15 Co 114/2024 - 278

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobce: a) [Anonymizováno].[Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] žalobkyně: b) [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] oba zastoupeni [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokátem [Adresa zainteresované osoby 2/0] proti žalovanému: 1. [Anonymizováno].[Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 2/1] žalované:

2. RNDr. [Jméno zainteresované osoby 3/0][Datum narození zainteresované osoby 3/0] [Adresa zainteresované osoby 2/1] oba zastoupeni [Jméno zástupce zainteresované osoby 3/0] advokátem [Adresa zainteresované osoby 4/0] o určení vlastnického práva, o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2024, č. j. 46 C 384/94-256, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobci a), b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným 1., 2. oprávněným společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 9 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaných 1., 2. [Jméno zainteresované osoby 4/0].

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce a) a žalobkyně b) domáhali určení, že jsou každý z id. vlastníky jednotky č. [Anonymizováno] garáž v budově [adresa], č. p. [Anonymizováno] na pozemku parc. č. [Anonymizováno] a s touto jednotkou souvisejícího podílu na společných částech budovy č. p. [Anonymizováno] o velikosti id. [Anonymizováno] ve vztahu k celku, přičemž jednotka je zapsána na LV č. [Anonymizováno] pro obec [adresa], k. ú. [adresa] (výrok I.). Dále soud I. stupně zavázal žalobce a) žalobkyni b) k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 1. a žalované 2. na náhradě nákladů řízení částku 108 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podali blanketní odvolání žalobci. Následně své odvolání doplnili tak, že odvoláním napadají všechny výroky rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž důvodnost dovozují z ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.

3. V této souvislosti žalobci poukazují na to, že soud I. stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalobci neměli předmět žaloby, tedy jednotku [Anonymizováno] garáž v budově [adresa] v držbě ke dni [datum]. K tomuto závěru dospěl soud I. stupně proto, že dovodil, že ke dni [datum] došlo k zániku držby, neboť toho dne právní předchůdce žalovaných předmětnou garáž svémocně otevřel. S tímto závěrem soudu I. stupně žalobci nesouhlasí. Žalobci dále poukazují na to, že soud I. stupně rozsáhlým dokazováním podrobně zjistil celou historii, která výstavbu garáží, a to garážových objektů [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v [adresa] provázela. Žalobci souhlasí se skutkovými závěry soudu I. stupně o tom, že žalobci se zúčastnili této stavby, uhradili všechny platby, které po nich stavebník [Anonymizováno], či družstvo stavebníků garáží požadovalo a právem se tedy považovali za oprávněné uživatele a vlastníky garáže. Je také pravdou to, že žalobci garáž užívali ode dne [datum], kdy ji převzali na základě rozhodnutí o přidělení družstevní garáže a zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí vystavěné garáže, jak to odpovídalo tehdejší právní úpravě. Žalobci tedy splnili všechny požadavky stavebníka proto, aby se mohli stát uživateli či vlastníky sporné garáže a nerušeně garáž užívali až do [datum]. Teprve tohoto dne došlo k předání movitých věcí, které měl žalobce a) v garáži umístěné, žalobci a), když došlo k protokolárnímu otevření garáže za přítomnosti žalobce a) a tehdejšího knihovního vlastníka garáže, kterým byla společnost [jméno FO] [Anonymizováno]. Teprve dne [datum] tedy skončila držba žalobců. Soud I. stupně založil svoje skutkové zjištění a právní závěr rozhodnutí na interpretaci skutku, ke kterému mělo dojít dne [datum], kdy společnost [jméno FO] [Anonymizováno]. svémocně otevřela předmětnou garáž, zjistila, že v garáži jsou umístěny movité věci žalobců a následně garáž uzavřela. Jakým způsobem došlo k uzavření garáže přitom nebylo z žádného důkazu provedeného soudem I. stupně, tedy ani z videozáznamu otevření garáže vytvořeného dne [datum] v [Anonymizováno] hodin zřejmé. Ze všech důkazů však vyplývá, že i po datu [datum] měli žalobci v předmětné garáži umístěné svoje movité věci, a to až do dne [datum]. Je tedy zcela zřejmé, že teprve dnem [datum] skončila držba garáže ze strany žalobců a není tedy správný závěr soudu I. stupně, že ke dni [datum] žalobci předmětnou garáž nedrželi. Žalobci poukazují i na to, že soud I. stupně se vůbec nezabýval otázkou, nakolik bylo jednání dne [datum] ze strany společnosti [jméno FO] [Anonymizováno]., v souladu se zákonem či nikoli. V této souvislosti tvrdí, že otec jednatele a společníka uvedené obchodní korporace pan [jméno FO], narozený [datum], se výstavby garáží [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v [adresa], zúčastnil od počátku jako jeden ze stavebníků. [právnická osoba] [jméno FO] přitom společně podnikali, např. ve společnosti [jméno FO] [IČO] vědět o tom, že žalobci svůj finanční podíl na výstavbě garáží uhradili a že stavba garáží byla zaplacena i dodavateli stavebních prací. Pokud přesto tato společnost jednotku garáže, která je předmětem tohoto řízení zakoupila v roce 2017 bez ohledu na to, že jí bylo známo, že žalobci i ostatní fyzické osoby participující na výstavbě garážových objektů stavbu zaplatili, postupovala tato společnost v rozporu s dobrými mravy a již toto jednání proto nepožívá právní ochrany. Z toho samozřejmě vyplývá, že pokud následně dne [datum] společnost [jméno FO] [Anonymizováno]. přistoupila ke svémocnému jednání, nejednalo se o svépomoc ve smyslu § 14 občanského zákoníku, neboť nejsou splněny podmínky uvedené v tomto zákonném ustanovení, když právo uvedené společnosti nebylo ohroženo a z ničeho nevyplývalo, že by zásah veřejné moci měl přijít pozdě. Podle § 1003 občanského zákoníku držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit a společnost [jméno FO] [Anonymizováno], které patřily zejména žalobci a) v garáži ponechala, nelze hodnotit jako ukončení držby. Žalobce a) i nadále měl v garáži uloženy svoje věci, tuto nadále užíval stejně jako od roku [Anonymizováno], tedy k uložení svých věcí sezónního charakteru (pneumatiky) a ke garážování motocyklu. Právní předchůdce žalovaných společnost [jméno FO] [Anonymizováno] žádným zákonem upraveným způsobem nedomáhala předání předmětu sporu, nebyla podána žaloba na vyklizení garáže, na úhradu za užívání garáže a ani v tomto řízení zahájeném v roce [Anonymizováno], kde se žalobci domáhali určení vlastnického práva k předmětné garáži, se společnost žádným způsobem neangažovala. Žalobci jsou přesvědčeni, že postup zejména společnosti [jméno FO] [Anonymizováno]. jako právního předchůdce žalovaných, není v souladu se základními principy právního řádu ČR, zejména s dobrými mravy. Uvedená společnost sice formálně byla vedena jako vlastník předmětné nemovité věci, musela však vědět, že tuto nemovitou věc získala na úkor žalobců, kteří její výstavbu zaplatili i to, že svým postupem žalobce poškozuje. Její postup byl pak postupem, který lze podřadit pod postup dle § 6 odst. 2 občanského zákoníku, neboť zcela nepochybně tato společnost těžila z protiprávního stavu, který jí byl znám a nad kterým měla kontrolu. Proto její jednání nemůže požívat právní ochrany, a žalobci proto považují napadené rozhodnutí za rozhodnutí, které nerespektuje uvedené základní zásady občanského práva a neposkytuje ochranu ani jednomu ze základních ústavních práv žalobců, tj. právu vlastnit majetek. Z těchto důvodů žalobci navrhují, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě žalobců v celém rozsahu vyhověl.

4. Při jednání odvolacího soudu se k odvolání žalobců vyjádřili prostřednictvím svého právního zástupce též žalovaní. Ti považují rozsudek soudu I. stupně za věcně správný, když poukazují na to, že otázkou nabytí vlastnického práva v souvislosti s výstavbou předmětných garáží se v souběžně vedeném řízení zabýval Krajský soud v Brně, Vrchní soud v Olomouci i Nejvyšší soud, když všechny tyto soudy potvrdily, že žalobci nikdy nenabyli vlastnické právo k předmětné garáži. Naopak pokud jde o nabytí vlastnického práva právním předchůdcem žalovaných [jméno FO] [Anonymizováno], nabyla tato společnost vlastnické právo originárním způsobem, a to dražbou, která nebyla nikdy napadena a nabytí vlastnického práva tak nebylo nikdy zpochybněno. Pokud dále v řízení před soudem I. stupně žalobci tvrdili, že nabyli předmětnou nemovitost na základě mimořádného vydržení, žalovaní poukazují na to, že nebyly splněny podmínky pro mimořádné vydržení. V této souvislosti uvádějí to, že s ohledem na zákonnou úpravu nebyla naplněna podmínka držby ke dni [datum] a navíc dle judikatury Nejvyššího soudu (zde odkazuji na rozhodnutí ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021) nebyl na straně žalobců naplněn nikoli nepoctivý úmysl. V této souvislosti žalovaní mají za to, že žalobci věděli, že vlastníkem je někdo jiný a pokud toto vědomí nenabyli už na základě toho, že neuzavřeli žádnou převodní smlouvu, tak vědomí, že vlastníkem je někdo jiný, museli nabýt minimálně ve chvíli, kdy soudy v souběžně vedeném řízení, a to soudy všech instancí, včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dospěly k závěru, že vlastníky žalobci nikdy nebyli, tzn. nejpozději okamžikem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, tak žalobci museli pojmout nepoctivý úmysl. Za této situace mají tedy žalovaní za to, že nebyly splněny podmínky pro mimořádné vydržení. Navíc, i kdyby tento právní názor žalovaných nebyl správný, žalovaní poukazují na to, že nemovitost, která je předmětem řízení nabyli v dobré víře, když jejich dobrou víru by mohla zpochybnit jen případná poznámka v katastru nemovitostí ohledně soudní rozepře, avšak taková poznámka v katastru nemovitostí nebyla. Za této situace tak považují žalobu za nedůvodnou a navrhují potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně.

5. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád – dále jen o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

6. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobci se žalobou doručenou soudu dne [datum] původně domáhali po původní žalované [právnická osoba], IČO: [IČO] (dále jen „[Anonymizováno]“) vydání garáže – jednotky č. [Anonymizováno], garáž, v budově č. p. [Anonymizováno], stojící na pozemku parc. č. [Anonymizováno] a s touto jednotkou souvisejícího podílu na společných částech budovy č. p. [Anonymizováno] o velikosti id. [Anonymizováno] zapsané na LV č. [Anonymizováno] (dále jen „garáž“). Následně v průběhu řízení žalobci jednak změnili žalobu, kdy namísto vydání garáže se domáhali určení, že žalobci jsou každý z id. vlastníkem jednotky č. [Anonymizováno] garáž v budově [adresa], č. p. [Anonymizováno] na pozemku parc. č. [Anonymizováno] a s touto jednotkou souvisejícího podílu na společných částech budovy č. p. [Anonymizováno] o velikosti id. [Anonymizováno] ve vztahu k celku, přičemž jednotka je zapsána na LV č. [Anonymizováno] pro obec [adresa], k. ú. [adresa]. Následně též dle ust. § 107a o.s.ř. žalobci navrhli a rozhodnutím soudu došlo ke změně žalovaných s ohledem na to, že v průběhu řízení nabyli předmětnou nemovitost žalovaní 1., 2. K opodstatnění své žaloby žalobci tvrdili, že za účelem nabytí vlastnického práva k jedné z nově vystavěných garáží, a sice garáži č. [Anonymizováno], uzavřeli dne [datum] žalobci s [Anonymizováno] smlouvu k zajištění výstavby garáží, od níž odvozovali vznik vlastnického práva. Pro případ, že by na základě uvedeného nebylo shledáno vlastnické právo žalobců, žalobci dále tvrdili, že předmětnou garáž drželi v období od [datum] do [datum], a proto mají za to, že u nich případně došlo k mimořádnému vydržení vlastnického práva k předmětné garáži.

7. Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že soud I. stupně na základě provedeného dokazování učinil dostatečná skutková zjištění, když skutkové závěry soudu I. stupně považuje odvolací soud za správné; dále soud I. stupně aplikoval příslušné právní normy a též odpovídající judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že i právní hodnocení provedené soudem I. stupně je zcela správné. Odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením věci tak, jak jej učinil soud I. stupně, který podrobně vysvětlil veškeré své úvahy a důvody, pro které považuje žalobu žalobců vůči žalovaným za nedůvodnou. V tomto směru lze na obsáhlé, podrobné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně zcela odkázat. Z těchto důvodů by odvolací soud považoval za zbytečné opakovat argumentaci soudu I. stupně, a proto se v dalším stručně k opakovaným námitkám žalobců (tj. k totožným námitkám, které žalobci uváděli již před soudem I. stupně) vyjádří odvolací soud jen v základních aspektech.

8. Při posuzování podané žaloby nelze přehlížet, že žalobci své tvrzené vlastnické právo k předmětné nemovitosti (garáži) dovozují jednak v souvislosti s uzavřením smlouvy o zajištění výstavby garáží ze dne [datum] uzavřené mezi žalobci a [Anonymizováno] a pro případ, že by tomuto jejich názoru nebylo přisvědčeno, žalobci dále tvrdí, že předmětnou nemovitost drželi v období od [datum] do [datum] a případně ji tedy nabyli vydržením.

9. Jde-li o tvrzení žalobců o nabytí vlastnického práva na základě smlouvy k zajištění výstavby garáží ze dne [datum], v tomto směru se soud I. stupně zcela přesně a úplně vypořádal se všemi okolnostmi, které výstavbu předmětných garáží provázely, když jeho hodnocení rozhodných skutečností (tak, jak je to uvedeno v bodech 39. – 43. napadeného rozhodnutí – včetně naléhavého právního zájmu viz bod 38. napadeného rozhodnutí) považuje odvolací soud za správné, a to i s přihlédnutím k souběžně vedenému řízení u Krajského soudu v Brně sp. zn. [Anonymizováno] (tzn. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum] č.j. [Anonymizováno], včetně navazujících rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum] č.j. [Anonymizováno], a Nejvyššího soudu ze dne [datum] č.j. [Anonymizováno]). Zde lze zcela na rozhodnutí soudu I. stupně odkázat, ostatně ani žalobci proti těmto závěrům v rámci svého odvolání ničeho nenamítají.

10. V průběhu řízení žalobci uváděli též další (alternativní) důvod nabytí vlastnického práva a to vydržením. V této souvislosti poukazovali na skutečnost, že předmětnou garáž měli v držení od [datum] do [datum]. I zde je třeba konstatovat, že soud I. stupně se věcí zabýval ve všech souvislostech, když vzal v úvahu, že po toto rozhodné období platily dvě právní úpravy, a to jednak zákon č. 40/1964 Sb. a dále též zákon č. 89/2012 Sb., které upravovaly podmínky případného vydržení, a z pohledu obou těchto právních úprav, se soud I. stupně tvrzeným vydržením zabýval.

11. Jde-li o možnost vydržení dle zákona č. 40/1964 Sb., je třeba vyjít zejména z ust. § 130 odst. 1 a ust. § 134 odst. 1 tohoto zákona.

12. Podle ust. § 130 odst. 1 zák.č. 40/1964 Sb. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

13. Podle ust. § 134 odst. 1 zák.č. 40/1964 Sb. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

14. Při úvaze o možnosti vydržení na základě uvedeného ustanovení, dospívá odvolací soud k závěru, že posouzení věci soudem I. stupně tak, jak jej učinil v bodě 46. napadeného rozhodnutí, je správné. Základním předpokladem pro případné vydržení, je mimo jiné též dobrá víra držitele, a to se zřetelem ke všem okolnostem, že jí věc nebo právo patří. V tomto směru se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, že z provedeného dokazování je zřejmé, že [Anonymizováno] sděloval [Anonymizováno], jehož byli žalobci členy, že garáže jsou dosud ve vlastnictví [Anonymizováno]. K předání klíčů žalobcům ze strany družstva došlo svévolně přes zákaz [Anonymizováno]. Že tyto okolnosti byly žalobcům známy, vyplývá též z toho, že tito již dne [datum] vyzývali [Anonymizováno] k vydání garáže a následně pak [datum] podali tuto žalobu. Z uvedeného je zřejmé, že je správný závěr soudu I. stupně, že žalobci nemohli být v dobré víře, že jim garáž patří pod celou dobu plynutí vydržecí doby.

15. Jde-li následně o možnost tzv. mimořádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., tak i zde odvolací soud shledává posouzení věci soudem I. stupně (tj. že nebyly naplněny podmínky mimořádného vydržení) věcně správným, když i zde lze odkázat na správné odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně tak, jak je uvedeno v bodech 47. – 52. napadeného rozsudku.

16. Podle ust. § 1095 zákona č. 89/2012 Sb. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

17. Podle ust. § 993 zákona č. 89/2012 Sb. neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.

18. Podle ust. § 3066 zákona č. 89/2012 Sb. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

19. Podle ust. § 1003 zákona č. 89/2012 Sb. držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.

20. Podle ust. § 1007 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb. byl-li držitel z držby vypuzen, může se na vypuditeli domáhat, aby se zdržel dalšího vypuzení a obnovil původní stav. Proti žalobě na ochranu držby lze namítnout, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil. Vypuzení z držby práv nastane, když druhá strana odepře plnit, co dosud plnila, když někdo zabrání výkonu práva, nebo již nedbá povinnosti zdržet se nějakého konání.

21. Podle ust. § 1009 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. držba zaniká, vzdá-li se jí držitel, nebo ztratí-li trvale možnost vykonávat obsah práva, které dosud vykonával. Držba rovněž zaniká, je-li z ní držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou.

22. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, a to z rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 „podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu“ … „Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.)“.

23. Jak vyplývá z výše uvedeného ustanovení a též z citované judikatury Nejvyššího soudu, vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt též na základě mimořádného vydržení, jsou-li splněny proto podmínky, mimo jiné, pokud uvedenou věc (v tomto případě předmětnou garáž) měli žalobci v držbě v nikoli nepoctivém úmyslu k [datum], a to po dobu nejméně 20 let.

24. V projednávané věci soud I. stupně dospěl k závěru, že v případě žalobců nebyla splněna podmínka držby předmětné nemovitosti k [datum] (srov. § 3066 zákona č. 89/2012 Sb.), když jejich držba předmětné garáže k tomuto datu netrvala. V tomto směru soud I. stupně poukázal na to, že v řízení na základě shodných tvrzení účastníků a důkazu videozáznamem bylo prokázáno, že ke dni [datum] byli žalobci z držby vypuzeni tehdejším knihovním vlastníkem a též právním předchůdcem žalovaných společností [jméno FO] [Anonymizováno]., když tato společnost na základě svépomoci dne [datum] předmětnou garáž otevřela a opatřila ji vlastním zámkem.

25. V této souvislosti žalobci v rámci odvolání namítají dvě skutečnosti. Jednak namítají to, že užívání předmětné garáže ze strany žalobců nadále trvalo, neboť měli v předmětné garáži umístěny (uskladněny) věci až do [datum] a dále poukazovali na to, že soud I. stupně se nezabýval tím, zda k otevření garáže došlo v souladu se zákonem a dobrými mravy.

26. K první námitce žalobců (tedy, že předmětnou garáž užívali až do [datum]) je třeba uvést, že pokud bylo videozáznamem a též shodným tvrzením účastníků prokázáno, že dne [datum] došlo k výměně zámku v předmětné garáži, když klíče od vyměněného zámku měla ve vlastnictví a v dispozici společnost [jméno FO] [Anonymizováno] (a nikoliv žalobci), je zřejmé, že tímto byli žalobci vyloučeni z ovládání věci (byť v předmětné garáži měl žalobce a/ nadále umístěny své věci), když ten, kdo ovládá věc, byl ten, kdo měl předmětnou garáž pod svou uzávěrou a měl tedy klíče od nových (vyměněných) zámků, tzn. společnost [jméno FO] [Anonymizováno] Tato námitka žalobců (tedy, že užívali předmětnou garáž až do [datum]) proto nemůže obstát a není důvodná, když od [datum] předmětnou garáž nejen právně ale i fakticky ovládala společnost [jméno FO] [Anonymizováno].

27. Jde-li o druhou námitku (tedy, že soud I. stupně se nezabýval tím, zda jednání společnosti [jméno FO] [Anonymizováno]. při výměně zámků dne [datum] bylo v souladu se zákonem a zda takové jednání není v rozporu s dobrými mravy), zde má odvolací soud za to, že tato námitka není právně významná, když rozhodující pro posouzení případného vydržení je faktický stav ke dni [datum], tedy zda fakticky držba k tomuto dni trvala. Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že na základě výměny zámků dne [datum] došlo k vypuzení žalobců z držby, když předmětnou věc již neovládali žalobci, ale společnost [jméno FO] [Anonymizováno] jako knihovní vlastník, který se ujal držby právě výměnou zámků dne [datum]. V tomto směru tedy i kdyby případné jednání při výměně zámků překročilo meze uvedené v § 14 zákona č. 89/2012 Sb., nic to na stavu, že držba ke dni [datum] netrvala, nemění (a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobci se žalobou ochrany své držby dle ust. § 1003 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. nedomáhali). Již s ohledem na tuto skutečnost má odvolací soud za to, že je správný závěr soudu I. stupně o tom, že nebyly naplněny všechny podmínky vymezené v zákoně č. 89/2012 Sb., vedoucí k mimořádnému vydržení, a proto je správný závěr soudu I. stupně, že k mimořádnému vydržení ze strany žalobců nedošlo.

28. Odvolací soud navíc, na rozdíl od soudu I. stupně, má za to, že na straně žalobců nebyla ani splněna podmínka držby „v nikoli nepoctivém úmyslu“. Zde je třeba zdůraznit, že držba „v nikoli nepoctivém úmyslu“ se vztahuje ke všem okolnostem získání (nabytí) držby a její realizace (výkonu), a to po celou dobu držby. S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti tak, jak vyplývají z provedeného dokazování, je zřejmé, že žalobci nebyli stavebníkem a originárním nabyvatelem vlastnického práva k nemovitosti při výstavbě předmětných garáží, kterým bylo [Anonymizováno]. Pokud byly žalobcům předány klíče od předmětné garáže [Anonymizováno], došlo k předání těchto klíčů nejen bez souhlasu [Anonymizováno], ale v rozporu se stanoviskem [Anonymizováno] jako tehdejšího vlastníka předmětných nemovitostí, což žalobci od počátku věděli, neboť přestože od [Anonymizováno] převzali (v rozporu se stanoviskem [Anonymizováno]) klíče, vyzvali žalobci dne [datum] [Anonymizováno] k vydání garáže a následně dne [datum] podali žalobu na [Anonymizováno]. Za této situace držbu – užívání garáže počínaje dnem [datum] na základě skutečnosti, že žalobci převzali klíče od [Anonymizováno] přes zákaz (v rozporu se stanoviskem [Anonymizováno]), nelze hodnotit jinak než, že žalobci získali klíče podloudným způsobem (srov. § 993 zákona č. 89/2012 Sb.) a žalobci tedy nesplnili ani další podmínku držby, a to držbu „v nikoli nepoctivém úmyslu“. Zde lze navíc doplnit i to, že žalobci v průběhu doby měli i další informace, a to ohledně závěrů rozhodnutí Krajského soudu v Brně v souběžně vedeném řízení pod sp. zn. [Anonymizováno] a na ně navazujících rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu. Dále byli o rozhodných skutečnostech informování též právním předchůdcem žalovaných, tedy společností [jméno FO] [Anonymizováno]., a to dopisem z [datum], kterým byli informováni o nabytí vlastnického práva uvedenou společností a vyzváni k vyklizení a předání garáže do [datum]. S ohledem na všechny tyto okolnosti, dospívá odvolací soud k závěru, že u žalobců nebyla naplněna ani podmínka držby „v nikoli nepoctivém úmyslu“. Ze všech těchto důvodů tedy dospívá odvolací soud k tomu, že závěr soudu I. stupně o tom, že žalobci nenabyli vlastnické právo ani na základě smlouvy k zajištění výstavby garáží ze dne [datum], ani na základě vydržení, případně mimořádného vydržení, je správný, a proto odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně, včetně rozhodnutí o nákladech řízení dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

29. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení byli zcela úspěšní žalovaní, náleží jim náhrada účelně vynaložených nákladů, které jim v souvislosti s odvolacím řízením vznikly. V tomto směru se jedná o náklady za právní zastoupení, když jejich právní zástupce vykonal ve věci 1 úkon právní služby, a to účast u jednání odvolacího soudu dne [datum], za který náleží odměna ve výši 8 700 Kč a 1 režijní paušál ve výši 300 Kč; celkem tedy na náhradě nákladů řízení jsou žalobci povinni zaplatit žalovaným částku 9 000 Kč tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení