15 Co 171/2021-275

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o zaplacení částky 308 220 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. 7. 2021, č. j. 8 C 200/2018-246, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v části napadeného výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 308 220 Kč spolu s 8,05 % zákonnými úroky z prodlení ročně z této částky od 20. 3. 2018 do zaplacení, potvrzuje.

II. Ve zbývající napadené části výroku I. ohledně příslušenství za dobu od 28. 8. 2017 do 19. 3. 2018 se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni příslušenství za dobu od 28. 8. 2017 do 19. 3. 2018 ve výši 8,05 % ročně z částky 308 220 Kč, se žaloba zamítá. 2 15 Co 171/2021

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 257 736,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 308 220 Kč spolu s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 28. 8. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně soud I. stupně ohledně částky 4 000 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II.). V neposlední řadě pak soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 227 547 Kč do 3 dnů od právní moci k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal prostřednictvím svého právního zástupce odvolání žalovaný. Podaným odvoláním napadá výroky I. a III. rozsudku soudu I. stupně, když namítá, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení s tím, že po předchozím zrušení rozhodnutí soudu I. stupně odvolacím soudem soud I. stupně podle žalovaného respektoval právní názor odvolacího soudu, že právní povaha nároku je z části bezdůvodným obohacením a v části náhradou škody, když současně soud I. stupně dostatečně zjistil průměrnou výši měsíční mzdy žalovaného a výši škody, tedy toho, co bylo zaplaceno na odvodech a dani z příjmu. V dalších bodech však dle žalovaného soud I. stupně požadavku odvolacího soudu nedostál, když nebyly dostatečně objasněny a vyřešeny kritéria, která byla žalobkyní pro přiznání ročních prémií pro zaměstnance stanovena a platnost uznávacího prohlášení. Jde-li o nesprávnost skutkových zjištění soudu I. stupně, žalovaný odkazuje na bod 22 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně s tím, že tam uvedené důkazy podle něj prokazují pouze to, že k výplatě ročních odměn došlo, ale neprokazují, že nárok na vyplacení ročních odměn nevznikl. Dále má žalovaný za to, že nebylo prokázáno, že vědomě a úmyslně v rozporu se svými povinnostmi zkresloval hospodářské výsledky a účetnictví střediska a tedy že věděl, nebo musel předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V tomto směru odkazuje na svědeckou výpověď svědka [příjmení], z níž vyplývalo, že roční prémie byly vypláceny i v situaci nesplnění plánu, byť pokrácené. Ohledně nesprávného právního posouzení pak žalovaný odkazuje na bod 31 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, kde soud dospěl k závěru, že námitka žalovaného ohledně relativní neplatnosti uznávacího prohlášení z důvodu bezprávní výhružky je nedůvodná. V tomto směru žalovaný polemizuje se závěry soudu I. stupně, zvláště ohledně jeho odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4830/2009, kde v případě projednávaném Nejvyšším soudem bylo shledáno, že k bezprávné výhružce nedošlo, neboť tam žalovaná„ hrozila“ skutečně jen tím, co byla dle zákoníku práce oprávněná učinit, neboť pro to byly splněny podmínky. V tomto projednávaném případě však žalobkyně žalovanému hrozila něčím, co sice byla oprávněna učinit, ale prostřednictvím výhružky si vynucovala něco, k čemu použita být nesmí. Pokud v tomto směru soud I. stupně vyšel z výpovědi předsedy představenstva [jméno] [příjmení], že písemné uznání žalovaný podepsal dobrovolně, soud I. stupně se v rozhodnutí vůbec nevypořádal s tím, proč uvěřil panu [příjmení] oproti žalovanému. Dle názoru žalovaného tedy soud I. stupně na základě provedených důkazů nesprávně právně posoudil věc. V neposlední řadě pak žalovaný namítá, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu I. stupně je dána mj. též tím, že pokud jde o bod 22 odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, je v něm sice uvedeno, na základě kterých důkazů soud dospěl ke skutkovým zjištěním, ale není zde odůvodněno, proč soud na základě daných důkazů dospěl k daným skutkovým zjištěním. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud buď rozhodnutí soudu I. stupně změnil a žalobu ohledně povinnosti zaplatit částku 308 220 Kč s příslušenstvím 3 15 Co 171/2021 zamítl, případně aby věc zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. K odvolání žalovaného se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila též žalobkyně. Ta na rozdíl od žalovaného se plně ztotožňuje s napadeným rozsudkem soudu I. stupně a je toho názoru, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na správném posouzení věci. V této souvislosti poukazuje na účelovost námitek žalovaného ve snaze o oddálení uspokojení předmětného nároku žalobkyně. Poukazuje na rozpornost tvrzení učiněných žalovaným před žalobkyní v rámci inventurního šetření v létě 2017 a před Policií České republiky v rámci prověřování trestné činnosti oproti tvrzením učiněným před soudem I. stupně, které usvědčují žalovaného o tom, že lže a činí jeho tvrzení učiněná před soudem I. stupně zcela nevěrohodná, a to včetně jeho tvrzení o tom, že k písemnému uznání předmětného dluhu dne 28. 8. 2017 byl ze strany žalobkyně nepřímo donucen, kdy o tomto nepravdivém tvrzení žalovaného neexistuje žádný důkaz. Podle žalobkyně tak soud I. stupně dospěl ke správnému skutkovému zjištění a dospěl ke správnému právnímu posouzení o tom, že uznání dluhu žalovaným ze dne 28. 8. 2017 je platné, když nebyla prokázána oprávněnost námitky žalovaného, že uznání dluhu podepsal na základě bezprávní výhružky žalobkyně a ani další námitky o neexistenci dluhu. Dále žalobkyně uvádí, že není pravdou, že by žalovaný prokázal, že jeho zavinění v dané věci je pouze a jen ve formě vědomé nedbalosti. Žalobkyně připouští, že je sice pravdou, že odměny byly vedoucím středisek vypláceny i v poměrné výši oproti dosaženým hospodářským výsledkům, ale v daném řízení bylo prokázáno, že na žalovaného se tato možnost v žádném případě nevztahovala. V daném řízení bylo bezpochyby prokázáno, že žalovaný zcela úmyslně zkresloval hospodářské výsledky předmětného střediska a jeho osobní motivace k tomuto jeho jednání je v dané věci zcela irelevantní. V daném případě bylo bezpochyby prokázáno, že žalovaný ovlivnil ostatní členy inventarizačních komisí a předmětné inventury nebyly prováděny řádně, kdy žalovaný pouze opsal údaje zaznamenané v účetnictví. Žalobkyně je toho názoru, že v daném řízení bylo dostatečně a nepochybně prokázáno, že žalovaný věděl nebo musel z okolností předpokládat, že předmětné odměny jsou částky nesprávně určené a omylem vyplacené, když v tomto směru opakuje argumentaci uváděnou před soudem I. stupně. V neposlední řadě pak žalobkyně poukazuje na to, že by nikdy nevyplatila odměny žalovanému, kdyby měla povědomí, jak žalovaný porušuje právní a vnitřní předpisy, falšuje hospodářské výsledky, tají ztráty a skutečný stav zásob a způsobil manko přes 5 mil. Kč. Výše ročních odměn žalovaného jako vedoucího střediska byla za roky 2014, 2015 a 2016 stanovena na základě vyhodnocení plnění plánovaného hospodářského výsledku předmětného střediska, a to vždy za leden až říjen příslušného roku na základě údajů z účetní evidence tohoto střediska za relevantní období. Dle žalovaným předložené tabulky jeho vlastní evidence rozdílů za jednotlivé roky z přejímek dříví bylo stanoveno minimální množství chybějícího dříví za roky 2014, 2015 a 2016, kdy o jejich hodnotu pak byl ponížen hospodářský výsledek evidovaný za uvedené roky v účetnictví předmětného střediska žalobkyně. Skutečné množství chybějícího dříví za roky 2014, 2015 a 2016 však s ohledem na výsledky inventury provedené v srpnu 2017 muselo být nepochybně vyšší. V tomto směru pak opětovně, tak jak již před soudem I. stupně, vyčísluje jednotlivé hospodářské výsledky za uvedená období. V neposlední řadě pak žalobkyně ohledně vznesené námitky promlčení, poukazuje na to, že na základě platného písemného uznání předmětného nároku žalovaným ze dne 28. 8. 2017, počala běžet nová 10-letá promlčecí doba, takže uplatněný nárok žalobkyně není promlčen ani zčásti. Navíc pak má za to, že s ohledem na podané trestní oznámení ze dne 16. 11. 2017 došlo ke stavění běhu promlčecí doby, a to až do okamžiku zamítnutí stížnosti žalobkyně proti usnesení o odložení trestní věci Státním zastupitelstvím dne 18. 6. 2018. Mimo to má též žalobkyně za to, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný opětovně žalobkyni ujišťoval o zaplacení předmětného nároku, a to formou získání půjčky na část jeho dluhu a část hodlal hradit ve splátkách, kdy započetí úhrady dluhu nestále oddaloval, což s ohledem na důvěru 4 15 Co 171/2021 žalobkyně v ujišťování žalovaného o zaplacení předmětného dluhu vedlo k odkládání okamžiku podání předmětné žaloby. Z těchto důvodů má žalobkyně za to, že rozhodnutí soudu I. stupně je věcně správné, a proto navrhla, aby jej odvolací soud potvrdil.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal v napadené části (výroky I. a III.) rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že vyjma malé části příslušenství není odvolání žalovaného důvodné.

5. Nejprve je třeba odmítnout odvolací námitku žalovaného ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu I. stupně z důvodu tzv. souhrnného zjištění. Zde lze jednak odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, z něhož mimo jiné vyplývá, že„ měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. Z podaného odvolání je zcela zřejmé, že žalovaný byl schopen zcela jasně formulovat své námitky proti skutkovým i právním závěrům soudu I. stupně a že tedy případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. K tomu lze ještě uvést, že pokud některou z tvrzených skutečností prokazuje vícero důkazních prostředků, výčet těchto důkazních prostředků uváděný v souvislosti s konkrétním skutkovým zjištěním nelze považovat za souhrnná skutková zjištění. O souhrnná skutková zjištění by se jednalo tehdy, pokud by v rámci odůvodnění rozhodnutí byl uveden souhrn provedených důkazů a samostatně odděleně od něj by byla uvedena všechna skutková zjištění, která v rámci řízení soud učinil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1045/99). Z těchto důvodů odvolací soud neshledává uvedenou námitku důvodnou.

6. Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že soud I. stupně na základě provedeného dokazování učinil dostatečná skutková zjištění, když jeho skutkové závěry považuje odvolací soud za správné; dále soud I. stupně aplikoval příslušné právní normy s tím, že i právní hodnocení provedené soudem I. stupně je správné. Odvolací soud se (vyjma malé části příslušenství) ztotožňuje s hodnocením věci tak, jak jej učinil soud I. stupně, který vysvětlil své úvahy a důvody, pro které považuje žalobu žalobkyně vůči žalovanému za důvodnou. V tomto směru odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně a v dalším se tedy vyjadřuje k námitkám žalovaného, jež uvádí v odvolání, a které jsou dílem totožné jako námitky uváděné před soudem I. stupně.

7. V projednávané věci lze tedy zopakovat to, že předmětem řízení bylo původně zaplacení částky 312 220 Kč (posléze pak částky 308 220 Kč) jako částky, která byla žalovanému žalobkyní jako jeho zaměstnavatelem vyplacena na ročních odměnách za roky 2014, 2015 a 2016 a které v té souvislosti musela žalobkyně jako zaměstnavatel též odvést na odvodech a dani s tím, že žalobkyně tvrdila, že žalovanému na tyto vyplacené odměny (s ohledem na stav hospodaření na jeho středisku) nevznikl nárok.

8. V této souvislosti nelze přehlížet, že při jednání mezi žalobkyní a žalovaným bylo podepsáno žalovaným uznání dluhu ze dne 28. 8. 2017. Za této situace tak platí vyvratitelná domněnka ohledně existence dluhu, jeho výše a důvodu tak, jak to vyplývá z uznávacího prohlášení. 5 15 Co 171/2021 9. Žalovaný se proti tomuto bránil námitkou neplatnosti uvedeného uznávacího prohlášení, a to v podstatě ze dvou důvodů. Prvním důvodem bylo to, že při sepsání uznávacího prohlášení nebyla respektována limitace náhrady škody v pracovněprávních věcech, a to ve výši 4,5-násobku průměrné mzdy a druhým důvodem bylo to, že při podpisu předmětného uznávacího prohlášení bylo ze strany zaměstnavatele využito bezprávné výhružky.

10. Jde-li o první námitku, tedy ohledně limitace náhrady škody v pracovněprávních vztazích (srov. ust. § 257 odst. 2 zákoníku práce), je třeba uvést, že původně žalovaná částka 312 220 Kč se skládá ze dvou relativně samostatných nároků. Jde tedy jednak o nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 311 zákoníku práce ohledně vrácení neprávem vyplacené mzdy, tzn. částek, které fakticky v čistém žalovaný obdržel na vyplacených předmětných prémiích za rok 2014, 2015 a 2016. Další částka pak je náhradou škody (srov. ust. § 250 zákoníku práce), která měla žalobkyni jako zaměstnavateli vzniknout v souvislosti s povinnými odvody, které v souvislosti s vyplacením těchto odměn musela vynaložit. Z povahy věci je tak zřejmé, že je-li uvedená limitace upravena výslovně ve vztahu k nárokům na náhradu škody, není její aplikace možná (a tedy nevztahuje se) k nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 311 zákoníku práce. Její případná aplikace tedy přichází v úvahu pouze ohledně té části nároku, kde se jedná o náhradu škody. I ve vztahu k tomuto nároku (tzn. na náhradu škody za částky zaplacené na zákonných odvodech a dani) neshledal soud I. stupně tuto námitku oprávněnou a to ze dvou důvodů. Prvním je ten, že v daném případě se nejedná o škodu vzniklou z nedbalosti, nýbrž byla způsobena úmyslně, když žalovaný věděl o tom, jaký je skutečný stav hospodaření (tzn. existující schodek) a pokud by tento stav hospodaření byl znám žalobkyni, že mu nárok na odměny nevznikne. Za této existující situace však žalovaný v rozporu s tímto skutečným stavem v rámci evidence stavu zásob a navazujících periodických inventur (prováděných jen formálně) vykazoval kladný hospodářský výsledek, na jehož základě mu pak žalovaná odměny přiznala. Pokud tedy lze aplikovat limitaci náhrady škody pouze v případně nedbalostních škod, nedopadá tato limitace na tento případ, neboť škoda byla způsobena min. ve formě nepřímého úmyslu. Druhý důvod, proč soud I. stupně námitku ohledně nerespektování limitace náhrady škody nepovažoval za oprávněnou, spočívá v tom, že odměny za každý jednotlivý rok jsou relativně samostatným nárokem a je třeba tyto posuzovat zvlášť, přičemž v žádném z těchto roků nedošlo k tomu, že by tato škoda vzniklá v souvislosti s vyplacením odvodů a daně přesáhla částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti. Odvolací soud považuje tyto závěry soudu I. stupně za zcela správné s tím, že nebylo porušeno ust. § 257 odst. 2 zákoníku práce o limitaci náhrady škody. Tyto námitky žalovaného tak ani v odvolacím řízení neshledal soud za oprávněné.

11. Pokud jde o druhou námitku žalovaného ohledně neplatnosti uznávacího prohlášení ze dne 28. 8. 2017, tedy že zde měla být použita bezprávná výhružka ze strany zaměstnavatele a byla tak narušena svoboda vůle žalovaného, tak ani zde odvolací soud neshledává tuto námitku důvodnou a souhlasí se závěry, které uvedl ve svém rozhodnutí soud I. stupně. V této souvislosti lze poukázat na výpověď svědka [jméno] [příjmení], která nestojí osamoceně (jak namítá v rámci odvolání žalovaný), ale je podpořena dalšími zjištěnými skutečnostmi. V tomto směru lze poukázat na to, že za zcela shodné situace žalovaný odmítl podepsat jiné uznání dluhu, u další pohledávky, kterou vůči němu žalobkyně uplatňovala, a to dokonce na podstatně vyšší částku, dále lze poukázat na další jednání žalovaného, který uzavřel se žalobkyní dohodu o srážkách ze mzdy za období srpna roku 2017 (a na tomto základě došlo k úhradě části dluhu, který je předmětem tohoto řízení). Dále lze poukázat také na to, že i poté, co bylo podepsáno uznání dluhu ze dne 28. 8. 2017 a i poté, co bylo podáno trestní oznámení na neznámého pachatele (tedy nikoli na žalovaného a nikoli z důvodu vylákání odměn, ale z důvodu toho chybějícího dřeva na středisku, kde dříve žalovaný pracoval), žalovaný dále se žalobkyní jednal o způsobu splácení a 6 15 Co 171/2021 možných splátkách. S ohledem na vše uvedené má odvolací soud za to, že uznání dluhu ze dne 28. 8. 2017 je platným právním jednáním. Z těchto důvodů taky není důvodná námitka žalovaného ohledně promlčení nároku, který byl žalobou uplatněn.

12. Jde-li o další námitky žalovaného proti rozhodnutí soudu I. stupně, je k tomu třeba uvést následující: - uvádí-li v rámci odvolání žalovaný to, že se dovolal relativní neplatnosti uznání dluhu, a to nejen odkazem na kogentní ustanovení zákoníku práce (§ 257 odst. 2 zákoníku práce), ale rovněž s poukazem na podmínky, za nichž bylo uznání dluhu podepsáno (žalovaný podmínkám, které byly v uznání dluhu uvedeny, jakožto právní„ laik“ nerozuměl a nadto byl k jeho podpisu svými nadřízenými nepřímo donucen), přičemž v případě jakéhokoliv pochybení žalovaného, které žalovaný popírá, se jednalo o zavinění (nejvýše) ve formě vědomé nedbalosti, neboť (ať už nepřímý) úmysl nebyl ze strany žalobkyně vůči žalovanému prokázán, lze k této námitce uvést, že zavinění ve formě vědomé nedbalosti lze vztahovat (tak jak vyplývá z tvrzení žalovaného) ke způsobu, jakým mělo docházet ke„ ztrátám“ dřeva v předmětném středisku, kde byl žalovaný vedoucím. Pokud však jde o vědomost ohledně rozdílu mezi evidenčním stavem zásob dřeva a skutečným stavem zásob dřeva, je závěr soudu I. stupně ohledně úmyslu (byť nepřímého) správný. To je zřejmé z toho, že žalovaný znal skutečný stav zásob a též stav evidenční, na jehož„ tvorbě“ se podílel, a to nejen vlastní evidencí, ale též formálním (fiktivním) prováděním periodických inventur, když tyto okolnosti byly pro posouzení oprávněnosti vyplacených odměn rozhodující. Tyto skutečnosti jsou zřejmé mj. ze„ Záznamu z šetření inventurního rozdílu na středisku DDV [číslo] [obec]“ ze dne 4. 8. 2017, v nichž se žalovaný vyjadřoval k závěrům inventarizace, při níž byl zjištěn zcela zásadní rozdíl mezi faktickým a účetním stavem evidence zásob; - v tomto směru není důvodná ani námitka žalovaného ohledně toho, že inventury nečinil pouze žalovaný, ale celé inventarizační komise a prostor pro jakékoliv zkreslování byl eliminován. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že předmětem řízení není náhrada škody za chybějící stav zásob dřeva, ale za neprávem vyplacené odměny, které byly žalovanému vyplaceny právě s ohledem na jeho činnost na středisku, kdy ačkoliv středisko bylo v záporném hospodářském výsledku, vykazoval stav hospodaření takový, na základě kterého mu žalobkyně přiznala předmětné odměny, ačkoliv žalovaný věděl, že tento stav neodpovídá skutečnosti; - jde-li o námitku žalovaného ohledně toho, že odměny byly žalobkyní vypláceny (alespoň v poměrné výši) i v případech, kdy požadovaných hospodářských výsledků nebylo dosaženo, když v tomto směru poukazoval na výslech a výpověď svědka [jméno] [příjmení], který byl v předmětné době vedoucím provozu na pile [obec], je třeba poukázat, že skutečně z výpovědi uvedeného svědka vyplývalo, že mohlo za určitých okolností dojít k výplatě odměn i při nesplnění plánu. Jak však vyplývá z výpovědi svědka [příjmení], stalo se tak při vědomosti žalobkyně jako zaměstnavatele o skutečném stavu hospodaření, tedy na základě pravdivých skutečností přiznaných vedoucím střediska. V případě žalovaného jde však o situaci odlišnou, kdy tento evidenčně vykazoval plnění hospodářského plánu, ačkoliv stav byl diametrálně odlišný a středisko bylo v zásadní ztrátě. Z těchto důvodů tedy nelze této námitce přisvědčit s tím, že by žalovanému mělo vzniknout právo na odměny důvodně. Lze tedy shrnout, že žalovaný věděl, že hospodářské výsledky byly z jeho strany uváděny nepravdivě, a proto na odměny neměl nárok, tedy věděl nebo musel z okolností předpokládat, že pokud jde o odměny za roky 2014, 2015, 2016 jedná se o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené; - jde-li o námitku žalovaného v tom směru, že není zřejmé, zda hospodářské výsledky byly zkresleny za jednotlivé roky 2014 až 2016, je zde třeba opětovně poukázat na sdělení samotného žalovaného při projednávání inventarizace v srpnu 2017 (srov.„ Záznam z šetření inventurního 7 15 Co 171/2021 rozdílu na středisku DDV [číslo] [obec]“ ze dne 4. 8. 2017), kde v žalovaný podstatě přiznal, že rozdíl mezi skutečným stavem a evidenčním stavem vznikal od počátku jeho působení na středisku ve funkci vedoucího. Dále nelze přehlédnout, že výše rozdílu je taková, že je zcela zřejmé, že vznikala delší dobu, což koneckonců odpovídá i tomu, po jakou dobu byly též za účasti žalovaného periodické inventarizace prováděny jen formálně. Zde nelze přehlédnout též to, že tento způsob provádění inventarizace (jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí) inicioval právě žalovaný, a to s vědomím toho, že je rozdíl mezi evidenčním stavem a stavem faktickým; - pokud žalovaný namítá ve věci též nesprávné právní posouzení, a to ohledně existence bezprávné výhružky, když v této souvislosti poukazuje na hrozbu trestního oznámení, které však nakonec bylo dne 16. 11. 2017 podáno, je zde třeba zdůraznit, že uvedené trestní oznámení bylo podáno jednak na neznámého pachatele a jednak ohledně chybějícího dřeva na středisku, tedy nikoli proto, že by ze strany žalovaného byly formálně (fiktivně) prováděny inventarizace, aby vylákal odměny od žalobkyně jako svého zaměstnavatele. Ani tato námitka tak není důvodná. V této souvislosti lze tedy zopakovat, že závěr soudu I. stupně o tom, že bylo prokázáno, že uznávací prohlášení nebylo podepsáno na základě bezprávné výhružky, a to s ohledem na obsah výpovědi předsedy představenstva [jméno] [příjmení] ve spojení s dalšími skutečnostmi, je správný.

13. Za této situace pak tedy břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně neexistence dluhu, respektive že dluh buď nevznikl, že zanikl nebo že byl převeden na jiného, tíží žalovaného. V tomto směru pokud jde o zánik dluhu, nebo že by byl převeden na jiného, v tomto směru žádná taková tvrzení v řízení nebyla uvedena. Pokud v řízení žalovaný tvrdil, že dluh nevznikl, myšleno tedy tak, že vyplacení odměn bylo oprávněné, lze opět souhlasit se závěry soudu I. stupně a ve stručnosti lze tedy zopakovat, že bylo prokázáno, že žalovaný byl zaměstnancem žalobkyně, a že v letech 2014, 2015 a 2016 mu byly vyplaceny odměny, které byly vázány na určitý hospodářský výsledek. I když dle účetní evidence mělo být tohoto výsledku dosaženo, skutečnost byla (jak se posléze zjistilo v srpnu 2017) zcela jiná (účetně v neprospěch žalobkyně), přičemž žalovaný o tomto rozdílu věděl, přesto vykazoval účetně nepravdivý stav. Z těchto důvodů tedy má odvolací soud za to, že to uznání dluhu ze dne 28. 8. 2017 prokazuje žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody.

14. Pokud soud I. stupně žalobě vyhověl mimo té částky, kde byla žaloba vzata zpět, považuje odvolací soud jeho rozhodnutí za věcně správné, a proto jej ve věci samé, tedy ohledně jistiny a velké části příslušenství, potvrdil.

15. Pokud v části příslušenství odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a žalobu zamítl, a to za období od 28. 8. 2017 do 19. 3. 2018, je třeba uvést, že ani v uznávacím prohlášení ze dne 28. 8. 2017 ani v dohodě o srážkách ze mzdy nebyla splatnost uvedené částky (kromě částky 4 000 Kč, tak jak vyplývalo z dohody o srážkách ze mzdy) stanovena. Za této situace tak odvolací soud považuje splatnost uvedené částky za danou až výzvou k plnění, která byla učiněna ze strany žalobkyně podáním, respektive výzvou z 5. 3. 2018, tato výzva se dostala do dispozice žalovaného 9. 3. 2018 s tím, že v uvedené výzvě bylo 10 dnů na splnění. Splatnost tedy nastala v pondělí 19. 3. 2018, a pokud tedy v tento den žalovaný uvedenou částku nezaplatil, ocitl se dnem následujícím, tedy od 20. 3. 2018, v prodlení, a proto odvolací soud část uplatněného příslušenství za dobu od 28. 8. 2017 do 19. 3. 2018 zamítl.

16. S ohledem na vše uvedené tedy žádná z odvolacích námitek nebyla odvolacím soudem shledána jako důvodná, a proto pokud jde o jistinu a převažující část příslušenství, odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

17. Vzhledem k tomu, že v rámci řízení byla úspěšná žalobkyně (když úspěch žalovaného byl jen v nepatrné výši), náleží jí dle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. (ve spojení s ust. § 224 odst. 1, 2 o.s.ř.) 8 15 Co 171/2021 náhrada účelně vynaložených nákladů, které jí v souvislosti s tímto řízením před soudy obou stupňů vznikly. Pokud jde o vyčíslení nákladů za obě části řízení před soudem I. stupně a za předchozí odvolací řízení, lze pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, když v této souvislosti vznikly žalobkyni náklady ve výši 227 547 ([příjmení] 15 611Kč, dále náklady za právní zastoupení za 16 úkonů právní služby, 16 režijních paušálů, cestovné 17 714 Kč a DPH). Jde-li pak o toto odvolací řízení, jeho předmětem byla částka 308 220 Kč (na jistině) a náklady sestávají z nákladů právního zastoupení za 2 úkony právní služby po a 9 540 Kč, 2x režijní paušál po a 300 Kč, cestovné 5 270 Kč a DPH ve výši 5 239,50 Kč (viz podání právního zástupce žalobkyně ze dne 9. 6. 2022); tedy na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení se jedná celkem o částku 30 189,50 Kč. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 257 736,50 Kč tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Pokud žalobkyni vznikly v souvislosti s odvolacím jednáním případně nějaké další náklady, nebyly tyto ve stanovené lhůtě tří dnů uplatněny (jak byl k jejich specifikaci právní zástupce žalobkyně vyzván při jednání odvolacího soudu).

Poučení