48 C 243/2023 - 61

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], nar. [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupena advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] za niž jedná [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 50 000 Kč, takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 50 000 Kč se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 10.11.2023 domáhala po žalované zaplacení částky 50 000 Kč coby odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nezákonným rozhodnutím vydaným v trestním řízení vedeným posléze u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp.zn. [spisová značka]. Žalobkyně uvedla, že s ní bylo usnesení policejního orgánu ze dne 20.12.2021 zahájeno trestní stíhání pro přečin krádeže ve formě účastenství a pro přečin poškození cizí věci ve formě účastenství. Ve věci byla posléze podána obžaloba, které však byla žalobkyně podle § 226 písm. a) t.ř. zproštěna. Ohledně zásahů do osobnostních sfér žalobkyně tvrdila, že ji vyšetřovatel označil jako „zlodějku, kterou nemůže sehnat“, trestní stíhání nesla psychicky špatně, prožívala nejistotu, strach, měla nepříjemné sny o pobytu ve vězení a obávala se, že se nebude schopna postarat o malého syna K uplatnění nároku u žalované žalobkyně uvedla, že se tak stalo dne 5.4.2023, nicméně do podání žaloby nebylo nijak rozhodnuto.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 21.2.2024 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 5.4.2023 nárok ve výši 50 000 Kč uplatnila. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 20.2.2024. Žalovaná konstatovala, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, žalobkyni se omluvila, nicméně zadostiučinění v peněžité formě odmítla. Po stručné rekapitulaci řízení, zhodnocení povahy trestní věci, délky trestního stíhání, následků způsobených trestním stíháním v osobnostní sféře stíhané osoby a s poukazem na trestní minulost žalobkyně, která má v rejstříku trestů 7 záznamů, dospěla žalovaná k závěru, že konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva jsou odpovídajícím a dostatečným zadostiučiním. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání. K poukazu žalované na to, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno, soud konstatuje, že tento názor nesdílí. Rozsah tvrzení, tedy to, k jakým konkrétním dopadům do osobnostních sfér došlo, je věcí poškozeného, přičemž tento rozsah je určující především z hlediska výše požadovaného odškodnění. Za situace, kdy žalobkyně konkrétní zásahy do osobnostních sfér uvedla, nebyl důvod, aby jí soud dával procesní poučení o tom, že má svá tvrzení doplnit o další zásahy. Stejně tak žalobkyně unesla důkazní břemeno v tom smyslu, že buď bylo její tvrzení prokázáno, nebo byl naopak prokázán opak. Nebyl tak ani důvod pro procesní poučení ohledně důkazního břemene. Skutečnost, že byly prokázány jen obecné či mírné dopady do osobnostních sfér, či že byl prokázán určitý zásah, avšak není přičitatelný žalované, jakož i to, že byly prokázány jiné skutečnosti (zde např. trestní minulost žalobkyně), se projeví v závěru soudu o tom, jestli poškozenému náleží peněžité zadostiučinění a případně v jeho výši.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně u žalované nárok ve výši 50 000 Kč uplatnila dne 5.4.2023, žalovaná nárok žalobkyně projednala, což sdělila stanoviskem ze dne 20.2.2024, přičemž konstatovala nezákonné rozhodnutí, žalobkyni se omluvila, avšak nárok na peněžité odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím žalovaná neshledala důvodným, že usnesením [datum], bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně jako obviněné ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) trestního zákoníku, spáchaného formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání podala žalobkyně stížnost dne 14.1.2022. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], byla stížnost žalobkyně zamítnuta jako opožděná. Dne 7. 7. 2022 byla státním zástupcem OSZ pro [adresa] podána na žalobkyni obžaloba. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 21.9.2022, sp. zn. [spisová značka], byla žalobkyně dle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěna obžaloby. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 10.12.2022.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu:

6. Z opisu z evidence rejstříků trestů FO ze dne 13.3.2024 na č.l. 40 zjištěno, že je vydán k osobě žalobkyně a je v něm uvedeno 7 záznamů. U záznamu 4) je uveden „změněno na odnětí svobody nepodmíněně“.

7. Z rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 21.9.2022 na č.l. 42 s vyznačenou doložkou PM zjištěno, že [jméno FO] byl odsouzen za přečin krádeže podle § 205 (1) písm. a), b) TZ v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 (1) TZ spáchané ve spolupachatelství podle § 23 TZ 8. Při účastnickém výslechu žalobkyně vypověděla, že jako největší újmu pociťuje to, co ji způsobily OČTŘ, a to jednak v průběhu vyšetřování, kdy do obce, kde žalobkyně bydlí od roku 2010, která má asi 3-4 000 obyvatel, přicházel nějaký policista, dotazoval se sousedů v obci, kdy poté tito sousedé žalobkyni říkali, že jí a její rodinu nazýval zloději, či že jim vyšetřovatel říkal, aby se zaměřovali na to, co má žalobkyně a její rodina ve svém domě, na zahradě, nebo co mají doma. Dle žalobkyně se toto dělo ještě ve fázi vyšetřování, předtím, než proti ní bylo vzneseno obvinění z předmětných trestných činů. Pokud jde o to chování onoho policisty, tak neví přesně, jestli podala nějakou písemnou stížnost, spíše ne. Následně v rámci podání vysvětlení na policii sdělila, že postup tohoto vyšetřovatele se ji nelíbí, že ji připadá zaujatý, kdy pak tento policista byl z případu stažen a vyšetřováním byl pověřen někdo jiný. Pokud jde o období poté, co bylo vzneseno proti žalobkyni obvinění z předmětných trestných činů, tak svoji újmu spatřuje v tom, že musela chodit na soud, což bylo asi 3x, dále s tím měla výdaje, které spočívaly v nákladech na obhajobu, cítila se také špatně, protože má 12leté dítě. Bylo pro ni nepříjemné, když se tchyně dotazovala ohledně soudů, tak že musela vysvětlovat, že je taky spoluobviněná, ale nic nespáchala, kdy ve věci byl stíhán i manžel žalobkyně, který byl pravomocně za majetkovou trestnou činnost odsouzen. Jaký trest byl žalobkyni v předmětném trestním stíhání navržen si přesně nepamatuje, myslí si, že jí státní zástupce navrhoval podmínku. Rodina žalobkyně o stíhání věděla. Že by v této souvislosti měla nějaké sny, tak žádné takové věci neprožívala. Má 7 záznamů v trestním rejstříku, byla rovněž 5 měsíců ve VTOS, a to za maření úředního rozhodnutí a vykázání, konkrétně za řízení bez řidičského průkazu. Naposledy byla odsouzena v roce 2017. Měla strach z nástupu do vězení po celou dobu trestního stíhání, protože ve vězení už byla a obávala se toho i v souvislosti s tím, že má 12letého syna.

9. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje, zejména pak pokud jde o průběh trestního řízení. Bylo prokázáno, že žalobkyně byla obviněna a posléze obžalována z přečinů krádeže a poškození cizí věci, za což jí hrozil trest, že trestní stíhání trvalo 355 dnů a že žalobkyně byla obžaloby zproštěna, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla žalobkyně coby obžalovaná stíhána. Dále bylo prokázáno, že žalobkyně je osobou opakovaně soudně trestanou, a to již počínaje rokem 2010. Celkem má žalobkyně 7 záznamů v rejstříku trestů, jednou jí byl uložený trest přeměněn na trest odnětí svobody, který vykonala. Bylo prokázáno, že ohledně všech odsouzení se na žalobkyni hledí jako by nebyla odsouzena. Bylo též prokázáno, že všechny záznamy z rejstříku trestů pocházejí z doby, kdy žalobkyně žila v místě svého současného bydliště. Pokud jde o zásahy do osobnostní sféry žalobkyně, pak soud uzavírá, že má za prokázáno, že žalobkyně v průběhu trestního stíhání měla obavu, že by mohla být odsouzena, nesla úkorně, že musela docházet k soudu, dále jí vznikly výdaje na obhajobu, cítila se špatně, protože má 12leté dítě. Tchýni musela vysvětlovat, že je také spoluobviněná s svým manželem, kdy bylo prokázáno, že ten byl pravomocně v předmětném řízení za přečiny krádeže a poškození cizí věci odsouzen. Bylo prokázáno, že žalobkyně žádné sny o pobytu ve vězení neměla. Návštěvy vyšetřovatele v místě bydliště spojené s upozorněními sousedů na žalobkyni a její rodinu, se odehrávaly ještě předtím, než bylo proti žalobkyni vzneseno obvinění.

10. Z důkazů, jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

11. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

12. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

13. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

14. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

18. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

19. V řízení bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

20. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

21. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobkyně neskončilo pravomocným odsouzením. Je tak naplněn předpoklad odpovědnostního titulu žalované z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení policejního orgánu ze dne 20.12.2021, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně jako obviněné ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) trestního zákoníku, spáchaného formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, které bylo odklizeno rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], jímž byla žalobkyně dle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěna obžaloby, přičemž rozsudek nabyl právní moci dne 10.12.2022.

22. Podmínka existence odpovědnostního titulu je tak splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku škody a existence příčinné souvislosti.

23. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Nejvyšší soudu v rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 3731/2011 dospěl k závěru, že „… vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy "pouze" o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. - totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka - svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). …“.

24. Soud dospěl k závěru, že v souvislosti s trestním stíháním, v němž bylo vydáno rozhodnutí, na nějž se v důsledku pravomocného zprošťujícího rozsudku hledí jako na nezákonné, bylo v souzeném případě do osobnostních sfér zasaženo v míře poměrně malé, a to i pokud jde o obecné dopady trestního stíhání. Soud již výše, v rámci závěrů o skutkovém stavu, uvedl, jaké zásahy do osobnostních sfér má za prokázané. Na tomto místě pak soud dodává, že žalobkyně nemůže přičítat k tíži žalované ty dopady trestního stíhání, které na ni mělo výlučně či ve zcela převažující míře proto, že již byla v minulosti odsouzena, či že již ve výkonu trestu odnětí svobody pobývala. Pokud se tedy žalobkyně obávala odsouzení a zmínila, že se tohoto obávala i proto, že již ve vězení byla, pak tyto tíživější pocity nelze přičítat k tíži žalované, ale na vrub trestní minulosti žalobkyně. Žalobkyně není osobou bezúhonnou, pro kterou by předmětné trestní stíhání bylo první takovou zkušeností. Se 7 záznamy v rejstříku trestů je naopak na žalobkyni třeba pohlížet jako na osobu, pro kterou je trestní stíhání, byť v tomto případě ukončené zprošťujícím rozsudkem, další zkušeností, kterou však již zná. Nic na tom nemění skutečnost, že dřívější odsouzení již byla zahlazena a na žalobkyni se v důsledku toho hledí jako by nebyla odsouzen. K zahlazení odsouzení komentářová literatura uvádí, že „[d]ůsledkem uvedené fikce je, že ve výpisu z evidence Rejstříku trestů (§ 11 odst. 1, § 13 odst. 1 RejTr) se zahlazené odsouzení neuvádí a občan není povinen uvádět zahlazené odsouzení či zmiňovat se o své trestné činnosti při přijímání do zaměstnání ani při jiných příležitostech. (…) Zahlazením se odsouzení nezrušuje, pouze zanikají jeho účinky vůči pachateli i ve vztahu k dalším osobám. Proto lze i zahlazené odsouzení např. zrušit z podnětu stížnosti pro porušení zákona (§ 266 a násl. TrŘ), zahlazené odsouzení se vykazuje v opisu z evidence Rejstříku trestů (§ 10 RejTr) a někdy je překážkou bezúhonnosti (viz např. § 22 odst. 3 ZbrZ).“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 4933 s., k § 105, citováno podle Beck online). Zahlazení odsouzení je tak nadále fikcí, která má odsouzeným po určité době zajistit, aby se mohli opět začlenit do společnosti a informace o jejich předchozím odsouzení nebyla snadno veřejně dostupná. Žalobkyně však z tohoto nemůže čerpat jakoukoli výhodu a domáhat se odškodnění v souvislosti s tím, že se obávala dalšího odsouzení či dokonce výkonu trestu. V této souvislosti soud dodává, že bylo prokázáno, že žádné sny o pobytu ve vězení se žalobkyni nezdály, jak výslovně uvedla ve své výpovědi k dotazu soudu. Pokud pak žalobkyně naznačovala nějaké dopady, k nimž mělo dojít ještě předtím, než bylo trestní stíhání zahájeno, pak soud poukazuje na to, že nelze zohlednit události, které nastaly až po skončení trestního stíhání. Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně dobou trvání posuzovaného řízení (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). K požadavku žalobkyně, aby se soud zabýval tím, zda trestní stíhání bylo zahájeno důvodně, resp. zda státní zástupce měl dostatek důkazů k tomu, aby podal obžalobu, soud konstatuje, že v kompenzačním řízení soud znovu neposuzuje ani vinu žalobkyně, ani neposuzuje důvodnost, opodstatněnost či věcnou správnost úkonů OČTŘ. K tomu slouží výlučně postupy předvídané trestním řádem a předpisy souvisejícími. Stejně tak je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zproštění obžaloby nezpůsobuje s výjimkou fikce nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonnost žádného jiného postupu či úkonu v trestním řízení. Dlužno dodat, že v rámci odškodnění případné nemajetkové újmy nelze zohledňovat náklady vynaložené na obhajoby. Ty představují samostatný nárok, kterého se však žalobkyně v tomto řízení nedomáhala.

25. Soud se tak na tomto půdorysu vytrpěné újmy zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva poskytnutá žalovanou, nebo zda žalobkyni náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

26. Pokud jde o délku trestního řízení, žalobkyně byla stíhána necelý rok, což je možné hodnotit jako délku zcela přiměřenou s ohledem na povahu obvinění i na to, že byla žalobkyně stíhána společně se svým manželem. Ani žalobkyně nenamítala nepřiměřenou délku řízení.

27. Pokud jde o povahu trestní věci, lze konstatovat, že trestné činy krádeže a poškození cizí věci, patří do skupiny trestných činů proti majetku. Žalobkyně byla stíhána „toliko“ za přečiny, kdy byl ohrožena trestní sazbou až na 2 roky, peněžitým trestem nebo propadnutím věci. Je však třeba přihlédnout k tomu, že žalobce již má řadu trestních stíhání za sebou, byť se dosud nejednalo o majetkovou trestnou činnost. Nelze proto dospět k závěru, že by obvinění z těchto trestných činů představovalo pro žalobkyni nějakou zásadní újmu. V této souvislosti bylo prokázáno, že žalobkyně se předchozí trestné činnosti dopouštěla od roku 2010, kdy již žila v současném místě bydliště. Ať již její okolí o této trestné činnosti vědělo či nikoli, nelze dospět k závěru, že by právě toto trestní stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, mělo mí nějaké významné dehonestující účinky. Z hlediska pověsti v okolí pak je třeba připomenou i to, že bylo prokázáno, že manžel žalobkyně byl v témže řízení odsouzen za shodné přečiny.

28. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobkyně, pak soud tyto shrnul již výše (srov. odst. 9 a 24) a skutečnosti a úvahy tam uvedené plně odkazuje.

29. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že „[v]ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, předně dal účastníkům na srozuměnou, že mohou případy ke srovnání navrhnout a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání dne 26.4.2023 sdělil, s jakými případy bude případ žalobkyně srovnávat. Žalobce i žalovaná ponechali výběr srovnávací judikatury na soudu. Soud pak k porovnání vybral případy vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka].

30. Ve věci sp.zn. [spisová značka] šlo o podezření z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a d) tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo 435 dnů. Tamní žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě šest měsíců až čtyři roky. Byly prokázány dílčí zásahy do rodinné sféry. Šlo o osobu, která již byla v minulosti trestně stíhána. Dostačující formou zadostiučinění bylo shledáno konstatování nezákonnosti rozhodnutí. Nad rámec konstatování nezákonného rozhodnutí nebylo finanční zadostiučinění přiznáno. Ve věci sp.zn. [spisová značka] šlo o podezření z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), trestního zákoníku, formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo 210 dnů. Tamní žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Tamní žalobce se nemohl věnovat své práci, svým zálibám, musel se účastnit úkonů v trestním řízení. Šlo o osobu, která dosud nebyla trestně stíhána. Dostačující formou zadostiučinění bylo shledáno konstatování nezákonnosti rozhodnutí. Nad rámec konstatování nezákonného rozhodnutí nebylo finanční zadostiučinění přiznáno. Ve věci sp.zn. [spisová značka] šlo o podezření z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a z přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Trestní stíhání trvalo 1 rok a 10 měsíců. Tamní žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 1 rok až 5 let. Tamní žalobce byl stíhán na svobodě a byl osobou bezúhonnou. Došlo k zásahu do soukromého života tím, že se musel dostavit k výslechům k policejnímu orgánu a k hlavním líčením. Dostačující formou zadostiučinění bylo shledáno konstatování nezákonnosti rozhodnutí. Nad rámec konstatování nezákonného rozhodnutí nebylo finanční zadostiučinění přiznáno. Ve věci sp.zn. [spisová značka] šlo o podezření z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo 331 dnů. Tamní žalobkyně byla ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Dopady do osobnostních sfér pouze obecné. Šlo o osobu, která dosud nebyla trestně stíhána. Dostačující formou zadostiučinění bylo shledáno konstatování nezákonnosti rozhodnutí. Nad rámec konstatování nezákonného rozhodnutí nebylo finanční zadostiučinění přiznáno.

31. Po zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo ohledně dopadů trestního stíhání a poměření těchto skutkových okolností s kritérii stanovenými pro rozhodování o způsobu a případné výši peněžitého zadostiučinění soud dospěl k závěrů, že není na místě žalobkyni odškodnit v penězích. Soud pro srovnání vybral případy, v nichž šlo o shodnou či obdobnou trestnou činnost, za kterou byla stíhání i žalobkyně. Rovněž délka trestního stíhání byla obdobná. Rovněž dopady ve všech případech byly shledány spíše obecné, případně mírné. K dopadům do zdravotní sféry nad rámec obecného prožívání trestního stíhání, ani k medializaci nedošlo. Rovněž dopady do profesní sféry shodně ve všech případech absentují. V jednom z případů rovněž újmu představovalo to, že poškozený se musel dostavovat k úkonům trestního řízení. Až na jeden srovnávaný případ se ve všech případech jednalo o osoby do té doby bezúhonné. Za situace, kdy ani osobám bez trestní minulosti není přiznáváno odškodnění v případech, kdy zásahy do osobnostních sfér jsou dílčí, obecné a mírné, nebylo by v souladu s obecně přijímanou představou spravedlnosti, pokud by žalobkyni, která již byla sedmkrát trestána a bylo již i ve VTOS, mělo být poskytnuto odškodnění v peněžité podobě.

32. S ohledem na výše uvedené má soud za odůvodněné, spravedlivé a odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí vůči žalobkyni ve formě omluvy a konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, kterého se jí dostalo již od žalované. Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl včetně požadovaného příslušenství (výrok II).

33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za vyjádření k žalobě ze dne 21.2.2024 a za přípravu a účast při jednání dne 26.4.2024 (podle § 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem v částce 900 Kč.

34. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.