15 Co 165/2025 - 333

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o vypořádání společného jmění manželů o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 11. 2024, č. j. 2 C 280/2022-285, ve spojení s jeho usnesením ze dne 28. 2. 2025, č. j. 2 C 280/2022-313 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně v odstavci I. ve výroku o přikázání do vlastnictví stavby [adresa] č. e. [Anonymizováno] mění tak, že z věcí náležejících do zaniklého společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného se přikazuje do vlastnictví žalovaného stavba [adresa] č. e. [Anonymizováno], rodinná rekreace, stojící na parcele č. st. [Anonymizováno], zapsaná na LV č. [hodnota] pro obec [adresa] a katastrální území [adresa], v hodnotě 288 870 Kč.

II. Rozsudek soudu I. stupně v odstavcích II. až VII. ve výrocích o přikázání dalších majetkových hodnot do vlastnictví žalobkyně a žalovaného se potvrzuje.

III. Rozsudek soudu I. stupně v odstavci VIII. ve výroku o vypořádacím podílu se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 109 884,71 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V. Žalobkyně je povinna nahradit České republice - Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení v částce 2 808,68 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaný je povinen nahradit České republice - Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení v částce 5 617,36 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) vypořádal společné jmění manželů (dále též SJM) tak, že do vlastnictví žalovaného přikázal stavbu [adresa] č. e. [Anonymizováno] pro rodinnou rekreaci stojící na parcele č. st. [Anonymizováno], zapsanou na LV č. [hodnota] pro obec [adresa] a katastrální území [adresa] v hodnotě 318 000 Kč (odst. I.), vozidlo zn. Volkswagen Touran RZ [SPZ] hodnotě 80 000 Kč (odst. II.), nábytek v domě na adrese [adresa], konkrétně specifikovaný, v celkové hodnotě 10 000 Kč (odst. III.), nábytek v chatě v Bělči č. e. [Anonymizováno], konkrétně specifikovaný, v celkové hodnotě 8 000 Kč a 1 ks krbových kamen zn. Jotul v hodnotě 10 000 Kč (odst. IV.), stavební buňku umístěnou na pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] v hodnotě 0 Kč (odst. V.), dále žalovanému přikázal pohledávku z účtu stavebního spoření č. [č. účtu] u ČSOB stavební spořitelny a. s. ve výši 114 229,96 Kč (odst. VI.) a žalobkyni pohledávku z účtu stavebního spoření č. [č. účtu] u ČSOB stavební spořitelny a. s. ve výši 66 458,54 Kč (odst. VII.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 95 319,71 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku (odst. VIII.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. IX.) a každému z účastníků uložil povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení, které musel hradit stát, a to žalobkyni 1/4 a žalovanému 1/2, ve výši a lhůtě, která bude stanovena samostatným usnesením (odst. X. a XI.).

2. Soud I. stupně měl za prokázané, že rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 2 C 137/2021-22, který nabyl právní moci dne 9. 2. 2022, bylo rozvedeno manželství účastníků uzavřené dne 14. 6. 1997. S ohledem na zánik SJM dne 9. 2. 2022 použil na vypořádání SJM úpravu občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.), ovšem při posuzování toho, co tvoří součást SJM, se řídil předpisem účinným v době nabytí hodnoty do SJM či vzniku závazku (ve smyslu § 3028 odst. 2 o. z.). Příslušnými výpisy z katastru nemovitostí měl za prokázané, že v SJM účastníků je chata [adresa] č. e. [Anonymizováno] stojící na stavební parcele č. [hodnota], přičemž výlučným vlastníkem tohoto stavebního pozemku a zahrady kolem chaty p. č. [Anonymizováno] je žalovaný. Při stanovení ceny chaty částkou 318 000 Kč vyšel ze závěrů znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která postupovala dle porovnávací metody. Jelikož vlastníkem stavby se stává výlučný vlastník pozemku, bylo třeba při vypořádání přihlížet k tomu, o co se ochudí spoluvlastník, který vlastníkem pozemku pod budovou není; v daném případě se jednalo o hodnotu služebnosti nezbytné cesty, která by musela být pro žalobkyni zřízena a kterou znalkyně ocenila částkou 29 130 Kč (s přihlédnutím k této služebnosti soud vycházel z výše vypořádacího podílu žalobkyně k chatě v částce 129 870 Kč). Při vypořádání osobního automobilu, movitých věcí a stavební buňky (výroky II. až V.) soud I. stupně vycházel v zásadě z nesporných tvrzení účastníků. Dále byly účastníkům přikázány pohledávky z účtů stavebního spoření dle příslušné zprávy stavební spořitelny.

3. Pakliže žalobkyně požadovala vypořádat závazky ze smlouvy o úvěru ze dne 8. 8. 2018 na částku 300 000 Kč a ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze 16. 5. 2016 a jejího dodatku z 14. 11. 2018 na částku 249 000 Kč, uzavřených se společností [právnická osoba]., neměl soud za prokázané, že žalovaný dal žalobkyni souhlas s převzetím těchto úvěrů; proto k nim nebylo možné ve smyslu § 710 písm. b) o. z. přihlížet, neboť se jedná o výlučné úvěry žalobkyně (z důvodů blíže rozvedených z hlediska využití úvěrových prostředků). Stejný závěr soud I. stupně učinil i ohledně úvěru uplatněného žalovaným z úvěrové smlouvy ze 17. 6. 2019 na částku 300 000 Kč (bez souhlasu žalobkyně a k pořízení vozidla, které výlučně užíval žalovaný již v době, kdy účastníci spolu nežili). Jiná situace byla u úvěrové smlouvy uzavřené 29. 1. 2016 s [právnická osoba]. na částku 700 000 Kč, neboť smlouvu podepsal jako dlužník žalovaný, žalobkyně dle výslovného písemného prohlášení s tímto souhlasila, tedy úvěr se ve smyslu § 710 o. z. stal součástí SJM účastníků, bez ohledu na to, že se jednalo o pomoc pro kamarádku účastníků [jméno FO]. Ta jako svědkyně potvrdila, že uvedenou částku od účastníků obdržela, dluh splácela žalovanému, nicméně po rozvodu manželství účastníků již finanční prostředky neměla (šlo o dobu po covidu). Jelikož dle zprávy [právnická osoba]. byl zůstatek úvěru k 9. 2. 2022 ve výši 122 340,20 Kč, od února 2022 do srpna 2023 bylo zaplaceno 73 808 Kč z účtu žalovaného (zbývající částku 51 741,13 Kč banka uhradila jako určitý benefit) a celý úvěr tak byl zaplacen, nebyl zahrnut do výroku rozsudku (neboť dluh již neexistuje), nicméně při vypořádání bylo přihlédnuto k částce 73 808 Kč zaplacené žalovaným na společný úvěr účastníků z jeho výlučných prostředků po rozvodu manželství.

4. Ohledně vnosů ve smyslu ust. § 742 o. z. soud I. stupně s ohledem na tvrzení účastníků uzavřel, že na pořízení předmětné chaty od společnosti [právnická osoba]. za částku 299 422 Kč dne 10. 1. 2007 poskytla žalobkyně ze svého 100 000 Kč (jak potvrdila i matka žalovaného [jméno FO]), žalovaný pak ze svých výlučných prostředků 200 000 Kč, které dostal od svého otce (kromě výpovědi matky žalovaného potvrzeno rovněž výpovědí jeho sestry). Dále měl soud I. stupně za prokázaný vnos žalobkyně v částce 6 000 Kč na pořízení rohové selské lavice, 4 ks židlí a stolu (s ohledem na výpověď svědkyně [jméno FO]), který ve smyslu § 742 odst. 2 o. z. redukoval s ohledem na snížení hodnoty věcí na 28 % pořizovací ceny, tedy šlo o vnos 1 960 Kč; další žalobkyní uplatněný vnos 1 000 Kč na pořízení 2 ks postelí nebyl prokázán. Ohledně vnosů ze SJM do výlučného majetku žalovaného měl soud I. stupně za prokázané částky 3 000 Kč za vybudování nové podlahy v kuchyni v domě žalovaného [adresa], vrt na pozemku žalovaného v Bělči v letech 2007-2008 v částce 26 000 Kč a oprava stavidla na rybníku v Bělči (v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a jeho sestřenice) v částce 2 000 Kč, celkem tedy 31 000 Kč; naopak za vnosy nepovažoval vybudování nerezového komínu na chatě v Bělči v roce 2009 (je součástí chaty a tedy jejího ocenění), zařízení elektřiny (kabeláže) v chatě a obložení krbových kamen (rovněž součást chaty) a správní poplatek za připojení elektrické energie k chatě. V případě vnosu ze SJM do výlučného majetku žalobkyně se jednalo o specifikované investice rozepsané v bodě 20. odůvodnění rozsudku v celkové hodnotě 84 024 Kč. Při zohlednění všech těchto položek pak na základě výpočtu uvedeného v bodě 21. odůvodnění rozsudku dospěl soud I. stupně k vypořádací částce 95 319,71 Kč, kterou uložil k úhradě žalovanému ve prospěch žalobkyně (s ohledem na její výši) ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/2022), o nákladech státu podle § 148 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 6 o. s. ř. (za situace, kdy žalobkyně je z 50 % osvobozena od soudního poplatku) s tím, že konkrétní výše nákladů byla následně stanovena usnesením ze dne 28. 2. 2025, č. j. 2 C 280/2022-313 tak, že žalobkyni byla uložena povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Táboře částku 2 808,68 Kč, u žalovaného se jednalo o 5 617,36 Kč, obojí do tří dnů od právní moci usnesení.

5. Rozsudek soudu I. stupně napadla řádným odvoláním žalobkyně, a to výslovně výroky I. a VIII. Vznesla námitky zejména proti závěrům znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] ohledně ocenění chaty [adresa] č. e.[Anonymizováno][Anonymizováno]. Žalobkyně je toho názoru, že pokud znalkyně při stanovení obvyklé ceny chaty uvedla, že hlavním cenotvorným prvkem jsou pozemky p. č. st. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno] se stanovenou cenou 732 000 Kč, měla od hodnoty těchto pozemků odečíst náklady na odstranění stavby, protože předmětný pozemek není čistou stavební parcelou. Dále namítá nesprávné stanovení porovnávací hodnoty nemovitosti a nesouhlasí s názorem znalkyně, že nemovitost je umístěna mimo rekreační oblast v lokalitě, která není tržně atraktivní, neboť není v blízkosti řeky (dle názoru žalobkyně jde naopak o výhodu, neboť nemůže dojít k jejímu zatopení), ani s dalším názorem znalkyně o nemožnosti celoročního užívání chaty (je vybavena kamny na tuhá paliva, bojlerem, má koupelnu s vanou a WC). Znalecký posudek považuje žalobkyně za vyhotovený v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1557/2013 a 22 Cdo 4901/2017, z níž nevyplývá konkrétní návod pro znalce, jak stanovit cenu stavby nacházející se na pozemku jednoho z manželů. Dle žalobkyně je stanovený vypořádací podíl 129 870 Kč nemravný a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4901/2017 dovozuje snížení obvyklé ceny nemovitostí o 50 %, tedy z částky 1 050 000 Kč na 525 000 Kč, takže na žalobkyni by mělo připadat 262 500 Kč. Ohledně úvěrů jí uzavřených tvrdí, že o nich žalovaný věděl, což dovozuje i z toho, že po rozvodu manželství měl na úvěry uhradit určité finanční prostředky. Naopak v případě úvěru na částku 700 000 Kč ve prospěch [jméno FO] žalobkyně tvrdí, že vůbec nespadá do SJM účastníků, neboť nebyl určen ani pro jednoho z nich a byl a bude zaplacen z finančních prostředků, které netvoří SJM účastníků; svědkyně dávala žalovanému peníze na zaplacení úvěru a ohledně zbývající částky 155 336 Kč se dohodli, že ji svědkyně žalovanému zaplatí. Dále tvrdí, že žalovaný neprokázal použití částky 200 000 Kč na pořízení chaty v Bělči (matka [jméno FO] se o tom dozvěděla od žalovaného, svědkyně [jméno FO] pak od svého otce, který již není naživu). Naopak soud I. stupně měl přihlédnout k vnosu na vybudování nerezového komínu na chatě v Bělči, neboť nejde o součást chaty. Žalobkyně navrhovala zrušení rozsudku v napadených výrocích a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaný nepovažoval odvolání za důvodné. Znalecký posudek ohledně ceny chaty v Bělči považoval za precizně zpracovaný s tím, že dle aktuální praxe soudů je odečítána právní závada přístupu k nemovitosti na cizím pozemku, příp. hodnota věcného břemene. Ohledně svého vnosu v částce 200 000 Kč na pořízení chaty poukázal žalovaný na průběh jednání soudu I. stupně ze dne 16. 12. 2023, kdy žalobkyně výslovně potvrzuje, že dostal 200 000 Kč od otce a peníze přivezl na zaplacení kupní ceny. Žalovaný popírá, že by splácel úvěry, které si brala žalobkyně, a souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že úvěry jsou výlučně žalobkyně.

7. Odvolání žalobkyně bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podal-li proti rozsudku odvolání rovněž žalovaný, to bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 10. 4. 2025, č. j. 15 Co 165/2025-320, pro jeho vady (podáno bez věcného odůvodnění, i přes výzvu k doplnění) dle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto. K odvolání žalobkyně přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 212 písm. a) a c) o. s. ř. v celém rozsahu, tedy včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení a výroků ve věci samé výslovně nenapadených (neboť z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky). Podaným odvoláním žalobkyně bylo dotčeno i usnesení soudu I. stupně ze dne 28. 2. 2025, č. j. 2 C 280/2022-313, které tak bylo současně s napadeným rozsudkem rovněž přezkoumáno odvolacím soudem. Ten dospěl k závěru, že odvolací námitky žalobkyně důvodné nejsou.

8. Odvolací soud v prvé řadě konstatuje, že ve smyslu § 212a odst. 5 o. s. ř. nezjistil žádnou vadu řízení (a účastníky není ani tvrzena), pro kterou by napadený rozsudek soudu I. stupně nemohl obstát. Z hlediska věcného přezkumu se soustředil na posouzení odvolacích námitek žalobkyně, když vypořádání ostatních majetkových hodnot se v průběhu řízení před soudem I. stupně na základě postoje účastníků stalo v podstatě nesporným, ani v odvolacím řízení nebylo zpochybněno, a tudíž z něho může i odvolací soud vycházet.

9. Zásadní odvolací námitka žalobkyně se týká stanovení hodnoty chaty v [adresa] č. e. [Anonymizováno] pro účely vypořádání SJM. V této souvislosti je zásadní, že předmětná chata spadající do SJM účastníků stojí na pozemku ve vlastnictví žalovaného, resp. ten je výlučným vlastníkem jak stavebního pozemku st. p. č. [hodnota], na kterém se chata nachází, tak i zahrady p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] kolem chaty.

10. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nachází-li se stavba ve společném jmění manželů na pozemku ve vlastnictví jednoho z manželů či třetí osoby, je obecná cena této stavby pro účely vypořádání SJM dotčena právě touto skutečností. Soud musí přihlédnout k tomu, že se stavba nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby, a tuto skutečnost zohlední při stanovení výše náhrady za vyloučení jednoho z manželů na majetkovém společenství k této stavbě. V takovém případě je totiž majetková újma tohoto z manželů, který je vylučován ze spoluvlastnictví k této stavbě, nižší, než by byla v případě, že by šlo o stavbu na pozemku, ke které by měl i tento manžel spoluvlastnické právo. Jinak řečeno, jde o to nahradit to, o co jeden z manželů přichází, nikoliv rozdělit výhodu, kterou fakticky získává druhý z manželů tím, že jde o dům na jeho pozemku. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013, dále vyložil, že výše uvedené znamená, že při stanovení ceny společného domu stojícího na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, kterému má být dům přikázán, nestačí, že se od obvyklé ceny celého objektu (tedy domu s pozemkem), odečte cena pozemku; to, že vlastnictví domu a pozemku není zcela totožné, je totiž právní závadou. I tato skutečnost musí být při ocenění domu zohledněna (k tomu srovnej aktuálně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3001/2024).

11. V daném případě znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], kterou soud I. stupně ustanovil k určení obvyklé ceny chaty v [adresa] č. e. [Anonymizováno] v souladu s § 127 odst. 1 o. s. ř. (neboť šlo o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí), způsobem vyplývajícím z citované judikatury Nejvyššího soudu postupovala, neboť v písemném znaleckém posudku nejprve stanovila na základě porovnávací metody tržní hodnotu funkčního celku chaty v [adresa] č. e. [Anonymizováno] s pozemky st. p. č. [hodnota] a p. č. [Anonymizováno] částkou 1 050 000 Kč. Uvedla-li k této tržní hodnotě silné a slabé stránky nemovitých věcí, při následném jednání dne 5. 11. 2024 v rámci své výpovědi logicky vysvětlila, proč za slabou stránku považuje skutečnost, že chata není umístěna v rekreační oblasti (dle znalkyně se nejedná o tržně atraktivní lokalitu, není blízko řeky, rybník v blízkosti se nacházející není vhodný ke koupání). Rovněž vysvětlila další slabou stránku nemovitosti, tedy že chatu nelze celoročně užívat (chata je bez zateplení, tloušťka obvodové stěny je 44 mm, přičemž pokud jsou v domě kamna, i v zimě tam lze dojet např. na víkend, nicméně nelze tam trvale bydlet po celý rok jako v rodinném domě). Jedná se o odborné závěry, které vycházejí ze zkušeností znalkyně a i dle názoru odvolacího soudu jsou přiléhavé na ocenění předmětných nemovitých věcí (na rozdíl od spíše subjektivního náhledu žalobkyně na tyto záležitosti).

12. Rovněž další postup znalkyně v písemném znaleckém posudku ohledně stanovení ceny chaty č. e. [Anonymizováno] v Bělči částkou 318 000 Kč a ceny pozemků st. p. č. [hodnota] a p. č. [Anonymizováno] částkou 732 000 Kč odpovídá shora uvedenému výkladu Nejvyššího soudu, tedy že od hodnoty funkčního celku (v daném případě částky 1 050 000 Kč) se odečte hodnota pozemků a získá se hodnota stavby. Jelikož smyslem takové rozdělení ceny souboru nemovitých věcí na dvě části je zjištění samostatné ceny pozemků a ceny stavby, není správný názor žalobkyně, že pro zjištění hodnoty pozemků je třeba odečíst částku za demolici stavby. V daném případě znalkyně stanovila hodnotu předmětných pozemků částkou 732 000 Kč na základě porovnání s prodeji stavebních pozemků. Byť porovnávané pozemky byly určeny k výstavbě rodinného domu (neboť dle sdělení znalkyně v posudku se pozemky k rekreačnímu využití téměř neobchodují), znalkyně tuto skutečnost v porovnávací metodě zohlednila v koeficientu „možnost zastavění pozemků“ (konkrétně použila koeficient 0,70 snižující hodnotu oceňovaných pozemků oproti srovnávaným), což rovněž v rámci své výpovědi před soudem I. stupně vysvětlila. Závěr znalkyně o tržní hodnotě samotné chaty č. e. [Anonymizováno] v částce 318 000 Kč (získané odečtením hodnoty pozemků od hodnoty celého funkčního celku) je tedy řádně zdůvodněný, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž takto stanovená částka v podstatě koresponduje i s věcnou hodnotou stavby stanovenou ve znaleckém posudku částkou 375 014 Kč (která ovšem neodráží zásadní skutečnost negativně ovlivňující cenu chaty, tedy rozdílné vlastnictví chaty a pozemků).

13. V souladu se shora citovaným výkladem pak bylo třeba promítnout do ceny chaty dále právní vadu spočívající v tom, že se nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaného. Z naposledy citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3001/2024 plyne, že judikatura je založena pouze na závěru, že takovou právní vadu je třeba do ceny stavby promítnout, nečiní však žádné úvahy o tom, o jaký konkrétní podíl by měla být nižší, přičemž takové posouzení je vždy individuální. Pokud tedy žalobkyně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4901/2017 o snížení obvyklé ceny nemovitosti podle odborných zkušeností znalců o 50 %, není takový postup obecný a platný pro jakýkoliv jiný případ. Kromě toho žalobkyně pomíjí, že uvedené snížení o 50 % bylo učiněno z ceny samotné stavby (jak plyne z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu), nikoliv z ceny funkčního celku stavby včetně pozemků. Pokud v daném případě znalkyně ocenila právní vadu hodnotou věcného břemene – služebnosti nezbytné cesty k zajištění přístupu k chatě v částce 29 130 Kč (hodnotu této služebnosti žádný z účastníků nezpochybňuje), jedná se o postup logický, neboť pokud by vlastníkem chaty byla žalobkyně či jiná třetí osoba, pro účely užívání chaty by bylo nezbytné zajištění takového přístupu. Jedinou výhradu k závěru soudu I. stupně, vycházejícímu ze znaleckých závěrů, má odvolací soud k tomu, že hodnota uvedené právní vady nebyla odečtena od zjištěné ceny chaty (ale nesprávně z hodnoty podílu žalobkyně na chatě), neboť pro žalobkyni či jakoukoliv třetí osobu snižuje uvedená právní vada cenu chaty jako takové, nikoliv cenu spoluvlastnického podílu. I ze shora podaného výkladu Nejvyšším soudem dle názoru odvolacího soudu plyne, že hodnotu právní vady je třeba odečíst od ceny vypořádávané věci (tedy stavby). Proto odvolací soud dospívá k závěru, že cena vypořádávané chaty [adresa] č. e. [Anonymizováno] činí 288 870 Kč (318 000 Kč – 29 130 Kč), přičemž správně byla přikázána do vlastnictví žalovaného jakožto vlastníka pozemků pod stavbou a kolem stavby.

14. Se stanovením hodnoty chaty věcně souvisí i záležitost žalobkyní uplatněného vnosu na pořízení nerezového komínu na chatě, se kterou se správně vypořádal soud I. stupně tak, že uvedený komín je součástí chaty ve smyslu § 120 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále obč. zák.), platného v době vybudování komínu v roce 2009, resp. 2012 (opačný názor žalobkyně není nikterak odůvodněný) a je tedy součástí ocenění chaty. Dle citovaného ustanovení je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží, a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Jelikož nerezový komín náleží k chatě a v případě jeho oddělení by byla chata znehodnocena, neboť by nemohlo docházet k jejímu vytápění, jde o součást chaty. Z popisu nemovité věci ve znaleckém posudku, podle kterého je vytápění chaty lokální, a to kamny na tuhá paliva, které byly pořízeny společně s nerezovým komínem v roce 2012, je zřejmé, že znalkyně při stanovení ceny vycházela z tohoto existujícího systému vytápění, zahrnujícího i nerezový komín. Je-li komín součástí chaty v SJM účastníků, nelze učinit předmětem vypořádání dle § 742 o. z. společné prostředky vynaložené na věc v SJM.

15. Soud I. stupně nepochybil ani při posuzování smluv o úvěru uzavřených se společností [právnická osoba]. pouze žalobkyní, u kterých nebyl prokázán souhlas žalovaného s uzavřením takových smluv. Pakliže tento souhlas žalovaného dovozuje žalobkyně v podaném odvolání z toho, že žalovaný měl po rozvodu manželství účastníků na oba úvěry zaplatit určité finanční prostředky, sama žalobkyně při odvolacím jednání toto popřela a uvedla, že úvěry splácí sama. Aby šlo o dluh, který spadá do společného jmění manželů, bylo za této situace ve smyslu § 710 písm. b) o. z. důležité, zda se jednalo o prostředky, které byly vynaloženy na obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Zde bylo významné, že smlouva o úvěru – konsolidace půjček ze dne 8. 8. 2018 (úvěr 300 000 Kč), jakož i dodatek ze dne 14. 11. 2018 (navyšující úvěrový rámec na částku 249 000 Kč) ke smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 16. 5. 2016, byly uzavřeny v době, kdy účastníci spolu již nežili (jak plyne i z rozsudku o rozvodu manželství účastníků), tudíž takové úvěrové prostředky nemohly být použity na úhradu potřeb rodiny (společné domácnosti účastníků). Přitom žalobkyně již v žalobě uvedla ke smlouvě ze dne 16. 5. 2016, že půjčeno bylo 57 000 Kč, následně navýšeno na 249 000 Kč (k tomu při jednání dne 18. 4. 2023 sama uvedla, že o navýšení žalovaný asi nevěděl) a že bylo zaplaceno cca 57 0000 Kč (tedy původní výše úvěru). Pokud k tomuto úvěru při uvedeném jednání dále zmínila, že jej používala především na vybavení pro syny (např. na hory), sama to spojovala s tím, že jí žalovaný od května 2020 neposílal výživné (dle odůvodnění rozsudku, předtím žalovaný na potřeby rodiny přispíval). Pakliže tedy dle zjištění soudu I. stupně uvedené úvěry sloužily k vybavení domu ve výlučném vlastnictví žalobkyně z důvodu rozdělení domácnosti účastníků a ke konsolidaci předchozích drobných úvěrů žalobkyně (tento závěr žalobkyně nezpochybnila), soud I. stupně důvodně uzavřel, že nesloužily k obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny a proto z nich vzniklé dluhy nejsou součástí SJM účastníků dle § 710 o. z.

16. Naopak do SJM účastníků spadal dle § 710 o. z. dluh ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 29. 1. 2016 na částku 700 000 Kč žalovaným s výslovným souhlasem žalobkyně. Pro tento závěr již není významné (na rozdíl od dluhu převzatého pouze jedním z manželů), k jakému účelu byly peněžní prostředky použity, tedy že je fakticky obdržela známá účastníků [jméno FO]. Jelikož soud I. stupně zjistil, že ke dni jeho rozhodnutí žádný závazek účastníků z tohoto úvěrového produktu vůči věřiteli [právnická osoba]. již neexistoval, nerozhodoval o přikázání neexistujícího dluhu některému z účastníků. Nicméně správně zohlednil dle § 742 odst. 1 písm. c) o. z. to, co po rozvodu manželství účastníků žalovaný ze svých výlučných prostředků uhradil na tento společný závazek účastníků (částka 73 808 Kč). Byť z průběhu řízení před soudem I. stupně plyne existence dohody, že [jméno FO] tento dluh žalovanému uhradí, ke dni rozhodnutí soudu I. stupně k tomu nedošlo. Pokud právní zástupkyně žalovaného při odvolacím jednání uvedla, že k takové úhradě mělo již dojít, tuto skutečnost nebyla schopna u klienta prověřit, žádný písemný doklad o úhradě nepředložila a žalobkyně o takové úhradě žádné informace neměla. Proto odvolací soud vychází ze shodného závěru, jaký učinil soud I. stupně, tedy že žalovaný po rozvodu manželství účastníků uhradil na jejich společný dluh částku 73 808 Kč a je namístě, aby mu jednu polovinu této částky žalobkyně dle § 742 odst. 1 písm. c) o. z. nahradila. Pokud by následně [jméno FO] na svůj dluh ve výši 73 808 Kč některému z účastníků cokoliv uhradila, budou účastníci povinni se o takové úhradě vypořádat.

17. Důvodná není ani odvolací námitka žalobkyně, že žalovaný neprokázal vklad částky 200 000 Kč na pořízení společné chaty v Bělči z jeho výlučných prostředků. Kromě toho, že soud v této souvislosti řádně zhodnotil svědecké výpovědi matky a sestry žalovaného, ze kterých jednoznačně plyne, že žalovaný od svého otce uvedenou částku 200 000 Kč obdržel (sestra žalovaného logicky vysvětlila, že ona stejnou částku obdržela na účet, jak doložila, ovšem žalovaný, který účet neměl a bydlel s otcem, ji obdržel v hotovosti). Kromě toho právní zástupkyně žalovaného při odvolacím jednání důvodně poukázala na vyjádření samotné žalobkyně při jednání soudu I. stupně dne 16. 12. 2023 (strana 17. protokolu), kde potvrdila, že peníze na koupi chaty do Brna přivezl žalovaný v hotovosti, a že obdržel 200 000 Kč od otce.

18. Uvedené závěry promítnuté do výpočtu vypořádacího podílu (při správnosti závěru soudu I. stupně, že podíly obou manželů na vypořádání jsou stejné - § 742 odst. 1 písm. a) o. z.) znamenají, že čistá hodnota majetku v SJM stanovená soudem I. stupně ve výši 606 688,50 Kč je v důsledku nižší hodnoty chaty v [adresa] č. e. [Anonymizováno] stanovené odvolacím soudem (místo 318 000 Kč jde o 288 870 Kč) nižší a činí částku 577 558,50 Kč. Po odečtení vnosů obou účastníků z jejich výlučných prostředků do SJM v celkové částce 301 960 Kč a připočtení částky 115 024 Kč představující vydání ze SJM na výlučný majetek účastníků (zde k žádným změnám nedošlo) činí čistá hodnota SJM celkem 390 622,50 Kč a na každého z účastníků tak připadá jedna polovina ve výši 195 311,25 Kč. Zde, s ohledem na shora uvedené, již odvolací soud neodečítá od hodnoty podílu žalobkyně hodnotu věcného břemene. K podílu žalobkyně ve výši 195 311,25 Kč je pak třeba připočíst (jak činí soud I. stupně) výši jejího vnosu do SJM 101 960 Kč a odečíst hodnotu vnosu ze SJM do jejího výlučného majetku ve výši 84 024 Kč, tedy žalobkyni by se mělo dostat ze SJM částky 213 247,25 Kč. Jelikož žalobkyni se dostává pouze hodnota v částce 66 458,54 Kč (pohledávka ze stavebního spoření), měla by obdržet na vyrovnání podílu částku 146 788,71 Kč. Ve shodě se soudem I. stupně je pak třeba ještě odečíst jednu polovinu dluhu uhrazeného žalovaným na společný dluh po rozvodu manželství, tedy částku 36 904 Kč (polovina ze 73 808 Kč), což znamená, že vypořádací podíl žalobkyně činí 109 884,71 Kč.

19. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud podle § 221 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o přikázání do vlastnictví stavby [adresa] č. e. [Anonymizováno] tak, že tuto nemovitou věc přikázal do vlastnictví žalovaného s hodnotou 288 870 Kč. Podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu I. stupně v odstavcích II. až VII. ve výrocích o přikázání dalších majetkových hodnot do vlastnictví žalobkyně a žalovanému. Podle § 221 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku VIII. o vypořádacím podílu tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 109 884,71 Kč ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku (s ohledem na výši částky, stejně jako soud I. stupně, když vůči lhůtě k plnění žádné výhrady vzneseny nebyly).

20. S ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu I. stupně rozhodoval odvolací soud nově o nákladech řízení účastníků i nákladech státu. Při správnosti závěru soudu I. stupně, že dle aktuální judikatury soudů v řízení o vypořádání SJM je zásadně úspěch obou účastníků shodný a žádný z nich dle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů nemá (k tomu srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23), rozhodl dle tohoto ustanovení za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů i soud odvolací.

21. Jelikož je již známa výše nákladů řízení, které platil stát, aniž byly zcela kryty zálohami účastníků, rozhodl odvolací soud dle § 148 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti účastníků k úhradě nákladů státu, a to shodně jako soud I. stupně v usnesení ze dne 28. 2. 2025, č. j. 2 C 280/2022-313. Přitom znalečné činilo 26 234,72 Kč, zaplacené zálohy 15 000 Kč, zbývá 11 234,72 Kč, na každého z účastníků připadá polovina 5 617,36 Kč, žalobkyni (s ohledem na její osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 %) lze uložil k úhradě 50 %, tedy částku 2 808,68 Kč (kterou již uhradila).

Poučení