pouze vložením lešenářských trubek do předmětného oplocení, které dle nesporných tvrzení skutečně přesahovaly na pozemek ŽB. V této souvislosti však nelze rovněž přehlédnout, že k umístění lešenářských trubek a vidlí do oplocení došlo ze strany žalované 1) pouze jednou a umístění větví do oplocení bylo v řízení prokázáno pouze dvakrát, naposledy v lednu 2022. S ohledem na izolovanost těchto jednání žalované 1) nelze tak mít za to, že by reálně hrozilo opakování takového jednání z její strany. Odvolací soud proto považuje i nárok žalobkyně vztahující se k uložení zákazu umísťování jakýchkoliv předmětů do oplocení mezi pozemkem ŽB a pozemkem ŽV žalované 1) za zcela nedůvodný.

25. Odvolací soud se proto dále zabýval nárokem žalobkyně na zamezení odklízení a nahrnování sněhu na oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou. V tomto ohledu odvolací soud dovodil, že ze žádného videozáznamu nevyplynulo, že by manipulací se sněhem prováděným žalovanou 1) na příjezdové cestě bylo jakkoliv zasahováno do vlastnického práva žalobkyně k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou. Odvolací soud pak z videozáznamu ze dne 14. 1. 2021 – předek sníh, zjistil, že žalovaná 1) nahrnuje sníh z příjezdové cesty k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou, a to za situace, kdy je již k tomuto oplocení ze strany pozemku ŽB přihrnuto několik decimetrů sněhu, který sahá žalované 1) místy až po kolena. Žalovaná 1) sníh pouze přihrnuje k oplocení, nehází jej na pozemek ŽB. Z videozáznamu ze dne 14. 1. 2021 – odpolední odhazování sněhu, odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) nahrnuje sníh z příjezdové cesty k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou, a to za situace, kdy je již k tomuto oplocení ze strany pozemku ŽB přihrnuto několik decimetrů sněhu, který sahá žalované 1) místy až po kolena. Žalovaná 1) sníh pouze přihrnuje k oplocení, nehází jej na pozemek ŽB. Z videozáznamu ze dne 14. 1. 2021 – sníh až za plot, odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) odhrnuje sníh z příjezdové cesty směrem k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou s tím, že se tak snaží činit tak, aby sníh nepadal za oplocení na pozemek ŽB. Sníh vždy zůstane několik decimetrů před tímto oplocením. Ve zhruba třech případech se přitom sníh o velikosti malé sněhové koule překulí za oplocení na pozemek ŽB. Z videozáznamu ze dne 19. 1. 2021 – odhazování sněhu, odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) odhrnuje sníh z příjezdové cesty směrem k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou s tím, že sníh vždy zůstane několik decimetrů před tímto oplocením. Z videozáznamu ze dne 27. 1. 2021 odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) odhrnuje sníh z příjezdové cesty směrem k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou s tím, že sníh vždy zůstane několik decimetrů před tímto oplocením. Z videozáznamu ze dne 22. 3. 2021 odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) odhrnuje sníh z příjezdové cesty směrem k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou s tím, že sníh vždy zůstane několik centimetrů až několik decimetrů před tímto oplocením. Z videozáznamu ze dne 15. 4. 2021 – sníh, odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) odhrnuje sníh z příjezdové cesty směrem k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou s tím, že sníh vždy zůstane několik centimetrů až několik decimetrů před tímto oplocením. V průběhu záznamu přichází žalobkyně a začíná činnost žalované 1) nahrávat na mobilní telefon. Z videozáznamu ze dne 15. 4. 2021 – přede mnou sníh, odvolací soud dále zjistil, že tento videozáznam evidentně navazuje na videozáznam ze dne 15. 4. 2021 – sníh, a žalovaná 1) na něm odchází z příjezdové cesty, přičemž několikrát odrhne sníh z příjezdové cesty směrem k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou s tím, že sníh vždy zůstane několik centimetrů před tímto oplocením. Celá situace je nahrávána žalobkyní na mobilní telefon. Z videozáznamu ze dne 12. 1. 2025 odvolací soud zjistil, že ometání sněhu provádí spolu se žalovanou 1) dítě, kterým je dle shodných tvrzení účastníků vnuk žalované 1). Samotná žalovaná 1) odhazuje sníh k oplocení na druhé straně příjezdové cesty, než k níž přiléhá pozemek ŽB, přičemž tak nejprve činí i její vnuk. Ten pak následně třikrát odhodí sníh směrem k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou, přičemž část sněhu přepadne na pozemek ŽB. Z videozáznamu pak není jakkoliv patrné, že by jej žalovaná 1) naváděla k tomu, aby sníh házel na předmětné oplocení či pozemek ŽB. Z dalšího videozáznamu ze dne 12. 1. 2025 pak odvolací soud pouze zjistil, že na něm někdo křičí, přičemž není jasné, kdo a na koho a v jaké souvislosti.

26. V tomto kontextu považuje odvolací soud za nutné zmínit, že jak již dříve zjistil okresní soud, věc vedená u Městského úřadu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno] a týkající se odklízení sněhu žalovanou 1) z příjezdové cesty byla odložena usnesením ze dne 7. 3. 2019, neboť došlé oznámení jednání žalované 1) ze dne 4. 2. 2019 neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku. Obdobně pak odvolací soud zjistil z rozhodnutí Magistrátu města [Anonymizováno] ze dne 15. 8. 2023, č. j. [Anonymizováno], a na něj navazujícího rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 13. 12. 2023, č. j. [Anonymizováno], že řízení týkající se jednání žalované 1), která měla v době od 14. 1. 2021 do 15. 4. 2021 odhazovat sníh z příjezdové cesty na plot mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou a do vjezdu na pozemek ŽB, bylo zastaveno, neboť se nejedná o přestupek. Odvolací soud tak při svém rozhodování vycházel pouze z toho, že žalovaná 1) byla pouze jednou shledána vinnou z přestupku v podobě házení sněhu k oplocení dne 3. 1. 2019, a to v řízení vedeném u Městského úřadu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno], za což jí byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč.

27. Odvolací soud tak má za to, že v době jeho rozhodování zde bylo pouze jedno rozhodnutí jakéhokoliv přestupkového orgánu, v jehož důsledku by žalovaná 1) byla shledána vinnou ze spáchání přestupku spočívajícího v házení sněhu z příjezdové cesty na plot mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou. Jednalo se přitom o přestupkové jednání žalované 1) ze dne 3. 1. 2019. Ze samotných videozáznamů (ať již provedených okresním či odvolacím soudem) pak dle odvolacího soudu pouze vyplývá, že žalovaná 1) nahrnuje sníh jen směrem k předmětnému oplocení, většinou ani ne přímo k němu. Pouze výjimečně žalované 1) nepatrné množství sněhu přepadne na pozemek ŽB. Za situace, kdy je ze stejných videozáznamů patrné, že samotná žalobkyně ze své strany nahrnuje sníh ze zpevněné plochy na pozemku ŽB k předmětnému oplocení i do výše několika decimetrů, pak zjevně nelze dovodit, že by žalovaná 1) svým jednáním spočívajícím v odklízení sněhu na příjezdové cestě výše popsaným způsobem jakkoliv zasahovala do jakéhokoliv vlastnického práva žalobkyně k předmětnému oplocení. Ze žádných skutečností pak nelze také dovodit, že by jakkoliv hrozilo opakování jednání, za nějž byla žalovaná 1) shledána vinnou v přestupkovém řízení (tedy jednání ze dne 3. 1. 2019). Od té doby již dle odvolacího soudu nedošlo k opakování takového jednání. V této souvislosti pak neobstojí ani námitka žalobkyně, že žalovaní ustali ve svém nezákonném jednání pouze s ohledem na podání žaloby v této věci, neboť k poslednímu prokázanému zásahu žalované 1) do vlastnického práva žalobkyně došlo na počátku roku 2019 a k zahájení řízení v této věci v prosinci roku 2022, tedy více než tři roky po takovém jednání. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že výše popsané jednání žalované 1) nevyžaduje zásah ze strany soudu v podobě uložení povinnosti zdržet se v budoucnu podobných porušení vlastnických práv žalobkyně. Pokud tedy okresní soud zamítl žalobu žalobkyně i v této části, nelze jeho rozhodnutí z pohledu odvolacího soudu nic vytknout.

28. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné připomenout, že v průběhu řízení vyšla najevo spornost vedení hranice mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou v terénu. Každá ze stran tohoto řízení má totiž za to, že průběh hranice pozemků vede jinudy. Jak pak odvolací soud zjistil z listin vyhotovených geodetickou kanceláří [tituly před jménem] [jméno FO] („Komentář ke sporu mezi LV [Anonymizováno] a LV [Anonymizováno] – k. ú. [Anonymizováno]“ ze dne 13. 3. 2024, včetně „Podrobné situace S-JTSK“ ze dne 4. 3. 2024 a „Detailu 1“ a „Detailu 2“), uvedl shora uvedený úředně oprávněný zeměměřický inženýr [tituly před jménem] [jméno FO], že vytyčení hranice v terénu není doloženo v měřické dokumentaci na Katastrálním úřadu v [Anonymizováno] a bylo realizováno jednostranně žalobkyní. Přitom jí vyznačená hranice mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou (železnými čtyřhrany a mezi nimi nataženou páskou) sice vykazuje rozdíly, ale ty jsou v rámci přípustných odchylek pro danou třídu přesnosti. Žalobkyní vyznačená hranice dvou výše zmíněných pozemků přitom v celé šířce zasahuje do příjezdové cesty, a to zhruba o 11 cm. Odvolací soud z toho vyvozuje, že mezi účastníky je sporné vyznačení hranice mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou. Žalobkyně za ni totiž považuje vymezení provedené železnými čtyřhrany a mezi nimi nataženou páskou, žalovaní pak mají za to, že se hranice pozemku nachází zhruba 11 cm od tohoto vyznačení ve směru k pozemku ŽB. Tato skutečnost pak není jakkoliv významná pro průběh tohoto řízení, neboť žalobkyně se domáhala pouze ochrany svého vlastnického práva k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou. Z tohoto pohledu je pak nerozhodné, zda žalovaná 1) případně nahrnovala sníh na pozemek ŽB či ještě na příjezdovou cestu. Nicméně odvolací soud má za to, že by bylo vhodné, aby žalobkyně a žalovaní 2) a 3) dospěli k dohodě o vyznačení hranic pozemku ŽB a příjezdové cesty (případně i pozemku ŽB a pozemku ŽV) v terénu, což by zcela zjevně mohlo přispět ke zklidnění vztahů mezi účastníky řízení. Byla by tím totiž odstraněna jedna z příčin vyvolávajících sváry mezi nimi.

29. Odvolací soud se naposledy zabýval nárokem žalobkyně, aby bylo žalované 1) uloženo zdržet se odklízení či nahrnování sněhu před bránu a na sjezd sloužící k vjezdu na pozemek ŽB. Odvolací soud považuje za nutné předeslat, že jak již zmínil výše a jak dříve zjistil okresní soud, věc vedená u Městského úřadu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno] a týkající se odklízení sněhu žalovanou 1) z příjezdové cesty byla odložena usnesením ze dne 7. 3. 2019, neboť došlé oznámení jednání žalované 1) ze dne 4. 2. 2019 neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku. Obdobně pak odvolací soud zjistil z rozhodnutí Magistrátu města [Anonymizováno] ze dne 15. 8. 2023, č. j. [Anonymizováno], a na něj navazujícího rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 13. 12. 2023, č. j. [Anonymizováno], že řízení týkající se jednání žalované 1), která měla v době od 14. 1. 2021 do 15. 4. 2021 odhazovat sníh z příjezdové cesty na plot mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou a do vjezdu na pozemek ŽB, bylo zastaveno, neboť se nejedná o přestupek. Odvolací soud tak při svém rozhodování vycházel pouze z toho, že žalovaná 1) byla jednou shledána vinnou z přestupku v podobě házení sněhu před vjezd na pozemek ŽB ve dnech 3. 1. 2019 a 10. 1. 2019, a to v řízení vedeném u Městského úřadu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno] a byla jí uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Odvolací soud pak doplnil dokazování okresního soudu prostřednictvím zhlédnutí jednotlivých videozáznamů. Z videozáznamu ze dne 14. 1. 2021 – předek sníh, odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) odhazuje sníh z příjezdové cesty pouze před plotové pole oplocení navazující na vjezd na pozemek ŽB ve směru k příjezdové cestě a nikoliv do samotného vjezdu na pozemek ŽB. Poté žalovaná 1) začíná házet sníh z příjezdové cesty směrem k oplocení na druhé straně příjezdové cesty. Z videozáznamu ze dne 14. 1. 2021 – odpolední odhazování sněhu, odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) odhazuje sníh z příjezdové cesty pouze před plotové pole oplocení navazující na vjezd na pozemek ŽB ve směru k příjezdové cestě a nikoliv do samotného vjezdu na pozemek ŽB. Poté žalovaná 1) začíná házet sníh z příjezdové cesty směrem k oplocení na druhé straně příjezdové cesty. Z videozáznamu ze dne 19. 1. 2021 – ranní zahazování vjezdu, odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) nejprve nahrnuje sníh z příjezdové cesty před plotové pole oplocení navazující na vjezd na pozemek ŽB ve směru k příjezdové cestě a nikoliv do samotného vjezdu na pozemek ŽB, přičemž následně žalovaná 1) odhazuje sníh také směrem k oplocení na druhé straně příjezdové cesty. Celou situaci si žalobkyně nahrává na mobilní telefon. Současně je z tohoto videozáznamu patrné, že se brána v oplocení nacházející se ve vjezdu na pozemek ŽB otvírá směrem na pozemek ŽB. Z videozáznamu ze dne 20. 1. 2021 – vjezd sníh, odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) nahrnuje sníh z příjezdové cesty před plotové pole oplocení navazující na vjezd na pozemek ŽB ve směru k příjezdové cestě a nikoliv do samotného vjezdu na pozemek ŽB a také směrem k oplocení na druhé straně příjezdové cesty. Z videozáznamu ze dne 22. 1. 2022 (nesprávně žalobkyní označený jako videozáznam ze dne 22. 1. 2019) odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) střídá házení a odhrnování sněhu z příjezdové cesty směrem k oplocení na druhé straně příjezdové cesty a před plotové pole oplocení navazující na vjezd na pozemek ŽB ve směru k příjezdové cestě, ale nikoliv do samotného vjezdu na pozemek ŽB. Z videozáznamu ze dne 24. 1. 2022 (nesprávně žalobkyní označený jako videozáznam ze dne 24. 1. 2019) odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) hází sníh z příjezdové cesty před plotové pole oplocení navazující na vjezd na pozemek ŽB ve směru k příjezdové cestě, ale nikoliv do samotného vjezdu na pozemek ŽB. Z videozáznamu ze dne 2. 12. 2023, odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) odhazuje sníh z příjezdové cesty pouze před plotové pole oplocení navazující na vjezd na pozemek ŽB ve směru k příjezdové cestě. Žalovaná 1) pak sníh nehází do samotného vjezdu na pozemek ŽB. Současně je z tohoto videozáznamu patrno, že žalobkyně má na pozemku ŽB přihrnut sníh ze zpevněné plochy před svým rodinným domem k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou, a to do výšky vyšších jednotek centimetrů. Z videozáznamu ze dne 24. 12. 2023 odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) také toho dne odhazuje sníh z příjezdové cesty pouze před plotové pole oplocení navazující na vjezd na pozemek ŽB ve směru k příjezdové cestě a nikoliv do samotného vjezdu na pozemek ŽB. Následně pak žalovaná 1) odhazuje sníh také na druhou stranu příjezdové cesty, tedy směrem k oplocení na druhé straně příjezdové cesty. Současně je z tohoto videozáznamu patrno, že žalobkyně má na pozemku ŽB přihrnut sníh ze zpevněné plochy před svým rodinným domem k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou do výšky několika centimetrů. Z videozáznamu ze dne 8. 1. 2024 pak odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) i v tomto případě odhazuje sníh z příjezdové cesty pouze před plotové pole oplocení navazující na vjezd na pozemek ŽB ve směru k příjezdové cestě a nikoliv do samotného vjezdu na pozemek ŽB. Z videozáznamu ze dne 13. 1. 2025 pak odvolací soud zjistil, že žalovaná 1) odhazuje sníh z příjezdové cesty pouze před plotové pole oplocení navazující na vjezd na pozemek ŽB ve směru k příjezdové cestě. Žalovaná 1) pak sníh nehází do samotného vjezdu na pozemek ŽB. Současně je z tohoto videozáznamu patrno, že žalobkyně má na pozemku ŽB přihrnut sníh ze zpevněné plochy před svým rodinným domem k oplocení mezi pozemkem ŽB a příjezdovou cestou do výšky několika decimetrů.

30. Odvolací soud pak (shodně se soudem okresním) nevycházel při tvorbě svých skutkových závěrů z výpovědi žalobkyně, jejího partnera [jméno FO] a jejího syna [jméno FO]. Okresní soud sice tuto skutečnost ve svém rozsudku nevyjádřil výslovně, nicméně tento závěr zcela jasně vyplývá z toho, že okresní soud sice uvedl, jaké skutečnosti jednotliví svědci či účastníci v rámci své výpovědi zmínili, avšak již v rámci svého závěru o skutkovém stavu k výpovědi svědků [jméno FO], [jméno FO] a výpovědi žalobkyně nijak nepřihlížel. Odvolací soud pak považuje závěr okresního soudu o nepřihlížení k výše zmíněným výpovědím za zcela správný, a to s ohledem na jejich nevěrohodnost. Oba svědci i žalobkyně totiž v rámci svých výpovědí uvedli, že žalovaná 1) házela opakovaně sníh do vjezdu na pozemek ŽB, a to zhruba desetkrát ročně, v důsledku čehož nebylo možno z pozemku ŽB vyjet. Odvolací soud pak považuje tyto výpovědi za zcela nevěrohodné, a to zejména s ohledem na okolnost, že žalobkyně byla schopna soudu předložit celou řadu videozáznamů monitorujících chování žalované 1) při činnostech, které žalobkyně považovala za závadné. Tyto záznamy pak žalobkyně pořizovala nejen prostřednictvím kamer instalovaných na svůj rodinný dům, jimiž monitorovala veškerou činnost probíhající před vjezdem na pozemek ŽB a také na příjezdové cestě. Nadto z celé řady žalobkyní předložených videozáznamů vyplývá, že sama žalobkyně ještě monitorovala činnost žalované 1) i svým vlastním mobilním telefonem. U soudu pak vzbuzuje neodstranitelné pochybnosti okolnost, že za tohoto stavu žalobkyně do spisu nezaložila také videozáznamy či fotografie vjezdu na pozemek ŽB zaházeného sněhem v důsledku činnosti žalované 1), či samotnou takovou činnost žalované 1). Navíc za situace, kdy se dle žalobkyně a obou svědků mělo jednat o činnost opakující se několikrát (zhruba desetkrát) ročně. Z předložených videozáznamů přitom plyne, že žalobkyně měla kamery instalovány na svém rodinném domě s možností pořizovat záběry na vjezd na pozemek ŽB již v zimě roku 2019. S ohledem na tyto skutečnosti tak odvolací soud považuje ve shodě s okresním soudem výpovědi žalobkyně, jejího přítele [jméno FO] a jejího syna [jméno FO] za nevěrohodné. Odvolací soud proto z těchto výpovědí (stejně jako okresní soud) při svém rozhodnutí nijak nevycházel. V této souvislosti pak odvolací soud pouze doplňuje, že při svém rozhodnutí nepovažoval za nutné vycházet ani z dalších výpovědí svědků provedených okresním soudem, neboť z nich byly zjištěny pouze skutečnosti týkající se osobnosti účastníků řízení, které odvolací soud s ohledem na další učiněná zjištění nepovažoval za jakkoliv významná. Odvolací soud proto ani nepovažuje za nutné vyjadřovat se k odvolací argumentaci žalobkyně týkající se posouzení věrohodnosti jednotlivých svědků.

31. Odvolací soud tak na základě videozáznamů a přestupkového spisu vedeného u Městského úřadu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno], dovodil, že žalovaná 1) odklízela či nahrnovala sníh do vjezdu na pozemek ŽB celkem třikrát, a to ve dnech 3. 1. 2019, 10. 1. 2019 a 11. 1. 2019. V ostatních dnech, v nichž mělo dle žalobkyně dojít k házení sněhu před vjezd na pozemek ŽB, pak dle odvolacího soudu docházelo ze strany žalované 1) pouze k házení sněhu pouze před plotové pole oplocení navazující na vjezd na pozemek ŽB ve směru k příjezdové cestě, ale již nikoliv před samotný vjezd na pozemek ŽB. V tomto smyslu pak odvolací soud považuje za nutné zdůraznit to, co bylo zmíněno již výše, tedy že zde nebyl dán jakýkoliv důvod k poučení žalobkyně ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. K takovému poučení by totiž byl dán důvod pouze tehdy, pokud by žalobkyně neprokázala jí tvrzený skutkový děj a současně by nebyl skutkový děj prokázán jinak. V tomto případě tak, že žalovaná 1) házela v žalobkyní tvrzené dny sníh nikoliv před vjezd na pozemek ŽB, ale vedle něj. Proto zde není žádného důvodu k poučení žalobkyně pro neunášení důkazního břemene z její strany. Pokud se pak žalobkyně svou žalobou nedomáhala zamezení toho, aby žalovaná 1) házela sníh také před plotové pole oplocení navazující na vjezd na pozemek ŽB ve směru k příjezdové cestě, není taková činnost žalované 1), byť byla prokázána, pro rozhodnutí soudu jakkoliv významná. A to zejména za situace, kdy z videozáznamů pořízených žalobkyní vyplynulo, že brána v oplocení nacházející se ve vjezdu na pozemek ŽB se otevírá směrem na pozemek ŽB. Pokud tedy žalovaná 1) hází sníh z vnější strany oplocení mimo vjezd na pozemek ŽB, zcela zjevně tím nemůže zasáhnout do práva žalobkyně na vjezd na pozemek ŽB.

32. Odvolací soud tak shrnuje, že v termínech tvrzených žalobkyní docházelo k odklízení či nahrnování sněhu žalovanou 1) před vjezd na pozemek ŽB pouze ve třech případech v lednu 2019. Odvolací soud pak má za to, že i kdyby to byť jen ztížilo vjezd žalobkyně na pozemek ŽB či výjezd z něj, je možno takové jednání považovat za zásah do vlastnického práva žalobkyně, proti němuž se může žalobkyně bránit ve smyslu § 1042 o. z. V této souvislosti je nutno poznamenat, že v tomto ohledu neobstojí argumentace žalovaných týkající se odhrnování sněhu z veřejné komunikace. V případě úklidu soukromých pozemků je totiž dle odvolacího soudu situace zcela odlišná a právo jednoho soukromého vlastníka nestojí výše, než právo jiného soukromého vlastníka. Proto není možné při odklízení sněhu a zpřístupňování svých soukromých pozemků postupovat tak, že je tím znemožněn přístup na pozemek jiného soukromého vlastníka.

33. Nicméně s ohledem na okolnost, že se ze strany žalované 1) jednalo o zásahy do vlastnického práva žalobkyně vykonané v rozestupu zhruba jednoho týdne, a to před více než šesti lety, přičemž poté již k opakování tohoto jednání nedošlo, nemá odvolací soud současně za to, že by ze strany žalované 1) reálně hrozilo opakování takového jednání. Výše popsané ojedinělé jednání žalované 1) totiž dle odvolacího soudu není důvodem k vyhovění negatorní žalobě, a to i za situace, kdy by bylo v roce 2019 odůvodněno zlou vůlí žalované 1). Nadto nelze s ohledem na prokázaný zásah žalované 1) do vlastnického práva žalobkyně na počátku roku 2019 a zahájení řízení v této věci prosinci roku 2022 brát za relevantní argument žalobkyně, že žalovaní ustali ve svém nezákonném jednání pouze s ohledem na podání žaloby v této věci. Odvolací soud tak i v tomto případě považuje zamítavé rozhodnutí okresního soudu za věcně správné.

34. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud doplňuje, že hrozbu opakování zásahu do vlastnického práva žalobkyně nelze dovozovat z toho, že se žalovaná 1) případně dopustila vůči žalobkyni jiných přestupků, např. proti občanskému soužití. Z tohoto důvodu pak odvolací soud nepovažuje za jakkoliv pro řízení významný žalobkyní tvrzený incident ze dne 10. 10. 2024, kdy měla žalovaná 1) tlouci dřevěnou násadou do oplocení a když jím žalobkyně prostrčila ruku, měla jí žalovaná 1) začít tlouct do ruky. Odvolací soud má za to, že případné fyzické napadení žalobkyně žalovanou 1) nemá žádnou souvislost s jejími zdržovacími nároky uplatněnými žalobou, které se týkají ochrany jejího vlastnického práva. Stejně jako by nebylo např. jakkoliv významné, pokud by se žalovaná 1) dopustila dopravního přestupku, při němž by žalobkyně utrpěla škodu na zdraví. Je sice pravdou, že jednání žalované 1), kterým by žalobkyni způsobila škodu na zdraví (ať již jakýmkoliv jednáním), není tolerovatelné, avšak nelze z něj dovozovat jakékoliv závěry významné z hlediska předmětu tohoto řízení a případné hrozby opakování jednání žalované 1) směřující proti majetku žalobkyně. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené neviděl za potřebné provádět dokazování navržené žalobkyní k prokázání výše uvedených skutečností (záznamem o podaném vysvětlení ze dne 10. 10. 2024 a ambulantním nálezem ze dne 10. 10. 2024), neboť by nemohlo přinést jakékoliv jiné rozhodnutí o věci.

35. Odvolací soud pak nepovažuje za jakkoliv významnou ani odvolací námitku žalobkyně, že se žalované 1) a 3) nedostavovaly k jednáním okresního soudu. Ten totiž byl schopen jednat v jejich nepřítomnosti a pro své rozhodnutí evidentně nepotřeboval provádět ani jejich výslech. V této souvislosti pak nelze ani ztratit ze zřetele, že účast na jednání soudu je právem a nikoliv povinností účastníka řízení.

36. Odvolací soud pak zcela závěrem posouzení meritorní části rozsudku okresního soudu považuje za nutné vyjádřit se k pasáži odůvodnění okresního soudu, v němž okresní soud posuzuje povinnosti osoby mladší ve vztahu k osobě starší. Odvolací soud má za to, že tento závěr okresního soudu nelze v žádném případě generalizovat, neboť by se měly navzájem respektovat všechny osoby, a to bez ohledu na jejich věk. Respektovat by tedy měla jak žalobkyně žalovanou 1), tak i naopak žalovaná 1) žalobkyni. Ani jedna z těchto účastnic řízení nesmí svým jednáním porušovat práva a právem chráněné zájmy druhé z nich. Tedy žalovaná 1) není jakkoliv oprávněna zasahovat do vlastnického práva žalobkyně, současně však ani žalobkyně nesmí zasahovat do práv žalované 1), a to v tomto případě zejména do práva na ochranu soukromí a osobních údajů, k jehož porušení by mohlo dojít tím, pokud by bylo shledáno, že žalobkyně instalovala kamerový systém na svůj dům tak, že nepřiměřeně zabírá nejen vlastní, ale také cizí nemovitosti či veřejné prostory a na nich se pohybující osoby. Odvolací soud pak v této souvislosti také zmiňuje, že i když v současné době nebyl shledán důvod pro uložení jakékoliv zdržovací povinnosti žalované 1), neznamená to, že by se tak nemohlo stát v budoucnu, pokud by se snad žalovaná 1) dopouštěla jednání, které jí bylo v řízení vytýkáno žalobkyní, či snad jiných jednání, jimiž by i jakkoliv jinak zasahovala do vlastnického či jiného práva žalobkyně.

37. Odvolací soud tak ani v jednom ze žalobkyní namítaných případů nedospěl k závěru, že by bylo namístě uložit žalované 1) zdržet se do budoucna žalobkyní vytýkaného jednání. Pokud tedy okresní soud žalobu v celém rozsahu výroky I. a II. svého rozsudku zamítl, je možno jeho rozhodnutí považovat za věcně zcela správné. Odvolací soud proto výrokem I. tohoto rozsudku potvrdil dle § 219 o. s. ř. meritorní výroky I. a II. rozsudku okresního soudu.

38. Odvolací soud se následně zabýval také přezkumem nákladového výroku mezi účastníky řízení, tedy výroku III. rozsudku okresního soudu. Odvolací soud souhlasí se soudem okresním v tom, že žalovaní byli v prvostupňovém řízení plně procesně úspěšní a mají tak ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř vůči žalobkyni nárok na plnou náhradu nákladů řízení. V souladu s dikcí § 142 odst. 1 o. s. ř. a ustálenou judikaturou Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, či ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11) však náleží úspěšným účastníkům řízení vždy jen právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tedy takových nákladů, které musel účastník nezbytně vynaložit, aby mohl řádně hájit svá práva u soudu. Odvolací soud pak v souladu s touto judikaturou nepovažuje za účelně učiněný úkon právní služby spočívající v sepisu závěrečného návrhu. Ten totiž zástupkyně žalovaných datovala dnem 13. 9. 2024, tedy dnem, v němž proběhlo jednání okresního soudu, v jehož rámci jej zástupkyně žalovaných také osobně přednesla a v rámci tohoto jednání jej také založila do spisu. Je tak možno dovodit, že zástupkyně žalovaných přednesla tento závěrečný návrh v rámci jednání okresního soudu, přičemž jí již náleží odměna za účast u tohoto jednání. V této odměně je pak logicky odměněna i činnost spočívající v přípravě na takové jednání, tedy i odměna za sepis závěrečného návrhu, který zástupkyně žalovaných učinila v rámci tohoto jednání. Je tak evidentní, že se v tomto konkrétním případě nejednalo o samostatný úkon právní služby (byl učiněn v rámci jednání okresního soudu). Ale i kdyby se jednalo o samostatný úkon právní služby (a závěrečný návrh by byl do spisu založen těsně před jednáním okresního soudu), nebylo by jej možno považovat za úkon účelně učiněný. Zástupkyně žalovaných by totiž v tomto případě mohla závěrečný návrh přednést přímo v rámci jednání okresního soudu a nemusela jej soudu zasílat těsně před jednáním. Každopádně má odvolací soud za to, že sepis závěrečného návrhu není v tomto konkrétním případě honorovatelný v rámci náhrady nákladů řízení.

39. Odvolací soud dále považuje za účelně učiněný také úkon spočívající v nahlížení do spisu dne 28. 6. 2023. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné žalobkyní, z něhož právě naopak plyne, že účastník má nárok na náhradu nákladů řízení spočívající v odměně jeho zástupce za nahlížení do spisu. Odvolací soud má za to, že zástupkyně žalovaných byla do spisu nahlížet dne 28. 6. 2023 zhruba jeden a půl měsíce předtím, než ve věci proběhlo jednání a zhruba týden poté, co bylo toto jednání nařízeno. V té době spis obsahoval několik podání žalobkyně, v nichž žalobkyně poukazovala na celou řadu listinných důkazů v podobě rozhodnutí správních orgánů o přestupcích, či důkazů z řízení před těmito orgány. Odvolací soud tak považuje nahlédnutí do spisu dne 28. 6. 2023 za účelem seznámení se s obsahem těchto rozhodnutí a dalších listinných důkazů za zcela legitimní úkon právní služby, a to právě s ohledem na nařízené jednání okresního soudu.

40. Odvolací soud naopak nepovažuje za účelně učiněný úkon spočívající v nahlížení do spisu dne 30. 8. 2024, neboť se tak stalo zhruba 14 dnů po jednání okresního soudu a ze spisu nevyplývá žádný smysluplný důvod pro takový úkon. Odvolací soud tedy nemá za to, že by za tento úkon bylo možno přiznat zástupkyni žalovaných odměnu.

41. Ostatní úkony právní služby pak odvolací soud již považuje za řádně a účelně učiněné. Žalovaní tak mají vůči žalobkyni nárok na náhradu odměny jejich zástupkyně za převzetí a přípravu věci [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], vyjádření k žalobě ze dne 8. 2. 2023 [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], 4 x za účast u jednání okresního soudu ve dnech 25. 9. 2023, 25. 6. 2024, 13. 8. 2024 a 13. 9. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu] a také za nahlížení do spisu dne 28. 6. 2023 [§ 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu]. Pokud se týče úkonů právní služby spočívajících v účasti u jednání okresního soudu, pak na jejich přiznání nemůže mít jakýkoliv vliv skutečnost, zda jednání byla soudem nařizována smysluplně, či nikoliv, či zda jednání bylo snad vyvoláno vadným postupem soudu při poučení účastníků o koncentraci řízení. V žádném z těchto případů totiž nelze dospět k závěru, že by nutnost konání dalšího jednání zavinil kterýkoliv z účastníků a nelze jej tak postihovat za to, že věc bylo případně možno skončit při nařízení menšího počtu jednání. Odvolací soud tak považuje za účelně učiněné také úkony spočívající v účasti zástupkyně žalovaných u všech jednání okresního soudu.

42. Odvolací soud tak uzavírá, že žalovaní mají vůči žalobkyni nárok na náhradu nákladů za zastoupení jejich zástupkyní za celkem 7 úkonů právní služby, jak jsou vyjmenovány výše. Výši odměny za jeden úkon právní služby bylo nutno určit dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4. advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 (jak vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně např. z usnesení ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4636/2016, či z rozsudku ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3223/2020). Odměna za jeden úkon právní služby učiněný v tomto typu řízení pak činí při tarifní hodnotě 10 000 Kč částku 1 500 Kč. Současně je nutno zohlednit, že zástupkyně žalovaných zastupovala v tomto řízení najednou celkem 3 účastníky a činila tak všechny úkony jako úkony společné pro všechny tři jí zastupované účastníky. Proto bylo nutno v souladu s § 12 odst. 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 za každý z úkonů právní služby učiněný pro každého z žalovaných snížit odměnu o 20 %. Odměna za každý z úkonů právní při zastupování každého z žalovaných tak činí částku 1 200 Kč. Každý ze žalovaných tak má vůči žalobkyni nárok na náhradu odměny své zástupkyně v celkové výši 8 400 Kč (7 x 1 200 Kč).

43. Do nákladů řízení žalovaných je dále nutno započítat náhradu paušálních výdajů jejich zástupkyně ke každému z výše uvedených 7 úkonů právní služby. V tomto konkrétním případě je možno dle odvolacího soudu přiznat zástupkyni žalovaných vždy jen jednu paušální náhradu výdajů, neboť zástupkyně žalovaných vždy učinila pouze jeden (společný) úkon právní služby, byť tak činila při zastupování více účastníků. Odvolací soud pak považuje za spravedlivé, aby byla tato paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 za každý z úkonů právní služby rozdělena mezi všechny tři žalované rovnoměrně, a to částkou 100 Kč na každého z nich. Za každý z výše uvedených 7 úkonů právní služby tak má každý z žalovaných vůči žalobkyni nárok na náhradu paušálních výdajů ve výši 100 Kč, celkem tedy na částku 700 Kč.

44. Odvolací soud má dále za to, že zástupkyni žalovaných náleží náhrada cestovních výdajů za cesty k jednáním okresního soudu ve dnech 25. 9. 2023, 25. 6. 2024, 13. 8. 2024 a 13. 9. 2024 a k okresnímu soudu za účelem nahlížení do spisu dne 28. 6. 2023, a to osobním vozidlem zn. [Anonymizováno] při jeho průměrné spotřebě 5,47 l motorové nafty na 100 km na trase ze sídla zástupkyně žalovaných k okresnímu soudu a zpět v celkové délce 86 km za každou z jízd. Za cestu k nahlížení do spisu učiněnou dne 28. 6. 2023 činí cestovní výdaje zástupkyně žalovaných částku 657 Kč, a to při ceně motorové nafty ve výši 44,10 Kč/litr dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 467/2022 účinné do 30. 6. 2023 a paušální náhradě za 1 km jízdy ve výši 5,20 Kč dle § 1 písm. b) téže vyhlášky. Za cestu k jednání učiněnou dne 25. 9. 2023 činí cestovní výdaje zástupkyně žalovaných částku 609 Kč, a to při ceně motorové nafty ve výši 34,40 Kč/litr dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 467/2022 účinné od 1. 7. 2023 a paušální náhradě za 1 km jízdy ve výši 5,20 Kč dle § 1 písm. b) téže vyhlášky. Za cestu ke každému ze tří jednání učiněných v roce 2024 pak činí cestovní výdaje zástupkyně žalovaných částku 664 Kč, a to při ceně motorové nafty ve výši 38,70 Kč/litr dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 398/2023 a paušální náhradě za 1 km jízdy ve výši 5,60 Kč dle § 1 písm. b) téže vyhlášky. Celkem tak za 5 jízd k okresnímu soudu a zpět vznikly zástupkyni žalovaných náklady na cestovném ve výši 3 258 Kč. I v tomto případě je možno tyto náklady rozdělit mezi všechny žalované rovnoměrně, neboť zástupkyně žalovaných činila každou z jízd v zájmu každého ze žalovaných. Každý z žalovaných tak má vůči žalobkyni nárok na náhradu cestovních výdajů jeho zástupkyně v částce 1 086 Kč.

45. Obdobně je pak možno mezi všechny tři žalované rozdělit i náhradu za ztrátu času strávenou jejich zástupkyní na cestě k jednáním okresního soudu ve dnech 25. 9. 2023, 25. 6. 2024, 13. 8. 2024 a 13. 9. 2024 a k okresnímu soudu za účelem nahlížení do spisu dne 28. 6. 2023. Jedná se o částku 400 Kč za každou z jízd (ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu strávenou na cestě dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024), neboť každá z jízd (jak ze sídla zástupkyně žalovaných k okresnímu soudu, tak i zpět) trvala celkem 32 minut (tedy dvě započaté půlhodiny). Celkem se tak jedná o částku 2 000 Kč, z níž na každého ze žalovaných připadá částka 667 Kč.

46. Odvolací soud tak shrnuje, že každý ze žalovaných má vůči žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 853 Kč (8 400 Kč + 700 Kč + 1 086 Kč + 667 Kč). A protože okresní soud zavázal žalobkyni k náhradě nákladů žalovaným v částce 63 078 Kč (tedy ve výši 21 026 Kč pro každého ze žalovaných), rozhodl odvolací soud ve smyslu § 220 o. s. ř. o změně nákladového výroku III. rozsudku okresního soudu. A zavázal žalobkyni výrokem II. tohoto rozsudku zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů prvostupňového řízení částku 10 853 Kč.

47. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaní byli plně procesně úspěšní také v odvolacím řízení a mají tak vůči žalobkyni nárok na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud však dospěl k závěru, že náklady žalovaných v odvolacím řízení již nejsou shodné, a to i když jejich zástupkyně činila všechny úkony jako úkony společné pro všechny žalované. V souladu s § 12 odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 totiž v případě společných úkonů činěných při zastupování více osob náleží advokátovi za druhou a každou další takto zastupovanou osobu snížená mimosmluvní odměna, a to o 20 % za druhou zastupovanou osobu a o 40 % za třetí zastupovanou osobu. Je tak nutno dovodit, že zástupkyni žalovaných náleží za úkony právní služby učiněné společně při zastupování všech žalovaných při zastupování žalované 1) odměna v plné výši, při zastupování žalovaného 2) v rozsahu 80 % plné výše a při zastupování žalované 3) v rozsahu 60 % plné výše. Výši plné odměny za jeden úkon právní služby je pak nutno určit dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025, který je nutno aplikovat na úkony právní služby učiněné od 1. 1. 2025. Odměna za jeden úkon právní služby učiněný v tomto typu řízení po 31. 12. 2024 pak činí v plné výši při tarifní hodnotě 30 000 Kč částku 2 300 Kč. Odměnu v této výši za jeden úkon právní služby je možno přiznat za zastupování žalované 1), za zastupování žalovaného 2) je možno přiznat odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 1 840 Kč (snížena o 20 % z odměny v plné výši) a za zastupování žalované 3) je možno přiznat odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 1 380 Kč (snížena o 40 % z odměny v plné výši).

48. Zástupkyně žalovaných učinila v průběhu odvolacího řízení celkem dva společné úkony při zastupování žalovaných, a to úkon spočívající v nahlížení do spisu dne 6. 5. 2025 [§ 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025] a dále úkon spočívající v účasti u jednání odvolacího soudu dne 19. 6. 2025 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025]. I v případě odvolacího řízení považuje odvolací soud za účelně učiněný úkon spočívající v nahlížení do spisu dne 6. 5. 2025. Zástupkyně žalovaných totiž do spisu nahlížela poté, co do něj žalobkyně založila (jako přílohy svého odvolání a jeho doplnění) celou řadu listinných důkazů a také videozáznamů na DVD nosiči a poté, co bylo odvolacím soudem dne 22. 4. 2025 nařízeno jednání na 29. 5. 2025. Odvolací soud tak považuje nahlédnutí do spisu dne 6. 5. 2025 za účelem seznámení se s obsahem těchto důkazních návrhů žalobkyně za zcela legitimní úkon právní služby, a to právě i s ohledem na nařízené jednání odvolacího soudu, v jehož rámci bylo provedení těchto důkazů navrhováno.

49. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tak možno dovodit, že zástupkyni žalovaných náleží za zastupování žalované 1) odměna v celkové výši 4 600 Kč (2 x 2 300 Kč), za zastupování žalovaného 2) ve výši 3 680 Kč (2 x 1 840 Kč) a za zastupování žalované 3) ve výši 2 760 Kč (2 x 1 380 Kč). Ke každému z výše uvedených dvou úkonů právní služby pak zástupkyni žalovaných náleží náhrada paušálních výdajů v částce 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025). A protože se jednalo o společné úkony právní služby, a tím i o společnou paušální náhradu hotových výdajů, je dle odvolacího soudu i v tomto případě nutno každou z paušálních náhrad rozdělit mezi všechny žalované, a to i v tomto případě rovným dílem (tedy částkou 150 Kč). Za zastupování každého ze žalovaných tak jejich zástupkyni vznikl nárok na náhradu paušálních hotových výdajů v částce 300 Kč (2 x 150 Kč). Obdobně je pak možno mezi všechny tři žalované rozdělit i náhradu za ztrátu času strávenou jejich zástupkyní na cestě k jednání odvolacího soudu dne 19. 6. 2025, a to ve výši 600 Kč (ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu strávenou na cestě dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025), neboť tato jízda ze sídla zástupkyně žalovaných k odvolacímu soudu (a následně zpět) trvala vždy celkem 41 minut (tedy dvě započaté půlhodiny). Z částky 600 Kč pak na každého ze žalovaných připadá rovný díl, tedy částka 200 Kč.

50. A protože se nad rámec výše uvedených nároků zástupkyně žalovaných za žalované jejich práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdala, dospěl odvolací soud k následujícím závěrům. Žalované 1) vznikl vůči žalobkyni v souvislosti s odvolacím řízením nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 5 100 Kč (odměna advokátky ve výši 4 600 Kč, paušální náhrada jejích výdajů ve výši 300 Kč a náhrada za ztrátu času advokátky ve výši 200 Kč). U žalovaného 2) se jedná o celkovou částku 4 180 Kč (odměna advokátky ve výši 3 680 Kč, paušální náhrada jejích výdajů ve výši 300 Kč a náhrada za ztrátu času advokátky ve výši 200 Kč) a u žalované 3) o celkovou částku 3 260 Kč (odměna advokátky ve výši 2 760 Kč, paušální náhrada jejích výdajů ve výši 300 Kč a náhrada za ztrátu času advokátky ve výši 200 Kč). K zaplacení těchto částek každému ze žalovaných v rámci náhrady nákladů řízení byla žalobkyně zavázána výroky III. až V. tohoto rozsudku.

51. Lhůty k plnění byly v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanoveny v délce tří dnů, neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek neshledal odvolací soud jakéhokoliv důvodu.

Poučení