15 Co 144/2025 - 62

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 19 515,34 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2025, č. j. 30 C 75/2025-16, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku okresního soudu v rozsahu směřujícím do částky 2 445,24 Kč se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. co do částky 17 070,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 165,35 Kč za dobu od 22. 4. 2024 do zaplacení: a) mění následovně: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 165,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 19. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 1 322 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 584 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 070,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 165,35 Kč za dobu od 22. 4. 2024 do zaplacení a dále částky 2 445,24 Kč (výrok I.) a dále žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částek 17 070,10 Kč a 2 445,24 Kč s úrokovým příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 24. 5. 2022 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru ve výši 25 000 Kč, který mu byl dne 24. 5. 2022 vyplacen na jeho bankovní účet. Žalovaný měl tuto částku splácet měsíčními splátkami spolu s úrokem ve výši 4 904,75 Kč. Žalovaný zaplatil na úvěr celkem 12 834,65 Kč, a to třemi splátkami v listopadu 2022 a červnu 2023, které žalobkyně použila k úhradě jistiny úvěru. Žalovaný tak žalobkyni nadále dluží částku 12 165,35 Kč na jistině a úrok v částce 4 904,75 Kč, celkem tedy částku 17 070,10 Kč. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení částky 2 445,24 Kč jako smluvní pokuty z prodlení s vrácením jistiny úvěru. Na základě provedeného dokazování okresní soud dovodil, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným, neboť tato skutečnost se z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru nepodává, jelikož na ní není uveden podpis žalovaného, a to ani elektronický. Za elektronický podpis pak nelze považovat pouhé uvedení jména, příjmení či dalších identifikačních údajů žalovaného v záhlaví smlouvy. Žalobkyně pak v řízení nepředložila žádný relevantní důkaz o tom, že by smlouva byla skutečně mezi těmito účastníky uzavřena prostřednictvím veřejné datové sítě. Žalobkyně ani neprokázala, že by žalovanému poskytla jistinu úvěru, neboť listina označená jako „vyplacení úvěru“ není výpisem z účtu a sama o sobě není způsobilá poskytnutí peněžních prostředků prokázat. Okresní soud byl připraven v rámci jednání žalobkyni vyzvat k označení důkazů ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), avšak žalobkyně se svou neúčastí u jednání o tuto možnost připravila. Okresní soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu o neprokázání uzavření smlouvy a poskytnutí finančních prostředků na účet žalovaného. Žalovaný se při uzavření smlouvy dálkovými prostředky zaregistroval na webovém portálu žalobkyně, přičemž v průběhu registrace zadal své jméno, příjmení, číslo OP nebo jiného průkazu, adresu trvalého pobytu, číslo mobilního telefonu a e-mailovou adresu. Dále si žalovaný zvolil své heslo ke svému účtu na portálu. Po založení svého účtu požádal prostřednictvím portálu v sekci „Mé aktivity“ o poskytnutí úvěru, přičemž si prostřednictvím portálu zadal výši požadovaného úvěru a splatnost, což žalovaný potvrdil stiskem tlačítka „zažádat“. Následně mu byly vygenerovány dokumenty spjaté s poskytnutím úvěru, a to text smlouvy, VOP a formulář s informacemi poskytovanými před uzavřením smlouvy. V případě, že žalovaný s podmínkami smlouvy nesouhlasí, má možnost se po stisknutí tlačítka „změna částky nebo délky půjčky“ vrátit zpět na předchozí krok a změnit výši či dobu požadovaného úvěru. V případě souhlasu žalovaný zaškrtnutím tlačítka „Souhlasím s podmínkami smlouvy“, „souhlasím s VOP“ a „souhlasím s podmínkami Předsmluvního formuláře“ vyslovil souhlas s podmínkami dokumentace a stisknutím tlačítka „další“ je žalovaný přesměrován na dotazník týkající se jeho finanční a majetkové situace. Po kliknutí na tlačítko „potvrdit žádost“ se považuje žádost o úvěr za podanou a veškerá smluvní dokumentace byla zaslána žalovanému na e-mailovou adresu uvedenou při registraci. Odeslání finančních prostředků ve výši 25 000 Kč bylo provedeno dne 24. 5. 2022. Totožnost žalovaného byla ověřena přes aplikaci [Anonymizováno], která umožňuje ověřit bankovní účet žadatele o úvěr a tím jej identifikovat, a dále z doloženého občanského průkazu a výplatních pásek. Aplikace [Anonymizováno] podléhá úpravě směrnice „PSD2“, přičemž žalovaný zadal své přihlašovací údaje do internetového bankovnictví své domovské banky a ta následně poskytla žalobkyni se svolením žalovaného údaje žalovaného. Tak byl mj. jednoznačně identifikován bankovní účet žalovaného č. [č. účtu] a další údaje žalovaného, které byly shodné s údaji předloženými samotným žalovaným. Vzhledem k uvedenému je vyloučeno, že by údaje mohla zadat jiná osoba než žalovaný, neboť jiná osoba nemůže mít do internetového bankovnictví žalovaného přístup. Tímto způsobem žalobkyně získala ověřené podrobnosti o účtu žalovaného a informace ohledně jeho osobních údajů nezbytných pro ověření totožnosti, což bylo dohodnuto se žalovaným i smluvně. Žalobkyně pak poukázala na rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 184/2023-40, který v obdobné věci dovodil, že výpis z aplikace [Anonymizováno] není listinou vytvořenou žalobkyní, neboť tato aplikace umožňuje ověřit bankovní účet žadatele o úvěr a identifikovat jej prostřednictvím třetí osoby. Je obecně známou skutečností, že aplikace [Anonymizováno] poskytuje služby přístupu k bankovním datům a jejich agregace jako autorizovaný poskytovatel služeb přístupu k informacím o bankovním účtu. Služba přístupu k informacím je regulována mimo jiné Směrnicí Evropského parlamentu Rady EU č. 2015/2366, známou též pod zkratkou „PSD2“, podle níž jsou banky povinny na žádost uživatele poskytnout informace o jeho účtu oprávněným osobám, v daném případě společnosti [Anonymizováno]. Na základě vyjádřeného souhlasu a po autorizaci se pak daná společnost připojí k dedikovanému API banky, importuje všechna dostupná data a poskytne je firmě určené uživatelem, v daném případě žalobkyni. Z doloženého výpisu z dané aplikace pak jednoznačně vyplývá, že vlastníkem účtu je žalovaný. Uvedený způsob ověření byl mezi stranami dohodnut i v odstavci 4.1.7 všeobecných obchodních podmínek. Mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným tak byla distančním způsobem uzavřena smlouva o úvěru.

3. Žalobkyně ve svém odvolání dále zmínila, že v žalobě uvedla, jak proběhlo uzavření smlouvy o úvěru se žalovaným prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku. Podle § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Prostředky komunikace na dálku jsou takové, které dovolují uzavření smlouvy, aniž by smluvní strany byly současně fyzicky přítomné. Totožnost žalovaného byla ověřena pomocí aplikace [Anonymizováno] a dále z kopie žalovaným doloženého občanského průkazu a výplatních pásek. Zachování písemné formy se rozumí, že právní jednání je učiněno písemně i tehdy, nejsou-li splněny podmínky § 561 odst. 1 o. z., tj. přesto, že není podepsáno. Pokud by měl být i u právních jednání učiněných elektronickými nebo jinými technickými prostředky vyžadován vždy podpis, postačovala by úprava obsažená v § 561 odst. 1 o. z. V dané věci přitom došlo k jednoznačnému ověření identity žalovaného. Pakliže by nebylo prokázáno uzavření smlouvy, je pak na místě uzavřít, že by se jednalo o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Skutečnost, že žalovaný je vlastníkem účtu vyplývá z aplikace [Anonymizováno] a navíc byl navržen důkaz, aby si soud vlastníka uvedeného účtu ztotožnil. Tento důkaz však soud nevyžádal a tím ani neprovedl. Pokud tedy okresní soud zamítl žalobu v celém rozsahu, rozhodl nesprávně.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

5. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval (s ohledem na nedávné rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24) přípustností odvolání žalobkyně ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., která své odvolání zaměřila proti celému meritornímu výroku I. rozsudku okresního soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí totiž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jimž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i odvolání žalovaného v této věci.

6. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

7. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy i na odvolací řízení. Tomu ostatně nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2019.

8. Klíčové tedy bylo posoudit, zda žalobkyně v řízení uplatňuje nároky (práva) se samostatným skutkovým základem, tedy procesně nezávislé nároky. Za takové je přitom možno považovat nároky, které se odlišují od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem a jeho skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nároky podřadit [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl.].

9. Rozhodovací praxe pak považuje shodně s tímto vymezením za nárok (právo) se samostatným skutkovým základem nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalující odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Jinými slovy vyjádřeno, každému z nároků se samostatným skutkovým základem odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat. Každý z takových nároků má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do výkonu práva (právem chráněného zájmu) žalujícího. Není pak nijak významné, že soud ve vyhovujícím výroku rozsudku uloží žalovanému povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018).

10. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené premisy dospěl k závěru, že žalobkyně v žalobě uplatnila 2 nároky se samostatným skutkovým základem. Jedná se o nárok na zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 12 165,35 Kč a dále o nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s vrácením jistiny úvěru v částce 2 445,24 Kč. Všechny tyto nároky pak žalobkyně odvozovala ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným, v níž byla povinnost žalovaného vrátit jistinu úvěru a v případě jejího opožděného vrácení zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ujednána. Každý z těchto nároků se pak skutkově odvíjí od jiného skutkového děje, který umožňuje při stejném žalobním požadavku na zaplacení peněžité částky rozlišit, pod jakou právní normu je nutno každý ze samostatných nároků podřadit. Jednak jde o právo žalobkyně požadovat vrácení dosud nesplacené jistiny úvěru a jednak o právo požadovat zaplacení smluvní pokuty v případě pozdního vrácení jistiny úvěru. V posuzované věci tedy schází tzv. společný skutkový základ, jehož absence neumožnila odvolacímu soudu, aby součet nároků uplatněných žalobkyní v žalobě považoval za předmět řízení vymezený žalobkyní zmíněný v § 202 odst. 2 o. s. ř.

11. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné zmínit judikaturu, která v případě objektivní kumulace nároků v žalobě považuje za rozhodující pro posouzení přípustnosti odvolání součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3840/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018, nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15, uveřejněný pod č. 182/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3918/16, uveřejněné pod č. 147/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tato rozhodnutí se však vyjadřovala k právnímu stavu do 29. 9. 2017, pro nějž byl významný rozsah „peněžitého plnění“, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, a není bez dalšího, tj. bez zohlednění závěrů výše rozvedených, na právní poměry účinné od 30. 9. 2017 aplikovatelná.

12. Odvolací soud pak ani nepřehlíží, že při výkladu procesních pravidel je namístě upřednostnit výklad, který šetří právo na přístup k soudu. Tak je tomu tehdy, pokud vykládaná procesní pravidla připouštějí více možností výkladu. To však není případ posuzované věci. Odvolací soud nemá pochybnosti, že v tomto případě lze věc ukončit procesním rozhodnutím, tudíž se neuplatní ani závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17, nebo ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 785/23. Prosazení opačného názoru i pro právní poměry účinné od 30. 9. 2017 by pak fakticky negovalo judikaturou definované omezení (srov. bod 7. tohoto odůvodnění), že se hodnotový census v rámci úvahy o přípustnosti opravného prostředku zkoumá (za výše rozvedených předpokladů) ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně.

13. Je tedy možno uzavřít, že nepřevyšuje-li některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, které nemají původ ani v téže skutečnosti, částku 10 000 Kč, není s účinností od 30. 9. 2017 odvolání proti rozsudku ve vztahu k takovémuto nároku přípustné, i kdyby součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl, uvedenou částku převyšoval. A protože v této věci nepřevyšuje nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 445,24 Kč částku 10 000 Kč, postupoval odvolací soud podle § 218 písm. c) o. s. ř. a odvolání žalobkyně v této části výrokem I. tohoto rozsudku odmítl.

14. V této souvislosti pak odvolací soud pouze závěrem zmiňuje, že na přípustnost či nepřípustnost odvolání nemůže mít žádný vliv okolnost, zda okresní soud v poučení svého rozhodnutí uvedl, že odvolání je či není přípustné. Podstatné je pouze to, zda soud svým případným vadným poučením znemožnil výkon procesního práva při podání opravného prostředku (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2404/19).

15. Odvolací soud se proto dále zaměřil na věcný přezkum zbylé meritorní části rozsudku okresního soudu, která byla přezkumu otevřena přípustným odvoláním žalobkyně. Jednalo se o nárok na zaplacení jistiny úvěru v částce 12 165,35 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 904,75 Kč, a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 165,35 Kč za dobu od 22. 4. 2024 do zaplacení. Odvolací soud postupoval při odvolacím přezkumu dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., přičemž neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. Po takto provedeném přezkumu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze zčásti.

16. Bylo nutno se především zabývat posouzením nároku žalobkyně na vrácení dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 12 165,35 Kč a úroku ve výši 4 904,75 Kč, vše dle žalobkyně sjednaného ve smlouvě o úvěru. Odvolací soud považuje v této souvislosti za prvořadé zodpovězení otázky, zda žalobkyně v řízení prokázala uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Odvolací soud nijak nezpochybňuje, že je samozřejmě možné uzavřít takovou smlouvu i prostřednictvím elektronických či jiných technických prostředků umožňujících zachycení obsahu jednání a určení jednající osoby, jak má na mysli § 562 o. z. To však neznamená, že by žalobkyně neměla povinnost prokázat, že k takovému jednání došlo. Bylo tedy zcela na žalobkyni, aby prokázala, že došlo k uzavření smlouvy o úvěru způsobem, jak jej popisovala ve svých tvrzeních. Odvolací soud však ve shodě se soudem okresním nedospěl k závěru, že by žalobkyní předložené důkazy jakkoliv prokazovaly uzavření smlouvy o úvěru způsobem tvrzeným žalobkyní. Z listinného důkazu (písemná podoba smlouvy o úvěru) totiž není možno dovodit, že by žalovaný smlouvu s takovým obsahem podepsal, a tudíž uzavřel. Stejný závěr je možno dovodit také z listiny s označením „Bank statement data“, z nějž nelze jakkoliv dovodit, že by žalovaný podepsal smlouvu o úvěru v podobě, v níž ji žalobkyně předložila soudu. Z důkazů označených žalobkyní a předložených okresnímu soudu do doby jeho rozhodnutí pak dle odvolacího soudu nebylo možno vzít za prokázané ani tvrzení žalobkyně, že identitu žalovaného při uzavírání smlouvy o úvěru ověřila v rámci aplikace [Anonymizováno].

17. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud ve shodě se soudem okresním dovodil, že žalobkyně v prvostupňovém řízení neprokázala, že by žalovaný uzavřel se žalobkyní jí tvrzenou smlouvu o úvěru s konkrétním obsahem. A protože se žalobkyně nedostavila k jednání okresního soudu dne 24. 4. 2025 (výslovně se z něj omluvila), nemohl jí okresní soud poskytnout poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti označit důkazy k prokázání jejích tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím webového portálu (tedy prostřednictvím komunikace na dálku). Tuto poučovací povinnost má totiž soud pouze v rámci jednání. Okresní soud tak zcela správně vycházel z toho, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní ohledně prokázání uzavření předmětné smlouvy o úvěru.

18. Žalobkyně tak neprokázala základní předpoklad existence svých nároků uplatněných v žalobě, a to existenci smluvního závazku mezi ní a žalovaným. Odvolací soud tedy na základě této skutečnosti považuje za věcně zcela správný závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně by měla vůči žalovanému případně pouze nárok na vrácení bezdůvodného obohacení, které se žalovanému dostalo jako plnění bez právního důvodu dle § 2991 odst. 2 o. z.

19. S ohledem na závěr o nutnosti vypořádání bezdůvodného obohacení tedy bylo nutno zjistit, zda a v jaké výši poskytla žalobkyně žalovanému plnění v souvislosti s jí tvrzenou smlouvou o úvěru. Okresní soud dovodil, že listiny předložené žalobkyní neprokazují skutečnost, že by částka 25 000 Kč byla žalovanému vyplacena. Okresní soud však v tomto případě přehlédl, že žalobkyně v žalobě navrhla, aby okresní soud učinil dotaz u banky vedoucí účet žalovaného uvedený ve smlouvě o úvěru (tedy u banky vedoucí účet č. [č. účtu]). Dle odvolacího soudu tak bylo povinností okresního soudu, aby v případě, že nebude mít vyplacení částky 25 000 Kč žalobkyní žalovanému za prokázané, učinil dotaz na příslušnou banku (v tomto případě na [právnická osoba]) ohledně vlastníka výše zmíněného účtu a případně si i vyžádal výpis z tohoto účtu. A protože tak neučinil okresní soud, napravil toto jeho pochybení soud odvolací a vyžádanou listinou (výpisem z účtu č. [č. účtu] za měsíc květen 2022) provedl důkaz v rámci odvolacího jednání dne 11. 8. 2025. S ohledem na okolnost, že tato listina byla označena jako důkaz již v žalobě, nejednalo se o nepřípustné novoty ve smyslu § 205a o. s. ř. Odvolací soud pak z této listiny zjistil, že dne 24. 5. 2022 byla z účtu žalobkyně č. [č. účtu] vyplacena na účet žalovaného č. [č. účtu] částka 25 000 Kč. Odvolací soud tak má za to, že pokud by okresní soud dostál své povinnosti a vyžádal si žalobkyní řádně a včas označené důkazy, musel by dospět k závěru, že žalobkyně vyplatila žalovanému dne 24. 5. 2022 částku 25 000 Kč. Nebylo by tak potřeba jakkoliv žalobkyni poučovat ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o její povinnosti označit důkazy k prokázání tvrzení o vyplacení částky 25 000 Kč žalovanému. Odvolací soud tak uzavřel, že žalovanému byla žalobkyní vyplacena dne 24. 5. 2022 částka 25 000 Kč. V tomto smyslu tedy odvolací soud považuje závěr okresního soudu o neunesení břemene důkazního žalobkyní za nesprávný.

20. S ohledem na výše uvedený závěr je pak žalovaný povinen žalobkyni vrátit rozdíl mezi žalobkyní poskytnutou částkou (ve výši 25 000 Kč) a dosud žalovaným žalobkyni vrácenou částkou (ve výši 12 834,65 Kč tvrzené žalobkyní), a to jako obohacení, které od žalobkyně obdržel bez právního důvodu. Žalobkyní tvrzený právní důvod (smlouva o úvěru) totiž nebyl v řízení prokázán a žádný z účastníků pak žádný další právní důvod vyplacení této částky ani netvrdil. K zesplatnění tohoto nároku žalobkyně na zaplacení částky 12 165,35 Kč došlo podle odvolacího soudu prostřednictvím Předžalobní výzvy ze dne 10. 11. 2024, v níž byl žalovaný vyzván k vrácení částky 25 345,68 Kč (v souvislosti se smlouvou o úvěru), a to do 7 dnů od odeslání této výzvy. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 11. 11. 2024 (jak odvolací soud zjistil z Potvrzení o odeslání písemnosti držitelem poštovní licence), přičemž odvolací soud má za notorietu, že poštovní zásilky doručované prostřednictvím České pošty, s. p., jsou doručeny nejpozději třetím pracovním dnem od jejich odeslání. K doručení zásilky tedy došlo dne 14. 11. 2024, přičemž žalovaný měl dle výzvy svůj dluh splnit do 18. 11. 2024 (pondělí). A protože tak neučinil, vznikl žalobkyni vůči němu dnem následujícím (19. 11. 2024) ve smyslu § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky 12 165,35 Kč. K tomuto dni pak činil dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. zákonný úrok z prodlení 12,75 % ročně.

21. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu okresního k závěru, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok na úhradu částky 12 165,35 Kč (jako rozdílu mezi žalovanému poskytnutou a dosud jím splacenou částkou) a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 19. 11. 2024 do zaplacení. Odvolací soud proto přípustným odvoláním žalobkyně napadenou část výroku I. rozsudku okresního soudu co do částky 12 165,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 19. 11. 2024 do zaplacení změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že v této části výrokem II. písm. a) tohoto rozsudku žalobě vyhověl.

22. Ve zbylém rozsahu odvoláním žalobkyně přípustně napadený výrok I. rozsudku okresního soudu pak odvolací soud výrokem II. písm. b) tohoto rozsudku potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně zcela správný. Nebylo totiž možno dospět k závěru, že by žalobkyně měla vůči žalovanému nárok na zaplacení jiné částky, než vyplaceného bezdůvodného obohacení ve výši 12 165,35 Kč s výše popsaným úrokem z prodlení. S ohledem na neprokázání existence smlouvy o úvěru pak zejména nepřicházelo do úvahy přiznání nároku na sjednaný úrok.

23. S ohledem na změnu rozsudku okresního soudu rozhodl odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. originárně o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Žalobkyně byla v prvostupňovém řízení procesně úspěšná co do částky 12 832,03 Kč představované jistinou v částce 12 165,35 Kč a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky kapitalizovaným za dobu od 19. 11. 2024 do dne rozhodnutí okresního soudu (24. 4. 2025) v částce 666,68 Kč (tedy v rozsahu 58,2 %) a procesně neúspěšná co do částky 9 217,06 Kč představované smluvní pokutou v částce 2 445,24 Kč, smluvním úrokem ve výši 4 904,75 Kč a nepřiznaným úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni rozhodnutí okresního soudu v částce 972,87 Kč (tedy v rozsahu 41,8 %). Po odečtení procesního neúspěchu od úspěchu žalobkyně dospěl odvolací soud ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. k závěru, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 16,4 %. Celkové náklady žalobkyně jsou tvořeny náklady na právní zastoupení žalobkyně, a to v podobě odměny za celkem tři úkony právní služby, a to za přípravu a převzetí zastupování [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif účinný do 31. 12. 2024 – dále jen „advokátní tarif“], a za sepis předžalobní výzvy a za sepis žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby pak činí částku 1 700 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu, při tarifní hodnotě 14 610,59 Kč (jako součtu jistiny úvěru a smluvní pokuty, v ostatním je nutno nároky žalobkyně považovat za příslušenství). Za odměnu advokáta za řízení před okresním soudem tak vznikly žalobkyni náklady v celkové výši 5 100 Kč. Ke každému z výše uvedených tří úkonů právní služby pak žalobkyni náleží dále náhrada paušálních výdajů jejího zástupce ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). S ohledem na okolnost, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, byl mu dále v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. přiznán nárok na 21% DPH z výše uvedených částek ve výši 1 260 Kč a do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat i soudní poplatek zaplacený za žalobu ve výši 800 Kč. Celkové náklady žalobkyně za řízení před okresním soudem tak činí částku 8 060 Kč. Z této částky pak žalobkyni vůči žalovanému náleží náhrada v rozsahu 16,4 %, tedy na částku 1 322 Kč. K zaplacení této částky žalobkyni pak odvolací soud zavázal žalovaného výrokem III. tohoto rozsudku.

24. Ve zcela stejném rozsahu byla pak žalobkyně procesně úspěšná i neúspěšná i v odvolacím řízení, proto jí ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. náleží vůči žalovanému také nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 16,4 %. Žalobkyni vznikly v odvolacím řízení náklady v celkové výši 3 602 Kč sestávající z odměny advokáta za zastoupení žalobkyně za úkon právní služby, a to za sepis odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025] po 1 700 Kč, z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobkyně k uvedenému úkonu právní služby ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025, z náhrady za 21% DPH z výše uvedených částek ve výši 452 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. a z náhrady za zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč. Z celkové výše nákladů odvolacího řízení pak má žalobkyně vůči žalovanému nárok na náhradu v rozsahu 16,4 %, tedy na částku 584 Kč. K zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení odvolací soud zavázal žalovaného výrokem IV. tohoto rozsudku.

25. Odvolací soud zavázal žalovaného k zaplacení výše uvedených částek včetně náhrady nákladů řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal odvolací soud jakéhokoliv podkladu v obsahu spisu.

Poučení