15 Co 129/2025 - 85

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Slavíkové a soudkyň Mgr. Olgy Lenochové a Mgr. Adély Kaftanové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 938 800 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. listopadu 2024, č.j. 11 C 83/2024 - 62, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 938 800 Kč (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou žalobkyně domáhala jednak odškodnění z titulu nezákonného trestního stíhání započatého usnesením policejního orgánu ze dne 09. 12. 2021 pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a skončeného zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v [místo] (dále jen „OS [místo]“) ze dne 26. 10. 2023 pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“), dle § 226 písm. c) tř. ř., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala žalobkyně. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 12. 2023. V důsledku vedeného trestního stíhání vznikla žalobkyni nemajetková újma, za kterou požadovala zadostiučinění v penězích, a to částkou 898 800 Kč, tj. 1 200 Kč za jeden den trestního stíhání. Žalobkyně zdůraznila, že trestním stíháním, ve kterém jí hrozilo uložení trestu odnětí svobody až na 5 let, bylo zasaženo do její cti a pověsti, jinak bezúhonného člověka, kdy trestní stíhání vstoupilo ve všeobecnou známost v místě jejího bydliště. Současně došlo k zásahu do pracovní sféry žalobkyně, která je státní zaměstnankyní na [správní orgán] a byla vystavena přes dva roky trvající hrozbě ztráty zaměstnání. Dále žalobkyně požadovala nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Požadovala zadostiučinění v penězích ve výši 40 000 Kč, tj. částkou 20 000 za jeden rok trestního stíhání. Namítla neodůvodněné průtahy ve věci.

3. Takto formulované nároky žalobkyně uplatnila u žalované, která ve stanovisku ze dne 12. 06. 2024, žalobkyni v souvislosti s trestím stíháním přiznala pouze náklady právního zastoupení, s tím, že nebyly prokázány takové skutečnosti, které by odůvodňovaly poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Žalovaná proto jako adekvátní zadostiučinění konstatovala porušení práva žalobkyně a poskytla omluvu. Požadavek na zadostiučinění za újmu z titulu nepřiměřené délky řízení žalovaná odmítla, neboť celkovou dobu trestního stíhání nelze označit za nepřiměřenou.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na stanovisko ze dne 12.06.2024.

5. Soud prvního stupně vyšel po skutkové stránce ze zjištění, která podrobně uvedl v odstavcích 14. a 15. odůvodnění napadeného rozsudku. Usnesením [bezpečnostní sbor] odboru [místo] 1. oddělení ze dne 09.12.2021, č.j. [spisová značka], bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Uvedeného jednání se měla dopustit ve stručnosti tím, že si v dosud nezjištěné době od 01. 07. 2021 do 19. 07. 2021 přisvojila, částečně nechala vyhodit do komunálního odpadu a částečně nechala odvézt na nezjištěné místo, vybavení bytu č. [číslo] na adrese [adresa], které patřilo poškozené [jméno FO], která měla byt od žalobkyně pronajatý, čímž způsobila poškozené škodu ve výši 214 033 Kč. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně stížnost, která byla usnesením státního zástupce ze dne 2. 2. 2022 zamítnuta jako nedůvodná. žalobkyně byla vyslechnuta jako obviněná dne 27. 12. 2021, kdy využila svého práva a nevypovídala. Vyšetřování bylo ukončeno dne 24. 01. 2022. Obžaloba na žalobkyni byla podána k OS [místo] dne 16. 03. 2022. Soud ve věci rozhodl trestním příkazem ze dne 31. 05. 2022, kterým uznal žalobkyni vinnou dle obžaloby a uložil jí trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců, a uložil povinnost nahradit poškozené [jméno FO] škodu 192 100 Kč. Žalobkyně podala odpor. Rozsudkem ze dne 26. 10. 2023 byla žalobkyně zproštěna obžaloby dle § 226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala žalobkyně. Poškozená [jméno FO] byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud v odůvodnění rozsudku současně konstatoval, že skutečnosti zjištěné v přípravném řízení odůvodňovaly postavit žalobkyni před soud, ke změně situace došlo až po výpovědi [jméno FO] v hlavním líčení. Odvolání podáno nebylo. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 12. 2023. Dne 29. 04. 2024 žádala [bezpečnostní sbor] o zapůjčení spisu v trestní věci přečinu krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. ř., kterého se jednáním, pro které byla dříve stíhána žalobkyně, mohl dopustit [jméno FO].

6. Žalobkyně u žalované předběžně uplatnila dne 22.01.2024 nároky na zaplacení částek 898 900 Kč a 40 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkové újmy a částky 42 968,61 Kč jako náhrady škody v podobě vynaložených nákladů obhajoby. Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne 12. 06. 2024, kterým konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, za jehož vydání a za na něm založené trestní stíhání se žalobkyni omluvila, a požadavek na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení pro neexistenci odpovědnostního titulu odmítla. Požadavku na náhradu škody žalovaná v plném rozsahu vyhověla.

7. Soud prvního stupně s odkazem na § 5, § 14, § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen „OdpŠk“), uzavřel, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu.

8. Ohledně nároku na nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání aplikoval jednak ust. § 8 odst. 1 OdpŠk, kdy dospěl k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání) a § 31a odst. 1, 2 OdpŠk, včetně relevantních závěrů ustálené judikatury (např. rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 či nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3193/10) týkající se zvažovaných kritérií rozhodných při posuzování nemajetkové újmy a stanovení formy a výše zadostiučinění při nezákonném trestním stíhání (tj. povaha trestní věci, délka trestního stíhání a dopady do osobní sféry žalobkyně). Vznik nemajetkové újmy při nezákonném trestním stíhání se tedy v určitém základním (obecném) rozsahu presumuje. Na poškozeném pak je, aby v řízení tvrdil a prokázal konkrétní formu a intenzitu takové újmy.

9. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně byla stíhána pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který jí hrozilo uložení trestu odnětí svobody na 1 rok až 5 let. S ohledem na dosavadní bezúhonnost však žalobkyni zjevně nehrozil vysoký, a již vůbec ne nepodmíněný trest odnětí svobody. Byla stíhána pro majetkovou trestnou činnost, kdy s takovým trestním stíháním bývá obecně spojeno nižší společenské odsouzení než např. v případě trestné činnosti proti životu a zdraví či lidské důstojnosti. Soud prvního stupně konstatoval, že se jedná o skutečnosti, které újmu způsobenou trestním stíháním u žalobkyně do jisté míry zmenšují. Oproti tomu zdůraznil, že se u žalobkyně jednalo o první zkušenost s trestním řízením, a trestní stíhání tak muselo na žalobkyni působit intenzivněji než na osobu, která se do střetu s orgány činnými v trestním řízení dostává opakovaně. Žalobkyni hrozilo též uložení povinnosti k náhradě škody ve výši cca 200 000 Kč. Tyto skutečnosti naopak umocňují dopady trestního stíhání a způsobenou nemajetkovou újmu žalobkyně.

10. Pokud jde o délku trestního stíhání, to bylo zahájeno usnesením ze dne 09. 12. 2021, doručeným obhájkyni žalobkyně téhož dne, a bylo skončeno právní mocí rozsudku OS [místo] dne 28. 12. 2023. Trestní stíhání trvalo 2 roky, resp. 24 celých měsíců, kdy po tuto dobu předmětné trestní stíhání mohlo na žalobkyni negativně působit. Soud prvního stupně označil délku[Anonymizováno]trestního stíhání za kritérium, které intenzitu nemajetkové újmy zvyšuje. Dále konstatoval, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by trestní stíhání mělo být vůči žalobkyni zahájeno svévolně či šikanózně. Na základě výsledků přípravného řízení bylo i důvodné podat na žalobkyni k obžalobu, kdy ke změně situace došlo až po výpovědi [jméno FO] při hlavním líčení, se kterým bylo následně pro stejný skutek zahájeno trestní řízení.

11. Pokud jde o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně, soud prvního stupně uzavřel, že tyto žalobkyně přes poučení a výzvy soudu buď ani konkrétně netvrdila (dopady vědomosti o trestním stíhání), anebo k uplatněným tvrzením neoznačila žádné důkazy (existence služebního poměru, ze které by mohla důvodně plynout obava ze ztráty zaměstnání dle příslušných ustanovení zákona o státní službě v případě odsouzení, vědomost okolí o trestním stíhání). Soud prvního stupně tak vzal za prokázané jen obecné dopady spojené většinou s každým trestním stíháním, jako jsou stres, nervozita, obava z odsouzení apod., což jsou skutečnosti obecně známé a není je nutno dokazovat.

12. Na základě všech uvedených skutečností, které mají nemajetkovou újmu umocňovat či naopak snižovat, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni vznikla v důsledku předmětného trestního stíhání nemajetková újma pouze v minimálním rozsahu, v takovém, v jakém je obecně spojována s každým trestním stíháním.

13. V odstavci 31. odůvodnění napadeného rozsudku provedl soud prvního stupně porovnání případu žalobkyně s věcmi navrženými pro srovnání žalobkyní, vedenými u Obvodního soudu pro [adresa]. Ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], se jednalo o trestní stíhání pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a, písm. b) tr. zákoníku, spáchaného formou účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného formou účastenství dle § 24 dost. 1 písm. c) tr. zákoníku, které trvalo necelý rok a poškozená byla ohrožena trestem odnětí svobody až 2 roky, poškozená byla obžaloby zproštěna rozsudkem soudu prvého stupně, dle § 226 písm. a) tr. ř., jednalo se o osobu opakovaně soudně trestanou. Jinak byly prokázány jen obecné, obvyklé dopady trestního stíhání. Soud měl za dostačující žalovanou již poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvy. Ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] se jednalo o trestní stíhání pro trestné činy pronevěry a podílnictví; poškozený obžalován pro trestný čin podílnictví a byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 6 měsíců až 5 let, trestní stíhání trvalo necelé tři roky, obžaloby zproštěn dle § 226 písm. b) tr. ř. Poškozený byl bezúhonný, nad rámec obecných dopadů měl potíže se spánkem a bolel jej žaludek, ztratil chuť do nových věcí a obecnou radost ze života, trestní stíhání se dotýkalo jeho vážnosti a občanské cti. Zásahy do profesního, rodinného, osobnostního života i do oblasti sociálních vztahů. Poškozený musel uhradit 3 mil. Kč, Přiznáno zadostiučinění 75 000 Kč. Věc vedená pod sp. zn. [spisová značka] (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]), kdy poškozený byl stíhán pro pokračující trestný čin krádeže a byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 2 roky až 8 let, trestní stíhání trvalo rok a půl. Poškozený byl uznán prvostupňovým rozsudkem vinným z jednoho ze čtyř dílčích útoků pokračujícího trestného činu a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 30 měsíců, zcela zproštěn obžaloby byl až rozsudkem odvolacího soudu. Poškozený nebyl bezúhonný, předchozí trestné činnosti se však dopustil před 20 lety a od té doby vedl řádný život, věnoval se rodině a dceři, vydělával si prací. Jeho trestní stíhání zaselo nedůvěru mezi něj a rodinné příslušníky, vyvolalo u něho psychosomatické potíže. Přiznáno zadostiučinění částku 20 000 Kč.

14. Současně porovnal případ žalobkyně s případy vedené u Obvodního soudu pro [adresa] a vyhledané soudem prvního stupně. Věc vedená pod sp. zn. [spisová značka] ( u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]), poškozená stíhána pro přečin podvodu, trestní stíhání trvalo necelý rok, zproštěna obžaloby rozsudkem soudu prvého stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, a to dle § 226 písm. b) tr. řádu. nebyly prokázány žádné další dopady nad rámec dopadů spojených s každým trestním stíháním, k narušení rodinných vztahů a jejímu onemocnění došlo ještě před zahájením trestního stíhání. Soud v této věci považoval za dostačující žalovanou již poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy. Ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]) se jednalo o trestní stíhání nejprve pro přečin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a následně pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1 tr. zákoníku a byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 1 rok až 5 let. Stíhání trvalo necelé čtyři roky. U poškozeného nebyly prokázány žádné další dopady nad rámec psychické zátěže způsobené trestním stíháním. S ohledem na délku řízení a průběh trestního stíhání, kdy byl poškozený dvakrát nepravomocně odsouzen a byla mu i uložena povinnost k náhradě škody ve výši 400 000 Kč, považoval soud v porovnávané věci za adekvátní zadostiučinění částku 40 000 Kč. Ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] byl poškozený stíhán nejprve pro přečin pojistného podvodu dle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku (ke stížnosti zrušeno), následně pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku (ke stížnosti zrušeno) a nakonec pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku a byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 1 rok až 5 let, stíhání trvalo 14 měsíců. Poškozený v porovnávané věci byl nejprve uznán vinným přečinem zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušení dobu v trvání 36 měsíců a peněžitý trest ve výši 70 000 Kč. Obžaloby byl poškozený zproštěn až rozsudkem odvolacího soudu, a to dle § 226 písm. c) tr. ř. Poškozený byl bezúhonný, nebyly u něj prokázány žádné zvláštní dopady nad rámec dopadů spojených obvykle s každým trestním stíháním. Soud v této věci považoval za dostačující žalovanou již poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy.

15. Následně soud prvního stupně po zohlednění učiněných zjištění a provedeném porovnání, uzavřel, že žalobkyně oproti porovnávaným případům netvrdila, anebo neprokázala žádné konkrétní dopady nad rámec těch, které jsou obvykle spojené s každým trestním stíháním. Současně konstatoval, že trestní stíhání žalobkyně nebylo na rozdíl od porovnávaných věcí zatíženo žádným překotným vývojem, který by i při minimálních zásazích odůvodnil přiznání peněžitého zadostiučinění. Dospěl proto k závěru, že za přiměřené lze považovat poskytnutí pouze morální satisfakce, které se žalobkyni ve formě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvy ze strany žalované již dostalo. Proto žalobu ohledně nároku na zaplacení částky 898 800 Kč jako nedůvodnou zamítl.

16. U nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání soud prvního stupně aplikoval ust. § 13, § 31a OdpŠk, přistoupil k vyhodnocení konkrétních okolností případu, a kritérií dle § 31a odst 3 OdpŠk. Konstatoval, že posuzované řízení bylo zahájeno doručením usnesení o zahájení trestního stíhání dne 09. 12. 2021 a skončilo právní mocí rozsudku OS [místo] dne 28. 12. 2023. Trvalo celkem 2 celé roky.

17. Ve věci shledal skutkovou složitost (zjišťovány nejen okolnosti vystěhování předmětného bytu, ale též jaké věci poškozená v bytě vůbec měla a nebyly vydány), která se promítla do složitosti procesní (vyslechnuto celkem 11 svědků – komplikace s doručováním, pátrání po jejich pobytu, nařizována jejich předvedení, kdy hlavní líčení byla opakovaně odročována). Poškozená až při výpovědi při hlavním líčení dne 26. 1. 2023 označila další osoby, které bylo potřeba vyslechnout jako svědky. Policejní orgán rozhodoval 1x o zahájení trestního stíhání, státní zástupce rozhodoval 1x o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání a podával obžalobu, OS [místo] rozhodoval ve věci samé 1x trestním příkazem a 1x rozsudkem. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, vyšetřování proběhlo velmi rychle, v řízení před soudem nebyla dodržena třítýdenní lhůta dle § 181 odst. 3 tr. ř. pro učinění prvního úkonu směřujícího k rozhodnutí věci (trestního příkaz vydán 31. 05. 2022, tj. za 2,5 měsíce), a došlo tak k průtahu v délce 1 měsíc a 3 týdny. Hlavní líčení nařízené na den [datum] bylo bez udání důvodu přeloženo na den 17. 4. 2023. Jinak i soud postupoval plynule a v přiměřených lhůtách. Pokud jde o jednání žalobkyně, tato svým postupem k délce řízení též částečně přispěla, když v přípravném řízení zůstala pasivní (nevypovídala, neodůvodnila ani stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, neměla návrhy na doplnění dokazování, nevyjádřila se k důkazům shromážděným) a až v řízení před soudem navrhovala výslechy svědků. Zvolenou strategii obhajoby samozřejmě nelze klást žalobkyni k tíži, stejně tak ovšem nelze klást k tíži státu, pokud v jejím důsledku dojde k prodloužení řízení. Pokud jde o význam předmětu řízení pro poškozeného, posuzované řízení bylo řízením s typově zvýšeným významem. K této skutečnosti však nebylo možno v rámci posuzování (ne)přiměřenosti řízení a újmy z toho plynoucí přihlédnout, když žalobkyně se samostatně domáhala náhrady újmy z titulu nezákonného trestního stíhání. Žádné jiné skutečnosti, které by měly význam předmětu řízení zvyšovat, pak žalobkyně v řízení netvrdila, resp. neprokázala, proto byl tento význam hodnocen jako běžný.

18. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celkovou dobu řízení v délce 2 let lze považovat ještě za dobu přiměřenou okolnostem dané věci, byť se jedná o případ hraniční, kdy zjištěné drobné průtahy na straně soudu lze ještě tolerovat, a že tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk v posuzovaném řízení nedošlo. Rovněž proto v požadavku na zaplacení částky 40 000 Kč byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

19. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř., a přiznal žalované plnou náhradu nákladů řízení (ve specifikaci uvedené v odstavci 41. odůvodnění napadeného rozsudku).

20. Rozsudek napadla včasným a přípustným odvoláním žalobkyně. Soudu prvního stupně vytkla nesprávná skutková zjištění a právní hodnocení, zejména nesprávný výběr a aplikaci srovnávací judikatury u nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání.

21. Dle žalobkyně soud prvního stupně pochybil při hodnocení povahy trestní věci, délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně. Dle žalobkyně je jeho odůvodnění ambivalentní. Žalobkyně v odstavci 8 odůvodnění svého odvolání cituje nález Ústavního soudu ze dne 17. 08. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, s tím, že každé trestní stíhání představuje zásadní zásah do osobního života stíhané osoby, který je obzvláště umocněn tím, že řízení skončilo zprošťujícím rozsudkem. Výše peněžité náhrady nesmí být pouze symbolická, ale musí odrážet principy plynoucí z ústavního pořádku. V případě žalobkyně pak k takovéto satisfakci nedošlo, neboť nebyly identifikovány žádné zvláštní okolnosti pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně v důsledku nesprávné aplikace srovnávací judikatury dovodil nesprávné právní závěry, které jsou v rozporu s elementárním požadavkem na přiznání přiměřeného zadostiučinění v dostatečné výši tak, jak je vyloženo v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3271/20. Současně žalobkyně nesouhlasí s vyhodnocením rozhodných kritérií dle § 31a OdpŠk pro stanovení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání. Nesouhlasí s názorem, že celkovou dobu řízení v délce 2 let lze považovat za dobu přiměřenou okolnostem dané věci. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalované uloží povinnosti nahradit žalobkyni náhradu nákladů soudního řízení.

22. Žalovaná při odvolacím jednání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Odkázala na závěry svého stanoviska ze dne 12.06.2024.

23. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného (a přípustného) odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. V situaci, kdy se žalobkyně bez omluvy k odvolacímu jednání nedostavila, ač byla řádně předvolána, projednal odvolací soud věc v její nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř.

24. Odvolací soud se zaměřil na odvolací námitky vážící se k závěrům soudu prvního stupně ohledně zásahu do osobnostní sféry žalobkyně v intenzitě, která by odůvodňovala přiznání peněžité satisfakce u nároku na odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním.

25. Dle judikatury Ústavního soudu ČR „…ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Nelze totiž přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. Jak již Ústavní soud v minulosti také judikoval, každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění "liché", což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem…“ (viz např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 642/2005, sp. zn. II. ÚS 590/2008, sp. zn. I. ÚS 554/04, či sp. zn. I. ÚS 2551/13).

26. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.06.2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Jak dále vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.03.2012 sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, skutkové vymezení újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba.

27. Odvolací soud vzal na zřetel výše citovanou judikaturu včetně kritérií, která pro stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním vymezil Nejvyšší soud. Souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že u žalobkyně nedošlo k zásahu do jejích osobnostních práv v takové intenzitě, aby odůvodňovala ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu přiznání finančního odškodnění nad rámec konstatování porušení práva a poskytnuté omluvy žalovanou (ve stanovisku ze dne 12.06.2024); k tomuto závěru soud prvního stupně dospěl po vyhodnocení povahy trestní věci, délky trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně, a provedenou komparací, proti které nemá odvolací soud výhrad.

28. Odvolací soud připomíná, že trestní stíhání žalobkyně trvalo celkem 2 roky, a nebyla vystavena působení negativních důsledků nezákonně vedeného trestního stíhání výrazně dlouho. Po celou tuto dobu však žalobce nepochybně žila s vědomím stíhání, jednalo o osobu do té doby bezúhonnou, která probíhající trestní stíhání vnímá logicky úkorněji než osoba, která má již s trestním stíháním (příp. odsouzením) své zkušenosti (viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.04.2014 sp. zn. I. ÚS 2551/2013). Žalobkyně nebyla stíhána pro trestný čin působící ve společnosti zvlášť zavrženíhodně (jako je vražda, ublížení na zdraví s těžkými následky apod.).

29. Soud prvního stupně se zabýval důsledně veškerými tvrzeními žalobkyně o tom, k jakým konkrétním zásahům do její osobnostní sféry mělo v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí dojít (zásah do cti a důstojnosti, do pracovního života, sociálních vazeb s ohledem vědomosti okolí o trestním stíhání), kdy žalobkyni dal poučení při jednání soudu dne [datum] dle § 118 a odst. 1, 3 o. s. ř., k prokázání existence tvrzeného služebního poměru u ÚP ČR, vědomosti o trestním stíhání žalobkyně v místě jejího bydliště, a doplnění tvrzení jak trestní stíhání zasáhlo do jednotlivých sfér života žalobkyně. Soud prvního stupně následně vysvětlil, které z uvedených tvrzení měl za prokázané (odstavec 14., 15. odůvodnění napadeného rozsudku), a které nikoliv (odstavec 16. odůvodnění napadeného rozsudku). Veškeré objektivní prvky trestního stíhání a prokázané skutečnosti pak soud prvního stupně vzal v úvahu, když uvažoval o přiměřené výši zadostiučinění a případ žalobkyně porovnával s případy, v nichž bylo přiznáno jiným poškozeným odškodnění za nemajetkovou újmu při obdobných zásazích (odstavce 31. a 32. odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž vyložil shodné či lišící se znaky, zásahy, délku řízení a hrozící trest a s tím spojený charakter skutku. Námitka žalobkyně, že komparace nebyla provedena v souladu s judikaturními závěry Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), neobstojí. Soud prvního stupně vybral vhodné případy pro komparaci a vyvinul maximální úsilí k tomu, aby odpovídající komparaci provedl. Závěr soudu prvního stupně, že je zcela postačující pouze konstatování nezákonného rozhodnutí a omluva žalované s ohledem na neprokázání tvrzených zásahů trestního stíhání do života žalobkyně. Absence výrazných zásahů v osobnostní sféře na straně žalobkyně již sama o sobě i bez porovnání s jinými případy odůvodňuje poskytnutí zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva.

30. Tento závěr obstojí i ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu žalobkyní (nález ze dne 17. 08. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20), když okolnosti případu se ohledně rozsahu zásahů do osobnostní, sociální, pracovní a zdravotní sféry tamního žalobce zcela liší oproti (ne)tvrzeným zásahům do sfér žalobkyně, i co do doby trvání trestního stíhání (4 roky a 9 měsíců) i hrozícího trestu odnětí svobody (až 10 let).

31. Na závěr odvolací soud poukazuje na to, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což v daném případě odvolací soud neshledal. Soud prvního stupně žalobu ohledně nároku na zaplacení částky 898 800 Kč proto správně, jako nedůvodnou, zamítl.

32. Ohledně nároku na nemajetkovou újmu za nepřiměřeně dlouhé [podezřelý výraz] stíhání se odvolací soud zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu.

33. Dle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odstavce 2 téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

34. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

35. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (k tomu srovnej Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (např. nečinnost soudu prvního stupně způsobená připojením k jinému spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem) nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií příkladmo stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

36. Soud prvního stupně správně vymezil délku posuzovaného řízení, kdy namítané trestní stíhání trvalo od 09. 12. 2021, kdy bylo právní zástupkyni žalobkyně doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, do 28. 12. 2023, kdy nabyl právní moci rozsudek OS [místo] ze dne 26. 10. 2023, kterým byla žalobkyně v plném rozsahu zproštěna obžaloby dle § 226 písm. c) tř. ř., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala, tj. dva roky.

37. Soud prvního stupně řádně přistoupil k vyhodnocení rozhodných okolnosti případu ve smyslu § 31a OdpŠk. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že namítané řízení bylo složité po skutkové stránce, neboť byly zjišťovány nejen okolnosti vystěhování předmětného bytu samého, ale i věcí, o nichž poškozená tvrdila, že jí byly zcizeny. Soud prvního stupně správně konstatoval, že skutková složitost se odrazila do složitosti procesní (odstavec 36. odůvodnění napadeného rozsudku). Ohledně instančnosti odvolací soud konstatuje, že bylo rozhodováno na prvoinstanční linii. Hmotněprávní složitost nebyla shledána. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, odvolací soud souhlasí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že řízení postupovalo plynule a v přiměřených lhůtách, krom situace, kdy nebyla dodržena třítýdenní lhůta dle § 181 odst. 3 tr. ř. pro učinění prvního úkonu směřujícího k rozhodnutí věci, avšak šlo o ojedinělý průtah, kdy řízení se posuzuje jako celek. (viz nález Ústavního soudu ze dne 19.01.2005, sp. zn. I. ÚS 641/04). Žalobkyně se na celkové délce trestního stíhání nijak nepodílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 09. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014). Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobkyni, jednalo se o řízení s typově zvýšeným významem, k němuž však soud prvního stupně správně nepřihlížel, s ohledem na uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 06. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Odvolací soud souhlasí, že žádné jiné skutečnosti, které by měly význam předmětu řízení zvyšovat, žalobkyně netvrdila, resp. neprokázala, soud prvního stupně proto tento význam správně vyhodnotil jako běžný.

38. S ohledem na shora popsaná hlediska je odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, že celkovou dobu řízení v délce 2 let, lze považovat ještě za dobu přiměřenou okolnostem dané věci, kdy zjištěný jeden výraznější průtah na straně soudu lze tolerovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 19.01.2005, sp. zn. I. ÚS 641/04). V posuzovaném řízení proto nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a žaloba byla, i ohledně tohoto nároku na zaplacení 40 000 Kč, z důvodu neexistence odpovědnostního titulu, správně zamítnuta.

39. Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud uzavírá, že žalobní nárok jako celek není důvodný, a proto napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

40. Procesně úspěšná žalovaná má podle § 142 odst. l o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, jež sestává z paušální náhrady výdajů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle § 89a exekučního řádu (za přípravu na jednání soudu a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]).