15 Co 168/2024 - 195

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO: [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 364 410 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen „soud I. stupně“) ze dne 25. 1. 2024, č. j. 38 C 177/2018-168, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 29 107,10 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném podáním žaloby [datum] se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 364 410 Kč s 9 % úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] na pozici obchodní manažer s tím, že měla sjednanou mzdu ve výši [Anonymizováno] Kč měsíčně, když dodatkem č. [Anonymizováno] k pracovní smlouvě byla tato mzda s účinností od [datum] stanovena na částku [Anonymizováno] Kč měsíčně. Tvrdila dále, že její pracovní poměr byl k [datum] ukončen dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum] a že si v této dohodě účastníci sjednali, že žalovaná má povinnost uhradit žalobkyni odstupné ve výši podle zákoníku práce. Z toho dovozovala, že má nárok na odstupné ve výši trojnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku, který (v době uzavření dohody) činil [Anonymizováno] Kč. V průběhu řízení žalobkyně (podáním z [datum]) uvedla, že v dohodě o rozvázání pracovního poměru z [datum] bylo uvedeno, že smluvní strany se dohodly na ukončení pracovního poměru žalobkyně z důvodu nadbytečnosti. K prokázání této skutečnosti žalobkyně navrhovala, aby byl slyšen [tituly před jménem] [jméno FO], bývalý jednatel žalované, který za žalovanou tuto dohodu podepsal.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala, aby byla zamítnuta. Namítala zejména, že nebyl dán důvod uvedený v dohodě o rozvázání pracovního poměru, tedy nadbytečnost žalobkyně. V tomto směru poukazovala na to, že od roku 2017 žalovaná formou inzerátů vyhledávala zaměstnance na pozici „obchodní manažer“ (tedy pozice, na které působila žalobkyně), případně na obdobnou pozici „projektový manažer“. Dále namítala, že pracovní poměr se žalobkyní byl ukončen výpovědí ze strany zaměstnavatele z [datum] pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci a další výpovědí ze dne [datum] pro porušování režimu dočasně práce neschopného zaměstnance. V první fázi řízení rovněž namítala, že dodatek č. [Anonymizováno] k pracovní smlouvě žalobkyně o navýšení její mzdy byl antedatován; s ohledem na to dohodu o rozvázání pracovního poměru považovala za rozpornou s dobrými mravy.

3. Soud I. stupně provedl dokazování listinnými důkazy a dále provedl důkaz výslechem svědka [tituly před jménem] [jméno FO] – bývalého jednatele, který za žalovanou podepsal dohodu o rozvázání pracovního poměru z [datum]. Ten před soudem vypověděl, že dohodu za žalovanou vlastnoručně podepsal a že skutečnosti uvedené v dohodě odpovídají tomu, na čem se s žalobkyní dohodl. Uvedl rovněž, že poté co mu [jméno FO] (druhý společník žalované) řekl, že při prodeji žalované si přivede své vlastní lidi a že se žalobkyní již nepočítá, se pro něho žalobkyně stala nadbytečnou. Proto byla uzavřena dohoda z [datum]. Soud I. stupně ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne [datum], č. j. 38 C 177/2018-59, kterým žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 364 410 Kč s 9 % úrokem z prodlení ročně od [datum] zaplacení (výrok I.), žaloba byla zamítnuta v té části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení 9 % úroku z prodlení ročně z částky 364 410 Kč od [datum] do [datum] (výrok II.) a žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 110 654 Kč (výrok III.). Soud I. stupně tehdy dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, když dohoda o rozvázání pracovního poměru žalobkyně ze dne [datum] je určitá a platná.

4. Proti prvnímu rozsudku soudu I. stupně žalovaná podala odvolání, ve kterém namítala zejména to, že soud neposuzoval, zda skutečně existoval důvod uvedený v dohodě o rozvázání pracovního poměru (tj. nadbytečnost žalobkyně). V tomto směru poukazovala na to, že z výpovědi žalobkyně a [tituly před jménem] [jméno FO] vyplynulo, že tento důvod byl jiný, když tímto důvodem byla „subjektivní obava, že po změně vlastnické struktury žalované, již se žalobkyně nebude počítáno“. Namítla rovněž, že soud I. stupně vůbec nezjišťoval, zda existovalo organizační opatření ohledně nadbytečnosti žalobkyně.

5. Odvolací soud ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], kterým rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil (zamítavý výrok II. rozsudku ze dne [datum] nebyl žalobkyní napaden) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 28 036,10 Kč. Shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že u žalobkyně byly splněny předpoklady pro vznik nároku na odstupné z důvodu rozvázání pracovního poměru dohodou pro nadbytečnost. Přitom vycházel (tak, jako soud I. stupně) ze svědecké výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], ze které vzal za prokázané, že ten očekával, že po změně vlastnických vztahůu žalované bude žalobkyně pro žalovanou nadbytečná. Dospěl rovněž k závěru, že v okamžiku uzavření dohody o skončení pracovního poměru existovalo rozhodnutí zaměstnavatele o nadbytečnosti žalobkyně z důvodu organizačních změn souvisejících se změnou vlastnických vztahů.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum] žalovaná podala dovolání, které bylo postaveno především na námitce, že u žalované neexistovalo rozhodnutí o organizační změně a že soudy se nezabývaly tím, zda žalobkyně skutečně byla pro žalovanou nadbytečná (toto žalovaná nadále popírala).

7. Na základě podaného dovolání ve věci rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2023, č. j. 21 Cdo 1060/2021-117, kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ze dne [datum] i rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum] (ve výrocích I. a III.) a v tomto rozsahu byla vrácena věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Současně bylo odmítnuto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu I. stupně ve výroku III. (o náhradě nákladů řízení). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že dovolací soud nesouhlasil se skutkovými závěry odvolacího soudu (a soudu I. stupně), když tyto závěry nemají zatím oporu v provedeném dokazování. Poukázal na to, že na základě dosud provedeného dokazování zatím nijak nevyplývá, jaké (a zda vůbec) bylo u žalované přijato konkrétní rozhodnutí, které by sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, v důsledku jehož realizace by se žalobkyně stala nadbytečnou zaměstnankyní. Vytkl také oběma soudům, že při svých závěrech vycházely ze skutkových zjištění na základě výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], který jako svědek vypovídal ke skutečnostem, které se týkají žalované a které nastaly v době, kdy byl jednatelem žalované. Za této situace proto měl být slyšen nikoli jako svědek, ale jako účastník řízení podle § 131 odst. 2 věty druhé a § 131 odst. 3 o.s.ř. Druhým důvodem pro zrušení bylo to, že soudy nevzaly náležitě v úvahu, že žalobkyně uplatněný nárok na odstupné primárně založila na tvrzení, že účastníci si v dohodě o rozvázání pracovního poměru sjednali, že žalovaná má povinnost uhradit žalobkyni odstupné ve výši dle zákoníku práce. Nejvyšší soud dodal, že skutečnost, že zaměstnanci nenáleží odstupné na základě ust. § 67 odst. 1 nebo odst. 2 zákoníku práce, proto ještě neznamená, že mu na něj nemohlo vzniknout právo jinak – např. na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele dle § 49 zákoníku práce. Z těchto důvodů měl dovolací soud za to, že závěr o tom, že v případě žalobkyně byly splněny předpoklady pro vznik nároku na odstupné je přinejmenším předčasný.

8. V další fázi řízení soud I. stupně již znovu nevyslechl bývalého jednatele žalované [tituly před jménem] [jméno FO], a to z důvodu, že ten v mezidobí zemřel. Za této situace soud I. stupně doplnil dokazování některými listinnými důkazy a provedl doplňující účastnický výslech žalobkyně. Poté ve věci znovu rozhodl rozsudkem z [datum], č. j. 38 C 177/2018-168, kterým žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 364 410 Kč s 9 % úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 222 027 Kč (výrok II.). Z odůvodnění vyplývá, že dospěl ke stejnému skutkovému závěru, jak v případě svého prvního rozsudku, tj. že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na pozici obchodní manažer, že dne [datum] žalobkyně uzavřela se žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru s uvedením důvodu nadbytečnosti, včetně dohody, podle které žalovaná zaplatí žalobkyni odstupné ve výši dle zákoníku práce. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení odstupného, toto však žalovaná do doby rozhodnutí soudu neuhradila. Soud I. stupně znovu vycházel z toho, že dohoda o rozvázání pracovního poměru byla za žalovanou podepsána tehdejším jednatelem [tituly před jménem] [jméno FO], čili osobou, která byla v době sepsání dohody oprávněna jednat za žalovanou, a že z dohody jednoznačně vyplývá, z jakého důvodu byl pracovní poměr žalobkyně ukončen a že tento důvod zakládá nárok na plnění dle § 67 odst. 1 zákoníku práce. Vycházel z toho, že mezi účastníky daného právního jednání (dohody z [datum]) byla shoda ve skutečnosti, že žalovaná ukončila se žalobkyní pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti dle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce. Zmínil, že žalovaná netvrdila a neprokazovala, že jednatel [tituly před jménem] [jméno FO] překročil své oprávnění jednat za žalovanou. Za této situace měl za to, že právní jednání (dohoda z [datum]) je pro žalovanou zavazující, a to přesto, že v době po sepsání dohody o skončení pracovního poměru žalobkyni došlo ke změně vlastnické struktury žalované. To však nemůže mít žádný vliv na platnost dohody o skončení pracovního poměru, zvláště pokud žalovaná prostřednictvím [tituly před jménem] [jméno FO] seznámila žalobkyni již před uzavřením dohody s její nadbytečností. V tomto směru soud poukázal na to, že má za dostačující, že těsně před uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru zaměstnavatel sdělí zaměstnanci, že je pro něj nadbytečný. Měl za to, že toto bylo rovněž podpořeno v písemné formě tohoto právního jednání. Tvrzení o nadbytečnosti žalobkyně lze mít za prokázané na základě účastnické výpovědi žalobkyně, ve spojení s písemnou dohodou o rozvázání pracovního poměru. Dodal, že pokud by žalobkyně byla při uzavírání dohody o skončení pracovního poměru záměrně uvedena v omyl, nelze tomuto jednání žalované poskytovat právní ochranu. Dodal rovněž, že z logiky věci vyplývá, že žalobkyně neměla jiný důvod k uzavření dohody o ukončení jejího pracovního poměru. Na základě těchto dílčích závěrů pak dospěl k právnímu závěru, že důvod ukončení pracovního poměru žalobkyně je určitý a srozumitelný a že odpovídá výpovědnímu důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce; proto žalobkyni náleží podle § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce odstupné ve výši nejméně trojnásobku jejího průměrného výdělku. Vycházel z toho, že ze shodného tvrzení účastníků (i z lustrace účastníků v systému ISAS) bylo zjištěno, že dohoda o skončení pracovního poměru z [datum] nebyla ve lhůtě podle § 72 zákoníku práce napadena žalobou žádným z účastníků řízení, proto soud nebyl oprávněn zkoumat platnost této dohody ani jako předběžnou otázku. Dovodil tak, že pracovní poměr žalobkyně u žalované zanikl k [datum] (na základě dohody o rozvázání pracovního poměru z [datum]). K námitce žalované, že pracovní poměr k tomuto dni skončil i na základě výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem dne [datum], uvedl, že v případě souběhu těchto právních jednání (dohoda o rozvázání pracovního poměru a výpověď ze strany zaměstnavatele), je podstatné, že pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil již na základě dřívějšího právního jednání, tedy dohody o rozvázání pracovního poměru z [datum]. Při výpočtu nároku na odstupné soud I. stupně vycházel z provedených listinných důkazů, na základě kterých dospěl k tomu, že průměrná hodinová mzda žalobkyně činila v rozhodném období (druhý kvartál roku 2018) [Anonymizováno] Kč. Na základě toho dospěl k závěru, že průměrná měsíční hrubá mzda v souladu s § 356 odst. 2 zákoníku práce činila v rozhodném období [Anonymizováno] Kč a že trojnásobek průměrné měsíční hrubé mzdy činí částku [Anonymizováno] Kč.

9. Žalovaná podala odvolání i proti druhému rozsudku soudu I. stupně. V něm opětovně namítala, že soud I. stupně se nezabýval posouzením, zda vůbec u žalované existovalo nějaké rozhodnutí o nadbytečnosti. Nadále tedy měla za to, že dohoda o rozvázání pracovního poměru z [datum] obsahovala důvod, který ve skutečnosti neexistoval. Za takových okolností nárok žalobkyně na odstupné nevznikl (v tomto směru odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 3551/2017). S ohledem na to, že napadené rozhodnutí neuvádí, na základě jakého rozhodnutí (nebo jiné organizační změny) se žalobkyně měla stát nadbytečnou, namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Proto navrhovala, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a žalované bude přiznána náhrada nákladů řízení.

10. Žalobkyně odvolání žalované považovala za nedůvodné. Poukazovala na to, že dohodu o rozvázání pracovního poměru za žalovanou podepsal její jednatel, který ji ujistil o důvodu ukončení pracovního poměru (tj. o její nadbytečnosti). Proto byla v dobré víře, že takovýto důvod je správný. Znovu poukázala na to, že dohodou o rozvázání pracovního poměru se závazkem k výplatě odstupného je žalovaná vázána (§ 556 občanského zákoníku). Zdůraznila, že vůlí stran bylo rozvázat pracovní poměr žalobkyně s nárokem na odstupné bez ohledu na to, zda tento nárok vyplývá ze zákoníku práce, když zákoník práce se použil jen na stanovení výše odstupného. Měla za to, že nárok na odstupné by jí vznikl i kdyby v dohodě o rozvázání pracovního poměru nebyl uveden důvod skončení pracovního poměru, což vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu.

11. V rámci odvolacího řízení žalobkyně ani žalovaná nenavrhovaly doplnění dokazování a neuváděly nové skutečnosti.

12. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

13. Odvolací soud předně poukazuje na to, že nepovažuje za důvodnou námitku žalované v tom směru, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný, když z napadeného rozsudku jasně vyplývá, na základě čeho soud I. stupně dospěl ke skutkovému závěru a jakým způsobem uplatněný nárok právně posoudil.

14. Odvolací soud souhlasí se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se soud I. stupně vypořádal i s jednotlivými námitkami žalované, které ve svém odvolání víceméně zopakovala. Na tomto místě lze jen zrekapitulovat, že i odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně o tom, že existenci nadbytečnosti žalobkyně v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru (z [datum]) lze dovodit v situaci, pokud v řízení bylo prokázané, že žalovaná jako zaměstnavatel sdělila prostřednictvím svého jednatele ([tituly před jménem] [jméno FO]) žalobkyni, že je pro ni nadbytečná. Toto prokazuje především písemná dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum], ve spojení s účastnickou výpovědí žalobkyně. Za situace, kdy uzavření této písemné dohody nebyla přítomna jiná osoba než žalobkyně a tehdejší statutární zástupce žalované [tituly před jménem] [jméno FO], a kdy dle názoru Nejvyššího soudu není možné při zjišťování skutkového stavu přihlédnout k výpovědí svědka [tituly před jménem] [jméno FO] (z důvodu nesprávného procesního poučení), přičemž opakování této výpovědi nebylo možné provést z důvodu úmrtí této osoby, nelze při prokazování této skutečnosti vycházet z jiných důkazů. Na tomto skutkovém závěru nemohla nic změnit ani účastnická výpověď žalované provedená formou výslechu současného jednatele [jméno FO], neboť ten v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru se žalobkyní nebyl jednatelem žalované a zejména nebyl přítomen uzavření této dohody; z tohoto pohledu tedy nemohl mít žádné přímé poznatky o potřebnosti či naopak nadbytečnosti žalobkyně k [datum].

15. K výtce Nejvyššího soudu v tom směru, že v rámci prvního řízení před soudem I. stupně i před odvolacím soudem nebylo zjištěno a prokázáno, jaké konkrétní rozhodnutí zaměstnavatele o nadbytečnosti bylo přijato, odvolací soud uvádí následující. V obecné rovině je třeba vycházet z ustálené soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1105/2001, 21 Cdo 2204/2003 nebo 21 Cdo 4696/2018), která vychází z toho, že rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách není právním jednáním (dříve právním úkonem) a nelze je samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil ten, kdo je k tomu oprávněn. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat. Zákoník práce ani jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí zaměstnavatele o změně úkolů zaměstnavatele, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen (srov. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 1130/97). Vztaženo na posuzovaný případ, lze vycházet z toho, že rozhodnutí o nadbytečnosti žalobkyně a o zrušení jejího místa přijal jednatel žalované [tituly před jménem] [jméno FO] před uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru s žalobkyní ze dne [datum], a to poté, co při jednání s druhým společníkem žalované ([jméno FO]) o prodeji svého obchodního podílu u žalované zjistil, že po změně vlastnické struktury u žalované se žalobkyně stane nadbytečnou. V řízení nebylo sporné (a prokázal to i k důkazu provedený úplný výpis žalované z obchodního rejstříku), že ke změně vlastnické struktury u žalované došlo k [datum], kdy [tituly před jménem] [jméno FO] přestal být jednatelem žalované a současně přestal být vlastníkem obchodního podílu žalované ve výši 60 %. Z provedených důkazů lze mít rovněž za prokázané, že své rozhodnutí o nadbytečnosti žalobkyně (a zrušení jejího místa) oznámil [tituly před jménem] [jméno FO] žalobkyni těsně před pdpisem dohody o rozvázání pracovního poměru z [datum] (viz doplňující účastnický výslech žalobyně). V tomto směru lze vycházet i ze závěrů vyjádřených ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe Nejvyššího soudu ČSSR (vydáno [Anonymizováno] [adresa], s. [Anonymizováno]), dle kterých je rozhodující, aby v době kdy je dána výpověď (zde dohoda o rozvázání pracovního poměru pro nadbytečnost zaměstnankyně), bylo o organizační změně již rozhodnuto a aby bylo nepochybné, že v důsledku této změny zaměstnavatel v dohledné době, zpravidla rovnající se výpovědní lhůtě (nyní výpovědní době), pozbude možnosti zaměstnance zaměstnávat, nebo že se zaměstnanec stane pro něj nadbytečným. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nadbytečnost zaměstnance nemusí existovat již v okamžiku přijetí rozhodnutí (opatření) zaměstnavatele, ale připouští se i situace, že zaměstnanec se stane nadbytečným v dohledné (tedy velmi blízké) době.

16. Soudní praxe také dovodila (viz již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 1130/97), že platnost výpovědi (zde dohody o rozvázání pracovního poměru), jako právního jednání, může být přezkoumávána jen vzhledem k okolnostem, které existovaly v době jeho vzniku. Proto skutečnost, zda rozhodnutí o organizační změně je v souladu se zákonem, je přezkoumávána jen se zřetelem k okolnostem existujícím v době dání výpovědi (zde dohody o rozvázání pracovního poměru). V rámci těchto úvah se však nelze zabývat skutečnostmi, které nastanou (vzniknou) poté, co byl úkon směřující ke skončení pracovního poměru učiněn, neboť by to znamenalo – důsledně vzato – přezkoumání rozhodnutí zaměstnavatele z toho hlediska, zda v době dání výpovědi (zde dohody o rozvázání pracovního poměru), dostatečně předvídal okolnosti, které případně mohou v budoucnosti následně nastat.

17. Žalovaná by skutkový závěr soudu (o přijatém opatření ze strany zaměstnavatele a nadbytečnosti žalobkyně) mohla vyvrátit jen tím, pokud by řízení beze vší pochybnosti prokázala, že žalobkyně v době uzavření dohody (nebo v nejbližší době po ní) nebyla nadbytečná, tedy že by v té době žalovaná naopak na její pozici sháněla zaměstnance. V tomto směru nebylo významné tvrzení žalované o tom, že na obdobnou pozici sháněla zaměstnance v roce 2017, případně (jak vypovídala žalovaná prostřednictvím současného jednatele [jméno FO]) na podzim 2018 v době po změně vlastnické struktury u žalované. Závěr o nadbytečnosti by tedy mohl být vyvrácen, jen pokud by žalovaná tvrdila (a prokazovala), že potřebovala zaměstnance na stejnou pozici v době bezprostředně okolo podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru, tedy v květnu nebo červnu 2018. Takovouto skutečnost však žalovaná netvrdila ani neprokazovala.

18. Bez ohledu na výše uvedené, odvolací soud dodává, že nárok na odstupné je třeba považovat za důvodný, i kdyby nebyla otázka nadbytečnosti žalobkyně objasněna, a to z toho důvodu, že nárok na odstupné byl přímo sjednán v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum]. I Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 17. 2. 2023, č. j. 21 Cdo 1060/2021-117 zmínil, že soudy nevzaly náležitě v úvahu, že žalobkyně uplatněný nárok na odstupné primárně založila na tvrzení, že účastnice v dohodě o rozvázání pracovního poměru „sjednaly, že žalovaná má povinnost uhradit žalobkyni odstupné ve výši dle zákoníku práce“; současně poukázal na to, že skutečnost, že zaměstnanci nenáleží odstupné dle § 67 odst. 1 nebo odst. 2 zákoníku práce, ještě neznamená, že mu na něj nemohlo vzniknout právo jinak - například na základě dohody podle § 49 zákoníku práce - a že z tohoto pohledu se soudy uplatněným nárokem nezabývaly. Podle odvolacího soudu je podstatné, že účastníci v dohodě o rozvázání pracovního poměru jasně vyjádřili vůli ukončit pracovní poměr žalobkyně dohodou k [datum] s tím, že žalobkyni náleží nárok na odstupné ve výši dle zákoníku práce. Z tohoto pohledu tedy otázka nadbytečnosti či naopak potřebnosti žalobkyně není vlastně právně významná, a proto by žalobě mohlo být vyhověno i na základě této právní konstrukce (tedy bez ohledu na skutečný důvod rozvázání pracovního poměru).

19. Na okraj pak lze ještě dodat, že ani případná neplatnost dohody o sjednání odstupného ve prospěch žalobkyně by v situaci, kdy neplatnost nezpůsobila výlučně žalobkyně, nemohla jít k tíži žalobkyně, ale naopak k tíži žalované jako zaměstnavatele. To vyplývá z ust. § 19 odst. 3 zákoníku práce.

20. Pokud se týká vlastního výpočtu nároku na odstupné, zde odvolací soud souhlasí se závěry soudu I. stupně a odkazuje na bod 27 odůvodnění napadeného rozsudku, kde je výpočet nároku podrobně odůvodněn i včetně odkazu na příslušná zákonná ustanovení.

21. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je věcně správný, a proto ho podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I. tohoto rozsudku). Pokud se týká výpočtu nákladů žalobkyně v řízení před soudem I. stupně (včetně prvního odvolacího řízení a dovolacího řízení), lze odkázat na správné odůvodnění tohoto výpočtu uvedené v bodě 30 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, proto je žalovaná povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady odvolacího řízení v celkové částce 29 107,10 Kč. Tato částka představuje náklady za právní zastoupení žalobkyně ve výši 26 027,10 Kč a náklady cestovného k odvolacímu jednání ve výši 3 080 Kč.

23. Náklady za právní zastoupení byly vypočteny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění učinném v době vykonání jednotlivých úkonů právní služby (dále advokátní tarif). Bylo vycházeno z toho, že zástupce žalobkyně v odvolacím řízení učinil 2 úkony právní služby, které podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu spočívaly v písemném vyjádření k odvolání žalované z [datum] a účasti u odvolacího jednání dne [datum]. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle § 7 advokátního tarifu 9 780 Kč (celkem tedy za 2 úkony 19 560 Kč). Za první úkon právní služby zástupci žalobkyně náleží podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do [datum] režijní paušál ve výši 300 Kč, za druhý úkon mu pak náleží režijní paušál ve výši 450 Kč (podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum]). Mezi náklady právního zastoupení náleží i náhrada za ztrátu času v souvislosti s účastí zástupce žalobkyně u odvolacího jednání, které proběhlo mimo jeho sídlo; v tomto případě tato náhrada činí 8 půlhodin po 150 Kč (celkem 1 200 Kč), což vyplývá z § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tak náklady za právní zastoupení žalobkyně dosáhly částky 21 510 Kč. Jelikož zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, byla tato částka navýšena o 21 % DPH (4 517,10 Kč) na celkovou částku 26 027,10 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

24. Mezi hotové náklady žalobkyně (jejího zástupce) pak patří i náklady na cestovné k jednání odvolacího soudu. Bylo doloženo, že zástupce žalobkyně cestoval vlastním osobním automobilem na trase [adresa] a zpět při ujetí celkem 360 km, když použitý automobil má průměrnou spotřebu 7,7 litrů benzínu BA 95 na 100 km (zjištěno z předloženého technického průkazu). Výpočet cestovného se opírá o vyhlášku č. 475/2024 Sb. Náhrada za použití vozidla činí 2 088 Kč (360 km × 5,80 Kč) a náhrada za pohonné hmoty činí 992 Kč (360 km × 0,077 × 35,80 Kč). K výpočtu cestovného odvolací soud dodává, že náhrada cestovného nebyla zvýšena o 21 % DPH, neboť tato daň je obsažena již v ceně pohonných hmot i v ceně osobního automobilu. Pokud by cestovní náhrada byla navýšena znovu o daň z přidané hodnoty, ve svém důsledku by to vedlo k tomu, že tato daň by byla placena dvakrát, což je nepřípustné.