15 Co 157/2025 - 88

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 32 456,32 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 4. 2025, č. j. 23 C 33/2025-51, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně směřující proti výroku I. rozsudku okresního soudu se v rozsahu částky 2 841,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 6. 8. 2024 do zaplacení odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do částky 13 534,42 Kč, úroku ve výši 6 628,52 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 29 614,42 Kč za dobu od 23. 10. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 29 614,42 Kč za dobu od 23. 10. 2024 do zaplacení a dále ve výroku II. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 16 080 Kč; a) mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni z částky 16 080 Kč přisouzené výrokem II. rozsudku okresního soudu i úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 080 Kč za dobu od 6. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala zaplacení částky 16 376,32 Kč, úroku 6 628,52 Kč, úroku 14,75 % ročně z částky 29 614,42 Kč od 23. 10. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 884,32 Kč a dále ve výši 12,75 % ročně z částky 32 456,32 Kč od 23. 10. 2024 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 080 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud v záhlaví označeném rozsudku dospěl ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 30. 10. 2022 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [Anonymizováno] se sjednaným úvěrovým limitem 30 000 Kč, žalovaná se zavázala úvěr splácet ve splátkách ve výši 3,310 % z aktuálně čerpané částky vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem 20. 11. 2022, a to se sjednaným úrokem 27,90 % ročně, žalovaná úvěr čerpala, řádně nesplácela, žalobkyně úvěr předčasně pro porušení splátkové povinnosti zesplatnila ke dni 22. 7. 2024 a požadovala kromě dluhu z úvěru i zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 500 Kč za prodlení s každou splátkou, celkem na pokutě 1 500 Kč. Žalovaná za celou dobu na základě smlouvy vyčerpala prostředky v celkové výši 32 989 Kč a za celou dobu žalobkyni zaplatila jen částku 16 909 Kč.

3. Okresní soud po právní stránce posoudil smlouvu jako smlouvu jako smlouvu spotřebitelském úvěru, neboť tuto žalovaná uzavírala v postavení spotřebitele a žalobkyně v postavení podnikatele. Okresní soud dále dovodil, že na tuto smlouvu je mimo zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), konkrétně ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ. Žalobkyni tedy tížila zákonná povinnost před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované. Okresní soud dovodil, že žalobkyně ani po poučení dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o úvěru řádně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované. Vytkl žalobkyni, že při posuzování úvěruschopnosti u výše příjmů a výdajů žalované vycházela toliko z tvrzení žalované o příjmech a výdajích a jejich výši, aniž by tyto jakkoliv prověřovala, když nedoložila soudu žádné důkazy o výši těchto příjmů a výdajů, například pracovní smlouvu, či potvrzení zaměstnavatele žalované o výši příjmu, či jakékoliv doklady o výši výdajů žalované. Vytkl žalobkyni, že nedoložila soudu ani výpisy z databáze dlužníků SOLUS, BRKI, NRKI, byť žalobkyně tvrdila, že žalovanou v registrech prověřovala. Žalobkyně vyšla toliko z tvrzení žalované, že má příjem 26 000 Kč měsíčně ze zaměstnání, že výdaje její domácnosti činí 20 500 Kč, je svobodná, bez vyživovacích povinností, bydlí v nájmu a údajné příjmy dalších blíže nespecifikovaných členů domácnosti činí 26 000 Kč, tyto údaje žalobkyně nikterak neprověřila. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že před uzavřením spotřebitelského úvěru dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 ZoSÚ, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná. Dále okresní soud vyložil, že žalobkyni vznikl nárok na vrácení nesplacené jistiny ve výši 16 080 Kč dle § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to jako rozdíl mezi čerpanou částkou 32 989 Kč a zaplacenou částkou 16 909 Kč. Ve zbývajícím rozsahu další nároky zamítl, neboť měly základ v absolutně neplatné smlouvě a nárok na ně žalobkyni nevznikl. Dovodil, že nárok ve výši 16 080 Kč, který rozsudkem žalobkyni přisoudil, se dosud nestal splatným a jeho hmotněprávní splatnost stanovil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na třetí den od právní moci rozsudku. Jelikož se nárok dosud nestal splatným, nemohla se dle okresního soudu žalovaná dostat do prodlení s úhradou částky 16 080 Kč, a proto zamítl i úroky z prodlení z této částky.

4. Proti tomuto rozsudku, s výjimkou přisouzené částky 16 080 Kč, podala žalobkyně včasné odvolání s návrhem, aby žalobě bylo v rozsahu, v němž byla zamítnuta, vyhověno. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, rovněž nesouhlasila s právním závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Vytkla okresnímu soudu, že nezohlednil, že žalobkyně měla k ověření příjmové a výdajové stránky poměrů žalované k dispozici výpis z účtu žalované za období od 1. 7. 2022 do 30. 9. 2022, z tohoto výpisu si ověřila, že žalovaná dostává opakující se platby na svůj účet a výše plateb korespondovala s výší mzdy tvrzené žalovanou. Rovněž výdajovou stránku poměrů žalobkyně prověřila, kdy opět z výpisu zjistila mandatorní výdaje žalobkyně na stravu, léky, ošacení, ale i jednorázové zbytné výdaje, u kterých předpokládala, že po převzetí úvěrového závazku žalovanou budou omezeny. Dále zohlednila k výdajům životní minimum stanovené právními předpisy, které spolehlivěji zohledňuje veškeré mandatorní výdaje. Z výpisu NRKI vyplynulo, že žalovaná má závazky, ale nedostala se s jejich plněním do prodlení, tedy byla schopna je hradit. Okresní soud se s výpisy z účtu žalované a se zprávou NRKI nevypořádal. Rovněž žalobkyně provedla ověření bonity žalované v SOLUS, CEE a ISIR, což je prokazováno Potvrzením o prověření bonity klienta. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že přisouzená částka 16 080 Kč se dosud nestala splatnou. Žalovaná nikterak nezpochybňovala splatnost dluhu, nevznikl mezi účastníky spor o splatnost, a proto se dluh stal splatným minimálně na základě výzvy k zaplacení dluhu, kterou žalobkyně zaslala žalované dne 23. 7. 2024 a následně dne 9. 8. 2024, což soudu doložila.

5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila, v řízení zůstala pasivní, k jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavila.

6. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval (s ohledem na nedávné rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24) přípustností odvolání žalobkyně ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., která své odvolání zaměřila proti celému meritornímu výroku I. rozsudku okresního soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí totiž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jimž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i na odvolání žalobkyně v této věci v rozsahu směřujícím proti zamítnutí třech nároků ve výši 441,90 Kč na poplatcích za pojištění, poplatku 900 Kč za vymáhání a 1 500 Kč na třech smluvních pokutách po 500 Kč.

7. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

8. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy i na odvolací řízení. Tomu ostatně nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2019.

9. Klíčové tedy bylo posoudit, zda žalobkyně v řízení uplatňuje nároky (práva) se samostatným skutkovým základem, tedy procesně nezávislé nároky. Za takové je přitom možno považovat nároky, které se odlišují od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem a jeho skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nároky podřadit [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl.].

10. Rozhodovací praxe pak považuje shodně s tímto vymezením za nárok (právo) se samostatným skutkovým základem nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalující odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Jinými slovy vyjádřeno, každému z nároků se samostatným skutkovým základem odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat. Každý z takových nároků má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do výkonu práva (právem chráněného zájmu) žalujícího. Není pak nijak významné, že soud ve vyhovujícím výroku rozsudku uloží žalovanému povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018).

11. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené premisy dospěl k závěru, že žalobkyně v žalobě uplatnila několik nároků se samostatným skutkovým základem. Jedná se o nárok na zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 29 614,42 Kč, nárok na zaplacení poplatků za pojištění ve výši 441,90 Kč, poplatků za vymáhání ve výši 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč. Všechny tyto nároky pak žalobkyně odvozovala ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovanou, v níž byla povinnost žalované vrátit jistinu úvěru a v případě jejího opožděného vrácení zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ujednána. Každý z těchto nároků se pak skutkově odvíjí od jiného skutkového děje, který umožňuje při stejném žalobním požadavku na zaplacení peněžité částky rozlišit, pod jakou právní normu je nutno každý ze samostatných nároků podřadit. Jednak jde o právo žalobkyně požadovat vrácení dosud nesplacené jistiny úvěru a jednak o právo požadovat zaplacení smluvní pokuty v případě pozdního vrácení jistiny úvěru, či poplatků. V posuzované věci tedy schází tzv. společný skutkový základ, jehož absence neumožnila odvolacímu soudu, aby součet nároků uplatněných žalobkyní v žalobě považoval za předmět řízení vymezený žalobkyní zmíněný v § 202 odst. 2 o. s. ř.

12. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné zmínit judikaturu, která v případě objektivní kumulace nároků v žalobě považuje za rozhodující pro posouzení přípustnosti odvolání součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3840/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018, nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15, uveřejněný pod č. 182/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3918/16, uveřejněné pod č. 147/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tato rozhodnutí se však vyjadřovala k právnímu stavu do 29. 9. 2017, pro nějž byl významný rozsah „peněžitého plnění“, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, a není bez dalšího, tj. bez zohlednění závěrů výše rozvedených, na právní poměry účinné od 30. 9. 2017 aplikovatelná.

13. Odvolací soud pak ani nepřehlíží, že při výkladu procesních pravidel je namístě upřednostnit výklad, který šetří právo na přístup k soudu. Tak je tomu tehdy, pokud vykládaná procesní pravidla připouštějí více možností výkladu. To však není případ posuzované věci. Odvolací soud nemá pochybnosti, že v tomto případě lze věc ukončit procesním rozhodnutím, tudíž se neuplatní ani závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17, nebo ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 785/23. Prosazení opačného názoru i pro právní poměry účinné od 30. 9. 2017 by pak fakticky negovalo judikaturou definované omezení (srov. bod 7. tohoto odůvodnění), že se hodnotový census v rámci úvahy o přípustnosti opravného prostředku zkoumá (za výše rozvedených předpokladů) ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně.

14. Je tedy možno uzavřít, že nepřevyšuje-li některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, které nemají původ ani v téže skutečnosti, částku 10 000 Kč, není s účinností od 30. 9. 2017 odvolání proti rozsudku ve vztahu k takovémuto nároku přípustné, i kdyby součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl, uvedenou částku převyšoval. A protože v této věci nepřevyšuje nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, nárok na poplatky na pojištění ve výši 441,90 Kč a nárok na poplatek za vymáhání ve výši 900 Kč částku 10 000 Kč, postupoval odvolací soud podle § 218 písm. c) o. s. ř. a odvolání žalobkyně v této části výrokem I. tohoto rozsudku odmítl, a to včetně příslušenství požadovaného z těchto nároků.

15. V této souvislosti pak odvolací soud pouze závěrem zmiňuje, že na přípustnost či nepřípustnost odvolání nemůže mít žádný vliv okolnost, zda okresní soud v poučení svého rozhodnutí uvedl, že odvolání je či není přípustné. Podstatné je pouze to, zda soud svým případným vadným poučením znemožnil výkon procesního práva při podání opravného prostředku (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2404/19).

16. Odvolací soud dále dovodil, že ohledně zbývajícího rozsahu výroku I. je odvolání přípustné, odvolání je rovněž včasné a bylo podáno osobou subjektivně legitimovanou.

17. K jednání odvolacího soudu se žalovaná nedostavila, a proto odvolací soud odvolání žalobkyně projednal v její nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

18. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do částky 13 534,42 Kč, úroku ve výši 6 628,52 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 29 614,42 Kč za dobu od 23. 10. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 29 614,42 Kč za dobu od 23. 10. 2024 do zaplacení a dále ve výroku II. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 16 080 Kč (samotná částka 16 080 Kč přisouzená okresním soudem napadena nebyla). Žalobkyně sice v odvolání uvedla, že rozsudek napadá ve výrocích I. a III., nicméně z obsahu odvolání plyne, že je napadán rovněž závěr okresního soudu o stanovení hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 16 080 Kč ve výroku II. rozsudku. Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu, při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

19. Odvolací soud uvádí, že sdílí skutková zjištění učiněná okresním soudem z jím provedených důkazů, která jsou zachycena v 3. odstavci odůvodnění rozsudku okresního soudu.

20. Odvolací soud s ohledem na napadené skutkové závěry okresního soudu stran zkoumání úvěruschopnosti zopakoval dokazování výpisy z účtu žalované za měsíce červenec 2022 až září 2022 a úvěrovou zprávou. Skutková zjištění z těchto důkazů budou promítnuta přímo do právních závěrů odvolacího soudu s tím, že bude zřejmé, z jakých důkazů odvolací soud skutková zjištění činí.

21. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru dne 30. 10. 2022 s úvěrovým limitem 30 000 Kč, že žalovaná na základě této smlouvy vyčerpala částku 32 989 Kč a zaplatila 16 909 Kč.

22. Okresní soud zcela správně dovodil, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o. z. a správně poukázal na to, že na tuto smlouvu dopadá i právní úprava ZoSÚ, tj. § 86 a § 87 ZoSÚ ve znění ke dni 30. 10. 2022 (datum uzavření smlouvy).

23. Odvolací soud rovněž sdílí závěr okresního soudu, že žalobkyně před poskytnutím úvěru neposoudila řádně úvěruschopnost žalované.

24. Předně odvolací soud zdůrazňuje, že své povinnosti je žalobkyně v postavení podnikatele povinna plnit s odbornou péčí, jak stanoví § 75 ZoSÚ, přičemž odborná péče je nejvyšší možnou úrovní péče, vyšší než tzv. „péče řádného hospodáře“. Žalobkyně tedy byla povinna s odbornou péčí prověřit schopnost žalované splácet úvěr ve výši 30 000 Kč (jako by byl vyčerpán celý limit najednou, tj. splátka by činila 993 Kč měsíčně).

25. Žalobkyně v řízení tvrdila, že úvěruschopnost žalované zkoumala a prověřovala následovně. Uvedla, že způsob zkoumání úvěruschopnosti se podává z listiny nazvané Metodika a dále z karty klienta a úvěrové zprávy. Z Metodiky plyne, že byl žalobkyní využit statistický model, jehož výsledkem je zjištění limitu nejvyšší měsíční splátky, čímž je ověřena schopnost klienta splácet další finanční závazky a jeho nezbytné životní výdaje. V metodice je při výpočtu zohledňován i příjem partnera, životní minimum jako statistický údaj, tak i náklady na bydlení plynou z ČSÚ, které žalobkyně porovnává s tím, co uvede klient o těchto výdajích. Dále byla provedena lustrace v systému SOLUS a NRKI (nebankovní registr klientských informací) a v CEE (centrální evidence exekucí) s ISIR (insolvenční rejstřík).

26. Z Potvrzení o provedení bonity plyne, že žalovaná uvedla o svých příjmech, že pobírá příjem jako zaměstnanec ve výši 26 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 26 000 Kč, výdaje domácnosti činí 20 500 Kč (není zřejmé, kdo tvoří s žalovanou domácnost), je svobodná, nemá děti a žije v podnájmu.

27. Z úvěrové zprávy plyne, že žalobkyně prověřila žalovanou v registru, z listiny není zřejmé, o jaký typ registru se jedná. Z úvěrové zprávy plyne, že žalovaná má k 9/2022 další neuhrazené závazky, k nimž jí tíží splátková povinnost ve výši 3 841 Kč měsíčně, neuhrazené dluhy má ve výši 102 780 Kč, přičemž ze zprávy též plyne, že žalovaná uzavřela úvěrovou smlouvu na úvěr ve výši 60 000 Kč 9. 8. 2022 a zatím zaplatila dvě splátky po 2 334 Kč měsíčně, a dále uzavřela 5. 11. 2021 smlouvu na úvěr ve výši 30 980 Kč, výše měsíční splátky činí 1 507 Kč, za dobu od 11/2021 se nedostala se splácením tohoto úvěru do prodlení. V průběhu splácení tohoto úvěru však žalovaná sjednala dne 9. 8. 2022 úvěrovou smlouvu na úvěr ve výši 60 000 Kč se splátkovou povinností 2 334 Kč měsíčně, přičemž prozatím uhradila bez prodlení za srpen 2022 a září 2022 dvě splátky. Z této zprávy rovněž plyne, že žalovaná byla se svými žádostmi o čerpání úvěrů institucemi 4x odmítnuta, existující měla 2 kontrakty.

28. Z výpisů z účtu žalované za měsíce červenec 2022 až září 2022 odvolací soud zjistil, že žalovaná je majitelkou běžného účtu č. [č. účtu], 1. 7. 2022 měla na účtu počáteční zůstatek jen 117,67 Kč. Z výpisu plyne, že v červenci jí bylo na účet připsáno 32 442 Kč a žalovaná vyčerpala 31 128,47 Kč, mezi příjmy je patrně příjem ze zaměstnání odeslaný od odesílatele platby [Anonymizováno] ve výši 26 218 Kč a dne 27. 7. 2022 za přesčasy 2 400 Kč. Z tohoto výpisu plyne, že žalovaná měsíčně utratí za běžné výdaje čerpané z tohoto účtu minimálně částku 31 128,47 Kč měsíčně, tj. částku vyšší, než činí její měsíční příjem ze zaměstnání.

29. Z výpisu za měsíc srpen 2022 plyne, že žalovaná měla na účtu k 1. 8. 2022 kladný zůstatek ve výši 1 431,20 Kč, celkem za měsíc jí bylo na účet připsáno 97 608,61 Kč, z toho činí její příjem ze zaměstnání 27 126 Kč připsaný dne 15. 8. 2022 a dále dne 9. 8. 2022 byla na účet připsána půjčka od Zonky ve výši 60 000 Kč a dne 21. 8. 2022 za přesčasy částka 2 000 Kč. Žalovaná za měsíc 8/2022 vyčerpala ze svého účtu celkem částku 98 816,96 Kč, tj. částku 3x vyšší, než-li činí její pravidelný měsíční příjem, konečný zůstatek na účtu činil 222,85 Kč. Z výpisu plyne, že žalovaná platbami za jídlo, oblečení, dopravné, poplatky za telefony, utratí většinu svého jediného příjmu, který má i s přesčasy maximálně 29 000 Kč měsíčně. Po všech operacích zůstal žalované na účtu zůstatek k 31. 8. 2022 ve výši jen 222,85 Kč.

30. Z výpisu za měsíc září 2022 plyne, že k 1. 9. 2022 byl na účtu žalované zůstatek kladný jen ve výši 222,85 Kč, na účet bylo v tomto měsíci připsáno celkem 38 334 Kč, z toho mzda ve výši 27 370 Kč dne 15. 9. 2022, pokud žalovaná sama vkládala na svůj účet prostředky, není zřejmé, odkud byly získány a nelze s nimi kalkulovat jako s pravidelnými příjmy. Za měsíc 9/2022 vyčerpala žalovaná ze svého účtu částku 37 259,78 Kč a zůstatek k 30. 9. 2022 na účtu činil 1 297,07 Kč.

31. Z výpisů z účtu není zjistitelné, zda a kolik hradí žalovaná na nákladech na bydlení, na služby s bydlením spojené, když tato částka standardně bývá u nízkopříjmových lidí žádajících o úvěr částka podstatně zatěžující jejich nízké příjmy. Rovněž nebylo žalobkyní jakkoliv ověřeno tvrzení žalované, že příjmy domácnosti činí 52 000 Kč, tedy že příjem dalšího člena domácnosti, či členů činí 26 000 Kč. Nadto není zřejmé, o jakého člena domácnosti se má jednat, přičemž tento další údajný člen domácnosti není povinen hradit úvěr sjednaný žalovanou. Pro posouzení úvěruschopnosti žalované by měl vliv pouze tehdy, pokud by nebydlela sama a hradila náklady na společné výdaje domácnosti společně s další osobou, nicméně ani to nebylo jakkoliv žalobkyní prověřeno, tato se v tomto směru spolehla jen na tvrzení žalované a nikterak je neověřila.

32. Odvolací soud zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel a zprostředkovatel povinen náležitě ověřit a nemůže se spolehnout pouze údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Rovněž o fakticitě výdajů či příjmů žadatele nic nevypovídají statistické údaje o příjmech a výdajích obyvatelstva vedené českým statistickým úřadem, na nichž staví metodika žalobkyně, na kterou se odkazovala. Nepochybně lze statistické údaje či údaje o životním minimu použít jako podpůrné informace, avšak tyto statistické údaje nic nevypovídají o tom, jaké má skutečné pravidelné výdaje žadatel o úvěr. Míra ověření je na zvážení jednající osoby (tedy žalobkyně) tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí, což je nejvyšší úroveň péče (§ 75 ZoSÚ).

33. Odvolací soud zdůrazňuje, že předpis nestanoví konkrétní postup, jakým má poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele prověřit a rovněž odvolací soud souhlasí s tím, že není reálné a ani potřebné prověřovat každou korunu výdajů žadatele. Nicméně v souladu s judikaturními závěry soudů vyšších stupňů není pochyb, že povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost poskytovatel úvěru dostojí pouze tehdy, pokud dojde ke zjištění a prověření příjmové a výdajové stránky faktických poměrů konkrétního žadatele o úvěr, a to zejména zásadních, kterými jsou příjem žadatele a dále jeho výdaje na bydlení a služby s bydlením spojené, výdaje na výživné, výdaje na splátky jiných úvěrů či jiné splátkové zatížení a výdaje na živobytí. Výdaje na bydlení u spotřebitele, který tvrdí, že žije v nájemním bydlení, jako tomu bylo v tomto případě, lze prověřit nikterak zatěžujícím způsobem, kdy lze po spotřebiteli oprávněně požadovat jejich doložení například nájemní smlouvou či doklady o hrazení nájemného a služeb s nájmem spojených. Toto však žalobkyně neučinila a spolehla se na průměrné náklady na bydlení stanovené ČSÚ (jak tvrdila), které však nic o výdajích žalované na bydlení nevypovídají.

34. Jediné, co tedy bylo náležitě žalobkyní ověřeno, je skutečnost, že žalovaná má příjem měsíčně cca 28 000 Kč, nebylo jakkoliv ověřeno její tvrzení o jejich výdajích, které mají činit 20 500 Kč jen na domácnost, přičemž již ze samotných výpisů z účtu žalované je zřejmé, že žalovaná vynakládá na své náklady daleko vyšší částku, než-li tvrdila žalobkyni, přičemž pokud měla žalobkyně tyto výpisy k dispozici, jak tvrdí, tak jí muselo být při vynaložení odborné péče zřejmé, že žalovaná není schopna pokrýt náklady na svůj život, proto musela měsíc před uzavřením naší posuzované smlouvy čerpat v srpnu 2022 úvěr hotovostní ve výši 60 000 Kč. Z výpisů je zřejmé, žalovaná by bez poskytnutí revolvingového úvěru, který posuzujeme, nebyla schopna hradit jiné své dluhy na úvěrech (viz úvěry ze 8/2022 a z 11/2021). Je zřejmé, že žalovaná splácela úvěr úvěrem, čemuž má právě úprava ZoSÚ zabránit.

35. Odvolací soud uzavírá, že z provedených důkazů plyne, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované, zejména její výdajovou stránku poměrů. Nadto již jen nahlédnutím do výpisů z jejího běžného účtu za měsíce 7/2022 až 9/2022, pokud by žalobkyně postupovala s odbornou péčí, musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o správnosti tvrzení žalované o jejich měsíčních výdajích, když žalovaná ve své žádosti uváděla výdaje celkem jen 20 500 Kč, přičemž jen na splátkách za jiné úvěry musela měsíčně vynaložit 3 841 Kč, její debetní obrat na účtu činil více, než-li činily její příjmy. Pokud žalobkyně uvádí, že se domnívala, že žalovaná těchto výdajů zanechá poté, co bude muset splácet čerpaný úvěr, pak takováto domněnka nemá žádný racionální základ a neodpovídá odborné péči, se kterou je žalobkyně povinna úvěruschopnost posuzovat. Všechny tyto skutečnosti musely nutně vést k důvodným pochybnostem nejen o správnosti tvrzení žalované o jejich výdajích, které je žalobkyně povinna prověřit, ale i k důvodným pochybnostem o tom, zda je žalovaná vůbec schopna pokrýt ze svého příjmu cca 27 000 Kč své životní potřeby a splátky jiných svých závazků, aniž by musela čerpat nové další úvěry. Právě takovým situacím, kdy spotřebitel opakovaně čerpá další úvěry za účelem splacení předchozích úvěrů, má § 86 odst. 1 ZoSÚ zabránit a klade na poskytovatele úvěrů přísnou povinnost úvěruschopnost žadatele o úvěr s odbornou péčí prověřit a v případě důvodných pochybností o úvěruschopnosti žadatele tento neposkytnout. Ostatně z výpisu z registru, který předložila sama žalobkyně, plyne, že žalovaná byla jinými poskytovateli úvěrů 4x odmítnuta (viz sumarizace). Nelze vyloučit, že žalovaná mohla mít více účtů, nicméně v tom případě měla a mohla žalobkyně vyžádat od žalované tyto informace a vyzvat ji k předložení požadovaných výpisů, aby důvodné pochybnosti plynoucí z výpisů z běžného účtu rozptýlila.

36. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.

37. Nezkoumala-li žalobkyně s odbornou péčí řádně úvěruschopnost žalované a poskytla-li jí úvěr, i když z dokladů, které měla k dispozici byly důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet, porušila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ZoSÚ, která má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, jak správně dovodil okresní soud.

38. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

39. V tomto směru odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

40. Odvolací soud uzavírá, že závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy s ohledem na shora uvedené hodnotí jako správný. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že tento závěr nemůže zvrátit ani to, že žalovaná po určitou dobu úvěr splácela. V tomto směru odkazuje odvolací soud na závěry rozsudku ESD ve věci C-755/22, který výslovně uvádí, že i přesto, že je úvěr po určitou dobu splácen, je nutno se zabývat tím, zda byla před uzavřením smlouvy řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele. Ostatně na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy nemohou mít zpětně vliv skutečnosti, které nastaly až po uzavření absolutně neplatné smlouvy, tj. ani to, že spotřebitel po určitou dobu na úvěr plnil. Citovaná právní úprava ZoSÚ má právě zabránit tomu, že spotřebitelé řeší neschopnost splatit jeden úvěr čerpáním dalšího úvěru.

41. Okresní soud se proto zabýval další námitkou žalobkyně týkající se splatnosti. Odvolací soud zdůrazňuje, že okresní soud ve výroku II. svého rozsudku, kterým přisoudil žalobkyni částku 16 080 Kč, nestanovil třídenní lhůtu běžící od právní moci rozsudku jako lhůtu pariční dle § 160 odst. 1 o. s. ř, ale tuto stanovil jako hmotněprávní splatnost přisouzené jistiny. Dovodil totiž, že tato částka se dosud nestala splatnou, právě proto zamítl z této částky úroky z prodlení a stanovil s odkazem na § 87 ZoSÚ, že její splatnost nastane třetím dnem po právní moci rozsudku.

42. Dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

43. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

44. Dle § 87 odst. 3 ZoSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

45. Odvolací soud nemá žádných pochyb, že pokud je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná pro porušení povinnosti poskytovatelem spotřebitelského úvěru dle § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, a pokud spotřebitel na základě takto neplatné smlouvy čehokoliv od poskytovatele úvěru na jistině úvěru obdržel, vznikne mu již okamžikem, kdy přijme plnění poskytnuté na základě absolutně neplatné smlouvy, povinnost toto plnění vrátit (povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním na základě absolutně neplatného právního jednání - § 2993 o. z.). Je nutno odlišovat okamžik vzniku nároku od okamžiku, kdy nastává jeho splatnost (dospělost). Odvolací soud má v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, za to, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí je speciální úpravou hmotněprávní splatnosti takto vzniklého nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto se nepoužije obecná právní úprava občanského zákoníku, tj. § 1958 odst. 2 o. z.

46. Splatnost nároku věřitele na vydání bezdůvodného obohacení se tedy odvíjí dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ od „doby přiměřené možnostem spotřebitele“ dluh z bezdůvodného obohacení vrátit, tedy nikoliv jen od výzvy věřitele k zaplacení.

47. Zjištění okamžiku, zda a k jakému okamžiku se stal dluh (či jeho část) splatný, je otázkou rozhodnou pro posouzení, zda se spotřebitel dostal do prodlení se zaplacením dluhu, a tedy i s otázkou, zda věřiteli náleží úroky z prodlení a v jaké výši, když tato se odvíjí od sazby stanovené pro první den prodlení dlužníka, a to bez ohledu na to, odkdy věřitel úrok z prodlení požaduje.

48. Odvolací senát opakovaně judikuje, že smyslem a účelem tohoto ustanovení (a to v souladu s důvodovou zprávou k § 86 a § 87 ZoSÚ) je ochrana spotřebitele, aby poté, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, nebyl vystaven povinnosti splatit dluh bez zbytečného odkladu, i když by to nebylo v jeho možnostech. Smyslem ochrany je, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností splnit povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jeho jazykového výkladu a ani ze smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, automaticky není v jeho možnostech a schopnostech dluh z titulu bezdůvodného obohacení bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Ostatně tento závěr o tom, kdo nese břemeno tvrzení a důkazní, odpovídá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025). Pokud žalovaná má za to, že nebylo v jejich možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu vrátit žalobkyni ani do dne 5. 8. 2024, kdy uplynula lhůta stanovená žalobkyní žalované ve výzvě k vrácení částky, případně ani do dne rozhodnutí soudu, pak bylo její procesní povinností skutkově tvrdit jaké jsou (či nejsou) konkrétní její možnosti a schopnosti k vrácení dluhu. Tedy bylo procesní povinností žalované tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud jí zdraví brání získávat prostředky výdělečnou činností) apod., z nichž by bylo lze dovodit možnosti a schopnosti ke splácení dluhu.

49. O tom, že žalovaná nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo v jejich možnostech dluh uhradit a jaké jsou její konkrétní možnosti a schopnosti k úhradě dluhu, by byla žalovaná odvolacím soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. poučena, nicméně k jednání odvolacího soudu se nedostavila.

50. Skutečnost, že žalovaná ničeho v řízení ohledně svých možností dluh splatit netvrdila a neprokázala, musí býti přičteno k tíži jí a nikoliv protistraně. Odvolací soud s ohledem na shora provedený výklad § 87 odst. 1 ZoSÚ uvádí, že žalovaná netvrdila a neprokázala, že by nebylo v jejich možnostech předmětný dluh ve výši 16 080 Kč žalobkyni vrátit nejpozději do 5. 8. 2024. Odvolací soud považuje proto den 5. 8. 2024 za den splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto od 6. 8. 2024 náleží žalobkyni z částky 16 080 Kč úrok z prodlení v zákonné sazbě 12,75 % ročně, kterou požadovala (§ 1970 o. z.). Odvolací soud proto dle § 220 o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu tak, že z pravomocně přisouzené částky 16 080 Kč přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně za dobu od 6. 8. 2024 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu rozsudek okresního soudu jako ve výroku věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

51. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně i před odvolacím soudem vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř. Hodnotou sporu byla celkem částka obsahující sečtené jistiny i veškeré příslušenství, to běžící ve zkapitalizované formě ke dni rozhodnutí soudu. Je zcela zřejmé, že ve sporu byla procesně úspěšnější v obou stupních žalovaná a vzniklo jí tak právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a proto odvolací soud rozhodl jak ve výroku ad III. uvedeno.

52. Lhůta k plnění v délce tří dnů je plně v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

53. Pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal odvolací soud důvodu, jeho aplikaci nenavrhovali ani účastníci řízení.

Poučení