15 Co 162/2021-445

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: (údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalovaným: ; 1. [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] ; 2. [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátkem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení nájemného a o zaplacení nájemného, o odvolání žalovaných 1), 2) proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen„ soud I. stupně“) ze dne 22. 6. 2021, č. j. 53 C 37/2014-348, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I. potvrzuje.

II. V části napadeného výroku III. ohledně částky 193 092 Kč se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalovaných 1), 2), aby mu zaplatili společně a nerozdílně částku 193 092 Kč, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1), 2), oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 213 902,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaných 1), 2) JUDr. [jméno] [příjmení].

IV. Žalovaní 1), 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit státu na účet Městského soudu v Brně na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 17 756,75 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném dne 17. 2. 2014 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že nájemné pro byt [číslo] o velikosti 2+1 situovaný v 5. nadzemním podlaží bytového domu [adresa] na ulici [anonymizována dvě slova] [číslo] postaveného na pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], okres [okres] (dále jen předmětný byt) činí 8 500 Kč měsíčně. Současně se domáhal, aby žalovaní 1), 2) byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci nedoplatek na nájemném za období od 17. 2. 2014 do právní moci vydaného rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaní 1), 2) jsou společnými nájemci předmětného bytu, když se jedná o dříve vojenský byt, který byl žalovaným přidělen posádkovou správou [obec] dne 17. 1. 1973, a že bytový dům, ve kterém se nachází předmětný byt, je ve vlastnictví žalobce. Tvrdil dále, že žalovaní 1), 2) za užívání předmětného pronajatého bytu platí nájemné ve výši 3 752 Kč, když tato výše nájemného byla pronajímatelem (žalobcem) stanovena jednostranně na základě zákona č. 107/2006 Sb. Dne 23. 9. 2013 [jméno] městské části [obec] – [část obce] na své 76. schůzi schválila návrh změny výše nájemného (regulovaného) za užívání předmětného bytu na částku 8 500 Kč měsíčně, což podle znalosti místních poměrů a průzkumu žalobce představuje obvyklé nájemné v místě a čase. Proto byl dne 24. 9. 2013 oběma žalovaným zaslán návrh na zvýšení nájemného na částku 8 500 Kč měsíčně; k doručení tohoto návrhu došlo 26. 9. 2013. Žalovaní 1), 2) poté v rámci osobního jednání kategoricky odmítli návrh na zvýšení nájemného a následně dne 18. 11. 2013 žalobci doručili i písemný nesouhlas s návrhem na zvýšení nájemného. Vzhledem k postoji žalovaných dal žalobce dne 3. 12. 2013 výpověď z nájmu předmětného bytu (tato výpověď byla napadena žalovanými 1), 2) a ve věci probíhalo souběžné řízení o určení neplatnosti této výpovědi). Dne 3. 2. 2014 pak žalobce na své 86. schůzi schválil podání žaloby na určení nájemného k předmětnému bytu.

2. Žalovaní 1), 2) se žalobou nesouhlasili a navrhovali, aby byla v celém rozsahu zamítnuta. Namítali jednak, že ve věci již nejsou pasivně legitimováni, neboť jim dne 10. 12. 2013 byla doručena výpověď z nájmu předmětného bytu, proto nájemní vztah mezi nimi a žalobcem skončil 31. 3. 2014. Namítli rovněž, že žaloba byla podána po uplynutí propadné 3-měsíční lhůty, a to jak dle § 696 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také obč. zák. nebo starý občanský zákoník), tak podle § 2249 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. účinného od 1. 1. 2014 (dále také nový občanský zákoník nebo o.z.). V rámci této námitky poukázali na to, že odmítli návrh žalobce na zvýšení nájemného 5. 11. 2013, proto zákonná 3-měsíční lhůta k podání žaloby začala běžet 6. 11. 2013 a skončila 6. 2. 2014. Za situace, kdy žaloba byla podána soudu až 17. 2. 2014, byla žaloba podána po uplynutí zákonné lhůty. Dále namítali, že pokud by nájemné mělo být zvyšováno, mělo by být postupováno podle nového občanského zákoníku, který v § 2249 odst. 1 stanoví, že nájemné nemůže být zvýšeno více než o 20 %. V tomto směru poukázali na to, že nájemné k předmětnému bytu bylo od 14. 12. 2011 stanoveno na 3 752 Kč měsíčně (tehdy bylo nájemné sníženo z důvodu rekonstrukce bytových jader), proto při 20 % zvýšení nájemného by nájemné mohlo být zvýšeno maximálně na 4 502 Kč měsíčně. Další námitka směřovala ke způsobu stanovení obvyklého nájemného, když namítali, že nelze vycházet z nabídek realitních kanceláří (tak, jak to učinil žalobce), ale je třeba nájemné určit na základě znaleckého posudku. Poslední věcnou námitkou bylo to, že žaloba je diskriminační, neboť žalovaným není známo, že by žalobce vůči dalším nájemcům (v předmětném bytovém domě) podával také žaloby na zvýšení nájemného.

3. Soud I. stupně ve věci poprvé rozhodl rozsudkem z 31. 5. 2018, č. j. 53 C 37/2014-183, kterým určil nájemné k předmětnému bytu na částku 5 500 Kč měsíčně, ohledně částky 3 000 Kč měsíčně žalobu zamítl, rozhodl o povinnosti žalovaných 1), 2) zaplatit nedoplatek nájemného ve výši 91 742 Kč a dále o nákladech řízení mezi účastníky. Tento rozsudek byl napaden odvoláním jak ze strany žalobce, tak ze strany žalovaných 1), 2).

4. Krajský soud v Brně usnesením z 25. 6. 2019, č. j. 15 Co 241/2018-219 zrušil rozsudek soudu I. stupně z 31. 5. 2018 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zrušujícím usnesení vyslovil závěr o tom, že v projednávané věci je třeba aplikovat ust. § 696 obč. zák. a že žaloba na určení nájemného byla podána v zákonné 3-měsíční lhůtě. Vyslovil se také k tomu, že ve věci není rozhodné, že žalobce dal 3. 12. 2013 žalovaným 1), 2) výpověď z nájmu předmětného bytu, ani není rozhodný stav řízení o neplatnosti výpovědi s tím, že právo na nájemné zanikne až dnem, kdy případně zanikne nájemní vztah mezi účastníky. Ohledně určení výše nájemného dovodil, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť soud I. stupně neprovedl dokazování předloženými zprávami realitních kanceláří o výši nájemného v obdobných bytech; současně dodal, že otázka stanovení obvyklého nájmu je otázkou odbornou a že soud I. stupně by měl zvážit vypracování znaleckého posudku.

5. Soud I. stupně poté ustanovil ve věci znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], který ve znaleckém posudku stanovil obvyklé nájemné v předmětném bytě k 17. 2. 2014 na částku 8 486 Kč měsíčně. Na základě takto doplněného dokazování soud I. stupně ve věci rozhodl znovu, a to rozsudkem z 22. 6. 2021, č. j. 53 C 37/2014-348, který určil, že nájemné k předmětnému bytu se od 17. 2. 2014 stanovuje částkou 8 486 Kč měsíčně (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 14 Kč měsíčně (výrok II.), uložil žalovaným 1), 2) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci nedoplatek nájemného ke dni vyhlášení rozsudku v částce 194 401 Kč (výrok III.), uložil žalovaným 1), 2) povinnost společně a nerozdílně uhradit žalobci náklady řízení ve výši 124 149,50 Kč (výrok IV.) a uložil žalovaným 1), 2) povinnost společně a nerozdílně uhradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady státu ve výši 6 171 Kč (výrok V.). V odůvodnění uvedl, že vycházel z právního názoru Krajského soudu v Brně ohledně toho, že návrh na určení nájemného je třeba posuzovat podle ust. § 696 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013 s tím, že byl rovněž vázán právním názorem o tom, že obvyklé nájemné je třeba určit pomocí znaleckého posudku. Jelikož ustanovený soudní znalec určil obvyklé nájemné v částce 8 486 Kč (k 17. 2. 2014), žalobě v této části vyhověl a ohledně částky 14 Kč žalobu zamítl. Dále zmínil, že z protokolu o předání bytu z 19. 12. 2018 bylo prokázané, že žalovaní 1), 2) předmětný byt tohoto dne vyklidili a žalobci předali. Proto dovodil, že žalovaní 1), 2) jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalobci doplatek dlužného nájemného za období od 17. 2. 2014 do 19. 12. 2018 v celkové částce 194 401 Kč. K tomu dodal, že podle § 712a obč. zák. v období mezi skončením nájemního poměru (skutkový závěr o tom, ke kterému dni skončil nájemní poměr k předmětnému bytu, neuvedl) a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ust. § 687 až 699 obč. zák. a přiměřeně i § 700 až 702 odst. 1 obč. zák. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a náklady úspěšného žalobce vyčíslil (včetně hotových výdajů) na částku 124 149,50 Kč O náhradě nákladů státu rozhodl podle § 148 o.s.ř. tak, že žalovaným 1) a 2) uložil povinnost uhradit České republice náklady, které stát vynaložil na vypracování znaleckého posudku.

6. Proti výše uvedenému rozsudku soudu I. stupně žalovaní 1) a 2) podali odvolání, a to do všech výroků s výjimkou výroku II. (tento výrok nenapadnul ani žalobce, proto výrok II. napadeného rozsudku již nabyl právní moci). Navrhli, aby napadený rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I., III., IV. a V. byl změněn tak, že žalovaní 1) a 2) budou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci doplatek nájemného za období od 17. 2. 2014 do 31. 3. 2014 ve výši 1 309 Kč a že žaloba bude zamítnuta v té části, kde se žalobce domáhal zvýšení nájemného k předmětnému bytu za období od 1. 4. 2014 do budoucna. Rovněž navrhli, aby žalobci byla uložena povinnost uhradit žalovaným 1) a 2) plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 248 828 Kč. Své odvolání postavili zejména na těchto námitkách: Poukazovali na faktickou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kterou spatřovali v nesouladu mezi ústním odůvodněním rozsudku a jeho písemným odůvodněním. V tomto směru namítali, že ústní odůvodnění rozsudku (po jeho vyhlášení) trvalo necelých 5 minut a naopak písemné odůvodnění bylo velmi podrobné. Namítali nesprávné posouzení přechodných ustanovení nového občanského zákoníku (§ 3074 o.z.) vztahujících se ke zvýšení nájemného. Poukázali na to, že v tomto směru se excesu dopustil již odvolací soud v kasačním usnesení z 25. 6. 2019, čj. 15 Co 241/2018-219, když soud I. stupně tento závěr zcela nekriticky převzal. Nadále trvali na tom, že za situace, kdy žaloba byla podána 17. 2. 2014 (tedy za účinnosti nového občanského zákoníku), bylo nutné při zvyšování nájemného postupovat podle § 2249 odst. 1 o.z. (podle kterého zvýšení nájemného bylo možné maximálně o 20 % jednou za tři roky). Z tohoto pohledu tedy žalobce mohl zvýšit nájemné maximálně o 889 Kč měsíčně, což by na doplatku nájemném za období od 17. 2. 2014 do 31. 3. 2014 (kdy skončil nájemní poměr mezi účastníky) činilo 1 309 Kč. Poukázali na skutečnost, že ke dni vyhlášení napadeného rozsudku již nebyli nájemci předmětného bytu, když nájem skončil k 31. 3. 2014 na základě rozsudku Krajského soudu v Brně z 5. 9. 2018, č. j. 19 Co 138/2018-152, kterým byla zamítnuta žaloba žalovaných na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou jim žalobce dal přípisem z 11. 12. 2013. Na základě tohoto rozsudku nájemní poměr mezi účastníky skončil zpětně k 31. 3. 2014 (uplynutím zákonné výpovědní doby). Z této skutečnosti dovozovali, že soud I. stupně nebyl oprávněn v řízení o žalobě na určení nájemného rozhodnout o peněžitém plnění za dobu, která časově následuje po 31. 3. 2014, tj. za období od 1. 4. 2014 do 19. 12. 2018 (kdy žalovaní 1) a 2) předali předmětný byt žalobci.). Výrok III. napadeného rozsudku tedy nemá oporu v hmotném právu (s výjimkou nároku na doplatek nájemného ve výši 1 309 Kč), neboť podle § 2249 odst. 3 o.z. ve spojení s § 3074 o.z. lze„ nájemné“ stanovit pouze nájemci, nikoli oprávněnému uživateli bytu (tj. osobě, která po dobu řízení o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebo řízení o žalobě na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu není ex lege povinna byt vyklidit). Nepovažovali za správný skutkový závěr soudu o stanovení obvyklého nájemného (ve výši dle znaleckého posudku); zde poukazovali na to, že v řízení předložili důkazy o tom, že tzv. cílové ekonomické nájemné u bytů v majetku žalobce se pohybuje v intervalu od 75,91 Kč do 111,97 Kč za 1 m2 podlahové plochy bytu, které již zahrnuje i přiměřený zisk (ve výši 5 %). Z tohoto pohledu u předmětného bytu (který má podlahovou plochu 57,73 m2) by mělo být obvyklé nájemné stanoveno částkou 4 383 Kč (zde poukázali na soudem provedený listinný důkaz nazvaný„ Stanovení nájemného pro potřeby [stát. instituce]“) s tím, že tuto částku žalovaní 1) a 2) v minulosti žalobci hradili na základě evidenčního listu. Z těchto zmíněných okolností dovozovali, že nebyl dán právní ani ekonomický důvod k autoritativnímu zvýšení nájemného soudem. Zvýšení nájemného považovali za rozporné s dobrými mravy; tento rozpor spatřovali v tom, že po 19. 12. 2018 (kdy byt předali žalobci) byl tento byt znovu pronajat za částku schválenou usnesením 61. schůze Rady městské části [obec] – [část obce] z 6. 2. 2013, kterým bylo s učinností od 1. 1. 2014 pro nájmy obecních bytů o velikosti 2+1 určeno nájemné ve výši 5 500 Kč měsíčně. Vzhledem k této skutečnosti považovali návrh na zvýšení nájemného ve výši 8 500 kč měsíčně za zjevně excesivní. V tomto směru také namítli, že soud I. stupně bezdůvodně zamítl návrh na provedení předloženého listinného důkazu, a to usnesením 61. schůze Rady městské části [obec] – [část obce] z 6. 2. 2013. Zpochybňovali závěry ustanoveného znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], když soud se nevypořádal s jejich námitkami k tomuto posudku. Poukázali rovněž na to, že soud v rozporu s § 127 odst. 1, 2 o.s.ř. nevyslechl znalce a také na skutečnost, že znalec provedl místní šetření bez vyrozumění žalovaných 1) a 2) a bez jejich osobní přítomnosti. Za dané situace měli za to, že z tohoto posudku není možné vycházet (k tomu odkázali na usnesení Nejvyššího soudu z 10. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3530/2020). Nesouhlasili s tím, že žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení za právní zastoupení. Poukazovali na to, že podle judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 2984/09 a IV. ÚS 2434/19) u statutárních měst nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Nesouhlasili s povinností hradit státu náklady znalečného, když poukazovali na to, že pokud jejich odvolání bude vyhověno, promítne se to do závěru, že povinnost zaplatit státu tyto náklady řízení bude stíhat žalobce.

7. Žalobce navrhl, aby napadený rozsudek byl potvrzen. Všechny odvolací námitky žalovaných považoval za nedůvodné. Uvedl zejména, že souhlasí s právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeným v rozhodnutí z 25. 6. 2019, č. j. 15 Co 241/2018-219, dle kterého v daném případě bylo třeba aplikovat ust. § 696 starého občanského zákoníku. Poukázal i na komentářovou literaturu k intertempolárnímu ustanovení § 3074 nového občanského zákoníku. K námitce, že nájemní poměr k předmětnému bytu skončil 31. 3. 2014 (tato skutečnost mezi účastníky nebyla sporná), uvedl, že k tomuto datu nájemní vztah skončil pouze právně, když mezi stranami je nesporné, že uživatelský nájemní vztah fakticky skončil až 19. 12. 2018, kdy žalovaní 1) a 2) předali předmět nájmu žalobci. V tomto směru poukázali na to, že z komentářové literatury ke starému občanskému zákoníku vyplývá, že i bývalý nájemce (pokud byt nadále užívá), je povinen platit částku odpovídající nájemnému, které byl povinen platit za trvání nájemního vztahu. Částka, která je soudem určena jakožto nájemné v rámci nájemního vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2), tak platí jako nájemné i nadále v rámci trvání fakticky uživatelského nájemního vztahu až do 19. 12. 2018. Námitku, že žaloba je v rozporu s dobrými mravy z toho důvodu, že žalobce po 19. 12. 2018 předmětný byt znovu pronajal za částku schválenou usnesením 61. schůze Rady městské části [obec] – [část obce] z 6. 2. 2013 (ve výši 5 500 Kč měsíčně), považoval za zcela irelevantní. V tomto směru opakovaně poukázal na to, že při sjednávání výše nájemného a při výběru budoucích nájemníků zohledňuje i určité sociální aspekty případných budoucích nájemníků, proto nemusí nájemné vždy svou výší odpovídat obvyklé ceně. K námitce, že by neměl mít nárok na náhradu nákladů za právní zastoupení, poukázal na to, že v tomto případě se jednalo o složitý spor, který zahrnoval i složitou právní argumentaci ohledně výkladu intertempolárních ustanovení dle občanského zákoníku. Za této situace považoval náklady na své právní zastoupení za účelně vynaložené a v tomto směru poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 23. 1. 2020, č. j. 2 As 1/2019-58, případně usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 315/2017.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaných 1) a 2) je důvodné jen částečně, a to z jiných důvodů, než žalovaní namítali.

9. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou důvodnou první odvolací námitku žalovaných v tom směru, že by napadený rozsudek byl fakticky nepřezkoumatelný z důvodu, že by zde byl rozpor mezi ústním odůvodněním rozsudku (trvajícím necelých 5 minut) a písemným vyhotovením rozsudku. K tomu lze uvést, že je naopak zcela běžné, že složitější rozsudky nemohou být ústně odůvodněny v plné šíři a podrobnější odůvodnění soudy ponechávají na písemné vyhotovení rozsudku 10. Dále je nutné zdůraznit, že podanou žalobou žalobce uplatnil dva nároky, jejichž společné projednání není stanoveno žádným právním předpisem. Prvním nárokem byla žaloba na určení obvyklého nájemného k předmětnému bytu na částku 8 500 Kč měsíčně (v tomto odvolacím řízení již jen ohledně částky 8 486 Kč měsíčně), a to od 17. 2. 2014. Druhým nárokem pak byla žaloba na zaplacení nedoplatku nájemného za dobu od 17. 2. 2014 do právní moci rozsudku soudu ohledně určení výše nájemného. Je třeba poukázat na to, že tak jak byla žaloba dne 17. 2. 2014 soudu podána, nesplňovala ohledně druhého nároku náležitosti řádné žaloby dle § 79 odst. 1 o.s.ř. ve smyslu dostatečné určitosti, neboť z ní nevyplývalo, jakou (konkrétní) částku nedoplatku na nájemném žalobce požaduje. Tato částečná vada žaloby byla žalobcem odstraněna až u jednání před soudem I. stupně dne 15. 6. 2021, kdy žalobce poprvé určil alespoň období, za které požaduje nedoplatek nájemného, a to od 17. 2. 2014 do 19. 2. 2018 (pozn. - zde v protokolu došlo evidentně k písařské chybě, když ze všech vyjádření vyplývá, že správné datum bylo 19.12.2018, kdy došlo k faktickému vyklizení předmětného bytu), což dle soudu I. stupně odpovídalo dlužnému nájemnému ve výši 194 401 Kč.

11. Pokud se týká prvního nároku, odvolací soud dospěl k závěru, že tento nárok je dán a že žaloba byla podána důvodně.

12. Podle § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále nový občanský zákoník nebo o.z.) nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht. Podle odstavce 2 téhož paragrafu se ustanovení § 2249 odst. 1 nepoužije v případě, že nájemné nebylo určeno ujednáním pronajímatele a nájemce nebo rozhodnutím soudu, ale na základě jiného právního předpisu. V takovém případě má pronajímatel právo navrhnout v písemné formě nájemci zvýšení nájemného; ustanovení § 2249 odst. 3 se použije obdobně.

13. Podle § 696 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále starý občanský zákoník nebo obč. zák.) nedošlo-li ke sjednání nájemného dohodou, může pronajímatel písemně navrhnout nájemci zvýšení nájemného. Souhlasí-li nájemce s návrhem na zvýšení nájemného, zvyšuje se nájemné počínaje třetím kalendářním měsícem od doručení návrhu. Nesdělí-li nájemce pronajímateli písemně do dvou měsíců od doručení návrhu, že se zvýšením nájemného souhlasí, má pronajímatel právo navrhnout ve lhůtě dalších tří měsíců, aby výši nájemného určil soud. Soud na návrh pronajímatele rozhodne o určení nájemného, které je v místě a čase obvyklé. Výši nájemného soud určí ke dni podání návrhu soudu.

14. Vyřešení otázky, zda zvýšení nájemného bude podléhat úpravě dle starého občanského zákoníku nebo dle nového občanského zákoníku, bylo pro tento spor zcela zásadní. Odvolací soud nadále zastává názor, že v dané věci při určení výše nájemného je třeba postupovat podle shora citovaného ust. § 696 odst. 2 starého občanského zákoníku a v tomto směru odkazuje na své zrušovací usnesení z 25. 6. 2019, č. j. 15 Co 241/20188-219. Je třeba současně říci, že názory na tuto záležitost se liší i napříč odbornou veřejností a tato otázka nebyla doposud prověřena rozhodovací praxí Nejvyššího soudu Odvolací soud při řešení této otázky vycházel především z odborné literatury, a to z komentáře k novému občanskému zákoníku (část VI, 1. vydání, 2014, autoři: M. Hulmák a kolektiv). Autoři tohoto komentáře při výkladu ustanovení § 3074 o.z. dospěli k závěru, že v případě zvýšení nájemného mohou nastat čtyři možné stavy k 1. 1. 2014, a to v závislosti na tom, zda k tomuto datu již došlo k zahájení procesu zvýšení nájemného, zda začala běžet lhůta k podání žaloby, zda již bylo zahájeno řízení o určení výše nájemného a zda již bylo vydáno rozhodnutí, které není pravomocné. Byl vysloven závěr, že praxe připouští podání žaloby podle předchozí úpravy (starého občanského zákoníku) i po 1. 1. 2014, jestliže lhůta k podání žaloby začala běžet před 1. 1. 2014. Naopak pokud došlo pouze k zahájení procesu zvyšování nájemného, tedy byl učiněn návrh na zvýšení, ale před 1. 1. 2014 nevzniklo právo podat žalobu podle předchozí úpravy, tak k určení nájemného rozhodnutím soudu podle předchozí úpravy dojít nemůže. V poměrech projednávané věci bylo listinnými důkazy prokázané, že žalovaným 1), 2) byl doručen návrh žalobce na zvýšení nájemného 26. 9. 2013 (tato skutečnost ani nebyla sporná), proto od následujícího dne začala žalovaným 1), 2) běžet dvouměsíční lhůta k tomu, aby se vyjádřili, zda souhlasí se zvýšením nájemného. Tato lhůta uplynula 27. 11. 2013. Od tohoto data začala běžet žalobci tříměsíční lhůta k podání návrhu na určení nájemného u soudu. Jestliže žalobce podal návrh k soudu dne 17. 2. 2014, učinil tak v zákonem stanovené tříměsíční lhůtě; proto námitka žalovaných 1), 2) ohledně opožděnosti podání této žaloby není důvodná. Jestliže tedy právo žalobce na podání návrhu na určení nájemného začalo běžet od 27. 11. 2013, lze s ohledem na citované závěry odborné literatury dospět k závěru, že při určení výše nájemného je třeba postupovat podle § 696 obč. zák. (tedy podle staré právní úpravy). Tento právní závěr podporuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 10. 2016 ve věci sp. zn. 26 Cdo 2453/2015, ze kterého vyplývá, že v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, která byla nájemci daná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (tj. do 31. 12. 2013), avšak žaloba byla podána až za účinnosti nového občanského zákoníku, bude soud postupovat podle dosavadní právní úpravy. Odvolací soud rovněž zastává názor, že na tento případ nedopadají závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4197/2019 (na které opakovaně poukazovali žalovaní 1), 2)), neboť tyto závěry dopadají jen na případy, kdy se nárok na určení výše nájemného posuzuje podle nového občanského zákoníku, tj. podle § 2249 o.z.

15. Odvolací soud považoval za důvodnou odvolací námitku žalovaných 1), 2) ohledně použitelnosti znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] na určení obvyklého nájemného k předmětnému bytu. Z tohoto důvodu tento důkaz zopakoval (znaleckým posudkem v písemném znění) a poté dospěl k závěru, že obvyklá cena nájemného nebyla určena na základě standardních oceňovacích postupů, když znalec při zjišťování obvyklé ceny vycházel jen ze 7 inzerovaných nabídek pronájmů, když se navíc jednalo o nabídky pronájmů zjištěné nikoli odbornou činností znalce, ale o nabídky předložené samotným žalobcem. Odvolací soud v tomto směru souhlasil se žalovanými 1), 2), tedy, že by standardně mělo být vycházeno z pronájmů realizovaných, nikoli jen z pronájmů inzerovaných. Pokud pak znalec v písemném vyjádření k posudku uváděl, že vycházel i z vlastní databáze, není zřejmé, z jaké databáze a tato skutečnost z posudku přímo nevyplývá. Námitka žalovaných 1), 2) pak byla důvodná i ohledně toho, že místní šetření nebylo provedeno za jejich účasti; z posudku rovněž nevyplynulo, zda a jak se případně změnil technický stav předmětného bytu od rozhodné doby do doby zpracování posudku. Odvolací soud měl v úmyslu pokusit se odstranit nedostatky posudku výslechem znalce u nařízeného odvolacího jednání. Vzhledem k tomu, že znalec je v současné době vážně nemocen a není zřejmé, kdy a zda vůbec bude schopen posudek podat ústní formou, případně ho doplnit, bylo přistoupeno k ustanovení dalšího znalce. K tomu došlo usnesením odvolacího soudu ze 13. 6. 2022, č. j. 15 Co 162/2021-388, když znalcem byla ustanovena znalecká kancelář [právnická osoba] Při zadání znaleckého úkolu bylo znalci zdůrazněno, aby při určení obvyklého nájemného vycházel ze zrealizovaných pronájmů v daném místě a čase, nikoli jen z inzerovaných pronájmů, a dále aby umožnil účastníkům osobní účast na místním šetření. Součástí úkolu bylo i vyjádřit se k závěrům předchozího soudního znalce [příjmení] [příjmení].

16. Ustanovená znalecká kancelář [právnická osoba] (dále jen znalec) vypracovala písemný posudek [číslo] datovaný 6. 9. 2022, ve kterém dospěla k závěru, že obvyklé nájemné u předmětného bytu v daném místě a čase činilo 8 463 Kč za měsíc (149,6 Kč za m2 plochy bytu). Ze znaleckého posudku vyplývá, že byla použita metoda porovnání realizovaných pronájmů u 5 bytů (různé městské části spadající pod statutární město Brno, nikoli však městská část [část obce]). [ulice] šetření bylo provedeno za účasti zástupce žalovaných 1), 2). Znalec posudek podal i ústní formou u jednání odvolacího soudu dne 20. 9. 2022, když vysvětlil, jakou metodu použil a na základě čeho dospěl k výsledné částce. Vysvětlil také, že stanovená částka byla určená jako aritmetický průměr ze zjištěných srovnávacích hodnot s tím, že jako obvyklou cenu lze považovat částku v rozmezí 200 Kč plus/mínus od částky určené v posudku. Znalec na výzvu soudu u jednání soudu předložil 3 (z 5) srovnávacích nájemních smluv; vysvětlil rovněž, jak funguje tvorba databáze soudních znalců s tím, že některé prodeje a pronájmy nemovitostí se do databáze vkládají a nejsou k tomu vždy přiloženy smlouvy v kompletním znění. Znalec potvrdil, že ani jedna ze srovnávacích nájemních smluv se netýkala situace, kdy by na straně pronajímatele vystupovalo město nebo jeho městská část; k tomu uvedl, že takto postupoval záměrně, neboť pronájmy v těchto případech bývají zkreslené jinými aspekty (sociální politika, slevy na nájemném apod.). Znalec rovněž uvedl, že aby se mohlo jednat o stanovení obvyklé ceny, měly by vždy být k dispozici minimálně 3 srovnávací vzorky. K námitce žalovaných 1), 2) v tom směru, že by podle legislativy mělo být při určení obvyklé ceny vycházeno alespoň z 15 srovnávacích vzorků, uvedl, že o takovéto legislativě mu není nic známo.

17. Při stanovení obvyklého nájemného (což je skutková otázka) odvolací soud vycházel z toho, že jak znalec ustanovený soudem I. stupně, tak i další znalec ustanovený odvolacím soudem, dospěli skoro k totožným částkám. Z hlediska průkaznosti byl relevantnější v pořadí druhý znalecký posudek, který pracoval se skutečně zrealizovanými nájmy na základě uzavřených nájemních smluv. Byť žalovaní 1), 2) vznesli i k druhému znaleckému posudku řadu námitek, odvolací soud má za to, že tento posudek je po formální i obsahové stránce v pořádku a netrpí žádnými zásadními vadami, pro které by měl být nepoužitelný. Znalec všechny své závěry přesvědčivě vysvětlil u ústního slyšení a soud na základě toho dospěl k závěru, že jím určená částka (případně rozmezí, jak vysvětlil u jednání) představuje obvyklé nájemné v daném místě a čase. Lze tedy dospět k závěru, že žalobcem požadované nájemné (původní žalobou) ve výši 8 500 Kč měsíčně, je nájemným obvyklým v uvedené lokalitě a čase. Odvolací soud nespatřuje zásadní nedostatek znaleckého posudku ve skutečnosti, že nebyly nalezeny srovnávací nájemní smlouvy, které by se týkaly bytu v totožné lokalitě (tj. v městské části [obec] – [část obce]), když je třeba vycházet z toho, že se jedná o nájmy skutečně realizované, které měly proběhnout v období cca 8 let zpátky. Vybrané srovnávací byty se nacházely v typově podobných lokalitách jako [část obce], tedy v okrajových částech [územní celek]. Pokud se týká námitky, že srovnávací byty nebyly vždy stejně vybaveny, nebo byly jiné velikosti, toto bylo zohledněno v určení redukčních koeficientů tak, jak vyplývá z bodu 4.2.2 znaleckého posudku. Tímto způsobem lze objektivně dojít ke stanovení průměrné jednotkové ceny za m2 za rok ve výši 149,60 Kč (což v případě předmětného bytu o výměře 56,57 m2 činilo měsíčně 8 463 Kč).

18. Odvolací soud nepovažuje za právně významnou okolnost, že žalobce si na 61. schůzi Rady městské části dne 6. 2. 2013 sám u typově obdobného bytu stanovil obvyklé nájemné v rozmezí 7 000 Kč až 8 000 Kč měsíčně s tím, že u uvolněných bytů bude novým nájemcům v pořadníku dávat slevu 25 % z obvyklého nájemného. Soud vycházel z toho, že i tímto způsobem žalobce plnil svoji bytovou politiku (případně sociální politiku) a že soudům toto nepřísluší přezkoumávat. Jedinou právně významnou okolností bylo tedy to, jaká je obvyklá výše nájemného v dané lokalitě a čase, což byl úkol pro znalce. Za situace, kdy oba znalci v podstatě potvrdili výši obvyklého nájemného ve stejné výši, jak žalobce po žalovaných 1), 2) požadoval, nemohlo v tomto směru dojít k žádné diskriminaci žalovaných 1), 2). Okolnost, že žalobce v rámci své bytové sociální politiky zvýhodňoval jiné nájemce (ať už nájemníky v daném bytovém domě nebo nájemníky ostatních domů), by se tak mohla projevit jen v tzv. pozitivní diskriminaci. Nad rámec uvedeného je možno poukázat i na to, že samotným žalobcem stanovená výše obvyklého nájemného činila v roce 2013 částku až do výše 8 000 Kč měsíčně. Pokud se zohlední za poslední roky konstantní nárůst cen nemovitostí a pronájmů, tak ani žalobcem stanovené nájemné přijaté dne 6. 2. 2013 na 61. schůzi Rady městské části nijak nevybočovalo ze znalcem určeného obvyklého nájemného. Pro úplnost lze ještě dodat, že nebyla důvodná námitka žalovaných 1), 2), že by soudem I. stupně nebyl připuštěn důkaz zápisem z 61. schůze Rady městské části ze dne 6. 2. 2013, když tento důkaz byl proveden u jednání dne 6. 2. 2018.

19. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku I. (výrok I. tohoto rozsudku).

20. Jiná situace však nastala u druhého nároku na zaplacení dlužného nájemného za dobu od 17. 2. 2014 do 19. 12. 2018 v celkové částce 194 401 Kč. Zde je soudní judikatura jednotná v tom, že žaloba na určení výše nájemného je žalobou určovací (právotvornou), nikoli žalobou na plnění. Soud tak svým rozhodnutím nerozhoduje o zaplacení dlužného zvýšeného nájemného, ale jen určí jeho výši. Nájemci tedy vzniká povinnost platit vyšší nájemné až po pravomocném rozhodnutí soudu o zvýšení nájemného. V tomto směru lze odkázat například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 4848/2016. Za situace, kdy žalobce podal současně i žalobu na zaplacení dlužného (zvýšeného) nájemného, je tento nárok nedůvodný, respektive předčasný. Splatnost vzniklého nedoplatku se bude řídit všeobecnými ustanoveními občanského zákoníku o závazcích (§ 1958 a § 1959 o.z.). Pokud si účastníci po pravomocném rozhodnutí soudu o určení nové výše nájemného nesjednají čas plnění nedoplatku, který vznikl zvýšením nájemného od podání žaloby, budou muset žalovaní 1), 2) zaplatit žalobci nedoplatek ihned (což podle § 1959 písm. e/ o.z. znamená do 5 dnů) po výzvě žalobce (§ 1958 odst. 2 o.z.). Z toho tedy vyplývá i závěr, že povinnost žalovaných 1), 2) zaplatit nedoplatek zvýšeného nájemného zatím ještě nevznikla, a proto odvolací soud napadený výrok III. (co do částky 193 092 Kč) podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že nárok na zaplacení nedoplatku nájemného zamítl (výrok II. tohoto rozsudku). K otázce předčasnosti nároku žalobce na zaplacení dlužného nedoplatku nájemného odvolací soud poukazuje i na to, že v průběhu odvolacího řízení byl žalobce seznámen s právním názorem odvolacího soudu na tuto otázku, tak aby pro něho posléze vydané rozhodnutí nebylo překvapivé. Žalobce po tomto seznámení neučinil žádný procesní úkon, neuvedl žádná nová tvrzení a nenavrhl ani žádné důkazy.

21. S ohledem na závěr soudu o tom, že žaloba na zaplacení dlužného zvýšeného nájemného je nedůvodná (předčasná), lze očekávat, že po právní moci tohoto rozsudku budou žalovaní 1), 2) vyzváni žalobcem k doplacení dlužného zvýšeného nájemného. Byť to již přímo pro tuto projednávanou věc není právně významné, přesto odvolací soud - pro vyloučení dalších pochybností a případných dalších právních sporů - dodává, že žalovaní 1), 2) mají povinnost doplatit zvýšené nájemné až do okamžiku, kdy fakticky vyklidili předmětný byt, tj. do 19. 12. 2018. Tento závěr vyplývá z ust. § 712a obč. zák., podle něhož„ v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ust. §§ 687 až 699 a přiměřeně § 700 až 702 odst. 1“. Účinky zvýšeného nájemného dosaženého postupem podle § 696 odst. 2 obč. zák. tedy dopadají i na ty nájemce, kteří byt, u kterého došlo ke zvýšení nájemného, užívají i po skončení nájemního poměru (v právním smyslu). Není proto správný právní názor žalovaných 1), 2), že případné zvýšené nájemné mají platit jen do právního ukončení nájemního poměru (tj. do 31. 3. 2014).

22. Podle § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. rozhodoval odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a současně i o nákladech odvolacího řízení. V tomto směru bylo nutné zohlednit, že se v daném případě jednalo o dvě samostatné žaloby (nároky) a že procesní úspěch účastníků se lišil. Pokud se týká prvního nároku, žalobce se domáhal v původní fázi řízení určení nájemného na částku 8 500 Kč a byl úspěšný ohledně zvýšení nájemného na částku 8 486 Kč měsíčně. Jeho procesní neúspěch byl tedy zcela nepatrný, proto mu podle § 142 odst. 3 o.s.ř. přísluší plná náhrada nákladů řízení ve věci určení nájemného.

23. Žalobci v souvislosti s tímto řízením vznikly hotové výdaje ve výši 2 300 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 28 677 Kč, tj. celkové náklady 30 977 Kč. Pokud se týká hotových výdajů, mezi ty lze zařadit zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč a dále pak paušální náhradu 300 Kč nezastoupeného účastníka za účast u jednání dne 23. 3. 2017 (dle § 1 odst. 3 písm. c/ vyhl. č. 254/2015 Sb., ve znění účinném od 6. 10. 2015). Paušální náhrada za úkony nezastoupeného účastníka před 6. 10. 2015 nemohla být přiznána.

24. Pokud se týká nákladů za právní zastoupení žalobce, odvolací soud po prostudování spisu dospěl k závěru, že zástupce žalobce v řízení učinil celkem 14 účelných úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1, 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále jen advokátní tarif), když tyto úkony spočívaly ve: 1) převzetí a příprava zastoupení z 4. 9. 2017, 2) účast u jednání 6. 2. 2018, 3) vyjádření ve věci z 12. 4. 2018, 4) účast u jednání 13. 4. 2018, 5) účast u jednání 24. 5. 2018, 6) účast u jednání 31. 5. 2018, 7) podání odvolání z 13. 9. 2018, 8) vyjádření z 23. 3. 2020 k odvolání žalovaných do usnesení o znalečném, 9) účast u jednání 14. 1. 2021, 10) účast u jednání 15. 6. 2021, 11) vyjádření z 18. 10. 2021 k odvolání žalovaných, 12) účast u jednání 24. 5. 2022, 13) -14) účast u jednání 20. 9. 2022 (jednání přesáhlo dvě hodiny, proto se podle § 11 odst. 1, písm. f/ advokátního tarifu jedná o dva úkony). Základní odměna za jeden úkon právní služby byla podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 advokátního tarifu stanovena na částku 1 500 Kč. Při stanovení odměny bylo vycházeno z ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1486/2016 a z 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1670/2018), podle kterých v řízení o zvýšení nájemného se sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby určí podle § 7 a § 9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť v daném případě je předmětem určovací žaloba, jejíž hodnotu nelze vyjádřit v penězích. Odměna za 8. a 10. úkon byla snížena na jednu polovinu, neboť vyjádření z 23. 3. 2020 se týkalo odvolání do rozhodnutí nikoli ve věci samé (§ 11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu) a u jednání 31. 5. 2018 došlo pouze k vyhlášení rozsudku (§ 11 odst. 2 písm. f/ advokátního tarifu). Za každý úkon právní služby pak byl žalobci (jeho zástupci) přiznán režijní paušál ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celková odměna za úkony právní služby činí 19 500 Kč, s připočtením 14 režijních paušálů tak náklady za právní zastoupení dosáhly částky 23 700 Kč. Jelikož zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem DPH, byly náklady za právní zastoupení zvýšeny o 21 % DPH (4 977 Kč) na částku 28 677 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

25. Odvolací soud se zabýval i námitkou žalovaných 1), 2) v tom směru, že žalobcem je statutární město, kterému dle judikatury Ústavního soudu nepřísluší náhrada nákladů za právní zastoupení. V obecné rovině lze s touto námitkou souhlasit, když Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 2984/09 vyslovil závěr, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů s tím, že nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Z citovaného nálezu Ústavního soudu však nevyplývá, že by v žádném případě statutární město nemělo nárok na náhradu nákladů za právní zastoupení. Nejvyšší soud k tomuto ve věci sp. zn. 28 Cdo 315/2017 uvedl, že judikatura Ústavního soudu možnost přiznání práva na náhradu nákladů statutárnímu městu nevyloučila, avšak omezila ji na případy, kdy je tohoto zastoupení prokazatelně třeba (např. v mimořádně složitých věcech či ve věcech mimo běžnou agendu). Odvolací soud vycházel z toho, že právě tato situace nastala v projednávaném případě, neboť daná žaloba byla po právní stránce velmi složitá, když se jednalo zejména o výklad přechodných ustanovení § 3074 ve věci zvýšení nájemného za situace, kdy tato záležitost je vykládána různými způsoby a nebyla doposud judikatorně vyřešena. Složitosti této právní otázky pak odpovídala i velmi obsáhlá právní argumentace žalovaných 1), 2). Za dané situace proto nelze žalobci vytýkat, že se nechal právně zastoupit.

26. Pokud se týká nákladů žalovaných 1), 2) ve věci žaloby na dlužné nájemné, lze zopakovat, že na počátku řízení byla žaloba v této části neurčitá, nicméně v průběhu řízení byla žaloba doplněna tak, že žalobce požaduje dlužné nájemné vyčíslené do 19. 12. 2018 částkou 194 401 Kč. Žalovaní 1), 2) až v samotném závěru řízení nebrojili proti zvýšení nájemného ohledně částky 1 309 Kč, když předmětem odvolacího řízení u tohoto druhého nároku zůstalo zaplacení částky 193 092 Kč. Ohledně tohoto zbývajícího nároku byl žalobce zcela procesně neúspěšný. I v případě žalovaných 1), 2) lze tedy u tohoto druhého nároku vycházet z toho, že jejich neúspěch (co do částky 1 309 Kč) byl vzhledem k původně žalované částce jen nepatrný, proto byla žalovaným 1), 2) podle § 142 odst. 3 o.s.ř. rovněž přiznána plná náhrada nákladů řízení.

27. Ve věci žaloby na dlužné nájemné právní zástupce žalovaných 1), 2) (včetně původní právní zástupkyně) učinil 16 účelných úkonů právní služby, které odvolací soud podle § 11 odst. 1, 2 advokátního tarifu spatřoval v těchto úkonech: 1) převzetí a příprava zastoupení z 15. 5. 2014 (jen ve vztahu k žalované 2)), 2) vyjádření k žalobě z 20. 5. 2014 (jen ve vztahu k žalované 2)), 3) převzetí a příprava zastoupení z 15. 3. 2017 (jen ve vztahu k žalovanému 1)), 4) účast u jednání 23. 3. 2017, 5) účast u jednání 6. 2. 2018, 6) účast u jednání 13. 4. 2018, 7) účast u jednání 24. 5. 2018, 8) účast u jednání 31. 5. 2018 (při kterém došlo jen k vyhlášení rozsudku), 9) odvolání z 3. 9. 2018, 10) účast u jednání 14. 1. 2021, 11) účast u jednání 15. 6. 2021, 12) účast u jednání 22. 6. 2021 (při kterém došlo jen k vyhlášení rozsudku), 13) odvolání ze 16. 8. 2021, 14) účast u jednání 24. 5. 2022, 15) -16) účast u jednání 20. 9. 2022 (jednání přesáhlo dvě hodiny, proto se podle § 11 odst. 1, písm. f/ advokátního tarifu jedná o dva úkony).

28. Pokud jde o výpočet odměny za jeden úkon, bylo vycházeno z tarifní hodnoty 194 401 Kč, což podle § 7 advokátního tarifu odpovídá odměně ve výši 8 900 Kč za úkon. U úkonů č. 4 až 16 bylo vycházeno z toho, že se jednalo o společné úkony při zastupování dvou účastníků, proto podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % (v daném případě 7 120 Kč za každou zastupovanou osobu, tj. celkem 14 240 Kč za jeden takovýto úkon). U úkonů č. 8 a 12 byla přiznána podle § 11 odst. 2 písm. f/ advokátního tarifu jen poloviční odměna (celkem 7 120 Kč za společný úkon), když tyto úkony spočívaly v účasti u jednání, kdy bylo pouze vyhlášeno rozhodnutí. Odměna za všechny úkony právní služby dosáhla v součtu 197 580 Kč (3x 8 900, 11x 14 240, 2x 7 120 Kč). Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za každý úkon právní služby byla zástupci žalovaných 1), 2) přiznána paušální náhrada nákladů ve výši 300 Kč, za 16 úkonů tedy celkem 4 800 Kč Náklady za právní zastoupení žalovaných, které se týkaly žaloby na zaplacení dlužného nájemného, tak dosáhly částky 202 380 Kč. Jelikož zástupce žalovaných osvědčil, že je plátcem DPH, byla tato částka zvýšena o 21 % DPH (42 499,80 Kč) na konečnou částku 244 879,80 Kč. Pokud se týká náhrady za DPH, jejíž přiznání vyplývá z § 137 odst. 3 o.s.ř., je třeba dodat, že ve věci není rozhodující, zda původní právní zástupce byl či nebyl plátce DPH, neboť povinnost k náhradě nákladů řízení vzniká až dnem rozhodnutí ve věci samé. Pro výpočet náhrady je tak rozhodující, zda plátcem této daně byl zástupce v den, kdy bylo rozhodnuto o této náhradě. Náhrada DPH se pak počítá z celé částky (nákladů za právní zastoupení), která byla v rámci tohoto rozhodnutí uložena druhé straně k náhradě.

29. Vzhledem k výsledku tohoto řízení, kdy ve věci určovací žaloby byl úspěšný žalobce (se vzniklými náklady 30 977 Kč) a ve věci zaplacení dlužného nájemného byli úspěšní žalovaní 1), 2) (se vzniklými náklady 244 879,80 Kč), lze dojít k závěru, že povinnost hradit náklady řízení stíhá žalobce, který je povinen zaplatit žalovaným 1), 2) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů konečnou částku 213 902,80 Kč (což představuje rozdíl mezi náklady žalovaných 1), 2) ve výši 244 879,80 Kč a náklady žalobce ve výši 30 977 Kč). Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

30. O náhradě nákladů státu bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o.s.ř., podle kterého má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V tomto případě bylo vycházeno z toho, že náklady státu představují náklady na vypracování dvou znaleckých posudků, které byly nutné pro úspěch žalobce v řízení ve věci určení nájemného. Náklady státu se skládají z nákladů za vypracování posudku znalcem [příjmení] [příjmení] před soudem I. stupně ve výši 6 171 Kč a z nákladů za vypracování posudku znaleckou kanceláří [právnická osoba] v odvolacím řízení ve výši 11 585,75 Kč Celkem tak náklady státu dosáhly částky 17 756,75 Kč. Tuto částku jsou povinni podle výsledku sporu zaplatit státu žalovaní 1) a 2) společně a nerozdílně (výrok IV. tohoto rozsudku).

Poučení