15 Co 120/2025 - 64

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 583 434,67 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 2. 2025, č. j. 13 C 407/2024-29, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku okresního soudu v rozsahu směřujícím do částky 2 310 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 31. 12. 2023 do zaplacení se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 477 364,73 Kč a ve výroku II. co do částky 103 759,94 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 581 124,67 Kč za dobu od 31. 12. 2023 do zaplacení, částky 39 670,20 Kč a úroku ve výši 9,99 % ročně z částky 581 124,67 Kč za dobu od 1. 9. 2024 do zaplacení: a) mění následovně: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 477 364,73 Kč za dobu od 31. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 35 220 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 477 364,73 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 106 069,94 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 39 670,20 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 63 197,19 Kč, úroku ve výši 9,99 % ročně z částky 581 124,67 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 583 434,67 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení (výrok II.) a současně zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 20 367 Kč (výrok III.). Žalobkyně se těchto nároků domáhala na základě tvrzení, že dne 25. 7. 2022 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru ve výši 610 000 Kč. Žalovaný zaplatil na tuto částku vyplacenou mu ve dnech 25. 7. 2022 a 28. 7. 2022 celkem částku 132 635,27 Kč. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně, a proto došlo k jeho předčasnému zesplatnění ke dni 30. 12. 2023. K tomuto dni činil dluh na jistině částku 581 124,67 Kč a na poplatcích částku 2 310 Kč a žalobkyně se dále domáhala úhrady úroku a úroku z prodlení. Na základě provedeného dokazování okresní soud dovodil uzavření smlouvy o úvěru ve formě smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou vyhodnotil jako absolutně neplatnou dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalobkyně nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ, jelikož nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Okresní soud měl za to, že žalobkyně sice ověřila deklarovaný příjem žalovaného, ovšem vůbec se nezabývala otázkou jeho skutečných výdajů a spokojila se pouze s odhadem stanoveným na základě statistického modelu. Takový postup neshledal okresní soud jako dostačující, protože statistický model nevypovídá nic o finanční situaci konkrétního jednotlivce. Dospěl tak k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a nutnosti vypořádání vzájemného vztahu účastníků dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 610 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 132 635,27 Kč. Okresní soud tak žalobě vyhověl v rozsahu rozdílu těchto částek 477 364,73 Kč. Další plnění ze smlouvy o úvěru, včetně smluvních úroků a poplatků, pak nelze žalobkyni přiznat. Okresní soud shledal nedůvodným i nárok žalobkyně na úrok z prodlení z částky 477 364,73 Kč, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle nichž vzniká žalobkyni nárok na úrok z prodlení teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny, která je stanovena soudem podle možností dlužníka. Žalovaný pak dle okresního soudu nebyl schopen dluh jednorázově uhradit, neboť po zesplatnění celé jistiny úvěru na ni již nic neplatil. S ohledem na procesní pasivitu žalovaného pak okresní soud nemohl zohlednit ani jeho aktuální majetkové poměry, a proto jej zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě 3 dnů od právní moci svého rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Žalobkyně především namítala, že v podání ze dne 19. 12. 2024 detailně popsala mechanismus verifikace úvěruschopnosti žadatelů o spotřebitelské úvěry, který byl aplikován také u žalovaného. Na takto doplněná tvrzení a důkazní návrhy pak žalobkyně navázala právní argumentací o přípustnosti použití interního ekonomického modelu pro hodnocení míry výdajů, vč. odkazů na četná soudní rozhodnutí českých i evropských soudů či výkladová stanoviska regulatorních orgánu Evropské unie. Tato tvrzení a právní námitky žalobkyně však okresní soud ve svém rozsudku nijak nezohlednil. Okresní soud tak nedostál své povinnosti vypořádat se s námitkami uplatněnými účastníky řízení, které mají vztah k projednávané věci. Takový postup okresního soudu pak vedl k nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí, tedy k procesní vadě, která mohla mít dle § 205 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Okresní soud totiž ve svém rozsudku pouze obecně uvedl, že statistická data mohou sloužit při posuzování úvěruschopnosti jako určité vodítko, nikoliv však jako jediný zdroj informací a nijak se nevypořádal s argumentací žalobkyně v tomto směru. Žalobkyně pak zejména poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, jejichž závěry jsou často paušalizovány a chybně interpretovány v rozporu s komunitární úpravou a samotným duchem směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen „směrnice CCD“). Samotný Soudní dvůr EU (dále jen „SDEU“) ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus uvedl, že směrnice CCD neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. Kromě SDEU, který má monopol na výklad evropského práva, konkretizuje interpretaci směrnice CCD také Evropský orgán pro bankovnictví (dále jen „EBA“). Ten dle čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1093/2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu vydává obecné pokyny a doporučení s cílem zajistit společné, důsledné a jednotné uplatňování práva EU. Pokyny a doporučení EBA plní především konkretizační funkci závazného unijního ustanovení jsou vydávány s cílem vyjasnit obsah jednotlivých evropských pravidel. V čl. 101 Pokynů EBA se uvádí, že za účelem posouzení schopnosti dlužníka plnit závazky vyplývající z úvěrové smlouvy by instituce a věřitelé měli uplatňovat vhodné metody a přístupy, což může zahrnovat modely, pokud jsou splněny tyto obecné pokyny. Výběr vhodné a přiměřené metody by měl záviset na úrovni rizika a na výši a druhu úvěru.

3. Výše uvedenému nasvědčuje dle žalobkyně i aktuální vývoj judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020), dle nějž se postup při posouzení úvěruschopnosti liší případ od případu a postup poskytovatelů nelze paušalizovat. Ačkoli v případu posuzovaném Nejvyšším soudem spotřebitel nedoložil poskytovateli své příjmy ani výdaje, dospěl okresní soud k závěru, že poskytovatel při posuzování úvěruschopnosti postupoval s odbornou péčí, když doložil, že při ověřování majetkových poměrů vycházel i z jiných než spotřebitelem poskytnutých informací (z katastru nemovitostí, insolvenčního rejstříku a Centrální evidence exekucí). Dále žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, v němž Nejvyšší soud uvedl, že otázku neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitelky vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Jeho výklad § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 ZoSÚ konvenuje závěrům, k nimž dospěly Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila jak z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice, tak z externí databáze. Výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje úvěrované byla absence důvodných pochybností o její schopnosti úvěr splácet. Posledně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom potvrdilo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 506/2020 (KSPH 62 INS 12979/2019), ve kterém byl vysloven závěr, že užití ekonomického modelu k nahrazení tvrzených výdajů (pokud nejsou vyšší než stanovené modelem) je v souladu s povinností ověřit úvěruschopnost věřitelem. Obdobně pak rozhodl o přípustnosti užití ekonomického modelu Vrchní soud v Praze i v rozhodnutí sp. zn. 103 VSPH 223/2021 (KSPL 66 INS 6986/2020), či v rozhodnutí sp. zn. 104 VSPH 623/2022 (KSCB 46 INS 21294/2021), čímž potvrdil ustálenost své rozhodovací praxe. V posledně odkazovaném rozhodnutí přitom šlo právě o prakticky totožný případ poskytnutí konsolidačního úvěru spotřebiteli žalobkyní, jako v nyní projednávané věci, ve kterém Vrchní soud v Praze použití interního statistického modelu pro posouzení výdajové stránky bezezbytku aproboval.

4. Aplikací shora uvedených teoretických východisek v projednávané věci nelze než dojít k závěru, že napadený rozsudek vychází z chybného právního posouzení. Výklad okresního soudu ostatně s problematikou vyhodnocení výdajové stránky žadatelů o úvěr pomocí ekonomických modelů vůbec neoperuje, a namísto toho žalobkyni s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, vytýká, že skutečné výdaje žalovaného de facto neověřovala. Závěry tohoto rozhodnutí však nejsou v projednávané věci přiléhavé, neboť v ní byl verdikt vystavěn nikoliv (pouze) na neověření výdajových návyků žadatele o úvěr, ale na neúplném celkovém vyhodnocení příjmové i výdajové stránky nejen samotného žadatele, ale i jeho několika členů společné domácnosti, kdy úvěrující instituce žádným způsobem neověřovala skutečnosti uvedené v žádosti o poskytnutí úvěru, a to nejen po stránce výdajové, ale především příjmové. V dané věci tedy ani nedošlo k vyžádání žádných dodatečných informací či podkladů jako výplatní pásky či výpisu z účtu úvěrovaného a banka tento nedostatek suplovala analýzou poskytnutých (avšak neověřených) informací v rámci interního modelu. Uvedený případ tak nelze ani vzdáleně připodobnit k situaci žalovaného, svobodného a bezdětného muže v produktivním věku a jednočlenné domácnosti, jehož příjmy žalobkyně po provedení lustrace veřejných i neveřejných evidencí a rejstříků verifikovala prostřednictvím předložených výpisů z účtů, a u kterého tak následné použití interního modelu po výdajové stránce v intencích shora zmiňované judikatury představuje právě toliko dílčí a podpůrný úkon směřující k řádnému posouzení úvěruschopnosti. Daný model pracuje se vstupními daty sdělenými klientem (počet vyživovaných osob, způsob bydlení apod.), interními informacemi banky a statistickými údaji a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, a v řešeném případě dospěl k výdajové hranici v částce 7 662 Kč, která významně překračuje jak hranici životního minima, tak nezabavitelnou částku, které jsou v judikatuře Nejvyššího soudu při posuzování úvěruschopnosti rovněž akcentovány. Nadto nelze odhlédnout ani od výše celkového splátkového zatížení žalovaného po poskytnutí úvěru, jež činilo 8 154 Kč, po jehož odečtení od potvrzených příjmů žalovaného zbylo žalovanému minimálně 12 896 Kč k pokrytí životních nákladů, což je dle žalobkyně pro jednu osobu bez vyživovací povinnosti částka více než adekvátní.

5. Ve třech měsících předcházejících poskytnutí úvěru (březen až květen 2022) pak činil konečný zůstatek na účtu žalovaného v průměru částku 7 274,41 Kč (tedy ani ne o 1 000 Kč méně než uvažované nové splátkové zatížení), přičemž však v daném zůstatku jsou započteny i úhrady na další úvěrové závazky žalovaného, které byly uzavřenou smlouvou o úvěru konsolidovány. Především však dle žalobkyně platí, že samotné poskytnutí spotřebitelského úvěru a tím spíše úvěru konsolidačního, slouží často k překlenutí složitých životných situací žadatelů o úvěr, se kterými jde ruku v ruce určité uzpůsobení rozpočtové odpovědnosti a omezení zbytných výdajů. Skutečnost, že výsledný zůstatek na konci určitých měsíců nedosahoval nové splátky, tak dle žalobkyně apriorně nevylučuje řádné posouzení úvěruschopnosti. Uvedené platí tím spíše v případě relativně nízkých splátek a relativně nízkého překročení, nadto při zahrnutí úhrad konsolidovaných úvěrů, kterým byl případ žalovaného.

6. Závěrem žalobkyně připomněla, že způsob ověření výdajů spotřebitele podléhá principu přiměřenosti. Žalobkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného učinila celou řadu kroků předpokládaných zákonnou úpravou a výkladovou judikaturou a provedla lustraci veřejných i interních evidencí (insolvenční rejstřík, CBCB, interní evidence klientů a úvěrového zatížení), nespoléhala se jen na informace poskytnuté žalovaným a tyto dále náležitě ověřovala a korigovala. Žádné z těchto opatření a postupů přitom okresní soud neshledal jako chybné či nedostatečné. Osamocenou výtkou napadeného rozsudku tak zůstalo údajně neadekvátní ověření výdajů žalovaného, ke kterému bylo využito interního modelu žalobkyně, který však zákonná úprava připouští, a jehož použití výslovně aprobuje výše citovaná judikatura. Žalobkyně je tak přesvědčena, že úvěruschopnost žalovaného v projednávané věci posoudila zcela náležitě a v souladu s veškerými zákonnými předpoklady. Opačný závěr je pak produktem ryze formalistického a paušalizovaného právního hodnocení, které nemůže z hlediska zákonnosti a přiměřenosti obstát, a které v konečném důsledku povede k odsunu žadatelů o úvěr k nebankovním či přímo lichvářským institucím.

7. I pokud by však bylo možné aprobovat závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru, již se nelze ztotožnit s posouzením (a nepřiznáním) úroku z prodlení z dosud neuhrazené jistiny úvěru. Samotné zjištění, že spotřebitel není schopen splnit svůj dluh spočívající v povinnosti vrátit věřiteli bezdůvodné obohacení získané přijetím finančních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ve prospěch spotřebitele. Právě spotřebitel tak nese procesní povinnost tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit tento dluh, a zároveň předložit důkazy k doložení takových svých tvrzení. Žalovaný však byl ve věci zcela pasivní a nekontaktní, a proto tuto svou procesní povinnost nesplnil. I pokud by tedy byla smlouva o úvěru vyhodnocena jako neplatná, je na místě žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 477 364,73 Kč od 31. 12. 2023 do zaplacení.

8. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

9. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval (s ohledem na nedávné rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24) přípustností odvolání žalobkyně ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., která své odvolání zaměřila proti celému meritornímu výroku II. rozsudku okresního soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí totiž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jimž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i odvolání žalovaného v této věci.

10. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

11. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy i na odvolací řízení. Tomu ostatně nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2019.

12. Klíčové tedy bylo posoudit, zda žalobkyně v řízení uplatňuje nároky (práva) se samostatným skutkovým základem, tedy procesně nezávislé nároky. Za takové je přitom možno považovat nároky, které se odlišují od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem a jeho skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nároky podřadit [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl.].

13. Rozhodovací praxe pak považuje shodně s tímto vymezením za nárok (právo) se samostatným skutkovým základem nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalující odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Jinými slovy vyjádřeno, každému z nároků se samostatným skutkovým základem odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat. Každý z takových nároků má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do výkonu práva (právem chráněného zájmu) žalujícího. Není pak nijak významné, že soud ve vyhovujícím výroku rozsudku uloží žalovanému povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018).

14. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené premisy dospěl k závěru, že žalobkyně v žalobě uplatnila 2 nároky se samostatným skutkovým základem. Jedná se o nárok na zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 581 124,67 Kč a o nárok na zaplacení poplatků za pojištění ve výši 2 310 Kč. Zbylé nároky uplatněné žalobou pak odvolací soud považuje již za příslušenství výše uvedených pohledávek. Oba výše zmíněné nároky pak žalobkyně odvozovala ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným, v níž byla povinnost žalovaného vrátit jistinu úvěru a platit měsíční poplatky pojistného ujednána. Každý z těchto nároků se pak skutkově odvíjí od jiného skutkového děje, který umožňuje při stejném žalobním požadavku na zaplacení peněžité částky rozlišit, pod jakou právní normu je nutno každý ze samostatných nároků podřadit. Jednak jde o právo žalobkyně požadovat vrácení dosud nesplacené jistiny úvěru a jednak o právo požadovat úhradu pojistného. V posuzované věci tedy schází tzv. společný skutkový základ, jehož absence neumožnila odvolacímu soudu, aby součet nároků uplatněných žalobkyní v žalobě považoval za předmět řízení vymezený žalobkyní zmíněný v § 202 odst. 2 o. s. ř.

15. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné zmínit judikaturu, která v případě objektivní kumulace nároků v žalobě považuje za rozhodující pro posouzení přípustnosti odvolání součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3840/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018, nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15, uveřejněný pod č. 182/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3918/16, uveřejněné pod č. 147/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tato rozhodnutí se však vyjadřovala k právnímu stavu do 29. 9. 2017, pro nějž byl významný rozsah „peněžitého plnění“, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, a není bez dalšího, tj. bez zohlednění závěrů výše rozvedených, na právní poměry účinné od 30. 9. 2017 aplikovatelná.

16. Odvolací soud pak ani nepřehlíží, že při výkladu procesních pravidel je namístě upřednostnit výklad, který šetří právo na přístup k soudu. Tak je tomu tehdy, pokud vykládaná procesní pravidla připouštějí více možností výkladu. To však není případ posuzované věci. Odvolací soud nemá pochybnosti, že v tomto případě lze věc ukončit procesním rozhodnutím, tudíž se neuplatní ani závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17, nebo ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 785/23. Prosazení opačného názoru i pro právní poměry účinné od 30. 9. 2017 by pak fakticky negovalo judikaturou definované omezení, že se hodnotový census v rámci úvahy o přípustnosti opravného prostředku zkoumá (za výše rozvedených předpokladů) ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně.

17. Je tedy možno uzavřít, že nepřevyšuje-li některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, které nemají původ ani v téže skutečnosti, částku 10 000 Kč, není s účinností od 30. 9. 2017 odvolání proti rozsudku ve vztahu k takovémuto nároku přípustné, i kdyby součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl, uvedenou částku převyšoval. A protože v této věci nepřevyšuje nárok žalobkyně na zaplacení pojistného v částce 2 310 Kč částku 10 000 Kč, postupoval odvolací soud podle § 218 písm. c) o. s. ř. a odvolání žalobkyně v této části (včetně úroku z prodlení požadovaného z této částky) výrokem I. tohoto rozsudku odmítl.

18. V této souvislosti pak odvolací soud pouze závěrem zmiňuje, že na přípustnost či nepřípustnost odvolání nemůže mít žádný vliv okolnost, zda okresní soud v poučení svého rozhodnutí uvedl, že odvolání je či není přípustné. Podstatné je pouze to, zda soud svým případným vadným poučením znemožnil výkon procesního práva při podání opravného prostředku (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2404/19).

19. Odvolací soud se proto dále zaměřil na věcný přezkum zbylé meritorní části rozsudku okresního soudu, která byla přezkumu otevřena přípustným odvoláním žalobkyně. Jednalo se o nároky uvedené ve výroku II. rozsudku okresního soudu, a to na zaplacení jistiny úvěru v částce 103 759,94 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 39 670,20 Kč, úroku ve výši 9,99 % ročně z částky 581 124,67 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 581 124,67 Kč za dobu od 31. 12. 2023 do zaplacení. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla svým odvoláním rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 477 364,73 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Odvolací soud postupoval při odvolacím přezkumu dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., přičemž neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. Po takto provedeném přezkumu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze zčásti.

20. Odvolací soud se nejprve zabýval žalovanou tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku okresního soudu. V této souvislosti považuje za nutné v prvé řadě zdůraznit, že povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným pro svou nesrozumitelnost (viz rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 177/2002, či ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009). Ne každá nesrozumitelnost rozsudku však způsobuje jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nutnost následného zrušení takového rozsudku odvolacím soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu je srozumitelný a tudíž i přezkoumatelný, a proto neshledal důvod pro jeho zrušení. Z jeho odůvodnění je totiž patrné, jakým způsobem okresní soud dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jaký je závěr o skutkovém stavu a jakým způsobem na něj okresní soud navázal právní hodnocení věci. Okolnost, že se okresní soud nevypořádal se všemi vznesenými námitkami žalobkyně, dle odvolacího soudu k závěru o nepřezkoumatelnosti rozsudku okresního soudu nestačí. Ostatně o tom, že rozhodnutí okresního soudu není nepřezkoumatelné, svědčí také skutečnost, že žalobkyně byla schopna řádně formulovat své námitky proti tomuto rozsudku, což by v případě jeho nepřezkoumatelnosti nebylo možné.

21. Odvolací soud v rámci věcného přezkumu dále předesílá, že zcela souhlasí se všemi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem z jím provedených důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakovat dokazování listinou, jež byla k důkazu provedena již okresním soudem (Výpis z úvěrového účtu žalovaného), neboť z tohoto listinného důkazu zjistil skutečnosti, které dříve okresní soud nezjistil. Konkrétní skutečnosti zjištěné z tohoto důkazu pak odvolací soud pro větší přehlednost uvádí níže, v rámci právního hodnocení věci.

22. Odvolací soud se pak zaměřil na přezkum závěrů okresního soudu týkajících se posouzení otázky zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní před uzavřením smlouvy o úvěru. Odvolací soud má v této souvislosti za to, že judikatura soudů vyšších stupňů se již ustálila v opačných závěrech, než uvádí žalobkyně ve svém odvolání. Nadto nelze přehlédnout, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s rozhodnutím SDEU zmiňovaným žalobkyní. V tomto kontextu je možno odkázat na jedno z posledních rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024), v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, především na rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se dle Nejvyššího soudu vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, v němž je dovozeno, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje dle Nejvyššího soudu interpretaci zaujaté SDEU v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus. V tomto rozsudku SDEU vyložil čl. 8 směrnice CCD a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, dále zmínil, že právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a předpokládá, že se posoudí zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Současně pak Nejvyšší soud uvedl, že za dostatečné ověření úvěruschopnosti žalovaného nepovažuje, pokud banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti apod.), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu. Banka tak totiž vycházela pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.

23. Ke shodným závěrům, jako jsou ty zmíněné výše v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, pak Nejvyšší soud dospěl i ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Odvolací soud pak považuje za nutné dále doplnit, že SDEU ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus kromě již výše zmíněného uvedl, že směrnice CCD neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Posouzení úvěruschopnosti lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

24. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud uzavírá, že poskytovateli samozřejmě nic nebrání použít při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka určité statistické modely, avšak nelze jimi nahrazovat zjištění konkrétních příjmů a výdajů daného dlužníka (či členů jeho domácnosti). Ty jsou totiž (již z logiky věci) u každého dlužníka jiné a nelze tak jakkoliv vycházet ze statistických modelů nahrazujících určení konkrétních příjmů a výdajů dlužníka. Pokud by se měl prosadit opačný závěr, nic nebránilo zákonodárci, aby stanovil, že se při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vychází ze statistických modelů či by stanovil určitou výši výdajů (či příjmů), ze kterých by bylo možno (či nutno) při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vycházet. To však zcela zjevně nebylo úmyslem zákonodárce, který ponechal zkoumání úvěruschopnosti zcela na úvaze věřitele, který by měl být nejlépe způsobilý (jakožto odborník a podnikatel) posoudit, zda je dlužník, jemuž poskytuje své vlastní finanční prostředky, schopen tyto peníze reálně vrátit. Což by mělo být i v nejvyšším zájmu samotného věřitele. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech a výdajích žadatele (či osob s ním žijících ve společné domácnosti) lze pak jen stěží učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet.

25. Pokud žalobkyně zmiňovala rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, pak odvolací soud má za to, že z něj pouze vyplývá závěr, že schopnost spotřebitele splácet je třeba posoudit na základě dostatečných informací, které mohou být získány i od spotřebitele (tj. nikoliv výhradně jen od něj). Jaké množství informací je již možné považovat za dostatečné se přitom může případ od případu lišit a taktéž se liší. Postup věřitelů při posuzování úvěruschopnosti dlužníků proto nelze paušalizovat. Z toho tak dle odvolacího soudu nelze dovodit cokoliv, co by bylo v rozporu se závěry odvolacího soudu uvedenými výše. Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku uvedl, že samotný spotřebitel v průběhu celého řízení nerozporoval svou solventnost, netvrdil, že by poskytovateli úvěru poskytl nepravdivé, neúplné či nedostačující údaje o svých osobních a majetkových poměrech a ani netvrdil, že poskytovatel úvěru pochybil, když jeho úvěruschopnost vyhodnotil kladně. V tomto ohledu odvolací soud poukazuje na rozsudek SDEU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, podle nějž články 8 a 23 směrnice CCD nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel neutrpěl žádné škodlivé následky. Odvolací soud tak má za to, že argumentace v tom směru, že žalovaný je schopen úvěr splácet, má k tomu dostatek prostředků, či že nebylo v řízení prokázáno, že fakticky nebyl v době poskytnutí úvěru neúvěruschopný, je zcela irelevantní.

26. Pokud pak žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, pak z něj vyplývá, že při zkoumání úvěruschopnosti se poskytovatel úvěru nespolehl jen na informace předložené dlužníkem, ale jeho schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřil jak z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelem byl dlužník, tak z externí databáze. Je tak evidentní, že poskytovatel úvěru zjišťoval jak konkrétní příjmy, tak konkrétní výdaje dlužníka, které vyplývaly z jeho běžného účtu u banky. Pokud pak žalobkyně odkazovala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 506/2020 (KSPH 62 INS 12979/2019), sp. zn. 103 VSPH 223/2021 (KSPL 66 INS 6986/2020), či sp. zn. 104 VSPH 623/2022 (KSCB 46 INS 21294/2021), pak závěry zmiňované žalobkyní, které mají z těchto rozhodnutí vyplývat, jsou zcela v rozporu s výše uvedenými závěry jak Nejvyššího, tak i Ústavního soudu. Odvolací soud tak nevidí jakéhokoliv důvodu k nim přihlížet s tím, že svou opačnou a odlišnou argumentaci považuje za dostačující.

27. Odvolací soud tak uzavírá, že nelze mít za to, že by okresní soud vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z nesprávných premis. Při posouzení otázky, zda žalobkyně zkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, považuje přitom odvolací soud s ohledem na výše uvedenou judikaturu soudů vyšších stupňů za vhodné předeslat následující. Není pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel úvěru je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel úvěru povinen náležitě ověřit a nemůže se spolehnout pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Rovněž o fakticitě výdajů či příjmů žadatele nic nevypovídají statistické údaje o příjmech a výdajích obyvatelstva vedené českým statistickým úřadem. Nepochybně lze statistické údaje či údaje o životním minimu použít jako podpůrné informace, avšak tyto údaje nic nevypovídají o tom, jaké má skutečné výdaje konkrétní žadatel o úvěr. Míra ověření je na zvážení jednající osoby (tedy žalobkyně) tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí.

28. Odvolací soud rovněž připomíná, že ZoSÚ nestanoví konkrétní postup, jakým má poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele prověřit a rovněž odvolací soud vychází z toho, že není reálné a ani potřebné prověřovat tzv. „každou korunu“ výdajů žadatele. Nicméně v souladu s judikaturními závěry soudů vyšších stupňů není pochyb, že povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele dostojí poskytovatel úvěru pouze tehdy, pokud dojde ke zjištění a prověření příjmové a výdajové stránky faktických poměrů konkrétního žadatele o úvěr, a to zejména těch zásadních, kterými jsou příjem žadatele a dále jeho výdaje na bydlení a služby s bydlením spojené, výdaje na výživné, výdaje na splátky jiných úvěrů či jiné splátkové zatížení a výdaje na živobytí. Výdaje na bydlení u spotřebitele, který tvrdí, že žije v nájemním (či podnájemním) bydlení, lze prověřit nikterak zatěžujícím způsobem, kdy lze po spotřebiteli oprávněně požadovat jejich doložení například nájemní (podnájemní) smlouvou či doklady o hrazení nájemného (podnájemného) a služeb s ním spojených (potvrzujícím lístkem o SIPO platbách apod.).

29. Při posouzení této otázky mohl odvolací soud vycházet pouze z tvrzení uvedených žalobkyní v prvostupňovém řízení a z důkazů označených žalobkyní v této fázi řízení. Zejména tak nemohl vycházet z tvrzení uvedených žalobkyní až v samotném odvolání, a to zejména z tvrzení, že žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného posuzovala také výši zůstatků na účtu žalovaného. Odvolací soud tak vycházel z tvrzení uvedených v podání žalobkyně ze dne 19. 12. 2024, na nějž ostatně sama žalobkyně poukázala jako na podání, v němž precizuje okolnosti týkající se zkoumání úvěruschopnosti žalované. V tomto podání pak žalobkyně uvedla, že zkoumala zejména příjmy žalovaného, a to porovnáním jeho tvrzených příjmů a průměrného příjmu dle potvrzení o příjmu. V obou případech se jednalo o příjem ve výši 21 050 Kč měsíčně. Žalobkyně pak prověřila, zda žalovaný neprochází insolvenčním rejstříkem (negativní lustrace), a také prověřila jeho splátkovou morálku a úvěrové zatížení v rejstříku CBCB a také prověřila jeho případnou negativní minulost v interní evidenci klientů (v obou případech rovněž bez jakýchkoliv negativních zjištění). Žalobkyně pak stanovila životní výdaje žalovaného na základě jím uváděných dat, a to dle interního ekonomického modelu pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji o životních nákladech. Takto žalobkyně stanovila měsíční výdaje žalovaného na částku 7 662 Kč. Žalobkyně pak vyšla z toho, že v době poskytnutí úvěru měl žalovaný měsíční splátky úvěrů ve výši 8 838 Kč, přičemž splátka nového úvěru, jímž měly být tyto původní úvěry konsolidovány, činila částku 8 154 Kč. Žalovaný tak po odečtení splátek disponoval měsíčně částkou 12 896 Kč ke krytí svých životních výdajů.

30. Odvolací soud tak shrnuje, že žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela zcela správně z ověřených (a tudíž prokázaných) příjmů žalovaného ve výši 21 050 Kč. Nicméně žalovaná zcela rezignovala na jakékoliv ověření konkrétních výdajů žalovaného. Žalobkyni přitom nic nebránilo vyžádat si od žalovaného doklady minimálně o výši jeho výdajů za bydlení. To však žalobkyně neučinila a při stanovení výdajů žalovaného (včetně výdajů za bydlení) vycházela pouze ze statistických modelů, které však nejsou jakkoliv způsobilé vypovědět cokoliv o výdajích na bydlení konkrétní osoby. Výdaje žalovaného na bydlení tak sice mohou být nižší, než údaje statistické, ale samozřejmě mohou být i násobně vyšší, než tento statistický (a tudíž průměrný) údaj. Přitom pokud žalobkyně vycházela z toho, že měsíční výdaje žalovaného (tedy včetně výdajů na bydlení) činí částku 7 662 Kč, považuje to odvolací soud za zjevně nepřiměřené. V takovéto výši se totiž v současné době mohou pohybovat náklady domácností pouze na dodávané energie, přitom sám žalovaný ve své žádosti o úvěr uváděl, že jeho náklady na bydlení činí částku 1 000 Kč měsíčně. Již to mělo žalobkyni signalizovat, že sám žalovaný neuvádí své výdaje na bydlení zcela zjevně v reálné výši správně a měla žádat jejich ověření. Statistická výše výdajů žalovaného se tak již z tohoto pohledu jeví jako zcela iluzorní a nijak neodpovídající realitě. Je sice možné, že žalovaný platil za své výdaje i nižší částky, avšak tato skutečnost by bylo nutné ověřit tím, že by žalovaný tyto své výdaje doložil. To se však v tomto případě nestalo, neboť žalobkyně vycházela z údajů průměrných (statistických).

31. Na celé věci pak nemůže nic změnit ani okolnost, že po poskytnutí úvěru se snížilo celkové splátkové zatížení žalovaného zhruba o 700 Kč měsíčně. A to zejména proto, že žalobkyně má při zkoumání úvěruschopnosti vycházet ze skutečností, které u žalovaného existují v době před poskytnutím úvěru. Tedy v době předtím, než dojde k případnému refinancování úvěrů, které žalovaný již splácí. Z tohoto pohledu se tak jeví skutečnost, že by žalovanému kleslo splátkové zatížení o 700 Kč, jako zcela bez významu.

32. Pokud tedy okresní soud uzavřel, že žalobkyně nepřistoupila ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, je jeho závěr možno považovat za zcela správný. V tomto ohledu by pak v souladu s rozsudkem SDEU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, neobstál ani případný závěr, že žalovaný po určitou dobu úvěr řádně splácel (jak již bylo zmíněno výše). Nezkoumala-li pak žalobkyně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného a poskytla-li mu i přesto úvěr, porušila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ZoSÚ, která má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Soud proto k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je totiž nutno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. V tomto směru odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, v níž položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru ve vazbě na § 87 ZoSÚ, který formuloval neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku SDEU jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 výše zmíněné směrnice musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 výše zmíněné směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

33. Odvolací soud tak sdílí i závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, a proto považuje za správný také závěr okresního soudu, že žalobkyni náleží s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Na ostatní nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru pak žalobkyně nárok nemá. Bylo tedy zejména zapotřebí zjistit výši tohoto bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému na úkor žalobkyně dostalo. I v tomto ohledu pak považuje odvolací soud za zcela správný závěr okresního soudu o výši tohoto bezdůvodného obohacení v částce 477 364,73 Kč. Ostatně proti tomuto závěru ve svém odvolání nic nenamítala ani sama žalobkyně. Odvolací soud tak nemá za to, že by žalobkyně měla vůči žalovanému na základě neplatně uzavřené smlouvy o úvěru nárok na zaplacení jiné jistiny, než částky 477 364,73 Kč, kterou jí již přiznal výrokem I. svého rozsudku okresní soud.

34. Pokud jde o splatnost částky 477 364,73 Kč (a případné přiznání úroku z prodlení z této částky), uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Současně pak § 87 odst. 2 ZoSÚ stanoví, že pokud je spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele, přičemž přihlédne k jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Odvolací soud má za to, že v okamžiku, kdy zde neexistuje dohoda mezi smluvními stranami ohledně doby splácení poskytnuté jistiny úvěru, je nutno věc posoudit tak, jako by zde byl spor o určení této doby (neboť doba splácení zcela zjevně není mezi smluvními stranami nesporná). Je tedy potom na soudu, aby tuto dobu splácení poskytnuté jistiny úvěru spotřebitelem určil. Odvolací soud pak v této souvislosti považuje za nutné zmínit, že nemá za to, že by bylo možno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jakkoliv dovodit, že by věřitel měl vůči spotřebiteli (dlužníku) nárok na úrok z prodlení z nesplacené jistiny úvěru pouze v případě dohody mezi věřitelem a dlužníkem, či až od okamžiku přiznání jistiny úvěru rozhodnutím soudu.

35. Pokud jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný byl v řízení před okresním soudem (jakož i v odvolacím řízení) zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy mu byla prokazatelně vyplacena a ocitla se tak v jeho dispozici. Žalovaný tak ani nijak netvrdil, zda a jakým případně způsobem tyto částky použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na poskytovateli úvěru. Ten totiž ani logicky nemůže mít žádné informace o možnostech a schopnostech žalovaného jako dlužníka jistinu úvěru vrátit.

36. Žalovanému byla v případě smlouvy o úvěru poskytnuta jistina úvěru v celkové výši 610 000 Kč ve dnech 25. 7. 2022 (ve výši 44 512 Kč) a 28. 7. 2022 (ve výši 565 488 Kč), přičemž žalovaný na úvěr splatil v době od 25. 7. 2022 do 20. 11. 2023 celkem částku 132 635,27 Kč (jak odvolací soud zjistil z listiny s označením Výpis z úvěrového účtu žalovaného). Žalovaný tak dle odvolacího soudu svými dosavadními platbami uhradil jistinu úvěru poskytnutou mu dne 25. 7. 2022 a zbývá mu tak uhradit jistinu úvěru v částce 477 364,73 Kč poskytnutou mu dne 28. 7. 2022. Žalovanému tak dnem následujícím po poskytnutí (čerpání) jistiny úvěru (tedy v tomto případě dnem 29. 7. 2022) vznikla povinnost vrátit takto čerpanou jistinu úvěru. A pokud tak žalovaný neučinil, je vedle samotné dlužné částky čerpané jistiny povinen zaplatit žalobkyni ode dne následujícího po dni, v němž měl jistinu úvěru vrátit, také úrok z prodlení z ní. Ke dni 30. 7. 2022 pak činila sazba zákonného úroku z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 15 % ročně.

37. Pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 % od 31. 12. 2023, domáhala se tak úhrady úroku z prodlení v nižším rozsahu, než na který by mohla mít nárok. S ohledem na tyto shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu okresního k závěru, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok nejen na úhradu částky 477 364,73 Kč (jako rozdílu mezi žalovanému poskytnutou a dosud jím splacenou částkou), ale také úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 31. 12. 2023 do zaplacení. Odvolací soud proto přípustným odvoláním žalobkyně napadenou část výroků I. a II. rozsudku okresního soudu co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti částky 477 364,73 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 31. 12. 2023 do zaplacení změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že v této části výrokem II. písm. a) tohoto rozsudku žalobě vyhověl.

38. Ve zbylém rozsahu odvoláním žalobkyně přípustně napadené výroky I. a II. rozsudku okresního soudu pak odvolací soud výrokem II. písm. b) tohoto rozsudku potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně zcela správné. Nebylo totiž možno dospět k závěru, že by žalobkyně měla vůči žalovanému nárok na zaplacení jiné částky, než vyplaceného bezdůvodného obohacení ve výši 477 364,73 Kč s výše popsaným úrokem z prodlení. S ohledem na neprokázání existence smlouvy o úvěru pak zejména nepřicházelo do úvahy přiznání nároku na sjednaný úrok či sjednané pojistné.

39. S ohledem na změnu rozsudku okresního soudu rozhodl odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. originárně o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Žalobkyně byla v prvostupňovém řízení procesně úspěšná v rozsahu částky 558 778,30 Kč představující jistinu v částce 477 364,73 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni rozhodnutí okresního soudu ve výši 81 413,57 Kč. Naopak byla procesně neúspěšná v rozsahu částky 206 239,74 Kč představované jistinou v částce 106 069,94 Kč a úroky a úroky z prodlení nepřiznanými po rozhodnutí odvolacího soudu a kapitalizovanými ke dni rozhodnutí okresního soudu v částce 100 169,80 Kč. Je tak možno uzavřít, že žalobkyně byla v prvostupňovém řízení procesně úspěšná v rozsahu 73 % a procesně neúspěšná v rozsahu 27 %, a proto jí po odečtení procesního neúspěchu do jejího procesního úspěchu náleží vůči žalovanému dle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v rozsahu 46 %. Odvolací soud pak plně souhlasí s výší nákladů řízení vzniklých žalobkyni v průběhu prvostupňového řízení, jak je částkou 76 566 Kč vyčíslil v odůvodnění svého rozsudku okresní soud. Na tuto pasáž odůvodnění pak odvolací soud pro zestručnění plně odkazuje, ostatně proti ní nic nenamítala ani sama odvolatelka. Z této částky pak má žalobkyně vůči žalovanému nárok na náhradu v rozsahu 46 %, tedy na částku 35 220 Kč. K jejímu zaplacení žalobkyni pak odvolací soud zavázal žalovaného výrokem III. tohoto rozsudku.

40. Naopak v odvolacím řízení byl procesně úspěšnější žalovaný (v rozsahu částky 206 239,74 Kč kapitalizované ke dni rozhodnutí okresního soudu) a žalobkyně byla procesně úspěšná pouze co do částky 81 413,57 Kč [úrok z prodlení dle výroku II. písm. a) tohoto rozsudku kapitalizovaný ke dni rozhodnutí okresního soudu]. Nicméně vzhledem k tomu, že dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady v souvislosti s odvolacím řízením nevznikly, rozhodl odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal výrokem IV. tohoto rozsudku právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

41. Odvolací soud zavázal žalovaného k zaplacení úroku z prodlení a náhrady nákladů řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal odvolací soud jakéhokoliv podkladu v obsahu spisu.