49 C 86/2019-220

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Moniky Schön, Ph.D., a přísedících [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení] v právní věci žalobce: ; [celé jméno žalobce], narozený dne [datum], bytem v [obec] [číslo] zastoupený JUDr. [jméno] [příjmení], advokátkou se sídlem v [obec], [ulice] [číslo] proti žalovanému: ; [právnická osoba], [IČO], se sídlem v [obec], [ulice] [číslo] zastoupený JUDr. [jméno] [příjmení], advokátkou se sídlem v [obec], [ulice] [číslo] o 1.216.929 Kč s úroky z prodlení, takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 105.504 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 753.673,02 Kč s úroky z prodlení: - ve výši 8,05 % ročně z částky 18.483,68 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,05 % ročně z částky 19.475,85 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,05 % ročně z částky 17.089,50 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,05 % ročně z částky 20.669,03 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,05 % ročně z částky 14.703,15 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,05 % ročně z částky 18.282,68 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,05 % ročně z částky 19.475,85 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,05 % ročně z částky 15.896,33 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,05 % ročně z částky 20.669,03 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,05 % ročně z částky 17.089,50 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,05 % ročně z částky 19.475,85 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,05 % ročně z částky 18.282,68 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,5 % ročně z částky 15.896,33 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,5 % ročně z částky 19.177,85 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,5 % ročně z částky 16.791,50 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,5 % ročně z částky 17.894,68 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,5 % ročně z částky 16.791,50 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 8,5 % ročně z částky 17.894,68 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 9 % ročně z částky 17.894,68 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 9 % ročně z částky 16.791,50 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 9 % ročně z částky 20.371,03 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 9 % ročně z částky 15.598,33 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 9 % ročně z částky 20.371,03 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 9 % ročně z částky 19.177,85 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 14.405,15 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 18.458,85 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 16.072,50 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 6.527,10 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 10.738,50 Kč za dobu od 29. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 16.072,50 Kč za dobu od 16. května 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 17.265,68 Kč za dobu od 16. června 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 16.072,50 Kč za dobu od 16. července 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 18.458,85 Kč za dobu od 16. srpna 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 18.458,85 Kč za dobu od 16. září 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 17.265,68 Kč za dobu od 16. října 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 18.458,85 Kč za dobu od 16. listopadu 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 17.265,68 Kč za dobu od 16. prosince 2019 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 14.879,33 Kč za dobu od 16. ledna 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 17.851,85 Kč za dobu od 16. února 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 15.465,50 Kč za dobu od 16. března 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 17.851,85 Kč za dobu od 16. dubna 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 15.465,50 Kč za dobu od 16. května 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 14.272,33 Kč za dobu od 16. června 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 17.851,85 Kč za dobu od 16. července 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. V části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 357.751,98 Kč s úroky z prodlení ve zbývající části, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 41.233,50 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem v [obec], [ulice] [číslo] do tří dnů o právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se – po rozšíření žaloby – domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 1.216.929 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 849.138,75 Kč za dobu od 29. 4. 2019 do 31. 5. 2019 a s úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1.216.929 Kč za dobu od 1. 6. 2019 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že vykonával pro žalovaného práci svářeče podle pracovní smlouvy z roku 1998, dne 29. 9. 2016 mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, dne 6. 10. 2016 žalobce sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání. Neplatnost výpovědi z pracovního poměru byla pravomocně určena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2018, č. j. 38 C 224/2016-74, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2019, č. j. 15 Co 278/2018-98, které nabyly právní moci dne 18. 3. 2019. Žalobce se v projednávané věci domáhá náhrady mzdy za období 1. 12. 2016 – 30. 6. 2020, kdy žalovaný žalobci nepřiděloval práci. V červenci a srpnu 2016 žalobce neodvedl pro žalovaného žádnou práci (žalobce byl v pracovní neschopnosti), v září 2016 neodpracoval 21 dnů. Pokud by žalobce vykonával sjednaný druh práce, dosáhl by zřejmě za červenec 2016 zúčtované mzdy ve výši 26.249,85 Kč a odpracoval by 22 dnů (165 hodin), za srpen 2016 mzdy ve výši 27.443,03 Kč a odpracoval by 23 dnů (172,5 hodin), za září 2016 mzdy ve výši 26.249,85 Kč a odpracoval by 22 dnů (165 hodin), za říjen 2018 by pak dosáhl zúčtované mzdy ve výši 27.443,03 Kč a odpracoval by 23 dní (172,5 hodin), za listopad 2018 by dosáhl zúčtované mzdy ve výši 26.249,85 Kč a odpracoval by 22 dní (165 hodin), za prosinec 2018 by mu byla zúčtována mzda ve výši 25.056,67 Kč a odpracoval by 21 dní (157,5 hodin). V důsledku snížené pracovní schopnosti byl žalobci počínaje dnem 1. 9. 2016 přiznán invalidní důchod, tento mu byl vyplácen v období od 1. 9. 2016 v částce 6.774 Kč měsíčně, od 1. 1. 2018 v částce 7.072 Kč měsíčně, od 1. 1. 2019 v částce 7.791 Kč měsíčně, od 1. 1. 2020 v částce 8.398 Kč měsíčně.

2. Při jednání ve věci dne 6. 5. 2021 vzal žalobce žalobu zpět v části, v níž se domáhal zaplacení 105.504 Kč, žalovaný se zpětvzetím žaloby v této části souhlasil. Postupem podle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. tedy soud řízení v této části zastavil (výrok I.).

3. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Namítal zejména, že ke dni 29. 9. 2016 (doručení výpovědi z pracovního poměru) byl žalobce zdravotně nezpůsobilý vykonávat sjednanou práci svářeče pro onemocnění nemocí z povolání, že v důsledku ztráty zdravotní způsobilosti k výkonu sjednané práce je sdělení žalobce o tom, že trvá na dalším zaměstnávání, absolutně neplatným právním jednáním a právní poměr podle žalovaného skončil fikcí dohody podle ustanovení § 69 odst. 3 zákoníku práce ke dni 30. 11. 2016, žalobce tedy nemá právo na náhradu mzdy za následující období. Zdůraznil přitom, že žalovaný nemohl s ohledem na zdravotní nezpůsobilost žalobce žalobci přidělovat práci sjednaného druhu a jinou vhodnou práci pro něj neměl. Žalovaný navrhl, aby soud přihlédl k tomu, že žalobce po celou dobu, za niž se náhrady mzdy domáhá, pobíral dávky invalidního důchodu.

4. Mezi účastníky bylo nesporné (a soud tedy nevedl dokazování k těmto skutkovým tvrzení, jež vzal za svá skutková zjištění, srov. ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.), že žalobce byl zaměstnancem žalovaného, že pro něj podle pracovní smlouvy z roku 1998 vykonával práci svářeče, že od 1. 9. 2016 byl zdravotně nezpůsobilý k výkonu sjednané práce pro onemocnění nemocí z povolání, že dne 29. 9. 2016 mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, jejíž neplatnost byla určena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2018, č. j. 38 C 224/2016-74, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2019, č. j. 15 Co 278/2018-98, které nabyly právní moci dne 18. 3. 2019, že přípisem ze dne 6. 10. 2016, který byl žalovanému doručen v říjnu 2016, žalobce žalovanému sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání, že kdyby žalobce pro žalovaného vykonával práci, dosáhl by této mzdy: v červenci 2016 mzdy ve výši 26.249,85 Kč (při odpracovaných 165 hodinách), v srpnu 2016 mzdy ve výši 27.443,03 Kč (při odpracovaných 172,5 hodinách), v září 2016 mzdy ve výši 26.249,85 Kč (při odpracovaných 165 hodinách), v říjnu 2018 mzdy ve výši 27.443,03 Kč (při odpracovaných 172,5 hodinách), v listopadu 2018 mzdy ve výši 26.249,85 Kč (při odpracovaných 165 hodinách) a v prosinci 2018 mzdy ve výši 25.056,67 Kč (při odpracovaných 157,5 hodinách), že splatnost mzdy byla sjednána k 15. dni v měsíci následujícím po měsíci, za nějž náležela. Mezi účastníky dále nebylo sporu o tom, že bezprostředně po nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu ve věci o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalobce několik dní byl v práci (podle žalobce šlo o šest dní, podle žalovaného to šest dní nebylo, žalobce podle svého tvrzení vykonával v kanceláři administrativní práce, podle žalovaného práci nevyvíjel, a proto mu bylo žalovaným sděleno, že se již dostavovat nemá) a že od října 2016 žalovaný neměl pro žalobce žádnou (vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a ztrátě způsobilosti vykonávat dosavadní práci) vhodnou práci.

5. Za účelem zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:

6. Z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení z 19. 1. 2017, ze dne 4. 1. 2018, ze dne 4. 1. 2019 a ze dne 6. 1. 2020 soud zjistil, že žalobci byl od 1. 9. 2016 vyplácen invalidní důchod v částce 6.573 Kč měsíčně, od 1. 1. 2017 v částce 6.774 Kč měsíčně, od 1. 1. 2018 v částce 7.072 Kč měsíčně, od 1. 1. 2019 v částce 7.791 Kč měsíčně a od 1. 1. 2020 v částce 8.398 Kč měsíčně.

7. Z lékařského posudku Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, kliniky pracovního lékařství se střediskem nemocí z povolání ze dne 22. 3. 2017 soud zjistil, že dne 13. 9. 2016 byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání.

8. Ze znaleckého posudku MUDr. [jméno] [jméno] ze dne 31. 1. 2018 soud zjistil, že ke dni 29. 9. 2016 žalobce nebyl zdravotně způsobilý k výkonu práce svářeče, a to z důvodu nemoci z povolání, zjištěné dne 13. 9. 2016 (konkrétní onemocnění přitom znalec dále rozvedl).

9. Po takto provedeném dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti (srov. ustanovení § 132 o. s. ř.), a s ohledem na nesporná tvrzení účastníků učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci:

10. Podle pracovní smlouvy z roku 1998 žalobce vykonával pro žalovaného práci svářeče. Dne 29. 9. 2016 mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, přípisem ze dne 6. 10. 2016 žalobce sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, tento přípis byl žalovanému doručen v říjnu 2016. Shoda uvedenými rozsudky Městského a Krajského soudu v Brně, které nabyly právní moci dne 18. 3. 2019, byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 29. 9. 2016. V červenci a srpnu 2016 žalobce neodvedl pro žalovaného žádnou práci (byl v pracovní neschopnosti), v září 2016 neodpracoval 21 dnů. Kdyby práci vykonával, dosáhl by za toto období a dále za období říjen – prosinec 2018 mzdy a odpracoval by dobu v rozsahu, jak uvedeno shora v přehledu nesporných tvrzení účastníků. V blíže nezjištěné době po 18. 3. 2019 se žalobce několikrát dostavil do místa výkonu práce, otázka, kolik dní přesně to bylo a zda v té době vyvíjel práci, bylo mezi účastníky sporné (nicméně řádově to bylo cca 6 dní; k této otázce soud pro nadbytečnost a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení dále nevedl dokazování a nevyzýval žalobce k doplnění tvrzení v tomto směru). Od 1. 9. 2016 byl žalobci vyplácen invalidní důchod ve výši, jak rovněž shora uvedeno.

11. Pro nadbytečnost soud neprováděl další dokazování, neboť shora popsaný zjištěný skutkový stav byl dostatečný pro rozhodnutí ve věci.

12. Projednávanou věc je i v současné době – vzhledem k tomu, že jde o náhradu mzdy za období 1. 12. 2016 – 30. 6. 2020 - třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2016 (dále jen„ zák. práce“).

13. Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

14. Soud naprosto nemá pochybnost o tom, že žalobci svědčí právo na náhradu mzdy za období 1. 12. 2016 – 18. 3. 2019 (právní moc rozsudku určujícího neplatnost výpovědi z pracovního poměru). Soudem bylo zjištěno (a nakonec též bylo mezi účastníky nesporné), že dne 29. 9. 2016 žalovaný doručil žalobci výpověď z pracovního poměru, žalobce v říjnu 2016 sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání a shora uvedenými rozsudky Městského a Krajskému soudu v Brně byla pravomocně určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 29. 9. 2016. Okolnost, že v této době (1. 12. 2016 – 18. 3. 2019) žalovaný neměl žádnou práci vhodnou pro žalobce s ohledem na jeho zhoršený zdravotní stav, je z hlediska práva na náhradu mzdy zcela bez významu. Kritérium schopnosti výkonu práce v ustanovení § 69 zák. práce explicitně uvedeno není a ani z ničeho jiného jej dovodit nelze. Bylo na zaměstnavateli, aby – pokud mu bylo známo, že žalobce již není zdravotně způsobilý k výkonu sjednaného druhu práce, a pokud mu ani nemohl přidělovat práci jinou – na tuto situaci zareagoval odpovídajícím způsobem (rozvázáním pracovního poměru dohodou či výpovědí).

15. Protože však smyslem náhrady mzdy podle ustanovení § 69 zák. práce je nahradit zaměstnanci ztrátu na výdělku způsobenou tím, že mu zaměstnavatel nepřiděloval práci a nevyplácel za ni odměnu v době, kdy mezi nimi byla spornou otázka neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, dospěl soud k závěru, že je nutno od částky, jež by jinak žalobci náležela na náhradě mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce, odečíst částky, které mu byly vyplaceny z jiného důvodu (invalidní důchod), neboť těmito částkami byla částečně ztráta na výdělku nahrazena (shodně srov. též L. Drápal In Bělina, M., Drápal, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 418, ostatně ani žalobce proti takovému postupu ničeho nenamítá).

16. Jak shora uvedeno, náhrada mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce má být poskytnuta ve výši průměrného výdělku.

17. Podle ustanovení § 352 zák. práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

18. Podle ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

19. Podle ustanovení § 353 odst. 2 zák. práce za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.

20. Podle ustanovení § 354 odst. 1 zák. práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

21. Podle ustanovení § 355 odst. 1 zák. práce jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek.

22. Podle ustanovení § 355 odst. 2 zák. práce pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

23. Podle ustanovení § 356 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

24. S ohledem na ustanovení § 354 odst. 1 zák. práce je rozhodným obdobím pro posouzení náhrady mzdy za období 1. 12. 2016 – 18. 3. 2019 třetí čtvrtletí roku 2016, tj. červenec – září 2016. V tomto období žalobce neodpracoval 21 dní (nesporné mezi účastníky), a proto je třeba zjišťovat pravděpodobný výdělek žalobce podle ustanovení § 355 zák. práce. Mezi účastníky byly nesporné výše mzdy, které by za toto období žalobce dosáhl, i počet hodin, které by odpracoval (srov. shora). Postupem podle ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce a § 355 odst. 1 zák. práce soud vypočetl pravděpodobný hodinový výdělek žalobce (26.249 + 27.443 + 26.249) / (165 + 172,5 + 165) = 159, 09001 Kč/hodinu.

25. Následně soud za pomoci takto zjištěného pravděpodobného výdělku vypočetl náhradu mzdy za žalované období, přičemž pro přehlednost je výpočet uveden v tabulce (srov. níže).

26. Dále se soud zabýval otázkou, zda žalobci náleží jakékoli peněžní plnění též za období 19. 3. 2019 – 30. 6. 2020.

27. Dovozoval-li žalovaný, že pracovní poměr byl rozvázán fikcí dohody podle ustanovení § 69 odst. 3 zák. práce, s tímto názorem soud souhlasit nemůže.

28. Podle ustanovení § 69 odst. 3 zák. práce rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně na jiném dnu skončení, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, a) byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby, b) byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit; v těchto případech má zaměstnanec právo na náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.

29. Žalovaný především přehlíží, že žalobce oznámil žalovanému (v říjnu 2016), že trvá na tom, aby jej žalovaný nadále zaměstnával (v tom rovněž spočívá odlišnost od skutkového stavu zjištěného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4578/2017, na něž žalovaný odkazoval), resp. žalovaný sice nerozporuje to, že mu takové oznámení bylo doručeno, avšak dovozuje jeho neplatnost, která podle něj je dána okolností zdravotní indispozice žalobce k výkonu sjednaného druhu práce. S tímto názorem souhlasit nelze, neboť okolnost, zda žalobce je schopen výkonu sjednané práce, je z hlediska ustanovení § 69 odst. 3 zák. práce zcela irelevantní. Zákon se zdravotní indispozicí sankci neplatnosti oznámení ani fikci dohody o rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 69 odst. 3 zák. práce nespojuje a nelze ji z ničeho (navíc v rozporu se zásadou zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, vyjádřené v ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce) dovodit.

30. Žádné další okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že pracovní poměr mezi účastníky byl (platně) rozvázán, žádný z účastníků nesdělil. Soud tedy vychází z toho, že pracovní poměr mezi nimi až do dne 30. 6. 2020 trval (a dosud trvá). Za této situace je třeba se zabývat otázkou, zda žalobci svědčí právo na jakékoli finanční plnění za období po 18. 3. 2019 (právní moci rozsudku určujícího neplatnost výpovědi z pracovního poměru). Soud přitom není vázán právním hodnocením provedeným účastníky řízení, tzn. může žalobci žalovanou částku přiznat i z jiného důvodu též z titulu náhrady mzdy, jak plnění kvalifikoval žalobce.

31. Žalovaný dovozoval, že za toto období žalobci žádné finanční plnění nenáleží, neboť žalobce s ohledem na svůj zdravotní stav nebyl schopen výkonu sjednané práce, k tomu odkazoval na závěry judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1645/2020, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud zaměstnavatel nemůže zaměstnanci přidělovat práci proto, že zaměstnanec není schopen vykonávat práci podle pracovní smlouvy, nepřísluší zaměstnanci náhrada mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce).

32. V projednávané věci jde ovšem o skutkově odlišnou situaci. Žalobce sice není schopen z hlediska svého zdravotního stavu vykonávat práci podle pracovní smlouvy, avšak tato jeho indispozice je dána nikoli obecným onemocněním (jako ve věci sp. zn. 21 Cdo 1645/200 u Nejvyššího soudu), ale onemocněním z povolání, tj. onemocněním majícím původ v jím dříve vykonávané práci. Jde tedy o okolnost, kterou lze jednoznačně přičítat zaměstnavateli, nikoli zaměstnanci. Za této situace by se jevilo jako krajně nespravedlivé, aby zaměstnanci právo na doplatek průměrného výdělku bylo upřeno, a to tím spíše, má-li zaměstnavatel nepochybně dostatečně efektivní nástroj, kterým vzniknou situaci řešit tak, aby zabránil pro sebe nepříznivým důsledkům (povinnost poskytovat finanční plnění) do budoucna, tj. především splněním své povinnosti převést zaměstnance na jinou práci postupem podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce (kdy současně zákon zaměstnavateli ukládá poskytnout doplatek ke mzdě nebo platu do výše průměrného výdělku, srov. ustanovení § 139 odst. 1 zák. práce), a nemá-li práci, na niž by mohl zaměstnance převést (což bylo v projednávané věci mezi účastníky nesporné), může a má pracovní poměr se zaměstnancem rozvázat, a to buď dohodu, nebo výpověď z pracovního poměru (srov. ustanovení § 49 a § 52 zák. práce). Nelze odhlédnout ani od toho, že v projednávané věci mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce nesmí nadále vykonávat dříve sjednanou práci podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb pro onemocnění z povolání, tzn. jde o výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, s nímž je dále spojeno právo zaměstnance na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce. Soud považuje za nepřijatelné z hlediska obecné spravedlnosti, aby se zaměstnavatel via facti zbavil povinnosti vyplatit zaměstnanci odstupné podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce tím, že pracovní poměr se zaměstnancem nerozváže výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, a současně nepřevede zaměstnance na jinou práci a neposkytuje zaměstnanci žádné mzdové plnění s poukazem na to, že práce není zaměstnanci přidělována s ohledem na jeho zdravotní nezpůsobilost, tzn. došlo by k situaci, kdy pracovní poměr by sice trval, avšak pouze formálně, zaměstnanec ani zaměstnavatel by z něj nerealizoval žádná práva a povinnosti (a to zjevně proti vůli zaměstnance jako v projednávané věci).

33. Tyto úvahy vedou soud k závěru, že i za období 19. 3. 2019 – 30. 6. 2020 je třeba žalobci v projednávané věci právo na zaplacení částek ve výši průměrného výdělku přiznat. Právní důvod povinnosti zaplatit tyto částky soud spatřuje v ustanovení § 139 odst. 1 zák. práce, neboť žalovaný – pokud se žalobcem nerozvázal pracovní poměr - byl povinen převést žalobce na vhodnou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce a dorovnat mu případný rozdíl mezi odměnou za tuto práci a průměrným výdělkem, kterého dosahoval před převedením na tuto práci podle ustanovení § 139 odst. 1 zák. práce; jestliže tedy žalovaný na vhodnou práci žalobce nepřevedl a vyplácel mu mzdu ve výši 0 %, pak doplatek podle ustanovení § 139 odst. 1 zák. práce se rovná průměrnému výdělku.

34. Vzhledem k tomu, že jde o období počínaje dnem 19. 3. 2019 (kdy měl být žalobce na jinou práci převeden), je v tomto případě rozhodným obdobím, za které se zjišťuje průměrný (resp. pravděpodobný) výdělek čtvrté čtvrtletí roku 2018, tj. říjen – prosinec 2018 (srov. shora). Stejným postupem a podle stejné úpravy, jak uvedeno shora ve vztahu k období 1. 12. 2016 - 18. 3. 2019, tedy soud vypočetl pravděpodobný výdělek takto (vycházel přitom z nesporných tvrzení účastníků o výši mzdy, jíž by žalobce dosáhl, kdyby v tomto období odváděl práci, a o pracovní době, kterou by v tomto období odpracoval): (27.443 + 26.249 + 25.056) / (172,5 + 165 + 157,5) = 159,09 Kč za hodinu. Následně soud vypočetl doplatek do průměrného výdělku za období 19. 3. 2019 – 30. 6. 2020 vynásobením pracovní doby v jednotlivých měsících, za něž je plnění žalováno (mezi účastníky bylo nesporné, že sjednaná pracovní doba byla 7,5 hodin denně), se zohledněním vyplaceného invalidního důchodu ze stejných důvodů jako v předchozím období, k tomu srov. shora.

35. Pro přehlednost soud uvádí podrobný výpočet v následující tabulce: Průměrný hodinový výdělek 3. čtvrtletí 2016 ;; mzda; odpracovaná doba; PHV;; VII. 16;; 26249; 165;;; VIII.16;; 27443; 172,5;;; IX. 16;; 26249; 165;;; celkem;; 79942; 502,5; 159, 09001;; Náhrada mzdy za období 1. 1.2 2016 – 18. 3. 2019 ; pracovní dny; hodiny; NM; splatnost; ID; Rozdíl (zbývá doplatit) prosinec 2016; 21; 157,5; 25 056,68 Kč; 15.01.2017; 6 573,00 Kč; 18 483,68 Kč leden 2017; 22; 165; 26 249,85 Kč; 15.02.2017; 6 774,00 Kč; 19 475,85 Kč únor 2017; 20; 150; 23 863,50 Kč; 15.03.2017; 6 774,00 Kč; 17 089,50 Kč březen 2017; 23; 172,5; 27 443,03 Kč; 15.04.2017; 6 774,00 Kč; 20 669,03 Kč duben 2017; 18; 135; 21 477,15 Kč; 15.05.2017; 6 774,00 Kč; 14 703,15 Kč květen 2017; 21; 157,5; 25 056,68 Kč; 15.06.2017; 6 774,00 Kč; 18 282,68 Kč červen 2017; 22; 165; 26 249,85 Kč; 15.07.2017; 6 774,00 Kč; 19 475,85 Kč červenec 2017; 19; 142,5; 22 670,33 Kč; 15.08.2017; 6 774,00 Kč; 15 896,33 Kč srpen 2017; 23; 172,5; 27 443,03 Kč; 15.09.2017; 6 774,00 Kč; 20 669,03 Kč září 2017; 20; 150; 23 863,50 Kč; 15.10.2017; 6 774,00 Kč; 17 089,50 Kč říjen 2017; 22; 165; 26 249,85 Kč; 15.11.2017; 6 774,00 Kč; 19 475,85 Kč listopad 2017; 21; 157,5; 25 056,68 Kč; 15.12.2017; 6 774,00 Kč; 18 282,68 Kč prosinec 2017; 19; 142,5; 22 670,33 Kč; 15.01.2018; 6 774,00 Kč; 15 896,33 Kč leden 2018; 22; 165; 26 249,85 Kč; 15.02.2018; 7 072,00 Kč; 19 177,85 Kč února 2018; 20; 150; 23 863,50 Kč; 15.03.2018; 7 072,00 Kč; 16 791,50 Kč březen 2018; 21; 157,5; 25 056,68 Kč; 15.04.2018; 7 072,00 Kč; 17 984,68 Kč duben 2018; 20; 150; 23 863,50 Kč; 15.05.2018; 7 072,00 Kč; 16 791,50 Kč květen 2018; 21; 157,5; 25 056,68 Kč; 15.06.2018; 7 072,00 Kč; 17 984,68 Kč červen 2018; 21; 157,5; 25 056,68 Kč; 15.07.2018; 7 072,00 Kč; 17 984,68 Kč červenec 2018; 20; 150; 23 863,50 Kč; 15.08.2018; 7 072,00 Kč; 16 791,50 Kč srpen 2018; 23; 172,5; 27 443,03 Kč; 15.09.2018; 7 072,00 Kč; 20 371,03 Kč září 2018; 19; 142,5; 22 670,33 Kč; 15.10.2018; 7 072,00 Kč; 15 598,33 Kč říjen 2018; 23; 172,5; 27 443,03 Kč; 15.11.2018; 7 072,00 Kč; 20 371,03 Kč listopad 2018; 22; 165; 26 249,85 Kč; 15.12.2018; 7 072,00 Kč; 19 177,85 Kč prosinec 2018; 18; 135; 21 477,15 Kč; 15.01.2019; 7 072,00 Kč; 14 405,15 Kč leden 2019; 22; 165; 26 249,85 Kč; 15.02.2019; 7 791,00 Kč; 18 458,85 Kč února 2019; 20; 150; 23 863,50 Kč; 15.03.2019; 7 791,00 Kč; 16 072,50 Kč březen 2019; 12; 90; 14 318,10 Kč; 15.04.2019; 7 791,00 Kč; 6 527,10 Kč ;;;;; 196 098,00 Kč; Průměrný hodinový výdělek 4. čtvrtletí 2018; ;; mzda; odpracovaná doba; PHV;; říjen 2018;; 27443; 172,5;;; listopad 2018;; 26249; 165;;; prosinec 2018;; 25056; 157,5;;; celkem;; 78749; 495; 159,09 Kč;; Plnění za 19. 3. 2019 – 30. 6. 2020 ; pracovní dny; hodiny; doplatek do průměrného výdělku; splatnost; ID; březen 2019; 9; 67,5; 10 738,58 Kč; 15.04.2019; 0,00 Kč; 10 738,58 Kč duben 2019; 20; 150; 23 863,50 Kč; 15.05.2019; 7 791,00 Kč; 16 072,50 Kč květen 2019; 21; 157,5; 25 056,68 Kč; 15.06.2019; 7 791,00 Kč; 17 265,68 Kč červen 2019; 20; 150; 23 863,50 Kč; 15.07.2019; 7 791,00 Kč; 16 072,50 Kč červenec 2019; 22; 165; 26 249,85 Kč; 15.08.2019; 7 791,00 Kč; 18 458,85 Kč srpen 2019; 22; 165; 26 249,85 Kč; 15.09.2019; 7 791,00 Kč; 18 458,85 Kč září 2019; 21; 157,5; 25 056,68 Kč; 15.10.2019; 7 791,00 Kč; 17 265,68 Kč říjen 2019; 22; 165; 26 249,85 Kč; 15.11.2019; 7 791,00 Kč; 18 458,85 Kč listopad 2019; 21; 157,5; 25 056,68 Kč; 15.12.2019; 7 791,00 Kč; 17 265,68 Kč prosinec 2019; 19; 142,5; 22 670,33 Kč; 15.01.2020; 7 791,00 Kč; 14 879,33 Kč leden 2020; 22; 165; 26 249,85 Kč; 15.02.2020; 8 398,00 Kč; 17 851,85 Kč únor 2020; 20; 150; 23 863,50 Kč; 15.03.2020; 8 398,00 Kč; 15 465,50 Kč březen 2020; 22; 165; 26 249,85 Kč; 15.04.2020; 8 398,00 Kč; 17 851,85 Kč duben 2020; 20; 150; 23 863,50 Kč; 15.05.2020; 8 398,00 Kč; 15 465,50 Kč květen 2020; 19; 142,5; 22 670,33 Kč; 15.06.2020; 8 398,00 Kč; 14 272,33 Kč červen 2020; 22; 165; 26 249,85 Kč; 15.07.2020; 8 398,00 Kč; 17 851,85 Kč Celkem k vyplacení;;;; 120 507,00 Kč; 753 673,02 Kč 36. Z tabulky je zřejmé, že k vyplacení zbývá (na náhradě mzdy za období 1. 12. 2016 – 18. 3. 2019 a na doplatku do průměrného výdělku za období 19. 3. 2019 – 30. 6. 2020) částka v celkové výši 753.673,02 Kč. V této části tedy žaloba je důvodná.

37. Pro úplnost soud dodává, že odvedl-li žalobce pro žalovaného po 18. 3. 2019 jakoukoli práci (lhostejno, zda to bylo v šesti či méně dnech), pak by mu za to náležela mzda, a pak by tedy část plnění za toto období bylo mzdou a část doplatkem podle ustanovení § 139 odst. 1 zák. práce. Na výši přiznané částky by to nicméně nemělo vliv (žalobce požadovanou částku jednoznačně omezil výší průměrným výdělkem, v jehož výši také soud žalobci plnění přiznal). Z tohoto důvodu – a s ohledem na požadavek hospodárnosti řízení - se soud nezabýval otázkou, zda žalobce jakoukoli práci po šest či jiný počet dnů vykonával či nikoli (což bylo mezi účastníky sporné).

38. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení se zaplacením této částky, je důvodná žaloba též v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení (srov. ustanovení § 1970 o. z.), to však pouze z částek uvedených v pravém sloupci tabulky u jednotlivých měsíců ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. za období ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých částek (tzn. např. za prosinec 2016 náhrada mzdy byla splatná dne 15. 1. 2017 a žalovaný byl v prodlení s jejím zaplacením ode dne 16. 1. 2017; zde soud poukazuje na to, že mezi účastníky bylo nesporné, že sjednaná splatnost mzdy byla k 15. dni v měsíci následujícím po měsíci, v němž byla práce odvedena). Žalobce se zaplacení úroků z prodlení u většiny částek domáhal v nižším rozsahu (za období od 29. 4. 2019 do zaplacení, ač splatnost většiny částek nastala již dříve; u plnění za měsíce červen – listopad 2019, jejichž splatnost nastala v období 15. 7. – 15. 12. 2019, se pak domáhal úroku z prodlení v nižší výši, než na jakou mu podle vyhl. č. 351/2013 Sb. vzniklo právo), soud mu tedy – vázán žalobním petitem – přiznal pouze to, čeho se žalobce domáhal. K výši úroků z prodlení pak soud dodává, že podle vyhl. č. 351/2013 Sb. se tato neodvíjí od období, za nějž jsou úroky z prodlení požadovány, ale od toho, kdy k prodlení došlo. Z toho důvodu soud přiznal úroky z prodlení u velké části žalovaných částek v nižší výši (např. ve výši 8,05 % ročně za období od 16. 1. 2017 do zaplacení), nikoli ve výši 9,75 % ročně, jež byla žalována a jež odpovídala výši úroku z prodlení ke dni 29. 4. 2019, od něhož byly úroky z prodlení požadovány.

39. Ze všech uvedených důvodů soud žalobě v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 753.673,02 Kč s úroky z prodlení z jednotlivých částek za dobu a ve výši, jak uvedeno ve výroku II., vyhověl. Z důvodu přehlednosti jsou plnění za jednotlivá měsíce ve výroku II. uvedena jednotlivě, chronologicky za sebou. O pariční třídenní lhůtě bylo rozhodnuto podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

40. Ve zbývající části, tj. ve vztahu k částce 357.751,98 Kč se zbývajícími úroky z prodlení, pak soud žalobu zamítl (výrok III.).

41. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěchu ve věci (úspěch přitom soud posuzoval nejenom ve vztahu k jistině, ale též ve vztahu k úrokům z prodlení, které pro účely posouzení procesního úspěchu kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, srov. ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 61 %, žalovaný byl úspěšný v rozsahu 39 %, tzn. rozdíl je 22 % Náklady řízení sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 60.847 Kč, odměny zástupce žalobce ve výši 101.910 Kč podle ustanovení § 7 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g), i) a k ) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za pět úkonů právní služby po 11.340 Kč (příprava a převzetí věci, podání ve věci samé - žaloba, jednání s protistranou u zapsaného mediátora, účast u jednání soudu dne 16. 1. 2020, vyjádření k odvolání – náhrada za tyto úkony jsou počítány z tarifní hodnoty 758.640 Kč, která byla předmětem řízení v době, kdy byly učiněny), jeden právní úkon po 5.670 Kč (jednoduchá výzva k plnění před podáním žaloby – náhrada za tento úkon je počítána z tarifní hodnoty 758.640 Kč, která byla předmětem sporu v době, kdy byl tento úkon učiněn) a tři úkony právní služby po 13.180 Kč (rozšíření žaloby, účast u jednání soudu dne 18. 2. 2021 a účast u jednání soudu dne 6. 5. 2021 – náhrada za tyto úkony je počítána z tarifní hodnot 1.216.929 Kč, která byla předmětem řízení v době, kdy byly učiněny), dále paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu za každý ze shora uvedených (tj. celkem devět) úkonů právní služby, a náhrady za daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 21.968,10 Kč podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. celkem 187.425,10 Kč. Jak shora uvedeno, rozdíl v úspěchu ve věci byl 22 %, proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v tomto rozsahu, tj. v celkové částce 41.233,50 Kč.

42. Domáhal-li se žalobce dále náhrady za další úkony, tuto náhradu již soud žalobci nepřiznal, neboť vynaložil-li žalobce jakékoli náklady v souvislosti s dalšími úkony, nepovažuje soud takto vynaložený náklad za vynaložený účelně, za nějž jedině lze přiznat náhradu (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.). Právě uvedené se vztahuje na požadovanou náhradu za hotové výdaje vynaložené na znalecký posudek JUDr. [jméno] [příjmení] a zpracování pravděpodobné mzdy za období červenec – září 2016 a říjen – prosinec 2018 (otázka průměrného výdělku je otázkou právní, nikoli skutkovou, tedy nejde o skutkové tvrzení, jež by bylo byť teoreticky možné dokazovat znaleckým posudkem; soud po žalobci nikdy nepožadoval výpočet průměrného výdělku, ale vyzýval jej výlučně k doplnění tvrzení o zúčtované mzdě a rozsahu odpracované doby v rozhodném období; jde-li o pravděpodobný výdělek, zde jde o skutkové tvrzení žalobce, jakého výdělku by dosahoval u žalovaného, kdyby v rozhodném období odvedl práci, tedy jde o výdělek odvíjející se od ujednání účastníků se zohledněním např. vývoje mezd u žalovaného, tj. vývoje u ostatních zaměstnanců apod., v každém případě nejde o otázku, k níž by byl nutný jakýkoli výpočet, případně k níž bylo namístě dokazování znaleckým posudkem). Dále se shora uvedené vztahuje na podání žalobce ze dne 2. 12. 2019 (doplnění žaloby k výzvě soudu) a další doplnění žaloby ze dne 29. 3. 2021 opět na výzvu soudu, neboť tvrzení, jež v těchto podáních byla uvedena, měla být již součástí žaloby, a pokud tak žalobce neučinil (takže jej soud opakovaně musel vyzývat k jejich doplnění), nelze důsledky jeho pasivity v tomto směru přenášet na žalovaného (v podobě povinnosti nahradit takto vynaložené náklady).

43. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 41.233,50 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), výrok IV.