15 Co 156/2025 - 40

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 12 538,80 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2025, č. j. 63 C 25/2025-21, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku okresního soudu v rozsahu směřujícím do částky 1 738,80 Kč se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. co do částky 11 282 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 800 Kč od 6. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 714,58 Kč a s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 846 Kč: a) mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 6. 4. 2024 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 714,58 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 1 004 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 563 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13 020,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 800 Kč od 6. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 714,58 Kč a s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 846 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Učinil tak v řízení, v němž žalobkyně skutkově tvrdila, že dne 25. 9. 2023 uzavřel právní předchůdce žalobkyně – společnost [právnická osoba] (dále jen „předchůdce žalobkyně“) se žalovanou smlouvu o úvěru v částce 12 000 Kč, která jí byla v měsících září a říjnu 2023 vyplacena na její účet. Žalovaná měla tuto částku vrátit žalobkyni spolu s úrokem v částce 2 746 Kč, avšak dluh řádně neplnila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 4. 2024 uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní byly na žalobkyni postoupeny všechny pohledávky týkající se předmětné smlouvy o úvěru. Žalobkyně se pak žalobou domáhá zaplacení nesplacené jistiny úvěru v částce 10 800 Kč, smluvní pokuty v částce 1 738,80 Kč (v sazbě 0,1 % z dlužné jistiny ve výši 10 800 Kč denně za dobu od 26. 10. 2023 do 4. 4. 2024) a nákladů na vymáhání v částce 482 Kč. Okresní soud po provedeném dokazování v prvé řadě dovodil, že na žalobkyni přešly v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek pohledávky, jejichž zaplacení se domáhala žalobou. Dále dovodil, že předchůdce žalobkyně neprověřoval úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť vycházel pouze z informací z veřejných registrů a informací sdělených žalovanou, což zjevně nelze hodnotit jako dostatečné. Okresní soud tak dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 87 odst. 1 ZoSÚ, v důsledku čehož měly smluvní strany povinnost navzájem si vrátit to, co si podle smlouvy poskytly, a to dle § 2991 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Okresní soud vzal za prokázané, že předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 12 000 Kč, avšak žalobkyně současně nijak netvrdila, a tedy ani neprokázala, jakou částku žalovaná uhradila. A protože je žalobou na jistině úvěru požadována částka nižší než částka poskytnutá žalované, je zřejmé, že na dlužnou částku bylo žalovanou plněno alespoň částečně. Okresní soud pak s ohledem na nedostatek tvrzení ze strany žalobkyně neměl jak vyčíslit bezdůvodné obohacení na straně žalované. A jelikož se žalobkyně nedostavila k jednání okresního soudu, nemohla být okresním soudem ani poučena dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Okresní soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

2. Proti celému rozsudku si žalobkyně podala včasné odvolání, jímž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nesouhlasila primárně se závěrem okresního soudu, že neunesla břemeno tvrzení stran úhrad ze strany žalované. Je totiž plně na žalované, aby tvrdila, že nárok žalobkyně není v souladu s právem, a to tak, že doloží platby učiněné ve prospěch pohledávky žalobkyně. Okresní soud vzal za prokázanou existenci dluhu žalované vůči žalobkyni v částce 12 000 Kč, což žalobkyně považuje za dostačující pro vyhovění žalobě v jí požadovaném rozsahu. Pokud okresní soud rozhodl jinak, je jeho rozhodnutí překvapivým.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval (s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24) přípustností odvolání žalobkyně ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., která své odvolání zaměřila proti celému meritornímu výroku II. rozsudku okresního soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí totiž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jimž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud pak dovodil, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i na odvolání žalobkyně v této věci.

5. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

6. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy i na odvolací řízení. Tomu ostatně nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2019.

7. Klíčové tedy bylo posoudit, zda žalobkyně v řízení uplatňuje nároky (práva) se samostatným skutkovým základem, tedy procesně nezávislé nároky. Za takové je přitom možno považovat nároky, které se odlišují od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem a jeho skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nároky podřadit [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl.].

8. Rozhodovací praxe pak považuje shodně s tímto vymezením za nárok (právo) se samostatným skutkovým základem nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalující odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Jinými slovy vyjádřeno, každému z nároků se samostatným skutkovým základem odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat. Každý z takových nároků má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do výkonu práva (právem chráněného zájmu) žalujícího. Není pak nijak významné, že soud ve vyhovujícím výroku rozsudku uloží žalovanému povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018).

9. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené premisy dospěl k závěru, že žalobkyně v žalobě uplatnila 2 nároky se samostatným skutkovým základem. Jedná se o nárok na zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 10 800 Kč a o nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 738,80 Kč. Zbylé nároky uplatněné žalobou pak odvolací soud považuje již za příslušenství výše uvedených pohledávek. Oba výše zmíněné nároky pak žalobkyně odvozovala ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným, v níž byla povinnost žalované vrátit jistinu úvěru a platit případně smluvní pokutu. Každý z těchto nároků se pak skutkově odvíjí od jiného skutkového děje, který umožňuje při stejném žalobním požadavku na zaplacení peněžité částky rozlišit, pod jakou právní normu je nutno každý ze samostatných nároků podřadit. Jednak jde o právo žalobkyně požadovat vrácení dosud nesplacené jistiny úvěru a jednak o právo požadovat zaplacení smluvní pokuty v případě prodlení s vrácením jistiny úvěru. V posuzované věci tedy schází tzv. společný skutkový základ, jehož absence neumožnila odvolacímu soudu, aby součet nároků uplatněných žalobkyní v žalobě považoval za předmět řízení vymezený žalobkyní zmíněný v § 202 odst. 2 o. s. ř.

10. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné zmínit judikaturu, která v případě objektivní kumulace nároků v žalobě považuje za rozhodující pro posouzení přípustnosti odvolání součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3840/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018, nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15, uveřejněný pod č. 182/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3918/16, uveřejněné pod č. 147/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tato rozhodnutí se však vyjadřovala k právnímu stavu do 29. 9. 2017, pro nějž byl významný rozsah „peněžitého plnění“, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, a není bez dalšího, tj. bez zohlednění závěrů výše rozvedených, na právní poměry účinné od 30. 9. 2017 aplikovatelná.

11. Odvolací soud pak ani nepřehlíží, že při výkladu procesních pravidel je namístě upřednostnit výklad, který šetří právo na přístup k soudu. Tak je tomu tehdy, pokud vykládaná procesní pravidla připouštějí více možností výkladu. To však není případ posuzované věci. Odvolací soud nemá pochybnosti, že v tomto případě lze věc ukončit procesním rozhodnutím, tudíž se neuplatní ani závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17, nebo ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 785/23. Prosazení opačného názoru i pro právní poměry účinné od 30. 9. 2017 by pak fakticky negovalo judikaturou definované omezení, že se hodnotový census v rámci úvahy o přípustnosti opravného prostředku zkoumá (za výše rozvedených předpokladů) ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně.

12. Je tedy možno uzavřít, že nepřevyšuje-li některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, které nemají původ ani v téže skutečnosti, částku 10 000 Kč, není s účinností od 30. 9. 2017 odvolání proti rozsudku ve vztahu k takovémuto nároku přípustné, i kdyby součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl, uvedenou částku převyšoval. A protože v této věci nepřevyšuje nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty v částce 1 738,80 Kč částku 10 000 Kč, postupoval odvolací soud podle § 218 písm. c) o. s. ř. a odvolání žalobkyně v této části výrokem I. tohoto rozsudku odmítl.

13. V této souvislosti pak odvolací soud pouze závěrem zmiňuje, že na přípustnost či nepřípustnost odvolání nemůže mít žádný vliv okolnost, zda okresní soud v poučení svého rozhodnutí uvedl, že odvolání je či není přípustné. Podstatné je pouze to, zda soud svým případným vadným poučením znemožnil výkon procesního práva při podání opravného prostředku (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2404/19).

14. Odvolací soud se proto dále zaměřil na věcný přezkum zbylé meritorní části výroku I. rozsudku okresního soudu (a na ní závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení), která byla přezkumu otevřena přípustným odvoláním žalobkyně. Odvolací soud postupoval při odvolacím přezkumu dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř., přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je věcně důvodné pouze zčásti.

15. Odvolací soud v tomto ohledu předesílá, že nepovažoval za nutné reflektovat na žádost žalobkyně ze dne 15. 9. 2025 o odročení jednání odvolacího soudu dne 25. 9. 2025. Žalobkyně v tomto podání požádala o odročení jednání s ohledem na okolnost, že by v nejbližších dnech mělo dojít k realizaci prodeje pohledávek žalobkyně na třetí subjekt, a to včetně pohledávek, které jsou předmětem tohoto řízení. Pokud by již došlo k postoupení pohledávek, které jsou předmětem řízení, byl by zde zcela jistě dán důvod pro postup ve smyslu § 107a o. s. ř., a tím i důvod pro odročení jednání odvolacího soudu. Protože však žalobkyně ve svém podání sama uváděla, že k přechodu pohledávek má dojít teprve v budoucnu (tedy ještě k němu nedošlo), neviděl odvolací soud jakéhokoliv důvodu k tomu, aby jednání odročoval a jednal dne 25. 9. 2025, kdy i o odvolání žalobkyně rozhodl.

16. Odvolací soud souhlasí se všemi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem, na něž je možno pro zestručnění plně odkázat.

17. V projednávané věci pak odvolací soud souhlasí především se závěrem okresního soudu o postoupení pohledávek uplatněných v žalobě na žalobkyni jejím předchůdcem, na nějž pro zestručnění plně odkazuje. Odvolací soud pak zcela souzní také s tou částí rozsudku okresního soudu, v níž okresní soud dovodil neplatnost smlouvy o úvěru s ohledem na to, že předchůdce žalobkyně (jako podnikatel) před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou (jakožto spotřebitelem) nesplnil svou povinnost řádně posoudit její úvěruschopnost ve smyslu § 86 ZoSÚ. Pokud tedy okresní soud v důsledku toho vyvodil absolutní neplatnost takové smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ, je jeho rozhodnutí zcela správné. Ostatně proti těmto závěrům pak nijak nebrojila ve sém odvolání ani sama žalobkyně. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v § 86 odst. 1 ZoSÚ je nutno aplikovat rovněž § 87 odst. 1 věta druhá a odst. 2 ZoSÚ, který ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. Bylo tedy nutno dále zjistit, v jaké výši se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila.

18. V této souvislosti pak okresní soud v projednávané věci dovodil, že žalované bylo na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytnuto finanční plnění (jistina úvěru) ve výši 12 000 Kč v průběhu měsíců září a října 2023. Odvolací soud však již nesouhlasí s tím, jak okresní soud rozvrhl povinnost k unesení břemene tvrzení a břemene důkazního mezi jednotlivé účastníky řízení. Není pochyb o tom, že žalobkyni tížila tato břemena ve vztahu k poskytnutí jistiny úvěru (bezdůvodného obohacení) žalované. Okresní soud však již nesprávně vyhodnotil, že břemena týkající se vrácení poskytnutého bezdůvodného obohacení (splacení jistiny úvěru) netíží žalobkyni, ale žalovanou. Každý z účastníků totiž nese výše zmíněná břemena ohledně těch skutečností, která jsou uváděna v jeho prospěch. A nemůže pak být jakýchkoliv pochyb o tom, že tvrzení o splacení části požadovaného dluhu tíží jen a pouze žalovanou, neboť je zjevně uváděno v její prospěch (snižuje výši jejího bezdůvodného obohacení, které je povinna žalobkyni vrátit). Nelze sice odhlédnout od faktu, že soud je povinen přihlížet ke všemu, co vyjde v průběhu řízení najevo, avšak za takovou skutečnost nelze považovat to, že žalobkyně se domáhá úhrady dluhu v nižší částce, než by reálně mohla. Z tohoto jejího postupu nelze v žádném případě jakkoliv dovozovat (pokud to netvrdí sama žalobkyně, což se v tomto případě nestalo), že by žalovaná na svůj dluh vůči žalobkyni cokoliv uhradila.

19. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak má odvolací soud (na rozdíl od soudu okresního) za to, že nebylo povinností žalobkyně jakkoliv tvrdit, kdy a v jaké výši provedla žalovaná úhrady na svůj dluh v podobě vrácení nesplacené jistiny poskytnutého úvěru. A pokud žalobkyni taková povinnost netíží, nelze z jejího nesplnění vyvozovat pro žalobkyni jakékoliv nepříznivé procesní důsledky, tím méně v podobě zamítnutí žaloby. Pokud tedy okresní soud zamítl žalobu žalobkyně na základě neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně toho, jakou částku žalovaná žalobkyni splatila na poskytnutou jistinu úvěru, neučinil tak správně.

20. Okresní soud měl naopak vyjít z jím prokázaného zjištění, že předchůdce žalobkyně poskytl žalované na jistině úvěru částku 12 000 Kč. Pokud se z ní žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 800 Kč, je nutno její žalobu v této části považovat za zcela důvodnou (neboť v průběhu řízení nebylo tvrzeno a ani jinak nevyšlo najevo, že by žalovaná v této části jistinu úvěru žalobkyni či jejímu předchůdci splatila). Současně pak žalobkyni s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (který ani nebyl žalobkyní v průběhu odvolacího řízení jakkoliv zpochybňován) nenáleží vůči žalované žádné další nároky vyplývající jí ze smlouvy o úvěru, nad rámec jejího nároku na vrácení dosud nesplacené poskytnuté jistiny úvěru (ve výši 10 800 Kč) a úroku z prodlení z této částky (popsaných níže). Nad rámec těchto nároků je tak nutno považovat žalobu žalobkyně za nedůvodnou.

21. Odvolací soud pak má dále za to, že v případě závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti úvěrující řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se kterým smlouvu uzavírá, ve smyslu § 86 odst. 1 ZoSÚ, se uplatní speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 větě druhé a odst. 2 ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou bezdůvodného obohacení obsaženou v o. z. V takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit úvěrující (žalobkyni) poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Pokud však jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaná byla v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdila (natož aby doložila) o tom, že by nebylo v jejích možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy byla prokazatelně připsána na její bankovní účet a ocitla se tak v její dispozici. Žalovaná pak ani jakkoliv netvrdila, zda a jakým případně způsobem tuto částku použila. Současně se ani nedostavila k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na poskytovateli úvěru.

22. Odvolací soud s ohledem na poskytnutí jistiny úvěru žalované v průběhu měsíců září a října 2023 dovodil, že žalovaná dosud nesplatila částku 10 800 Kč poskytnutou jí v tomto období. Žalovaná pak měla vždy následujícího dne po poskytnutí jistiny úvěru možnost takto poskytnutou jistinu úvěru vrátit (neboť nijak netvrdila, že by takovou možnost neměla a tato skutečnost ani nijak nevyšla v průběhu řízení najevo). A protože tak neučinila, dostala se dalším dnem po poskytnutí jistiny úvěru do prodlení s úhradou této nesplacené dlužné jistiny z neplatně sjednaného úvěru. Žalované tak vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru nejpozději ke dni 18. 10. 2023, jelikož naposledy jí byla jistina úvěru poskytnuta dne 17. 10. 2023. A pokud tak neučinila, je vedle samotné dlužné částky povinna platit žalobkyni vždy ode dne následujícího i úrok z prodlení. V období měsíců září a října 2023 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 15 % ročně. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 10 800 Kč právě v této sazbě (15 % ročně), a to za období od 26. 10. 2023 do 4. 4. 2024 v kapitalizované výši 714,58 Kč a dále za období od 6. 4. 2024 do zaplacení. Žalobkyni pak vznikl s ohledem na výše uvedené skutečnosti vůči žalované skutečně nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 800 Kč od 19. 10. 2023 do zaplacení. Žalobkyně se tak de facto domáhala zaplacení úroku z prodlení v rozsahu nižším, než na který by měla nárok. A protože výše kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od 26. 10. 2023 do 4. 4. 2024 skutečně dosahuje žalobkyní požadované částky 714,58 Kč, odvolací soud považuje žalobu žalobkyně za důvodnou nejen co do částky 10 800 Kč, ale také co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 6. 4. 2024 do zaplacení a v kapitalizované výši 714,58 Kč.

23. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud výrokem II. pod písm. a) tohoto rozsudku změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v jeho meritorním výroku I. co do jistiny v částce 10 800 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 714,58 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 800 Kč za dobu od 6. 4. 2024 do zaplacení tak, že žalovanou zavázal k zaplacení těchto částek žalobkyni.

24. Odvolací soud pak výrokem II. pod písm. b) tohoto rozsudku ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil zbylou (a přípustným odvoláním žalobkyně napadenou) část meritorního výroku I. rozsudku okresního soudu, neboť (jak již bylo zmíněno výše), žalobkyně nemá vůči žalované na základě neplatně uzavřené smlouvy o úvěru nárok na zaplacení jakékoliv jiné částky, než dosud nesplacené jistiny úvěru a úroku z prodlení z ní.

25. Současně se změnou meritorní části napadeného rozsudku odvolací soud výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl dle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla po částečné změně rozsudku okresního soudu v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalovaná. Procesní úspěch žalobkyně (při započtení jistiny ve výši 10 800 Kč a příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí okresního soudu v celkové výši 2 420,07 Kč) činí celkem částku 13 220,07 Kč, přičemž její procesní neúspěch činí celkem částku 5 066,80 Kč (v rozsahu smluvní pokuty v částce 1 738,80 Kč, nákladů na vymáhání v částce 482 Kč a kapitalizovaného úroku v částce 2 846 Kč). Je tak možno dovodit, že žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu 72,3 % a procesně neúspěšná v rozsahu 27,7 %. Po odečtení procesního neúspěchu žalobkyně od jejího procesního úspěchu je možno dospět k závěru, že žalobkyně má vůči žalované nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v rozsahu 44,6 %. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni vznikly v prvostupňovém řízení náklady sestávající z odměny advokáta za tři úkony právní služby, a to přípravu a převzetí zastupování, sepis předžalobní výzvy a sepis návrhu, po 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“) a z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobkyně k uvedeným třem úkonům právní služby po 100 Kč [§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu]. Náklady žalobkyně jsou dále tvořeny náhradou za 21% DPH z výše uvedených částek ve výši 252 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. a ze soudního poplatku zaplaceného za podanou žalobu ve výši 800 Kč. Celkové náklady žalobkyně za řízení před okresním soudem tak činí částku 2 252 Kč, z níž žalobkyni náleží vůči žalované nárok na náhradu v rozsahu 44,6 %, tedy na částku 1 004 Kč. K jejímu zaplacení žalobkyni tak odvolací soud zavázal žalovanou výrokem III. tohoto rozsudku.

26. V odvolacím řízení pak byla žalobkyně shodně procesně úspěšná i neúspěšná jako v prvostupňovém řízení, přičemž za její procesní neúspěch odvolací soud považuje i částečné odmítnutí jejího odvolání. Ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 a s § 146 odst. 3 o. s. ř. jí tak vzniklo vůči žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení rovněž v rozsahu 44,6 %. V odvolacím řízení vznikly žalobkyni náklady v celkové výši 3 505 Kč sestávající ze soudního poplatku za podané odvolání ve výši 1 000 Kč, z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za jeden úkon právní služby, a to za sepis odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu] v částce 1 620 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 12 538,80 Kč a z paušální náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně k tomuto úkonu právní služby, a to ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, vznikl mu ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž nárok na náhradu za 21% DPH z výše uvedených částek s výjimkou soudního poplatku ve výši 435 Kč. Z celkové částky odvolacích nákladů pak má žalobkyně vůči žalované nárok na náhradu v rozsahu 44,6 %, tedy na částku 1 563 Kč. K jejímu zaplacení žalobkyni pak odvolací soud zavázal žalovanou výrokem IV. tohoto rozsudku.

27. Lhůty k plnění byly dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanoveny v délce 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek neshledal odvolací soud žádného důvodu.

Poučení