15 CO 132/2021 - 280

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; [právnická osoba], IČO: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 1 216 929 Kč s úroky z prodlení, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2021, č. j. 49 C 86/2019-220, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v části napadeného výroku II. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 311 275,44 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 29. 4. 2019 do zaplacení potvrzuje.

II. Ve zbývající části výroku II. ohledně částky 442 397,58 Kč s úrokem z prodlení - ve výši 0,45 % ročně z částky 91 682,34 Kč od 29. 4. 2019 do zaplacení, - ve výši 8,5 % ročně z částky 12 764,16 Kč od 29. 4. 2019 do zaplacení, - ve výši 9 % ročně z částky 110 204,40 Kč od 29. 4. 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 66 202,10 Kč od 29. 4. 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 16 072,50 Kč od 16. května 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 17 265,68 Kč od 16. června 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 16 072,50 Kč od 16. července 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 18 458,85 Kč od 16. srpna 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 18 458,85 Kč od 16. září 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 17 265,68 Kč od 16. října 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 18 458,85 Kč od 16. listopadu 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 17 265,68 Kč od 16. prosince 2019 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 14 879,33 Kč od 16. ledna 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 17 851,85 Kč od 16. února 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 15 465,50 Kč od 16. března 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 17 851,85 Kč od 16. dubna 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 15 465,50 Kč od 16. května 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 14 272,33 Kč od 16. června 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 17 851,85 Kč od 16. července 2020 do zaplacení, se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se žaloba zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 100 637,06 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2021, č. j. 49 C 86/2019-220, bylo řízení zastaveno pro částku 105 504 Kč (výrok I.), žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 753 673,02 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši z částky 753 403 Kč (výrok II.), žaloba byla zamítnuta pro částku 357 751,98 Kč s úroky z prodlení„ ve zbývající části“ (výrok III.) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 41 233,50 Kč (výrok IV.).

2. Proti výrokům II. a IV. podává odvolání žalovaná, která namítá, že soud I. stupně dospěl k nesprávným závěrům o tom, že pracovní poměr žalobce u žalované dosud neskončil, že žalobci svědčí právo na náhradu mzdy za období od 1. 12. 2016 do 18. 3. 2019 a právo na dorovnání rozdílu mzdy podle ust. § 139 odst. 1 zákoníku práce. Zdůraznila, že dala žalobci výpověď na základě pracovnělékařského posudku, podle kterého byl žalobce shledán nezpůsobilým k výkonu sjednaného druhu práce svářeč. Výpověď byla shledána neplatnou pro její neurčitost, teprve během řízení o neplatnost výpovědi bylo zjištěno, že žalobce nebyl v době dání výpovědi dlouhodobě zdravotně způsobilý vykonávat práci svářeče pro onemocnění nemocí z povolání. Pracovní poměr žalobce u žalované skončil uplynutím dne 30. 11. 2016 na základě fikce dohody podle ust. § 69 odst.

3. Oznámení žalobce o tom, že trvá na dalším zaměstnávání, je neplatným právním jednáním. Závěr soudu I. stupně o tom, že je z pohledu § 69 odst. 3 zákoníku práce zcela irelevantní, zda byl žalobce schopen výkonu sjednané práce, že je podstatné pouze to, zda oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, není správný. Pracovní poměr skončil na základě fikce dohody, žalobci nemohou příslušet žádné z přiznaných nároků. Žalobce není nejpozději od 1. 9. 2016 dlouhodobě zdravotně způsobilý konat práci podle pracovní smlouvy. Žalovaná nemohla žalobce na jinou vhodnou práci převést, protože žádnou jinou vhodnou práci neměla a nemá, což označil žalobce v průběhu řízení za nesporné. Žalovaná poukázala rovněž na judikaturu k této problematice.

3. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrzen, když soud se vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi, přičemž zejména odkázal na bod 32 odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně. Zdůraznil, že zákoník práce stojí na zásadě zvláštní ochrany postavení zaměstnance, žalobce trpí nemocí z povolání.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.) a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202 o.s.ř. a contrario), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze částečně.

5. Žalobou podanou 29. 5. 2019 změněnou v průběhu řízení se souhlasem soudu, se žalobce domáhal zaplacení částky 1 216 929 Kč s úroky z prodlení tak, jak vyplývá z žaloby a z jejích doplnění. Žalobce tvrdí, že výpověď z pracovního poměru ze dne 29. 9. 2016, která mu byla dána žalovanou, je neplatná, on žalované oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání sdělením ze dne 6. 10. 2016, tudíž mu přísluší náhrada mzdy v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru, jakož i náhrada mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele, neboť žalovaná mu ani poté, co bylo o neplatnosti výpovědi rozhodnuto pravomocným rozsudkem (18. 3. 2019), práci nepřidělovala. Žalobce tvrdí, že ke dni podání žaloby mu nebyla vyplacena žádná náhrada mzdy, nebyl ukončen pracovní poměr, není mu přidělována práce. Zaměstnavatel se k celé záležitosti stavěl tak, že zaměstnanci sdělil, že pracovní poměr skončil 30. 11. 2016.

6. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť žalobci náhrada mzdy od 1. 12. 2016 do budoucna z jakéhokoliv titulu nepřísluší. Žalobce se po skončení pracovní neschopnosti za trvání pracovního poměru podrobil pracovnělékařské prohlídce, v září 2016 byl shledán dlouhodobě zdravotně nezpůsobilým k výkonu sjednaného druhu práce svářeč. Žalovaná neměla pro žalobce jinou vhodnou práci, proto mu dala výpověď, jejíž neplatnost byla určena rozhodnutím soudu. Teprve v průběhu řízení o neplatnosti výpovědi vyšlo najevo, že žalobce je zdravotně nezpůsobilý k výkonu sjednané práce pro onemocnění nemocí z povolání. Žalovaná má za to, že pracovní poměr skončil 30. 11. 2016, neboť úkon, kterým oznámil žalobce, že trvá na dalším zaměstnávání, je zcela v rozporu se zákoníkem práce. Žalovaná jako zaměstnavatel totiž nesmí připustit, aby žalobce vykonával práci, pro kterou mu chybí zdravotní způsobilost. Takové oznámení žalobce o trvání na dalším zaměstnávání je absolutně neplatným právním úkonem. Žalovaná se snažila vyjít zaměstnanci vstříc a uzavřít s ním z ryze praktických důvodů, aby mohl snadněji prokazovat ukončení zaměstnání, dohodu o skončení pracovního poměru k datu 30. 11. 2016 s navazující povinností vyplatit 12násobek průměrného výdělku, což žalobce odmítl.

7. Soud I. stupně provedl dokazování listinami, jak vyplývá z jednotlivých protokolů o jednání a dále vyšel z nesporných tvrzení účastníků. Na základě provedeného dokazování žalobě částečně vyhověl výrokem II. rozsudku, kdy žalobci přiznal náhradu mzdy v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru podle § 69 odst. 1 zákoníku práce a nároky podle § 139 odst. 1 zákoníku práce ponížené o invalidní důchod, který je žalobci vyplácen (tj. nikoliv podle zákonných ustanovení při překážkách v práci na straně zaměstnavatele).

8. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy z roku 1998, kdy pro žalovanou vykonával práci svářeče. Od 1. 9. 2016 byl zdravotně nezpůsobilý k výkonu sjednané práce pro onemocnění nemocí z povolání, dne 29. 9. 2016 mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, která byla určena neplatnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2018, č. j. 38 C 224/2016-74, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2019, č. j. 15 Co 278/2018-98, které nabyly právní moci 18. 3. 2019. Přípisem ze dne 6. 10. 2016 žalobce sdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Mezi účastníky bylo nesporné, že pokud by žalobce pracoval v červenci 2016, výše mzdy by činila 26 249,85 Kč při odpracovaných 165 hodinách, v srpnu 2016 by výše mzdy činila 27 443,03 Kč při odpracovaných 172,5 hodinách a v září 2016 by výše mzdy činila 26 249,85 Kč při odpracovaných 165 hodinách, to vše při 37,5 hodinové týdenní pracovní době. Rovněž bylo mezi účastníky nesporé, že od října 2016 žalovaná neměla pro žalobce žádnou vhodnou práci.

9. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud I. stupně uvedl, že nemá žádnou pochybnost o tom, že žalobci svědčí právo na náhradu mzdy za období od 1. 12. 2016 do 18. 3. 2019. Okolnost, že žalovaná neměla žádnou práci vhodnou pro žalobce s ohledem na jeho zhoršený zdravotní stav, je z hlediska práva na náhradu mzdy zcela bez významu, stejně tak je irelevantní okolnost, zda byl žalobce schopen výkonu sjednaného druhu práce. Takové kritérium explicitně v ust. § 69 zákoníku práce uvedeno není a ani z ničeho jiného jej nelze dovodit. Plnění za období od 19. 3. 2019 do 30. 6. 2020 přiznal soud I. stupně žalobci na základě ust. § 139 odst. 1 zákoníku práce, kdy zdůraznil, že zdravotní indispozice není dána obecným onemocněním, ale nemocí z povolání, tudíž je přičitatelná zaměstnavateli. Za této situace by bylo krajně nespravedlivé, aby zaměstnanci bylo upřeno právo na doplatek průměrného výdělku. Zdůraznil, že pokud mezi účastníky není sporu, že žalobce nesmí nadále vykonávat dříve sjednanou práci podle lékařského posudku, je zde dán výpovědní důvod dle ust. § 52 písm. d/ zákoníku práce, s nímž je spojeno právo zaměstnance na odstupné podle § 67 odst. 2 zákoníku práce. Z hlediska obecné spravedlnosti je nepřijatelné, aby se zaměstnavatel zbavil povinnosti vyplatit zaměstnanci odstupné tím, že pracovní poměr nerozváže, zaměstnanci nepřevede na jinou práci, neposkytuje zaměstnanci žádné plnění s poukazem na to, že práce není zaměstnanci přidělována s ohledem na jeho zdravotní nezpůsobilost.

10. Vzhledem k časovému období, kdy došlo k rozhodným skutečnostem (neplatná výpověď ze dne 29. 9. 2016, sdělení o trvání na dalším zaměstnávání ze dne 6. 10. 2016, nezpůsobilost k výkonu práce pro nemoc z povolání od září 2016, fikce skončení pracovního poměru ke dni 30. 11. 2016), je třeba práva a povinnosti stran posoudit podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2016.

11. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

12. Podle § 69 odst. 3 zákoníku práce rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně na jiném dnu skončení, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby.

13. Podle § 67 odst. 2, věta první, zákoníku práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku.

14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Pro právní posouzení věci je stěžejní, zda došlo k platnému oznámení zaměstnance o trvání na dalším zaměstnávání, případně zda k takovému oznámení buď nedošlo vůbec, nebo oznámení je neplatné. Žalovaná od počátku namítá, že oznámení zaměstnance o trvání na dalším zaměstnávání je neplatným právním jednáním, neboť tento nebyl schopen výkonu sjednaného druhu práce, přičemž žalovaná pro žalobce neměla jinou vhodnou práci. Toto namítala vůči oznámení o trvání na dalším zaměstnávání už v podání ze dne 19. 3. 2019, tj. před zahájením řízení, následně pak i v průběhu řízení.

17. V řízení bylo zjištěno, že žalobci byla dána výpověď z pracovního poměru, která byla určena neplatnou, žalobce oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. S takovým oznámením by byly spojeny nároky podle ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce, pokud by bylo učiněno v souladu s účelem a smyslem zákona. V době učinění oznámení, ani později, nebyl žalobce schopen výkonu dosavadní práce, kdy trpěl kromě obecných onemocnění i onemocněním nemocí z povolání, které mu bránilo ve výkonu sjednaného druhu práce svářeče. V takové situaci by mu zaměstnavatel nemohl práci dle pracovní smlouvy přidělovat, neboť by to odporovalo ustanovením na ochranu zdraví zaměstnance. Stejně tak se nemohl dohodnout se zaměstnancem na tom, že mu bude po dobu trvání sporu o neplatnost skončení pracovního poměru přidělovat práci. Navíc, žalovaná neměla pro žalobce jiné vhodné pracovní zařazení, neměla a nemá pro něho od října 2016 jinou vhodnou práci, jak vyplývá ze shodných skutkových tvrzení účastníků (žalovaná k tomuto tvrzení označila a předložila důkazy, které však soud I. stupně neprováděl, neboť tato skutečnost nebyla mezi účastníky sporná).

18. Smyslem a účelem pracovněprávního vztahu je výkon závislé práce. Jednou ze základních zásad pracovněprávních vztahů kromě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance je i řádný výkon práce zaměstnance v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Žádná z těchto zásad není jiné z nich nadřazena. Zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance nelze chápat odtrženě od jiných základních právních principů ani ji absolutizovat. Základní zásady pracovněprávních vztahů uvedené v § 1a zákoníku práce se uplatní pouze při výkladu jednotlivých ustanovení zákona, případně pracovněprávních jednání (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1645/2020).

19. Odvolací soud má za to, že za situace, kdy zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání, ačkoliv dosavadní druh sjednané práce nemůže vykonávat pro onemocnění nemocí z povolání, je oznámení o trvání na dalším zaměstnávání jednáním, které nemůže vyvolat následky zamýšlené ustanovením § 69 odst. 1 zákoníku práce, protože takové jednání odporuje zákonu, když účelem a smyslem pracovněprávního vztahu je řádný výkon práce zaměstnance v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

20. Oznámením o trvání na dalším zaměstnávání totiž zaměstnanec deklaruje, že je ochoten a schopen práci konat. V daném případě zaměstnanec nebyl schopen konat sjednaný druh práce pro onemocnění nemocí z povolání, zaměstnavatel nesměl z důvodu zvláštní zákonné ochrany zaměstnance tomuto práci dle sjednaného druhu přidělovat. Navíc zaměstnavatel neměl pro zaměstnance jinou vhodnou práci, kterou by mu mohl přidělit. Jedná se o jednostranné právní jednání, tudíž nelze aplikovat ustanovení § 19 odst. 3 zákoníku práce. Zaměstnavatel neplatnost oznámení o trvání na dalším zaměstnávání namítal jak před zahájením řízení, tak v jeho průběhu. Nároky podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce předpokládají ze své samotné podstaty, aniž by muselo dojít k explicitnímu vyjádření takové podmínky, že zaměstnanec je schopen a ochoten práci dle pracovní smlouvy konat, neboť smyslem a účelem pracovního poměru od jeho vzniku po celou dobu jeho trvání je výkon závislé práce. Opačný výklad by znamenal, že zaměstnanci by příslušely tyto nároky bez ohledu na to, zda je schopen práci ze zdravotních důvodů konat, bez ohledu na to, zda zaměstnavatel má jinou práci, na kterou by ho mohl případně převést. Oznámení žalobce za zjištěných skutkových okolností nemůže mít za následek další trvání pracovního poměru. Pracovní poměr v daném případě skončil uplynutím výpovědní doby podle neplatné výpovědi, na základě zákonné fikce podle § 69 odst. 3 zákoníku práce.

21. V daném případě nelze přehlédnout právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4578/2017, v němž dovolací soud uvedl, že zaměstnanci, který nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, zaměstnavatel nesmí tuto práci přidělovat, neboť její náročnost neodpovídá zdravotní způsobilosti zaměstnance. Nemá-li zaměstnavatel pro zaměstnance jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i jeho kvalifikaci, je oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (a tedy aby mu přiděloval práci, kterou nesmí vykonávat) neplatným právním úkonem, neboť svým obsahem odporuje zákonu, a nemůže mít proto za následek další trvání pracovního poměru, který s tímto oznámením spojuje ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce. Pracovní poměr zaměstnance za těchto okolností skončí – nedohodne-li se se zaměstnavatelem písemně jinak – uplynutím výpovědní doby podle neplatné výpovědi podle § 69 odst. 3 písm. a/ zákoníku práce. Nemůže-li pracovní poměr zaměstnance pokračovat, neboť tomu brání jeho zdravotní nezpůsobilost vykonávat sjednanou práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí, a musí-li z těchto důvodů skončit, odpovídá smyslu a účelu ust. § 67 odst. 1 věty druhé zákoníku práce, aby zaměstnanci bylo poskytnuto odstupné, které je s těmito důvody zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance spojeno, aniž by bylo významné, že pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebyl rozvázán platnou výpovědí danou zaměstnavatelem podle ust. § 52 písm. d/ zákoníku práce, nebo dohodou z týchž důvodů, popřípadě výpovědí danou zaměstnancem podle ust. § 50 odst. 3 zákoníku práce, nýbrž na základě fikce dohody podle ust. § 69 odst. 3 zákoníku práce.

22. Žalobce na výzvu soudu po poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř. uvedl, že mu byla dána neplatná výpověď, neplatnost byla určena rozhodnutím soudu, přičemž v řízení vyšlo najevo, že žalobce není schopen výkonu práce z důvodu nemoci z povolání, nikoliv z obecných zdravotních důvodů, touto trpěl v době dání výpovědi. Tyto skutečnosti vyplývají z provedeného dokazování.

23. Zaměstnanec nemohl pokračovat v práci pro onemocnění nemocí z povolání, zaměstnavatel mu měl dát výpověď podle ust. § 52 písm. d/ zákoníku práce s příslušejícím odstupným. Odvolací soud postupoval dle závěrů vyjádřených v citovaném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4578/2017 a po té, co žalobce k výzvě soudu doplnil rozhodná skutková tvrzení k onemocnění nemocí z povolání, kterou trpěl ke dni dání neplatné výpovědi ze dne 29. 9. 2016, dospěl k závěru, že je možno žalobě částečně vyhovět, avšak z jiných důvodů, než učinil soud I. stupně. Zaměstnanci měla být po právu dána výpověď podle ustanovení § 52 písm. d/ zákoníku práce, neboť bylo zjištěno, byť až v řízení o neplatnost výpovědi, že od 1. září 2016 trpí nemocí z povolání, se kterou je spojen nárok na odstupné ve výši 12násobku průměrného měsíčního výdělku. Pracovní poměr tak skončil na základě fikce spojené s neplatnou výpovědí, a to pro neplatné oznámení o trvání na dalším zaměstnávání. Pracovní poměr, který skončil ke dni 30. 11. 2016, nebylo možno skončit znovu, tentokrát z důvodu nemoci z povolání. Žalobci je třeba přiznat odstupné, které je spojeno se skončením pracovního poměru výpovědí z důvodu nemoci z povolání, která byla skutečným důvodem, pro který měl být pracovní poměr skončen. Rozhodným obdobím pro zjištění výše odstupného je 3. čtvrtletí roku 2016, které předcházelo skončení pracovního poměru. V tomto čtvrtletí činil pravděpodobný výdělek žalobce (skutková zjištění soudu I. stupně uvedená pod bodem 24. odůvodnění jeho rozhodnutí jsou správná) celkem 79 942,74 Kč při odpracování 502,5 hodiny, čemuž odpovídá průměrný hodinový výdělek ve výši 159,09 Kč, který je třeba násobit týdenní pracovní dobou 37,5 hodin a koeficientem 4,348. Průměrný měsíční výdělek žalobce činí v rozhodném období částku 25 939,62. Dvanáctinásobek průměrného výdělku je částka 311 275,44 Kč.

24. Rozsudek soudu I. stupně s ohledem na právě uvedené byl v části výroku II. podle § 219 o.s.ř. jako ve výroku věcně správný, i když z jiného důvodu, pro částku 311 275,44 Kč s příslušenstvím potvrzen. Úroky z prodlení byly žalobci přiznány od data 29. 4. 2019 v souladu s jeho návrhem. Zákonná výše úroku z prodlení činí 8,05 % ročně. Zaměstnavatel byl odstupné v případě platného skončení pracovního poměru povinen vyplatit podle § 67 odst. 4 zákoníku práce v nejbližším výplatním termínu, úroková sazba zákonného úroku z prodlení v prosinci 2016 činila 8,05 % ročně.

25. Ve zbývající části výroku II. byl rozsudek soudu I. stupně změněn podle § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. tak, že žaloba byla zamítnuta včetně požadovaného úroku z prodlení. V zamítavém výroku II. bylo třeba rovněž zohlednit, že u části plnění ve výši 91 682,34 Kč, které bylo přiznáno žalobci jako odstupné, byl požadován úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně, což je více než činí zákonný úrok z prodlení k prvnímu dni prodlení, proto bylo třeba žalobu v rozsahu tohoto rozdílu v části požadovaného úroku z prodlení ve výši 0,45 % ročně zamítnout. Rozhodným pro výši úroku z prodlení je počátek doby prodlení, nikoliv datum, od kterého je úrok z prodlení požadován. Poněvadž nedošlo k platnému oznámení o trvání na dalším zaměstnávání, žalobci žádná další peněžitá plnění z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru a následných překážek v práci nepřísluší. Pokud žalobce poukazuje na to, že vrátil hmotnou podporu uchazeče o zaměstnání, je třeba uvést, že tato povinnost vzniká za současného splnění dvou podmínek, tj. že pracovní poměr byl skončen neplatně a současně, že pracovní vztah trvá i nadále. Žalobci nepřísluší nároky z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, ani nároky při překážkách v práci, ani nároky podle § 139 odst. 1 zákoníku práce. Trpí-li žalobce nemocí z povolání, má nároky vyplývající z příslušných ustanovení zákoníku práce upravujících povinnost zaměstnavatele k náhradě škody při nemoci z povolání. K tíži zaměstnavatele nemůže jít skutečnost, že tyto nároky nebyly dosud řádně uplatněny. Takové nároky nelze nahrazovat postupem dle ustanovení § 139 odst. 1 zákoníku práce s poukazem na obecnou spravedlnost, jak učinil soud I. stupně. Je třeba zdůraznit, že zaměstnanec, který podle lékařského posudku pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, aniž by došlo ke změně sjednaného druhu práce, nebo k převedení zaměstnance na jinou práci, nemá právo na náhradu mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele, jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1645/2020, v němž tento odkázal na dlouhodobou judikaturu. Tyto závěry musí platit obecně, jak ve vztahu k poškození zdraví přičitatelnému zaměstnavateli (zde má zaměstnanec nároky z titulu náhrady škody způsobené zaměstnavatelem), tak v případě obecných onemocnění. Trpí-li žalobce nemocí z povolání a měl-li za to, že pracovní poměr trvá, při současném vědomí toho, že mu žalovaná nemůže přes jeho oznámení o trvání na dalším zaměstnávání přidělovat práci dle pracovní smlouvy, nastala situace, kdy žalobce mohl pracovní poměr, o němž se domníval, že stále trvá, ukončit sám (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5825/2016).

26. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, odst. 2 a § 142 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud v daném případě neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. Žalovaná před zahájením sporu nabízela žalobci možnost vyřešit celou spornou situaci tak, že zaměstnanci poskytne i příslušné odstupné, s tím, že by došlo k formálnímu uzavření dohody o skončení pracovního poměru z důvodu nemoci z povolání zaměstnance k datu skončení pracovního poměru fikcí, když vnímala, že tato otázka je mezi stranami sporná. Žalobce toto neakceptoval, ačkoliv věděl, že výkonu práce dle pracovní smlouvy není schopen.

27. Účastníci řízení byli úspěšní částečně. Žalobce byl ve sporu úspěšný v rozsahu částky 311 275,44 Kč s příslušenstvím z celkově požadované částky 1 216 929 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části požadovaného nároku byl neúspěšný, když jako neúspěch žalobce je třeba hodnotit podle § 146 odst. 2 o.s.ř. i částečné zastavení řízení, které nezavinila z procesního hlediska žalovaná. Ve vzájemném poměru úspěchu a neúspěchu má žalovaná právo na náhradu 48,84 % vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení jsou představovány zaplacenými soudními poplatky za odvolání ve výši 37 932 Kč a 10 981 Kč, odměnou zástupkyně žalované za úkony právní služby podle § 8 odst. 1, § 7 advokátního tarifu (vyhl. č. 177/1996 Sb.) ve výši 11 340 Kč (tarifní hodnota 758 640 Kč): vyjádření se k žalobě, převzetí a příprava zastoupení, odvolání proti rozsudku pro zmeškání, ve výši 13 180 Kč (tarifní hodnota 1 216 929 Kč): vyjádření se ke změně žaloby, účast na jednání soudu dne 18. 2. 2021, 6. 5. 2021, vyjádření se k doplnění žaloby, ve výši 11 340 Kč (tarifní hodnota 753 673,02 Kč): odvolání ve věci samé, účast na jednání soudu 25. 1. 2022 a 31. 5. 2022, ve výši sazby mimosmluvní odměny za účast u jednání dne 7. 6. 2022, u něhož došlo jen k vyhlášení rozsudku. V souvislosti s dostavením se k jednání soudu I. stupně dne 6. 5. 2021 přísluší zástupci žalobce i náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. b/ advokátního tarifu, neboť zpoždění zahájení jednání činilo více než 30 minut. Náhrada za promeškaný čas přísluší za dvě započaté půlhodiny po 100 Kč, když odměna za účast u jednání je přiznávána za každé dvě započaté hodiny. Celková doba spojená s účastí na zpožděném jednání činila 145 minut. Odvolací soud má za to, že jako účelně vynaložený náklad nelze přiznat účast na jednání s protistranou u zapsaného mediátora. Toto jednání se konalo v době, kdy bylo soudní řízení přerušeno, účast na jednání byla nařízena přímo účastníkům, nikoliv i jejich zástupcům. Na řízení o mediaci se ani subsidiárně nevztahuje občanský soudní řád. Takový náklad není nákladem placeným v bezprostřední souvislosti s řízením před soudem I. stupně, k tomuto závěru dospěl i Ústavní soud ČR v rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 3658/17 a sp. zn. II. ÚS 150/20. Účelně vynaloženým nákladem je i režijní paušál podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč příslušející ke každému z 11 úkonů právní služby, jakož i 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 27 285,30 Kč, jejímž je zástupkyně žalované plátcem. Náklady řízení činí celkem 206 128,30 Kč, žalované dle poměru vzájemného úspěchu a neúspěchu účastníků v tomto řízení přísluší jejich náhrada v rozsahu 48, 84 Kč, tj. v částce 100 637,06 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám zástupkyně žalované podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení