15 Co 158/2024 - 1148

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobce: [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o zaplacení 930 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 3. 2024, č. j. 12 C 87/2018-1104 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 29 814,40 Kč k rukám [tituly před jménem] [jméno FO] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 930 000 Kč s úroky 9 300 Kč a 0,1 % denně z 930 000 Kč od 1. 1. 2016 do zaplacení. Dále rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 2 250 Kč.

2. Žalobce se uvedené částky domáhal z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky 6. 10. 2014. Zapůjčená částka byla poskytnuta na úhradu plateb u projektu „[adresa] – odbahnění rybníka [právnická osoba]“ (dále jenom projekt). Žalovaný tvrdil, že si uvedenou částku nikdy nezapůjčil. Žalobce mu vyřizoval dotaci na projekt, vždy mu předložil k podpisu řadu dokladů, žalovaný teprve dodatečně zjistil, že mezi nimi byla i smlouva o zápůjčce. Pokud tuto částku obdržel na účet 16. 12. 2014, téhož dne tuto částku spolu s dotací poukázal na účet žalobce. Jeho společnost [jméno FO] [právnická osoba]. pak provedla práce na rybníku pouze nepatrného rozsahu a v důsledku nedodržení podmínek pro poskytnutí dotace je po žalovaném vymáhána částka 1 911 913 Kč. Ze strany žalobce se jednalo o jednání cílené, úmyslné a sofistikované ve snaze získat finanční prospěch, za tento skutek byl žalobce také pravomocně odsouzen. Soud I. stupně ve věci rozhodl již rozsudkem z 21. 1. 2020, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl, k odvolání žalovaného však krajský soud usnesením ze 4. 6. 2020 tento rozsudek zrušil. Poukázal na to, že je třeba zabývat se vůlí účastníků při uzavření smlouvy o zápůjčce, původem finančních prostředků, které měly být dle smlouvy poskytnuty a požadavkem žalobce, který tvrdí zjevné zneužití práva. Následným rozsudkem soudu I. stupně z 19. 11. 2021 byla žaloba zamítnuta, k odvolání žalobce byl tento rozsudek usnesením krajského soudu z 24. 6. 2022 rovněž zrušen z důvodu, že soud I. stupně uvedené otázky řádně nezodpověděl.

3. Soud I. stupně v novém rozhodnutí nejdříve rekapituluje skutková zjištění. Uvádí, že žalobce byl v roce 2014 majitelem společnosti [jméno FO] [právnická osoba]. (dále jenom společnost), zároveň byl (jako prokurista) osobou oprávněnou k veškerým jednáním. V roce 2010 nabízela společnost práce spojené s odbahněním rybníků, žalovaný tak kontaktoval žalobce, který nabídl zařízení veškerých záležitostí včetně projektu a dotace. Takto bylo v roce 2014 postupováno. Dne 9. 4. 2014 žalovaný podal žádost o dotaci na odbahnění rybníka. Kontaktní osobou za něj byl žalobce, když dle plné moci z 1. 4. 2014 žalovaný zmocnil společnost k jednáním se Státním fondem životního prostředí ČR. V žádosti je počítáno též se soukromým financováním v rozsahu 958 516 Kč, předpokládané zahájení bylo 1. 9. 2014, ukončení 31. 7. 2015, s nákladem 3 195 054 Kč. Z posouzení a hodnocení nabídek ve výběrovém řízení z 28. 7. 2014 plyne, že nejvýhodnější nabídka na realizaci s nejnižší nabídkovou cenou je od společnosti za 2 272 251 Kč bez DPH. Z čestného prohlášení žalovaného z 1. 4. 2014 plyne, že má zajištěny vlastní zdroje požadované na spolufinancování akce. Z příslibu poskytnutí zápůjčky ze 17. 2. 2014 plyne, že žalobce žalovanému přislíbil poskytnutí zápůjčky ve výši 700 000 Kč, příslib na zápůjčku ve stejné výši pak plyne i z příslibu [jméno FO] z 25. 1. 2014. Ze smlouvy o dílo z 11. 8. 2014 vyplývá, že společnost se zavázala pro žalovaného provést odbahnění rybníka, za dohodnutou cenu 2 886 850 Kč, se zahájením díla 1. 9. 2014 a provedením do 31. 7. 2015. Soud I. stupně pak hodnotil po skutkové i právní stránce jednotlivé sporné otázky. Ze smlouvy o zápůjčce podepsané účastníky 6. 10. 2014 vyplývá, že žalobce se zavázal přenechat žalovanému 800 000 Kč. Zápůjčka, spočívající v tom, že dlužník má povinnost posléze něco dát, je závazkem tzv. kauzálním, u něhož je nutné i jeho splnění ze strany věřitele, tedy reálné poskytnutí druhově určené věci (§ 1789, § 1791 odst. 1 o. z.). K přenechání uvedené částky však mezi účastníky nedošlo. Vzhledem k tomu tato smlouva nebyla v reálu uskutečněna. Tato písemná smlouva je tudíž platným a účinným právním jednáním, které však nedoznalo svého naplnění. Téhož dne byla mezi účastníky podepsána smlouva o zápůjčce, kterou se žalobce zavázal přenechat žalovanému 930 000 Kč. Slovně vyjádřené právní jednání v této smlouvě není ohledně stranami projevené vůle v rozporu s jazykovým projevem. Zůstává osamoceným tvrzení žalovaného, že 930 000 Kč si od žalobce nikdy nepůjčil, když ani v rámci své výpovědi v trestní věci nepopírá, poskytnutí 930 000 Kč žalobcem, byť ji ani nechtěl a nepočítal s tím. Soud I. stupně tak shrnuje, že tato smlouva je platná a účinná a byla také naplněna. Na účet žalovaného byla 15. 12. 2014 připsána dotace 1 911 912,35 Kč, druhý den na tento účet žalovaného byla žalobcem složena částka 930 000 Kč s označením „půjčka dle smlouvy [tituly před jménem] [jméno FO]“. Téhož dne pak z tohoto účtu žalovaného byly odeslány na účet společnosti platby 133 100 Kč a 2 598 204 Kč, evidentně jako úhrada za zpracování a kompletaci žádosti, resp. za zálohu na cenu díla dle faktury společnosti z 21. 11. 2014, vystavenou ve vztahu ke smlouvě o dílo z 11. 8. 2014. Z výpovědi žalobce, svědka [jméno FO] a výdajového pokladního dokladu ze 16. 12. 2014 plyne, že částka 930 000 Kč má původ v majetku společnosti, byla žalobci poskytnuta v hotovosti. Byť nelze přesně vystopovat, zda při tomto bylo jednáno mezi jednatelem J. [jméno FO] a žalobcem, či mezi prokuristou a žalobcem coby jednou osobou, není s ohledem na okolnosti důvod nevyjít z realizace této zápůjčky. Z účetnictví společnosti (spolu s dalšími listinami) plyne, že mohlo docházet k poskytování peněžních prostředků společníkovi [jméno FO] [právnická osoba]. v hotovosti i k vracení těchto prostředků v hotovosti (z přehledu pohybů na účtu hlavní knihy se podává, že ve 46 případech v období let 2014, 2015 a 2016 došlo k půjčkám od společníka, vratkám půjček od společníka, vkladům společníka, poskytování půjček společníkovi a vratkám společníka, mezi nimi je i zmíněných 930 000 Kč). Soud I. stupně proto s další argumentací uzavírá, že žalobce při poskytnutí zápůjčky žalovaného 930 000 Kč užíval svých vlastních finančních prostředků, takže je aktivně věcně legitimován ve věci. Zejména z výsledků trestního řízení vedeného proti žalobci u Krajského soudu České Budějovice, pobočka v Táboře, pod sp. zn. 18 T 10/2017 vyplývá, že společnost přes zaplacenou zálohu dílo nedokončila, provedla jen odvoz bahna, nebyl vyhotoven přeliv, hráz, požerák, lávka a položení trubek, to dokončoval žalovaný svépomocí. Dle znaleckých posudků zpracovaných pro trestní řízení bylo společností na odbahnění rybníka vynaloženo maximálně 1 096 395,35 Kč a na nákladech dokumentace maximálně 119 700 Kč, tedy celkem 1 216 095,35 Kč, což je rozdíl proti dotačním prostředkům 695 817 Kč a proti žalovaným uhrazených 2 598 204 Kč je rozdíl 1 382 108,65 Kč. Okresní soud pak rekapituluje průběh trestního řízení vedeného proti žalobci, s tím, že bylo ukončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 17. 2. 2021, jímž byl žalobce uznán vinen, že jako prokurista společnosti se záměrem čerpat dotační prostředky a využít tyto finanční prostředky pro společnost či pro vlastní potřebu, na základě své předchozí nabídky přijal 1. 4. 2014 zmocnění žalovaného pro společnost, přičemž nejméně od 6. 3. 2014 věděl, že v rámci dokumentace žádosti o přiznání podpory bude figurovat jako dodavatel stavebních prací společnost, ač předem stanovenou podmínkou poskytnutí dotace bylo provedení výběrového řízení mezi nejméně 3 uchazeči s kvalifikačními předpoklady pro danou stavbu, a jeho následné jednání směřovalo k vytvoření listin, které měly poskytovatele dotace mylně vést k závěru, že všechny listiny předkládané v souvislosti s řízením o poskytnutí dotace odpovídají skutečnosti, dne 9. 4. 2014 v zastoupení žalovaného podal žádost o poskytnutí podpory, k níž konkrétně připojil listiny, které sám vypracoval a připravil k podpisu, a to nejméně listiny mající dokumentovat provedení výběrového řízení, ač ve skutečnosti výběrové řízení proběhlo pouze formálně, na to navazující smlouvu o dílo z 11. 8. 2014, přičemž společnost ve skutečnosti ve stanoveném termínu 1. 9. 2014 práce nezahájila, tyto zahájila až 23. 7. 2015, přičemž rekonstrukce rybníka byla dokončena svépomocí žalovaným a jím objednanou společností [právnická osoba]. [adresa], přičemž do 31. 3. 2016 provedené práce na odbahnění rybníka byly v rozsahu 1 096 395,35 Kč. Pokud žalobce v této souvislosti poukazuje na to, že sám Nejvyšší soud uvedl, že i odpovědnost žalovaného by měla být zvážena, orgány činné v trestním řízení neshledaly žádný důvod pro zahájení trestního řízení proti žalovanému. Následně se soud I. stupně zabýval požadavkem žalovaného na nepřiznání ochrany práva žalobce s poukazem na § 6 a § 8 o. z. K tomuto cituje příslušná ustanovení i jejich výklad dle judikatury Nejvyššího soudu. Konstatuje, že projednávaný spor má širší souvislosti, než jen poskytnutí finančních prostředků na základě zápůjčky, a to ve vztahu k vyřizování dotace žalobcem při zastoupení žalovaného na odbahnění rybníka, kdy žalobce byl odsouzen v trestním řízení se závěrem o spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie jednáním, kterým umožnil vyplacení finančních prostředků z dotace ve výši 1 911 912,35 Kč žalovanému, přičemž návazně však byla tato částka žalovaným převedena společnosti, v níž byl a je žalobce jediným společníkem. Nelze přehlížet, že zápůjčka 930 000 Kč žalovanému byla použita právě na úhradu závazku žalovaného u společnosti, která však dle vyhodnocení v trestním řízení na odbahnění rybníka vynaložila maximálně 1 216 905,35 Kč, takže je zjevný „převis“ ve výši 1 382 108,65 Kč. Uvedené zjevně zpochybňuje poctivost žalobce ve vztahu k žalovanému, kdy navíc dílo žalobcem vlastněnou společností nebylo prováděno včas a řádně, mnohé musel žalovaný realizovat svépomocí na své další náklady. Nad to, zjevně s ohledem na pochybení zhotovitele, když projekt nebyl prováděn ve stanovených termínech a řádně, bylo rozhodnuto Finančním úřadem o povinnosti žalovaného vrátit dotaci 1 911 913 Kč. S ohledem na tyto okolnosti, kdy z poskytnuté dotace se plnění dostalo žalobcem vlastněné společnosti v podobě úhrady díla v rozsahu zjevně větším, než byla jeho faktická realizace, když zároveň bylo uloženo žalovanému poskytnutou dotaci vrátit, je zřejmé, že tento z daného plnění jakkoliv neprofitoval, k uvedenému došlo výhradně z důvodů na straně společnosti, za kterou jednal, i při vyřizování dotace, žalobce, shledává okresní soud v těchto souvislostech požadavek na vrácení zápůjčky za zjevné zneužití práva. I když sankcionovat výkon práva odmítnutím právní ochrany lze pouze ve výjimečných situacích (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3374/2016), za daného stavu jsou založeny zvláštní okolnosti pro nepřiznání požadovaného nároku. Proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

4. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, který žádal jeho změnu tak, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno. Namítá opětovně vadu nepřezkoumatelnosti, protože z odůvodnění není zřejmé, z jakých konkrétních důkazů vyplynula skutková zjištění, resp. soud I. stupně vyšel pouze z části provedených důkazů a jiné důkazy svědčící ve prospěch žalobce ignoroval. Jestliže dovodil platnost uzavření smlouvy o zápůjčce, pak neuvěřil obraně žalovaného, a tudíž jeho výpověď nepovažoval za věrohodnou. Tuto otázku tedy vyhodnotil odlišně od rozsudku soudů v trestním řízení. Nelze pak opomenout, že žalovaný kromě uvedené smlouvy o zápůjčce osobně podepsal celou řadu dokumentů, podepisoval a předkládal dokumenty Státnímu fondu životního prostředí, sám provedl a podepsal dokumenty v rámci výběrového řízení, aktivně se podílel na komunikaci týkající se žádosti o dotaci. V době podání žádosti o ní byl starostou, nebyl tedy laickou osobou, která by si snad nebyla vědoma důsledků toho, jaké povinnosti na sebe bere. Proto se žalobce nemůže ztotožnit se závěrem soudu I. stupně, že k vrácení dotace došlo z důvodu prodlení na straně zhotovitele, když takové prodlení zpravidla ani nebývá důvodem k vrácení celé dotace. K tomu došlo z důvodů poskytování nepravdivých informací žalovaným směrem k SFŽP. Žalobce se dodnes neztotožňuje se závěrem trestního soudu, jelikož společnost dílo řádně provedla a předala, dílo je v pořádku a funkční. Pokud žalovaný musel ještě nějaké práce dodělat, realizoval to také na strojích společnosti. Posudek, ze kterého vyšel trestní soud a na který odkazuje okresní soud, přitom provedl znalec bez oprávnění v daném oboru. Žalobci byla v trestním řízení uložena povinnost nahradit škodu ve výši 1,9 miliónů Kč. Z toho je zřejmé, že vlastně celou cenu díla uhradil žalobce, ať už prostřednictvím dotace nebo předmětné zápůjčky. Žalovaný vlastně dosud nemusel ničeho hradit. Také proto nemůže žalobce souhlasit s právním závěrem okresního soudu, že jeho právu nelze přiznat právní ochranu. Dožaduje se vrácení vlastních prostředků, které prokazatelně poskytl a které mu dodnes nebyly vráceny. Proto považuje za absurdní, že tento jeho požadavek je zjevným zneužitím práva. Poukazuje přitom na § 1 odst. 2, § 2 odst. 3 a zejména § 3 odst. 2 písm. c) o. z. Žalovaný veškerou odpovědnost stran dotace nejen v rámci trestního řízení přehodil na žalobce. Pokud měl za to, že došlo k porušení povinností ze strany společnosti, nic mu nebránilo požadovat po ní náhradu škody. Tento postup nelze nahrazovat tím, že na základě velmi obecného ustanovení občanského zákoníku je nárok žalobce zamítnut. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020 má žalobce za to, že soud I. stupně ani neuvedl, jakým svým jednáním žalobce svoje právo „zneužil“ nebo z jakého nepoctivého jednání „těžil“.

5. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, který pokládá za věcně správný, byť má na některé skutkové a právní závěry odlišný názor. Za rozhodující pokládá, že žalobce postupoval ohledně obstarání dotace zcela sofistikovaně, na první pohled vytvářel bezvadné doklady, které však nemohou být platné už jenom proto, že celé jeho jednání bylo podvodné, vedené snahou dotaci opatřit a získat pro sebe či svou společnost majetkový prospěch. Za této situace nemůže obstát úvaha okresního soudu o platnosti smlouvy o zápůjčce ze 6. 10. 2014. Ta je výslovně uvedena v popisu skutku, ve kterém je spatřován zločin spáchaný žalobcem. Smlouva byla jedním z podkladů, kterou bylo potřeba předložit pro dotaci. Proto nelze rozparcelizovat jednání žalobce, neboť vše spolu souvisí. Z trestního řízení také plyne, že žalobce nakládal s prostředky společnosti jako s vlastními. Ovšem peníze na účtech společnosti nebyly jeho soukromými prostředky. Žalobce tak neprokázal vlastnictví zapůjčené částky peněz a v tomto směru nemůže být správný dílčí závěr soudu. Vrchní soud v této souvislosti konstatuje, že vlastně poté, co žalobce vybral 930 000 Kč a vložil na účet žalovaného, který mu je obratem poslal na účet společnosti, tak v následujících 2 týdnech žalobce z tohoto účtu vybral 2 150 000 Kč, aniž by prostředky použil na daný účel. Není ani pravdou, že by bylo dílo dokončeno. To bylo předmětem šetření kontrolních orgánů, které zjistili nedostatky a z toho vyplynula sankce uložená žalovanému. Nesmírnou drzostí je tudíž požadavek žalobce, který dnes nedosahuje 930 000 Kč, ale s příslušenstvím téměř 4 000 000 Kč. V každém případě žalovaný souhlasí s konečným závěrem okresního soudu, že ze strany žalobce jde o evidentní zneužití práva.

6. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

7. Soud I. stupně tentokrát dostál veškerým svým procesním povinnostem, jak požadavkům dle § 157 odst. 2 o. s. ř., tak i principům plynoucím z § 226 odst. 1, resp. § 132 o. s. ř. Odůvodnění rozhodnutí má jasnou chronologii, přehledně a podrobně řeší jak skutkové, tak právní otázky. Tímto způsobem vyčerpává veškerou relevantní problematiku, proto je nutno naprosto jednoznačně odmítnout (opětovně) namítanou vadu nepřezkoumatelnosti. Pokud žalovaný tvrdí, že soud I. stupně neuvádí důkazy, ze kterých přijímá skutková zjištění, při srovnání s odůvodněním napadeného rozsudku je evidentní, že jde o tvrzení nepravdivé. Také z hlediska respektování pokynů odvolacího soudu ve smyslu § 226 odst. 1 o. s. ř. nyní již soudu I. stupně nelze naprosto nic vytknout. To je ostatně zřejmé již z předešlých úvah odvolacího soudu, jehož základní výtkou proti prvním dvěma rozhodnutím okresního soudu vydaným v této věci byla nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Jinými slovy v procesní rovině nenachází odvolací soud žádné pochybení ze strany soudu I. stupně.

8. To samé lze pak konstatovat také pro rovinu skutkovou. Soud I. stupně vlastně chronologicky rekapituluje průběh jednotlivých událostí. U každé z nich uvádí, z jakého důkazu čerpá pro přijaté skutkové zjištění, případně vyslovuje hodnotící úvahy k přijetí skutkového závěru. Tento postup soudu I. stupně beze zbytku naplňuje zásady vyplývající z § 132 o. s. ř. Odvolací soud, jehož činnost je přezkumná, neshledává v tomto procesu žádné vnitřní rozpory ani jiná pochybení, takže kromě několika dalších úvah ve vztahu k odvolacím námitkám plně odkazuje na skutkové závěry soudu I. stupně, s nimiž se ztotožňuje.

9. Žalovaný namítá, že okresní soud ignoroval důkazy v jeho prospěch, ovšem vůbec nespecifikuje, o jaké důkazy se jedná, případně jaké relevantní skutečnosti byly opomenuty z výsledků dokazování. Odvolací soud neshledává nic zásadního, co by soud I. stupně nevzal z toho, co v řízení vyšlo najevo, v úvahu. Žalovaný pak několika fragmenty obsaženými v odvolání líčí skutkový děj odlišně, než jaký je prokázán nejenom v tomto řízení, ale i v již pravomocně skončeném trestním řízení vedeném proti němu u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 10/2017. Na straně jedné zde přirozeně odvolacímu soudu nikterak nepřísluší přezkoumávat procesní postup a věcnou správnost těchto rozhodnutí. Naopak je ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. (jak soud I. stupně správně uvádí) také vázán výrokem rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který s konečnou platností odsoudil žalovaného za spáchání zločinu. Na straně druhé je ale možné konstatovat, že rozsudky vydané ve zmíněném trestním řízení jsou stejně pečlivé a podrobné, jako napadený rozsudek soudu I. stupně. Ostatně pokud by tomu tak nebylo, nemohl by soud I. stupně čerpat z důkazů provedených v trestním řízení v tom rozsahu, jak to činil, a to včetně znaleckého posudku, který byl v trestním řízení procesně přijat a důkazně hodnocen. V trestní věci vlastně rozhodovali obecné soudy tří stupňů a už z obsahu výrokové části rozsudků I. a II. stupně, při charakteru zločinu kladeného žalobci za vinu, nemluvě o odůvodnění těchto rozhodnutí, je zcela evidentní, že obecně nemohly a konkrétně ani nestály „výrazně“ na výpovědích žalovaného. Pokud v této souvislosti žalobce namítá, že společnost dílo „řádně provedla a předala dle svého nejlepšího vědomí a svědomí“, jedná se o tvrzení lživé, protože ze strany společnosti byla dokončena, a to ještě opožděně, pouze menší část díla, které musel svépomocí a za pomoci jiné společnosti, za použití dalších finančních prostředků žalovaný dokončit sám (jenom s částečným využitím několika strojů od společnosti), jak to v tomto a dalších směrech přesně rozebírá soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

10. Jistě je pravdou, že žalobce podepisoval celou řadu dokumentů, ať už ve vztahu ke společnosti, žalobci nebo SFŽP, ovšem skutečně jenom podepisoval, protože veškerou dokumentaci související s projektem připravoval, vyhotovoval či odevzdával na příslušné místo sám žalobce – viz třeba výroková část rozsudku Vrchního soudu v Praze z 17. 2. 2021: „…(žalobce) připojil listiny, které sám vypracoval a připravil k podpisu…“.. To se samozřejmě týkalo i několika smluv o zápůjčce či příslibů zápůjčky, které byly během spolupráce mezi účastníky připraveny a podepsány. Není pak ani pravdou, že by snad soud I. stupně v dané věci vyhodnotil věrohodnost žalovaného odlišně od soudů v trestním řízení. Neztotožnil se pouze s právním náhledem žalovaného o tom, že smlouva o zápůjčce ze 6. 10. 2014 není platným úkonem, neboť neměl vůli ji uzavřít, když výklady žalovaného v tomto směru neměl za „přesvědčivé“ (bod 10. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ani na tomto, a ani na jiném místě svého rozhodnutí však nevyhodnotil výpověď žalovaného jako nevěrohodnou, naopak v mnoha směrech z jeho výpovědí nejenom v tomto, ale i v trestním řízení vycházel. Konečně je rovněž zcela nepodložené tvrzení žalobce, že žalovanému byla „finanční oprava“ ve výši 100 % poskytnuté dotace uložena pro jeho vlastní pochybení (poskytnutí nepravdivých údajů). Z platebního výměru č. 136/2018 vydaného Finančním úřadem pro Kraj Vysočina, ve spojení s Výsledkem kontrolního zjištění stejného orgánu vyplývá, že žalovanému bylo dáno k tíži 7 bodů. První hovoří o neprovedení výběrového řízení na dodavatele díla osobně a umožnění jeho provedení formálně, u čehož je ale nutno zmínit, že dle dohody mezi účastníky se i tuto část procesů nezbytnou k získání dotace zavázal zajistit žalobce, když na počátku jejich spolupráce byla dohoda o tom, že žalobce „vše kompletně zařídí“. Další porušení jsou představovány tím, že společnost neposkytla odpovídající plnění za vystavené faktury, že nedošlo k naplnění účelu dotace, že absentoval technický dozor, že nebyl dodržen termín realizace díla, stejně jako nebyl dodržen termín dodání podkladů k závěrečnému vyhodnocení akce a v termínu ani později nebyla předložena 4. průběžná monitorovací zpráva. Všechny tyto skutečnosti nastaly v prvé řadě a především v důsledku jednání společnosti žalobce, která nesplnila své závazky vůči žalovanému ze smlouvy o dílo, neprovedla práce ani řádně, ani včas, přes prostředky zaplacené ji na počátku díla vystavených faktur, a ani nezajistila včasné dodání příslušné dokumentace. A ohledně výběrového řízení stačí poukázat na naprosto jasné znění příslušné části výroku zmíněného trestního rozsudku Vrchního soudu v Praze. V této souvislosti je namístě připomenout, že dle shodných skutkových zjištění v tomto řízení i v řízení trestním to byl žalobce, kdo fakticky řídil chod společnosti, byť byl v postavení „pouze“ jako její prokurista. V tomto postavení působil z důvodu, že v rozhodné době vlastně vykonával trest zákazu činnosti v pozici předsedy či člena představenstva akciové společnosti a statutárního orgánu nebo jeho člena u jiných obchodních společností a družstev, když žalobce byl již dříve dvakrát pravomocně odsouzen za skutky spojené s jeho podnikatelskými aktivitami (jak to přehledně popisuje již první rozsudek Krajského soudu v [právnická osoba], pobočka v Táboře z 29. 5. 2018, č. j. 18 T 10/2017-998, body 60. až 67. jeho odůvodnění), což vlastně znamená, že tímto obcházel uvedený trest. Výstižně pak vyhodnocuje osobu žalobce již citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 17. 2. 2021: „Opakovaně neuspěl v podnikání, své selhání si není schopen připustit a neustále ho svádí na obchodní partnery či zaměstnance přesto, že sám odčerpal značné prostředky z příjmů společnosti [jméno FO] [právnická osoba]. V minulosti byly v jeho podnikání zjištěny závažné fiskální nedostatky a v insolvenčním řízení po dlouhou dobu nebyl ochoten insolvenčnímu správci vydat účetnictví společnosti, přestože ho měl k dispozici“ (bod 46. odůvodnění).

11. V právní rovině se soud I. stupně, rovněž pečlivě, zabýval všemi stěžejními otázkami, jak byly výše nastíněny. První z nich je současné uzavření 2 smluv o zápůjčce na 800 000 Kč a na 930 000 Kč dne 6. 10. 2014. Jak soud I. stupně konstatuje, obsahová stránka obou těchto smluv je shodná a jednoznačná. Současně není skutkově pochyb ani o tom, že existence těchto 2 smluv (stejně jako dřívějších příslibů z 25. 1. 2014 a ze 17. 2. 2014, viz bod 6. odůvodnění rozsudku) vyplývala z jedné z podmínek pro poskytnutí dotace, a sice doložení určité části vlastních zdrojů na financování díla. Účastníci byli přitom v zásadě ve shodě, že žalovaný dostatek vlastních prostředků neměl a žalobce se zavázal je zajistit. Okresní soud pak v návaznosti na zmíněné smlouvy uzavřené ve stejný den ve shodě s výsledky dokazování konstatuje, že smlouva na 800 000 Kč nebyla naplněna, protože tuto částku žalobce žalovanému neposkytl. K naplnění došla až smlouva druhá na 930 000 Kč. Lze se plně ztotožnit s právním východiskem okresního soudu, plynoucího z obecné i speciální úpravy (§ 1789, resp. § 2390 o. z.), že předpokladem pro vznik závazku z titulu zápůjčky je reálné poskytnutí věci. U první smlouvy na částku 800 000 Kč k tomu nedošlo, takže je nadbytečné se zabývat správností závěrů okresního soudu, že se jedná o jednání platné a účinné. Správnost stejného závěru je však nutno posoudit u smlouvy o zápůjčce na 930 000 Kč.

12. Nejvyšší soud v rozsudku z 29. 5. 2007, č. j. 30 Cdo 2705/2006 vyslovil, že „právní úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, je neplatný pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.)“.

13. Z tohoto právního názoru je možné analogicky i v daném případě vyjít. Přes obecnou zásadu zakotvenou v § 574 o. z. je i nadále obsah pojmu „rozpor se zákonem“, zakotvený v § 580 odst. 1 o. z., obsahově shodný s dříve platným ustanovením § 39 obč. zák. Uvedené rozhodnutí řešilo případ podvodu v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy. V daném případě se jedná o obdobný úmyslný trestný čin, a to v souvislosti s realizací díla za poskytnutí dotace, přičemž součástí protiprávního jednání je i předmětná smlouva o zápůjčce. Správný je tudíž poukaz žalovaného na to, že ta není izolovaným právním úkonem, ale naopak lze uvést, že nejenomže byla spojena, ale byla přímo závislá na dalších vztazích vytvořených mezi účastníky, resp. mezi společností žalobce a žalovaným. Již výše bylo zmíněno, že jednou ze základních podmínek pro získání dotace na projekt bylo prokázání určité části vlastních finančních prostředků na realizaci díla. Jinými slovy je zcela jasné, že pokud by zde nebyla dohodnuta realizace projektu odbahnění rybníka a s tím spojená dotace, k uzavření žádné smlouvy o zápůjčce mezi účastníky by nedošlo. Tady je nutno připomenout výrokovou část rozsudku Vrchního soudu v Praze z[Anonymizováno]17. 2. 2021, v níž se kromě jiného uvádí, že „jeho jednání směřovalo k vytvoření listin, které měly poskytovatele dotace mylně vést k závěru, že všechny listiny předkládané v souvislosti s řízením o poskytnutí dotace … odpovídají skutečnosti, … dne 9. 4. 2014 podal … žádost o poskytnutí podpory …, k níž konkrétně připojil listiny, které sám vypracoval a připravil k podpisu, a to nejméně … - smlouvu o zápůjčce ze dne 6. 10. 2014 mezi zapůjčitelem [tituly před jménem] [jméno FO] a vydržitelem [Jméno zainteresované osoby 1/0] na částku 800 000 Kč, jakožto listinu dokládající vlastní zdroje žadatele o podporu, dne 16. 12. 2014 byla obžalovaným po další dohodě s [Jméno zainteresované osoby 1/0] vložena na jeho účet v hotovosti částka 930 000 Kč a téhož dne byla [Jméno zainteresované osoby 1/0] převedena zpět na účet [jméno FO] [právnická osoba].“. To znamená, že smlouva o zápůjčce ze 6. 10. 2014 a poskytnutí 930 000 Kč 16. 12. 2014 je součástí skutku, za který byl žalobce odsouzen pro zločin dle § 260 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku. Je sice pravdou, že uvedená část rozsudku zmiňuje smlouvu na částku 800 000 Kč, nikoliv smlouvu na 930 000 Kč, kterou uvozuje jenom dalšími slovy „po další dohodě“. To ovšem nic nemění na tom, že i smlouva ze 6. 10. 2014 na 930 000 Kč, jak vyplývá ze závěrů trestního řízení, byla integrální součástí jednání žalobce od počátku navázání spolupráce se žalovaným na uvedeném projektu, „v přímém úmyslu“ tak, aby společnost získala zakázku na realizaci akce a dotační prostředky byly převedeny do její dispozice. Za této situace je nutno, na rozdíl od soudu I. stupně, dospět k právnímu závěru, že také tato smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu shora uvedeného právního východiska. Ani ve světle současné hmotněprávní úpravy zde nelze uvažovat o jiné neplatnosti než o absolutní, protože protiprávní jednání, které má svůj odraz i v rovině trestní, evidentně odporuje zákonu a zjevně narušuje i veřejný pořádek.

14. Soud I. stupně ve svém rozhodnutí přesně rekapituluje průběh finančních transakcí proběhlých na účtu žalovaného a na účtu společnosti v prosinci 2014, včetně částky 930 000 Kč. V této souvislosti pak podrobně vyhodnocuje, zda tato suma představovala vlastní prostředky žalobce. Ve shodě s výsledky dokazování konstatuje, že nelze vystopovat větší podrobnosti, než že 16. 12. 2014 vybral žalobce z pokladny společnosti tuto částku a téhož dne ji v hotovosti vložil na účet žalovaného. Jestliže následně, i s poukazem na obsah výpovědí žalobce a svědka J. [jméno FO] v tomto směru, na pokladní výdajový doklad a na další případy půjček a vratek půjček u společnosti v rozhodném období uzavírá, že mohla být realizována na ústní bázi zápůjčka společnosti žalobci, nelze tento skutkový závěr úspěšně zpochybnit.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

16. Odvolací soud tak v návaznosti na vyslovené úvahy pokládá smlouvu o zápůjčce ze 6. 10. 2014 na částku 930 000 Kč za absolutně neplatný právní úkon. Na základě ní se však žalovanému dostalo plnění ve výši 930 000 Kč z prostředků patřících žalobci, které mu vráceny dosud nebyly. Ve smyslu § 2993 o. z. je tak dán nárok žalobce na vrácení tohoto plnění z neplatného závazku. Nikoliv však již na úhradu požadovaného příslušenství, pouze pro tuto část žaloby je tak rozhodující závěr o neplatnosti smlouvy o zápůjčce. U jistiny je i nadále nutno posoudit správnost právního názoru okresního soudu o tom, že ve smyslu § 8 o. z. nelze tento nárok přiznat.

17. Právní východisko soudu I. stupně je k tomuto bezchybné a lze jen odkázat na něj. Odvolací námitky k tomuto ani nejsou uplatněny. Žalobce v tomto směru pouze znovu poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020, který ale jenom potvrzuje východisko soudu I. stupně, a to dokonce v tom směru, že není nutno zkoumat, zda zneužití práva je „zjevné“ nebo „málo intenzivní“, neboť jakékoliv jednání, jež lze podřadit pod zneužití práva, je jednáním protiprávním a nelze mu přiznat ochranu.

18. Za „absurdní“ by bylo možné závěr soudu I. stupně o zneužití práva ze strany žalobce označit, možná a teoreticky, jenom pokud by mezi účastníky neexistovaly další související vztahy a jednání žalobce, jak byly výše popsány, a byla by jenom samostatně, bez vztahu k čemukoliv dalšímu, poskytnuta zápůjčka. Taková skutková situace ale přece nebyla a není dána. Žalobce pomíjí nebo popírá množství skutečností, které reálně nastaly a které jsou prokázány a které pak v konečném důsledku stavějí jeho jednání ve vztahu k žalovanému, včetně právě i smlouvy o zápůjčce, do zcela jiného světla. Ve smyslu § 6 odst. 1 o. z. je jedním ze základních principů v občanském soužití poctivé jednání. Byl to žalobce, kdo slíbil žalovanému řádně vyřídit dotaci na projekt, toho projevem je třeba plná moc z 1. 4. 2014. Byl to také žalobce, který slíbil žalovanému řádně a včas provést projektované dílo odbahnění rybníka, toho projevem je smlouva o dílo z 11. 8. 2014. Nejenom že nedostál těmto svým povinnostem, ale choval se prakticky od počátku i ve vztahu k žalovanému nepoctivě, protože jak vyplývá z výsledků trestního řízení vedeného proti němu, právě pro skutek týkající se tohoto projektu jednal se záměrem získat ve svůj prospěch finanční prostředky z této akce. Toto jeho jednání bylo také právně kvalifikováno jako protiprávní čin (§6 odst. 2 o. z.). Byť žalovaný není přímým poškozeným v rámci trestního řízení, nepoctivé a protiprávní jednání žalovaného má přímý dopad i na jeho poměry. Odvolací tvrzení žalobce, že žalovaný dosud vlastně nemusel ničeho hradit, nelze označit jinak než za lživé. Přestože společnosti žalobce bylo poskytnuto dohodnuté plnění dle vystavených faktur, společnost takovou hodnotu ve vztahu k majetku žalovaného neodvedla. Soud I. stupně i v tomto směru správně konstatuje „převis“ téměř 1,4 miliónů Kč v neprospěch žalovaného. Ten poté musel vynaložit jednak vlastní práci, jednak vlastní prostředky na nákup materiálu nebo na zaplacení jiného dodavatele, který další práce provedl. Vedle toho je zde platné a pravomocné rozhodnutí Finančního úřadu, které fakticky znamená povinnost žalovaného vrátit celou částku dotace ve výši přes 1,9 miliónů Kč (na čemž nic nemění, že dosud si žalovaný tuto povinnost nesplnil). Již výše bylo rozebráno, že je rovněž nepravdivý argument žalobce, že vznik této „finanční opravy“ si zavinil žalovaný. Na doplnění lze poukázat opět na výrok i odůvodnění rozsudků soudů I. i II. stupně v trestním řízení vedeném proti žalobci, z nichž jednoznačně vyplývá, že to byl žalobce, který „sám vypracoval a připravil k podpisu“ listiny mající dokumentovat provedení výběrového řízení, ačkoliv vše proběhlo pouze formálně, neboli to laicky řečeno byl on, kdo zfalšoval celý průběh výběrového řízení. Jestliže pak společnost žalobce neprovedla odpovídající práci, nezajistila potřebnou dokumentaci ve vztahu k dotaci, je to přece prvotně žalobce a nikoliv žalovaný, který způsobil důvody, pro které bylo vydáno uvedené rozhodnutí. Z dokazování je evidentní, že při časovém i věcném prodlení ze strany společnosti žalobce nebyl žalovaný schopen splnit požadavky dotačního programu. Byl to přitom žalobce, kdo prostřednictvím své společnosti provozoval fakticky v plném rozsahu podnikatelskou činnost. Byl to žalobce, který o všem důležitém ve společnosti rozhodoval, včetně užití finančních prostředků, a který vše za společnost z hlediska vztahů k zákazníkům či státním orgánům připravoval. To ostatně lze dokumentovat i na „osudu“ samotné zápůjčky nebo dotace. Obě tyto částky sice „přistály“ na účtu žalovaného, ale skutečně jenom v řádu hodin, neboť žalovaný je obratem zaslal na účet společnosti, ze kterého je pak žalovaný z podstatné části během následujících 2 týdnů vybral a použil zčásti i v rozporu s jejich účelem. K tomu je možné využít i úvahu krajského soudu v rozsudku č. j. 18 T 10/2017-998, že žalobce „využil ex ante financování akce pro pana [jméno FO] a takto získané prostředky odčerpal ze společnosti pro vlastní potřebu“.

19. V souhrnu se tak jedná o zcela specifickou situaci, kterou soud I. stupně z hlediska § 8 o. z. i z uvedených důvodů správně vyhodnotil. Vzhledem k tomu je zamítnutí žaloby logickým, spravedlivým a správným závěrem. U nákladů řízení byl ze strany soudu I. stupně užit § 150 o. s. ř. Důvody vyslovené soudem I. stupně k tomuto lze podřadit pod výjimečné okolnosti, za kterých lze uvedené ustanovení použít. Vůči tomuto závěru žádné námitky uplatněny nebyly. Odvolací soud tak může i tento výrok pokládat za věcně správný, byť není přesně formulován (aplikaci § 150 o. s. ř. odpovídá výrok o nepřiznání práva úspěšnému účastníkovi). Podle § 219 o. s. ř. tak byl rozsudek okresního soudu v celém rozsahu potvrzen.

20. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo žalobci uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. V této fázi již není důvod k použití § 150 o. s. ř., při správnosti závěru napadeného rozhodnutí ve věci samé. Náklady jsou tvořeny 2 úkony právní služby po 12 020 Kč, 2 režijními paušály po 300 Kč, dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a náhradou DPH 5 174,40 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkovou částku 29 814,40 Kč je žalobce povinen uhradit žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. na účet zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení