15 CO 118/2022 - 174

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] [anonymizována dvě slova] [obec], [PSČ] [obec] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 189 000 Kč, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 5. 2022, č. j. 12 C 42/2020-153, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v části napadeného výroku I., kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 88 985,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 21. 5. 2020 do zaplacení, potvrzuje.

II. Ve zbývající části napadeného výroku I. ohledně částky 41 492 Kč s příslušenstvím a též ohledně další části příslušenství se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil další částku 41 492 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 2. 4. 2020 do zaplacení, 2 15 Co 118/2022 a též ohledně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 88 985,50 Kč za dobu od 2. 4. 2020 do 20. 5. 2020, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 130 477,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 4. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). V další části soud I. stupně žalobu co do částky 58 522,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 4. 2020 do zaplacení zamítl (výrok II.). Současně soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 4 501,90 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku, a to proti výrokům I. a III., podal odvolání žalovaný. V něm uvádí, že má za to, že soud I. stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný v úvodu provádí rekapitulaci řízení a uplatněných námitek z jeho strany včetně předchozího rozhodnutí soudu I. stupně a zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. 11. 2021, č. j. 15 Co 105/2021-97 s tím, že následně shrnuje důvody, na základě kterých soud I. stupně částečně žalobě ve výroku I. vyhověl, přičemž uvádí, že s těmito důvody nesouhlasí. K tomu uvádí, že podle pokynu odvolacího soudu byl soud I. stupně povinen zabývat se posouzením míry jeho zavinění a zavinění [jméno] [příjmení] podle ust. § 257 odst. 5 zákoníku práce. Soud byl povinen zjišťovat splnění předpokladů odpovědnosti za škodu u obou zaměstnanců, po nichž zaměstnavatel v tomto případě požadoval náhradu škody. Soud I. stupně při zjišťování, zda v příčinné souvislosti se vznikem škody byla porušena nějaká právní povinnost, vycházel především z citované technické zprávy Obvodního báňského úřadu pro [územní celek] a [anonymizováno] ze dne 30. 6. 2015 (dále jen technická zpráva). V této souvislosti žalovaný namítá, že soud I. stupně zjištěné skutkové okolnosti této věci nesprávně právně posoudil z hlediska formy zavinění jednotlivých účastníků a z hlediska posouzení, do jaké míry byla intenzita zavinění na porušení jednotlivé povinnosti významná pro vznik celkové škody. Žalovaný má za to, že v řízení bylo prokázáno (a to technickou zprávou a trestním spisem), že on i [jméno] [příjmení] se dopustili protiprávního jednání, když oba z nedbalosti porušili předpisy BOZP (žalovaný dal nesprávně návěští„ těžba“, v důsledku čehož narážeč na hlavní odnímací plošině zvolil režim„ těžba“, nepřípustný pro přepravu osob a [jméno] [příjmení] tím, že po obdrženém návěští„ stát“ uvedl těžní stroj do pohybu, i když neobdržel jiné návěští, když si akustický signál součtového návěští spletl se zvukem zvonku pro vstup do strojovny). Žalovaný se domnívá, že na straně [jméno] [příjmení] se jednalo o hrubou nedbalost, když si jmenovaný spletl zvonění zvonku od dveří s rychlosignálem (přičemž technickou zprávou bylo prokázáno, že zvuky obou těchto zvonků jsou rozdílné) a navíc [jméno] [příjmení] měl možnost provést optickou kontrolu akustického návěští na optickém panelu umístěném ve strojovně, což však neučinil (bylo prokázáno technickou zprávou). Současně žalovaný připomíná, že [jméno] [příjmení] uvedl těžní stroj do pohybu bezprostředně poté, co obdržel od narážeče rázové návěští„ stát“. Porušení této pracovní povinnosti strojníkem [jméno] [příjmení] bylo hlavní a bezprostřední příčinou vzniku pracovního úrazu a úmrtí [jméno] [příjmení] (pokud by jmenovaný strojník neuvedl těžní stroj do pohybu, k úrazu [jméno] [příjmení] by vůbec nedošlo). V této souvislosti žalovaný zdůrazňuje, že jmenovaný strojník (vzhledem ke své dlouholeté praxi) mohl reálně očekávat po dojetí těžní klece na 12. patro a po obdržení návěští„ stát“, že vůz může být mimo koleje, a že bude potřeba ho postavit zpět a z tohoto důvodu se v kleci a v jejím okolí budou pohybovat narážeči. I z tohoto důvodu strojník měl (byl povinen) své práci v tuto chvíli věnovat náležitou pozornost, 3 15 Co 118/2022 což však neučinil. Je tedy zřejmé, že v případě [jméno] [příjmení] se jednalo o vyšší stupeň intenzity nedbalosti, když jmenovaný u žalobce zastával funkci, jež byl povinen vykonávat s náležitou pečlivostí a opatrností (o čemž svědčí mj. i skutečnost, že každý strojník fakticky konal svoji práci pouze v rozsahu jedné poloviny pracovní směny, a to ve dvou, od sebe oddělených částech a po zbytek pracovní směny odpočíval), přičemž jednání [jméno] [příjmení] v tomto konkrétním případě, respektive míra jeho neopatrnosti (jeho snížená pozornost při výkonu práce na pracovní směně dne 29. 5. 2015), svědčí o jeho„ zřejmé bezohlednosti“ k dodržování základních bezpečnostních předpisů, vztahujících se k jím vykonávané práci (což bylo prokázáno výpovědí samotného [jméno] [příjmení] před soudem I. stupně dne 27. 5. 2022, výpovědí svědka [jméno] [příjmení] a pracovními pravidly pro strojníky těžních strojů, vydanými žalobcem dne 1. 7. 2008). Žalovaný současně uvádí, že on v tomto řízení prokázal, že poté, co dal nesprávné návěští, informoval narážeče na 12. patře o jízdě osoby a na základě této jeho informace narážeč [jméno] [příjmení] po výjezdu těžní klece na 12. patro dal do strojovny návěští„ stát“ (bylo prokázáno výpovědí svědka [jméno] [příjmení]). Pokud by strojník toto návěští respektoval (zde zdůrazňuje, že do strojovny poté žádné další návěští dáno nebylo), neuvedl by těžní stroj do pohybu a k úrazu [jméno] [příjmení] by nedošlo. Žalovaný uvádí, že předpokládal, že jeho informace o jízdě osoby, bude narážečem na 12. patře předána do strojovny. Současně uvádí, že nevěděl a ani nemohl předvídat, že strojník [jméno] [příjmení] bude na této směně vykonávat svoje pracovní povinnosti v režimu„ těžba“ se sníženou pozorností (pokud je žalovanému známo, z žádného obecného ani vnitropodnikového předpisu, ani školení o předpisech BOZP takové oprávnění pro strojníka nevyplývá), ani nepředpokládal, že si jmenovaný strojník může splést nějaký zvuk s návěštím (navíc, když oba zvuky jsou rozdílné). S ohledem na shora uvedené tedy žalovaný namítá, že pokud soud I. stupně po provedeném dokazování v této věci dospěl k závěru, že míra zavinění na smrtelném úrazu [jméno] [příjmení] je u žalovaného a [jméno] [příjmení] stejná, soud provedené důkazy chybně právně zhodnotil a v důsledku tohoto vadného právního posouzení celou věc nesprávně rozhodl.

3. Dále žalovaný namítá, že soud I. stupně při svém rozhodování v této věci nesprávně aplikoval ust. § 257 odst. 2 zákoníku práce. Zaměstnavateli žalovaný způsobil škodu z nedbalosti, a pro tyto případy zákon stanoví limit ve výši 4,5 násobku průměrného výdělku, přičemž rozhodující je průměrný výdělek před porušením povinnosti, kterým zaměstnanec způsobil škodu. Soud I. stupně správně vypočetl výši průměrného měsíčního výdělku žalovaného za 1. čtvrtletí roku 2015 částkou 28 995 Kč a správně stanovil, že 4,5 násobek této částky činí 130 477,50 Kč. Proti těmto zjištěním soudu I. stupně žalovaný nic nenamítá. Má však za to, že limitace náhrady škody podle ust. § 257 odst. 2 zákoníku práce se týká celkové škody vzniklé zaměstnavateli jednou škodní událostí. V této souvislosti připomíná, že v jeho vyjádření ze dne 11. 6. 2020 k žalobě v této věci mj. uvedl, že - žalobce v září 2016 vůči žalovanému uplatnil nárok na náhradu škody, která vznikla žalobci v souvislosti s úrazem [jméno] [příjmení] ze dne 29. 5. 2015, - žalobce žalovanému tehdy sdělil, že pracovněprávní nároky v souvislosti s tímto úrazem za něj odškodnila [právnická osoba], která následně po žalobci uplatnila regres, - žalobce zaplatil pojišťovně regres a uhrazením tohoto regresu vznikla žalobci škoda, - žalobce po žalovaném požadoval náhradu této škody ve výši 41 492 Kč, kterou žalovaný žalobci v této výši uhradil bankovním převodem.

4. Žalobce zde tvrdí, že v souvislosti s úrazem [jméno] [příjmení] ze dne 29. 5. 2015 již zaplatil žalobci náhradu škody ve výši 41 492 Kč, což v řízení prokázal dohodou o uznání dluhu ze dne 9. 9. 2016 a výpisem z jeho účtu ze dne 27. 9. 2016. Vzhledem k tomu, že výše požadované náhrady 4 15 Co 118/2022 škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se 4,5 násobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, jímž způsobil škodu, má žalovaný za to, že částka, kterou již žalobci zaplatil jako náhradu škody v souvislosti s pracovním úrazem [jméno] [příjmení] ze dne 29. 5. 2015, musí být zahrnuta do limitu podle ust. § 257 odst. 2 zákoníku práce. Pokud tedy soud I. stupně při svém rozhodování o výši náhrady škody v této věci neodečetl od 4,5 násobku jeho průměrného výdělku částku 41 492 Kč, kterou žalovaný žalobci jako náhradu škody z této škodní události již prokazatelně zaplatil, je právní hodnocení věci soudem I. stupně nesprávné, v důsledku čehož bylo též ve výroku I. nesprávně rozhodnuto.

5. V neposlední řadě pak žalovaný nesouhlasí s výrokem o nákladech řízení. V této souvislosti poukazuje na své vyjádření ze dne 11. 6. 2020 k podané žalobě s tím, že žalobce žalovanému neoznámil, že mu vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá. Dále poukazuje na to, že pokud byl žalobce soudem zavázán zaplatit [jméno] [příjmení] částku 360 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s úmrtím jejího bratra [jméno] [příjmení] (a též soudní poplatek ve výši 18 000 Kč), žalovaný se o tomto poprvé dozvěděl až ze žaloby, která mu byla v této věci doručena soudem spolu s platebním rozkazem. V této souvislosti poukazuje na ust. § 142a odst. 1 o.s.ř. a namítá, že ze strany žalobce mu nebyla zaslána předžalobní výzva, když uvedená skutečnost nebyla ani nijak hodnocena soudem I. stupně. Z těchto důvodů považuje za nesprávné též rozhodnutí soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení. S ohledem na vše uvedené navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek, buď změnil tak, že se žaloba zamítá a žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů, nebo aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. K odvolání žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že poukázal na to, že nalézací soud po vydání zrušovacího usnesení Krajského soudu ze dne 22. 11. 2021 za účelem posouzení míry zavinění žalovaného a [jméno] [příjmení] vyslechl navržené svědky a dospěl k totožnému závěru, jako je obsah technické správy Obvodního báňského úřadu [obec] a připojeného trestního spisu, tedy že míra zavinění na smrtelném úrazu pana [jméno] [příjmení] je ve svém důsledku u obou osob stejná. Žalobce s takovým závěrem soudu souhlasí a v textu odvolání neshledává žádné legitimní důvody pro změnu rozhodnutí soudu. Žalobce má za to, že trestním příkazem Okresního soudu [obec] 2 T 169/2015 z 19. 10. 2015, který nabyl dne 31. 10. 2015 právní moci a vykonatelnosti, bylo již dostatečně prokázáno konkrétní zavinění každého žalovaného odsouzením na 10 měsíců s podmíněným odkladem na 18 měsíců. Žalovaný vědom si závažnosti následků svého konání trest při spodní hranici původně přijal. S odstupem doby ale vznáší další námitky, které měl možnost podat již dříve v rámci odporu. S odkazem na obsah odůvodnění rozsudku sp. zn. 12 C 191/2017 z 26. 10. 2018 a nového rozsudku z 27. 5. 2022 žalobce považuje podané odvolání za ryze účelové, charakterizované jeho snahou snížit odpovědnost za zavinění na minimum a přenést ji v celém rozsahu na [jméno] [příjmení]. Při posouzení míry zavinění považuje žalobce za důležitý závěr šetření Obvodního báňského úřadu v tom, že kdyby pochybení žalovaného a [jméno] [příjmení] nenastala současně, ke smrtelnému úrazu by nedošlo. Proto je podíl odpovědnosti žalobce i [jméno] [příjmení] stejný. K námitce, že soud I. stupně při rozhodování nesprávně aplikoval ust. § 257 odst. 2 zákoníku práce, žalobce poukazuje na to, že prvotní regresní nárok zaplacený žalovaným ve výši 41 492 Kč byl zdravotní pojišťovnou nárokován po náklady lékařských služeb. S později uplatněnou a přiznanou nemajetkovou újmou nemá souvislost. Zahrnovat úhradu regresního nároku do limitu 4,5 násobku průměrného výdělku před porušením povinnosti, by podle žalobce bylo v rozporu s výkladovým stanoviskem k ust. § 257 zákoníku práce. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 5 15 Co 118/2022 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (v rozsahu napadených výroků I. a III.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

8. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce se podanou žalobou domáhá uložení povinnosti žalovanému, aby mu tento zaplatil částku 189 000 Kč jako škodu, která žalobci vznikla v souvislosti s usmrcením jeho zaměstnance [jméno] [příjmení], [datum narození], když v této souvislosti vyplatil sestře zemřelého [jméno] [příjmení] paní [jméno] [příjmení] jako náhradu nemajetkové újmy částku 360 000 Kč a dále zaplatil částku 18 000 Kč jako náklady řízení (soudní poplatek), v němž uvedená nemajetková újma byla sestře zemřelého zaměstnance žalobce přiznána. Podle žalobce pak za tuto škodu v celkové výši 378 000 Kč odpovídá žalovaný v rozsahu jedné poloviny (tj. v částce 189 000 Kč).

9. Jak dále vyplývá z obsahu spisu, ve věci již dříve rozhodoval soud I. stupně, když uvedené rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, neboť soud I. stupně se jednak nezabýval otázkou míry zavinění žalovaného a [jméno] [příjmení] (a to s poukazem na trestní příkaz Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 10. 2015, č. j. 2 T 169/2015-140) a dále věc neposuzoval dle zákoníku práce, tedy dle ust. § 250 a § 257 zákona č. 262/2006 Sb. (dále jen zákoník práce), a to ačkoliv předmětného porušení se žalovaný měl dopustit v souvislosti s výkonem práce pro žalobce. Ve zrušujícím rozhodnutí odvolací soud zavázal soud I. stupně závazným právním názorem v tom směru, že odpovědnost žalovaného se posuzuje podle zákoníku práce, a to včetně ust. § 257 odst. 2 a 5 zákoníku práce; jde-li o posouzení míry zavinění žalovaného a [jméno] [příjmení], není tato skutečnost v trestním příkazu řešena, a proto se jí musí soud I. stupně podle ust. § 257 odst. 5 zákoníku práce zabývat. Výše požadované náhrady škody je pak limitována ust. § 257 odst. 2 zákoníku práce.

10. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že soud I. stupně (a to i na základě doplnění dokazování výslechem svědků a provedením listin – mzdových výměrů žalovaného) provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů dospěl k odpovídajícím závěrům a v předmětné věci aplikoval příslušné právní normy, přičemž většina jeho závěrů je správných. Nesprávnost shledává odvolací soud v tom, že soud I. stupně při aplikaci ust. § 257 odst. 2 zákoníku práce ohledně limitace náhrady škody nezohlednil žalovaným dříve zaplacenou částku 41 492 Kč.

11. Podle ust. § 250 odst. 1, 2, 3 zákoníku práce zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí. Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255.

12. Podle ust. § 257 odst. 1, 2, 3, 4, 5 zákoníku práce zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek. Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat, kromě částky uvedené v odstavci 2, i náhradu ušlého zisku. Způsobil-li škodu také zaměstnavatel, je zaměstnanec povinen nahradit jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Je-li k náhradě škody společně zavázáno více zaměstnanců, je povinen každý z nich nahradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění. 6 15 Co 118/2022 13. V projednávané věci lze uvést, že poté, co dřívější rozhodnutí soudu I. stupně bylo zrušeno odvolacím soudem a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, postupoval soud I. stupně v intencích rozhodnutí odvolacího soudu a vycházel ze závazného právního názoru. V tomto směru se zabýval námitkou žalovaného ohledně jeho podílu na vzniklé škodě. Závěry soudu I. stupně ohledně stejného podílu žalovaného a [jméno] [příjmení] na vzniklé škodě považuje odvolací soud za správné (a lze na ně odkázat).

14. I když žalovaný v průběhu řízení uvádí různé argumenty, z nichž dovozuje větší podíl viny na straně [jméno] [příjmení], odvolací soud je důvodnými neshledává. V projednávané věci totiž nelze (z pohledu intenzity a významu porušené povinnosti) přehlížet to, že celý sled událostí, které skončily smrtí [jméno] [příjmení] započalo právě jednáním žalovaného, který se dopustil porušení povinnosti vyplývající z ust. § 44 odst. 1 vyhl. č. 415/2003 Sb., když jednání a pochybení [jméno] [příjmení] navazovalo a vycházelo právě z jednání žalovaného. Toto jednání žalovaného tak bylo„ spouštěčem“, bez kterého by ke škodě nedošlo tak, jak k ní došlo. Na tomto závěru pak ani dle odvolacího soudu nic nemění snaha žalovaného napravit své pochybení informováním narážeče na 12. patře o jízdě osob. Tento závěr odpovídá též závěrům Technické zprávy Obvodního báňského úřadu pro území krajů [anonymizováno] a [obec] ze dne 30. 6. 2015, z níž vyplývá to, že„ zjištěné skutečnosti umožňují závěr, že kdyby nenastala obě pochybení současně, ke smrtelnému pracovnímu úrazu by nedošlo“. Koneckonců tyto závěry neodporují ani závěrům z trestního řízení, kde oba zaměstnanci žalobce, tedy žalovaný a [jméno] [příjmení] byli odsouzeni ke stejným trestům. S ohledem na vše uvedené tedy považuje odvolací soud závěry soudu I. stupně ohledně stejného podílu viny žalovaného a [jméno] [příjmení] za správný.

15. Jestliže v souvislosti s porušením povinností žalovaným a [jméno] [příjmení] vyplatil žalobce sestře zemřelého zaměstnance [jméno] [příjmení] částku 360 000 Kč na nemateriální újmě a v souvislosti s tímto měl též náklady spojené s řízením ve výši 18 000 Kč, vznikla žalobci škoda ve výši 378 000 Kč. V daném případě pak byly splněny předpoklady dle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce a je zde tedy povinnost žalovaného tuto škodu svému dnes již bývalému zaměstnavateli uhradit v rozsahu jeho podílu na jejím vzniku, to je v rozsahu jedné poloviny.

16. Jak již odvolací soud uvedl v předchozím svém rozhodnutí (srov. rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. 11. 2021, č. j. 15 Co 105/2021-97), vzhledem k tomu, že škoda byla způsobena z nedbalosti, vztahuje se na tento případ limitace ve výši 4,5 násobku průměrné mzdy tak, jak vyplývá z ust. § 257 odst. 2 zákoníku práce.

17. Pokud soud I. stupně v této souvislosti provedl k důkazu mzdové listy žalovaného za rozhodné období (tzn. před porušením předmětné povinnosti), jsou závěry soudu I. stupně ohledně výše průměrné mzdy před porušením povinnosti správné. Ostatně ani žádný z účastníků nesprávnost těchto závěrů nenamítá (a nezpochybňuje závěry o výši průměrné mzdy žalovaného před porušením povinnosti).

18. Je však třeba považovat za důvodnou námitku žalovaného v tom směru, že soud I. stupně nezohlednil již žalovaným na tuto škodnou událost (tzn. vycházející z jednoho skutkového děje – porušení povinnosti žalovaným dne 29. 5. 2015) vyplacenou částku 41 492 Kč. V této souvislosti je možno zdůraznit, že uvedená limitace se nevztahuje k jednotlivým vyplaceným částkám, ale k jedné škodné události jako takové tzn. k jednomu konkrétnímu porušení právní povinnosti, z níž mohly vzniknout různé nároky. Pokud tedy v této souvislosti již na tuto škodnou událost (tj. na porušení povinnosti žalovaného dle § 44 odst. 1 vyhl. č. 415/2003 Sb., jehož se žalovaný dopustil dne 29. 5. 2015) byla vyplacena žalovaným žalobci částka 41 492 Kč, je třeba tuto částku i v tomto řízení zohlednit. Odvolací soud proto v napadeném výroku I., pokud jde o jistinu, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ponížený právě o uvedenou částku, tedy ohledně částky 88 985,50 Kč, přičemž ve zbývající části jistiny, tedy ohledně částky 41 492 Kč odvolací soud napadené 7 15 Co 118/2022 rozhodnutí změnil a žalobu zamítl včetně požadovaného příslušenství od 2. 4. 2020 do zaplacení.

19. Odvolací soud dále změnil rozhodnutí soudu I. stupně částečně i ohledně příslušenství z přiznané částky, a to za období od 2. 4. 2020 do 20. 5. 2020, neboť jak vyplývá z obsahu spisu, žalovaný nebyl před podáním žaloby vyzván, aby uvedenou částku uhradil, když za výzvu lze v této souvislosti považovat až žalobu. Počátek prodlení však není vázán na podání žaloby u soudu I. stupně, nýbrž až na doručení žaloby žalovanému. V tomto směru z obsahu spisu vyplývá, že žaloba byla žalovanému doručena dne 19. 5. 2020, následující den 20. 5. 2020 měl žalovaný dlužnou částku uhradit a pokud se tak nestalo, ocitl se dnem následujícím, tedy od 21. 5. 2020 v prodlení. Z těchto důvodů tedy odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně ohledně příslušenství z přiznané částky 88 985,50 Kč tak, že za dobu od 2. 4. 2020 do 20. 5. 2020 toto zamítl.

20. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy žalovaný byl, pokud jde o jistinu, úspěšnější než žalobce, avšak jen v nepatrné výši. Z těchto důvodů tedy odvolací soud rozhodl tak, že náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků nepřiznal.

Poučení