15 Co 129/2022- 142

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] [číslo], [obec], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] [číslo], [PSČ] [obec] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 178 580,44 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 2. 2022, č. j. 9 C 160/2020-83, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se: a) co do částky 105 047 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení potvrzuje a ve výroku o lhůtě k plnění těchto částek se mění tak, že žalovaný je povinen tyto částky zaplatit žalobkyni ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku; b) co do částky 73 533,44 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 161 374,72 Kč za dobu od [datum] do [datum] a z částky 56 327,72 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 5,99 % ročně z částky 161 374,72 Kč za dobu od [datum] do zaplacení mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 12 539 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 989 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 178 580,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 161 374,72 Kč od [datum] do zaplacení a úrokem ve výši 5,99 % ročně z částky 161 374,72 Kč od [datum] do zaplacení a na nákladech řízení částku 60 209,25 Kč, a to v měsíčních splátkách po 8 000 Kč měsíčně. Své nároky odůvodnila tím, že je nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené s původním věřitelem žalovaného, tj. společností [právnická osoba] (dále jen„ banka“). Tato společnost uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet měsíčními splátkami ve výši 5 895 Kč se sjednaným úrokem ve výši 5,99 % ročně, a to 59 splátkami, přičemž první splátka měla být zaplacena dne [datum]. Žalovaný celkem uhradil na úvěr částku 194 953 Kč, avšak i přesto se dostal do prodlení se splácením úvěru, a proto banka od smlouvy odstoupila a úvěr zesplatnila k datu [datum]. Ke dni postoupení pohledávky činil dluh celkem částku 178 580,44 Kč a skládal se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 161 374,72 Kč, dlužného kapitalizovaného smluvního úroku 8 047,70 Kč a dlužného kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 9 158,02 Kč. Žalobkyně s ohledem na obranu žalovaného (spočívající na tvrzeních, že smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť banka neprověřila jeho schopnost úvěr splácet, přičemž vyšla pouze z výše jeho příjmu v daňovém přiznání, ale již nijak nezkoumala jeho výdaje) svá tvrzení doplnila tak, že banka vycházela při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z jím uvedených údajů, které následně ověřovala. Banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích (bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, apod.). Banka vycházela z příjmu žalovaného ve výši 46 449,02 Kč, přičemž žalovaný pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná a svůj příjem doložil daňovým přiznáním. Žalovaný dále uvedl, že je rozvedený, a že bydlí v domě v osobním vlastnictví s dalšími dvěma členy domácnosti. Banka porovnávala příjem žalovaného s odhadnutými výdaji a získala částku disponibilních zdrojů. Rovněž zohlednila, že žalovaný čerpal úvěr částečně účelově, a to za účelem konsolidace jeho dvou předešlých úvěrů v celkové výši 172 168 Kč, a dále neúčelově ve výši 127 832 Kč. Banka proto od doložených příjmů odečetla jeho výdaje poté, co budou jeho předešlé půjčky konsolidovány, přičemž jí vyšlo, že žalovanému zbývá měsíční částka 14 795,42 Kč, která je postačující k placení splátek. Žalovaný rovněž podstatnou dobu předmětný úvěr splácel a za trvání smluvního vztahu uhradil celkem částku 194 953 Kč, což dokládá, že byl schopen úvěr splácet. Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru o důvodnosti celé žaloby. Bylo podle něj prokázáno, že mezi bankou a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva ke konsolidaci jeho závazků se smluveným úrokem z prodlení 5,99 % ročně. Dle okresního soudu pak neobstojí obrana žalovaného, že mu banka poskytla spotřebitelský úvěr, aniž zjistila dostatečně údaje o jeho osobě. Již z názvu smlouvy se podává, že se poskytuje za účelem konsolidace ve smlouvě specifikovaných závazků žalovaného, z čehož vyplývá, že banka pracovala s informacemi, resp. dluhy žalovaného a rovněž i s údaji o jeho příjmech, jinak by s ním neuzavřela předmětnou smlouvu. V případě, že žalovaný bance nesdělil všechny potřebné údaje ke své osobě, mohl se dopustit trestného činu úvěrového podvodu. K tomu však nedošlo, neboť Policie ČR v důsledku šetření v tomto směru věc odložila, jelikož dospěla k závěru, že žalovaný při sjednávání úvěru neuvedl úmyslně nepravdivé informace o výši svých výdajů a závazků, ani podstatné údaje nezamlčel. Banka tak měla při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného při sjednávání předmětného úvěru dostatečné informace a oprávněně předpokládala, že úvěr lze poskytnout, a že tento bude uhrazen. Okresní soud tak dospěl k závěru o platnosti smlouvy o úvěru, přičemž současně dovodil, že žalovaný dosud dluží žalobou požadovanou částku. Proto žalobě v celém rozsahu vyhověl, přičemž s přihlédnutím k tomu, že žalovaný se snaží své dluhy splácet, mu umožnil dlužnou částku hradit ve splátkách po 8 000 Kč měsíčně.

2. Proti celému rozsudku si žalovaný podal včasné odvolání, jímž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný si je vědom toho, že mu byla poskytnuta částka 300 000 Kč na základě žalobkyní tvrzené smlouvy o úvěru, přičemž tato smlouva je však neplatná, neboť banka neprověřila řádně jeho schopnost úvěr splácet. Banka nijak neprověřovala a ani nechtěla vidět jakékoliv doklady o výdajích žalovaného, na jeho výdaje (zejména spojené s bydlením a dalším životem) se banka ani neptala. Banka sice měla k dispozici výpis z účtu žalovaného, ale v tomto nejsou uvedeny všechny výdaje žalovaného. Prověřit žalovaného v nebankovních a bankovních registrech k řádnému prověření úvěruschopnosti dle žalovaného nestačí. Již z toho, že okresní soud dospěl k výši příjmů žalovaného v částce 46 449,42 Kč a k výši jeho výdajů v částce 43 659 Kč, je zřejmé, že úvěruschopnost nebyla posouzena řádně, neboť při takové výši příjmů a výdajů žalovaného mu neměl být úvěr vůbec poskytnut. Okolnost, že žalovaný nějakou dobu dluh splácel, ještě neznamená, že tím byla splněna podmínka banky řádně zkoumat jeho úvěruschopnost. Smlouva o úvěru je proto smlouvou absolutně neplatnou dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V tomto smyslu pak žalovaný odkázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1As 30/2015. Nárok žalobkyně je pak nutno posoudit pouze jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z.

3. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně zcela správného. Okresní soud se správně vypořádal se všemi námitkami žalovaného, přičemž rovněž dospěl ke správnému závěru, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána řádně. Poskytnutím úvěru se také snížila úvěrová zátěž žalovaného, neboť úvěr byl poskytnut na refinancování předchozích úvěrů žalovaného.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu (neboť takto byl odvoláním žalovaného odvolacímu přezkumu otevřen), včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Při přezkumu postupoval odvolací soud dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné, byť pouze zčásti.

5. Odvolací soud souhlasí se všemi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem, na něž je možno pro zestručnění plně odkázat. Výjimku tvoří skutková zjištění okresního soudu ohledně výdajů žalovaného, jak byly zjištěny bankou před uzavřením smlouvy o úvěru. V tomto smyslu pak odvolací soud dle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování, a to listinami s označením„ žádost o spotřebitelský úvěr – konsolidace“ a„ protokol o prověření úvěruschopnosti klienta při schválení žádosti o úvěr“. Odvolací soud pak rovněž ve smyslu § 213 odst. 3 o. s. ř. zopakoval dokazování oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] a knihou odeslané pošty ze dne [datum], z nichž okresní soud (na rozdíl od soudu odvolacího) neučinil žádná relevantní skutková zjištění. Odvolací soud pouze uzavírá, že skutková zjištění učiněná z jednotlivých výše uvedených důkazů uvádí pro větší přehlednost níže, v rámci právního hodnocení věci.

6. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o platnosti smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně podle něj prokázala, že její předchůdkyně (banka) před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným, jakožto spotřebitelem, splnila povinnost řádně posoudit jeho úvěruschopnost. Odvolací soud má za to, že tuto otázku bylo nutno s ohledem na okolnost, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena dne [datum], posoudit dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). V souvislosti s posouzením otázky zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavírání smlouvy o úvěru odvolací soud připomíná, že v principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, je nutno při výkladu ustanovení § 9 ZoSÚ použít závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

7. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bankou při uzavření smlouvy o úvěru uvedla, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla prověřena na základě tvrzení poskytnutých žalovaným, přičemž bankou byla prověřována pouze výše příjmu žalovaného. Banka přitom zjistila z daňového přiznání žalovaného, že v rozhodné době dosahoval průměrného měsíčního příjmu ve výši zhruba 46 500 Kč. Potud tedy banka postupovala dle odvolacího soudu zcela správně, neboť informace poskytnuté jí spotřebitelem (žalovaným) o výši jeho příjmů relevantně ověřila. Jinak tomu však bylo v případě výdajů žalovaného. Žalobkyně ohledně této otázky vyšla z žalovaným uvedených skutečností o tom, že je rozvedený, a že bydlí v domě v osobním vlastnictví s dalšími dvěma členy domácnosti. Přitom však takto žalovaným uvedené skutečnosti nijak neprověřovala (tj. nevyžádala si od žalovaného jakékoliv doklady o výši jeho nákladů na bydlení), ale spokojila se pouze s odhadnutím výše těchto výdajů dle statistických dat.

8. Jak pak odvolací soud zjistil ze žádosti o spotřebitelský úvěr – konsolidace, je v ní uvedeno, že žalovaný nemá žádné další dluhy, neplatí žádné splátky a jeho výdaje na údržbu nemovitosti jsou uvedeny v částce 0 Kč, stejně jako ostatní výdaje. Z protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta při schválení žádosti o úvěr pak odvolací soud zjistil, že jako příjem žalovaného je uvedena částka 46 449,42 Kč a jako výdaje jsou uvedeny splátky závazků ve výši 30 499 Kč, dále výdaje ostatní (náklady na bydlení, stravu, ošacení, hygienu, příp. alimenty) ve výši 13 160 Kč, tedy celkové výdaje ve výši 43 659 Kč. Dále je v protokole uvedeno, že splátky konsolidovaných úvěrů činí částku 17 900 Kč a splátka nového úvěru činí částku 5 895 Kč, přičemž disponibilní hotovost žalovaného před poskytnutím úvěru tak činí částku 2 790,42 Kč a po poskytnutí úvěru částku 14 795,42 Kč. Z protokolu dále vyplývá, že byla provedena lustrace žalovaného v BRKI, rejstříku exekucí, interním black listu a insolvenčním rejstříku.

9. S ohledem na výše uvedená tvrzení žalobkyně doplněná skutečnostmi zjištěnými odvolacím soudem z důkazů založených do spisu již v průběhu prvostupňového řízení pak odvolací soud dovodil, že banka, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů, nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele (jako podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr) není možno učinit pouze na základě zjištění o jeho příjmech, byť ověřených a předchůdkyně žalobkyně se pak zcela nedostatečně zabývala výdajovou stránkou majetkových poměrů žalovaného. Banka si totiž nevyžádala od žalovaného žádné doklady o výši jeho plateb za bydlení, inkaso a jiných pravidelných výdajů, přičemž se spokojila pouze s tím, že do výdajů žalovaného zahrnula pouze jakousi blíže nespecifikovanou (a odhadnutou) paušální částku výdajů. Takto paušálně stanovená částka výdajů pak logicky nemůže nic vypovídat o konkrétních výdajích žalovaného, které mohou být i několikanásobně vyšší a jejich konkrétní výše nemusí být s paušální a průměrnou částkou výdajů v žádném poměru. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že banka s ohledem na výše uvedené skutečnosti zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že banka provedla lustraci žalovaného v různých registrech. Samotná skutečnost, že žalovaný není veden v evidenci dlužníků, či není v insolvenci, totiž nemusí nic vypovídat o jeho majetkové situaci. Pokud by žalovaný byl v těchto rejstřících veden, signalizovalo by to samozřejmě jeho nepříznivou majetkovou situaci, nicméně z pouhé okolnosti, že v těchto rejstřících veden není, nelze mít automaticky za prokázaný opak, tj. příznivou majetkovou situaci žalovaného.

10. Pokud tedy banka při svém posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z výše uvedených skutečností, na jejichž základě dospěla k závěru o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, postupovala tak zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani okolnost, že banka vycházela z toho, že po splacení konsolidovaných dluhů zbyde žalovanému vyšší částka na úhradu jeho dluhů. Na posouzení úvěruschopnosti žalovaného nemá pak žádný vliv ani okolnost, že žalovaný poskytnutý úvěr určitou dobu řádně splácel. U obou těchto okolností je totiž nutno zohlednit především to, že úvěruschopnost je potřeba posuzovat k okamžiku poskytnutí úvěru, tedy ještě předtím, než dojde k uhrazení refinancovaných úvěrů, či než spotřebitel začne úvěr řádně splácet. Tudíž jakékoliv skutečnosti nastalé posléze (včetně těch zmiňovaných žalobkyní) jsou z tohoto pohledu naprosto bezvýznamné. Také to, že jednání žalovaného při poskytování úvěru nebylo shledáno ze strany Policie ČR jako trestný čin, nevypovídá nic o zkoumání jeho úvěruschopnosti bankou, neboť toto zkoumání má provádět banka, a to na základě skutečností uvedených žalovaným, které banka následně prověří. To, že se žalovaný nedopustil trestného jednání, pak vypovídá pouze o tom, že neměl v úmyslu uvést bance nepravdivé skutečnosti, což nelze dát do jakékoliv souvislosti s tím, že si banka od něj žádné konkrétní skutečnosti o výši jeho výdajů nevyžádala a vycházela pouze z údajů statistických.

11. Odvolací soud tedy, na rozdíl od soudu okresního, dospěl k závěru, že banka (jako právní předchůdkyně žalobkyně) nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí ve smyslu § 9 ZoSÚ. V tomto smyslu lze rovněž odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nějž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu pak nelze dovodit, že by poskytovatel úvěru měl vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů a výdajů, ale právě naopak jeho povinnost takto spotřebitelem uvedené skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost.

12. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).

13. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 9 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 9 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

14. V tomto ohledu odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Pokud tedy byla dovozena povinnost soudu zkoumat podmínky platnosti smlouvy o úvěru dle § 87 výše uvedeného zákona (tedy v případě tehdy výslovně zmíněné relativní neplatnosti smlouvy o úvěru), má odvolací soud za to, že tím více by měl mít možnost soud přezkoumat platnost smlouvy o úvěru z úřední povinnosti dle § 9 ZoSÚ, v němž není relativní neplatnost takové smlouvy jakkoliv výslovně uvedena. Nadto je potřeba uvést, že v tomto konkrétním případě se žalovaný neplatnosti smlouvy o úvěru i výslovně dovolal.

15. S ohledem na neplatnost (absolutní) smlouvy o úvěru si pak strany této smlouvy musí svůj vzájemný vztah vypořádat v režimu § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Odvolací soud v tomto ohledu vyšel z toho, že žalovaný námitku vzájemného plnění vznesl, neboť se výslovně dovolával, aby mu byly zohledněny částky, které na daný úvěr v minulosti zaplatil. Žalovaný jako smluvní strana neplatné smlouvy o úvěru od právní předchůdkyně žalobkyně přijal částku 300 000 Kč, avšak dosud vrátil pouze částku 194 953 Kč. Ohledně těchto částek vycházel odvolací soud (ve shodě se soudem okresním) ze shodných skutkových tvrzení obou účastníků. Žalovaný tak je povinen žalobkyni (na kterou byly nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru řádně postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]) vrátit částku 105 047 Kč, jakožto rozdíl částek 300 000 Kč a 194 953 Kč.

16. K zesplatnění nároku žalobkyně na zaplacení částky 105 047 Kč došlo podle odvolacího soudu prostřednictvím oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]. Jak odvolací soud zjistil z této listiny, byl v ní žalovaný vyzván k okamžitému zaplacení dluhu vyplývajícího z předmětné smlouvy o úvěru. Jak pak odvolací soud zjistil z knihy odeslané pošty ze dne [datum], bylo výše zmíněné oznámení odesláno žalovanému poštou dne [datum], a to na adresu, kterou žalovaný oznámil bance jako doručovací adresu. Odvolací soud považuje již za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne [datum]. Nejbližšího následujícího pracovního dne ([datum]) pak měl žalovaný plnit, a protože tak neučinil, je od [datum] v prodlení. Žalobkyni tak vůči němu vznikl ve smyslu § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky 105 047 Kč právě od [datum].

17. S ohledem na tyto skutečnosti tak odvolací soud výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku dle § 219 o. s. ř. potvrdil meritorní výrok rozsudku okresního soudu ohledně částky 105 047 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení jako věcně správný. Ve zbylém rozsahu pak odvolací soud výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku změnil meritorní výrok rozsudku okresního soudu v jeho zbylém rozsahu a žalobu v něm zamítl. Žalovaný totiž není povinen žalobkyni vracet jakoukoliv jinou částku jistiny, ani příslušenství, nad rámec toho, co je uvedeno ve výroku I. písm. a) tohoto rozsudku. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru, jsou neplatná veškerá ujednání v ní obsažená, tedy i ujednání o úroku a na jejich podkladě tak žalobkyni nemohl vzniknout nárok na zaplacení jakýchkoliv dalších částek.

18. Pokud se týče lhůty k plnění částky 105 047 Kč s úrokovým příslušenstvím, pak žalovaný požadoval, aby byl s ohledem na své nepříznivé majetkové poměry zavázán zaplatit tento dluh ve splátkách, naposledy ve výši 2 000 Kč měsíčně. Přitom uváděl, že jeho příjmy dosahují částky 30 000 Kč měsíčně, z níž musí platit částku 15 900 Kč měsíčně jako náklady na dosažení tohoto příjmu, a to za zdravotní a sociální pojištění, za benzín, za telefon a internet a za kancelářské potřeby. Dále musí žalovaný měsíčně hradit částku 5 600 Kč za inkaso v rámci bydlení, dále měsíčně částku 1 000 Kč za vodu, dále 3 000 Kč měsíčně jako výživné na syna a 10 000 Kč jako splátku hypotéky. Celkem tedy žalovaný uvedl konkrétní výdaje v částce 35 500 Kč měsíčně, přičemž současně uvedl, že má celou řadu dalších dluhů, které musí splácet, a to za pomoci rodiny. Je tak zcela evidentní, že měsíční výdaje žalovaného přesahují jeho příjmy, a proto není možno dospět k závěru, že by žalovaný byl schopen hradit žalobkyni jakékoliv splátky. Nadto odvolací soud zohlednil i okolnost, že žalovaný na svůj dluh od dubna 2019 nic nezaplatil. Odvolací soud proto výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku změnil dle § 220 o. s. ř. lhůtu k plnění částky 105 047 Kč s úrokovým příslušenstvím tak, že žalovaného zavázal k zaplacení těchto částek ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

19. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná co do částky 126 878,07 Kč (jistina ve výši 105 047 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni rozhodování okresního soudu ve výši 21 831,07 Kč) a procesně neúspěšná co do částky 86 101,71 Kč (jistina ve výši 73 533,44 Kč, úrok z prodlení a úrok kapitalizovaný ke dni rozhodnutí okresního soudu v celkové výši 12 568,27 Kč). V procentuálním vyjádření pak dospěl odvolací soud k závěru, že po odečtení procesního neúspěchu žalobkyně (v rozsahu 40,4 %) od jejího procesního úspěchu (v rozsahu 59,6 %), má žalobkyně vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v rozsahu 19,2 %. Celkové náklady žalobkyně v prvostupňovém řízení sestávají z odměny advokátky zastupující žalobkyni ve výši 8 260 Kč za jeden úkon právní služby (dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“, při tarifní hodnotě 178 580 Kč), a to za celkem pět úkonů právní služby spočívajících v převzetí a přípravě zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu), sepisu žaloby a podání ze dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) a účastech u jednání okresního soudu ve dnech [datum] a [datum] (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu) a dále ve výši plné odměny za úkon právní služby (tedy v částce 4 130 Kč) za sepis předžalobní výzvy, kterou odvolací soud považuje za jednoduchou výzvu k plnění ve smyslu § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu, neboť neobsahovala základní skutkový a právní rozbor věci. Celková výše odměny advokátky tak činí částku 45 430 Kč Odvolací soud pak nepovažuje za účelně učiněný úkon právní služby sepis podání žalobkyně ze dne [datum], neboť v rámci tohoto podání žalobkyně doplnila skutečnosti, které měla uvést již v samotné žalobě. Pokud se žalobkyně rozhodla tyto skutečnosti uvést v samostatném podání, nelze jí to jakkoliv vytýkat, nicméně nemůže požadovat po žalovaném úhradu nákladů za sepis tohoto podání. Ke každému z výše uvedených šesti úkonů právní služby náleží zástupkyni žalobkyně dále náhrada paušálních výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tedy celkem částka 1 800 Kč. Žalobkyni byl dále přiznán nárok na cestovné její zástupkyně za jízdu ke dvěma jednáním okresního soudu, a to ve dnech [datum] a [datum] osobním vozidlem [značka automobilu], [registrační značka], z [obec] do Opavy a zpět v celkové délce 80 km, při průměrné spotřebě 5,5 l motorové nafty na 100 km a její ceně ve výši 27,20 Kč dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 375/2021 Sb., a základní náhradě ve výši 4,40 Kč za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky (při jízdě dne [datum]) a při ceně motorové nafty ve výši 36,10 Kč dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 511/2021 Sb., a základní náhradě ve výši 4,70 Kč za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky (při jízdě dne [datum]). Dne [datum] tak činily cestovní výdaje částku 472 Kč a dne [datum] částku 535 Kč, celkem tedy 1 007 Kč. Za tyto cesty zástupkyni žalobkyně rovněž přísluší náhrada za promeškaný čas v celkové výši 400 Kč, a to za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu (vždy započatá půlhodiny při jedné cestě). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně je plátcem DPH, vznikl jí ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu za 21% DPH z celkové částky výše uvedených nákladů 48 637 Kč ve výši 10 214 Kč. Do celkové výše nákladů prvostupňového řízení žalobkyně ve výši 65 306 Kč je dále nutno započítat i soudní poplatek zaplacený za žalobu v částce 6 455 Kč. Z částky 65 306 Kč pak žalobkyni náleží vůči žalovanému náhrad v rozsahu 19,2 %, tedy částka 12 539 Kč. K jejímu zaplacení žalobkyni pak odvolací soud zavázal žalovaného výrokem II. tohoto rozsudku.

20. V odvolacím řízení byla žalobkyně stejně procesně úspěšná i neúspěšná, jako v řízení prvostupňovém. V souladu s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. jí tedy náleží vůči žalovanému rovněž poměrná náhrada nákladů odvolacího řízení, a to v rozsahu 19,2 % (ohledně tohoto rozsahu odvolací soud plně odkazuje na zdůvodnění uvedené v předchozím odstavci). Žalobkyni vznikly v odvolacím řízení náklady v celkové výši 10 358 Kč sestávající z odměny advokáta za zastoupení žalobkyně za jeden úkon právní služby, a to za účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] (dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu) ve výši 8 260 Kč, z náhrady paušálních výdajů zástupkyně žalobkyně k tomuto úkonu právní služby ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a z náhrady za 21% DPH z výše uvedených částek (8 560 Kč) ve výši 1 798 Kč dle 137 odst. 3 o. s. ř. Z celkových nákladů ve výši 10 358 Kč pak má žalobkyně vůči žalovanému nárok na náhradu 19,2 %, tedy na částku 1 989 Kč. K jejímu zaplacení odvolací soud zavázal žalovaného výrokem III. tohoto rozsudku.

21. Odvolací soud zavázal žalovaného k zaplacení náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal odvolací soud jakéhokoliv podkladu ve spisovém obsahu. V tomto ohledu odvolací soud plně odkazuje na zdůvodnění téže lhůty k plnění u merita věci.

Poučení