11 C 83/2024 - 62

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Trepkou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [stát, organizační složka státu], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 938 800 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 938 800 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky 938 800 Kč jako zadostiučinění za nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním vedeným nakonec Okresním soudem v [adresa] (dále jen „OS [adresa]“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jako „posuzované řízení“) a jeho nepřiměřenou délkou.

2. Žalobkyně uvedla, že na základě usnesení Policie ČR ze dne [datum] byla trestně stíhána pro skutek, v němž byl spatřován přečin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Po proběhnuvším hlavním líčení a po bezmála dvou letech od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání byla žalobkyně rozsudkem OS [adresa] ze dne [datum] v plném rozsahu zproštěna obžaloby dle § 226 písm. c) tř. ř., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Trestní stíhání žalobkyně tedy trvalo od [datum] do [datum], tj. celkem 2 roky, 2 týdny a 5 dnů (749 dnů).

3. V důsledku takto vedeného trestního stíhání, které bylo od počátku nedůvodné, vznikla žalobkyni nemajetková újma, za kterou požadovala zadostiučinění v penězích, a to částkou 898 800 Kč, tj. částkou 1 200 Kč za jeden den trestního stíhání. K tomu žalobkyně uvedla, že každé trestní stíhání představuje zásah do zaručených osobnostních práv stíhané osoby, důvodnost, resp. proporcionalita takového zásahu je potom dána výsledkem trestního řízení, tedy meritorním rozhodnutím ve věci samé. V případě zprošťujícího rozsudku to potom znamená, že trestní stíhání a na to navazující narušení osobnostních práv bylo nezákonné. Žalobkyně pak zdůraznila, že trestním stíháním, ve kterém jí hrozilo uložení trestu odnětí svobody až na 5 let, bylo zasaženo do její cti a pověsti jinak bezúhonného člověka, kdy tento zásah byl markantnější tím, že trestní stíhání vstoupilo ve všeobecnou známost v místě jejího bydliště. Současně došlo k zásahu do pracovní sféry žalobkyně. Žalobkyně je státní zaměstnankyní na Úřadu práce ČR, přičemž pravomocné odsouzení za uvedený trestný čin by pro žalobkyni dle § 74 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě znamenalo zánik služebního poměru nehledě na to, zda by žalobkyni byl uložen trest podmíněný či nepodmíněný. Tuto přes dva roky trvající hrozbu ztrátou zaměstnání a veškerých příjmů pak musela žalobkyně v důsledku nezákonného trestního stíhání snášet.

4. Dále žalobkyně namítla, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu vznikla žalobkyni též nemajetková újma, za kterou rovněž požadovala zadostiučinění v penězích, a to částkou 40 000 Kč, tj. částkou 20 000 za jeden rok trestního stíhání. K tomu žalobkyně uvedla, že trestní stíhání bylo zahájeno dne [datum] a zprošťující rozsudek byl vydán až dne [datum], tedy trestní stíhání bylo vedeno více jak 2 roky, aniž by tomu odpovídala právní či skutková složitost věci. Pochybení v tomto ohledu leží zejména na straně soudu, který v dané věci činil neodůvodněné průtahy, neboť nečinil jednotlivé úkony v přiměřené lhůtě, urychleně a bez zbytečných průtahů v souladu s § 2 odst. 4 tr. ř. a § 181 odst. 3 tr. ř., kdy obžaloba byla podána dne [datum] a trestní příkaz byl následně vydán až dne [datum], tedy více jak dva měsíce po podání obžaloby. Dne [datum] byl žalobkyní podán proti trestnímu příkazu odpor a soud měl dle § 314g odst. 2 tr. ř. nařídit ve věci hlavní líčení. Hlavní líčení bylo nařízeno až dne [datum], tedy více jak 2 měsíce po zrušení trestního příkazu, a to až na den [datum]. Ve věci samé bylo následně vedeno celkem osm hlavních líčení, kdy například hlavní líčení původně nařízené na den [datum] bylo opakovaně přeloženo, a to nejprve na den [datum] a následně na den [datum], a to bez jakéhokoliv uvedení důvodu.

5. Takto formulované nároky žalobkyně uplatnila u žalované, která ve stanovisku ze dne [datum] žalobkyni v souvislosti s trestím stíháním přiznala pouze náklady právního zastoupení s tím, že nebyly prokázány takové skutečnosti, které by odůvodňovaly poskytnutí peněžitého zadostiučinění, kdy zároveň platí, že každé trestní stíhání představuje „paušální“ zásah do osobnostní sféry, a proto žalovaná jako adekvátní zadostiučinění konstatovala porušení práva žalobkyně. Žalovaná veškeré žalobkyní popsané negativní následky trestního stíhání v zásadě negovala, když uvedla, že žalobkyni „realisticky“ nepodmíněný trest nehrozil a pokud žalobkyně trpěla stigmatizací z trestního řízení, pak stát za takové vnímání třetích osob není odpovědný, kdy současně platí, že samotná vědomost veřejnosti v místě jejího bydliště o trestním stíhání žalobkyně nepředstavuje zásah do jejích osobnostních práv. Pokud jde o zásahy do pracovní sféry, tak tyto dle žalované nebyly prokázány, neboť z trestního spisu ani z doložených podkladů nevyplývá, že by žalobkyně byla postavena mimo službu v rámci svého zaměstnání pro Úřad práce České republiky, a pokud by snad takový zásah prokázán byl, neodůvodňoval by tento sám přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění v penězích. Požadavek na zadostiučinění za újmu z titulu nepřiměřené délky řízení žalovaná odmítla s tím, že byť ve věci došlo k jednomu dílčímu průtahu, tak celkovou dobu trestního stíhání nelze označit za nepřiměřenou, nadto by vzhledem k uplatněnému nároku na zadostiučinění za újmu z titulu nezákonného trestního stíhání mohlo dojít k tomu, že by délka řízení byla hodnocena duplicitně, a došlo by tak k hypotetickému odškodnění téhož nároku dvakrát.

6. S takovým vyřízením svých nároků žalobkyně nesouhlasí. Snahu žalované bagatelizovat hrozící trest žalobkyně považuje za účelovou, když sama žalovaná uvádí, že trestní soud není vázán trestem navrhovaným obžalobou a je to právě stav značné nejistoty ohledně výsledku trestního řízení, který by měl být přiměřeně odškodněn. Za účelovou považuje žalobkyně i argumentaci žalované stran obavy ze ztráty zaměstnání. Hrozba ztráty zaměstnání a veškerých příjmů byla pro žalobkyni snad nejzávažnějším negativním důsledkem nezákonného trestního stíhání a takovou skutečnost nelze „kompenzovat“ pouhým vyslovením porušení práva, obzvláště pak za situace, kdy ustálená judikatura hovoří o tom, že přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání musí být poskytnuto v dostatečné výši tak, aby odpovídalo kritériím obecné spravedlnosti. Žalobkyně nesouhlasí ani s hodnocením nároku na zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení, který nelze ztotožňovat s nárokem na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Již na první pohled je patrné, že se jedná o dva rozdílné nároky s rozdílnými kritérii hodnocení. K samotné délce trestního řízení pak žalobkyně zopakovala, že jeho délka zásadním způsobem neodpovídala právní a skutkové složitosti věci a dílčí průtahy byly konstatovány i žalovanou. Naopak žalovaná neuvádí, z jakého důvodu považuje délku trestního řízení za přiměřenou, kdy je na ní, aby domněnku o utrpěné újmě případně vyvrátila.

7. Podanou žalobou se tak žalobkyně domáhala zaplacení částky 938 800 Kč.

8. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobkyně své nároky uplatnila dne [datum]. Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne [datum]. K věci samé pak žalovaná po stručné rekapitulaci zásadních milníků předmětného trestního stíhání uvedla, že odpovědnostní titul k tomuto nároku je dán, nicméně ten sám o sobě nárok na peněžitou formu zadostiučinění nezakládá. Tvrzení žalobkyně, že jí hrozilo až pětileté odnětí svobody, považuje žalovaná za generické a pouze přesně kopírující sazbu určenou trestním zákoníkem; nadto žalobkyně byla postavena před soud coby dříve netrestaná osoba a trestní[Anonymizováno]sazba činila 1-5 let. Za takové situace žalobkyni realisticky nepodmíněný trest odnětí svobody nikdy nehrozil; i státní zástupce ostatně navrhoval trest podmíněný (v obžalobě trest odnětí svobody 15 měsíců, odložený na 18 měsíců, v závěrečném návrhu obecně trest ve spodní polovině sazby, odložený na přiměřenou zkušební dobu). I přes to faktem zůstává, že soud není vázán návrhem státního zástupce a ani kvalitní vysvětlení zásad ukládání trestu ze strany obhájce nemusí být způsobilé rozptýlit obavy z nepodmíněného trestu, takže do jisté míry je na místě zohlednit i hypoteticky hrozící trest. V uvedeném žalovaná, na rozdíl od žalobkyně, nespatřuje bagatelizaci hrozícího trestu, nýbrž toliko jeho realistické zhodnocení plynoucí ze zásad ukládání trestu, které jsou bezpochyby známy i právní zástupkyni žalobkyně. Stejně tak v této argumentaci nespatřuje nic účelového ani rozporného, neboť na uvedeném nelze, podle názoru žalované, nalézt z hlediska trestního práva žádnou vadu; současně ovšem žalovaná připustila, že realistický pohled odborníka v oblasti práva nemusí být ani při jeho nejlepší vůli způsobilý zcela rozptýlit obavy právního laika, který fungování ukládání trestu z povahy svého „postavení“ nezná, toliko vidí sazbu uvedenou u kvalifikace a nemá případně v obhájce takovou důvěru, aby mu slepě věřil, že trest odnětí svobody v trvání pěti let v dané situaci v úvahu jednoduše nepřipadá. Obdobné platí i o návrhu trestu státním zástupcem – stále se jedná o návrh, o kterém žalovaná sama uvedla, že jím soud není vázán, pročež žalovaná určitou míru obav připustila. Uvedené ovšem neznamená, že je na místě tuto minimálně z části iracionální obavu odškodnit stejně jako obavu člověka obviněného z trestného činu se sazbou např. 2-8 let, kde uložení nepodmíněného trestu, i třeba v trvání řečených pěti let, hrozí velmi realisticky. Délku řízení, je-li současně požadováno zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, není na místě v rámci posuzování zadostiučinění za trestní stíhání zohledňovat. K tvrzení žalobkyně o zásahu do osobní cti, kdy se s ohledem na velikost města, v němž bydlí, kde se zná „každý s každým,“ informace o jejím trestním stíhání stala obecně známou; navíc tvrdí, že trpí „stigmatem“ stíhané osoby i přes to, že byla obžaloby zproštěna, žalovaná namítla, že zahájení trestního stíhání není postaveno na roveň odsuzujícímu rozsudku, a z hlediska státu byla žalobkyně vždy vnímána jako nevinná – jinými slovy byl respektován princip presumpce neviny. Pakliže by osoby odlišné od státu tento princip nerespektovaly, jednalo by se o jejich vlastní přístup k věci, na který stát nemá přímý vliv. Zároveň platí, že skutečnost, že se o trestním stíhání žalobkyně obecně vědělo (což prokázáno není a žalovaná to výslovně sporovala), sama o sobě není zásahem do její osobnostní sféry. K tvrzeným zásahům do pracovní sféry žalovaná pro případ, že žalobkyně je skutečně státním zaměstnancem, což nebylo prokázáno, namítla, že služební poměr státních zaměstnanců je stižen řadou povinností, mimo jiné též povinností státního zaměstnance oznámit služebnímu orgánu, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání [§ 77 odst. 1 písm. k) zákona o státní službě], přičemž nedodržení této povinnosti představuje kárné provinění (§ 88 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 87 téhož zákona). Tím, že by k takovému oznámení došlo, nicméně žalobkyně neargumentuje, přičemž žalovaná nepředpokládá, že by tuto skutečnost či její ze zákona plynoucí důsledky žalobkyně jen tak pominula, z čehož žalovaná dovozuje, že žalobkyně své povinnosti nedostála, a kárného provinění se tak zřejmě skutečně dopustila. Zásah do pracovní sféry žalobkyně tedy reálně nevznikl – vzniknout případně měl a žalobkyně dokonce měla povinnost k tomuto zásahu dát de facto podnět, a skutečnost, že neměla zájem tak učinit, je sice možná z jejího pohledu pochopitelná, na povaze jejího jednání – zřejmě kárného provinění ovšem nic nemění. Stran zásahu do pracovního života tak tvrzena zůstává toliko obava žalobkyně ze skončení služebního poměru v případě, že by byla shledána vinnou; pakliže ovšem žalobkyně k povinnostem plynoucím ze služebního poměru, a tedy ke služebnímu poměru jako takovému přistupuje uvedeným způsobem, je i její obavu ze zániku tohoto poměru podle názoru žalované třeba brát s rezervou. Žalovaná mimosoudně dospěla k závěru, že nejsou prokázány konkrétní následky v osobnostní sféře žalobkyně – konkrétní, nad rámec těch, které s sebou nese každé trestní stíhání, jako jsou obavy z výsledku trestního řízení (ať už by se tyto měly projevit v pracovní sféře či by se týkaly hrozícího trestu), pročež právě tyto „paušální“ následky odčinila základní formou zadostiučinění, tj. konstatováním porušení práva a omluvou, což s ohledem na popsané okolnosti považuje za zadostiučinění přiměřené a dostačující.

9. Pokud jde o požadavek na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení, žalovaná uvedla, že ačkoliv se dílčí tvrzení žalobkyně zakládají na pravdě, při posuzování řízení jako celku nelze tento nárok považovat za důvodný. Ztotožnit se žalovaná může zejména s námitkou průtahu ve věci po doručení obžaloby soudu, kdy soud v zákonem k tomu určené lhůtě tří týdnů (§ 181 odst. 3 tr. ř.) neučinil žádný krok směřující ke skončení věci, když prvním úkonem soudu bylo vydání trestního příkazu, a to až dva a půl měsíce po doručení obžaloby. Současně ovšem platí základní harmonogram, který žalovaná prohlásila za nesporný, tj. že řízení bylo ve vztahu k žalobkyni zahájeno dne [datum] a pravomocně skončilo dne [datum], trvalo tedy téměř přesně dva roky. Takovou dobu žalovaná s ohledem na to, že řízení vyjma popsané výjimky nebylo zatíženo dílčími průtahy (přičemž subjektivní dojem, že řízení mohlo probíhat rychleji, s menším množstvím hlavních líčení, s kratšími rozmezími mezi hlavními líčeními a podobně, obecně není pro toto posouzení rozhodný), považuje za přiměřenou, zejména s přihlédnutím k tomu, že během této doby bylo rozhodováno nejen na úrovni nalézacího soudu, ale též na úrovni přípravného řízení. Byť tedy ve věci došlo k jednomu dílčímu průtahu, celková délka řízení je podle názoru žalované přiměřená, a uplatněný nárok je tak pro absenci odpovědnostního titulu nedůvodný.

10. Žalobkyně pak k obraně žalované nad rámec tvrzení uvedených již v žalobě doplnila, že tvrzení, že zahájení trestního není postaveno na roveň odsuzujícímu rozsudku, je z formálního hlediska sice správné, nicméně neodpovídá každodenní realitě, kdy stigmatizace nezákonně trestně stíhané osoby představuje velmi často jeden z následků, které jsou tímto nezákonným trestním stíháním způsobeny. Procesní obrana žalované proti tvrzeným zásahům do pracovního sféry žalobkyně je založena na spekulativních tvrzeních týkajících se údajného porušení pracovních povinností vyplývajících žalobkyni z jejího služebního poměru. Taková spekulace nemá žádnou souvislost s projednávanou věcí, kdy žalovaná zcela účelově presumuje, že vzhledem k domnělému porušení povinností žalobkyně je třeba brát její obavy o zánik služebního poměru v důsledku nezákonného trestního stíhání s rezervou. Žalobkyně považuje argumentaci žalované za nemravnou, kdy žalovaná bez jakéhokoliv důkazu a pouze na základě svých úvah tvrdí, že se žalobkyně dopustila kárného provinění, když nenahlásila svému zaměstnavateli nezákonně vedené trestní stíhání, za které je odpovědná právě žalovaná. Žalovaná tak nejenom bagatelizuje zásahy, které žalobkyni byly způsobeny nezákonným trestním stíháním, ale zároveň se snaží účelově přesouvat odpovědnost na žalobkyni, kdy zcela záměrně opomíjí, že to bylo právě nezákonné trestní stíhání, v důsledku kterého byla žalobkyni způsobena újma.

11. K nároku z titulu nepřiměřené délky řízení žalobkyně uvedla, že byla stíhána pro zcela typický a ze skutkového i právního hlediska v zásadě triviální přečin krádeže. V trestním řízení byla jedinou obviněnou, nejednalo se o pokračující trestný čin, jednočinný, ani vícečinný souběh, nebyl zde přítomen mezinárodní prvek a žalobkyně po celou dobu s orgány činnými v trestním řízení spolupracovala, komunikovala, dostavovala se na předvolání a obecně učinila veškeré kroky, které po žalobkyni šlo spravedlivě požadovat k brzkému ukončení trestního stíhání. Přes uvedené však trestní stíhání trvalo více jak dva roky, kdy vzhledem k absenci jakýchkoliv okolností, které by mohly takovou délku trvání trestního stíhání ospravedlnit, je žalobkyně přesvědčena o tom, že taková doba trvání nezákonného trestního stíhání je zjevně nepřiměřená.

12. Následně pak žalobkyně ještě doplnila, že je osobou bezúhonnou, doposud nikdy nebyla trestně stíhána a vzhledem k této skutečnosti byl zásah do jejích osobnostních práv o to citelnější. Při srovnání svého případu s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy žalobkyně odkázala a contrario na usnesení Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4525/2017, ze kterého se podává, že nárok na peněžitou satisfakci nebyl poškozenému přiznán i z toho důvodu, že poškozený byl v minulosti již trestně stíhán a trestní stíhání v tomto případě trvalo pouhých sedm měsíců. Obdobně pak zdejší soud v rozsudku ze dne 26. 4. 2024, č. j. 48 C 243/2023-61, zamítl žalobu z toho důvodu, že žalobkyně byla již v minulosti trestně stíhána a odsouzena, přičemž nezákonné trestní stíhání bylo vedeno pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 2 písm. tr. zákoníku, tedy se jednalo o mírnější právní kvalifikaci. V případě žalobkyně však bylo trestní stíhání vedeno po dobu více jak dvou let, proti bezúhonné osobě a žalobkyni rovněž hrozil trest odnětí svobody v sazbě jednoho až pěti let. Jedná se tedy o zcela jiné výchozí okolnosti, než jsou ty, na kterých soudy v odkazovaných věcech postavily rozhodnutí o zamítnutí nároku na peněžitou satisfakci. Byť žalovaná opakovaně uvádí spekulativní tvrzení, že žalobkyni nepodmíněný trest odnětí svobody nikdy nehrozil, pak z odkazované judikatury vyplývá, že význam řízení pro žalobkyni ve smyslu § 31 odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. se presumuje, přičemž tento význam stoupá úměrně spolu s právní kvalifikací daného skutku, resp. hrozícího trestu. Dále žalobkyně odkázala na rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 1. 2024, č. j. 48 C 179/2023, kterým byla žalobci přiznána peněžitá satisfakce ve výši 75 000 Kč, kdy byl stíhán za stejný trestný čin po dobu dvou let a sedmi měsíců, přičemž se stejně jako v případě žalobkyně jednalo o osobu doposud bezúhonnou. Dále žalobkyně odkázala na usnesení Městského soudu v [adresa] (dále jen „[název soudu]“) ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], ze kterého vyplývá, že žalobci byla přiznána peněžitá satisfakce za obdobné trestní stíhání ve výši 20 000 Kč, kdy nezákonné trestní stíhání trvalo celkem osmnáct měsíců, přičemž se jednalo o osobu v minulosti již trestanou. Žalobkyně tak shrnula, že v obdobných případech bylo přiznáno peněžité zadostiučinění, kdy pouhá omluva a konstatování porušení práva nebyly posouzeny jako dostatečné. Zároveň pak z označené srovnávací judikatury vyplývá, že peněžitá satisfakce byla přiznána i v případech, kdy trestní řízení trvalo po kratší dobu než trestní stíhání proti žalobkyni a zároveň se, na rozdíl od žalobkyně, jednalo již o dříve trestanou osobu.

13. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

14. Usnesením ze dne [datum], které bylo doručeno žalobkyni dne [datum] a její obhájkyni dne [datum], bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit ve stručnosti tím, že si v dosud nezjištěné době od [datum] do [datum] přisvojila, částečně nechala vyhodit do komunálního odpadu a částečně nechala odvézt na nezjištěné místo vybavení bytu č. [hodnota] na adrese [adresa], které patřilo poškozené [jméno FO], která měla byt od žalobkyně pronajatý, dne [datum] jí skončila nájemní smlouva a věci v bytu nechala, čímž způsobila poškozené škodu ve výši 214 033 Kč. Dne [datum] podala žalobkyně prostřednictvím obhájkyně blanketní stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, kterou přislíbila odůvodnit ve lhůtě 7 dnů od umožnění nahlédnout do spisu, o což současně žádala. Stížnost byla dne [datum] předložena k rozhodnutí státnímu zástupci. Dne [datum] byla žalobkyně vyslechnuta jako obviněná, využila svého práva a nevypovídala. Po skončení výslechu dne [datum] žalobkyně prostudovala trestní spis, neměla žádných návrhů na doplnění vyšetřování s tím, že spis ještě prostuduje její obhájkyně. Obhájkyně žalobkyně sdělila dne [datum] policejnímu orgánu, že se nedostaví k prostudování spisu naplánovanému na uvedený den, požádala pouze o zaslání výslechů a odborného vyjádření. Požadované listiny jí byly téhož dne zaslány. Dne [datum] měla možnost prostudovat spis poškozená [jméno FO], k úkonu se však nedostavila. Vyšetřování bylo ukončeno dne [datum] s návrhem na podání obžaloby pro skutek popsaný a kvalifikovaný jako v usnesení o zahájení trestního stíhání. Spis došel státnímu zástupci dne [datum]. Usnesením státního zástupce ze dne [datum] byla stížnost žalobkyně proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítnuta jako nedůvodná. Obžaloba na žalobkyni byla podána k OS [adresa] dne [datum]. Státní zástupce v obžalobě navrhoval uložit žalobkyni trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dne [datum] došly soudu od státního zástupce dodatečně vyžádané listiny od katastrálního úřadu, mj. kupní smlouva ze dne [datum], kterou žalobkyně předmětný byt prodala. Soud ve věci rozhodl trestním příkazem ze dne [datum], kterým uznal žalobkyni vinnou dle obžaloby a uložil jí trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Žalobkyni bylo současně uloženo nahradit poškozené [jméno FO] škodu v požadované výši 192 100 Kč. Trestní příkaz byl vypraven dne [datum] a žalobkyně vůči němu podala dne [datum] odpor. Dne [datum] bylo nařízeno hlavní líčení na den [datum]. V opisech z evidence rejstříku trestů a z evidence přestupků ze dne [datum] neměla žalobkyně žádný záznam. Při hlavním líčení konaném dne [datum] byla přednesena obžaloba, byla vyslechnuta žalobkyně (opět využila svého práva a nevypovídala), byly přečteny úřední záznamy o podání vysvětlení 3 osob z přípravného řízení a proveden důkaz větším počtem listin, kdy žalobkyně namítla, že předložené fotografie dotčených věcí nebyly pořízeny v předmětném bytě. Žalobkyně pak trvala na výslechu 2 osob, které podávaly vysvětlení v přípravném řízení ([jméno FO], [jméno FO]), a navrhla výslech dalších 3 svědků ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]). Hlavní líčení bylo za účelem pokračování v dokazování odročeno na den [datum]. K odročenému hlavnímu líčení byli dne [datum] jako svědci předvoláni [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], dále pak syn žalobkyně [jméno FO] a poškozená [jméno FO]. Předvolání pro [jméno FO] se dne [datum] vrátilo soudu jako nedoručitelné a dne [datum] mu bylo zasláno na jinou adresu, odkud se však dne [datum] vrátilo rovněž jako nedoručitelné. Při hlavním líčení konaném dne [datum] byli vyslechnuti svědci [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], poškozená [jméno FO] se k hlavnímu líčení dostavila, vyslechnuta však nebyla a byla předvolána na nový termín, [jméno FO] se nedostavil. Hlavní líčení bylo za účelem pokračování v dokazování odročeno na dny [datum] a [datum]. Při hlavním líčení konaném dne [datum] byla vyslechnuta poškozená [jméno FO], která ve své výpovědi uváděla celou řadu dalších osob, které měly o věci něco vědět (mj. [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]). Hlavní líčení nařízené na den [datum] pak bylo za účelem pokračování v dokazování odročeno na den [datum]. Dne [datum] byly k odročenému hlavnímu líčení jako svědci předvoláni [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]. Opatřením ze dne [datum] bylo hlavní líčení nařízené na den [datum] bez udání důvodu přeloženo na den [datum]. Předvolání pro [jméno FO] a [jméno FO] se dne [datum] vrátila soudu jako nedoručitelná. Zásilka s opatřením o přeložení hlavního líčení adresovaná [jméno FO] se dne [datum] vrátila soudu jako nedoručitelná a předvolání a opatření byla dne [datum] zaslána [jméno FO] prostřednictvím městské policie. Téhož dne bylo předvolání a opatření zasláno též [jméno FO] na jinou adresu. Dne [datum] došlo soudu sdělení městské policie, že [jméno FO] je v místě doručení neznámý. Zásilka pro [jméno FO] se jako nedoručitelná vrátila soudu dne [datum]. Při hlavním líčení konaném dne [datum] byl vyslechnut svědek [jméno FO], svědci [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] se nedostavili. Hlavní líčení bylo za účelem pokračování ve výslechu svědků odročeno na den [datum]. Dne [datum] byli k odročenému hlavnímu líčení předvoláni svědci [jméno FO] (prostřednictvím městské policie z jiné adresy), [jméno FO] (prostřednictvím městské policie – bylo doručeno) a [jméno FO], současně byl dán pokyn ke zjištění pobytu [jméno FO] v úředních evidencích (poškozená [jméno FO] adresu nevěděla) a k jejímu eventuálnímu předvolání (údaje nebyly zjištěny, svědkyně nebyla předvolána). Dne [datum] došlo soudu sdělení městské policie, že [jméno FO] je v místě doručení neznámý, žalobkyně o něm nic neví a dle informací od Policie ČR se má aktuálně zdržovat v [stát]. Předvolání pro [jméno FO] se dne [datum] vrátilo soudu jako nedoručitelné. K hlavnímu líčení konanému dne [datum] se žádný svědek nedostavil, žalobkyně sdělila, že [jméno FO] je aktuálně ve VTOS a že se pokusí zajistit účast [jméno FO] hlavního líčení. Byl proveden důkaz fotografiemi a hlavní líčení bylo za účelem pokračování v dokazování odročeno na den [datum]. K odročenému hlavnímu líčení byli dne [datum] předvoláni svědci [jméno FO] (z VTOS) a [jméno FO] (prostřednictvím poškozené [jméno FO]) a současně bylo nařízeno předvedení svědka [jméno FO]. Dne [datum] byl z časových důvodů (nutnost rozhodnout ve vazební věci) zrušen výslech [jméno FO] při odročeném hlavním líčení. Při hlavním líčení konaném dne [datum] byli vyslechnuti svědci [jméno FO] (předveden policií), [jméno FO] a [jméno FO] a hlavní líčení bylo za účelem výslechu [jméno FO] odročeno na den [datum]. [jméno FO] byl k odročenému hlavnímu líčení předvolán dne [datum]. Při hlavním líčení konaném dne [datum] byl vyslechnut [jméno FO], byl proveden důkaz několika listinami a hlavní líčení bylo přerušeno do [datum] za účelem předvolání [jméno FO], jejíž účast se zavázala poškozená zajistit. Dne [datum] vyžádal soud informace od Policie ČR stran prověřování krádeže věcí z předmětného bytu v době jeho užívání poškozenou, požadované informace došly soudu dne [datum]. Při hlavním líčení konaném dne [datum] byla vyslechnuta svědkyně [jméno FO] a proveden důkaz několika listinami, dokazování bylo ukončeno a po přednesu závěrečných řečí (státní zástupce navrhoval s ohledem na bezúhonnost žalobkyně uložení výchovného podmíněně odloženého trestu v dolní polovině trestní sazby s přiměřenou zkušební dobou) bylo hlavní líčení odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den [datum]. Při hlavním líčení konaném dne [datum] byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby dle § 226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala žalobkyně. Poškozená [jméno FO] byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K žádosti ze dne [datum] odůvodněné větším počtem vyhotovovaných rozhodnutí byla dne [datum] prodloužena lhůta pro vypravení písemného vyhotovení rozsudku, rozsudek pak byl vypraven dne [datum]. Soud uvedeným způsobem rozhodl, když vzal za prokázané, že věci poškozené skutečně byly z předmětného bytu vyklizeny a tyto poškozené nepředány a že v obžalobě popsaný skutek skutečně může naplňovat zákonné znaky skutkové podstaty přečinu krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, vyklizení však realizoval [jméno FO], který věci poškozené z části prodal či rozdal, z části vyhodil a z části odvezl do sběrného dvora, resp. k tomu dal pokyn, a nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by se žalobkyně na vyklizení bytu sama fyzicky podílela či dala [jméno FO] pokyn k vyklizení či pokyn, jak má s věcmi naložit, byť měla na co nejdřívějším vyklizení bytu zájem, neboť tento chtěla co nejdříve prodat. Soud v odůvodnění rozsudku současně konstatoval, že skutečnosti zjištěné v přípravném řízení odůvodňovaly postavit žalobkyni před soud a že ke změně situace došlo až po výpovědi [jméno FO] v hlavním líčení. Odvolání proti rozsudku podáno nebylo a tento nabyl právní moci dne [datum]. Dne [datum] žádala Policie ČR o zapůjčení spisu, anebo zaslání jeho kopie, a to v trestní věci přečinu krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. ř., kterého se jednáním, pro které byla dříve stíhána žalobkyně, mohl dopustit [jméno FO] (zjištěno ze spisu OS [adresa] spo. zn. [spisová značka]).

15. Žádostí došlou žalované dne [datum] uplatnila žalobkyně u žalované z důvodů následně uvedených v podané žalobě požadavky na zaplacení částek 898 900 Kč a 40 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkové újmy a částky 42 968,61 Kč jako náhrady škody v podobě vynaložených nákladů obhajoby. Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne [datum], kterým z důvodů následně uvedených ve vyjádření k žalobě konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, za jehož vydání a za na něm založené trestní stíhání se žalobkyni omluvila, a požadavek na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení pro neexistenci odpovědnostního titulu odmítla. Požadavku na náhradu škody žalovaná v plném rozsahu vyhověla (zjištěno ze stanoviska).

16. Důkazy k prokázání tvrzení, že v době zahájení a vedení předmětného trestního stíhání byla ve služebním poměru a že se o jejím trestním stíhání vědělo v místě bydliště, ani tvrzení, jak konkrétně se skutečnost, že se o trestním stíhání vědělo v místě bydliště, měla projevit v jednotlivých sférách jejího života, a důkazy k prokázání takových tvrzení žalobkyně přes výzvu a poučení soudu nedoplnila. Uvedená tvrzení tak nebyla v řízení prokázána, resp. konkrétní dopady vědomosti o trestním stíhání nebyly ani tvrzeny.

17. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů:

18. Dle § 5 zákona 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

19. Dle §§ 14, 15 OdpŠk se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

20. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu. trestní stíhání 21. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

22. Dle ustálené judikatury stát odpovídá i za škodu (újmu) způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, a to na základě extenzivního výkladu § 8 odst. 1 OdpŠk, tedy že se jedná o škodu (újmu) způsobenou nezákonným rozhodnutím.

23. V řízení bylo prokázáno, že trestní stíhání žalobkyně neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a je zde tedy dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, za které je s ohledem na výsledek trestního stíhání považováno usnesení o zahájení trestního stíhání. To ostatně nebylo mezi účastníky ani sporné. nemajetková újma 24. Dle § 31a odst. 1, 2 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

25. Dle ustálené judikatury (viz např. rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 či nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3193/10) i „při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem“. Vznik nemajetkové újmy při nezákonném trestním stíhání se tedy v určitém základním (obecném) rozsahu presumuje. Na poškozeném pak je, aby v řízení tvrdil a prokázal konkrétní formu a intenzitu takové újmy.

26. Pokud jde o kritéria, která je při posuzování nemajetkové újmy a stanovení formy či výše zadostiučinění nutno zejména zvažovat (definovaná v již odkazovaném rozsudku NS sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), tj. povaha trestní věci, délka trestního stíhání, a především dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, vyplynulo z provedeného dokazování, že žalobkyně byla stíhána pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který jí hrozilo uložení trestu odnětí svobody na 1 rok až 5 let. S ohledem na dosavadní bezúhonnost však žalobkyni zjevně nehrozil vysoký, a již vůbec ne nepodmíněný trest odnětí svobody. To se ostatně projevilo při vydání posléze zrušeného trestního příkazu, kterým byl žalobkyni uložen podmíněný trest na samé spodní hranici trestní sazby. Žalobkyně byla stíhána pro majetkovou trestnou činnost, kdy s takovým trestním stíháním bývá obecně spojeno nižší společenské odsouzení než např. v případě trestné činnosti proti životu a zdraví či lidské důstojnosti. To jsou skutečnosti, které újmu způsobenou trestním stíháním do jisté míry zmenšují. Oproti tomu je nutno zmínit, že u žalobkyně se jednalo o první zkušenost s trestním řízením, a trestní stíhání tak na ni muselo působit intenzivněji než na osobu, která se do střetu s orgány činnými v trestním řízení dostává opakovaně či dokonce pravidelně. Žalobkyni vedle trestu hrozilo též uložení povinnosti k náhradě škody, když poškozená se do řízení přihlásila s nárokem ve výši cca 200 tis. Kč. To jsou naopak skutečnosti, které dopady trestního stíhání a způsobenou nemajetkovou újmu umocňují.

27. Pokud jde o délku trestního stíhání, toto bylo zahájeno usnesením ze dne [datum], doručeným obhájkyni žalobkyně téhož dne, a lze tak předpokládat, že se žalobkyně o zahájení trestního stíhání bezprostředně dozvěděla, přestože jí samotné bylo usnesení doručeno až dne [datum], a skončeno bylo právní mocí rozsudku OS [adresa] dne [datum]. Trestní stíhání tedy trvalo 2 roky, resp. 24 celých měsíců. Délka trestního stíhání nebyla nepřiměřená okolnostem projednávané věci (k tomu viz dále), při hodnocení újmy vzniklé z nezákonného trestního stíhání je však více než přiměřenost délky rozhodná délka trestního stíhání jako taková. Dobu 2 roků, po které předmětné trestní stíhání trvalo a po kterou mohlo na žalobkyni negativně působit, je nutno označit za již objektivně dlouhou, a délku trestního stíhání je tak nutno považovat za kritérium, které intenzitu nemajetkové újmy zvyšuje.

28. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by trestní stíhání mělo být vůči žalobkyni zahájeno svévolně či šikanózně. Ze závěrů trestního soudu vyplývá, že ke stíhanému skutku skutečně došlo, tento naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu, ale nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že jej spáchala žalobkyně, třebaže měla na urychleném vyklizení bytu zájem. Na základě výsledků přípravného řízení bylo i důvodné podat na žalobkyni k obžalobu, kdy ke změně situace došlo až po výpovědi [jméno FO] při hlavním líčení, kdy s [jméno FO] bylo následně pro stejný skutek zahájeno trestní řízení.

29. Pokud jde o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně, tyto žalobkyně přes poučení a výzvy soudu buď ani konkrétně netvrdila (dopady vědomosti o trestním stíhání), anebo k uplatněným tvrzením neoznačila žádné důkazy (existence služebního poměru, ze které by mohla důvodně plynout obava ze ztráty zaměstnání dle příslušných ustanovení zákona o státní službě v případě odsouzení, vědomost okolí o trestním stíhání). Soud tak vzal za prokázané jen obecné dopady spojené většinou s každým trestním stíháním, jako jsou stres, nervozita, obava z odsouzení apod., což jsou skutečnosti obecně známé a není je nutno dokazovat.

30. Na základě všech uvedených skutečností, které mají nemajetkovou újmu umocňovat či naopak snižovat, dospěl soud k závěru, že žalobkyni vznikla v důsledku předmětného trestního stíhání nemajetková újma pouze v minimálním rozsahu, v takovém, v jakém je obecně spojována s každým trestním stíháním.

31. Případ žalobkyně pak soud porovnal s následujícími věcmi: věci navržené pro srovnání žalobkyní věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 48 C 243/2023 V této věci byla poškozená stíhána pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a, písm. b) tr. zákoníku, spáchaného formou účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného rovněž formou účastenství dle § 24 dost. 1 písm. c) tr. zákoníku, a byla ohrožena trestem odnětí svobody ve výměře až 2 roky, tedy byla stíhána pro obdobnou, ale rozsáhlejší trestnou činnost než žalobkyně, avšak s nižší trestní sazbou. Stíhání poškozené v porovnávané věci trvalo kratší dobu necelého roku, a poškozená byla stejně jako žalobkyně obžaloby zproštěna již rozsudkem soudu prvého stupně, ovšem dle § 226 písm. a) tr. ř. Poškozená v porovnávané věci byla na rozdíl od žalobkyně osobou opakovaně soudně trestanou, kdy vykonala i nepodmíněný trest odnětí svobody. Předchozí trestné činnosti se poškozená dopouštěla v době, kdy již žila v místě současného bydliště, a tak případné dopady na pověst nebylo možné přičítat jen aktuálnímu trestnímu stíhání, ve kterém byl navíc společně stíhaný manžel poškozené pravomocně odsouzen. Jinak byly prokázány jen obecné, obvyklé dopady trestního stíhání. Po porovnání s jinými obdobnými případy, kdy ani bezúhonným nezákonně stíhaným osobám nebylo přiznáno zadostiučinění v peněžité formě, soud považoval za dostačující žalovanou již poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvy. věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 48 C 179/2023 V této věci byl poškozený stíhán pro trestné činy zpronevěry a podílnictví a posléze obžalován pro trestný čin podílnictví a byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 6 měsíců až 5 let, tedy byl stíhán pro obdobnou, ale rozsáhlejší trestnou činnost než žalobkyně s obdobnou trestní sazbou. Stíhání poškozeného v porovnávané věci trvalo delší dobu necelých třech let a poškozený byl obžaloby zproštěn dle § 226 písm. b) tr. ř. Poškozený v porovnávané věci byl stejně jako žalobkyně bezúhonný, na rozdíl od žalobkyně však u něho nad rámec obecných dopadů trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu, bylo prokázáno, že měl potíže se spánkem a bolel jej žaludek, ztratil chuť do nových věcí a obecnou radost ze života, trestní stíhání se dotýkalo jeho vážnosti a občanské cti, bál se o svoji budoucnost a své podnikání, omezil některé sportovní, kulturní a společenské aktivity, které do to doby provozoval, protože na to neměl náladu, klesla frekvence intimního styku s partnerkou, o trestním stíhání věděli jeho partnerka a rodinní příslušníci (poškozeného ale podporovali), známí a lidé v místě bydliště, v souvislosti s trestním stíhání ukončil s poškozeným spolupráci obchodní partner, kterému musel poškozený uhradit 3 mil. Kč, vedení trestního stíhání mělo určitý vliv na rozhodování poškozeného a jeho partnerky při plánování společného dítěte, pro vedení trestního stíhání nemohl poškozený odjet do [stát] na dovolenou. Soud v této věci shledal za adekvátní zadostiučinění částku 75 000 Kč. věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 26 C 71/2020 a následně u MS Praha pod sp. zn. 70 Co 319/2021 V této věci byl poškozený stíhán pro pokračující trestný čin krádeže a byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 2 roky až 8 let, tedy byl stíhán pro sejnou, ale rozsáhlejší a závažnější trestnou činnost než žalobkyně s vyšší trestní sazbou. Stíhání poškozeného v porovnávané věci trvalo o něco kratší dobu roku a půl. Poškozený byl na rozdíl od žalobkyně uznán prvostupňovým rozsudkem vinným z jednoho ze čtyř dílčích útoků pokračujícího trestného činu a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 30 měsíců, zcela zproštěn obžaloby byl až rozsudkem odvolacího soudu. Poškozený v porovnávané nebyl na rozdíl od žalobkyně bezúhonný, předchozí trestné činnosti se však dopustil před 20 lety a od té doby vedl řádný život, věnoval se rodině a dceři, vydělával si prací. Trestní stíhání u poškozeného v porovnávané věci zaselo nedůvěru mezi něj a rodinné příslušníky, vyvolalo u něho psychosomatické potíže. Soud v této věci shledal za adekvátní zadostiučinění částku 20 000 Kč. věci vyhledané soudem věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 25 C 106/2015 a následně u MS Praha pod sp. zn. 64 Co 71/2016 V této věci byla poškozená stíhána pro přečin podvodu, tedy pro obdobnou trestnou činnost jako žalobkyně. Stíhání poškozené v porovnávané věci trvalo kratší dobu necelého jednoho roku. Poškozená v porovnávané věci byla zproštěna obžaloby rozsudkem soudu prvého stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, a to dle § 226 písm. b) tr. řádu. Stejně jako u žalobkyně nebyly u poškozené v porovnávané věci prokázány žádné další dopady nad rámec dopadů spojených s každým trestním stíháním, k narušení rodinných vztahů a ke vzniku onemocnění poškozené došlo ještě před zahájením trestního stíhání. Soud v této věci považoval za dostačující žalovanou již poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy. věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 12/2019 a následně u MS Praha pod sp. zn. 30 Co 127/2020 V této věci byl poškozený stíhán nejprve pro přečin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a následně pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1 tr. zákoníku a byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 1 rok až 5 let, tedy byl stíhán pro obdobnou trestnou činnost se stejnou trestní sazbou jako žalobkyně. Stíhání poškozeného v porovnávané věci trvalo výrazně delší dobu necelých čtyř let. Poškozený v porovnávané věci byl nejprve uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání 2,5 roku a současně mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s dalším obžalovaným náhradu škody ve výši 400 000 Kč. Po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem byl poškozený v porovnávané věci obžaloby zproštěn, i tento rozsudek však byl k odvolání zrušen. Následně pak byl poškozený v porovnávané věci uznán vinným z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let. Obžaloby pak byl poškozený v porovnávané věci zproštěn rozsudkem odvolacího soudu, a to dle § 226 písm. a) tr. ř. U poškozeného v porovnávané věci nebyly prokázány žádné další dopady nad rámec psychické zátěže způsobené trestním stíháním. S ohledem na délku řízení a průběh trestního stíhání, kdy byl poškozený dvakrát nepravomocně odsouzen a byla mu i uložena povinnost k náhradě škody ve výši 400 tis. Kč, považoval soud v porovnávané věci za adekvátní zadostiučinění částku 40 000 Kč. věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 227/2017 V této věci byl poškozený stíhán nejprve pro přečin pojistného podvodu dle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku (ke stížnosti zrušeno), následně pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku (ke stížnosti zrušeno) a nakonec pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku a byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 1 rok až 5 let, tedy byl stíhán pro obdobnou trestnou činnost se stejnou trestní sazbou jako žalobkyně. Stíhání poškozeného v porovnávané věci trvalo kratší dobu 14 měsíců. Poškozený v porovnávané věci byl nejprve uznán vinným přečinem zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušení dobu v trvání 36 měsíců a peněžitý trest ve výši 70 000 Kč. Obžaloby pak byl poškozený zproštěn až rozsudkem odvolacího soudu, a to dle § 226 písm. c) tr. ř. Poškozený v porovnávané věci byl stejně jako žalobkyně bezúhonný, stejně jako u žalobkyně u něho nebyly prokázány žádné zvláštní dopady nad rámec dopadů spojených obvykle s každým trestním stíháním. Soud v této věci považoval za dostačující žalovanou již poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy.

32. Po zohlednění shora učiněných zjištění a po provedeném porovnání, kdy žalobkyně na rozdíl od porovnávaných případů buď ani netvrdila, anebo neprokázala žádné konkrétní dopady nad rámec těch, které jsou obvykle spojené s každým trestním stíháním, a kdy trestní stíhání žalobkyně nebylo na rozdíl od porovnávaných věcí zatíženo žádným překotným vývojem, který by i při minimálních zásazích odůvodnil přiznání peněžitého zadostiučinění, dospěl soud k závěru, že za přiměřené lze považovat poskytnutí pouze morální satisfakce, které se žalobkyni ve formě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvy ze strany žalované již dostalo. V požadavku na zaplacení částky 898 800 Kč proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. délka řízení a nemajetková újma 33. Dle § 13 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

34. Dle § 31a OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

35. Posuzované řízení bylo zahájeno doručením usnesení o zahájení trestního stíhání dne [datum] a skončilo právní mocí rozsudku OS [adresa] dne [datum]. Řízení tedy trvalo celkem 2 celé roky, resp. 24 celých měsíců.

36. Pokud jde o jednotlivá kritéria rozhodná pro posuzování délky řízení, má soud na základě učiněných zjištění za to, že posuzované řízení bylo po stránce skutkové složitější, když byly zjišťovány nejen okolnosti vystěhování předmětného bytu, ale též to, jaké věci poškozená v bytě vůbec měla a jaké jí nebyly vydány. Skutková složitost se pak promítla do složitosti procesní, kdy bylo vyslechnuto celkem 11 svědků, jejichž výslechy však komplikovalo, že se jim nedařilo doručit, bylo pátráno po jejich pobytu, anebo se k soudu nedostavili a muselo být nařízeno jejich předvedení, v důsledku čehož musela být hlavní líčení opakovaně odročována. Poškozená až při výpovědi při hlavním líčení konaném dne [datum] označila další osoby, které bylo potřeba vyslechnout jako svědky, a hlavní líčení nařízené na den [datum] tak bylo zrušeno a za účelem předvolání těchto svědků nařízeno na den [datum]. Policejní orgán rozhodoval 1x o zahájení trestního stíhání, státní zástupce rozhodoval 1x o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání a podával obžalobu, OS [adresa] rozhodoval ve věci samé 1x trestním příkazem a 1x rozsudkem. Po stránce právní nebylo posuzované řízení nijak složité, jednalo se o nijak neobvyklou trestnou činnost, těžiště složitosti řízení spočívalo v rovině skutkové a na ni navazující rovině procesní.

37. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, z provedeného dokazování vyplynulo, že přípravné řízení, resp. vyšetřování proběhlo velmi rychle, když všechny potřebné podklady byly zajištěny již v rámci prověřování, a zde tak není orgánům činným v trestním řízení co vytknout. V řízení před soudem pak nebyla dodržena třítýdenní lhůta dle § 181 odst. 3 tr. ř. pro učinění prvního úkonu směřujícího k rozhodnutí věci, když po podání obžaloby dne [datum] byl první úkon (vydání trestního příkazu) učiněn až dne [datum], tj. za 2,5 měsíce, a došlo tak k průtahu v délce 1 měsíc a 3 týdny. K tíži státu je nutno přičíst též měsíční prodlevu vzniklou tím, že hlavní líčení nařízené na den [datum] bylo bez udání důvodu přeloženo na den [datum]. Jinak i soud postupoval plynule a v přiměřených lhůtách, byť nařízení hlavního líčení dne [datum] po zrušení trestního příkazu k podanému odporu dne [datum] na den [datum] a odročení hlavního líčení konaného dne [datum] na den [datum] jsou na hraně takové přiměřenosti.

38. Pokud jde o jednání žalobkyně, tato svým postupem k délce řízení též částečně přispěla, když v přípravném řízení zůstala pasivní (nevypovídala, neodůvodnila ani stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, neměla návrhy na doplnění dokazování, nevyjádřila se k důkazům shromážděným) a až v řízení před soudem navrhovala výslechy svědků, kteří s [jméno FO] stěhovali předmětné věci z bytu či měli být přítomni prohlášení poškozené, že věci z bytu nechce, a zpochybnila, že se v bytě nacházely tvrzené věci poškozené, což se pak stalo předmětem dalšího dokazování. Zvolenou strategii obhajoby samozřejmě nelze klást žalobkyni k tíži, stejně tak ovšem nelze klást k tíži státu, pokud v jejím důsledku dojde k prodloužení řízení.

39. Konečně pokud jde o význam předmětu řízení pro poškozeného, posuzované řízení bylo řízením trestním, tedy řízením s typově zvýšeným významem. K této skutečnosti však nebylo možno v rámci posuzování (ne)přiměřenosti řízení a újmy z toho plynoucí přihlédnout, když žalobkyně se samostatně domáhala náhrady újmy z titulu nezákonného trestního stíhání. Žádné jiné skutečnosti, které by měly význam předmětu řízení zvyšovat, pak žalobkyně v řízení netvrdila, resp. neprokázala, soud tak tento význam hodnotil jako běžný.

40. Na základě popsaných hledisek dospěl soud k závěru, že celkovou dobu řízení v délce 2 let lze považovat ještě za dobu přiměřenou okolnostem dané věci, byť se jedná o případ hraniční, kdy zjištěné drobné průtahy na straně soudu lze ještě tolerovat, a že tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk v posuzovaném řízení nedošlo. Rovněž v požadavku na zaplacení částky 40 000 Kč tak soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

41. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci plně úspěšná. Žalované, která nebyla v řízení právně zastoupena, tak soud přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 500 Kč, která je tvořena paušální náhradou hotových výdajů za 5 úkonů (sepis vyjádření k žalobě, příprava na jednání soudu konané dne [datum], účast u jednání soudu dne [datum], příprava na jednání soudu konané dne [datum], účast u jednání soudu dne [datum]) dle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.