15 Co 16/2026 - 54

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 25 981,79 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 9. 2025, č. j. 19 C 161/2025-33, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku okresního soudu v rozsahu směřujícím do částky 1 600 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 83,07 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 600 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do lhůty splatnosti tam přisouzené částky ve výši 23 274 Kč a ve výroku II. co do částky 1 107,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 299,98 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 24 381,79 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 712,78 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 24 381,79 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení: a) mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 712,78 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 23 274 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. b) co do částky 1 107,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 299,98 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 24 381,79 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 107,79 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení, zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 1 343 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 23 274 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 2 707,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 299,98 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 795,85 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 24 381,79 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 981,79 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení (výrok II.) a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se těchto částek domáhala na základě tvrzení, že dne 11. 4. 2024 uzavřela se žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 26 000 Kč, kterou žalovaná vyčerpala a postupně uhradila částku 2 726 Kč. Žalovaná však úvěr nesplácela řádně, a proto došlo k jeho předčasnému zesplatnění ke dni 17. 10. 2024. K tomuto dni činil dluh na jistině částku 24 381,79 Kč, na nákladech na vymáhání částku 600 Kč a na smluvních pokutách částku 1 000 Kč. Okresní soud pak dospěl k závěru o prokázaném uzavření smlouvy o úvěru ve formě smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou vyhodnotil jako absolutně neplatnou dle § 87 zákona č. 257/216 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ“), neboť žalobkyně nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ, jelikož nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované. V závislosti na závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru tak byla žalovaná povinna vrátit žalobkyni rozdíl mezi jí poskytnutou částkou (26 000 Kč) a dosud jí vrácenou částkou (2 726 Kč). Tento rozdíl činí 23 274 Kč, k jehož zaplacení byla žalovaná zavázána výrokem I. rozsudku okresního soudu. Ve zbylém rozsahu pak okresní soud žalobu zamítl s tím, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení žádných dalších nároků vyplývajících z neplatné smlouvy o úvěru. Žalobkyně nemá nárok ani na zaplacení úroku z prodlení z částky 23 274 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti nevrácené jistiny úvěru, a proto bylo namístě, aby lhůtu splatnosti určil soud. Okresní soud tak učinil analogicky podle § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v důsledku čehož se žalovaná nemohla dostat do prodlení. Okresní soud pak žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalobkyně byla v řízení méně procesně úspěšná než žalovaná, které žádné náklady v prvostupňovém řízení nevznikly.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobkyni bude kromě částky 23 274 Kč přiznán také úrok z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně, a to za dobu od 1. 11. 2024 s tím, že za dobu od 1. 11. 2024 do 27. 1. 2025 činí jeho kapitalizovaná výše 712,78 Kč. Žalobkyně nezpochybňovala závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku řádného nezkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyní, ani výši bezdůvodného obohacení, kterého se žalované dostalo na úkor žalobkyně ve výši 23 274 Kč. Žalobkyně pouze namítala, že okresní soud nesprávně zamítl její žalobu také ohledně úroku z prodlení z přiznané částky 23 274 Kč. Žalobkyně v té souvislosti poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 22 Co 31/2025, podle něhož je § 87 ZoSÚ hmotněprávním ustanovením, a proto i lhůta v něm obsažená je lhůtou hmotněprávní, tedy lhůtou splatnosti. Nejedná se tak o procesní pariční lhůtu, s níž o. s. ř. spojuje vykonatelnost rozhodnutí. Znění § 87 ZoSÚ pak předpokládá, že mezi účastníky bude existovat konsenzus o tom, co je možnostem dlužníka přiměřené. Teprve v případě sporu pak bude tuto lhůtu splatnosti určovat soud. Věřitel proto na základě výzvy k zaplacení jistiny vyvolává s dlužníkem jednání o splatnosti dluhu, tedy o době přiměřené jeho možnostem ke splnění dluhu, a navrhuje konkrétní datum splnění a zjišťuje tak, zda je mezi účastníky o této lhůtě spor. Pokud dlužník nereaguje, lze mít za to, že spor mezi účastníky není a lhůta navržená věřitelem je pro dlužníka akceptovatelná a odpovídá jeho možnostem. Mezi účastníky tedy není spor, který by měl vést k určení lhůty splatnosti soudem. Má-li dlužník za to, že je zde spor, pak toto musí tvrdit s odkazem na své konkrétní poměry a podat k soudu návrh na určení této lhůty. Pouze dlužník totiž disponuje informacemi o svých poměrech. Obdobně se pak vyjádřil i Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 11. 8. 2025, sp. zn. 15 Co 157/2025, podle nějž je smyslem ochrany, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jejího jazykového výkladu a ani ze smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, není v jeho možnostech a schopnostech dluh z titulu bezdůvodného obohacení bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Ostatně závěr o tom, kdo nese břemeno tvrzení a důkazní, odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025). Pokud má žalovaná za to, že nebylo v jejích možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu vrátit žalobkyni ani do dne 5. 8. 2024, kdy uplynula lhůta stanovená žalobkyní žalované ve výzvě k vrácení částky, případně ani do dne rozhodnutí soudu, pak bylo její procesní povinností skutkově tvrdit jaké jsou (či nejsou) konkrétní její možnosti a schopnosti k vrácení dluhu. V rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, pak Nejvyšší soud uvedl, že bylo na žalované, aby v případě závěru o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, z čehož plyne důsledek v podobě povinnosti k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, tvrdila a prokázala, v jaké míře je v jejích možnostech tuto povinnost splnit. Žalobkyně pak také poukázala na závěry Krajského soudu v Plzni uvedené v jeho rozsudku ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 64 Co 645/2024, podle nichž bylo v tamním řízení na žalovaném, aby po doručení výzvy žalobkyně k zaplacení prokázal, že po této výzvě nebylo v jeho možnostech dluh splnit v čase určeném ve výzvě. Pokud tak žalovaný neučinil, nemůže se zaštiťovat § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ s tím, že dosud nenastalo jeho prodlení s úhradou pohledávky. Žalobkyně pak s odkazem na tato rozhodnutí uvedla, že žalované byla dne 18. 10. 2025 zaslána výzva ke splacení celého úvěru a následně dne 8. 11. 2025 předžalobní výzva k plnění. Jelikož žalovaný ani jednou splatnost dluhu nerozporoval a zůstal zcela nečinný, nemohl mezi stranami vzniknout spor, který by měl vést k určení lhůty splatnosti soudem a soud tak má postupovat dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a přiznat žalobkyni nárok na úrok z prodlení. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s tím, že jí okresní soud nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení, neboť byla ve věci procesně úspěšnější než žalovaná. Při zjištění úspěchu a neúspěchu ve věci je totiž nutno zohlednit nejen samotnou požadovanou jistinu, ale také veškeré příslušenství. Žalobkyně pak ve svém odvolání vzala také částečně zpět svou žalobu, a to s ohledem na závěr soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru a vzniku bezdůvodného obohacení na její straně. Žalobkyně pak vzala svou žalobu částečně zpět, a to v rozsahu jistiny ve výši 2 707,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 299,98 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 24 381,79 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 83,07 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % z částky 2 707,79 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.

4. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval (s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24) přípustností odvolání žalobkyně ve smyslu § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský osudní řád (dále jen „o. s. ř.“), která své odvolání zaměřila také proti celému meritornímu výroku II. rozsudku okresního soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí totiž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jimž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i odvolání žalovaného v této věci.

5. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

6. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy i na odvolací řízení. Tomu ostatně nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2019.

7. Klíčové tedy bylo posoudit, zda žalobkyně v řízení uplatňuje nároky (práva) se samostatným skutkovým základem, tedy procesně nezávislé nároky. Za takové je přitom možno považovat nároky, které se odlišují od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem a jeho skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nároky podřadit [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl.].

8. Rozhodovací praxe pak považuje shodně s tímto vymezením za nárok (právo) se samostatným skutkovým základem nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalující odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Jinými slovy vyjádřeno, každému z nároků se samostatným skutkovým základem odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat. Každý z takových nároků má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do výkonu práva (právem chráněného zájmu) žalujícího. Není pak nijak významné, že soud ve vyhovujícím výroku rozsudku uloží žalovanému povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018).

9. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené premisy dospěl k závěru, že žalobkyně v žalobě uplatnila 3 nároky se samostatným skutkovým základem. Jedná se o nárok na zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 24 381,79 Kč, dále nárok na zaplacení nákladů na vymáhání za dvě upomínky k zaplacení po 300 Kč v celkové výši 600 Kč a nárok na zaplacení dvou smluvních pokut po 500 Kč v celkové výši 1 000 Kč. Zbylé nároky uplatněné žalobou pak odvolací soud považuje již za příslušenství výše uvedených pohledávek. Všechny 3 výše zmíněné nároky pak žalobkyně odvozovala ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovanou, v níž byla povinnost žalované vrátit jistinu úvěru, platit náklady za zaslání upomínek dlužných splátek a v případě opožděného zaplacení splátky zaplatit žalobkyni smluvní pokutu, ujednána. Každý z těchto nároků se pak odvíjí od jiného skutkového děje, který umožňuje při stejném žalobním požadavku na zaplacení peněžité částky rozlišit, pod jakou právní normu je nutno každý ze samostatných nároků podřadit. Jednak jde o právo žalobkyně požadovat vrácení dosud nesplacené jistiny úvěru, dále o právo požadovat úhradu sjednaných nákladů na vymáhání za sepis upomínek k zaplacení dlužných splátek a naposledy o právo požadovat zaplacení smluvní pokuty v případě pozdního zaplacení splátky úvěru. V posuzované věci tedy schází tzv. společný skutkový základ, jehož absence neumožnila odvolacímu soudu, aby součet nároků uplatněných žalobkyní v žalobě považoval za předmět řízení vymezený žalobkyní zmíněný v § 202 odst. 2 o. s. ř.

10. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné zmínit judikaturu, která v případě objektivní kumulace nároků v žalobě považuje za rozhodující pro posouzení přípustnosti odvolání součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3840/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018, nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15, uveřejněný pod č. 182/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3918/16, uveřejněné pod č. 147/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tato rozhodnutí se však vyjadřovala k právnímu stavu do 29. 9. 2017, pro nějž byl významný rozsah „peněžitého plnění“, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, a není bez dalšího, tj. bez zohlednění závěrů výše rozvedených, na právní poměry účinné od 30. 9. 2017 aplikovatelná.

11. Odvolací soud pak ani nepřehlíží, že při výkladu procesních pravidel je namístě upřednostnit výklad, který šetří právo na přístup k soudu. Tak je tomu tehdy, pokud vykládaná procesní pravidla připouštějí více možností výkladu. To však není případ posuzované věci. Odvolací soud nemá pochybnosti, že v tomto případě lze věc ukončit procesním rozhodnutím, tudíž se neuplatní ani závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17, nebo ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 785/23. Prosazení opačného názoru i pro právní poměry účinné od 30. 9. 2017 by pak fakticky negovalo judikaturou definované omezení, že se hodnotový census v rámci úvahy o přípustnosti opravného prostředku zkoumá (za výše rozvedených předpokladů) ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně.

12. Je tedy možno uzavřít, že nepřevyšuje-li některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, které nemají původ ani v téže skutečnosti, částku 10 000 Kč, není s účinností od 30. 9. 2017 odvolání proti rozsudku ve vztahu k takovémuto nároku přípustné, i kdyby součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl, uvedenou částku převyšoval. A protože v této věci nepřevyšuje ani nárok žalobkyně na zaplacení nákladů na vymáhání po 300 Kč (v celkové výši 600 Kč), ani nárok na zaplacení smluvní pokuty v jednotlivé výši 500 Kč (v celkové výši 1 000 Kč) částku 10 000 Kč, postupoval odvolací soud podle § 218 písm. c) o. s. ř. a odvolání žalobkyně v této části (včetně úroku z prodlení požadovaných z těchto částek) výrokem I. tohoto rozsudku odmítl. Kapitalizovaná výše úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 600 Kč za dobu od 1. 11. 2024 do 27. 1. 2025 přitom činí 83,07 Kč.

13. V této souvislosti pak odvolací soud pouze závěrem zmiňuje, že na přípustnost či nepřípustnost odvolání nemůže mít žádný vliv okolnost, zda okresní soud v poučení svého rozhodnutí uvedl, že odvolání je či není přípustné. Podstatné je pouze to, zda soud svým případným vadným poučením znemožnil výkon procesního práva při podání opravného prostředku (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2404/19).

14. Odvolací soud se proto dále zaměřil na věcný přezkum zbylé meritorní části rozsudku okresního soudu, která byla přezkumu otevřena přípustným odvoláním žalobkyně. Jednalo se o nároky uvedené ve výroku II. rozsudku okresního soudu, a to na zaplacení jistiny úvěru v částce 1 707,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 299,98 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 24 381,79 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 712,78 Kč (tj. kapitalizovaného úroku z prodlení požadovaného původně žalobkyní v částce 795,85 Kč po odečtení kapitalizovaného úroku z prodlení ohledně nějž bylo odvolání žalobkyně odmítnuto výrokem I. tohoto rozsudku, tj. po odečtení částky 83,07 Kč) a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 24 381,79 Kč (jako jistiny ve výši 25 981,79 Kč, z níž žalobkyně původně požadovala zaplatit úrok z prodlení po odečtení částky 1 600 Kč ohledně níž bylo odvolání žalobkyně odmítnuto výrokem I. tohoto rozsudku). Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 23 274 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalované vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Odvolací soud postupoval při odvolacím přezkumu dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., přičemž neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř.

15. Odvolací soud v prvé řadě považuje za nutné zmínit, že žalobkyně vzala v rámci jí podaného odvolání svou žalobu částečně zpět, a to co do zaplacení částky 2 707,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 299,98 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 24 381,79 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 83,07 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 707,79 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení. Žalovaná byla vyzvána, aby se k tomuto částečnému zpětvzetí žaloby vyjádřila s tím, že pokud tak neučiní ve lhůtě do 10 dnů od doručení této výzvy, bude mít soud v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s tímto částečným zpětvzetím žaloby souhlasí. Žalované byla tato výzva doručena dne 12. 12. 2025, přičemž žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Soud proto vycházel z toho, že s tímto částečným zpětvzetím žaloby souhlasí.

16. Dle § 222a odst. 1 o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

17. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní a s přihlédnutím k souhlasu žalované s ním postupoval odvolací soud v souladu s § 222a odst. 1 o. s. ř. a rozsudek okresního soudu výrokem II. písm. b) tohoto rozsudku částečně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Učinil tak v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby s výjimkou části, v níž bylo odvolání žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku odmítnuto (tedy co do částky 1 600 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 83,07 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 600 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení). V této části totiž již rozsudek okresního soudu nabyl právní moci a zpětvzetí žaloby tak v tomto rozsahu není účinné. Bude proto na okresním soudu, aby ve smyslu § 96 odst. 5 o. s. ř. rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu. Zrušení rozsudku okresního soudu a zastavení řízení se tak týkalo „pouze“ částky 1 107,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 299,98 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 24 381,79 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 107,79 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení.

18. Odvolací soud se tak dále věcně zabýval odvolacím přezkumem rozsudku okresního soudu pouze ve výroku I. co do lhůty splatnosti tam přisouzené částky ve výši 23 274 Kč a ve výroku II. co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 712,18 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 23 274 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení. Odvolací soud pak zcela souhlasí se všemi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem z jím provedených důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakovat dokazování listinou, jež byla k důkazu provedena již okresním soudem (výpis čerpání, splátek a úhrad), neboť z ní zjistil skutečnosti, které dříve okresní soud nezjistil. Konkrétní skutečnosti zjištěné z tohoto důkazu pak odvolací soud pro větší přehlednost uvádí níže, v rámci právního hodnocení věci.

19. Z hlediska právního je pak nutno vyjít ze závěru okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ, který nebyl žádným z účastníků v průběhu odvolacího řízení ani jakkoliv zpochybněn. Předmětem odvolacího přezkumu nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalované, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 23 274 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, které je žalovaná povinna vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 23 274 Kč. V tomto ohledu se dle názoru odvolacího soudu uplatní speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 větě třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Dle odvolacího soudu zde není prostor pro posouzení věci dle § 160 o. s. ř., a to ani analogicky, neboť k takové analogii není s ohledem na existenci konkrétního zákonného ustanovení, které danou situaci upravuje (§ 87 ZoSÚ), ani důvod. Nadto ustanovení § 160 o. s. ř. upravuje procesní (pariční) lhůtu k plnění již splatného dluhu, tedy zcela odlišnou lhůtu, než je lhůta splatnosti.

20. Odvolací soud je s ohledem na tyto předpoklady názoru, že spotřebitel se vždy dostane v souladu s § 87 odst. 1 ZoSÚ do prodlení s vrácením té části jistiny, kterou věřiteli nevrátí, ačkoliv je to v jeho schopnostech a možnostech. Z takové části jistiny pak náleží věřiteli nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě. Pokud však jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaná byla v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdila (natož aby doložila) o tom, že by nebylo v jejích možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy byla prokazatelně připsána na její bankovní účet a ocitla se tak v její dispozici. Žalovaná pak ani nijak netvrdila, zda a jakým případně způsobem tuto částku použila. Současně se ani nedostavila k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na poskytovateli úvěru. Ten pak logicky ani nemůže mít potřebné informace o možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu úvěru vrátit, neboť v tomto směru trpí tzv. informačním deficitem (jak ostatně dovodil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025).

21. Dle odvolacího soudu totiž nelze přijmout stav, kdy spotřebitel je v řízení pasivní, netvrdí a nedokládá ničeho ohledně toho, že nebylo a stále není v jeho možnostech dluh vrátit najednou, a důsledkem takového jeho pasivního přístupu by byl stav, kdy by nebylo možno dospět k závěru o zesplatnění nesplacené části jistiny úvěru. Tyto závěry nejsou dle odvolacího soudu v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť v tam uvedeném případě dovolací soud řešil skutkově odlišný případ, kdy soudy odvozovaly splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení rovnou od výzvy věřitele, aniž by se zabývaly možnostmi a schopnostmi spotřebitele jistinu vracet. A to přestože se tam aktivní spotřebitel jednání soudu řádně účastnil a ohledně svých možností a schopností jistinu úvěru splácet i řádně tvrdil. Tím se věc rozhodovaná Nejvyšším soudem liší od skutkových poměrů v této procesní věci, jimiž se dovolací soud dosud nezabýval. V odvolacím soudem posuzovaném případě byl totiž spotřebitel (žalovaná) procesně neaktivní, a ničeho o svých poměrech, možnostech a schopnostech nevrátit jistinu bez zbytečného odkladu neuváděl.

22. Odvolací soud tak uzavírá, že pokud se žalobkyně domáhá vydání nevrácené jistiny úvěru v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaná vracet žalovanou částku, ale logicky je zde spor i o to, kdy a zda se tato stala splatnou. Pokud se žalobkyně domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele (žalované) vrátit poskytnutou jistinu. Logicky je pak na dlužníku (žalované), aby uváděl, jaká doba je přiměřená ke splacení jistiny úvěru s ohledem na jeho možnosti. Pokud je pak dlužník (žalovaná) v řízení pasivní a ani v průběhu řízení nevyjdou jinak najevo žádné skutečnosti, z nichž by se podávalo, že nebylo a není v jeho možnostech a schopnostech vrátit dlužnou jistinu úvěru, pak logicky nelze jakkoliv dospět k závěru, že by dosud žalovaná nebyla schopna tuto dlužnou jistinu úvěru vrátit.

23. Odvolací soud proto při svých závěrech o splatnosti dosud nevrácené jistiny úvěru vyšel z toho, že žalovaná měla k dispozici částku jistiny úvěru, kterou ji žalobkyně vyplatila (neboť ani jakkoliv netvrdila, že by ji k dispozici neměla a vrátit ji nemohla, neboť ji následně spotřebovala). Dle odvolacího soudu tak žalovaná byla schopna dnem následujícím po poskytnutí úvěru žalobkyni tuto jistinu vrátit. K poskytnutí úvěru žalované došlo dne 11. 4. 2024 (jak odvolací soud zjistil z výpisu čerpání, splátek a úhrad). A pokud žalovaná dnem následujícím jistinu úvěru nevrátila, dostala se dalšího dne do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Ke dni 13. 4. 2024 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 12,75 % ročně. Pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení v této výši za období od 1. 11. 2024 (tedy v rozsahu nižším, než přípustném), je možno žalobu v tomto rozsahu shledat důvodnou. Odvolací soud byl přitom dle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem žalobkyně ohledně dne, od nějž se domáhala zaplacení úroku z prodlení, a nemohl její žalobní požadavek jakkoliv překročit.

24. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud výrokem I. písm. a) změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a II. tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni také kapitalizovaný úrok z prodlení v částce 712,78 Kč (jako úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 23 274 Kč za dobu od 1. 11. 2024 do 27. 1. 2025) a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 23 274 Kč za dobu od 28. 1. 2025 do zaplacení.

25. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem III. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla v prvostupňovém řízení procesně úspěšná v rozsahu 75,7 % (v částce 25 872,93 Kč představované jistinou úvěru ve výši 23 274 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 712,78 Kč a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 23 274 Kč kapitalizovaným za dobu od 28. 1. 2025 do dne rozhodnutí okresního soudu částkou 1 886,15 Kč) a procesně neúspěšná v rozsahu 24,3 % (v částce 8 286,21 Kč představované jistinou v částce 2 707,79 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 299,98 Kč, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 24 381,79 Kč kapitalizovaným za dobu od 28. 1. 2025 do doby rozhodnutí okresního soudu částkou 1 975,93 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 83,07 Kč a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 707,79 Kč kapitalizovaným za dobu od 28. 1. 2025 do doby rozhodnutí okresního soudu částkou 219,44 Kč). Po odečtení procesního neúspěchu od úspěchu žalobkyně pak odvolací soud dovodil, že žalobkyně má vůči žalované nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 51,4 %.

26. Za náklady žalobkyně považuje odvolací soud náklady na právní zastoupení žalobkyně, a to zejména odměnu advokáta za každý z úkonů právní služby, v tomto případě ve výši dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, účinný od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“). Odvolací soud má totiž za to, že řízení v této věci bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, jak jej definuje příslušná judikatura zejména Ústavního soudu. Ostatně i sama žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala úhrady odměny svého zástupce v souladu s výše zmíněným ustanovením. Odvolací soud tak má za to, že v této věci náleží zástupci žalobkyně za první dva úkony právní služby [převzetí a příprava věci dle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 a sepis předžalobní výzvy dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024] vždy částka 300 Kč a za úkon právní služby spočívající v sepisu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu odměna ve výši 400 Kč dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Za každý z těchto úkonů právní služby dále vznikl advokátu zastupujícího žalobkyni nárok na paušální náhradu výdajů, a to ve výši 100 Kč za každý z výše uvedených tří úkonů právní služby [dle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu]. Do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat i DPH ve výši 21 % z výše uvedených částek ve výši 273 Kč a náhrada za soudní poplatek zaplacený žalobkyní v prvostupňovém řízení v částce 1 040 Kč. Celkové náklady žalobkyně v prvostupňovém řízení tak činily 2 613 Kč, z nichž pak 51,4 % činí částku 1 343 Kč. K jejímu zaplacení žalobkyni odvolací soud zavázal žalovanou výrokem III. tohoto rozsudku.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. V rámci odvolacího řízení byla naopak procesně úspěšnější žalovaná, neboť za procesní neúspěch žalobkyně je nutno považovat jak částečné zastavení řízení, neboť v této části vzala žalobkyně žalobu zpět bez zavinění žalované, tak i odmítnutí odvolání žalobkyně. A protože žalované v odvolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud výrokem IV. tohoto rozsudku tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

28. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu.

Poučení