15 CO 12/2023 - 130

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za níž jedná [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o zaplacení částky 199 312,34 Kč s úrokovým příslušenstvím, k odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 9. 2022, č. j. 24 C 264/2020-77, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích III. a IV. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku V. mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 39 193 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 10 228 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud řízení co do částky 39 337,35 Kč s úrokovým příslušenstvím a co do částky 173,99 Kč s úrokovým příslušenstvím zastavil (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 9 801 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok II.) a uhradit žalobci částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok III.), co do částky 120 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení žalobu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 68 233,23 Kč (výrok V.).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku IV., podal žalobce včasné odvolání, jímž se domáhal jeho změny tak, že žalované bude uloženo zaplatit žalobci částku 120 000 Kč s tam vymezeným úrokovým příslušenstvím. Nesouhlasil s rozhodnutím okresního soudu, který z nároku na náhradu nemateriální újmy přiznal žalobci pouze částku 30 000 Kč a co do částky 120 000 Kč tento nárok zamítl. Okresnímu soudu vyčítal zcela nedostatečné porovnání s dalšími rozhodnutími o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vydání nezákonného rozhodnutí. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které má žalobce vyhledávat referenční rozhodnutí a tato předkládat soudu v řízeních, přičemž Nejvyšší soud současně ve své rozhodovací praxi uložil žalované, aby zveřejnila způsobem dostupným soudům, ale i potencionálním žalobcům a jejich zástupcům, částky, které v minulosti vyplatila ve věcech odškodnění trestního stíhání, jenž neskončilo pravomocným odsouzením, včetně uvedení kritérií, na jejichž základě byla výše zadostiučinění stanovena, neboť bez tohoto srovnání jsou požadavky zákona na přiměřenost zadostiučinění, zdůrazněné i v judikatuře Nejvyššího soudu, jen obtížně realizovatelné. Žalovaná však tento apel relevantním způsobem dosud nesplnila a dle žalobce je zcela nelegitimní klást obecně na účastníky požadavky na komparaci s jakoukoliv judikaturou, natož judikaturou soudů vyšších instancí či Evropského soudního dvora pro lidská práva. Současně poukázal na rozpornost odůvodnění rozhodnutí okresního soudu o nepřiznání předmětných 120 000 Kč s tím, že nalézací soud odůvodnil výši přiznaného přiměřeného zadostiučinění závěry vyplývajícími z judikatury Nejvyššího soudu týkající se odškodnění průtažného řízení. Při zpracování písemného vyhotovení rozsudku si zjevně tuto nesprávnost uvědomil, proto nově pracoval s referenčními rozhodnutími, jež uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Žalobce rovněž nesouhlasil se závěry nalézacího soudu o tom, že nebylo postaveno najisto, že by v příčinné souvislosti s podaným trestním oznámením došlo k podstatnému zhoršení jeho zdravotního stavu, přičemž není rozhodné, zda ke zhoršení jeho zdravotního stavu došlo v důsledku zahájení trestního stíhání či v důsledku jeho včasného nezastavení. Poukázal na v řízení provedené relevantní důkazy prokazující, že k podstatnému zhoršení zdravotního stavu žalobce, k jeho psychickému zhroucení, dlouhodobé pracovní neschopnosti, návštěvám psychiatra a medikaci, došlo ve zjevné souvislosti se zahájením trestního stíhání a jeho pokračováním, přičemž se jedná zejména o výslechy svědkyň [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení], jakož i doložené lékařské zprávy. Pokud měl soud i přes tyto důkazy pochybnosti, měl žalobce na to upozornit a poskytnout mu poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že dosud svá tvrzení o podstatném zhoršení zdravotního stavu či o jeho příčině neprokázal. Na to by žalobce reagoval návrhem na vypracování znaleckého posudku, který však ostatně v souladu s ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. mohl nechat vypracovat i okresní soud z úřední povinnosti, vyšla-li v řízení jeho potřeba najevo. Podle žalobce okresní soud při úvahách o výši přiměřeného zadostiučinění nezohlednil rozhodující skutečnosti, a to právě podstatné zhoršení zdravotního stavu žalobce. Namísto toho bez jakýchkoliv relevantních důkazů dospívá ke spekulativním, neprokázaným závěrům o tom, že neshody žalobce s jeho otcem jsou oboustranné, dlouhodobé, když takto v rámci svého odůvodnění zmínil znalecký posudek [titul] [jméno] [příjmení], jemuž jako znalci nepřísluší hodnotit skutkový stav. Současně uvedl závěr, že tyto neshody byly obecně známé a jejich vyvrcholení v podobě trestního stíhání podaného otcem žalobcem nemohly způsobit žalobci takovou újmu, jaká by např. mohla nastat v případě podání trestního oznámení u bezkonfliktního vztahu s vymyšlenými skutečnostmi, neboť i kdyby mezi žalobcem a jeho otcem neshody byly, nelze tím v žádném případě omlouvat zahájení trestního stíhání a pokračování v něm, pokud žalobci nebylo prokázáno, že skutečně spáchal skutek kladený mu za vinu.

3. Žalovaná napadla odvoláním výroky III. a V. rozsudku okresního soudu. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu a okresnímu soudu vytýkala, že měl buď sám, případně skrze žalobce jakožto žalující subjekt doložit obdobná rozhodnutí a z těchto obdobných rozhodnutí při stanovení výše nemajetkové újmy vycházet. Na tuto svou povinnost však okresní soud dle žalované prakticky rezignoval, když neprovedl samotné dohledání srovnávacích případů, přičemž pouhý odkaz na určité rozhodnutí Nejvyššího soudu se jeví jako naprosto nedostačující. Žalovaná nadále namítá, že za psychickými problémy a jejich zhoršením stojí spíše fakt, že trestní oznámení ve věci žalobce podal jeho vlastní otec, s nímž má žalobce dlouhodobě velmi negativní vztahy, jak vyplynulo z výpovědi [titul] [příjmení] o tom, že spouštěčem negativního zdravotního stavu žalobce byly špatné vztahy s otcem. V zahájení trestního stíhání žalobce tedy nelze spatřovat bezprostřední a jedinou příčinu ve vztahu k tvrzené psychické újmě. Dle žalované nebylo soudem I. stupně dále vůbec zohledněno, že žalobce po dobu trestního stíhání i nadále žil se svým otcem ve společné domácnosti a byl vystaven šikaně, nátlaku a vyhrožování z jeho strany, ač na tyto skutečnosti žalovaná poukazovala. Dle žalované by žalobci neměla být na náhradě přiměřeného zadostiučinění poskytnuta žádná částka, neboť nebyla prokázána bezprostřední příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání a tvrzeními žalobce. Okresní soud pochybil rovněž při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když nerespektoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, jímž bylo judikováno, že na případy, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, je při stanovení tarifní hodnoty podle vyhl. č. 177/1996 Sb. přiléhavé aplikovat § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. V takovém případě měl úkon právní služby mít hodnotu, před částečným zpětvzetím žaloby, ve výši 5 100 Kč a po zohlednění zpětvzetí pak v částce 3 500 Kč. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v části přiměřeného zadostiučinění v celém rozsahu zamítne, případně napadený rozsudek zruší a věc vrátí okresnímu soudu k dalšímu řízení.

4. Odvolací soud rozsudek okresního soudu přezkoumal v napadených výrocích III., IV. a V., včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání obou účastníků do věci samé není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] se žalobce domáhal po žalované náhrady majetkové škody ve výši 49 312,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení. Skutkově tvrdil, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru [obec], 2. oddělení obecné kriminality, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ust. § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, a to přesto, že před zahájením trestního stíhání byla prověřováním zjištěna celá řada okolností, které důvodnost samotného obvinění zásadně zpochybňovaly, jak bylo uvedeno ve stížnosti žalobce proti jeho obvinění podané dne [datum]. Policejní orgán i dozorující státní zástupkyně tak měli již před zahájením trestního stíhání zásadní informace, které relevantně poukazovaly na fakt, že úlohy pachatele a domnělého poškozeného (otce žalobce) jsou opačné a že je to právě žalobce, kdo je obětí a nikoliv agresorem, přesto byl žalobce obviněn. I v průběhu dalšího řízení nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení relevantně reagováno na důkazní situaci, zejména na znalecký posudek znalkyně psychiatričky vypracovaný v průběhu vyšetřování na domnělého poškozeného a trestní stíhání bylo vedeno přesto, že mělo být zjevně zastaveno, a dokonce vyústilo v podání obžaloby. V hlavním líčení nalézací soud dospěl k závěru, že skutek není trestným činem. Protože však měl pochybnosti, zda se nejedná o přestupek, rozhodl dne [datum] o postoupení věci přestupkovému orgánu – [stát. instituce]. Žalobce ve všech procesních postaveních, jimiž v průběhu trestního řízení prošel, svou vinu striktně popíral a poukazoval na záměnu pachatele a oběti. Přesto byl bezdůvodně kriminalizován až do [datum] Trestní stíhání mělo na žalobce velmi negativní vliv. Byl nucen vyhledat bezprostředně v souvislosti se svým obviněním psychiatrickou péči, v níž setrval až do konce řízení a setrvává v ní dosud. V souvislosti s obviněním se zhroutil, musel přestat pracovat, byl nucen užívat psychofarmaka. Téměř s každým významným úkonem trestního řízení, který se jej bezprostředně dotýkal, se jeho psychický stav zhoršil, přestože dříve docházelo k dílčí kompenzaci, v důsledku čehož byl nucen docházet opakovaně k lékaři psychiatrovi. Obvinění mělo zásadní a dlouhodobý vliv na jeho duševní zdraví a celkovou kvalitu života. Intenzita zásahu byla umocněna i tím, že žalobce nebyl obviněn z přečinu, ale zločinu, a byl ohrožen trestní sazbou v trvání osmi let, s reálnou hrozbou trestu nepodmíněného. Tyto okolnosti jeho duševní zdraví velmi zhoršovaly, zásadně vnímal nespravedlnost spočívající v obvinění sebe jako skutečné oběti dlouhodobého protiprávního jednání svého otce, domnělého poškozeného. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěl v důsledku nezákonného trestního stíhání, vyčíslil na částku 150 000 Kč. Dále uplatnil nárok na náhradu materiální škody spočívající v nákladech na jeho obhajobu v trestním řízení v částce 49 312,34 Kč. Po podání žaloby žalovaná na tento nárok uhradila žalobci částku 39 337,35 Kč O tuto částku a o částky 173,99 Kč, na které žalobce netrval, byla žaloba vzata zpět, a co do těchto částek okresní soud řízení zastavil odvoláním nenapadeným výrokem I. svého rozsudku.

6. Žalovaná shodně se žalobcem skutkově tvrdila, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 199 312,34 Kč spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení a nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. K projednání žádosti žalobce došlo dne [datum] se závěrem, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu ust. § 7 zák. č. 82/1998 Sb., žalobci byla vyslovena omluva a poskytnuta náhrada věcné škody spočívající v nákladech na jeho obhajobu v částce 39 337,35 Kč. Žalovaná dále uvedla, že řízení bylo vůči žalobci zahájeno dne [datum] usnesením o zahájení trestního stíhání pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zák. č. 40/2009 Sb. Proti tomuto usnesení byla podána stížnost, která byla následně zamítnuta. Dne [datum] podalo Okresní státní zastupitelství v Karviné obžalobu k Okresnímu soudu v Karviné. Po proběhnuvších hlavních líčeních vydal Okresní soud v Karviné dne [datum] usnesení, jímž bylo rozhodnuto tak, že věc byla postoupena k rozhodnutí [stát. instituce], neboť předmětný skutek není trestný čin, ale mohl by být posouzen jako přestupek. Právní moci nabylo toto rozhodnutí dne [datum]. Žalovaná potvrdila, že v daném případě došlo ohledně žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání. Náhrada škody ve smyslu ust. § 31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. zahrnuje také náklady řízení, které byly poškozeným účinně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Namítala, že až ve věci byly splněny zákonné podmínky pro přiznání tohoto nároku co do důvodu, výše požadované náhrady byla ponížena v souladu s advokátním tarifem s tím, že žalobci nenáleží náhrada za podnět k výkonu dohledu ze dne [datum] a [datum] a za námitky proti formulaci otázek položených znalci ze dne [datum] a [datum], neboť se nejedná o úkony dle § 11 advokátního tarifu a v případě návrhu na zastavení trestního stíhání a na předběžné projednání obžaloby z [datum] a [datum], jde o úkony účtované odměny, neboť se nejedná o podání ve věci samé, nýbrž o úkony dle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 advokátního tarifu. K uplatněnému nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalovaná uvedla, že dle ust. § 31 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. se zadostiučinění poskytne v penězích pouze tehdy, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující, přičemž se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, kdy lze mít za to, že každé trestní stíhání může zasáhnout do života stíhané osoby v řadě jeho rovin s větší či menší intenzitou. V rámci mimosoudního projednání je poskytnuto peněžité zadostiučinění jen tehdy, je-li tento zásah možno hodnotit jako skutečně závažný. Vznikem a intenzitou nemajetkové újmy v intencích judikatury Nejvyššího soudu ČR se žalovaná zabývala způsobem, kdy za základní vodítka pro zhodnocení intenzity vzniklé nemajetkové újmy brala do úvahy povahu trestní věci, délku trestního stíhání a následky způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře stíhané osoby. Žalobce byl stíhán pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1 a 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., jeho trestní stíhání trvalo 8 měsíců a 2 dny a rozhodováno bylo pouze jedenkrát u soudu I. stupně. Dále namítala, že žalobce se ve své žádosti pouze obecně vyjádřil ve smyslu vzniku nemajetkové újmy a zásahu do psychické sféry, přičemž mělo dojít k vyhledání psychiatrické péče, zhroucení a celkovému zhoršení duševního zdraví. Po zhodnocení výše uvedených kritérií se žalovaná za vydání nezákonného rozhodnutí žalobci omluvila, neboť po prostudování trestního spisu bylo zjištěno, že žalobce trpí a léčí se s depresemi a úzkostmi přibližně již od roku [rok] a od tohoto roku je jeho stav kontrolován antidepresivy. Psychický stav žalobce je dán reakcí na stres a deprese vzniklé v důsledku dlouhodobého, nevhodného, šikanózního chování jeho otce, které vyústilo v podání trestního oznámení na žalobce. Žalobce se svým otcem pobýval ve společné domácnosti i v době trestního stíhání a byl i nadále vystaven šikaně, nátlaku a vyhrožování z jeho strany a nelze jednoznačně uzavřít, že jedinou a hlavní příčinou psychických obtíží žalobce je nezákonné vedení trestního stíhání.

7. Okresní soud vyšel ze shodných skutkových tvrzení účastníků o tom, že žalobce u žalované uplatnil dne [datum] nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 199 312,34 Kč spočívající v náhradě nákladů na obhajobu žalobce a náhradě nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. K projednání žádosti žalobce došlo dne [datum] se závěrem, že v trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu ust. § 7 zák. č. 82/1998 Sb. a žalovaná poskytla žalobci náhradu za vynaložené náklady na obhajobu ve výši 39 337,35 Kč Okresní soud v řízení provedl dokazování spisovým materiálem o trestním stíhání žalobce, zprávami o zdravotním stavu žalobce, výslechem svědkyň [jméno] [příjmení], dcery žalobce a [titul] [jméno] [příjmení], kamarádky a praktické ošetřující lékařky žalobce, usnesením o odložení věci vydaným [stát. instituce] ze dne [datum] a v řízení po skutkové stránce dospěl k závěru, že trestní stíhání bylo proti žalobci zahájeno dne [datum] usnesením o zahájení trestního stíhání pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb. Dále bylo prokázáno, že dne [datum] bylo pravomocně rozhodnuto tak, že věc byla postoupena k rozhodnutí [stát. instituce], neboť předmětný skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek. Řízení o přestupku bylo odloženo pro nesouhlas poškozeného. Žalobce u žalované uplatnil dne [datum] nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 199 312,34 Kč spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení a nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. K projednání této žádosti došlo dne [datum] se závěrem, že v trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu ust. § 7 zák. č. 82/1998 Sb. Dále okresní soud konstatoval, že soužití žalobce s jeho otcem bylo nepřetržitým sledem vzájemných konfliktů a hádek.

8. V rámci právního posouzení věci okresní soud dovodil, že v daném případě bylo vůči žalobci vydáno nezákonné rozhodnutí dle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR o tom, že navzdory principu presumpce neviny ovlivňuje již samotné trestní stíhání osobní život obviněného, zejména zasahuje do jeho osobní cti a dobré pověsti ve smyslu článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z této judikatury citoval, že je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka, tedy aby soudu předestřel srovnání s případy, kdy bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích, které byly porovnány s tím, že nesplnění této procesní povinnosti nemá za následek ztrátu sporu, nýbrž je na soudu, aby provedl patřičné porovnání s obdobnými případy. Okresní soud přitom poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 303/2019 ze dne 21. 1. 2020, v němž byly pro srovnání použity dva případy, z nichž v prvním byla poškozená osoba stíhána po dobu 7 měsíců pro přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, kdy hrozil trest odnětí svobody až na tři léta, s přiznaným odškodněním ve výši 40 000 Kč. V druhém případě byla poškozená osoba stíhána po dobu 6 měsíců pro zločin znásilnění, za jehož spáchání hrozil trest odnětí svobody až na 10 let, s přiznaným odškodněním ve výši 50 000 Kč Okresní soud konstatoval, že za situace, kdy účastníci pro srovnání neoznačili žádné obdobné případy, bylo na něm, aby provedl srovnání s jinými obdobnými případy, avšak mu jiné obdobné případy nebyly známy než případy popsané ve shora označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Uvedl, že tyto případy jsou v délce trestního stíhání v porovnání s posuzovanou věcí téměř shodné a co do výše trestu a okolností, za nichž k nemajetkové újmě došlo, srovnatelné. Takto okresní soud dospěl k závěru, že žaloba o náhradu nemajetkové újmy je částečně důvodná, a pokud přiznal žalobci nižší částku než ve výše uvedených případech, a to ve výši 30 000 Kč, takto proto, že neshody žalobce s jeho otcem byly oboustranné a dlouhodobé, jak vyplývá z odůvodnění znaleckého posudku [titul] [jméno] [příjmení] Tyto neshody byly obecně známé, jejich vyvrcholení v podobě trestního oznámení podaného otcem žalobce nemohly způsobit žalobci takovou újmu, jaká by např. mohla nastat v případě podání trestního oznámení u bezkonfliktního vztahu s vymyšlenými skutečnostmi. V projednávaném případě také dle okresního soudu nedošlo k tak razantnímu zásahu jako v druhém porovnávaném případě, kdy byla provedena u obžalovaného bydlícího v malé obci domovní prohlídka a sexuologické vyšetření. Za situace, kdy nebylo najisto postaveno, že by v přímé příčinné souvislosti s podaným trestním oznámením došlo k podstatnému zhoršení zdravotního stavu žalobce, žalobce netrval na provedení důkazu znaleckým posudkem a žalovaná takový důkaz nenavrhla, dospěl okresní soud s přihlédnutím ke všem okolnostem k závěru, že přiměřeným odškodněním žalobce za nemajetkovou újmu je částka ve výši 30 000 Kč, přičemž co do této částky, včetně požadovaného úroku z prodlení, žalobě na náhradu nemajetkové újmy vyhověl, ve zbytku žalobu zamítl. Ve vztahu k náhradě škody za obhajobu pak okresní soud dospěl k závěru, že žaloba je v rozsahu po částečném zpětvzetí důvodná v celém rozsahu, přičemž proti tomuto závěru obsaženému ve výroku II. odvoláním nebrojil žádný z účastníků. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto s poukazem na ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich plná náhrada byla přiznána žalobci, neboť plnění záviselo na úvaze soudu. Tyto náklady pak okresní soud vyčíslil částkou 68 233,23 Kč.

9. U odvolacího jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

10. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování spisem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 9 T 103/2019 a zprávami o zdravotním stavu žalobce založenými ve spise, konkrétně zprávou [titul] [jméno] [příjmení], psychiatricko ambulance [obec], ze dne [datum] a [datum] a zdravotními záznamy praktické lékařky žalobce ze dne [anonymizováno 5 slov] a [datum]. Současně v souladu s ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. provedl výslech žalobce, který byl k důkazu navržen již v řízení před okresním soudem a jenž považoval za nezbytný pro náležité zjištění skutkového stavu. V souladu s ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. dále provedl důkaz rozhodnutími ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 12 C 175/2013, 28 C 126/2020 a 10 C 203/2020, když potřeba provést důkaz rozhodnutími soudu ve věcech přiměřeného zadostiučinění ve srovnatelných případech vyvstala již v řízení před okresním soudem a provedení těchto konkrétních důkazů opět odvolací soud považoval za nezbytné pro náležité zjištění skutkového stavu. Ze všech provedených důkazů pak odvolací soud učinil skutková zjištění, která budou uvedena níže.

11. Žalobce se v řízení mimo nárok na náhradu věcné škody ve formě nákladů na obhajobu, která byla pravomocně vyřešena již v prvostupňovém řízení, domáhal po žalované náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za které označil usnesení PČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru [obec], 2. oddělení obecné kriminality, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin týrání osoby žijící ve společně obývaném obydlí podle ust. § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Žalobce se domáhal peněžité náhrady – přiměřeného zadostiučinění ve výši 150 000 Kč, když tvrdil, že v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí došlo k zásahům v jeho osobnostní sféře, neboť jako dříve bezúhonný člověk, který se ničeho nedopustil, měl pocit nedůvodného a nespravedlivého trestního stíhání, nedůvodného postupu orgánů činných v trestním řízení. V příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu ve formě nástupu akutních problémů psychiatrického charakteru, pro které byl nucen vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc s novou, silnější medikací pro deprese a bylo rovněž zasaženo do jeho cti a dobrého jména, když se o jeho stíhání dozvěděli sousedé, kteří jej přestali zdravit, a došlo k narušení vazeb rovněž v rodině.

12. Okresní soud dospěl ke správnému, nadto stranami nezpochybněnému závěru, že shora označené rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce je nezákonným rozhodnutím ve smyslu ust. § 8 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně některých dalších zákonů (dále jen„ OdpŠk“), neboť trestní stíhání žalobce neskončilo jeho odsouzením, nýbrž soudem bylo pravomocně rozhodnuto o postoupení věci Městskému úřadu v Bohumíně k projednání jako přestupek.

13. Podle ust. § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobený nezákonným rozhodnutí lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015). V návaznosti na uvedené pak Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 30 Cdo 4771/2015 konstatoval, že stejné závěry je nutno uplatnit i na situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci (§ 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm. a), § 314p odst. 3 písm. b), § 314r odst. 5 trestního řádu). V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4771/2015 Nejvyšší soud dále uzavřel, že otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání a tím na založení odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou podle OdpŠk, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního řízení (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3219/2016). S ohledem na výše uvedené je tak možno učinit závěr, že postoupení věci do přestupkového řízení zakládá nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Na tomto závěru přitom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že v posuzovaném případě byla věc následně po postoupení věci do přestupkového řízení odložena z důvodu, že poškozený, otec žalobce, nepodal návrh na zahájení řízení o přestupku.

15. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, a shodně dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1292/2008).

16. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, podle kterého zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

17. Citované ustanovení je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jak opět vyplývá z ustálené judikatury vyšších soudů, soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání a především z dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, kdy forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, jejíž přiznání je nad rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2001). Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3011/2018, uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními či peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatování porušení práva anebo poskytnout též vedle ní zadostiučinění v penězích, neboť jak samotné konstatování porušení práva ve spojení s omluvou, stejně jako omluva sama, mohou představovat přiměřené zadostiučinění. Poskytnutí peněžní náhrady je pak na místě pouze tehdy, jestli by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním pak musí obecné soudy zohlednit všechny zásahy, které stěžovatele poškodily, a důkladně a dostatečně vysvětlit, na základě jakých úvah rozhodly o přiznané náhradě, přitom musí vzít v potaz zejména délku trestního řízení, povahu trestní věci a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž je možné vycházet i ze srovnání s podobnými případy, již v soudní praxi řešenými. Toto srovnání však musí být provedeno důkladně a přezkoumatelně tak, aby z něj bylo patrno, které konkrétní okolnosti srovnatelných případů jsou podobné a ve kterých naopak shledává odlišnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015). Současně je nutno zohlednit specifika okolností konkrétního případu spočívající v chování či jednání obviněného (obžalovaného), posoudit postup orgánů činných v trestním řízení i okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5839/2016).

18. V podmínkách projednávané věci bylo v řízení prokázáno, a to zejména účastnickou výpovědí žalobce, výpovědí svědkyň [jméno] [příjmení], dcery žalobce, a [titul] [jméno] [příjmení], přítelkyně a ošetřující praktické lékařky žalobce, jakož i lékařskými zprávami a záznamy obsaženými ve spise, že žalobce trpěl psychiatrickým onemocněním, depresemi již nejméně od roku [rok], kdy poprvé vyhledal odbornou pomoc a byla mu předepsána antidepresiva, jež od té doby nepřetržitě užívá. Prvotní příčinou obtíží žalobce byly dlouhodobé, konfliktní vztahy s jeho otcem, později vedeným jako poškozeným v trestním stíhání žalobce. Léčbou se podařilo zdravotní stav žalobce ustálit. V souvislosti se zahájením trestního stíhání v projednávané věci, tedy v příčinné souvislosti s ním, jeho zahájením a dalším pokračováním trestního stíhání žalobce, se zdravotní stav žalobce výrazně zhoršil. Depresivní onemocnění žalobce vstoupilo do akutní fáze, kdy se dosavadní léčba žalobce počala jevit jako nedostačující. Obtíže žalobce se v psychické oblasti projevily apatií, pocity zmaru a beznaděje s ochromením jeho dalších, zejména společenských aktivit, v neschopnosti se soustředit na jiné věci než na samotné trestní stíhání a výrazně negativními myšlenkami, ve fyzické sféře pak nespavostí, nechutenstvím s následkem ve formě hubnutí, ztrátou vlasů. Pro tyto obtíže byl žalobce v době od [datum] do [datum] ve stavu práce neschopných, vyhledal odbornou psychiatrickou léčbu, když dříve byl léčen v rámci praktické lékařky žalobce, a byla mu předepsána nová, silnější antidepresiva. Trestní stíhání žalobce, nikoliv samotné dlouhodobě konfliktní vztahy s otcem a jejich soužití v jednom domě, proto odvolací soud považuje za hlavní, podstatnou a značnou příčinou zhoršení zdravotního stavu žalobce na počátku roku [rok], tedy tak, že bez zahájení trestního stíhání by toto zhoršení zdravotního stavu žalobce, nenastalo.

19. Pokud jde o další dopad trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, bylo jeho výpovědí i výpovědí v řízení slyšených svědkyň prokázáno, že žalobce trpěl také tím, že se v okolí jeho bydliště, jakož i na jeho pracovišti, o jeho trestním stíhání vědělo. Současně však odvolací soud vzal za prokázané, a to z výpovědí žalobce v tomto řízení i před policejním orgánem, že v důsledku trestního stíhání nedošlo k narušení rodinných či přátelských vazeb žalobce s jeho dcerou a nejbližšími přáteli, kteří neuvěřili důvodnosti jeho trestního stíhání a podporovali jej. Pokud pak jde o vztahy s bratrem, jak sám žalobce vypověděl v trestním řízení, tyto byly narušeny již dlouho před zahájením trestního stíhání, a to po smrti matky žalobce v roce [rok] v souvislosti s (ne) rozdělením částky 100 000 Kč, kterou z pozůstalosti po matce předal otec žalobce žalobci. Z výpovědi žalobce rovněž vyplynulo, že ač kolegové v jeho zaměstnání (nejméně jeden) věděli o jeho trestním stíhání, v souvislosti s tímto se žádné problémy na pracovišti nevyskytly, žalobce ani žádné netvrdil. Žalobce sice pobýval v měsíci březnu [rok] v pracovní neschopnosti, ale po jejím skončení se vrátil na svou původní pracovní pozici a pokračoval v práci.

20. Současně s ohledem judikatorní závěry se odvolací soud v rámci posouzení zásahu do osobnostní sféry žalobce v souvislosti s trestním stíháním zabýval také samotným jednáním žalobce a dospěl k závěru, že tento s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, úkony v rámci řízení nijak neztěžoval. Ač žalobce v řízení namítal, že orgány činné v trestním řízení měly na základě skutečností vyšlých najevo trestní stíhání nezahájit či jej následně zastavit dříve, než byla podána obžaloba a řízení vedeno před soudem, neshledal odvolací soud v postupu orgánu činných v trestním řízení ničeho, co by ve svém důsledku vedlo k vážnějším dopadům trestního stíhání žalobce do jeho osobnostních práv. K tomu odvolací soud uvádí, že z povahy trestní věci, kdy žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání týrání osoby žijící ve společném obydlí, konkrétně otce žalobce, vyplývá, že orgány činné v trestním řízení musely podezření prověřit, kdy pro tato řízení je typickým, že se skutkové verze zúčastněných stran značně rozchází. Ani z výsledku znaleckého dokazování, na které žalobce poukazoval, nelze bez dalšího dovozovat jednoznačnou nedůvodnost podaného trestního oznámení. Nelze proto přičítat státu, že prostřednictvím svých orgánů oznámené skutečnosti důkladně prověřoval, neboť nebylo možné se spokojit pouze s tvrzením žalobce, že se obvinění nezakládají na pravdě. Nelze tedy dospět k závěru, že by trestní stíhání orgánů činných v trestním řízení bylo od počátku vedeno zcela nedůvodně. Trestní oznámení otce žalobce vedeného jako poškozeného v trestním stíhání obsahovalo takové skutečnosti, které odůvodňovaly, že sdělená podezření musela být ze strany orgánů činných v trestním řízení s plnou vážností skutečně prověřována, jakkoliv se pohledem výsledku trestního řízení v současné době trestní stíhání žalovaného jeví jednoznačně nedůvodným. Současně je nutno uvést, že v rámci trestního stíhání byl žalobce jeho úkonům vystaven jen v nezbytně možné míře, když byl orgány policie dvakrát vyslýchán a účastnil se dvou hlavních líčení před okresním soudem I. stupně, přičemž celé řízení trvalo 8 měsíců a dva dny, kterou odvolací soud s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze trestné činnosti, pro kterou byl žalobce stíhán, považuje za přiměřenou.

21. S ohledem na shora uvedené pak odvolací soud, shodně jako soud okresní, dospěl k závěru, že v podmínkách projednávané věci žalobci v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním vznikla nemajetková újma nikoliv zanedbatelného rozsahu, k jejímuž odčinění nepostačuje pouhé konstatování porušení jeho práv a omluva, jíž se již žalobci od žalované dostalo ve stanovisku žalované ze dne [datum], nýbrž že je na místě žalobci poskytnout zadostiučinění v penězích.

22. Při určení výše této náhrady odvolací soud hodnotil skutečnosti vyšlé z provedeného dokazování, jak shora uvedeno, bral do úvahy výše uvedená zákonná i judikatorní kritéria a na rozdíl od soudu okresního vyhledal případy, v nichž bylo o výši přiměřené náhrady za nemajetkovou újmu rozhodováno ve skutkově obdobných případech, a to v souvislosti s nezákonným trestním stíháním poškozených pro totožný trestný čin, konkrétně zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ust. § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, pro který byl stíhán také žalobce, s trestní sazbou trestu odnětí svobody v trvání dvou až osmi let.

23. V případě projednávaném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 175/2013 se poškozený žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč. Jeho trestní stíhání trvalo déle než dva roky. Byl bezúhonnou osobou. Jeho případ byl regionálně medializován. Tak se informace o vedení trestního stíhání dostala do sociálního okolí a způsobila snížení žalobcovy reputace a dobré pověsti. Obvodní soud uzavřel, že trestní stíhání mělo nezanedbatelný vliv na jeho postavení v zaměstnání, došlo k narušení rodinných vazeb se synem, poškozený přišel o známé, o jeho trestním stíhání se dozvěděli lidé v jeho okolí, v obci, v místě rodiště, v mysliveckém sdružení, jehož byl členem, v zaměstnání, v regionu. Žalobce prožíval pocity frustrace a beznaděje. Poškozenému žalobci se v této věci dostalo jako adekvátního odškodnění ve výši 30 000 Kč.

24. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 126/2020 se žalobce domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 800 000 Kč. Jeho trestní stíhání trvalo jeden rok a 5 měsíců. U žalobce došlo k zásahu do zdraví, zejména psychické vybavenosti, neboť pociťoval stres, špatně spal, výrazně zhubl (20 kg), byl dehonestován ve společnosti, a to v prostředí malého města, lidé se jej stranili, vyhýbali, nekomunikovali s ním, bylo na něj pohlíženo jako na kriminálníka. Trestní stíhání se projevilo v povaze žalobce, kdy byl se svými přáteli schopen pouze probírat danou kauzu, v důsledku čehož mu ubyli přátelé, s nimiž se pravidelně stýkal. Žalobce zaznamenal také zásahy do pracovního života, neboť pracoval na vysoké pozici obchodního manažera v rámci nadnárodních firem. V důsledku trestního stíhání, resp. toho, že jeho bývalá manželka kontaktovala jeho obchodní partnery, kterým sdělovala, jakým způsobem se k ní žalobce chová a že je pro toto jednání trestně stíhán, s ním obchodní partneři přerušili kontakt a nikdo s ním již pracovat nechtěl. Přišel rovněž o možnost zaměstnání ve škole v [obec]. Narušeny byly vazby se sourozenci žalobce, kteří se s ním odmítali vídat, ač dříve byly vztahy mezi nimi standardní, dobré, běžně se navštěvovali, telefonovali si. Obvodní soud v dané věci bral do úvahy to, že na dehonestaci osoby žalobce a zásahu do osobnostních sfér života žalobce se podílely i další osoby, zejména bývalá manželka žalobce a za tímto následkem tedy nestojí pouze trestní stíhání. Tomuto poškozenému bylo poskytnuto zadostiučinění částkou 60 000 Kč.

25. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 103/2020 se oba poškození žalobci domáhali přiměřeného zadostiučinění, a to každý ve výši 400 000 Kč. Jejich trestní stíhání trvalo jeden rok a devět měsíců. Obvodní soud konstatoval, že v důsledku trestního stíhání u obou došlo k zásahu do jejich cti, důstojnosti a dobrého jména, neboť oba žalobci špatně snášeli situaci, kdy jsou trestně stíhání pro týrání svěřené osoby, o kterou pečovali, konkrétně o matku žalobce b). Oba museli skutečnost trestního stíhání vysvětlovat ve vztahu ke svým zaměstnavatelům. Žalobkyně a) se obávala, aby to nemělo dopad na výkon její pracovní činnosti, zejména pokud jde o důvěryhodnost ve vztahu ke klientům, když vykonávala práci účetní. U žalobce b) bylo toto znásobeno tím, že trestní stíhání bylo vedeno jeho kolegy, neboť žalobce b) dříve působil na pozici vyšetřovatele u policie. U obou žalobců pak měl obvodní soud za prokázané zdravotní zásahy, když u nich došlo k rozvoji depresivní poruchy s nucenou léčbou antidepresivy a k rozvoji cukrovky, kterou žalobkyně a) před trestním stíháním netrpěla, u žalobce b) se projevilo její zhoršení, když byl nucen si aplikovat inzulin. Naopak prokázány nebyly zásahy do rodinného života, neboť rozvrácené rodinné vztahy existovaly již dříve a vyústily v podání trestního oznámení, ani k narušení vztahů se sousedy, neboť pomluvy nebyly šířeny v důsledku trestního stíhání, stejně tak nebyla prokázána tvrzená nutnost žalobců změnit jejich bydliště. Každému ze žalobců bylo poskytnuto zadostiučinění ve výši 50 000 Kč.

26. Při porovnání intenzity zásahu do osobnostních práv žalobce ve sféře cti, důstojnosti, dobrého jména a zdraví pro stanovení výše přiměřené náhrady jeho nemateriální újmy při porovnání s výše uvedenými případy rozhodnutí soudu ve skutkově obdobné věci dospěl odvolací soud, ve shodě se soudem okresním, k závěru, že je na místě žalobci poskytnout zadostiučinění v částce 30 000 Kč, a to v částce totožné s náhradou, která byla poskytnuta žalobci ve věci Obvodního soudu pro Prahu sp. zn. 12 C 175/2013. V porovnávaném případě však trestní stíhání (a tím i veškerá negativa s ním spojená), trvalo významně delší dobu než v této věci, a to více než dva roky, přineslo menší zásahy do zdravotní sféry tohoto poškozeného, když nebylo zjištěno, že by tento byl nucen vyhledat odbornou lékařskou pomoc, nicméně na rozdíl od žalobce v projednávané věci, došlo u něj k významnému narušení pověsti a cti, a to v důsledku provedené medializace a k zásahům jak ve sféře zájmové, tak i profesní. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci v této věci tedy náleží náhrada nemajetkové újmy ve shodné výši jako v porovnávaném případě, a to i s ohledem na extrémní změnu cenových hladin od roku [rok], zejména v posledních měsících, byť je odvolacímu soudu známa judikatura Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001 ve věci sp. zn. 25 Cdo 38/2000, ze dne 31. 3. 2003 ve věci sp. zn. 25 Cdo 1272/2001, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cd 3450/2014 a ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012, kterou shledal Ústavní soud ústavně konformní v usneseních ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1171/15, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1712/16).

27. Při porovnání s případem vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 126/2020 pak trestní stíhání poškozeného trvalo více než dvojnásobnou dobu než trestní stíhání žalobce v projednávaném případě a došlo k vážnějším zásahům do společenské a zejména profesní sféry poškozeného. Proto žalobci v této věci náleží odškodnění nižší v projednávaném případě. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 203/2020 opět trestní stíhání žalobců trvalo výrazně, více než dvojnásobně, déle než trestní stíhání žalobce a došlo u nich k závažnějším zásahům do zdravotní sféry, když nad problémy psychiatrického charakteru, se u nich projevilo také onemocnění diabetem a došlo u nich k vážnějším zásahům v oblasti cti a profese. I ve srovnání tohoto případu je na místě žalobci poskytnout náhradu v nižší částce.

28. S ohledem na shora uvedené proto pokud okresní soud stanovil žalobci přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu vzniklou v důsledku jeho nezákonného trestního stíhání v popsaném případě v částce 30 000 Kč, pak je jeho rozhodnutí věcně správné. Odvolací soud tak v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil jak vyhovující výrok III. rozsudku okresního soudu, tak i zamítavý výrok IV., když dále konstatuje, že okresní soud správně rozhodl také o nároku žalobce na úrokové příslušenství v zákonné výši s počátkem prodlení odvíjejícím se od uplynutí lhůty k dobrovolné náhradě škody ze strany státu v trvání šesti měsíců dle § 15 odst. 1 OdpŠk.

29. Odvolací soud současně změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení, neboť ač okresní soud (v souladu s judikaturou vyšších soudů (nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 799/20, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013) správně přiznal s odkazem na ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení částečně úspěšnému žalobci, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, tuto výši nesprávně určil. Při stanovení odměny advokáta je totiž nutno respektovat závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, na které poukázala také žalovaná v odvolacím řízení, podle kterého je na případy, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, při stanovení tarifní hodnoty podle vyhl. č. 177/1996 Sb. přiléhavé aplikovat ust. § 9 odst. 4 písm. a) této vyhlášky.

30. V rámci plné náhrady nákladů řízení tak žalobci náleží částka 39 193 Kč sestávající z nákladů na jeho právní zastoupení a zahrnující odměnu advokáta za první tři úkony právní služby do částečného zpětvzetí žaloby (příprava a převzetí zastupování, podání žaloby a vyjádření ze dne [datum]), po 5 100 Kč (§ 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. a) advokátní tarif), odměnu za další tři úkony právní služby z tarifní hodnoty ve výši 59 801 Kč po částečném zpětvzetí žaloby (písemné podání ve věci samé ze dne [datum] a účast u jednání okresního soudu dne [datum] a [datum]) po 3 500 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d) a g), § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu), náhradu paušálních výdajů zástupce žalobce k uvedeným šesti úkonům právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), náhradu cestovních výdajů zástupce žalobce k jednáním okresního soudu, správně okresním soudem vyčíslených a odvolacím soudem zaokrouhlených na celé koruny, ve výši 310 Kč a 390 Kč, náhradu za promeškaný čas strávený na těchto cestách za čtyři započaté půlhodiny po 100 Kč (§ 14 advokátního tarifu), dále náhradu za 21% DPH z částky 28 700 Kč ve výši 6 027 Kč a náhradu za zaplacený soudní poplatek 6 644 Kč.

31. Ze shora uvedených úvah pak odvolací soud vyšel i při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení a s odkazem na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal žalobci právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 10 228 Kč sestávající z náhrady odměny za právní zastoupení žalobce u dvou úkonů právní služby, a to u sepisu odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu, po 3 100 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d) a g), § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu), z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobce k uvedeným dvěma úkonům právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), z náhrady za 21% DPH z částky 6 800 Kč ve výši 1 428 Kč (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu) a z náhrady za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč.

32. Současně odvolací soud v projednávané věci neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. žalobci právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal.

Poučení