15 Co 153/2024 - 184

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobce: [Anonymizováno], IČO [IČO] sídlem [adresa] insolvenční správce insolvenčního dlužníka [Anonymizováno], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [adresa] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [adresa] o zaplacení 8 000 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2024, č. j. 64 C 27/2023-122, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II., IV. a V. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku VI. mění následovně: České republice se vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku VII. mění následovně: Žalované se povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na soudním poplatku částku 325 000 Kč neukládá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 83 732 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 000 000 Kč od 1. 1. 2023 do 2. 1. 2023 (výrok I.), dále zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 6 500 000 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 2 769 753,43 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 500 000 Kč od 3. 1. 2023 do zaplacení (výrok II.), dále zamítl žalobu co do částky 1 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 3. 1. 2023 do zaplacení a s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 699 938,25 Kč (výrok III.), dále zavázal žalovanou nahradit žalobci náklady prvostupňového řízení v částce 335 039 Kč (výrok IV.), zavázal nahradit státu náklady řízení, a to žalobce v částce 531 Kč (výrok V.) a žalovanou v částce 2 265 Kč (výrok VI.) a naposledy na žalovanou přenesl soudní poplatek za žalobu v částce 325 000 Kč (výrok VII.). Žalobce se svých nároků domáhal na základě tvrzení, že je insolvenčním správcem dlužníka, společnosti [Anonymizováno] (dříve pod obchodní firmou [Anonymizováno]) – dále jen „[Anonymizováno]“, která jako věřitel uzavřela dne 22. 5. 2017 se žalovanou (dříve pod obchodní firmou [Anonymizováno]) jako dlužníkem smlouvu o úvěru, na základě níž se zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 8 000 000 Kč se sjednaným úrokem 8 % ročně se splatností do 31. 12. 2022. Žalobce vzal následně žalobu částečně zpět ohledně úroku z prodlení vymezeného ve výroku I. rozsudku okresního soudu, přičemž v tomto rozsahu okresní soud řízení zastavil. Současně pak žalobce uvedl, že částka 1 500 000 Kč z poskytnutého úvěru byla poskytnuta na účet společnosti [Anonymizováno], a to po vzájemné dohodě stran jako provozní úvěr, který společnost [Anonymizováno] čerpala od žalované.

2. Žalovaná nároky žalobce neuznávala, neboť úvěr měl být v souladu se smlouvou čerpán na účet žalované, případně na jiný bankovní účet dle požadavku žalované. Dne 24. 5. 2017 však nebyla částka 1 500 000 Kč poskytnuta na účet žalované, nýbrž na účet společnosti [Anonymizováno], a to bez výslovného pokynu žalované. Dále žalovaná poukázala na skutečnost, že dohodou o poskytnutí příplatku a započtení ze dne 31. 3. 2020 se [Anonymizováno] jako jediný společník žalované zavázala ve smyslu § 163 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZoK“), k poskytnutí peněžitého příplatku ve výši 4 800 000 Kč mimo základní kapitál žalované. V souladu s touto dohodou pak byla pohledávka žalované vůči [Anonymizováno] na zaplacení příplatku započtena oproti pohledávce [Anonymizováno] vůči žalované na splacení úvěru ze smlouvy o úvěru ve výši 9 732 182 Kč. Pohledávka uplatněná v žalobě tak zanikla v rozsahu částky 4 800 000 Kč.

3. K tomuto vyjádření žalované žalobce uvedl, že dohodu ze dne 31. 3. 2020 považuje za absolutně neplatnou, neboť je dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), v rozporu s dobrými mravy, odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. [Anonymizováno] neměla v době jejího uzavření žádný majetek, veškerá aktiva získala pouze z cizích zdrojů prostřednictvím zápůjček od třetích osob a úpisem svých dluhopisů. Po poskytnutí úvěru získala [Anonymizováno] majetkový podíl v žalované, přičemž za [Anonymizováno] a žalovanou v rozhodné době jednali [tituly před jménem] [právnická osoba] a [tituly před jménem] [jméno FO], kteří účelově vyvedli majetek [Anonymizováno] z dosahu jejích věřitelů, což je právním jednáním zjevně se příčícím dobrým mravům, které navíc odporuje zákonu, a to zejména jeho zásadám vyjádřeným v § 6 a § 8 o. z., a které také narušuje veřejný pořádek. Přitom k takovému jednání nebyl žádný ekonomický důvod, zejména za stavu, kdy [Anonymizováno] byla již v úpadku, což také sdělil její jednatel svým obchodním partnerům a také jednateli žalované v e-mailové zprávě ze dne 26. 3. 2020. Popsaným jednáním tak došlo ke zkrácení uspokojení věřitelů [Anonymizováno], čímž byl sledován nepoctivý záměr. Žalobce dále vylíčil propojenost [Anonymizováno] s dalšími společnostmi tzv. skupiny [Anonymizováno], zejména společností [Anonymizováno] (nyní pod obchodní firmou [Anonymizováno]), s níž [Anonymizováno] rovněž uzavřela dohodu o poskytnutí příplatku a započtení, v důsledku čehož se pak ze společnosti [Anonymizováno] stala pouze „prázdná schránka“ a společnost byla zrušena s likvidací. Mezi právní jednání, která je nutno posuzovat v souhrnu s dohodou ze dne 31. 3. 2020 pak dle žalobce patří i smlouvy, jež uzavřela [Anonymizováno] s [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] na poskytování právní pomoci a ekonomického poradenství.

4. Žalovaná pak své vyjádření doplnila s tím, že tvrzené skutečnosti představuji typické znaky neúčinných právních jednání dlužníka ve smyslu § 111 a § 235 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „IZ“), mimo jiné neexistenci ekonomického důvodu k namítanému právnímu jednání, jeho učinění v době kdy byl insolvenční dlužník v úpadku, údajný nepoctivý záměr směřující k zamezení uspokojení věřitelů a zároveň zvýhodnění žalované. Jednání tak případně naplňuje znaky zvýhodňujících čí úmyslně zkracujících právních jednání ve smyslu § 241 a § 242 IZ, přičemž neúčinné jednání dlužníka nemůže být ze své podstaty zároveň absolutně neplatné (v tomto smyslu pak žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1262/2002). A protože žalobce nepodal odpůrčí žalobu ve stanovené lhůtě, zanikl mu odpůrčí nárok, přičemž žalobce se žalobou v této věci pouze snaží obejít následek své nečinnosti.

5. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že dne 22. 5. 2017 byla uzavřena smlouva o úvěru na jejímž základě [Anonymizováno] poskytla žalované úvěr, který se žalovaná zavázala vrátit do 31. 12. 2022 s úrokem ve výši 8 % ročně. Okresní soud vzal rovněž za prokázané, že na základě této smlouvy bylo ve prospěch žalované vyplaceno celkem 6 500 000 Kč. Ve vztahu k části úvěru v částce 1 500 000 Kč pak nevzal za prokázáno její poskytnutí ve prospěch žalované v souladu se smlouvou o úvěru, v tomto směru žalobce (i přes poučení ze strany okresního soudu) neunesl důkazní břemeno. Okresní soud proto žalobu v tomto rozsahu výrokem III. zamítl, včetně požadovaného úroku. Pokud se týče žalovanou namítaného započtení nároku co do částky 4 800 000 Kč na základě dohody ze dne 31. 3. 2020, pak dle okresního soudu tato dohoda sice splňuje po formální stránce zákonné předpoklady, nicméně je nutno zohlednit i další okolnosti, za nichž byla uzavřena. Především to, že byla uzavřena s tím, že dobrovolný závazek k příplatkové povinnosti převzala [Anonymizováno] v krátké době po nabytí majetkové účasti v žalované na základě rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 27. 2. 2020. Dále okresní soud zmínil, že dobrovolně převzatý závazek [Anonymizováno] k příplatku reálně nepřinesl posílení finanční stability žalované. K převzetí dobrovolného závazku k příplatku pak došlo za situace, kdy samotná [Anonymizováno] již nebyla schopna plnit své splatné závazky a fakticky se nacházela v úpadku, což sdělil [tituly před jménem] [jméno FO] v e-mailové zprávě ze dne 26. 3. 2020. Pohledávce žalované dala [Anonymizováno] vzniknout zcela dobrovolně a následně o ni ponížila svou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru, aniž by obdržela jakékoliv reálné protiplnění. Tímto jednáním tak vědomě přišla o užitek v podobě finančních prostředků, které by jí náležely při splnění závazku ze strany žalované. Dle okresního soudu pak také nebylo možno odhlédnout od toho, že obdobně bylo postupováno rovněž v dalších společnostech tzv. skupiny [Anonymizováno], v nichž měla [Anonymizováno] majetkovou účast. Již v prosinci 2019 se [Anonymizováno] zavázala k převzetí příplatku ve společnosti [Anonymizováno] (následně s obchodní firmou [Anonymizováno]). Přitom mnohost věřitelů [Anonymizováno], stejně jako výše jejich pohledávek po splatnosti, byla markantní, čehož si [Anonymizováno], resp. osoby za ni jednající musely být vědomy. Na uvedených právních jednáních se podílely vždy tytéž osoby, a sice [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], kteří byli v rozhodném období jednateli a společníky ve zúčastněných společnostech.

6. Tyto okolnosti tak dle okresního soudu svědčí o nepoctivosti výkonu práva ze strany [Anonymizováno], jako jediného společníka žalované. Dle okresního soudu je evidentní, že dobrovolný závazek k příplatkové povinnosti byl převzat pouze za účelem vytvoření právního titulu pro započtení vzájemných závazků, bez skutečného zájmu na řádném fungování (obou) společností. Proto okresní soud vyhodnotil dohodu ze dne 31. 3. 2020 jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., k čemuž byl dle § 588 o. z. povinen přihlížet i bez návrhu. Pro tento závěr pak dle okresního soudu svědčí i skutečnost, že ohledně popsaného jednání [Anonymizováno], resp. osob za tuto společnost jednajících, bylo zahájeno trestní stíhání [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem][Anonymizováno][jméno FO]. Okresní soud proto uzavřel, že nedošlo k zániku části závazku žalované z titulu smlouvy o úvěru co do částky 4 800 000 Kč a již se dále nezabýval dalšími tvrzeními žalobce ohledně způsobu nabývání aktiv ze strany [Anonymizováno], jakož i dalšími jednáními [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] ve společnostech tzv. skupiny [Anonymizováno]. Namítala-li žalovaná, že žalobcem tvrzené skutečnosti jsou typickými znaky neúčinných úkonů dlužníka ve smyslu IZ a neúčinnosti se lze domáhat pouze odpůrčí žalobou ve lhůtě 1 roku, pak k tomu okresní soud uvedl, že absolutní neplatnost přesahuje zájmy stran a nastává bez dalšího. Soud je tak povinen k ní přihlédnout vždy bez ohledu na to, zda se jí některý z účastníků dovolává či nikoliv a neplatnost právního jednání má přednost před námitkou neúčinnosti. Okresní soud tak uzavřel, že [Anonymizováno] má právo na vrácení poskytnutého úvěru v částce 6 500 000 Kč spolu se sjednaným smluvním úrokem ve výši 8 % ročně, jenž byl kapitalizován na částku 2 769 753,43 Kč a v tomto rozsahu žalobě výrokem II. vyhověl. Současně přiznal žalobci vůči žalované nárok na poměrnou náhradu nákladů prvostupňového řízení a oba účastníky zavázal k zaplacení náhrady nákladů státu, a to dle jejich neúspěchu ve věci. Okresní soud pak také na žalovanou přenesl povinnost k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu, od jehož placení je žalobce osvobozen.

7. Proti rozsudku (pouze však proti vyhovujícímu výroku II. a navazujícím nákladovým výrokům IV. a VI. a výroku o přenosu poplatkové povinnosti VII.) si žalovaná podala včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny v meritorní části a zamítnutí žaloby, případně jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná v prvé řadě namítla, že okresní soud v odstavci 15. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v případě dohody o poskytnutí příplatku a započtení se jedná o neplatné právní jednání jak pro rozpor s dobrými mravy, tak i proto, že odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Poté však v odstavci 18. odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že s ohledem na popsané okolnosti vyhodnotil dohodu o poskytnutí příplatku a započtení ze dne 31. 3. 2020 jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Okresní soud se pak již nijak nezabýval dříve uváděným rozporem se zákonem, což činí jeho rozhodnutí vnitřně rozporným.

8. Okresní soud pak v odstavci 17. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že dobrovolně převzatý závazek [Anonymizováno] k příplatku reálně nepřinesl posílení finanční stability žalované, přičemž otázka finanční stability žalované a dopadu poskytnutého příplatku na ni nebyla v řízení vůbec řešena. Ze žádného z provedených důkazů však dle žalované nevyplývá, že by poskytnutí příplatku nevedlo k posílení finanční stability žalované a není tak zřejmé, z čeho okresní soud svůj závěr činí. Tento závěr pak také odporuje obecné logice, neboť poskytnutí příplatku zcela nepochybně k posílení finanční stability žalované vedlo, jelikož tím došlo ke snížení výše závazku vůči [Anonymizováno] a tím naopak k posílení vlastního kapitálu žalované.

9. Okresní soud pak v tomtéž odstavci odůvodnění svého rozsudku uvedl, že k převzetí dobrovolného závazku k příplatku došlo za situace, kdy samotná [Anonymizováno] již nebyla schopna plnit své splatné závazky a fakticky se nacházela v úpadku. Tato skutečnost však nemůže být podle názoru žalované důvodem absolutní neplatnosti právního jednání, neboť IZ poskytuje v těchto situacích jiné prostředky ochrany práv dotčených osob (dle § 111 a § 235 IZ). Pokud by byl správný závěr okresního soudu o tom, že jednání od počátku směřovalo k úmyslnému zmaření uspokojení věřitelů [Anonymizováno], jednalo by se o úmyslně zkracující právní jednání ve smyslu § 242 IZ. Obdobně by pak závěr, že [Anonymizováno] ponížila svou pohledávku, aniž by obdržela reálné protiplnění, zakládal skutkovou podstatu právního jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 IZ. Stejně tak pokud by si osoby jednající za [Anonymizováno] musely být vědomy její úpadkové situace, je to opět „pouze“ znakem neúčinného právního jednání dle § 240 odst. 2, resp. § 241 odst. 2 IZ a nikoliv neplatnosti právního jednání. Okresní soud pak tuto námitku žalované odmítl s tvrzením, že absolutní neplatnost přesahuje zájmy stran a nastává bez dalšího (ze zákona), přičemž neplatnost právního jednání má případně přednost před jeho odporovatelností. S těmito závěry lze sice obecně souhlasit, avšak pouze pokud důvodem neplatnosti právního jednání není skutečnost, která zároveň zakládá jeho neúčinnost. Je-li totiž namítána neplatnost toliko z důvodů, které zakládají neúčinnost právního jednání, nemůže být neplatnost nekriticky preferována. V takovém případě by se totiž právní úprava neúčinnosti právních jednání obsažená v IZ stala obsoletní, neboť každé právní jednání naplňující znaky neúčinnosti ve smyslu IZ by bylo jednáním neplatným.

10. Žalovaná pak nepovažuje za korektní ani hodnocení okresního soudu uvedené v odstavci 17. odůvodnění jeho rozsudku, podle nějž pohledávce žalované dala [Anonymizováno] vzniknout zcela dobrovolně a následně o ni ponížila svou pohledávku z titulu smlouvy, aniž by obdržela reálné protiplnění. Okresní soud tu zcela pomíjí, že poskytnutím příplatku [Anonymizováno] žádnou hodnotu netratila, neboť jím dosáhla navýšení hodnoty podílu v žalované. [Anonymizováno] tak směnila jedno aktivum (pohledávku za žalovanou na vrácení úvěru) za aktivum jiné (navýšení hodnoty podílu v žalované). Za situace, kdy [Anonymizováno] je jediným společníkem žalované, je navíc poskytnutý příplatek bez zásadních obtíží vratný ve smyslu § 166 ZoK, a proto neobstojí ani závěr okresního soudu, že [Anonymizováno] vědomě přišla o užitek (finanční prostředky), který by jí náležel při splnění závazku ze strany žalované. Pokud by totiž žalovaná finančními prostředky disponovala, mohly být použity na vrácení příplatku shodně jako na splacení úvěru. Okresní soud však nijak nehodnotil, zda v okamžiku poskytnutí příplatku byla pohledávka na vrácení úvěru vůbec dobytná.

11. Podle žalované pak není správný ani další důvod, pro který okresní soud dovodil absolutní neplatnost dohody o poskytnutí příplatku a započtení pro rozpor s dobrými mravy, a to skutečnost, že dobrovolný závazek k příplatkové povinnosti byl převzat pouze za účelem vytvoření právního titulu pro započtení vzájemných závazků, bez skutečného zájmu na řádném fungování (obou) společností. Úmysl stran, pro který došlo k poskytnutí příplatku mimo základní kapitál a jeho započtení proti pohledávce na vrácení úvěru nebyl totiž okresním soudem vůbec zjišťován. Z výslechu [tituly před jménem] [jméno FO] vyplynul pouze důvod, proč [Anonymizováno] přistoupila k nabývání majetkových účastí ve společnostech skupiny [Anonymizováno], nikoliv však důvod, proč přistoupila k poskytnutí příplatku mimo základní kapitál žalované. Shora uvedený závěr okresního soudu tak není nijak podložen provedenými důkazy. Poskytnutím příplatku totiž došlo k posílení vlastního kapitálu žalované, tedy účelem poskytnutí příplatku jistě nebylo jen vytvoření právního titulu pro započtení vzájemných závazků. Žalovaná pak naposledy namítala, že pokud okresní soud argumentoval, že ohledně popsaného jednání bylo zahájeno trestní stíhání [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], pak tím okresní soud popřel zásadu presumpce neviny (neboť zahájení trestního stíhání nic nevypovídá o tom, zda byl trestný čin skutečně spáchán) a nadto je potřeba poukázat na skutečnost, že trestní stíhání uvedených osob bylo zahájeno pro jiné skutky, než je v řízení řešené poskytnutí příplatku žalované.

12. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu jako zcela správného. V této souvislosti žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010 (podle nějž se právní úkon příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost, bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě učinit závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu), či ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1430/2007 (podle nějž smlouva, která neodporuje výslovnému zákazu zákona, avšak svými důsledky směřuje k výsledku zákonu odporujícímu, je absolutně neplatná pro obcházení zákona, přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli. Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.).

13. Žalobce rovněž zmínil, že se ze strany žalované jedná o zcela záměrnou a účelovou fabulaci, pokud namítá vnitřní rozpory rozsudku okresního soudu s ohledem na to, že v něm okresní soud nejprve zmiňuje, že se v případě dohody o poskytnutí příplatku a započtení jedná o neplatné právní jednání pro rozpor s dobrými mravy, které také odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, aby pak současně uzavřel, že je pouze rozporné s dobrými mravy. Okresní soud totiž v prvém případě pouze popisoval tvrzení žalobce a nejednalo se tak o právní závěr okresního soudu.

14. Pokud pak žalovaná namítala, že závěr okresního soudu o tom, že dobrovolně převzatý závazek [Anonymizováno] k příplatku reálně nepřinesl posílení finanční stability žalované nemá oporu v prováděném dokazování, pak se dle žalobce jedná o čistě písařskou chybu na straně okresního soudu zřejmou z kontextu celého odstavce 17. odůvodnění rozsudku okresního soudu. Celá věta totiž zní, že ze zjištěných okolností případu vyplývá, že dobrovolně převzatý závazek společnosti [Anonymizováno] k příplatku reálně nepřinesl posílení finanční stability žalované, označená společnost pak v předmětné době již byla společníkem žalované. Je tak zřejmé, že došlo k písařské chybě, v rámci které došlo k záměně „společnosti [Anonymizováno]“ za „žalované“, což vyplývá z kontextu pokračování dané věty, kde se hovoří o tom, že daná společnost (tedy [Anonymizováno] a nikoliv žalovaná) již byla v uvedené době společníkem žalované. Tedy závěr soudu se vztahuje výlučně k otázce posílení finanční stability [Anonymizováno] a nikoliv žalované, přičemž tento závěr má oporu v provedeném dokazování, neboť [Anonymizováno] se již nacházela v dané době v úpadku.

15. Závěr okresního soudu o neplatnosti daného právního jednání je pak činěn nejen na základě jednoho dílčího závěru (prezentovaného v odstavci 17, odůvodnění rozsudku okresního soudu), ale okresní soud při svém hodnocení vycházel i z dalších skutečností a důkazů. Okresní soud se zároveň v odstavci 20. odůvodnění svého rozsudku vypořádal i s námitkou žalované, že by mělo být právní jednání posuzováno z pohledu IZ a nikoliv z pohledu jeho absolutní neplatnosti. Každé jednání pak musí být nejdříve posouzeno z pohledu jeho možné absolutní neplatnosti, což má přednost před jakýmkoliv dalším postupem a je zákonnou povinností soudu se s touto skutečností vypořádat, a to bez ohledu na to, zda takovou námitku kterýkoliv z účastníků řízení vznese.

16. Tvrzení žalované, že v důsledku poskytnutí dobrovolného příplatku došlo k navýšení hodnoty podílu [Anonymizováno] v žalované, a tudíž došlo ke směně jednoho aktiva (pohledávky za žalovanou na vrácení úvěru) za aktivum jiné (navýšení hodnoty podílu v žalované), je dle žalobce rovněž zcela zavádějící. V důsledku předmětného jednání došlo k zániku pohledávky na vrácení poskytnutého úvěru, aniž by se výše podílu [Anonymizováno] v žalované jakkoliv změnila, tj. nedošlo k navýšení základního kapitálu. Předmětná jednání je pak třeba hodnotit v kontextu celkových vztahů a z pohledu skutečného záměru smluvních stran, resp. osob za tyto strany jednající. [Anonymizováno] získala finanční prostředky formou úpisu dluhopisů a přijetím zápůjček od třetích osob, přičemž tyto prostředky pak formou úvěru poskytla mimo jiné i žalované. Pokud by měla [Anonymizováno] dostát svým závazkům vůči svým věřitelům, pak tak mohla učinit jedině tak, že by žalovaná finanční prostředky získané formou úvěru vrátila. Pokud však došlo k dobrovolnému poskytnutí příplatku mimo základní kapitál a započtení takto dobrovolně vytvořeného závazku [Anonymizováno] vůči závazku žalované na splacení úvěru, pak tímto jednáním dozajista nebylo sledováno posílení kapitálu kterékoliv ze zúčastněných společností, ale znemožnění úhrady poskytnutého úvěru, a to zejména za situace, kdy se [Anonymizováno] již prokazatelně nacházela v úpadku a tato skutečnost byla oběma smluvním stranám známa.

17. Argumentace žalované, že příplatek mimo základní kapitál lze vrátit, je obecně správná, avšak již opomíjí skutečnost, že takovéto rozhodnutí je podmíněno splněním určitých podmínek. ZoK totiž stanoví zcela zásadní omezující podmínku, a to že vrácení příplatku není povoleno za situace, kdy jsou příplatkovou povinností kompenzovány ztráty společnosti. Další omezení pak vyplývá z § 40 ZoK, podle nějž je příplatek součástí vlastního kapitálu společnosti a jeho rozdělení společníkům musí splňovat požadavky obecně upravené pro kapitálové společnosti, tedy že se ke dni skončení posledního účetního období vlastní kapitál vyplývající z účetní závěrky nebo vlastní kapitál po tomto rozdělení nesníží pod výši upsaného základního kapitálu zvýšeného o fondy, které nelze podle zákona nebo společenské smlouvy rozdělit. V daném případě je tak vrácení příplatku mimo základní kapitál fakticky nemožné.

18. Ze žalobcem předložených a soudem provedených důkazů pak bezpochyby vyplývá závěr, že posílení vlastního kapitálu rozhodně nemohlo být skutečným záměrem smluvních stran, a to zejména za situace, kdy je na celou transakci nahlíženo nikoliv z pohledu žalované, ale z pohledu [Anonymizováno]. Ta získala finanční prostředky formou úpisu tří emisí dluhopisů a dále formou zápůjček od fyzických a právnických osob, přičemž za takto získané finanční prostředky v celkové výši 120 069 284 Kč se [Anonymizováno] zavázala zaplatit úrok ve výši 6 % ročně. K takto získaným finančním prostředkům musela [Anonymizováno] zaplatit ještě zprostředkovatelskou provizi ve výši 4 % ročně, tedy celkový úrokový náklad na získané finanční prostředky činil 10 % ročně. Z dohody o novaci rovněž vyplývá, že žalovaná, která finanční prostředky získala od [Anonymizováno] za úrok 8 % ročně, tyto finanční prostředky následně poskytla za účelem financování projektu [Anonymizováno] za úrok 5 % ročně, tedy za úrok o 3 % ročně nižší, než se zavázala zaplatit [Anonymizováno]. Je tedy zřejmé, že [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], kteří stáli za projektem [Anonymizováno], neměli v úmyslu věřitelům [Anonymizováno] finanční prostředky vrátit. Na tento jejich úmysl lze usuzovat z toho, že čistý úrokový rozdíl mezi nákladem na pořízení finančních prostředků (nejméně 10 % ročně) a příjmem z poskytnutého úvěru žalované do projektu [Anonymizováno] (ve výši 5 % ročně) činil -5 % ročně. Je tak zjevné, že záměrem smluvních stran jistě nemohlo být posílit vlastní kapitál, ale naopak vytvořit situaci, kdy věřitelé [Anonymizováno] nebudou moci být uspokojeni a pohledávky [Anonymizováno] nebudou v důsledku dobrovolně přijatých závazků k poskytnutí příplatku mimo základní kapitál vymahatelné. Všechny výše uvedené skutečnosti jsou zcela jednoznačné a snadno rozpoznatelné i osobou průměrně rozumnou, a proto lze konstatovat, že se jedná o jednání, které se svým obsahem a účelem zjevně příčí dobrým mravům, a takové právní jednání musí být sankcionováno absolutní neplatností.

19. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v odvoláním napadeném rozsahu (ve výrocích II. a IV. až VII.), neboť žalovaná jej svým odvoláním napadla ve výrocích II., IV., VI. a VII., přičemž výrok V. je nutno považovat za závislý na meritorním rozhodnutí o věci, jelikož se jedná o výrok nákladový. Odvolací soud proto přistoupil k odvolacímu přezkumu ve výše uvedeném rozsahu, a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal a jejich existenci pak nenamítali ani sami účastníci řízení. Odvolací soud následně dospěl k závěru, že odvolání žalované je co do merita zcela nedůvodné.

20. V prvé řadě považuje odvolací soud za nutné vypořádat se s námitkou žalované, že rozsudek okresního soudu je vnitřně rozporný. Tuto argumentaci považuje odvolací soud za zcela lichou, neboť okresní soud v odstavci 15. odůvodnění svého rozsudku pouze popisoval vyjádření účastníků ve věci (v tomto případě žalobce), přičemž vlastní hodnocení věci okresním soudem je uvedeno až následně (v odstavci 18. odůvodnění rozsudku okresního soudu). V tomto ohledu tak není namístě jakkoliv dovozovat, že by snad okresní soud své závěry řádně neodůvodnil.

21. Odvolací soud pak zcela souhlasí se všemi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem z jednotlivých důkazů, přičemž na ně pro zestručnění plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné dokazování provedené dříve okresním soudem ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakovat, neboť z důkazů provedených okresním soudem (smlouva o úvěru ze dne 22. 5. 2017, výpis z obchodního rejstříku společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO], výpis z obchodního rejstříku žalované a seznam přihlášených pohledávek ze dne 22. 6. 2021 ve věci sp. zn. [insolvenční spisová značka]) zjistil skutečnosti, které okresní soud dříve nezjistil. Odvolací soud pak rovněž ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování o důkaz v podobě výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], nicméně z něj nezjistil žádné skutečnosti, které by byly relevantní pro rozhodnutí soudu. Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z výše zmíněných důkazů níže v rámci právního hodnocení věci.

22. Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud v prvé řadě uvádí, že zcela souhlasí se závěry okresního soudu týkající se vzniku pohledávky [Anonymizováno] vůči žalované vyplývající ze smlouvy o úvěru v rozsahu částky 6 500 000 Kč a příslušenství v podobě úroku a úroku z prodlení (jak je vymezeno ve výroku II. rozsudku okresního soudu). V tomto smyslu pak odvolací soud pro zestručnění plně odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku okresního soudu, s nimiž se plně ztotožňuje. Ostatně v tomto ohledu nic v rámci svého odvolání nenamítala ani sama žalovaná. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda došlo k zániku této pohledávky [Anonymizováno] vyplývající ze smlouvy o úvěru v důsledku započtení uvedeném v dohodě ze dne 31. 3. 2020. V tomto ohledu pak odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako okresní soud (ohledně absolutní neplatnosti této dohody), byť na základě jiných skutečností. Odvolací soud totiž (na rozdíl od soudu okresního) dovodil, že [Anonymizováno] a žalovaná jednaly při uzavření dohody ze dne 31. 3. 2020 ve zjevném úmyslu zkrátit uspokojení věřitelů [Anonymizováno].

23. V tomto ohledu odvolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 24 ICdo 20/2019, podle nějž se neplatnost právních jednání založená na závěru o shodném úmyslu obou smluvních stran zkrátit věřitele dlužníka prokazuje velmi obtížně, přičemž k takovému závěru lze zpravidla dospět jen na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů. Obdobně tomu bylo v tomto případě, kdy odvolací soud při svém závěru týkajícím se dohody ze dne 31. 3. 2020 o poskytnutí dobrovolného příplatku a započtení vycházel z celé řady skutečností, na jejichž základě bylo možno dovodit shora popsaný úmysl jednajících osob.

24. Odvolací soud vyšel z toho, že dobrovolným příplatkem jsou peněžní prostředky poskytnuté společníkem společnosti nad rámec jeho vkladu, a to za účelem vytvoření vlastního kapitálu společnosti. Tedy jinými slovy má tento příplatek jediný účel, a to zvýšení množství peněz, které má společnost ihned k dispozici pro své podnikání. Nejedná se tak o jakékoliv navýšení podílu osoby poskytující příplatek ve společnosti. Z tohoto pohledu tak nelze hovořit o jakémkoliv přínosu této transakce pro [Anonymizováno].

25. Měla-li snad žalovaná na mysli, že se touto transakcí zvýšila celková hodnota této společnosti (a tím se zvýšila i finanční hodnota podílu [Anonymizováno] v žalované), pak toto vysvětlení považuje odvolací soud za ryze účelové. Žalované totiž nebyla na základě dohody o příplatku fyzicky vyplacena žádná částka. Z tohoto pohledu tak také nedává žádného smyslu vysvětlení samotné žalované (přednesené v průběhu řízení), že právě zvýšení jejího disponibilního kapitálu bylo hlavním smyslem poskytnutí dobrovolného příplatku. Odvolací soud v tomto kontextu nepřehlédl, že současně se závazkem [Anonymizováno] uhradit dobrovolný příplatek žalované mělo dojít k zániku závazku žalované vůči [Anonymizováno] na úhradu jistiny úvěru a úroků. Nicméně zároveň nelze nevidět, že splatnost pohledávky [Anonymizováno] na uhrazení jistiny úvěru a úroků měla nastat až dne 31. 12. 2022 (jak odvolací soud zjistil ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 5. 2017). Tedy skoro dva roky poté, co byla uzavřena dohoda ze dne 31. 3. 2020. V době poskytnutí dobrovolného příplatku povinnost žalované vrátit úvěr [Anonymizováno] nebyla splatná. Pokud by tedy bylo úmyslem [Anonymizováno] zvýšit hodnotu žalované (jak uváděla žalovaná), měla logicky přistoupit pouze k vyplacení dobrovolného příplatku, ale již neměla přistoupit k vrácení jistiny úvěru a úroků, když povinnost žalované v okamžiku poskytnutí příplatku nebyla splatná (dospělá). Je tak evidentní, že toto vysvětlení předmětné transakce uvedené žalovanou rovněž nemůže obstát.

26. Z tohoto pohledu tak ztrácí na významu i argumentace žalované, že okresní soud vůbec nezjišťoval a nehodnotil, zda byla v okamžiku poskytnutí dobrovolného příplatku pohledávka na vrácení úvěru vůbec dobytná. V této souvislosti pak nelze ani přehlédnout, že sama žalovaná v rámci své žádosti o osvobození od soudního poplatku uvedla, že naposledy vykázala zisk v roce 2019 v částce 19 000 Kč, přičemž od vypuknutí pandemie Covid-19 nevykonávala prakticky žádnou činnost a od roku 2020 nevykázala žádné výnosy, přičemž v aktivech vykazuje pouze dlouhodobý finanční majetek 9 720 000 Kč ve formě pohledávky ze zápůjčky a úvěrů. Je tedy zřejmé, že žalovaná ke dni uzavření dohody ze dne 31. 3. 2020 žádné disponibilní finanční prostředky ani neměla. Z tohoto pohledu pak neobstojí ani námitka žalované, že poskytnutý příplatek by byl bez větších obtíží ihned vratný.

27. Ze všech shora uvedených skutečností tak lze jednoznačně dovodit, že zde nebyla žádná racionální a ekonomicky zdůvodnitelná příčina pro poskytnutí dobrovolného příplatku žalované za současného splacení pohledávky [Anonymizováno] vůči žalované ze smlouvy o úvěru před datem její splatnosti ke dni 31. 3. 2020. K těmto skutečnostem pak přistoupila okolnost, že dohoda ze dne 31. 3. 2020 byla sjednána v době, kdy již [Anonymizováno] věděla, že je v úpadku a že byla zahájena příprava insolvenčního návrhu. O tom svědčí především e-mailová zpráva jednatele [Anonymizováno] [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 26. 3. 2020, která byla rozeslána věřitelům [Anonymizováno] (a také jednateli žalované [tituly před jménem] [jméno FO]) pět dnů před sepsáním dohody ze dne 31. 3. 2020. O tom, že tato e-mailová zpráva se zakládala na pravdě pak svědčí i okolnost, že do insolvence [Anonymizováno] přihlásilo své pohledávky celkem 121 věřitelů v celkové výši 128 775 562,29 Kč, a to jako neuhrazené závazky ze smluv o zápůjčkách, neuhrazené jmenovité hodnoty dluhopisů a neuhrazené emisní kurzy dluhopisů (jak odvolací soud zjistil ze seznamu přihlášených pohledávek ze dne 22. 6. 2021 ve věci sp. zn. [insolvenční spisová značka]).

28. S ohledem na výše popsaný ucelený řetězec zjištěných skutečností tak lze dle odvolacího soudu jednoznačně usuzovat na úmysl [Anonymizováno] zkrátit uspokojení svých věřitelů při sjednání dohody ze dne 31. 3. 2020. Na základě této dohody totiž došlo k ekonomicky naprosto bezdůvodnému poskytnutí finančních prostředků žalované (za situace, kdy již sama [Anonymizováno] věděla o svém předlužení), a to za současného zániku pohledávky [Anonymizováno] vůči žalované, která dosud ani nebyla splatná. Tedy byla bez zjevné ekonomické protihodnoty připravena o pohledávku vůči žalované vyplývající ze smlouvy o úvěru. A to vše časově těsně poté, co Vedepet nabyla 100% podíl v žalované, bez čehož by poskytnutí dobrovolného příplatku nemohlo ani přicházet do úvahy.

29. Současně pak lze dospět k závěru, že o tomto úmyslu [Anonymizováno] musela žalovaná minimálně vědět. Žalovaná totiž byla prostřednictvím e-mailové zprávy jednatele [Anonymizováno] ze dne 26. 3. 2020 zpravena o předlužení [Anonymizováno]. Stejně tak musela žalovaná vědět o tom, že pohledávka [Anonymizováno] vůči ní není ke dni 31. 3. 2020 splatná a že poskytnutí dobrovolného příplatku pro ni nemá žádnou ekonomickou výhodu. Nadto je také možno dovodit, že [Anonymizováno] a žalovaná jednaly v době uzavření dohody ze dne 31. 3. 2020 jako osoba ovládající ([Anonymizováno]) a osoba ovládaná (žalovaná) ve smyslu § 75 ZoK. V té době totiž měla [Anonymizováno] v žalované 100% podíl (jak odvolací soud zjistil z výpisu z obchodního rejstříku společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO], a z výpisu z obchodního rejstříku žalované). V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 ICdo 142/2023, je pak možno dovodit, že i v režimu ZoK platí závěry prosazované v předchozí judikatuře Nejvyššího soudu ve vztahu k § 66a odst. 1 až 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, tedy že ovládaná osoba má při právním jednání, které činí, takový úmysl, jaký má osoba, která jí ovládá. Tedy i z tohoto pohledu je možno dovodit, že žalovaná měla shodně jako [Anonymizováno] při uzavírání dohody ze dne 31. 3. 2020 úmysl zkrátit věřitele [Anonymizováno].

30. Jak pak rovněž plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 ICdo 142/2023, nezpůsobuje v poměrech o. z. závěr, že jde o oboustranné jednání in fraudem legis, absolutní neplatnost právního jednání bez dalšího, nýbrž až ve spojení se závěrem, že právní jednání, které odporuje zákonu, současně zjevně narušuje veřejný pořádek. K výkladu pojmu veřejný pořádek je pak možno odkázat především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soud pod č. 95/2019, k jehož závěrům se přihlásil též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 104/2020. V naposledy zmíněném rozhodnutí pak Nejvyšší soud uvedl, že výraz zjevně užitý v § 588 o. z. nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Závěr, že smlouva, kterou obě smluvní strany uzavřely ve zjevném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné ze smluvních stran, je absolutně neplatným právním jednáním i v poměrech právní úpravy obsažené v § 588 o. z., přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 24 ICdo 20/2019. V něm dovolací soud uvedl, že smlouva, kterou smluvní strany uzavírají za tím účelem, aby zkrátily uspokojení věřitele jedné z nich, narušuje práva třetí osoby (věřitele) chráněná právním řádem způsobem, jenž vylučuje její platnost. Ve smluvním právu je takovým (zákonem odporujícím) jednáním typově poškozován obecný právní princip pacta sunt servanda. Je proto společensky nepřijatelné (a tedy v rozporu s veřejným pořádkem), aby takové smlouvy platily, dokud se dotčený subjekt neplatnosti nedovolá. Řečené platí tím více, že takové právní jednání může být postižitelné (byť ne vždy bez dalšího) i v rovině práva trestního.

31. S ohledem na výše uvedené judikatorní závěry tak odvolací soud uzavírá, že jak [Anonymizováno], tak i žalovaná, jednaly při uzavření dohody ze dne 31. 3. 2020 ve zjevném úmyslu zkrátit věřitele [Anonymizováno], a tedy se jednalo o oboustranné právní jednání in fraudem legis. Takové jednání obou smluvních stran pak narušuje práva třetích osob (věřitelů [Anonymizováno]) chráněná právním řádem způsobem, který vylučuje platnost takového jednání, a proto je společensky nepřijatelné, aby takové právní jednání bylo považováno za platné. Takové právní jednání totiž zjevně odporuje zákonu a narušuje veřejný pořádek. Proto odvolací soud považuje dohodu ze dne 31. 3. 2020 za právní jednání absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z.

32. Odvolací soud pak (také s ohledem na výše uvedenou judikaturu) souhlasí se závěrem okresního soudu, že absolutní neplatnost smlouvy má přednost před námitkou její právní neúčinnosti ve smyslu ustanovení IZ. Pokud tedy žalobce poukazoval na absolutní neplatnost smlouvy a nijak se nedovolával její neúčinnosti ve smyslu IZ, nelze mu v tomto ohledu cokoliv vytýkat, neboť bylo pouze na něm, který z možných a do úvahy přicházejících způsobů obrany zvolí. Tento závěr pak vyplývá také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1262/2002, na nějž ve svém odvolání pro podporu svého opačného stanoviska poukazovala žalovaná. Nejvyšší soud totiž (v podmínkách aplikace zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. z.“) v tomto svém rozhodnutí uvedl, že určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu § 42a obč. z. nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného právního úkonu. Odporovatelný právní úkon tak sice zůstává platným právním úkonem, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako by nenastaly jeho účinky. Avšak v případě, že posuzovaný právní úkon je neplatný (a to ať absolutně nebo relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají. Na právní vztahy se tu hledí stejně, jako by takový právní úkon nebyl učiněn. Tedy u právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit jeho odporovatelnost. Neplatnost právního úkonu má v tomto případě přednost před jeho odporovatelností.

33. Pokud tedy okresní soud dospěl k závěru (byť s ohledem na rozpor dohody s dobrými mravy) o absolutní neplatnosti dohody ze dne 31. 3. 2020, je možno jeho rozhodnutí z tohoto pohledu považovat ve výroku za věcně zcela správné. Odvolací soud totiž ve shodě se soudem okresním dovodil, že na základě dohody ze dne 31. 3. 2020 nemohlo dojít k zániku pohledávky [Anonymizováno] vůči žalované vyplývající ze smlouvy o úvěru v rozsahu částky 4 800 000 Kč. Pokud tedy okresní soud zavázal žalovanou výrokem II. k zaplacení jistiny úvěru v částce 6 500 000 Kč s kapitalizovaným úrokem v částce 2 769 753,43 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 500 000 Kč od 3. 1. 2023 do zaplacení, je možno jeho rozhodnutí považovat za věcně zcela správné. Odvolací soud proto výrokem I. svého rozsudku potvrdil dle § 219 o. s. ř. výrok II. rozsudku okresního soudu.

34. Odvolací soud považuje za správné i rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení mezi účastníky ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. A to jak co do základu (že má tedy žalovaná nahradit žalobci náklady řízení v rozsahu 62 %), tak i co do struktury a výše žalobcem účelně vynaložených nákladů prvostupňového řízení. Odvolací soud proto pro zestručnění plně odkazuje na příslušnou část odůvodnění rozsudku okresního soudu. Odvolací soud proto výrokem I. tohoto rozsudku potvrdil dle § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu i ohledně nákladového výroku IV.

35. Jinak tomu již bylo v případě rozhodnutí o náhradě nákladů státu ve výrocích V. a VII. rozsudku okresního soudu, byť také v tomto případě odvolací soud zcela souhlasí se závěry okresního soudu uvedeným v odůvodnění jeho rozsudku k těmto výrokům a plně na ně odkazuje (jak co do poměru rozdělení náhrady nákladů státu mezi účastníky, tak i co do jejich výše). Nicméně nelze přehlédnout, že po vyhlášení rozsudku okresního soudu byla žalovaná usnesením okresního soudu ze dne 19. 6. 2024, č. j. 64 C 27/2023-165, osvobozena od soudních poplatků v celém rozsahu. Dle § 148 odst. 1 o. s. ř. totiž platí, že stát má podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení jen proti těm účastníkům, u nichž nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Tato podmínka pak u žalované s ohledem na výše uvedené skutečnosti splněna nebyla, a proto není možné dospět k závěru, že by žalovanou bylo možno zavázat k náhradě nákladů řízení státu. Pro odvolací soud je rozhodující stav ke dni jeho rozhodnutí. Proto odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku dle § 220 o. s. ř. změnil nákladový výrok VI. (mezi státem a žalovanou) tak, že České republice nepřiznal vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení. Tato skutečnost se však nijak nedotkla povinnosti žalobce zaplatit státu poměrnou část nákladů, která na něj připadla podle výsledku řízení. Proto odvolací soud současně výrokem I. tohoto rozsudku potvrdil dle § 219 o. s. ř. nákladový výrok V. rozsudku okresního soudu.

36. Ze stejného důvodu pak odvolací soud změnil i výrok VII. rozsudku okresního soudu, jímž okresní soud přenesl na žalovanou poplatkovou povinnost za podání žaloby, od níž je žalobce osvobozen. S ohledem na okolnost, že žalovaná byla od soudních poplatků také osvobozena, nelze na ní ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, poplatkovou povinnost přenést. Proto odvolací soud rozhodl výrokem III. dle § 220 o. s. ř. o změně výše zmíněného výroku rozsudku okresního soudu tak, že se žalované povinnost k zaplacení soudního poplatku za žalobu neukládá.

37. Žalobce byl plně procesně úspěšný i v rámci odvolacího řízení, a proto mu náleží vůči žalované v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. rovněž nárok na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalobce za dva úkony právní služby, a to za sepis vyjádření k odvolání žalované (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „advokátní tarif“) a za účast u jednání odvolacího soudu dne 19. 11. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu). Za každý z těchto úkonů náleží odměna ve výši 34 300 Kč dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. advokátního tarifu (při tarifní hodnotě 6 500 000 Kč), tedy celkem částka 68 600 Kč. Za každý z výše uvedených dvou úkonů právní služby dále náleží zástupci žalobce náhrada paušálních výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. celkem částka 600 Kč. S ohledem na okolnost, že zástupce žalobce je plátcem DPH, náleží mu dále ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu za 21% DPH z výše uvedených částek v celkové výši 69 200 Kč, tedy částka 14 532 Kč. Odvolací soud proto žalovanou zavázal nahradit výrokem IV. tohoto rozsudku žalobci náklady odvolacího řízení v částce 83 732 Kč.

38. Lhůty k plnění byly stanoveny v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek nebylo shledáno žádných důvodů vyplývajících z obsahu spisu a ostatně tyto skutečnosti nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

Poučení